Tag Archives: Summorum pontificum

Nový italský ministr hodlá chránit přirozenou rodinu

Lorenzo Fontana

Mezi ministry nové italské vlády je i Lorenzo Fontana, katolík, který hájí přirozenou rodinu, odmítá euthanasii a přimlouvá se za podporu domácího vzdělávání. Osmatřicetiletý Fontana byl čtyři roky poslancem Evropského parlamentu, než byl v březnu zvolen místopředsedou italského parlamentu za Ligu Severu Mattea Salviniho. V prvním kabinetu Guiseppe Conteho se stal ministrem pro rodinu.

V rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana Fontana uvedl, že usiluje o to, „aby politika všech ministerstev byla přátelská k rodině, protože děti jsou investicí do budoucnosti.“ Nový ministr pro rodinu – nikoli „pro rodiny“, jak sám zdůrazňuje – dal na srozuměnou, že děti nejsou zátěž, nýbrž zdroj, a proto hodlá pomáhat početným rodinám a podporovat homeschooling, neboť „rodina je první školou“. Proto chce odstraňovat překážky bránící tomuto typu vzdělávání, které se v jiných zemích již rozšířilo.

Ministr dále slíbil, že nebude schválena euthanasie, jak požadují někteří radikální poslanci včetně koaličního Hnutí pěti hvězd, a ujistil, že do Itálie nedorazí manželství homosexuálů.

Ve stejném smyslu se vyslovil v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera, kde ujišťuje, že má v úmyslu bránit „přirozenou rodinu, kde má dítě jednu matku a jednoho otce“.

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Život v době rozkladu: fiktivní životopis

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)

10. výročí Summorum pontificum v břevnovském klášteře

Letošní 10. výročí od vydání motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum si Církev připomíná různými způsoby na různých místech. Již koncem března se v Herzogenrathu v Německu k této významné příležitosti konalo mezinárodní kolokvium pod názvem „Zdroj budoucnosti“, 14. – 17. září se uskuteční v Římě každoroční pouť, jejíž součástí bude letos kongres „Motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum: Obnovené mládí pro Církev“ na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského. Mezi ohlášenými řečníky je i kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu svátosti (který se měl zúčastnit i kolokvia v Německu, ale nakonec svou účast zrušil).

Patrně jedinou akcí na toto téma u nás budou Hovory o víře, které v prvním zářijovém týdnu pořádá Kněžské bratrstvo sv. Petra v břevnovském klášteře. Půjde již o čtvrtý ročník této akce a jistě je třeba přivítat, že se ji letos organizátoři rozhodli věnovat právě liturgii. Široká škála přednášek zahrnuje nejrůznější témata související s liturgií a liturgikou od vymezení tradice Melchiorem Canem OP přes celebraci ad orientem a liturgický jazyk až po seznámení s různými tradičními rity Církve. Kromě řady dalších přednášejících přislíbil účast i P. Efrém Jindráček OP, proděkan Filosofické fakulty výše zmíněné Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského.

Žena a tradiční Mše svatá

Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím.

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie

Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.1 Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat.

Krize církve: Tradiční katolík v tekutých píscích

Tento rok to bude sedm let, co papež Benedikt XVI. vydal motu proprio Summorum pontificum, rozšiřující možnosti sloužení tradiční liturgie. Posléze na žádost Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) sňal z jeho biskupů exkomunikace (které ovšem dle FSSPX nikdy neexistovaly!) a začal vést s Bratrstvem jednání o regularizaci jeho kanonického postavení. Zdálo se, že pro Tradici nastávají lepší časy. Ale, jak se ukázalo, je to složitější.

Už tehdy jsem zjistil, že mnozí členové a příznivci FSSPX papežovu aktivitu příliš nevítají, případně z ní mají velké obavy. Říkali mi, že Joseph Ratzinger byl vždy liberálem a nepřítelem Tradice a že tím i zůstal. A to, že je dnes nazýván konzervativcem, je možné pouze skrzeva to, že se dnešní církev posunula tak daleko špatným směrem, že dřívější liberálové dnes vypadají konzervativně. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, připadlo mi to přehnané. Dnes si připadám, že jsem byl velice naivní…

Ještě k františkánům Neposkvrněné

Příspěvek níže je reakcí na článek zveřeněný na českých stránkách Radia Vatikán pod jménem „Jak to bylo s údajným potrestáním Bratří františkánů Neposkvrněné Panny Marie„, který se odvolává na tuto zprávu současného vedení františkánů Neposkvrněné. Byl převzat se svolením autora ze stránek Ecclesia-tv.cz.

Ignác Pospíšil, šéfredaktor

Radio Vaticana (RV) píše, že „Tento případ je často zmiňován tradicionalistickými kruhy jako příklad údajně nekorektního jednání Vatikánu vůči zastáncům starší formy latinské liturgie.“

Čili podle RV „tradicionalistické kruhy“¹ obviňují „Vatikán“ z nekorektního jednání,  vypouštějí „mediální manipulace“ (viz dále v článku) a Vatikánu křivdí. A jako důkaz korektnosti jednání Vatikánu RV uvádí „výsledky apoštolské vizitace, která položila všem bratřím několik otázek, na které každý jednotlivě a tajně odpověděl. Plyne z nich jasně, že 64 % členů považovalo za problematické jednání představeného a zvláště jeho rozhodnutí týkající se liturgie…“

Skutečností je, že představený františkánů Neposkvrněné (FFI) otec Matelli sloužil výhradně katolickou Mši sv. v tradičním ritu, aby tím dal ostatním bratřím příklad (bohužel není pravda, že otec Matelli zakazoval kněžím FFI sloužit novus ordo, i když to by bylo z katolického hlediska velice chvályhodné).

Svatý stolec zahájil otevřený útok na tradiční katolíky

František I.

Rozličné tradičně katolické servery zveřejnily zprávu, že Svatý stolec vydal dokument, který explicitně zakazuje františkánům Neposkvrněné sloužit tradiční liturgii: podle dokumentu musí všichni jejich kněží sloužit NOM, tradiční liturgii mohou sloužit pouze výjimečně a s explicitním souhlasem příslušného ordináře. Tímto dokument defakto zbavuje kněží františkánů Neposkvrněné práv, které dává katolickým kněžím i laikům Summorum pontificum (více informací anglicky ZDE a polsky ZDE).

Rychle rostoucí františkáni Neposkvrněné s asi 130 kněžími až dosud jsou/byli druhým největším kanonicky regulérním společenstvím (hned po Kněžském bratrstvu sv. Petra) poskytujícím katolíkům tradiční liturgii. Ta u nich sice nebyla jedinou liturgií, byla však liturgií preferovanou.  Pokud nebudou moci tradiční liturgii dále sloužit, bude to znamenat obrovskou ztrátu pro tisíce tradičních katolíků a desítky řeholních komunit – obojí budou muset hledat tuto liturgii u jiných kněží. Pokud ovšem nějaké najdou.

České Una voce obnovuje činnost

Minulý obnovila činnost česká odnož katolického laického hnutí Una voce. Níže zveřejňuji tiskovou zprávu, kterou při této příležistosti hnutí vydalo. Další informace naleznete na oficiálních stránkách sdružení.

Dne 17. listopadu 2012 se v Třebíči sešli členové a příznivci občanského sdružení Una voce Česká republika u příležitosti valné hromady Sdružení. Po úvodní debatě, přečtení zdravice dosavadního předsedy Pavla Majeráka, který valnou hromadu svolal, se všichni přítomní vyslovili po desetileté odmlce pro obnovu a další rozvoj činnosti Una voce na území České republiky s přesahem na Slovensko, kde je o tuto iniciativu rovněž zájem mezi zastánci tradiční latinské Mše sv. ve „formě extraordinaria“.

Po přijetí nových členů valná hromada schválila nové stanovy, které vymezují nové cíle sdružení, zefektivňují činnost jejího vedení a upravují závazky, povinnosti a práva členů. Oproti původnímu cíli, kterým bylo uplatnění papežského indultu podle motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988, je novým cílem Una voce plná podpora tradiční mše jako bohoslužebného a spirituálního celku, přičemž celé směřování duchovní vize vychází jak z učitelského úřadu Církve všech koncilů, tak i z konkrétní aplikace katolické akce vzešlé z podnětu papeže Pia XI. a dalších právních ustanovení, zejména motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007 a instrukce papežské komise Ecclesia Dei Universae Ecclesiae z r. 2011 (viz Acta ČBK 2011/6).