Katolická obrana proti Traditionis custodes
Jsem smutný z toho, že mezi komentáři k předcházejícím vynikajícím článkům na téma nejnovějšího dokumentu papeže Františka ve stejně vynikajících překladech pí mgr. Cekotové převažují spíše projevy vzteku, nevole a zoufalství. Podobá se to štěkání raněného psa – a nikoli připravenosti a ochotě k boji. Tím, co nejvíce zeslabuje bojeschopnost, jsou pak vulgarity a nadávky na adresu papeže, resp. celé současné Katolické církve.
Někteří, pokud dobře rozumím jejich komentářům, ji označují jako celek za „koncilní humanistickou sektu“ (KHS), aniž ukážou, kde se nachází ta pravá Kristova církev. Pokud nikde neexistuje, tak Kristus se svým ujištěním, že bude trvat až do jeho druhého příchodu, neměl pravdu a tudíž není pravým Synem Božím. Jenže pravá Ježíšova církev existuje – a aby ji člověk viděl, stačí k tomu jenom znát pravý katolický katechismus a jím se orientovat.
Jak on definuje Církev? Ať už vezmeme Tomáška, Podlahu nebo Kašpara, všude se dozvíme jedno a totéž: Pravá Kristova církev je společenstvím pokřtěných, kteří uznávají římského papeže jako viditelnou hlavu, mají sedmero svátostí a neomylnou neměnnou nauku tvořenou Písmem sv. a posvátnou Tradicí. Římský papež existuje (o něm níže). Co se týká svátostí, tak navzdory rozmělňování nauky o nich ze strany teologů i církevních hodnostářů není v oficiálních církevních strukturách obtížné najít místa, kde jsou platně udělovány. Taktéž v nich působí autority, které učí a vykládají pravou katolickou nauku hlásanou od prvopočátku existence Církve. Ať už se to tedy komu líbí nebo ne, tato nynější celosvětová organizace, jež se nazývá Katolická církev v čele s římským papežem, je a zůstává pravou Kristovou církví a žádnou KHS. Tím netvrdím, že KHS neexistuje. Ano, funguje zde jako nebezpečný protivník a satanův nástroj, který pronikl hluboko do pravé Kristovy církve jako rakovinný nádor a hrozí ji usmrtit zevnitř. Vyznavači KHS ovládli i nejvyšší posty v Církvi.
Považovat ale za její spolupracovníky a spojence komunity katolické Tradice vzniklé na principu indultu Jana Pavla II. nebo později motu proprio Benedikta XVI. Summorum Pontificum, jak jsem se dočetl z některých komentářů, je střílením do vlastních řad. To by potom tímto „kolaborantem KHS“ byla i FSSPX, neboť její kněží stejně tak jako kněží FSSP v kánonu říkají slova o jednotě s papežem Františkem a místním biskupem, nota bene za papeže Františka se také modlí veřejně po mši sv. při obřadu požehnání. Navíc kněží FSSPX dostali nedávno od Františka zpovědní jurisdikci a neodmítli ji. Démonizovat každé tradiční společenství jako součást KHS jen proto, že uznává legitimitu současného papeže a snaží se nějak zařadit do oficiálních církevních struktur, je kontraproduktivní a teologicky již mimo Katolickou církev.
Co ale potom máme my, katoličtí laikové věrni tradiční nauce, dělat? Jak se máme a můžeme bránit proti svévoli, kdy je nám brána mše svatá, v níž mnozí z našich řad byli pokřtěni, biřmováni, přistoupili k prvnímu sv. přijímání nebo jako chlapci v ní ministrovali? Mše svatá, která odráží skutečné tajemství nekonečné Boží lásky k člověku, v níž, na rozdíl od NOM, nestojí v centru člověk, nýbrž Bůh. V současné církvi platí – tak jako v prvotní církvi – povinnost poslušnosti. Máme se tedy podřídit?
Na to odpovídají někteří radikálové, že tento papež není právoplatný. Omyl. Dosud nikdo neprokázal, že abdikace Benedikta XVI. nebyla dobrovolná a volba jeho nástupce neregulérní (konkláve je přece tajné). Závažným a pravdivým argumentem ovšem je, že papež automaticky ztrácí svůj úřad, když upadne do hereze nebo apostaze. Tak učili např. Francisco Suaréz, sv. Robert Bellarmin a další. To u Františka, jak ukážeme níže, platí. Jenže žádný regulérní církevní orgán toto nevyhlásil a nevyhlásí. V historii Církve byli papežové, kteří propadli herezím: ve 4. stol. Liberius přijal semiarianismus a exkomunikoval obránce pravověrnosti sv. Athanasia, v 7. stol. Honorius I. hájil blud monoteletismu (Kristus prý neměl božskou a lidskou vůli současně, pouze jedinou božskou), Jan XXII. ve 14. stol. odmítal existenci soukromého soudu po smrti. Církev heterodoxní názory těchto papežů odsoudila, nicméně všichni tři jsou vedeni v seznamu náměstků Kristových jako legitimní nástupci sv. Petra, protože žádný příslušný církevní orgán je úřadu nezbavil, papež je nesesaditelný i tehdy, když metafyzicky kvůli bludu nebo odpadu od víry ztrácí oprávnění vykonávat svůj úřad. Ať už se nám to tedy líbí či nikoliv, je nutno brát Františka jako regulérního papeže.
Co tedy dělat s poslušností?
Ano, papeže nutno poslouchat. Je to pro katolíka legitimní nejvyšší pozemská náboženská autorita. Jenže i tady má poslušnost své hranice, zejména tam, kde papež překračuje svoji pravomoc a jeho rozhodnutí odporuje rozhodnutí jeho předchůdců. To věděli už apoštolé, kteří řekli do očí tehdejší legitimní nejvyšší náboženské autoritě, tj. židovské veleradě, když jim zakázala hlásat Krista, že je lépe poslouchat Boha než lidi. Tak je to i v případě Františkovy Traditionis Custodes (TC).
Takže tedy:
1) Papež může zakázat nějaký ritus pouze tehdy, když jeho texty obsahují hereze nebo podporují heretické názory. Přesně tím se řídil papež sv. Pius V., když klasický římský ritus, jak ho známe nejméně od dob sv. Řehoře Velikého v 6. stol., učinil r. 1570 obligátním pro celou Církev, ale zároveň potvrdil právo na existenci bez jakýchkoliv omezení všem ritům starším 200 let. Jednalo se v západní církvi o ambroziánský a mozarabský obřad, dále pak o rity některých řeholních řádů. Ty totiž byly zárukou pravověrnosti, což o ritech mladších 200 let se říci nedalo, byly poznamenány viklefovskými a luteránskými bludy. Podobně postupovali papežové v minulosti vždycky až na nepatrné výjimky, uvádím zde po smrti sv. Metoděje r. 885 Štěpána V., jenž ale zakázal nikoliv ritus, nýbrž pouze liturgický jazyk zvaný církevní slovanština. Nicméně fakt, že toto jeho nařízení nebylo respektováno, zvláště pak ne v Čechách v době sv. Václava a poté sv. Prokopa, aniž by docházelo k nějakým postihům, svědčí o povědomí, že papež tady přestřelil. Neměl tedy papež František žádné právo tradiční obřad rušit nebo mu dávat pro existenci likvidační podmínky.
2) Bula sv. Pia V. „Quo Primum“ (QP) r. 1570, jíž tento papež zavádí v celé Církvi římský ritus (TLM), říká, že „přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná“. Sv. Pius zde zavazuje své nástupce, aby tento obřad udrželi povždy trvalým a platným.
Prvním, kdo tu porušil, byl Pavel VI., jenž zavedl v adventu r. 1969 NOM. Samozřejmě jako papež měl právo zavést nový ritus, ale paralelně k dosavadnímu TLM. V konkrétní praxi byla ale tradiční mše fakticky zrušena a NOMem nahrazena, což se rovná neposlušnosti vůči závaznému nařízení sv. Pia V. Benedikt XVI. si uvědomil tento nedostatek a motem proprio Summorum Pontificum r. 2007 poskytl kněžím celkem svobodnou možnost celebrace TLM, i když nutno odmítnout jeho tezi, že jde o shodný ritus s NOM, o jeho prý „mimořádnou formu“. Nikoliv, jde o dva různé obřady, přičemž TLM je podle buly QP trvale nadčasově platný a závazný. Jestliže jej papež František de facto ruší tím, že mu staví pro existenci likvidační podmínky, proviňuje se neposlušností vůči nařízení svého předchůdce Pia, jež má nikoli časově omezenou, nýbrž trvalou platnost, jak plyne ze samotného textu. Poslušnost duchovních a věřících nynějšímu papeži v této věci znamená tedy neposlušnost minulému papeži, takže koho tady poslechnout? Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre měl zde stoprocentní jasno.
3) Otázka TLM a NOM není jen liturgická a bylo by závažnou chybou takto k ní přistupovat. Církev závazně učí, že katolík musí neposlechnout legitimní církevní autoritu tehdy, když přikazuje hřích nebo blud, nebo když věřící tomuto pokušení vystavuje. Tak učili sv. Tomáš Akvinský, Francisco Suaréz, Francisco da Vittoria, sv. Robert Bellarmin aj. František v komentáři k dokumentu píše: „….mě však zarmucuje instrumentální používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu s nepodloženým a neudržitelným tvrzením, že se zpronevěřil Tradici a ´pravé církvi´.“ A v samotném motu proprio uvádí, že k povolení celebrovat TLM je třeba určit, zda „tyto skupiny nepopírají platnost a legitimitu liturgické reformy, kterou diktuje II. Vatikánský koncil a Magisterium nejvyšších papežů…“
Z této Bergogliovy argumentace je zřejmé, že tady zdaleka nejde „jenom“ o liturgickou reformu a o poslušnost. Papeži vadí, že tradiční komunity mají kritický vztah (což neznamená nelegitimní) k Druhému vatikánskému koncilu (DVK) a k NOM. To nikterak neodporuje katolické nauce, neboť DVK nebyl dogmatický, pouze pastorační, proto jeho dokumenty mají nižší závaznost než dokumenty všech předchozích koncilů, které byly dogmatickými. DVK lze proto kritizovat, především ty pasáže jeho dokumentů, které odporují tomu, co je obsahem katolické víry. To, že DVK se skutečně v některých svých pasážích zpronevěřil Tradici a pravé církvi, je evidentní pouhým srovnáním inkriminovaných textů o náboženské svobodě a nekřesťanských náboženstvích s tím, co Církev vždy a všude učila. Známý biskup z Kazachstánu mons. Athanasius Schneider v knize rozhovorů s polským publicistou Pawlem Lisickým „Wiosna Kościola, która nie nadeszla“ (Jaro Církve, které nepřišlo) říká, že člověk by musel podstoupit krkolomnou mentální akrobacii, aby mohl přijmout teorii o „hermeneutice kontinuity“, tj. o shodě všech dokumentů DVK se závaznými dřívějšími výroky Magisteria. Katolík věrný své Církvi logicky proto nemůže s těmito bludnými větami souhlasit.
Jestliže František tedy vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost těmto dokumentům, tak o něm platí, že uvádí věřící do nebezpečí hereze. Slepá poslušnost DVK s nepřipuštěním kritiky jeho sporných pasáží je přinejmenším blízkou příležitostí k herezi, proto TC nelze chápat jako závazný dokument Magisteria.
Papež Bergoglio se tímto řadí ke KHS. Zdaleka to není první případ tohoto typu. Vzpomeňme na dokument „Amoris Laetitia“ a dopis argentinské biskupské konferenci, kde souhlasí s přístupem párů žijících v nelegálním svazku, ke sv. přijímání. Dále potom glorifikaci Martina Luthera jako velkého reformátora a umístění jeho sochy ve Vatikánu, na což mons. Schneider reagoval, že Lutherovy bludy odsoudil tridentský dogmatický koncil, jehož výroky jsou neomylné, proslovy papeže z letadla však nikoliv. František se též aktivně přímo ve Vatikánu účastnil pohanského rituálu k poctě bohyně Pachamamy a spolu s muslimským představitelem Tayyebem vydal prohlášení, že Bůh „chtěl různost náboženství“. To jsou jen některé hlavní počiny tohoto pontifika, které jasně dokazují, že on pracuje nikoli pro Katolickou církev, nýbrž pro KHS.
Poslušnost papeži Františkovi ve věci TC i dalších jeho opatření neshodujících se s katolickou naukou je proto neposlušností vůči závazné nauce Magisteria jeho předchůdců a koncilů. Naopak neposlušnost jemu představuje poslušnost Církvi a její neměnné nauce. Takže katolíci, kněží i laici, záleží to na vás. Rozhodněte se! Koho poslechnete? Krista, jenž hovoří skrze dva tisíce let starou nauku Církve a její Magisterium, nebo současného pontifika, jenž tvrdí nebo dokonce přikazuje konat její opak?
A ještě by se k otázce ritu hodilo vzpomenout nedávné prohlášení bývalého prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Gerharda Ludwiga Muellera. Ten upozornil, že když papež v TC odůvodňuje represe vůči TLM voláním po jednotě, tak postupuje špatně. Pilířem jednoty není ritus, ale nauka víry. Ta musí být jedna, jediná a neměnná. Ritus nemusí být jeden a jediný, může jich být více a dějiny Církve ukazují jasně, že v Církvi vždycky bylo více liturgických obřadů, důležité pouze je, aby byly platné a pravověrné.
Tento postoj by měli katolíci věrní víře nejen zastávat, ale také bránit a argumentovat na jeho obranu. Kdo má dar pera a slova, nechť píše a mluví. To je autentická strategie boje, ne nadávání papeži Františkovi a dehonestace jeho, příp. celé současné Církve. Boj mezi ní a KHS probíhá právě uvnitř ní. Nelze se z ní dobrovolně vyčleňovat kvůli tomu, že je prolezlá bludy. Nelze rovněž odmítat poslušnost papeži a brojit proti němu, i když je evidentně na straně KHS, ve věcech, které nejsou v rozporu s katolickou naukou, např. když vyhlašuje Rok sv. Josefa nebo neděli seniorů. Neposlušnost nutno uplatnit pouze tam, kde jde evidentně o nesoulad s tradiční katolickou naukou. Musí se tak ale dít slušnou formou, která nepopírá legitimitu nynějšího náměstka Kristova, ať už je jakýkoliv. Urážky a projevy pohrdání jen nahrávají nepřátelům Církve z řad KHS. A co je obzvlášť důležité – modlit se za obrácení papeže Bergoglia, neboť jen Boží milostí se Šavlové mohou stát Pavly.
PhDr. Radomír Malý
Nečtete pozorně.
KHS není totožná s viditelnou katolickou církví.
Heretická a schismatická KHS je nádor na viditelné katolické církvi.
KHS nemá právní subjektivitu.
KC může být bez KHS, KHS je suchá větev, kterou je třeba církevní autoritou odetnout.
Ad Pan Contras: Nevím, co jste chtěl říct. Já jsem reagoval na vyznění některých komentářů, z nichž vyplývá, že identifikují KHS s KC jako celek. Pokud jste takový komentář nepsal Vy, není nutné, abyste reagoval.
Autorem pojmu humanistická sekta nejsem já, ale poprve jsem jej četl v jednom rozboru P. Stehlina.
Argumentační zoufalství, naplněné subjektivními soudy. A bod č.2 – formulace typická pro papežské dokumenty té doby. Disciplinární závaznost pro Církev končí právě u papeže – on je zákonodárce, může disciplinární skutečnost přijmout nebo změnit. K tomu dostal pravomoc jako nástupce sv. Petra, kterému ji svěřil Pán Ježíš.
Ad J. Klecanda: Můžete mi uvést jiný papežský dokument těch dob, kde by papež mluvil o nadčasové platnosti? Myslím dokument nikoli dogmatický, tam ej to samozřejmostí.
Akorát že změny musí být vždy konány pro dobro a spásu duší.
K čemuž v případě NOM evidentně nedošlo, je tedy nutné je nejen odmítnout, ale i ignorovat.
Argumentační zoufalství tak, opět, ráčíte předvádět vy, Klecando.
K tomu bych připojil, že nevím, na základě čeho by měl být papež poslušný ustanovení jeho předchůdců, když má úplně stejnou pravomoc je změnit.
V článku je sice psáno o „neposlušností vůči závazné nauce Magisteria jeho předchůdců a koncilů“, ale nejsem si vědom, že by nová ustanovení liturgické povahy byla primárně záležitostí nauky Magisteria; pokud vím, tak s touto naukou pouze nesmějí být v rozporu, což by bylo třeba dokázat.
Ad Vladimír M.: Ale já přece píši, že Pavel VI. měl právo zavést NOM, ale nikoli jako náhradu tradičního ritu. Záležitostí nauky to je potud, jak píši v článku, že texty ritu musejí odrážet autentickou nauku Církve. Když to dělají, tak žádný papež nemá právo je rušit, tam jeho kompetence nesahá, jak nota bene upozorňují též ve svých kritikách TC arcibikskup Viganó a biskup Schneider.
Já jsem chtěl výše uvedeným naopak sdělit názor, že papež (v tomto případě Pavel VI.) měl právo provést úpravy ve stávajícím římském (tzv. tradičním) ritu; měl právo nahradit určité texty jinými, určité úkony jinými atd.
Jestli tohle je zavedení nového ritu nebo pouze rozsáhlá úprava ritu stávajícího, je pouze věcí úhlu pohledu, přičemž ten druhý (že jde pouze o rozsáhlou úpravu) je zcela legitimní a zakládal by pak nesmyslnost vracení se ke starší, nahrazené formě.
(Pozn.: vím, že trochu píchám do vosího hnízda, ale neškodí)
Uvažujete sice logicky, ale opomíjíte některá důležitá fakta, především bulu Quo primum papeže sv. Pia V. Ta ustanovuje mešní řád na věčné časy, a to pod hrozbou prokletí. Pokud by liturgii chtěl někdo změnit, stojí mimo Církev. A to se týká např. zmiňovaného Montiniho. Od vydání buly Quo primum nemůže nikdo změnit posvátnou liturgii. Ani papež. NOM je neplatný a účast na něm těžce hříšná.
Uznávat za papeže zjevného odpadlíka, modloslužebníka a tudíž nekatolíka Bergoglia, nemohu, nezlobte se pane doktore.
Předpokládám-li, že Bergoglio byl pokřtěný a měl katolickou víru – kdysi v mládí, pak prošel právě opačnou cestu (odpad od víry nikoli její nalezení) než Šavel, tudíž toto srovnání je nepřípadné. Konverzi Bergoglia samozřejmě nemůžeme vyloučit, je teoreticky stále možná, ale realisticky ji neočekávám dřív než na jeho smrtelné posteli.
Ad Fr. Anta: Váš subjektivní názor. Nicméně, jak uvádím ve svém článku, Církev považuje za regulérní papeže i tři heretiky, jsou na seznamu náměstků Kristových.
A kto je teda legitímnym pápežom, ak nie Bergoglio? Potom platí stav sede vacante?
Téměř totožně psal jistý Martin Luther o jistém Lvu X. 🙂
Lev X nebyl heretik.
Když v Čechách vládl K.H.Frank, tak se taky nedalo nic dělat – prostě zde vládnul, a kdyby si říkal „prezident“, tak by to byl prezident (a ne protektor)i kdyby s tím většina domorodců nesouhlasila.
Obnobně p. Bergoglio – je „římským biskupem“. Můžeme s úspěchem pochybovat o tom, že je to člověk na správném místě, ale prostě „je u kormidla“.
Ale ani biskupové nejsou „nekritizovatelní“ a pokud to jsou apostaté nebo heretici tak je nelze argumentačně bránit – bylo by to proti pravdě.
Kdybyste znal právní principy, věděl byste, že jedná věc je právní titul – což je v tomto případě ztráta úřadu pro notorickou herezi, a druhá věc je konsumace či exekuce – v tomto případě deklarace přišlušnou autoritou, že Bergoglio pro notorickou herezi konkuludentně abdikoval a stolec je prázdný. Zde není nutné ho mlátit do hlavy kladivem, stačí posbírat veřejně známé důkazy jeho odpadlictví.
Protože já ani vy nejsme touto autoritou, nezbývá, než toho argentinského dacana fakticky za papeže nadále považovat.
Mohou tedy v Toledu sloužit mozarabský, v Portugalsku Braga, v Miláně ambroziánský, řeholní řády svoje rity, nebo je papež zrušil?
Jeden odkaz je přehnaný. Je léčení vážně nemocných mazlíčků, prodej kočičích škrabadel, koupání bezsrstých (jinak zahynou), česání dlouhosrstých, kastrace kocourů, očkování proti panleukopenii nebo chov akvarijních rybiček a priori hřích? Mají ta zvířata při první vážné nemoci být utracena, rodit ročně dvacet koťat a dožít se pětkrát míň, než to při dobré péči je možné? Je samozřejmě nesmysl starat se o ně líp než o děti, zanedbávat rodinu a povinnosti, ale je opravdu nutné je nechat žít jako za císaře pána?
(Když tak upozorňují, že topení nebo jiné domácké zabíjení koťat vynese pokutu 10 000/kotě až trestní stíhání, utrácení nechtěných koťat do 24 hodin padesát korun (dvěstěkrát míň). Kastrace je ve výsledku levnější a prodlouží zvířeti život.)
Kočka rodící koťata dle svých možností nežije pětkrát kratší dobu, než vykastrovaná nekočka(uvažujeme-li úmrtí sešlostí stářím) , jak může muž vůbec uvažovat o kleštění kocoura je mi docela nejasné. Utopit přebytečná koťata je řešení, jen se nesmíte chlubit, vždy ovšem doporučuji část ponechat jako zálohu. Někteří lidé kočky i jedí, vzhledem k rychlosti růstu to ovšem je drahá pečínka.
Stavy koťat se regulují přirozeně, nemocemi. Netřeba je zabíjet, většina jich pochcipa.
Topení je bolestivé a nezákonné. Pečínka teoreticky špatná není, ale od r. 1934 to není jateční zvíře, takže je nezákonná. Kleštění snižuje riziko řady nemocí a prodlužuje život, i u člověka (viz odkaz), stejně jako kastrace koček. Také snižuje přemnožení cestou bez utrpení. Já nepovyšuji zvířata na lidi, což ale neznamená, že se nesnažím vyhnout utrpení těch, za něž nesu odpovědnost. Opakuji, že legální utracení nechtěného kotěte stojí padesát korun, pokuta za utopení deset tisíc.
https://www.cell.com/current-biology/fulltext/S0960-9822(12)00712-9
Traditionis Custodes je dokument, kterým papež, „motu proprio“ = „z vlastní iniciativy“, zavádí nový zákon. Je proto vhodné zhodnotit tento dokument z pohledu práva. Sv. Tomáš Akvinský definuje zákon jako „quaedam rationis ordinatio ad bonum comune, ab eo qui curam comunitatis habet promulgata,“ rozumné uspořádání k obecnému dobru, vydané tím, kdo má péči o společnost.
Motu proprio Traditionis Custodes naplňuje závěrečnou část definice zákona. Jeho autorem je kompetentní autorita, papež, a jeho příjemcem je společnost schopná přijmout zákon, univerzální církev.
Motu proprio Traditionis Custodes ovšem nenaplňuje první část definice zákona. Nesměřuje totiž k obecnému dobru a není rozumné. Nesměřuje k obecnému dobru, protože je nespravedlivé, protože jeho účinkem je svár a protože jeho cílem je likvidace tradičního římského ritu. Jeho nespravedlnost je v nerovnoměrnosti mezi drastickým postihem tradičních katolíků a téměř totálním přehlížením útoků na jednotu víry a církve ze strany modernistů. Tato nespravedlnost ohromila i pozorovatele, kteří nejsou z řad tradičních katolíků, a dokonce i ty, kteří se k církvi vůbec nehlásí. Traditionis Custodes obnovilo svár, který se do značné míry podařilo překonat díky motu proprio Summorum Pontificum. S ohledem na nový dokument se běžně mluví o vyhlášení války. K likvidaci tradičního římského ritu směřuje vykázání mší sv. z farností, zákaz zakládat nové personální farnosti a zákaz autorizovat nové skupiny věřících v tomto ritu. Nemůže být obecným dobrem likvidace starobylého ritu, který je „bohatstvím, které vyrostlo ve víře a v modlitbě církve“ (Benedikt XVI.), „drahocenným pokladem, který je třeba zachovat“ (Universae Ecclesiae).
Traditionis Custodes není rozumné, protože je proti rozumu a proti pravdě. První článek říká, že liturgické knihy promulgované sv. Pavlem VI. a sv. Janem Pavlem II. jsou jediným vyjádřením lex orandi. V následujících článcích se stanovují podmínky pro užívání Misálu sv. Jana XXIII. Misál sv. Jana XXIII. je tedy formou lex orandi. Je-li Misál sv. Jana XXIII. formou lex orandi, pak knihy sv. Pavla VI. a sv. Jana Pavla II. nejsou jedinou formou lex orandi. Tvrdit, že tyto liturgické knihy jsou a nejsou jedinou formou lex orandi, je proti rozumu.
Proti pravdě je především tvrzení, že Benedikt XVI. umožnil užívat Misál sv. Jana XXIII. jen těm katolíkům, kteří se cítí vázáni k některým předchozím liturgickým formám, a ne jiným. Na to odpověděl Benedikt XVI. v knize Poslední rozhovory (2016): „To je absolutně falešné! Pro mě bylo důležité, aby církev byla vnitřně sama sebou, se svou vlastní minulostí; aby to, co jí bylo dříve svaté, se teď nevydávalo za něco špatného.“ Istrukce Universae Ecclesiae jasně říká, že cílem Summorum Pontificum je „nabídnout všem věřícím římskou liturgii ve starobylém ritu (Usus Antiquior).“
Závěr: Motu proprio Traditionis Custodes nesplňuje definici zákona, a proto každý kněz latinského obřadu může sloužit mši svatou „svobodně … a bez výčitek svědomí“ (Quo Primum) podle starobylého římského ritu. Stejně tak se každý věřící může této mše svaté účastnit.
Ad Jaroslav Klecanda: Nikde to argumentační zoufalství a subjektivní soud nevidím. Dr. Malý pouze konstatuje skutečnosti tak, jak jsou. A má pravdu v tom, když Bergoglia jako papeže sice nezpochybňuje, ale také uvádí, že disciplinární závaznost papežových rozhodnutí končí v případě, že se příčí neměnné nauce církve. V argumentech Dr. Malého se neprojevuje žádné zoufalství, nýbrž důkladná znalost katechismu, církevní tradice a hluboká erudice v oblasti církevních dějin.
Pane doktore,
při osobním soudu se nás Pán zeptá, zda jsme byli věrní.
A ne jak jsme poslouchali špatné autority.
Ad J. Kubula: Právě věrnost vyžaduje v konkrétních případech buď poslechnout, nebo neposlechnout špatné autority.
„DVK nebyl dogmatický, pouze pastorační“
Ano – aj účastníci koncilu toto dobře věděli. Proto mi celý život hlava nebere, PROČ to dnes NIKDO neví.
Píšete, že Pavel VI. „samozřejmě jako papež měl právo zavést nový ritus“. S tím nelze souhlasit. Žádné takové právo papež nemá. Ritus a vůbec bohoslužba Církve vychází z apoštolské tradice, ten si papež jen tak měnit nebo vytvářet nemůže. Podobně jako nemůže zrušit užívání svěcené vody nebo uctívání ostatků svatých či obrazů.
Ad Realista: Toto právo papež má, samozřejmě za předpokladu, jak uvádíte, že ritus jím promulgovaný bude z apoštolské tradice vycházet. Uvedu vám jeden příklad: Byzantský ritus vytvořil a také jako cařihradský patriarcha nařídil sv. Jan Zlatoústý, když upravil ritus vytvořený předtím sv. Basilem Velikým na podkladě liturgické tradice Východu. Řím nic nenamítal. Když měl toto právo byzantský patriarcha (tehdy ještě v jednotě s Římem), má ho samozřejmě i papež. Já nota bene ale v článku jasně píšu, že papež neměl a nemá právo zavedený, pravověrný a osvědčený ritus sv. Pia V. (ve skutečnosti ještě mnohem starší) rušit a nahrazovat ho NOMem.
Jedna věc je mít ustálenou bohoslužebnou tradici a tu nějakou modlitbu vynechat, tu přidat. Jiná věc je vytvořit nový ritus. A o to se pokusil Pavel VI. vydáním NOM, byť to nazýval nadále „římský ritus“, ačkoliv to římským ritem není. Někteří tomu správněji říkají „ritus Pavla VI.“, ale i to je nepřesné. Pavel VI. prostě právo „zavést nový ritus“, jak píšete, neměl. Něco takového jako „nový ritus“ je protimluv. Podobně papež nemá právo přijít a říct, že místo římského ritu teď budeme všichni sloužit byzantský. To myslím onou „změnou ritu“.
možná by jste se měl veřejně odřeknout zednářské organizace na které jste participoval, je mě Vás líto, tolik let a pořád stejné smýšlení
Ad Josef: Tu výzvu ke zřeknutí se jakési „zednářské organizace“ adresujete mně nebo někomu jinému?
myslíte že chartistů je zde více?
Pokud si opravdu myslíte, že všichni, kdo podepsali chartu, jsou zednáři, tak jste buď extrémně mlád, nebo naopak. V prvním případě máte ještě šanci aspoň porozumět. Važte si toho. Já jsem chartu ze zbabělosti nepodepsal a budu se za to do konce života stydět.
Ad Josef: Kde jste vzal tu pitomost, že Charta 77 byla zednářskou organizací? Aby bylo jasno: Charta nebyla vůbec žádnou organizací, byl to jen manifest proti porušování základních lidských práv komunistickým režimem, který po počátečním váhání podpořil i kard. Tomášek. Podepsali jej kromě Havla, který pravděpodobně (i když přímé důkazy nemáme) zednářem byl, i bývalí bolševici, kteří se podíleli na zločinech 50. let, ale pak je vyhodili po r. 1968 ze strany. To je pravda, ale podepsali to i katolíci, kněží a řeholníci věznění v 50. letech. Podepsal jsem i já, protože jedním z bodů byl i požadavek svobody pro Církev a odstranění pronásledování lidí pro víru.
Vážený pane, já jsem r. 1972 vydal svědectví věrnosti Kristu, nezapřel jsem pravou katolickou víru a vyletěl kvůli tomu ze zaměstnání, poté až do konce kom. režimu vykonával méně kvalifikované práce. Proto jsem Chartu podepsal, protože tento požadavek ukončení pronásledování věřících se mě osobně týkal. Zaráží mne, jak vy, který jste nejspíš v té době ještě vůbec nebyl na světě, víte o tom totální pendrek a nemáte ani ponětí o atmosféře té doby, si drze dovolujete veřejně kádrovat a dávat druhým nálepky zednářů a modernistů bez jakéhokoliv důkazu. To je osočování a pomluva a já prosím šéfredaktora, aby tyto invektivy vůči komukoliv ze zde diskutujících příště nezveřejňoval. Pokud nesouhlasíte s mými tvrzeními v některém z mých článků nebo komentářů, tak máte dostatek možností a příležitostí vyjádřit se v komentářích k tomu, ale osobní útoky rozhodně neberu.
Mimochodem, nejsem a nikdy jsem nebyl nekritický k chování a postojům mnohých signatářů Charty a také už tenkrát za komunismu jsem s nimi polemizoval. Ostatně jsem se nikde v nějakých liberálních nebo exkomunistických sdruženích neexponoval, mou náplní činnosti byl katolický samizdat, tj. tajné ilegální vydávání náboženské literatury, která tenkrát neexistovala, neboť režim ji neumožňoval. Charta by si zasloužila samostatné zpracování, to bychom ale odbočili od tématu. Já rozhodně teď s odstupem času netvrdím, že jsem se tenkrát, jako ostatně téměř každý, nedopouštěl chyb, v některých situacích bych se i rozhodl jinak než tenkrát, ale určitě se nestydím za to, že jsem podepsal Chartu a nelituji toho. A rozhodně se od toho nebudu distancovat proto, že nějaký pan J.L., který o tom nemá vůbec páru, se toho ode mne dožaduje a dává mi nálepky zednářů.
ad Josef: vytahovat bez kontextu věci staré 35+ let je A) těžká podpásovka, B) typická estébáčtina.
Před převratem 1989 jsme dělali plno různých provokací, statečnější/šílenější podepsali chartu, ale to jsme netušili, jak nás ti tajní agenti převezou a všechno si rozeberou (zprivatizují, vytunelují).
V Chartě byli i zednáři , bývalí bolševici . Podepsali ji i slušní lidé , kteří s tím měli jen problémy.
Ad Josef: …To je teda ubohost.
Mnozí se odvolávají na Petrovo vyznání u Césareje, kdy Kristus prohlásil: „Ty jsi Petr – Skála – na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ a tím to vše pro ně končí, berou to tak, že církev tu bude přes všechna protivenství do konce světa.
Mne však napadá, jestli to není třeba vykládat v souvislosti s předešlým výrokem: To ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec – v tom smyslu, že pokud bude církev konat a jednat podle toho, co zjevil nebeský Otec, bude také skálou, pokud bude jednat podle těla a krve, skálou nebude a pak může také zaniknout, zvlášť když je vnitřních nepřátel více, než vnějších.
Co si o tom vážení diskutující myslíte?
Příslib platí – Církev Kristova nikdy nebude přemožena pekelnými mocnostmi. Boží matematika je však zcela jiná, než matematika lidská. Pán Ježíš si přece za svého apoštola povolal i zrádce, jistě to věděl, kam to Jidáš dotáhne. Jeho cíl – oběť na kříži to přeci nezmařilo. To pro dnešní situaci dává jasný vzkaz: právě teď je ta správná doba- není totiž doba dobrá, nebo zlá. Je to doba naše- doba Boží. Každý z nás má příležitost osvědčit svou lásku a víru, ikdyž dav jde jiným směrem, ikdyž jej Amtskirche vypudila ze svých chrámů a koketuje s Pachamamou, sodomity a kdoví-čím vším dalším. Důvěřujme Bohu, následujme statečné katolické biskupy Williamsona, Vigana a další a uchovejme si důvěru, že Bůh má vše pod kontrolou, ikdyž se teď možná zdá, že se loďka potápí. Francesco do času, Bůh navěky.
Ad David: Myslím, že těch dokladů o tom, že pravá Církev Kristova tady bude existovat až do konce světa, je v Novém zákoně víc než jenom Pánova reakce na Petrovo vyznání. Jen namátkou uvádím ještě Ježíšův výrok „nebesa i země pominou, ale má slova nepominou“… jestliže nepominou, musí je logicky někdo do té doby, než nebe a země pominou, hlásat. Kdo jiný než Kristova Církev? Stejně tak obrazy Apokalypsy ukazují, že až do konce světa tady bude trvat boj mezi pravou Církví, chotí Beránkovou, a drakem, šelmou….čili královstvím pekla a satana. Jsem přesvědčen, že Katolická církev nezanikne a skutečně tady bude až do konce světa a do druhého příchodu Pána, ovšem to neznamená, že nemůže jít pouze o několik málo jedinců, viditelná masová organizace a struktura Církve zaniknout může, té Kristus trvání do konce světa neslíbil. Církev může opravdu přetrvat i v malinké komunitě, papež může být (teď už popouštím uzdu fantazii) jen obyčejným mediálně nepovšimnutým zaměstnancem někde v méně významné firmě, ale přetrvá, vždycky tu bude třebas i nepatrná komunita věrných, která bude hlásat pravou nauku, žít podle ní a vysluhovat pravými svátostmi.
Pane doktore, souhlasím s Vámi a jemně opravdu smutno z toho, jak někteří čtenáři reagují – domníval jsem se, že alespoň v tomto časopise bude vyjadřování diskutujících slušnější. Pane doktore, chtěl bych Vám moc poděkovat za vaše články, diskusní příspěvky, příp. i přednášky, která jsou uváděna na netu, jsou pro nás s manželkou velkým povzbuzením. Přejeme Vám hodně zdraví, sil a Božího požehnání ve vaší tak obtížné činnosti
Pavel z Vranova
Ad Pavel Novotný: Moc Vám děkuji za podporu.
Dr. Malý: …. urážky a projevy pohrdání jen nahrávají nepřátelům Církve ….
V tom máte samozřejmě pravdu. Laťku pro úroveň časopisu určuje nicméně redakční síto. Projde-li jím, na rozdíl od slušné kritiky zdejších názorů na adresu papeže a současné církve, sprostota jako například „Bergoglial“ (pod RORATE COELI), pak je otázka, co-kdo opravdu nahrává jejím nepřátelům, vskutku namístě.
Pane doktore souhlasím s vámi. Díky za tento příspěvek.
Děkuji za srozumitelnou a seriózní argumentaci, která tak často v těchto kruzích chybí. Děkuji za vaši lásku k Bohu a Církvi svaté, kéž v ní rostete a přitahujete k Bohu duše!
Vidím, že tady mi více lidí vyjádřilo svoji podporu. Všem moc děkuji a velice si toho vážím.
Vůči panu Josefovi nechovám ani hořkost, ani nepřátelství. Jde mi jen o to – a na tom skutečně lpím – aby tady v diskusích se nevyskytovaly osobní útoky proti jiným diskutujícím nebo manýry bývalých komunistických kádrováků. Pan Josef není jediný na tomto webu, kdo se k tomu uchyluje, moc bych si přál, aby ti, kterých se to týká, s tím přestali. Je to nekřesťanské a také neslušné.
„Samozřejmě jako papež měl právo zavést nový ritus, ale paralelně k dosavadnímu TLM.“
Vážně si to myslíte?
1. Sv. Jan Zlatoústý žil „za krále Klacka“, oproti Pavlu VI., ergo, sv. Jan Zlatoústý nebyl, stare decisis et non quieta movere, vázán tak bohatou „praejudikaturou“ předchůdců. Pavel VI. byl, inter alia, vázán papežskou bulou Quo primum, sv. Pia V. z 14. července 1570 – „a nikdy nemohou být kýmkoli donuceni a dohnání ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná“.
2. žádná z cerkví jedné svaté, apoštolské, Cerkve Kristovy si nevytvořila canon missae ad hoc, od stolu. Konec konců, i Božská lithurgie sv.Jana Zlatoústého přebírá canon missae prakticky nezměněný z Božské lithurgie sv.Basila Velikého. My věříme, že canon missae nám předal, skrze apoštoly, samotný Kristus, v každém případě ho máme doložený do papeže Hřehoře Velikého.
Obávám se, proto, že ani koncilu, ani biskupovi, a to ani biskupovi římskému, nepřísluší právo konstituovat canon missae, podle zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet. Je to ryze záležitost právní, a per exemplum jí lze porovnat s prohlášením papeže Františka, že světská moc nemá právo ukládat absolutní trest. Taková postulace je nicotná, světská moc pochází přímo od Boha, nikoli od Boha skrze papeže,
3. s ohledem na tyto skutečnosti je otázkou, na kterou vlastně nemám ani jakoukoli potřebu odpovídat, to ponechávám jiným, jest-li mše, cellebrantem cellebrovaná podle Římského Misálu Pavla VI., mší (formálně) platnou, použije-li při ní kněz alternativní Canon Missae, kterýž nemá oporu v Tradici, není doložitelný, není schválený sněmem Tridentským a sv. Piem V.
Podle mého skromného názoru není, anžto takto konstituovaný Canon Missae je nicotným, v příčině konstituce neoprávněnou osobou (= někým jiným, než samotným Kristem). V každém případě, já se Božské lithurgie, u které nemám stoprocentní jistotu, že Canon Missae bude cellebrován v souladu s Tradicí, nezúčastním, považoval bych to za imitaci mše, a minimálně za svatokrádežné,
4. s ohledem na tyto skutečnosti se podává další otázka, totiž, jaký může být vnitřní popud kohokoli konstituovat nový Canon Missae. S je jedno, jest-li papeže, nebo koncilu,
5. podává se otázka, jak může mít katholík, a to jakéhokoli rithu, ne tak římský katholík, negativní vztah ke mši, která formovala jeho cerkev téměř dvacet století. To nedává vůbec sensus, hlava to nebere, a je-li tomu tak, je otázkou, proč. Již dříve jsem hledal, anglicky, německy, i česky, polsky, racionální kritiku zastánců Novus Ordo Missae, proč zastánci Novus Ordo Missae mají negativní vztah k tzv. Tridentské mši, proč se jí nechtějí účastnit. Sine ira et studio, audietur et altera pars. A nic jsem nenašel. Tedy, našel, v U. S., ovšem jediným argumentem byl subjektivism – ta a ta osoba byla tam a tam na tzv. Tridentské mši, a kněz se k ní choval tak a tak, lid se choval tak a tak. Že by se, jako, třeba podívala i někde jinde, že i flanďáci jsou lidé a nemuseli si „sednout“, a že MaŠíBl se najde v každém, nejen katholickém, kostele, to ne, připadalo mi to, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Dobře, ale to nejsou výhrady dogmatické. Já mám, proti NOM, osobně výhrady dogmatické, nikoli subjektivní, subjektivní mám rovněž, ale ty nemají vliv na to, jaký k ní mám primární vztah,
6. ani II. sněm Vatikánský, ani misál Pavla VI., nehovoří nic o tom, že by se měla mše výhradně, nebo přednostně, cellebrovat versus populum, že by se měla výhradně, nebo přednostně, cellebrovat v necerkevních jazycích, že by lid měl přijímat vestoje, že by měl lid přijímat „na ruku“. Nebo, že by měly chodit číst na kněžiště sufražetky. To nejsou excessy, excessy by to byly, bylo-li by to ojedinělé, to je standard, a nejen u nás, u nás to ještě „jde“.
Jistě, formálně je Mše Pavla VI. mší platnou. Ale je to ještě, vůbec, katholická Mše? Je to mše římské cerkve? To už nechť ať posoudí jiní.
Pane doktore, vždy si rád přečtu Vaše články, které jsou pro mě velkým povzbuzením. A dnes i odpovědí na palčivou otázku. Před lety jsem četl Vaše dějiny církve, kde byl cítit Váš zápal a láska k církvi. Za vše moc děkuji a přeji hodně síly a Boží milosti v těžkém boji.
Vážený pane doktore, děkuji za velké povzbuzení !