V tomto dokumentu chceme na základě doporučení, která jsme obdrželi od více než jednoho kanonisty, stručně poukázat na to, co apoštolský list dělá a nedělá z pohledu kanonických povinností biskupů a kněží.

Autorita biskupa

Apoštolský list zdůrazňuje pravomoc diecézního biskupa nad liturgií.

Čl. 2. Diecéznímu biskupovi jako usměrňovateli, podněcovateli a strážci celého liturgického života jemu svěřené partikulární církve náleží usměrňovat sloužení liturgie v jeho diecézi. Je proto výhradně v jeho kompetenci povolit v diecézi užívání Římského misálu z roku 1962 podle směrnic Apoštolského stolce. [1]

V poznámce pod čarou k tomuto článku je (kromě jiného) uveden odkaz na dekret druhého vatikánského koncilu O pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, č. 15, kde se uvádí:

„Biskupové jsou hlavní rozdělovatelé Božích tajemství a také správcové, podněcovatelé a strážci celého liturgického života ve svěřené církvi.“

Podobné vyjádření najdeme v koncilové konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 22.

Apoštolský list tedy přejímá zásadu, která je v disciplíně Církve již uznávána, a vyvozuje z ní („Je proto…“), že biskup má pravomoc nad užíváním misálu z roku 1962 ve své diecézi. To připomíná výrok papeže Benedikta XVI. v listě biskupům doprovázejícím Summorum Pontificum (2007):

Na závěr bych, drazí bratři., velice rád zdůraznil, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, 22). [2]

Apoštolský list v tomto bodě nezavádí žádnou inovaci ani nedává biskupům žádnou zvláštní pravomoc, nýbrž pouze opakuje dosavadní právní situaci, kterou jako takovou Summorum pontificum nezměnilo.

Práva kněží a věřících

Apoštolský list papeže Benedikta Summorum pontificum v článku 1 uvádí jako historický fakt, že misál z roku 1962 nebyl nikdy zrušen. Dále potvrzuje právní důsledky této skutečnosti: totiž že kněží latinského obřadu mají právo podle tohoto misálu celebrovat a věřící mají právo se těchto mší svatých účastnit.

Výkon práva kněží sloužit podle misálu z roku 1962 však ovlivňuje liturgický život v diecézi, a proto spadá do pravomoci biskupa. Proto Summorum pontificum například omezuje sloužení staršího velikonočního Tridua (čl. 2). 

Ustanovení Traditionis custodes je třeba chápat stejně. Misál z roku 1962 neruší, a proto právo kněží sloužit podle něj zůstává nedotčeno. Upravuje však způsob, jak lze toto právo uplatňovat.

Je třeba poznamenat, že apoštolský list neříká nic o právu věřících účastnit se mší svatých podle misálu z roku 1962, přijímat další svátosti podle staršího Římského rituálu, ani o veřejné či soukromé modlitbě staršího posvátného oficia kněžími. To vše je proto nadále povoleno. Obecná zásada kanonického práva říká, že omezující zákony mají být interpretovány úzce, nikoli široce:

Kán. 18: U zákonů stanovujících trest nebo omezujících svobodný výkon práv nebo obsahujících výjimku ze zákona je nutno použít zužujícího výkladu. [3]

„Skupiny“ lnoucí k misálu z roku 1962

Článek 3 se týká „skupin slavících mši svatou podle misálu předcházejícího reformě z roku 1970“. Vzhledem k tomu, že k dispozici jsou pouze překlady apoštolského listu do moderních jazyků, je těžké vyjasnit kontext této terminologie, ale způsob, jak je tento pojem užíván, naznačuje, že dokument má na mysli nějaké formálně ustavené sdružení. Jde o subjekty, které snad mají pevné názory na liturgickou reformu (čl. 3 §1), mají právo na pastorační péči (čl. 3 §4) a až do doby vydání apoštolského listu mohly být „povoleny“ místním ordinářem (čl. 3 §6). Ustanovení čl. 3 §5 o „farnostech kanonicky zřízených ve prospěch těchto věřících“ tento dojem posiluje.

To odpovídá užívání pojmu „skupina“ v anglickém (i českém – pozn. překl.) překladu článků 5 a 7 Summorum pontificum. Podle těchto článků mají „skupiny“ věřících, kteří lnou ke staršímu misálu, právo požadovat pravidelné sloužení mše svaté podle něj (čl. 5), a pokud je odmítne farář, mohou se odvolat k biskupovi a pak ke Svatému stolci (čl. 5). S tím souvisí oprávnění biskupů zřizovat „personální farnosti“ (čl. 10).

Instrukce Universae Ecclesiae (2011) se pokusila stanovit značně neformální chápání toho, co se vyžaduje pro existenci „skupiny“ (viz Universae Ecclesiae 15) [4], aby pro takovouto skupinu bylo snazší uplatňovat práva, která jsou podle Summorum pontificum s tímto pojmem spojena. Pojem „skupiny“, která v Traditionis custodes podléhá „povolení“, nicméně svědčí o chápání naopak značně formálním.

Článek 3 Traditionis custodes se zabývá výhradně celebrací podle misálu z roku 1962 pro tyto „skupiny“. Tam, kde v současné době existují, jim mají biskupové určit místo, kde mohou konat bohoslužby podle liturgických knih z roku 1962 (čl. 3 §2), čas, kdy se mají sloužit mše svaté (čl. 3 §3), a určit pro ně celebranty (čl. 3 §4). Existence personálních farností se má přezkoumat (čl. 3 §5). Nemají se zřizovat žádné nové skupiny (čl. 3 §6).

Tato ustanovení zdůrazňují pravomoc biskupů upravovat uspořádání vzniklá podle čl. 5 Summorum pontificum. Nedávají jim pokyn je ukončit: naopak říkají, že se biskupové mají o dotyčné věřící postarat. Na druhou stranu je zrušeno právo těchto skupin se formovat a požadovat sloužení mší svatých [podle starého misálu] a z dokumentu vyplývá, že žádné nové skupiny tohoto druhu vznikat nebudou (nebo nebudou jako takové uznávány).

Následující články 4 a 5 se zabývají povolením pro kněze sloužit podle misálu z roku 1962, v případě nově vysvěcených s odkazem na Svatý stolec. Jak je uvedeno výše, jde o záležitost související s úlohou biskupa usměrňovat liturgii ve své diecézi, nikoli o principiální právo kněze celebrovat podle misálu z roku 1962. Toto by se tedy mělo vztahovat na veřejné bohoslužby podle staršího misálu. Kněz tudíž nemusí žádat o povolení sloužit podle misálu z roku 1962 soukromě.

Kněží, kteří toto povolení mají, mohou podle misálu z roku 1962 sloužit ve svých farnostech či kdekoli jinde a věřící mají právo se těchto mší svatých účastnit. Pokud tito věřící nepředstavují uznanou „skupinu“, ustanovení čl. 3 se na ně nevztahují. Vlastně ani nemohou: nemělo by smysl tázat se souboru katolíků, kteří náhodou chodí na určitou mši, ale předtím se možná nikdy nepotkali, jaký teologický postoj kolektivně zastávají ve vztahu k druhému vatikánskému koncilu, jak uvádí čl. 3 §1, nebo zda je jejich kolektivní existence „povolená“ podle čl. 3 §6.

Souhrnně řečeno, Traditiones custodes se zabývá pastorační péčí o oficiálně zřízené „skupiny“ lnoucí ke staré mši svaté, například v personálních farnostech, ale chce zdůraznit pravomoc biskupa upravit kde, kdy a kým jsou jejich mše slouženy. Současně nebrání kněžím obecně sloužit starou mši, a to ani veřejně, zdůrazňuje však pravomoc biskupa dát k tomu souhlas.

V obou případech bychom si měli všimnout toho, že v praxi i v době Summorum pontificum biskupové tento druh péče a dohledu, který Traditionis custodes zdůrazňuje, stále vykonávali, byť někdy možná implicitně a nepřímo, například tím, že rozhodovali, kam kterého kněze pošlou. Třebaže Traditionis custodes jim dává v této situaci větší přímou moc, zdá se pravděpodobné, že mnozí biskupové ji budou nadále vykonávat v rámci všeobecného dohledu a nebudou se pokoušet o mikromanagement každé farnosti a apoštolátu.

Rozhodnutí mnoha biskupů bezprostředně po zveřejnění Traditionis custodes dát všeobecný souhlas s pokračováním dosavadních uspořádání je dokonale rozumným výkonem jejich výsad podle tohoto dokumentu. 

Farní kostely

Nejpřekvapivější věcí v článku 3 je to, že bohoslužebná místa určená „skupinám“ nemají být farní kostely. V kontextu Itálie a některých jiných zemí, kde mají diecéze historicky mnoho kostelů, jež nejsou farní, to nepředstavuje žádný velký problém a personální farnosti se mší svatou podle misálu z roku 1962 mají v těchto zemích beztak sklon užívat právě takovéto kostely: nepoužívané kaple, kaple bratrstev a řeholních společenství apod. V jiných zemích však tomu tak není. Pokud se biskupovi nepodaří pro takovou skupinu alternativní místo snadno najít, pak v souladu s kán. 87 §1 nemusí na toto omezení brát ohled:

Kán. 87 §1. Diecézní biskup může dispenzovat věřící, kdykoliv to uzná za vhodné pro jejich duchovní prospěch, a to od kázeňských zákonů, jak obecných, tak partikulárních, stanovených papežem pro jeho území nebo pro jeho podřízené.

Jak již bylo vysvětleno, tato otázka vzniká jen v souvislosti s formálně zřízenými „skupinami“. Je nicméně zajímavé si všimnout, že ačkoli se nemají zřizovat žádné nové personální farnosti, z přesunu „skupin“ z farních kostelů na jiná bohoslužebná místa vyplývá, že pojmy „posvátného místa“ určeného ke sloužení mše svaté podle misálu z roku 1962 a obecně „kaplanů“ pro věřící k této mši svaté lnoucí jsou i nadále implicitně pokládány za užitečné.

Čtení v lidovém jazyce

Nutno poznamenat, že požadavek čl. 3 §3, že čtení mají být v lidovém jazyce, nevylučuje to, že budou pronášena nejprve v latině liturgického textu, jak obecně vyžadují liturgické zákony platné pro misál z roku 1962.

Je třeba mít na paměti shodu použitého překladu s liturgickým textem, který se v některých případech liší od hebrejských či řeckých verzí, z nichž nejnovější překlady vycházejí.

V každém případě tento požadavek platí pouze v kontextu ustanovení o mších svatých pro „skupiny“, jak bylo vysvětleno výše.

Dobro duší

Cílem veškerých církevních zákonů je dobro duší, jak nám koneckonců říkají i závěrečná slova Kodexu kanonického práva:

Kán. 1752: „…se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v církvi.“

Autorita Svatého stolce, biskupů a kněží není dána pro jejich vlastní dobro, ale pro dobro duší. Pokud jde o biskupy, viz zejména kán. 383 §1. Kán. 87 §1 jsme citovali již výše.

Všechny tyto výroky nám připomínají, že všechna právní ustanovení Církve musejí být interpretována a aplikována s ohledem na dobro duší. Aplikovat nějaký předpis tak, že zjevně škodí dobru duší, není podle tradice Církve jen pastorační či praktický problém, ale i o nesprávné hodnocení jeho právní síly.

Traditionis custodes se dobrem duší přímo zabývá a dopis Svatého otce biskupům tuto motivaci zdůrazňuje. Důvodem, proč není předchozí misál jednoduše rovnou zakázán, je to, že si papež František uvědomuje pastorační škody, které by to způsobilo. „Dvě zásady“, jimiž se podle dopisu mají biskupové řídit, jsou:

zajistit dobro těch, kdo jsou zakořeněni v předchozím způsobu celebrace a potřebují čas [e hanno bisogno di tempo], aby se vrátili k římskému ritu promulgovanému svatými Pavlem VI. a Janem Pavlem II., a na druhé straně přestat zřizovat nové personální farnosti spojené více s touhou a přáními jednotlivých kněží než se skutečnou potřebou „svatého Božího lidu“.

To je tudíž při aplikaci apoštolského listu podle úmyslu zákonodárce klíčová úvaha. Biskupové mají učinit taková opatření a povolení mají dávat či odpírat podle toho, zda to podle jejich přesvědčení bude k duchovnímu dobru věřících lnoucích ke staré mši a kněží, kteří si přejí ji sloužit.

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny.

[2] Překlad celého listu Benedikta XVI. i samotného motu proprio Summorum pontificum je uveden v českém vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu (Hesperion: Nová Ves pod Pleší, 2016, překlad Štěpán Smolen), odkud je převzat i uvedený citát (s. 204).

[3] Překlady CIC v tomto textu jsou převzaty z vydání schváleného ČBK, které v roce 1992 vydalo nakladatelství Zvon. Překlad prof. JUDr. ThDr. Miroslav Zedníček.

[4] Překlad instrukce Universae Ecclesiae do češtiny se rovněž nachází ve výše uvedené knize Petera Kwasniewského, s. 209-215.

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/07/latin-mass-society-canonical-notes-on.html