Category Archives: Kindler, Evžen
Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)
Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.
Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář.
Obětování – druhá část (O tridentské mši svaté VI)
Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.
S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé).
Obětování – první část (O tridentské mši svaté V)
Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.
Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí.
Bohoslužebná roucha a nádoby (O tridentské mši svaté IV)
Bohoslužebná roucha
V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.
V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři).
Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II)
Vstup celebranta k oltáři
Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:
„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“
Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:
Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.
Stupňové modlitby (O tridentské mši svaté I)
Za jeden z velkých počinů časopisu Te Deum si troufám považovat vydání série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Protože vím, že i dnes zde máme spousty věřících, co se v tridentské mši těžko orientují a přečíst si tyto články pro ně bude velkým přínosem, rozhodl jsem se je zde postupně všechny zveřejnit. Zde je tedy o již neaktuální začátek a nefungující odkazy zkrácený úvodní díl, který prvně vyšel v Te Deu 2007/1.
Ignác Pospíšil
