Katolická církev nikdy nemůže světit ženy, tak proč tolik matení?

Hrstka „kněžek“ žádajících papeže Františka, aby z nich sňal exkomunikaci za to, že byly „vysvěceny“ v rozporu s vůlí a naukou Církve, veřejně demonstrovala začátkem října v Římě, v zahradách Andělského hradu několik set metrů od Vatikánu. Událost si získala širokou pozornost, neboť demonstrace byla poprvé povolena římskými občanskými úřady, které dosud veřejné protesty „kněžek“ vždy zakazovaly a jejich transparenty a kněžská roucha zabavovaly.

Skupina vedená organizací „Women’s Ordination Worldwide” (WOW) tvrdí, že dvě z „kněžek“ přijal blíže nespecifikovaný „vysoký úředník“ vatikánského státního sekretariátu při „bezprecedentním“ setkání, při němž vyslechl „upřímnou přímluvu za kněžky v naší Církvi.“ Janice Sevre-Duszynská a další „kněžka“ mu předaly petici žádající papeže, aby zahájil „dialog“ o této otázce a zrušil všechny sankce proti katolíkům bojujícím za svěcení žen v Církvi.

Feministické frakci v Církvi dávají naději i jiné faktory. Názorným příkladem je mytí nohou ženám na Zelený čtvrtek: papež František to několikrát sám provedl a v lednu osobně nařídil, aby byla v oficiálních pravidlech provedena změna s tím, že tento obřad by se nadále neměl omezovat na muže a chlapce, ale mohou se ho účastnit i ženy, což má „plně vyjadřovat význam gesta vykonaného Ježíšem ve Večeřadle“.

Jde o malé, ale významné kroky, které Církev vedou někam, kam by se ubírat neměla.

Existují i další známky. V nedávné apoštolské exhortaci Amoris laetitia jsou ženským právům věnovány dva odstavce. Papež František odsuzuje „nerovný přístup [žen] k důstojnému zaměstnání a na místa, kde se přijímají rozhodnutí“. Feministickým jazykem kritizuje „výstřelky patriarchálních kultur, kde byla žena považována za druhořadou“. Dokonce cituje sám sebe a tvrdí, že argumentace tím, že „mnohé aktuální problémy nastaly v důsledku emancipace ženy“ je „falešná a nepravdivá; jde o výraz mužského šovinismu“. „Pokud vznikají formy feminismu, které nemůžeme považovat za adekvátní, obdivujeme rovněž působení Ducha ve zřetelnějším rozpoznávání důstojnosti ženy a jejích práv,“ pokračuje v odstavci 54.1

Je-li kněžství způsobem výkonu moci a dobývání práv, pak je tento druh logiky skutečnou bojovou výzvou ženám, které chtějí v Církvi hrát stejnou roli jako muži, tak jako všude jinde. Jde-li však skutečně o odpověď na Boží povolání být Jeho nástrojem, spočívá problém ve snaze ohýbat Boží vůli podle vlastních přání, byť třeba velkorysých. Je-li to cesta ke „genderové rovnosti“ – a tento aspekt v rétorice bojovnic za ženské kněžství rozhodně nechybí –, stává se tím ideologická stránka problému ještě zjevnější.

Už několik desetiletí – fakticky od zavedení nové mše – velký počet farářů a dalších kněží umožňuje dívkám přisluhovat u oltáře, což je v rozporu se skutečností, že pro ministranty je účast na liturgii prvním krokem k možnému kněžskému povolání. Služba u oltáře byla původně vyhrazena klerikům a této pozice žena dosáhnout nemohla.

Svět se nyní na odmítání ministrantek dívá jako na „diskriminaci“ či „sexismus“. Poučil se o tom biskup Marc Aillet z francouzského Bayonne: když se v roce 2009 rozhodl zakázat dívkám ministrovat, rozpoutala se proti němu mediální kampaň a došlo i na hrozby soudními spory.

Tam, kde tato praxe pokračuje, se však zásadně mění myšlení i cítění, poněvadž ženy čtoucí z Písma a podávající eucharistii vytvářejí iluzi, že liturgické role jsou vzájemně zaměnitelné.

V březnu došlo k dalšímu kroku, tentokrát v listu L’Osservatore Romano, který vydává oficiální tisková služba Vatikánu. Enzo Bianchi, předák jedné ekumenické komunity v severní Itálii, v sérii článků navrhnul, aby ženám bylo dovoleno kázat při mši. Nazval to „rozhodnou cestou“ reagující na „všeobecné výzvy – včetně výzev papeže Františka – k nalézání způsobů, jak dát ženám v Církvi větší roli.“ Přidaly se dvě řeholnice, které tvrdily, že sám Ježíš vyzýval ženy, aby hlásaly Jeho poselství spásy. O tom sice není sporu, ale od počátku, jak říká svatý Pavel, bylo ženám zakázáno v Církvi učit a prorokovat.

Ještě další hnutí navrhuje, aby se ženy mohly stávat kardinály. Němečtí biskupové tento krok zmínili při příležitosti Mezinárodního dne žen 8. března. Pomocný biskup francouzské diecéze Lyons Jean-Pierre Batut, který je znám svým tradičním smýšlením, si před třemi lety vybral totéž datum k prohlášení, že by proti ženám-kardinálkám nic nenamítal, čímž dokázal, jak napsal francouzský katolický blogger Yves Daoudal, „že ani biskup dnes neví, co to je kardinál.“ Kardinálové byli původně biskupové z okolí Říma nebo kněží či jáhni římských farností, kteří radili papeži a volili jeho nástupce. To znamená, že to byli klerici, a tedy muži, i když dějiny občas znaly kardinály-laiky, jako byl ve Francii kardinál Mazarin, ministr svou francouzských králů, Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Daoudal to nazývá „regresivní praxí“.

Římskou demonstraci viděla řada ze šesti tisíc kněží, kteří se v té době sešli v Římě na mši v rámci jubilejního roku, již papež František ten den (3. 6.) celebroval na Svatopetrkém náměstí. Skupinu patnácti demonstrantek, které získaly vstupenky na mši jako běžné věřící, na Svatopetrské náměstí doprovodila bezpečnostní služba a na dobu trvání mše musely odevzdat štóly.

Skupině se sice nedostalo od autorit Katolické církve pozitivní podpory, určitě se ale něco změnilo ve způsobu, jak se s nimi zachází. Pro bojovnice za ženské svěcení žen to už je krok – velmi malý, ale dobře využitý kvůli všemu, co znamená. Je to podobné jako proces, který byl použit na obou synodách o rodině, kde byly k diskusi předloženy definitivně uzavřené otázky, např. svaté přijímání pro znovusezdané rozvedené nebo „ocenění“ homosexuálních svazků. Jakákoli diskuse by měla být irelevantní, neboť pravda o této věci je jasná a vždy byla součástí nauky Církve – žena nemůže jednat in persona Christi, protože se nemůže připodobnit Kristu v jeho mužství. Avšak diskuse je přesto tady, a spolu s ní i myšlenka, že věci se ve „vlnobití dějin“ mohou měnit.

A tak organizace Women’s Ordination Worldwide slavila své 20. výročí v Římě řadou přednášek, akcí a veřejných setkání, včetně jednodenní konference v Casa Internazionale delle Donne v římské čtvrti Trastevere. „Mezinárodní dům ženy“ není katolická organizace, ale mezi řečníky byla Dr. Marinella Perroniová, teoložka z římské Papežské univerzity Athenaeum sv. Anselma, což je benediktinská univerzita pod papežskou jurisdikcí, a Tony Flannery, irský redemptorista, který byl za podporu svěcení žen v roce 2012 suspendován.

Dr. Perroniová ve svém projevu přiznala, že svěcení žen v Katolické církvi by mohlo vést ke „ztrátě jednoty“ (řečeno bez obalu ke schizmatu), ale uvedla, že „dvourychlostní učednictví“, kdy mají muži nad ženami kněžskou autoritu, nemůže dále pokračovat. Jednotu Církve je tedy možné a nutné ohrozit, i když kněžství žen je nejen věroučně nepředstavitelné, ale evidentně jde i o faktor katolíky hluboce rozdělující. Jiným křesťanským denominacím přineslo rozhodnutí „světit“ ženy velké utrpení a dokonce – díky Bohu – vedlo k řadě konverzí ke Katolické církvi. Jestliže se však vzdá i ona, kam půjdeme?

Marinella Perroniová dále obvinila papeže Jana Pavla II. z toho, že veškerou diskusi o této otázce „zakázal“ svým apoštolským listem Ordinatio sacerdotalis z roku 1994. „To vedlo ke vzniku jistého druhu paralýzy. Svěcení žen se však postupně stává předmětem debaty v médiích i přes tento zákaz, ačkoli naháněl strach, protože nebyl nikdy zrušen. Nedávná reakce na prohlášení papeže Františka o možném zkoumání svěcení žen na jáhenky ukázala, že veřejné mínění se v uplynulém desetiletí s otázkou ženského kněžství obeznámilo a že v této věci existuje široký consensus fidelium,” uvedla.

To je zajímavý bod. Jistě, když papež František na zasedání Mezinárodní unie vyšších řádových představených před několika týdny souhlasil s tím, že otázku jáhenského svěcení žen by měla prozkoumat komise, ještě ho tím nepodpořil. Brzy následovalo „objasnění“ vatikánského mluvčího P. Federika Lombardiho: „Papež neřekl, že má v úmyslu zavést jáhenské svěcení žen.“ O tom svědčí i skutečnost, že byl vyzván, aby uvedl svůj názor na jáhenky v prvotní Církvi, které určitě neměly žádnou svátostnou úlohu ani svěcení.

Škoda se však již stala. Komise se možná bude věnovat historii, ale ti, kdo žádají změnu, jsou jednoznačně odhodláni dosáhnout evolučního – když už ne revolučního – posunu a papežova slova, ať se zdají jakkoli zmatená, jim slouží jako jasný povel k zahájení debaty.

Tlak roste a to vyvolává otázku. Prosazuje se záležitost kněžského svěcení žen stejným způsobem, jako když byly na synodách o rodině homosexuální svazky prezentovány jako „vedlejší záležitost“ (kardinál Pell mluvil o „zámince“), a lze očekávat, že se dostane do popředí? Příští synoda bude o kněžském celibátu. Je docela dobře možné, že „vedlejší záležitost“, která se na ni chystá, bude svěcení žen.

Kampaň organizace Women’s Ordination Worldwide v Římě zahrnuje i výstavu plakátů fotografky Nausicaa Giulie Bianchiové po celém městě. V časopise LetteraDonna vypráví o tom, že zjistila, že existuje asi 200 „kněžek“, které tvrdí, že je vysvětil jakýsi bezejmenný biskup s apoštolskou posloupností. Zajímavý je její popis „krásného zážitku“ ze „mše“ jedné „kněžky“. „Nerecitují mea culpa, ale místo toho mají citáty svatých. A při eucharistii neříkají ‚Tělo Kristovo’, ale ‚vy jste tělo Kristovo’.“

To znamená, že ať tyto ženy dělají cokoli, rozhodně neslouží mši. Což by koneckonců ani nemohly.

Jedna z největších světic všech dob, sv. Terezie z Lisieux, téměř na konci svého pozemského života napsala, že hluboce touží být knězem, a potom o této touze opakovaně mluvila – ale také přijala „oběť“ toho, že k tomuto ideálu nikdy nedospěje. „I když toužím být knězem, obdivuji a závidím pokoru sv. Františka z Assissi a cítím, že ho mám napodobovat v odmítání vznešené důstojnosti kněžství.“ Potom se zamýšlela nad „apoštolátem modlitby“, k němuž jsou povolány karmelitky: „Myslím, že naše poslání je nádherné, co bychom záviděly kněžím?“

„V srdci Církve budu láskou.“ Takto velká učitelka Církve shrnula své povolání a ukázala tím, že povolání ženy nemusí být o nic méně vznešené než povolání kněze.

Jeanne Smits

Překlad Lucie Cekotová

Vyšlo na LifeSiteNews.com 8. června 2016.

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/opinion/the-catholic-church-can-never-ordain-women-priests-so-why-all-the-confusing

5 Responses to Katolická církev nikdy nemůže světit ženy, tak proč tolik matení?

  1. David napsal:

    Pokud je mi známo, tak u nás P. Felix Davídek v 60. letech vysvětil několik žen s odůvodněním, že je krizový stav v církvi.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Kterážto „svěcení“ byla samozřejmě neplatná.

    • Berchmans napsal:

      Případů, kdy – ať bona fide nebo mala fide – nějaký biskup, většinou zešílevší nebo odpadnuvší, nebo ještě častěji nějaký schizmatik s apoštolskou posloupností, „vysvětil na kněžku“, nebo i na „biskupku“ nějakou ženu, bylo v dějinách Církve mnoho, nešťastný biskup Davídek rozhodně nebyl první ani poslední.

  2. Václav napsal:

    Na to kolik jich bylo se demonstrantkám povedlo slušně (a možná zbytečně) upoutat pozornost a nevidím důvod proč bychom jim v tom měli dál pomáhat a dělat jim zadarmo reklamu. Mezi mytím nohou a svěcením je dost velký rozdíl, což mohu sám potvrdit. Nohy mi v kostele umyli několikrát a kardinálem nejsem. Pokud jsem to správně pochopil tak přístup k těmto „kněžkám“ změnila italská policie, která proti nim přestala zasahovat. My ne. Kdybychom proti nim fyzicky zasáhli tak se obávám že by jim to za to stálo. Párkrát jsem byl svědkem nějaké provokace na náboženské akci a občas mi přitom zbělaly klouby na rukách. Zatím se ale pokaždé osvědčila trpělivost a tichá modlitba. Obešlo se to bez násilí a znesvěcení posvátného místa. Brzo je to přestalo bavit.

Napsat komentář: David Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *