Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:

„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“

Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:

„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]

Henri de Lubac – jistě žádný tradicionalista – věnuje významu slova perfidis celou kapitolu svého slavného díla Medieval Exegesis a (jaké překvapení!) ukazuje se, že NEZNAMENÁ „věrolomný“, „zrádný“ či „podlý“. V křesťanském slovníku je to slovo označující nedodržení závazku, který člověk přijal. Izraelité přijali Starou smlouvu, která vznikla kvůli přijetí Mesiáše. Tím, že ho nepřijali, když přišel, se provinili nevěrností vůči Bohu. Použití tohoto slova je tedy naprosto správné.

První zbytečnou změnu provedl Pius XII., který vložil obvyklý pokyn k pokleknutí a povstání. Jan XXIII. pokračoval v trendu přizpůsobování se politickému tlaku a z velkopáteční modlitby odstranil slovo perfidis/perfidia. Ritus Pavla VI. tradiční modlitbu jednoduše úplně vypustil a nahradil typicky nicneříkajícím textem. Finálním omylem Benedikta XVI., když „rehabilitoval“ usus antiquior, bylo nahrazení roncalliovské verze úplně novou modlitbou zaměřenou eschatologicky namísto evangelizačně, což znamená, že jako křesťanská modlitba je horší než ta stará. Tato série změn způsobila, že se zdánlivě připouští, že na staré modlitbě skutečně bylo něco „antisemitského“, když přitom nejde o nic víc než o převedení novozákonní nauky do lex orandi. Odmítání tohoto lex orandi je nepřímý způsob, jak odmítnout Boží zjevení. Je ironické, že jak se ukazuje, lze za perfidia označit provinění křesťanů, kteří se přestávají modlit za obrácení všech, včetně Židů, a usilovat o ně.

Třebaže z důvodu disciplinovanosti možná pro tuto chvíli musíme používat či akceptovat modlitbu z roku 2008, měli by katolíci, kteří využívají liturgii Svatého týdne z doby před rokem 1955, spíše obhajovat klasickou modlitbu než přijímat falešnou premisu, že na ní bylo něco špatného.

Na nyní již neexistujícím blogu Foretaste of Wisdom byl kdysi pěkný článek s názvem „Svatý Tomáš Akvinský o vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím po Kristu“, jehož podstatnou část zde pro dobro čtenářů reprodukuji:

1. Křesťanství je pokračováním (naplněním) starozákonní víry Izraele.

Co do podstaty článků víry, nenastalo jejich rozmnožení postupem času, poněvadž cokoli věřili pozdější, bylo obsaženo ve víře dřívějších Otců, třebas zahaleně. (Summa theologiae, II-II, Q. 1, art. 7) [2]

2. Židovství po Kristu nepředstavuje kontinuitu víry se starozákonním židovstvím.

Tak tedy třeba říci, že, jestliže nevěra se uvažuje u porovnání s vírou, jsou různé druhy nevěry a počtem určeně Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté: a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; nebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Pročež všeobecně mohou se určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. (Summa theologiae, II-II, Q. 10, art. 5)

3. Starý zákon byl krokem, mostem od přirozeného zákona k novému zákonu evangelia. Je svou podstatou dočasný a směřoval k naplnění.

Nový zákon je proto nazýván zákonem lásky a v důsledku toho obrazem, protože má výslovnou podobu budoucích dober. Starý zákon však tento obraz představuje určitými tělesnými věcmi a velmi vzdáleně. Proto je nazýván stínem (jako v) Koloským 2,17: „To vše je stín věcí budoucích.“ Taková je tedy situace Starého zákona, že je stínem věcí budoucích, nikoli jejich obrazem. (Super Heb., X.1, no. 480)

Avšak ve stavu přítomného života nemůžeme patřit na božskou pravdu v ní samé; nýbrž je třeba, aby „paprsek božské pravdy nám zasvitl pod nějakými smyslovými obrazy“, jak praví Diviš, Nebes. Hier.; avšak rozmanitě, podle různého stavu lidského poznání. Ve Starém zákoně totiž ani sama božská pravda o sobě nebyla zjevná, ani také ještě nebyla otevřena cesta k dosažení toho, jak praví Apoštol, Žid. 9. A proto bylo třeba, aby vnější bohopocta Starého zákona byla nejen obrazem zjevené budoucí pravdy ve vlasti, nýbrž také obrazem Krista, který je cestou, vedoucí k oné pravdě vlasti. Ale ve stavu Nového zákona tato cesta je už odhalena. Pročež není třeba předobrazení jí jako budoucí, nýbrž je třeba připomenutí na způsob minulého nebo přítomného; ale je třeba pouze předobrazení budoucí pravdy slávy, dosud neodhalené; a to je, co- praví Apoštol, Žid. 10: „Zákon má stín budoucích dober, ne sám obraz věcí.“ Stín je totiž méně než obraz, takže obraz patří Novému zákonu, stín však Starému. (Summa theologiae, I-II, Q. 101, art. 2)

4. To, že se o Starém zákonu říká, že je „trvalý“ a že Bůh své vyvolení „neodvolává“, neznamená, že Starý zákon jako takový zůstává v platnosti nebo že Bůh neměl v úmyslu ho ukončit, když se naplnil čas.

K prvnímu se tedy musí říci, že se praví, že Starý zákon je na věky, a to, podle mravních jednoduše a naprosto, podle obřadních však co do pravdy jimi zobrazené. (Summa theologiae, I-II, Q. 103, art. 3 ad 1; viz též celý corpus)

Tím se však odstupuje od názoru Židů, kteří věří, že zákonné svátosti se musí zachovávat navěky proto, že jsou ustanoveny Bohem: protože Bůh ničeho nelituje, nemění se. Avšak děje se beze změny, nebo lítosti upravujícího, že upravuje různé podle vhodnosti různých dob: jako otec dává jiné příkazy malému synu a jiné už dospělému, tak i Bůh vhodně ukládal jiné příkazy a svátosti před vtělením k naznačení budoucího, a jiné po vtělení k poskytnutí přítomného a připomenutí minulého. (Summa contra Gentiles, IV.57, 2)

5. Vyznávat po Kristově době pohanství – to znamená trvat na Starém zákonu jako takovém poté, co se naplnil – je objektivně těžký hřích založený na vážném teologickém omylu.

Musí se říci, že všechny obřady jsou jakési projevy víry, v níž záleží vnitřní bohopocta. Avšak vnitřní víru může člověk projevit tak skutky, jako i slovy; a v obojím projevu, projevuje-li člověk něco nesprávného, hřeší smrtelně. Ačkoli pak je táž víra, kterou máme o Kristu a kterou měli staří Otcové, přece, protože oni předcházeli Kristu, my však následujeme, táž víra je naznačována různými slovy od nás a od nich; neboť oni říkali: „Ejhle, panna počne a porodí syna,“ což jsou slovesa budoucího času; my však totéž znázorňujeme slovy minulého času, řkouce, že počala a porodila. A podobně obřady Starého zákona značily Krista, jako budoucně narozeného a trpícího; naše svátosti však jej značí jako zrozeného a umučeného. Jako by tudíž smrtelně hřešil, kdo by nyní, projevuje svou víru, řekl, že Kristus se narodí, což staří zbožně a pravdivě říkali, tak také by smrtelně hřešil, kdo by nyní zachovával obřady, které staří zbožně a věrně zachovávali. A to je, co praví Augustin, Proti Faustovi: „Už není přislibováno jeho narození, utrpení a zmrtvýchvstání, což ony svátosti nějak představovaly, nýbrž je zvěstováno, že se narodil, trpěl, vstal z mrtvých, což tyto svátosti, které jsou od křesťanů konány, již představují.“ (Summa theologiae, I-II, Q. 103, art. 4)

6. Starý a Nový zákon nejsou paralelní: Starý zákon byl krokem v Boží ekonomii, v níž je Nový zákon cílem.

Tak tedy lze rozlišovat dva zákony dvojmo. Jedním způsobem, jako vůbec různé, jakožto zařízené k různým cílům; jako zákon obce, jenž by byl zařízen k tomu, aby vládl lid, druhem by se lišil od onoho zákona, jenž by byl zařízen k tomu, aby vládli urození obce. Jiným způsobem dva zákony lze rozlišovat, pokud jeden zařizuje k cíli zblízka, druhý však vzdáleněji; třebas v jedné a téže obci se dává jiný zákon, jenž se ukládá mužům dokonalým, kteří mohou ihned provésti ta, která patří k obecnému dobru; a jiný zákon se dává o kázni hochů, kteří mají být poučováni, jak mají potom provádět díla mužů. Musí se tedy říci, že podle prvního způsobu Nový zákon není jiný než Starý: protože oba mají týž cíl, totiž aby lidé byli poddáni Bohu. Jest však jeden Bůh i Nové i Staré úmluvy, podle onoho Řím. 3: „Jeden je Bůh, jenž ospravedlňuje obřezané z víry, i neobřezané skrze víru.“ Jiným způsobem Nový zákon je jiný než Starý zákon, protože Starý zákon je jako vychovatel hochů, jak praví Apoštol, Gal. 3, kdežto Nový zákon je zákon dokonalosti, protože je zákon lásky, o níž Apoštol praví, že je „svazkem dokonalosti“. (Summa theologiae, I-II, Q. 107, art. 1; viz rovněž odpovědi na námitky)

V tom všem se svatý Tomáš ukazuje jako věrný vykladač Tradice, jak dokládá tento citát ze svatého Augustina:

„Vždyť vidíme, kterak to kněžství bylo přeměněno, a kterak ani není naděje, že bude zaslíbení tomu domu jednou splněno, protože jako věčné se hlásá spíše to druhé, které nastupuje po onom, zavrženém a zrušeném. Kdo takto mluví, nechápe ještě nebo zapomíná, že i to kněžství podle řádu Aronova bylo zřízeno jakožto nástin budoucího kněžství věčného; a tudíž tehdy, kdy mu bylo slíbeno věčné trvání, nebylo slíbeno tomu stínu a obrazu, ale tomu, co jím bylo nastíněno a zobrazeno. Ale aby se nemyslilo, že zůstane právě ten stín, proto musela být prorokována i jeho přeměna.“ (O Boží obci, XVII, 6) [3]

Ve světle této jako skála pevné nauky Obecného učitele Církve je nemožné tvrdit, že tradiční verze modlitby za obrácení Židů (z doby před rokem 1955) představuje „antisemitský“ útok. Naopak přesně, elegantně a láskyplně vyjadřuje učení Nového zákona a Církve, jež bylo dáno ke spáse všeho lidstva v Kristu, a to zejména lidu vyvoleného z pohledu Krista, pravého a přirozeného Syna Božího.

Rád bych uzavřel citací z článku Johna M. Oesterreichera „Pro Perfidis Judaeis,” který byl publikován v roce 1947 v časopise Theological Studies a je naštěstí dostupný na internetu:

„Na závěr bych rád formuloval názor na návrh, který se čas od času vznáší, totiž že by Církev měla změnit výraz perfidia Judaica a obnovit starý řád velkopátečních modliteb. Církev sotva změní slova perfidia Judaica, která, jak jsme viděli, nemají v úmyslu urazit Židy, a to proto, že nesmí zapomenout a nezapomene na Kristův nárok, aby ho uznal jeho vlastní národ. Církev, strážkyně pravdy, musí nazývat věci pravými jmény, a tedy odpor Izraele vůči Kristu nevírou. Byla by vlastně nepřítelkyní Židů, kdyby před nimi skrývala zdroj jejich nepokoje.“

V roce 1947 bylo ještě možné, aby akademik naivně napsal: „Církev sotva změní slova…” A přece, jak mě upozornil jeden přítel, tentýž autor, John Oesterreicher, se později stal jedním z nejnechvalněji proslulých judaizátorů a odmítačů tradice, což jen dokazuje, s jakou rozhodností je třeba lpět na pravověrnosti a odmítat svody modernismu a zesvětštění. Nemohli bychom si po reformní spoušti, kterou jsme od té doby prošli, odnést jedno či dvě ponaučení z vlastních chyb, když se snažíme o návrat klasického římského ritu?

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Překlad Schallerův misál, Praha 1952.

[2] Český překlad Summy teologické a Summy proti pohanům převzat z http://www.cormierop.cz

[3] Vydal Vyšehrad, Praha 1950. Překlad Julie Nováková

Zdroj:

http://www.newliturgicalmovement.org/2020/12/the-truthfulness-of-pre-1955-good.html