Kardinál Burke k motu proprio Traditionis custodes
Mnozí věřící – laici, kněží i řeholníci – se mi svěřují s hlubokým znepokojením, které v nich vyvolalo motu proprio Traditionis custodes. Ti, kteří lnou k usus antiquior (starší úzus, UA), jenž papež Benedikt XVI. nazval „mimořádnou formou římského ritu“, jsou přísností disciplíny, kterou jim ukládá motu proprio, velice sklíčeni a jazyk použitý k popisu jich samých, jejich postojů a chování, je uráží. Jako věřící, který má k UA rovněž intenzivní vztah, jejich pocity intenzivního smutku plně sdílím.
Jako biskup a kardinál Církve ve společenství s římským papežem, který má zvláštní povinnost pomáhat mu v pastýřské péči o univerzální Církev a v jejím vedení, uvádím následující komentáře:
1. Úvodem je nutno se tázat, proč nebylo dosud zveřejněno latinské neboli oficiální znění motu proprio. Pokud je mi známo, Svatý stolec zveřejnil text v italské a anglické verzi a následně v překladu do němčiny a španělštiny. Protože anglická verze je označena za překlad, je třeba předpokládat, že originál je italština. Je-li tomu tak, pak významné pasáže v anglické verzi neodpovídají italskému znění. V článku 1 je důležité italské adjektivum unica přeloženo do angličtiny jako „jediný“, namísto „pouze“. V článku 4 se významné italské sloveso devono překládá do angličtiny jako „měl by“ namísto „musí“. (Pozn. překl.: Podle pana kardinála by tedy překlad článku 1 měl znít: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ Článek 4: „Kněží vysvěcení po zveřejnění tohoto motu proprio, kteří mají v úmyslu celebrovat podle Missale romanum z roku 1962, musejí podat oficiální žádost diecéznímu biskupovi, který před udělením souhlasu konzultuje Apoštolský stolec“.)
2. Především je v tomto a v následujících dvou bodech (č. 3 a 4) nutno určit podstatu toho, co motu proprio obsahuje. Z přísnosti dokumentu je zřejmé, že papež František chce vydáním motu proprio řešit něco, co vnímá jako vážné zlo ohrožující jednotu Církve, totiž usus antiquior. Podle Svatého otce ti, kdo uctívají Boha v tomto obřadu, chtějí „odmítat Církev a její instituce ve jménu toho, co nazývají ,pravou Církvíʿ“, a toto jejich rozhodnutí „odporuje jednotě a živí rozkladné sklony… proti nimž tak energicky brojil apoštol Pavel.“
3. Papež František toto zlo evidentně pokládá za tak velké, že přistoupil k okamžité akci, aniž by o tom předem informoval biskupy, a dokonce aniž by jim poskytl obvyklé vacatio legis, časové období mezi vyhlášením zákona a nabytím účinnosti. Vacatio legis má dát věřícím a zejména biskupům čas na prostudování nového zákona týkajícího se bohoslužby, nejdůležitějšího aspektu jejich života v Církvi, s ohledem na jeho realizaci. A tento zákon obsahuje mnoho prvků, které zkoumání jeho aplikace opravdu vyžadují.
4. Zákon navíc zavádí omezení UA, která signalizují jeho konečnou eliminaci, například zákaz sloužit podle UA ve farních kostelech a zavedení určitých dnů pro tuto bohoslužbu. Ve svém listě biskupům světa papež František uvádí dvě zásady, jimiž se biskupové při realizaci motu proprio mají řídit. První zásadou je „zajistit dobro těch, kdo jsou zakořeněni v předchozím způsobu celebrace a musejí se v pravý čas vrátit k římskému ritu promulgovanému svatými Pavlem VI. a Janem Pavlem II.“ Druhá zní „přestat zřizovat nové personální farnosti spojené více s touhou a přáními jednotlivých kněží než se skutečnou potřebou ,svatého Božího liduʿ.“
5. Zákon tedy zdánlivě směřuje k nápravě úchylky v zásadě přičitatelné „touze a přáním“ některých kněží. V tomto ohledu musím podotknout, zejména na základě svého působení v úřadu diecézního biskupa, že to nebyli kněží, kdo kvůli svým přáním nutili věřící, aby usus antiquior žádali. Budu navždy vděčný mnoha kněžím, kteří přes své již tak velké zatížení velkodušně sloužili věřícím, kteří UA legitimně požadovali. Obě uvedené zásady nutně sdělují zbožným věřícím, kteří si hluboce váží setkání s Kristem při mimořádné formě římského ritu a lnou k němu, že trpí úchylkou, kterou lze na nějakou dobu tolerovat, ale která musí být nakonec vykořeněna.
6. Z čeho vychází přísný a revoluční krok Svatého otce? Motu proprio a doprovodný dopis uvádějí dva zdroje: jednak „přání, která vyjadřovali biskupové“ při „podrobných konzultacích“ provedených Kongregací pro nauku víry v roce 2020, a za druhé „názor Kongregace pro nauku víry“. Co se týče reakcí na „podrobné konzultace“ neboli dotazník rozeslaný biskupům, papež František biskupům píše: „Odpovědi odhalují situaci, která mě znepokojuje a zarmucuje a která mě přesvědčila o nutnosti zasáhnout.“
7. Pokud jde o zdroje, máme se domnívat, že situace, která znepokojuje a zarmucuje římského papeže, existuje v Církvi obecně, nebo jen na určitých místech? Vzhledem k důležitosti, která se „podrobným konzultacím“ neboli dotazníku přikládá, by se zdálo zásadní věcí výsledky šetření zveřejnit spolu s dokladem jeho vědecké povahy. Stejně tak byla-li Kongregace pro nauku víry názoru, že je třeba přijmout takovéto revoluční opatření, měla evidentně vypracovat instrukci nebo podobný dokument, který by se tím zabýval.
8. Kongregace má k dispozici odbornost a dlouhé zkušenosti některých pracovníků, kteří nejprve působili v Papežské komisi Ecclesia Dei a potom ve 4. odboru Kongregace a řešení otázek souvisejících s UA měli na starosti. Člověk se musí tázat, zda „názor Kongregace pro nauku víry“ bral v úvahu konzultace s těmi, kdo věřící lnoucí k UA nejlépe znají.
9. Co se týče údajného velkého zla, které představuje UA, mám širokou mnohaletou zkušenost z mnoha různých míst, kde se věřící pravidelně klanějí Bohu podle UA. Se vší upřímností musím říci, že tito věřící v žádném případě „neodmítají Církev a její instituce ve jménu toho, co nazývají ,pravou Církvíʿ“. Ani jsem nezjistil, že by nebyli ve společenství s Církví nebo v ní působili rozkladně. Naopak, milují papeže, své biskupy a kněze, a když se jiní rozhodli pro schisma, oni chtěli vždy zůstat v plném společenství s Církví, věrní papeži, často za cenu velkého utrpení. V žádném případě se nehlásí ke schismatické či sedesvakantistické ideologii.
10. Dopis doprovázející motu proprio uvádí, že papež Jan Pavel II. užívání UA povolil a papež Benedikt XVI. později upravil „s přáním přispět ke zhojení schizmatu s hnutím Mons. Lefebvra”. Zde je řeč o Kněžském bratrstvu sv. Pia XI. I když si oba papežové přáli zhojení zmíněného schismatu stejně jako všichni dobří katolíci, také si přáli zachovat UA pro ty, kdo zůstali v plném společenství s Církví a do schizmatu neupadli. Svatý Jan Pavel II. prokázal katolickým věřícím lnoucím k UA pastýřskou lásku několika významnými způsoby, například udělením indultu pro UA, ale také zřízením Kněžského bratrstva svatého Petra, společnosti apoštolského života pro kněze sloužící UA. V knize Poslední rozhovory odpověděl papež Benedikt XVI. na výrok „opětné připuštění staré mše se často vykládá tak, že se jednalo především o vstřícný krok vůči Bratrstvu sv. Pia X.“ těmito jasnými a silnými slovy: „To je právě naprosto špatně! Pro mě bylo důležité, aby církev sama byla vnitřně, se svou vlastní minulostí, jednotná. Aby to, co jí předtím bylo svaté, nebylo teď špatné“ (česky Barrister&Principal: Brno 2017, s. 206; překlad Ivo Lukáš). Ve skutečnosti mnozí z těch, kteří si v současnosti přejí účastnit se UA, nemají s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. žádnou zkušenost a o jeho historii a současné situaci možná ani nic nevědí. Jednoduše je přitahuje svatost UA.
11. Ano, existují jednotlivci a dokonce některé skupiny, které zastávají radikální postoje, stejně jako tomu je v jiných oblastech života Církve, ale pro velký a stále rostoucí počet věřících, kteří si přejí klanět se Bohu podle UA, nejsou typické. Posvátná liturgie není záležitostí takzvané „církevní politiky“, ale pro nás na tomto světě vrcholným a nejdokonalejším setkáním s Kristem. Tito věřící, mezi nimiž je mnoho mladých lidí a mladých manželů s dětmi, se prostřednictvím UA setkávají s Kristem, který je táhne blíže k sobě skrze proměnu jejich životů a spolupráci s Boží milostí, jež do jejich srdcí proudí z Jeho Srdce probodeného. Nepotřebují soudit ty, kdo oslavují Boha podle usus recentior (UR, novější způsob, který papež Benedikt XVI. nazýval „řádnou formou římského ritu“) prvně promulgovaného papežem Pavlem VI. Jak mi řekl jeden kněz, člen jednoho z institutů zasvěceného života, jež těmto věřícím slouží: „Pravidelně se zpovídám podle UR a při zvláštních příležitostech se účastním mše svaté v UR. Proč mě má někdo obviňovat, že neuznávám její platnost?“
12. Existují-li postoje a praktiky odporující zdravé nauce a disciplíně Církve, vyžaduje spravedlnost, aby je pastýři Církve, papež a biskupové ve společenství s ním, řešili individuálně. Spravedlnost je minimální a nenahraditelnou podmínkou lásky. Nelze zachovávat pastýřskou lásku, nejsou-li splněny požadavky spravedlnosti.
13. Schismatický duch či skutečné schisma jsou vždy vážným zlem, ale v UA není nic, co schisma podporuje. Pro ty z nás, kdo poznali UA v minulosti, jako já sám, je to úkon bohopocty poznamenaný staletou zbožností, pravdivostí a krásou. Poznával jsem její přitažlivost od dětství a skutečně k ní velmi přilnul. Protože jsem měl od deseti let výsadu přisluhovat knězi jako ministrant, mohu dosvědčit, že UA byl hlavní inspirací mého kněžského povolání. Ty, které přicházejí na UA poprvé, vede jeho bohatá krása blíže ke Kristu, zejména tím, jak zjevuje působení Krista, který skrze kněze jednajícího v Jeho osobě svátostně obnovuje svou kalvárskou Oběť. Znám mnoho věřících, které zkušenost bohoslužby podle UA silně inspirovala k obrácení se k víře nebo k úsilí o plné společenství s katolickou Církví. Také mnozí kněží, kteří se vrátili k celebraci UA nebo se jí naučili poprvé, mi říkali, jak hluboce obohatila jejich kněžskou spiritualitu, nemluvě o světcích za celá staletí křesťanských dějin, u nichž UA živil praktikování hrdinských ctností. Někteří za obranu právě této podoby bohoslužby položili život.
14. Pro mě i další lidi, jimž se skrze účast na posvátné liturgii podle UA dostalo tolika milostí, je nepochopitelné, že by nyní měla být charakterizována jako něco, co škodí jednotě Církve a samotnému jejímu životu. V tomto ohledu je obtížné chápat smysl článku 1 motu propio: „Pouze (v italské verzi, která je zřejmě originálem, unica) liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ UA je živou podobou římského ritu a nikdy jí být nepřestala. Již od promulgace misálu papeže Pavla VI. bylo pokračování sloužení svátostí podle UA povoleno pro některé kláštery, ale i jednotlivce a skupiny, jako projev uznání velkého rozdílu mezi UR a UA. Papež Benedikt XVI. v doprovodném listě biskupům světa k motu proprio Summorum pontificum napsal jasně, že Římský misál užívaný před misálem Pavla VI. „nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen.“
15. Může ale papež UA právně zrušit? Plnost moci (plenitudo potestatis) římského papeže je mocí potřebnou k obraně a prosazování nauky a disciplíny Církve. Není to „absolutní moc“, která by zahrnovala i moc změnit nauku nebo vymýtit liturgickou disciplínu, která v Církvi žije od doby papeže Řehoře Velikého a dokonce ještě déle. Správným výkladem článku 1 nemůže být popření skutečnosti, že UA je stále vitálním vyjádřením „lex orandi římského ritu“. Náš Pán, který nám dal úžasný dar UA, nedovolí, aby byl z života Církve vykořeněn. [Zdůraznění přidáno]
16. Je třeba mít na paměti, že z teologického hlediska je každá platná celebrace svátosti bez ohledu na církevní zákony aktem bohopocty, a tedy i vyznáním víry, už tím, že se jedná o svátost. V tomto smyslu není možné vylučovat Římský misál podle UA jako platné vyjádření lex orandi, a tedy i lex credendi Církve. Jde o otázku objektivní skutečnosti Boží milosti, kterou nelze změnit pouhým úkonem vůle, byť nejvyšší církevní autority. [Zdůraznění přidáno]
17. Papež František uvádí v listě biskupům: „V reakci na Vaše žádosti přistupuji k pevnému rozhodnutí zrušit normy, instrukce, dovolení a zvyklosti, které předcházely tomuto motu proprio, a prohlašuji, že pouze liturgické knihy promulgované svatými papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu představují vyjádření lex orandi římského ritu.” Zmíněné naprosté zrušení podle zásad spravedlnosti vyžaduje zkoumání každé jednotlivé normy, instrukce, dovolení a zvyklosti, aby se ověřilo, zda skutečně „odporuje jednotě a živí rozkladné sklony… proti nimž tak energicky brojil apoštol Pavel.“
18. Zde je nutno poznamenat, že reforma posvátné liturgie provedená svatým papežem Piem V. v souladu s pokyny tridentského koncilu se značně lišila od toho, k čemu došlo po druhém vatikánském koncilu. Papež Pius V. v zásadě pouze znormalizoval podobu římského ritu, jak už v té době existoval po staletí. Podobně během staletí, která uplynula od té doby, papež občas provedl určitou úpravu římského ritu, ale jeho podoba zůstala stejná. To, k čemu došlo po druhém vatikánském koncilu, představovalo jeho radikální změnu, přičemž došlo k eliminaci mnoha modliteb a významných rituálních gest, například mnoha pokleknutí, častého líbání oltáře a dalších prvků bohatě vyjadřujících transcendentní realitu, jíž posvátná liturgie je. Nad situací obzvlášť dramaticky lamentoval už papež Pavel VI. v kázání na svátek svatých Petra a Pavla v roce 1972. Papež Jan Pavel II. po celý svůj pontifikát, a zejména v jeho posledních letech, usiloval o řešení vážných liturgických excesů. Oba papežové se stejně jako Benedikt XVI. snažili přizpůsobit liturgickou reformu skutečnému učení druhého vatikánského koncilu, neboť „ducha koncilu“ vzývali zastánci a původci excesů, aby se ospravedlnili.
19. Článek 6 motu proprio přenáší pravomoc nad instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života spojené s UA na Kongregaci pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Zachovávání UA patří k samotné podstatě charismatu těchto institutů a společností. Třebaže v kompetenci Kongregace je řešit otázky kanonického práva, které se těchto institutů a společností týkají, není kompetentní měnit jejich charisma a konstituce, aby tak urychlila zdánlivě žádoucí eliminaci UA v Církvi.
Bylo by možno vyslovit mnoho další poznámek, tyto se však zdají nejdůležitější. Doufám, že budou k užitku všem věřícím a zejména těm, kteří se účastní bohoslužeb podle UA, v jejich reakcích na motu proprio Traditionis custode a doprovodný dopis biskupům. Tvrdost těchto dokumentů přirozeně vyvolává hlubokou bolest, a dokonce pocit zmatku a opuštěnosti. Modlím se, aby se věřící nedali odradit, ale s pomocí Boží milosti vytrvali v lásce k Církvi a jejím pastýřům i v lásce k posvátné liturgii.
V tomto ohledu naléhavě vyzývám věřící, aby se vroucně modlili za papeže Františka, biskupy a kněze. Současně podle kán. 212, §3 „mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“ A konečně ať s vděčností našemu Pánu za posvátnou liturgii, největší dar Jeho samotného nám v Církvi, nadále střeží a pěstují starobylý a stále nový usus antiquior, neboli mimořádnou formu římského ritu.
Raymond Leo kardinál Burke
Řím 22. července 2021
Svátek svaté Maří Magdalény, kajícnice
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/07/cardinal-raymond-l-burkes-masterful.html
Co jste si zvolili, to máte. A třebaže snad po argentinském Stalinovi přijde nějaký Chruščov, stejně to bude modernistická morální troska, protože takoví jste všichni, viz komentovaný text. A i ta bude později nahrazena Si Tin Pingem, nebo rovnou Kimem. Katolíků se KHS úspěšně zbavila.
Tak musím uznat, že se současný gen. představený FSSPX pochlapil, ale jinak se ten spolek taky choval pod vedením biskupa Fellaye pěkně kolaborantsky a brněnský pan děkan dokonce jedná s KHSáky o jurisdikce ke svatbám.
„a brněnský pan děkan dokonce jedná s KHSáky o jurisdikce ke svatbám.“
— Tomu nevěřím. Co já vím, tak se požadavku na oddávání před komisařem za KHS důsledně vysmál.
Stačí přece číst jeho letáky, a ty já si nedám ujít. 🙂
Chce-li platně oddávat, je to nanejvýš prozíravé. Najít do měsíce kněze s jurisdikcí, který by Vás oddal v římském ritu, u nás skutečně není problém.
Ad Realista: To je ale opravdu zajímavé, co tu překládáte.
Na jednu stranu jsme se od Vás dozvídali, že omezení tradiční mše sv. v „oficiálních strukturách“ je výborné: „Bude to výborné. Kéž by to zkusili omezit ještě víc. Čím víc to budou silou rvát, tím více kněžím, kteří slouží jak katolickou mši sv., tak nový blasfemický pokus o liturgii, dojde, o co zde běží, a na Novus ordo už pak ani nesáhnou. (…) Homosexuální struktury budou mít příležitost se definitivně znemožnit a ještě zrychlit úbytek věřících, seminaristů, řeholních povolání a financí, až skončí na propadlišti dějin jako výstraha budoucím generacím.“ (19. 6.) Přitom tedy horlíte proti „biritualistům“.
Zároveň počítáte i s pronásledováním kněží [což může patrně snadno znamenat vyloučení z oficiálních struktur]: „Pokud za to bude pronásledován víc, než dříve, tak jedině dobre. [sic]“ (16. 7.)
A nyní tu zase naznačujete (26. 7.), že kněží FSSPX neoddávají platně, jelikož asi prý nemají – v důsledku pronásledování modernisty – jurisdikci, tj. patrně řádnou jurisdikci jako kněží v oficiálních strukturách [a že těch nebiritualistů je v nich opravdu hodně, že].
Pokud však FSSPX řádnou jurisdikci od papeže přijalo, pak tvrdíte, že „skočilo na léčku modernistů“. (16. 7.)
O otázce mimořádné jurisdikce kněží FSSPX, aplikaci principů jako epikeia v tomto případě atd. atd. toho bylo napsáno již mnoho. Nezaráží mě tolik, že to nereflektujete, ač jsem myslel, že se hlásíte k osobnosti arcibiskupa Lefébvra, který samozřejmě používal totožné principy. Fascinuje mě však zřejmá nekonzistentnost toho, co prezentujete. Asi má pojem realismus i nějaký nový, jiný, mně docela neznámý obsah.
Tak postupně :
1) Termín „mimořádná jurisdikce“ vidím poprvé. Jediná jurisdikce, která u FSSPX připadala dříve v úvahu, byla suplovaná. A ta se zakládá na „error communis“ nebo na nebezpečí smrti. U manželství pak ještě na kánonu 1098, který se týká nemožnosti sehnat kněze s jurisdikcí (manželství je možno uzavřít i bez kněze). Právě na základě „error communis“ FSSPX jurisdikci pro své kněze odůvodňuje (viz http://hcs.fsspx.org/en/validity-sspxs-confessions-marriages). Epikeia s tím nemá co dělat. Suplovaná jurisdikce se ale vztahuje jen na konkrétní případ a tak se vždycky musí zkoumat. Nelze prostě paušálně prohlásit, že knězí FSSPX mohou libovolně po světě zpovídat nebo oddávat a vždy ji budou mít.
Konkrétně u manželství P. Peter Scott píše (viz http://rexcz.blogspot.com/2012/09/suplovana-jurisdikce-tradicni-knezi-1991.html): „závisíme na kánonu 1098 § 1 SK, který dispensuje od nutnosti přítomnosti kněze, který má jurisdikci, aby bylo manželství platné, když se předem ví, že takového kněze nelze nalézt.“ No a právě toto v našich konkrétních českých podmínkách zpochybňuji, protože katolického kněze s řádnou jurisdikcí nalézt lze a nemyslím, že je to není, než nalézt kněze FSSPX.
V rozporu s tím, co mi podsouváte, tedy argumenty zástupců FSSPX reflektuji. Nepřijímám ovšem automaticky všechny závěry, které někteří tak suverénně pronášejí o vlastní suplované jurisdikci.
2) Netvrdím, že FSSPX skočilo na léčku modernistů tím, že obdrželo řádnou jurisdikci. Ani nevím, jak by bylo možné ji neobdržet, když jim ji papež udělil. Skočením na léčku myslím změnu ve vyjadřování a vnějším vystupování, vyloučení Mons. Williamsona a dalších z řad FSSPX a s tím související problémy.
3) Ad: „ač jsem myslel, že se hlásíte k osobnosti arcibiskupa Lefébvra“. Nevím, co znamená „hlásit se k osobnosti arcibiskupa Lefébvra“. Jestli to znamená mít ve všem stejné názory, jako měl on, tak se k němu nehlásím. Arcibiskupa Lefébvra si velice vážím a měl bych mu být jistě za mnohé vděčný. Nesouhlasím s ním však např. v tom, že v jiných než katolických náboženstvích je možno být spasen nebo v používání normativních misálů z 60. let. Možná bychom se taky neshodli v tom, jestli kněží FSSPX oddávají v našich podmínkách platně.
4) Fascinuje Vás má nekonzistentnost, kterou však nepozoruji. Jakoby odpor k biritualismu NOM/římský ritus nějak implikoval názor na platnost sňatků u FSSPX…
Odpovídám:
ad 1) „Termín „mimořádná jurisdikce“ vidím poprvé.“ To je ovšem při vší úctě docela zvláštní, pokud tvrdíte, že znáte argumentaci zástupců FSSPX, v níž se toto pojmenování objevuje docela běžně, a to dokonce i v textech, na něž odkazujete. Viz např. 2. část oné studie P. Ramona Anglese: https://sspx.org/en/validity-sspxs-confessions-marriages-2 V onom překladu přednášky biskupa Tissiera na REX pak čteme o „mimořádné pravomoci, jíž je suplovaná pravomoc“.
Pokud znáte argumentaci FSSPX, pak jistě víte, že rozhodně nestaví primárně na pojmu „error communis“ (jak by někdo mohl odvodit z Vašich slov), nýbrž tento používá – spolu s dalšími (jako can. 1335) pouze jako určitou analogii, jelikož možnost hluboké církevní krize CIC výslovně neřeší. Ten citovaný úryvek (jehož autorem není P. Scott, nýbrž biskup Tissier), je poněkud vytržen z kontextu. FSSPX se, pokud vím, ve věci suplované jurisdikce dovolává na prvním místě obecných principů – „salus animarum suprema lex“ a „svátosti jsou pro lid“ – a všeobecného stavu nouze v Církvi. Princip epikeiy zde samozřejmě uváděn bývá, viz článek P. Anglese (3. část) či studii P. Hakla: „Ze zásady kanonické umírněnosti tedy pro tradiční kněze v otázce jurisdikce vyplývá, že pozitivní předpisy, které by jim jinak znemožňovaly platně a dovoleně poskytovat věřícím duchovní pomoc, se vzhledem k mimořádné nouzové situaci neuplatní a těmto kněžím Církev potřebnou jurisdikci k duchovním úkonům doplňuje. Církev totiž nechce, aby kněží a věřící trpěli jejími pozitivními přepisy, které by upíraly ve stavu nouze věrným kněžím jurisdikci, kterou by za normálního stavu trvale měli nebo ji mohli snadno získat. Kromě toho platí obecná morálně teologická zásada, že pozitivní zákon nezavazuje za velmi nepříznivých okolností…“ (Informační leták FSSPX č. 134, říjen-listopad 2013).
Ani výskyt ojedinělých řádných duchovních správců, kteří jsou plně věrni Tradici, tuto argumentaci nijak nenarušuje, nýbrž je reflektován, viz např. citovaný článek P. Hakla či studii P. Gaudrona „Die Beichtjurisdiktion“ v příloze k novějším vydáním „Katechismus zur kirchlichen Krise“.
Ad 2) Jestliže FSSPX podle Vás v obecném měřítku suplovanou jurisdikci nemá, pak zajisté budete souhlasit, že je to pro katolického kněze dosti zásadní problém pro pastoraci. Proto se velice divím, že snahy o řádný kanonický status (které nicméně už podle všeho jsou nyní nerealistické) nebo udělení řádné jurisdikce celým srdcem nevítáte, i kdyby to mělo být vykoupeno opatrnějším a mírnějším vyjadřováním, které není ještě ničím zlým (viz např. instrukce sv. Ignáce, které obsahují na toto téma docela zajímavé pasáže).
A už vůbec potom nerozumím Vámi naznačené sympatii k Mons. Williamsonovi, který tyto apriori odmítá, takže podle Vaší logiky nepřímo de facto podporuje nedovolené (či v některých případech i neplatné) udělování svátostí a vehementně zavrhuje možnost nápravy tohoto „zla“.
ad 3) Mons. Lefébvre by patrně upřesnil (s jinými katolickými teology a klasickými katechismy), že spásy lze v mimořádných případech dosáhnout – za splnění všech dalších podmínek – navzdory nepravému náboženství (v nezaviněné nevědomosti). Ale nemá smysl to zde rozebírat, s tématem to blíže nesouvisí.
Ad 4) Z Vašich příspěvků lze vyplývá, že se těšíte na „lámání chleba“. To snadno může časem znamenat i to, že už nebude žádný nebo téměř žádný tradiční kněz, který by měl řádnou jurisdikci. Za měsíc může ovšem leckdo v dnešní době objet celý svět…
Oprava, překlep: „Svátosti jsou pro lidi.“
A „Jestliže FSSPX podle Vás v obecném měřítku suplovanou jurisdikci nemá…“ má být přirozeně chápáno v souladu s povahou suplované jurisdikce jako ve všech jednotlivých případech.
To aby se předešlo nedorozumění.
Děkuji za odpověď. Nechci debatu o jurisdikci nadále protahovat. Článek, na který jsem odkazoval a který staví na „error communis“ je nejsouvislejší a nejúplnější pojednání o jurisdikci u FSSPX, který jsem kdy objevil a četl. Jako takový se také snaží stavět na tradiční katolické teologii a názorech katolických moralistů a kanonistů na suplovanou jurisdikci. Pokud někdo v populárních úvahách argumentuje na základě tak obecných principů jako „salus animarum suprema lex“ jinde než u suplované jurisdikce v případě nebezpečí smrti, pak se jedná o novotu. Může to být třeba zajímavá nová teologická konstrukce, ale osvědčení katoličtí autoři (např. sv. Alfons) nějakou takto obecně suplovanou jurisdikci pro mraky kněží a věřících všude po světě na základě „stavu nouze“ prostě neznají. Proto je přinejmenším pochybná. Trochu mi to připadá, že se snaží najít důvod pro to, aby se dalo říct, že kněz FSSPX má prostě vždycky a všude po světě suplovanou jurisdikci, protože „stav nouze“. Ale to je pro mě příliš. To by pak suplovanou jurisdikci mohl mít dnes prakticky kdokoliv a kdykoliv. Kromě toho tento přístup vede i k velkým praktickým problémům ve chvíli, kdy např. vznikne pochybnost o platnosti manželství uzavřeného u kněze FSSPX z nějakého jiného důvodu (např. příbuzenství, rozdílnost kultu apod.). Kdo to pak jako bude řešit? Nebo kdo řeší případný dispens od překážky předtím? Vytvoří si snad kněží FSSPX nějaký svůj vlastní soudní tribunál, kde budou řešit tyto kauzy?
Ad Realista:
Ano, myslím, že není přínosné na toto téma dále diskutovat. Ostatně já bych ani do takové diskuze nevstupoval, nebýt Vaší nemístné poznámky.
Pokud jste četl všechny tři díly článku P. Anglese, pak jste jistě zjistil, že „error communis“ není zdaleka jedinou součástí jeho argumentaci. Jeho text má ostatně užší apologetický účel a chce zjevně prokázat, že všechny svátosti by u FSSPX byly platné dokonce i tehdy, pokud by se FSSPX mýlilo. A to na základě error communis či pozitivní pochybnosti.
Odhazovat některé citované texty jako „populární“ je dosti odvážné; nevím, zda jste do nich vůbec nahlédnul (aspoň tehdy, pokud jsou dostupné na internetu). Např. studie P. Hakla zajisté není pouhým populárním pojednáním a kromě toho zjevně do značné míry vychází z fundované teologické práce P. Gérarda Mury FSSPX o biskupských svěceních z r. 1988 (Bischofsweihen durch Erzbischof Lefebvre, Zaitzkofen 1992; existuje mimochodem i snáze dostupný francouzský překlad, který před lety vyšel na pokračování v Avrillé), která rozebírá mimo jiné aplikaci týchž principů a je mnohem podrobnějším pojednáním o problému jurisdikce v FSSPX.
Máte zajisté pravdu, že např. Vámi zmiňovaný sv. Alfons takovýto případ neřeší, ostatně byl především velkým odborníkem-kazuistou a podstatnou vlastností kazuistiky (čímž ji nechci nijak zavrhovat, svůj význam má) je i to, že nikdy není schopna předvídat a postihnout všechny případy, které mohou nastat. Proto je zde pak zapotřebí uplatňovat obecnější teologické principy a analogie. S tím ostatně počítá i kanonické právo i morální teologie, která zdaleka není a nemůže být pouhou kazuistikou, jak vehementně zdůrazňovali např. i různí velicí novotomističtí autoři.
Podobně bychom těžko hledali v předkoncilních teologických manuálech např. pojednání o situaci, kdy je učitelský úřad dlouhodobě zneužíván k hlásání bludných nauk, či úvahy o eventualitě teologicky problematického ritu v Církvi či kanonizaci evidentně problematických osob.
S žádnou svévolí to nemá nic společného. FSSPX bylo řádně kanonicky založeno a pouze v důsledku věroučných postojů na kněze byly uvalovány (domnělé) církevní tresty.
Jak je to přesně s manželskými kauzami teď nevím, nicméně tuším, že FSSPX někdy – kvůli pochybným prohlášením liberálních diecézních soudů o nulitě – zřizovalo i mimořádné manželské tribunály, viz: https://sspx.org/en/legitimacy-and-status-our-tribunals
Nevím, proč by ta poznámka měla být nemístná. Na otázku jurisdikce kněží FSSPX je jistě legitimní mít různé názory a je to tak v pořádku. Osobně jsem rád, že papež kněžím FSSPX jurisdikci ke zpovědím udělil. Zrovna tak bych se ani omylem nenechal před knězem FSSPX oddávat, když není problém sehnat katolického pravověrného kněze, u které si tou jurisdikcí mohu být zcela jist. To je za mě vše.
Takový arcibiskup Carlo Maria Vigano dle Vás není katolík?
slouží výhradně TR?
Fuj, to je indultni fnukani.
Pre vás, sedesvakantistov, je to len fňukanie.
Pre nás, čo chceme byť v jednote s Cirkvou, je to veľmi prínosné hodnotenie Motu Proprio.
Ale já nejsem sedisvakantista, já uznávám, že Francek je pravděpodobně (protože kolem dobrovolnosti Ratzingerovy rezignace jsou otázky …) fakticky papežem, byť se jedná o zločince, který u něhož by mělo být deklarováno, že pro notorickou herezi konkludentně abdikoval.
Ale jaképak střežení a pěstování něčeho mimořádného? Vždyť řádný ritus promulgoval svatý papež. Je v něm i starobylá modlitba našich starších bratří – v tom antikvárním nic takového nenajdete. Prostě pokrok se nedá zastavit.
Trolové se nemají krmit 🙂
I pravá katolická víra je dnes již něčím mimořádným. S pokrokovou mší a s pokrokáři se můžete docela dobře vyfotit.
jeho tradiční kolega míří do Medžu https://gloria.tv/post/SUvfjJXXoo2y2c6rhKwGdvASY
K článku: pokud má být toto reakce jednoho z těch odvaznejsich, tak nechci vidět ty od zbabělců.
Ostudné, nepřijatelné, k ničemu.
V této době je třeba bojovat a otevřeně se postavit na odpor nespravedlnosti. Ne kňourat a fňukat.
Přesně tak. Tohle je dobrá reakce: http://www.ikatolici.cz/nenavist-ke-msi-svate-vsech-veku-a-otazka-poslusnosti/
Kardinál Burke má dobrou vůli zachránit co se dá, ale jeho snaha připomíná dřevorubce, který má pokácet dvacet stromů, ale přišel na místo bez vercajku, a tak to zkouší holýma rukama.
Georg Smiley, Fr. Anta: Škoda, že jste nepochopili tu ironii.
Přání otcem myšlenky?
Ad kard. Burke: To už bylo lepší zůstat mlčet, než toto…
Upozorňuji na odvážný, bojovný a výstižný rozhovor biskupa A. Schneidera k tomuto tématu v časopise The Remnant, v češtině existuje na Lumendelumine.cz
Již jsem napsal pro DaH také článek na toto téma, snad to pan Ignác zveřejní.
https://www.facebook.com/TradicionalismoCatolico/videos/1254083491728508 TOTO MLUVÍ ZA VŠE
Díky, že jste to sem dal – právě jsem chtěl udělat totéž, upozornění na fb mi vyskočilo až teď.
Mají to hold těžké všichni ti hermeneutici kontinuity, sentimentální adorátoři BXVI.
Osobně jsem rád, že fero napsal co napsal. Pokrytci se mně hnusí (Vaše řeč budiž však: ,Ano, ano’ – ,ne, ne!’ Co nad to jest, ze zlého jest.“) a toto je jeden z mála fero canců, co není tak pokrytecký…
Omlouvám se za břidký jazyk, ale popisovat líbeznými způsoby zapáchající, na katolické si hrající, spoustu duší do pekla vedoucí, řečičky nedokáži.
Oremus
Tak to som naozaj necakal. Pre mna sok.
zaujímalo by ma, prečo nebol uverejnený môj komentár k tomuto článku.
Od kardinála, ktorý nemá nosiť červenú farbu iba pre ozdobu, som čakal viac.