Společné komuniké generálních představených tradičních institutů
„Hospodin má slitování se všemi tvory“ (Sir 18,13)
Podepsané instituty chtějí především potvrdit svou lásku k církvi a věrnost Svatému otci. Tato synovská láska je dnes poznamenána velkým utrpením. Cítíme se být podezíráni, odsouváni na okraj, vyháněni. V popisu uvedeném v doprovodném listu k motu proprio Traditionis custodes ze 16. července 2021 se nicméně nepoznáváme.
„Řekneme-li, že nemáme hříchu… „ (1 Jan 1,8)
Ani v nejmenším se nepovažujeme za jakousi „pravou církev“. Naopak, svou matku, v níž nacházíme spásu a víru, vidíme v katolické církvi. Věrně se podřizujeme pravomoci Nejvyššího pontifika i diecézních biskupů, jak ukazují dobré vztahy v diecézích (a úřady člena kněžské rady, archiváře, kancléře či soudního vikáře, které byly svěřeny našim členům) i výsledky kanonických či apoštolských vizitací z posledních let. Opakujeme, že jsme věrni učitelskému úřadu církve (včetně druhého vatikánského koncilu a magisteria, které následovalo po něm) podle katolické nauky o přilnutí náboženskou poslušností, jež mu náleží (srov. zejména Lumen gentium 25 a Katechismus katolické církve 891 a 892), jak dokazují četné studie a dizertační práce vypracované některými z nás za posledních 33 let.
Došlo-li k pochybením, jsme jako všichni křesťané připraveni žádat o prominutí, jestliže se u toho či onoho našeho člena vloudilo nepřiměřené vyjadřování či nedůvěra vůči autoritě. Poskvrnil-li naše srdce duch předpojatosti či pýchy, jsme připraveni se obrátit.
„Plň Nejvyššímu své sliby“ (Ž 49,14)
Prosíme, aby byl zahájen lidský, osobní dialog naplněný důvěrou, bez ideologií či chladných administrativních výnosů. Rádi bychom dostali příležitost setkat se s osobou, která pro nás bude představovat mateřskou tvář církve. Chtěli bychom jí vypovědět utrpení, dramata, smutek mnoha věřících laiků z celého světa, ale i kněží, řeholníků a řeholnic, kteří odevzdali svůj život na základě slova papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
Bylo jim přislíbeno, že „budou přijata veškerá opatření, aby byla garantována identita jejich institutů v plném společenství s katolickou církví“ [1]. První instituty vděčně přijaly kanonické uznání ze strany Svatého stolce v naprosté věrnosti tradiční pedagogice víry, zejména v liturgické oblasti (na základě memoranda o porozumění z 5. května 1988 mezi kardinálem Ratzingerem a Mons. Lefebvrem). Tento slavnostní závazek byl vyjádřen v motu proprio Ecclesia Dei z 2. července 1988 a později u každého institutu různým způsobem v jejich zřizovacích dekretech a definitivně schválených konstitucích. Řeholníci, řeholnice a kněží sdružení v našich institutech na jejich základě složili sliby či přijali závazky.
Takto s důvěrou ve slovo Nejvyššího pontifika odevzdali svůj život Kristu ve službě církvi. Tito kněží, řeholníci a řeholnice sloužili církvi zbožně a obětavě. Je dnes možné je zbavit toho, k čemu se zavázali? Je možné připravit je o to, co jim církev ústy papežů slíbila?
„Měj se mnou strpení!“ (Mt 18,29)
Papež František vybízí „pastýře, aby jim [věřícím] naslouchali citlivě a klidně s upřímnou touhou dobrat se jádra lidských dramat, porozumět hledisku lidí a pomoci jim tak lépe žít a rozpoznat jejich místo v církvi“ (Amoris laetitia 312). Toužíme svěřit tato dramata otcovskému srdci. Potřebujeme vyslechnutí a dobrou vůli, nikoli odsuzování bez předchozího dialogu.
Přísný rozsudek vytváří pocit nespravedlnosti a vyvolává trpkost. Trpělivost obměkčuje srdce. Potřebujeme čas.
Slýcháme dnes hovořit o disciplinárních apoštolských vizitacích v našich institutech. Žádáme o bratrská setkání, kde bychom mohli vysvětlit, kdo jsme, i důvody našeho přilnutí k určitým liturgickým formám. Přejeme si především skutečně lidský a milosrdný dialog: „Měj se mnou strpení!“
„Circumdata varietate“(Ž 44,10)
13. srpna tohoto roku Svatý otec řekl, že v liturgických záležitostech „jednota není uniformita, nýbrž mnohotvárná harmonie, kterou vytváří Duch svatý“ [2]. Toužíme svým skromným dílem přispět k této harmonické a mnohotvárné jednotě, vědomi si toho, že jak učí Sacrosanctum Concilium, „liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC 10).
S důvěrou se obracíme především na biskupy Francie, aby byl zahájen opravdový dialog a jmenován prostředník, který by pro nás byl jeho lidskou tváří. „Je nutno se přitom vyhýbat soudům, které neberou v úvahu komplexnost různých situací… Jde o to integrovat všechny, pomáhat každému nalézt vlastní způsob účasti na církevním společenství, aby cítil, že se mu dostává nezaslouženého, bezpodmínečného a nezištného milosrdenství“ (Amoris laetitia 296-297).
Courtalain (Francie) 31. srpna 2021
P. Andrzej Komorowski, generální představený Kněžského bratrstva svatého Petra
Mons. Gilles Wach, generální převor Institutu Krista Krále Nejvyššího Kněze
P. Luis Gabriel Barrero Zabaleta, generální představený Institutu Dobrého Pastýře
P. Louis-Marie de Blignières, generální představený Bratrstva svatého Vincence Ferrarského
P. Gerald Goesche, generální probošt Institutu svatého Filipa Neriho
P. Antonius Maria Mamsery, generální představený Misionářů svatého Kříže
Dom Louis-Marie de Geyer d’Orth, opat opatství svaté Maří Magdaleny v Le Barroux
P. Emmanuel-Marie Le Fébure du Bus, opat augustiniánů v Lagrasse
Dom Marc Guillot, opat opatství Sainte-Marie de la Garde
Matka Placide Devillersová, abatyše opatství Zvěstování Panny Marie v Le Barroux
Matka Faustine Bouchardová, převorka augustiniánek v Azille
Matka Madeleine-Marie, představená Adorátorek Královského Srdce Pána Ježíše Nejvyššího Kněze
—–
[1] Informační nóta ze 16. června 1988, in Documentation Catholique, č. 1966, s. 739.
[2] Videoposelství Svatého otce Františka účastníkům virtuálního kongresu latinskoamerických řeholníků a řeholnic 13.-15. srpna 2021.
Překlad Lucie Cekotová
https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/09/communique-of-superiors-general-of.html
Poznámka šéfredaktora:
Rozhodl jsem se, že se toto komuniké obejde bez komentářů z řad čtenářů. Za mne i paní Cekotovou bych jen napsal, že k němu máme výhrady, nicméně chápeme ho především jako jasné potvrzení toho, že se dané tradiční instituty, kláštery etc. obávají brzké a totální likvidace či vynucené transformace, a předpokládáme, že dobře vědí proč.
Já proto doufám, že co nejvíc jejich zázemí je uklizeno v občanských sdruženích a dalších podobných spolcích jejich příznivců – protože tato část bude jediná, kterou by mohli využít ti kněží a mniši, kteří by se rozhodli i poté pokračovat ve svém díle.
Spíše než veřejnou kritikou tohoto listu bych se začal zabývat otázkou, jak uživíme své kněze, až je Řím obere o všechno a jejich instituty zruší, jak každý z nás k tomu může přispět. To je teď to nejdůležitější.
Ignác Pospíšil
