Za poslední rok se mi častěji než kdy dřív ozývají lidé, kteří si chtějí doma vybudovat oltář nebo to už udělali.

Jejich důvody se do jisté míry liší. Někteří chtějí mít vyčleněný modlitební koutek s ikonami či soškami a instalací oltáře pod svatými obrazy mu chtějí dodat ještě větší důstojnosti. Jiní mají v domě místnost navíc, vhodnou k tomu, aby se z ní stala kaple, kam se mohou chodit modlit posvátné oficium, růženec nebo číst Písmo, a samozřejmě bez oltáře, který nám připomíná Krista-Skálu, nejsvětější Oběť i naši povinnost zbudovat Mu oltář ve svém srdci, není žádná kaple úplná. Ještě další mají přátele kněze, kteří u nich při návštěvách v jejich městě nocují, nebo kterým se může hodit klidné místo, kde mohou odsloužit mši, pokud je povinnost neváže obětovat ji jinde; nebo se připravují na ještě temnější a obtížnější časy, kdy dobří kněží možná budou muset putovat od domu k domu, nebo se úplně skrývat.

Ať jsou naše důvody jakékoli, než se do budování takového oltáře pustíme, potřebujeme vědět několik věcí.

Za prvé, třebaže rodina je vskutku domácí církví a domov se stává posvěceným místem, jakmile byl oficiálně požehnán za použití Rituale Romanum, oltáři tohoto druhu se nicméně nedostalo slavnostního posvěcení, ani nebyla domácí kaple vysvěcena pro bohoslužebné účely, a proto by se takovéto jejich užívání mělo pokládat za výjimku nebo přinejmenším za něco, co by mělo mít přiměřený důvod. Samozřejmě situace nouze, jako je nespravedlivý zákaz bohoslužeb v kostelích ze strany státu nebo zrušení bohoslužeb biskupem, by k tomu snadno postačovala.

Za druhé, při sloužení nejsvětější Oběti mše svaté by v oltáři nebo alespoň na něm měla být umístěna relikvie první třídy. (Někteří moji známí kněží cestují s byzantským antiminsem.) Sama modlitba, kterou se v tradičním římském ritu modlí kněz, když vystoupí k oltáři před modlitbou Introitu, odkazuje k ostatkům v oltáři a blízko něj: Oramus te, Domine, per merita Sanctorum tuorum [líbá oltář] quorum reliquiae hic sunt, et omnium Sanctorum: ut indulgere digneris omnia peccata mea. Amen. (Prosíme tě, Pane, pro zásluhy svatých tvých, jejichž ostatky zde jsou, a všech svatých, abys prominouti ráčil všechny moje hříchy. Amen.) S obstaráním ostatků by vám měl být schopen pomoci tradiční kněz.

Za třetí, postavíte-li si oltář, bylo by nevhodné používat ho k jakémukoli jinému účelu, zejména pokud na něm už byla obětována mše svatá. Neměl by mít víceúčelové použití jako jídelní stůl, stolek pod televizi nebo žehlicí prkno. Oltář má být oltářem a ničím jiným.

Za čtvrté, ujistěte se, že je oltář vybudován podle správných specifikací. Většina běžných stolů je pro sloužení mše svaté příliš nízká, neboť jsou určeny k sezení, nikoli ke stání. Rozměry se sice mohou značně lišit, a přesto být přijatelné, pro domácí oltář však obdivuhodně vyhovují následující rozměry, které moji známí kněží shledali odpovídajícími: výška 39 palců (cca 1 m), šířka 59 palců (cca 150 cm), hloubka 20 palců (cca 50 cm). Tyto rozměry poskytují dostatek prostoru pro vše potřebné k tradiční latinské mši.[1]

Umožňuje-li to prostor a finance, je optimální umísit oltář na tři stupně, v domácích podmínkách to však není vždy proveditelné. I když stupně jsou krásným symbolem, kněží jsou zvyklí se vypořádat s jakoukoli situací (např. mnoho kněží na cestách slouží mši svatou v hotelovém pokoji). Viděl jsem i domácí oltáře plně vybavené i s antependiem v příslušné liturgické barvě podle liturgického období či svátku; to lze pokládat za vychytávku, když je všechno ostatní, jak má.

Můj názor je, že bychom oltáře ve svých domovech budovat měli. S manželkou jsme si ho nechali postavit od přítele a dostalo se nám cti vidět ho „uvedený do provozu“ mší svatou tři dny po sobě, když nás navštívil náš přítel kněz. Je z masivního dřeva, natřený na tmavohnědo, a stojí v obývacím pokoji u východní stěny. Nad ním vidí ikona a jsou na něm dvě relikvie první třídy.

Poslední bod. Naprosto není nutné, aby byl domácí oltář „kalvínským stolem“, to znamená umístěn tak, aby kněz mohl sloužit mši versus populum neboli čelem k lidu. Historicky i teologicky je tento způsob sloužení mše nesprávný a nepředpokládají ho ani samotné rubriky novus ordo. V intimní situaci liturgie sloužené jen několik desítek centimetrů od věřících je to i zbytečné. Kterýkoli kněz římského ritu by měl být schopen a ochoten sloužit mši ad orientem (směrem k východu). V domácích podmínkách je to nadto obvykle nutné i kvůli malému prostoru, kde má oltář umístěný u zdi velké praktické výhody.

Kněží, kteří slouží tradiční latinskou mši, bývají obvykle vybaveni na to, aby ji mohli sloužit kdekoli, a vozí si s sebou oboustranné ornáty a další roucha, stejně jako svíčky, oltářní tabulky a misál. Pro ty, kdo mají domácí oltář, je nicméně dobrý nápad mít v zásobě svíčky (nejlépe s obsahem včelího vosku alespoň 51 %), konvičky na vodu a víno, tři vrstvy oltářních pláten a malý zvonek. Nemůže škodit mít i další věci, pro případ, že by bylo třeba poskytnout útočiště uprchlíkovi, který o své věci přišel, nebo je dát do začátku někomu, kdo je nikdy neměl.

Bylo by velkou ironií, kdyby se ukázalo, že „křesťanská domácí církev“ – koncept tak drahý historizujícím liturgickým revolucionářům, kteří ho používali jako záminku pro své osekané moderní pobožnosti – je místem, kde tridentská mše svatá se vší svou středověkou a barokní intenzitou, třebas v dočasně skromných podmínkách, přežije nadcházející pronásledování katolíků.

Možná nastává doba, kdy budou slova svatého Jana Zlatoústého opět stejně aktuální jako ve čtvrtém století: „Jako ti, kteří si na své slavnosti přivádějí komedianty, tanečníky a nevěstky, přivolávají démony i samotného Satan a své domovy naplňují nesčetnými sváry (mimo jiné žárlivostí, cizoložstvím, zhýralostí a nesčíslnými zly); tak ti, kdo vzývají Davida s jeho loutnou, zvou dovnitř Krista. Kde je Kristus, tam ať nevstupuje žádný démon; ať se neopováží tam ani letmo nahlédnout. Pokoj, radost a všechny dobré věci tam proudí jako z fontán. Tito [pohané] činí ze svého domova divadlo; vy ze svého udělejte kostel. Vždyť kde jsou žalmy a modlitby, a tanec proroků, a pěvci se zbožnými úmysly, nezmýlí se ten, kdo toto shromáždění nazve církví. [2]

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

POZNÁMKY

[1] Podrobnosti k tvaru, rozměrům a umístění oltářů v článku Matthewa Aldermana (v angličtinš) zde: https://www.newliturgicalmovement.org/2010/10/on-size-of-altars.html

[2] Sv. Jan Zlatoústý na žalm XLI.

http://www.newliturgicalmovement.org/2021/01/building-home-altar.html