Moje milá babička

Úvaha nad úctou k životu mě přivádí v mysli k mojí milé babičce, která byla i mou křestní kmotrou. Byla to laskavá a milá venkovská žena, která celý svůj život prožila v jednom malém kraji. Příběh tohoto obyčejného života se odehrává na Sedlčansku, ve Středních Čechách.

Babička Alžběta se narodila v roce 1913 v malé vesničce Mokřany, jako nejmladší z osmi dětí. Svého nejstaršího bratra ani nepoznala, padl v 1. světové válce. Když vyrostla  a vdala se, vzala si z  lásky hodného mládence Vojtěcha, nejmladšího z deseti dětí, z vesnice Vilín, vzdálené asi 8 km od Mokřan.

Svatba byla skromná v době hospodářské krize roku 1935, oba nejmladší z dětí, takže i věno bylo malé. Společně začali bydlet v podnájmu rodinného domku v Rovini , který vlastnili dvě sestry, svobodné tetky Křížovy, jak jim tenkrát říkali. Na začátku války přišlo na svět první dítě, syn Václav a brzy po té dcera Marie, moje maminka. To se psal rok 1938. Začalo těžké období života. V době války se narodila ještě jedna dcera Anežka a krátce po válce poslední dvě děti. Tak ta  moje milá babička vychovávala společně s dědečkem v poválečných chudých a těžkých letech svých 5 dětí. V posledním roce 2. světové války začala moje maminka chodit do první třídy základní školy a babička jí dala ušít kabát na zimu z obyčejné deky, protože neměla jiné řešení. Peněz bylo velmi málo. V roce 1953, když bylo babičce 40 let,  byla měna a tím ze dne na den zmizely  jejich nevelké, ale letité společné úspory.

S nástupem socialismu museli opustit své malé hospodářství i podnájem. Na podzim roku 1956, v den 18. narozenin mojí maminky, krátce před jejich posvícením, přišla komise z nově zakládajícího statku. Sepsali všechna živá hospodářská domácí zvířata a nic z toho se už nesmělo zabít, protože to rázem patřilo statku. Babička vzpomínala, jak jim nedovolili ani zabít berana na posvícení a sousedovi zapsali i husu, kterou zrovna nesl pod paží k zabití.

Odešli do jiného podnájmu na bývalý statek ve Veselíčku, kde pracovali v nově založeném statku. Moje maminka Marie se vdávala jako první ze sourozenců v 21. letech a se svým manželem Václavem s láskou přijali a vychovávali 6 dětí. Ostatní sourozenci maminky mají také velké 5 až 10-ti členné rodiny. Velice rádi jsme přijížděli za babičkou a dědou o letních prázdninách, ale i o běžných nedělích se vždy někdo z rodiny sešel u nich doma, teď už konečně v jejich vlastním domku v Nechvalicích.

Tam se přestěhovali asi 2 roky před dědovým odchodem do důchodu. Bylo to jejich třetí místo k bydlení, třetí stěhování, pokaždé do jiné vesnice. V Nechvalicích si užívali důchodu i vnoučat, kterých jim Pán Bůh nadělil rovných 11 děvčat a 12 kluků. Dva vnuci se vydali cestou zasvěceného života, můj mladší bratr Václav a bratranec Pavel.

Děda zemřel brzy, ve svých 73 letech, v roce 1982. V důchodu se každý den modlil za šťastnou hodinku smrti a Pán Bůh ho vyslyšel. Zemřel zaopatřen svátostmi, krátce po probuzení. S babičkou si ještě u postele povídali, než jí zemřel v náručí  na zástavu srdce.

Babička bydlela ještě několik let sama v chalupě a když už sil ubývalo, začala u ní občas bydlet její vnučka Stáňa, moje nejmladší sestra, aby jí pomáhala s běžnými pracemi kolem domácnosti. Později  se babička krátce přestěhovala do rodiny ke své nejmladší dceři Slávce do Obděnic. Pak bydlela šest let u své nejstarší dcery Marie, mojí maminky, u nás v Nových Dvorech.

Ráda na toto období vzpomínám. Babička se stále snažila v rámci svých schopností pomáhat, při vaření – krájela zeleninu, při pečení buchet, nebo koláčů – plnila náplně; drala ručně husí peří na nové peřiny; četla bez brýlí do velmi vysokého věku; pletla ráda ponožky, téměř až do 90-ti let, pro všechny děti z její velké rodiny. Byly to různě barevné proužkované ponožky z vypárané vlny, které moc dlouho nevydržely na noze bez díry, ale byly pletené i darované z lásky a babička měla radost, když je viděla na malém pravnoučkovi, nebo pravnučce.

Po šesti letech se přestěhovala ke své, již ovdovělé, prostřední dceři Anežce do Vápenice, protože moje maminka měla velké zdravotní potíže a byla dlouho v nemocnici. Nakonec vše dobře dopadlo, maminka se vrátila domů, ale babička už zůstala u Anežky dalších 5 let života, až do své smrti. Zemřela v roce 2003, ve svých 90. letech.

Zdá se obyčejný život, ale já mám k tomuto jejímu životnímu příběhu nesmírnou úctu. Myslím si, že pokud se člověk rozhodne být otevřený k lidem kolem nás, miluje manžela a  své děti přijímá jako dar od Boha,  žije evangelium všedního dne, přijímá životní radosti, starosti i oběti,… pak se takový člověk nemusí bát svého stáří.

Babička žila mezi námi a díky její velké rodině se vždy někdo našel, kdo se o její potřeby postaral. Měli jsme ji všichni rádi pro její laskavost a takovou tu moudrost stáří v pozadí. Nevzpomínám si, že by se někdy na nás mračila, hubovala nás, nebo dokonce na nás zlostně zvýšila hlas i když jsme vždy nebyli hodní, zlobili jsme jako každé děti.

Všechny svá vnoučata i pravnoučata milovala, modlila se za nás všechny; každému svému nově narozenému pravnoučeti dávala do „peřinky“ jak se říkávalo, celých 1000 Kč.

Vzhledem k  jejímu malému důchodu a k  počtu pravnoučat – před její smrtí jich bylo téměř padesát; to byl nesmírně velký dar. Často říkávala: „Já už peníze nepotřebuju, však mám k životu vše potřebné,“ nebo „Chudá jsem vždy byla a chudá chci i umřít“.

Moje maminka je také už babičkou 18-ti vnoučat a v loňském roce 2009 oslavila s tatínkem 50 let společného života, zlatou svatbu. Když se sejde naše nejbližší rodina, znamená to najít prostor pro 30  lidí. Já i moji sourozenci máme na dnešní dobu zase velké rodiny, ve kterých vychováváme po 3-4 dětech.

V jednom časopisu jsem četla krásnou myšlenku : „Netrap se  svými chybami, ani neúspěchy a sem tam si vzpomeň na svaté ženy svého rodu. Z jejich života a víry těží celé generace.“ Moje babička takovou ženou určitě byla.

Svůj snubní prstýnek z roku 1935, někdy po smrti dědečka, darovala mojí mamince, jako své nejstarší dceři. Ta jej zas dala mně, protože babička byla mojí křestní milou kmotřičkou. Já jej dodnes ráda nosím jako vzpomínku na její obětavý a krásný život.

Ludmila Němečková