Není větší hrdosti, než moci nazvati své dílo katolickým. Katolické, toť všeobecné, katolickým jest dílo tehdy, když vyrůstá nejprve z kořenů všeobecnosti. Tato všeobecnost pak, protože jest dárkyní života, protože tryská z Boha, jenž jest nejvšeobecnějším, protože jest pro všechny a protože všemu může stačiti, protože jest naprostým dobrem, jest schopna dovésti k všeobecnosti též výsledek. Aby totiž dílo nejen sytilo se mízou všeobecnosti, totiž všeobecnými zákony pravdy a naplňovalo se všeobecným dobrem, nýbrž aby též vytrvalo v této sféře, aby po celou dobu svého vývoje jím žilo a tak také v katolické či všeobecné ovoce uzrálo.
Proto jest katolickým něco, co vyšlo z plnosti katolicity a co v jejím teple uzrálo a svým ovocem jest s ní naprosto sourodým. Kdyby umělci věděli, co to znamená katolický, musili by krutě a lačně o to zápasiti, aby jejich dílo vznikalo z katolicity a aby jí bylo požehnáno a živeno. Tak jsme u otázky umění katolického. Každé umění mělo by býti katolickým svým původem. Mělo by svými kořeny tkvíti hluboko ve všeobecnosti, ve všeobecnosti zdravé a životadárné, totiž především v pravdě. Umění, které nevychází z pravdy, které lže, není prostě uměním. Jak dobrá jest definice takového mnicha středověkého Tomáše Akvinského o umění. Recta ratio factibilium. Česky bych řekl, aby věc byla řádně udělána. Tj. podklad všech požadavků umění, dobře věc udělati. Někteří by myslili, že se tím chce říci jen řádné provedení technické.
Tj. důležitá složka umění, ale není to umění celé, protože dílo, které neodpovídá pravdě, postrádá vztahu k životu, postrádá vztahu k všeobecnosti lidské a skutečnosti. Umění není věcí abstraktní, nýbrž jest to dílo člověka. Člověk pak jest tvorem společenským. Proto umění nemůže se vymknouti tomuto přirozenému a prvému rámci každého lidského konání, totiž všeobecné a základní vzájemnosti všech vůči všem. Proto jsme povinni svým bližním především pravdou. Pravda jest pojítkem lidských myšlenek a činů, které z lidského myšlení plynou. Umění, není-li něčím bezduchým, musí se opříti o tuto základní podmínku lidského soužití duševního života, totiž o pravdu.
Tj. katolický, čili všeobecný poklad umění. Jest totiž jedna všeobecnost, jistá katolicita již přirozená, bez níž se nemůže obejíti žádný čin, jenž jest od lidí a pro lidi. Nemá-li býti umění službou, chce-li býti lartpourlartismem, musilo by býti uzavřeno a pak by mělo zůstati nejlépe uzavřeno v duši toho, jenž je nechce podříditi základnímu obcování a společenství lidskému.
Proto musí býti každé umění, které by se chtělo nazývati katolickým, nejprve uměním.
Zneužívání tohoto slavného a krásného názvu katolický pro všechno, co vykonal neb vybudoval katolík, jest základně nesprávným. Příčinu vidím v tom, že kleslo mínění o katolicitě. Protože bylo zneužíváno tohoto slova, protože lidé přestávali chápati jeho velikosti nejen přirozenou, nýbrž především úděsnou velikost nadpřirozenou, že totiž katolickým jest to, co vyplývá z Boží pravdy zjevené a žije z ní a vede k ní, pro všechny, všem, v tom ohledu pravdy katolické něco a sice katolického dávající. Právě proto, že nastal útěk od katolického, přihlašovali se někteří katolíci k tomuto slovu a snažili se tvořiti hodnoty katolické. Bylo to pošetilé, protože katolictví ničeho neztrácí tím, že je lidé nechtějí, nýbrž ztrácejí lidé, kteří se chtějí spokojiti plevami, kteří chtějí žíti z drobtů. Aby umění bylo katolickým, musí tedy nejprve býti uměním. Ještě může býti dobře uděláno a sice v každém ohledu, protože nejsou jen pravdy Božské a nadpřirozené, nýbrž jsou též pravdy přirozené. Když umění chce jenom z těch pravd žíti, pokud jen chce z nějaké pravdy žíti, pokud chce býti tedy lidským, protože pravda jest podstatnou výbavou člověka, jeho života a díla, jest uměním. Ale, nestačí k umění, aby někdo jenom žil z pravdy nadpřirozené, aby tedy byl dobrým věřícím katolíkem.
Říkáme, že milost neničí přirozenosti, ale že ji doplňuje. Ale, jestli neničí přirozenosti, také nadpřirozená milost, z níž především katolíci jako katolíci mají žíti, ještě tuto přirozenost netvoří. Milost již předpokládá přirozenost. Proto katolické umění by musilo nejprve předpokládati přirozenost, kterou má zdokonalovati, čili musí předpokládati již skutečné umění. Toto umění může milost zdokonaliti.
Jsou různé stupně tohoto zdokonalení nadpřirozenou pravdou a nadpřirozeným životem katolicismu. Buďto že dává náměty, nebo že dává celý život, z něhož má umění utvořiti a k němuž má tvořiti, prosytí nadpřirozenem, nadpřirozenou milostí. Tehdy pak jest umění katolické, když přidává něco nadpřirozeného k umění již existujícímu, třeba když mu přidává látku, k látce přirozené dává ještě látku nadpřirozenou. Ale to ještě nestačí, aby umění bylo katolickým. Katolicita jest složena v církvi. Jen ona může a smí prohlásiti, co jest katolickým. Může se to státi přímým prohlášením autority, nebo církev jako obecnost beře dílo umělecké za své. Tak se to má s církevními hymny, s chorálem, se skutečnými výtvory umění, jež celá církev beře za své, protože totiž všem jest toto umění schopné dáti aspoň jiskru naděje, útěchu světla. Církev tak činí jen velmi zřídka, a proto jest vyznamenání velmi vzácné. Obecný pak soud celého křesťanského společenství, dávající nějakému uměleckému dílu známky katolicity jest ještě vzácnější.
Proto jest značka katolického umění velmi vznešeným cílem umělce, jenž nepracuje pro sebe ani pro svou generaci, jenž chce býti opravdu poctivým hlasatelem oné inspirace, kterou Bůh zapálil v duši umělcově a která mu zároveň uložila přísnou povinnost uchovati tento oheň čistý neposkvrněný, nedotčený nižšími zájmy. Tehdy jest umění katolickým, až probudí u všech, kdož jsou dobré vůle, kdo jsou Boží, kteří žijí z obcování svatých, záblesk radosti svaté, radosti z milosti, jež jest radostí katolickou. Tak se přibližují katolicitě umění staří mistři, služebníci Věčného, či lépe řečeno, trvalého umění, podobně jako se nejvíce, třebaže z nekonečné dálky, přibližuje pravdě Věčné a nadpřirozené Philosophia perennis.
Proto jest katolických umělců velmi málo, více jest jich již, kteří jsou na cestě ke katolicitě umění. Není katolickým umělcem ten, kdo pracuje pro tak zvané katolické firmy, není ještě katolickým umělcem, kdo vyrábí jen „svaté“ věci, jest katolíkem, ale ne umělcem a nedává Bůh milosti býti umělcem krásy, přibližující se kráse věčné a pravdě věčné (protože krása jest dle sv. Tomáše odlesk s pravdy těm, kteří se vytrvale pravdě a sice celé její záři a proto i jejímu odlesku, kráse, brání.)
Docela mě tento příspěvek zaujal, ale přesto ve mně zanechal stín pochybností. Předně věta: „umění, které nevychází z pravdy, které lže, není uměním“, bude hodně – záměrně – scholastická. Jenže, co jiného je umění, než fabulace? Byť je tvořeno se zájmem o téma, ale výsledek se pak stejně reflektuje v duších těch, kteří na umění hledí. A jiné duše nechá zcela lhostejným. Co jiného je umění, než alternativou slov? Tam, kde si člověk neumí představit děj, se nabízí obraz. Obraz vtahuje do děje – proto plátna starých mistrů bývají – zvláště v kostelech – velkých rozměrů – nejde jen o vzdálenost a perspektivu. A čím je umění, které nenese znaky katolického a pochází od jinověrců? Myslím, že nemáme právo říkat, že toto není umění, protože lže – tj. neříká nám žádnou teologickou pravdu (např. umění buddhistů či indiánů) nebo nám ji sděluje jen v určité zředěné formě (islám).
Rovněž si nemyslím, že umění není věcí abstraktní. Je abstraktní a je abstraktní i tehdy, je-li dílo zcela srozumitelné. Umění vždy vede od smyslovosti k racionálnímu. Je pravdou, že malířství může dojít až tak daleko, že se člověk začne racionálně ztrácet. Moderna je toho důkazem. Může nás překvapit mixáž barev nebo třeba jednoduchá linka, ovšem těžko najdeme všichni stejné vysvětlení téhož.