Neberte nám mši
12. března 2020 (CatholicCulture.org) — Dovolte, abych se dopředu přiznal: pokud moje diecéze následuje příkladu arcidiecéze Seattle a zruší veřejné sloužení mší, budu hledat kněze, který při celebrování „soukromé“ mše svaté nechá odemčeno.
Zásadní není, abych přistupoval ke svatému přijímání. Jestliže to obavy o veřejné zdraví znemožní, staň se. Potřebuji se ale pravidelně účastnit svaté Oběti; bez ní život nedává smysl. Pokud se tedy mše svatá uchýlí do „podzemí“, udělám to i já.
Můj duchovní pastýř se naštěstí rozhodl pro opačnou cestu. Stejně jako [polský] arcibiskup Gadecki se rozhodl, že koronavirová epidemie vybízí k naplánování více veřejných mší svatých, takže lavice budou méně zaplněné a pravděpodobnost přenosu se sníží. Matematická logika polského arcibiskupa je dokonalá:
„Uznávám doporučení hlavního hygienika, aby se nekonala velká shromáždění lidí, a proto vyzývám k navýšení počtu nedělních mší svatých, nakolik je to možné, tak aby na každé z nich počet věřících přítomných na liturgii odpovídal hygienickým nařízením.“
Ano, s každým veřejným shromážděním je samozřejmě spojeno určité riziko. Toto riziko však podstupuji pokaždé, když nasednu do auta. Rozumní lidé dělají tváří v tvář nebezpečí rozumná opatření a po dobu této epidemie se tato opatření budou právem stupňovat. Ale způsob, jak eliminovat veškeré riziko, neexistuje. To my se rozhodujeme; my určujeme své priority.
A obzvlášť v době nebezpečí je prioritou katolické Církve spása duší. Mám-li přece jen chytit koronavirus, chci být v té době ve stavu milosti. Jeden starý přítel, voják s mnoha bojovými zkušenostmi, mi řekl, že on a jeho druzi se před bitvou vzájemně povzbuzovali, aby „byli pořád vyzpovídaní a pořádně se modlili“. Dobrá rada.
Nechť hygienici stanovují směrnice pro potlačení šíření epidemie. Kněží by se jimi měli řídit (pokud tyto směrnice nenarušují jejich základní poslání), mají však vlastní důležitý úkol. Arcibiskup Gadecki to formuloval takto:
„Za současné situace bych vám rád připomněl, že tak jako nemocnice léčí nemoci těla, je tu Církev krom jiného k tomu, aby léčila nemoci duše. Proto je nepředstavitelné, že bychom se nemodlili v našich chrámech.“
Biskup Joseph Strickland z texaského Tyleru jde ještě o krok dále a přechází do útoku: „Vyzývám každého katolického kněze, aby před svátkem svatého Josefa 19. března vedl jednoduché eucharistické procesí kolem svého kostela za pokání a za to, aby Kristus uzdravil koronavirus a aby všichni lidé byli zbožnými, neohroženými syny a učedníky Jeho Syna Ježíše Krista.“
Zastaví eucharistické procesí šíření koronaviru? Nevím. Vím ale jistě, že ho Pán zastavit může, bude-li chtít. Podstatné je, že úlohou Církve je připomínat zmatené, panikařící populaci, že Pán má všechno v rukou – že naše setkání s Ním je nekonečně důležitější než možné setkání s virem.
Phil Lawler
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
https://www.catholicculture.org/commentary/just-dont-take-away-mass/
„Potřebuji se ale pravidelně účastnit svaté Oběti; bez ní život nedává smysl.“
Rozumím správně, že životy křesťanů (nejen) v Amazonii nedávají smysl? To je vážně pravý katolický postoj? (Je to přitom centrální teze článku, bez ní se argumentace téměř rozpadne.)
Ad kolemjdoucí: Samozřejmě, že potřeba pravidelně se účastnit svaté Oběti, bez níž život nedává smysl, je katolický postoj. Já to také tak prožívám a tou nynější faktickou nemožností velice trpím. A kdybych žil v Amazonii, kde se v některých obcích slouží mše sv. pouze jednou do roka, tak se budu na tento okamžik maximálně těšit a stane se pro mě největším svátkem. Jenže v Amazonii nejsme, to je výjimečná situace, stejně tak Japonsko od 17. do 19. stol. Pravidelná veřejná celebrace mše sv. a její vyžadování od pastýřů je vážně pravý katolický postoj, bez ní je praktikující katolík jako bez ruky. Jistěže bez ruky se dá žít právě tak, jako se dá žít (duchovně) beze mše sv.,ale je to něco výjimečného, život je skutečně o hodně ochuzen.
„Potřebuji se ale pravidelně účastnit svaté Oběti; bez ní život nedává smysl.“
„O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.“ To není přikázání Boží, ale církevní. A jak jej církevní autorita zavedla, tak může zcela legálně jeho platnost pozastavit, zejména je-li k tomu zcela mimořádný důvod.
ad „Rozumím správně, že životy křesťanů (nejen) v Amazonii nedávají smysl?“
No na základe predsynodálnych vyjadrení miestnych duchovných, (že počet pokrstených v Amazónii je 0 (nula) za 30 rokov) ťažko hovoriť o nejakých kresťanoch a už vôbec nie o katolíkoch v Amazónii…
Áno, bez svätej omše život nemá zmysel.To je pravý katolícky postoj.
Děkuji za překlad článku. Zdejšímu osazenstvu to však asi nijak nepomůže. Kromě ztráty víry došlo totiž i ke ztrátě zdravého rozumu. Na místo racionálního uvažování nastoupil iracionální strach a s tím se racionálními argumenty nedá bojovat. Lidé pak, včetně katolíků, jdou jak prasata na porážku a obětují postupně jednu občanskou svobodu za druhou a nakonec (jak jsme se přesvědčili) i veřejné praktikování své víry a ještě tomu budou fandit a tleskat. Zmanipulované ovce bez pastýřů. Božím trestem není ani tak coronavirus, který je z objektivního hlediska celkem neškodný virus nemající šanci citelně ohrozit větší množství lidí. Božím trestem je ta manipulovatelnost a panika mezi lidmi, ochota podvolit se všemu a všeho se vzdát. Jenom ta stupidní opatření proti viru způsobí větší utrpení (stres, deprese, zchudnutí obyvatelstva, hlad, sebevraždy) než virus samotný. A kněží a biskupové, místo aby se chopili příležitosti a, na rozdíl od neznabožských politiků, pozvedli korouhev zdravého rozumu a pravé víry, kolaborují hanebně s režimem… To je opravdový Boží trest!
úplně souhlasím.
A nedalo by se to vše chápat jako dopuštění Boží s ohledem na to, že v katolických chrámech se již neslouží katolická mše, ale je tam provozován zprotestantizovný ritus (jak se kdo modlí tak věří)? Ještě nedávno bylo možno vidět snímek jak při požáru katedrály ve Francii propadlá klenba přesně zavalila stůl – oltář zůstal nedotčen.
Ovšem rozvíjející se klanění před vystavenou Nejsvětější Svátostí, u papeže Františka dokonce v denní mši sv. po sv. přijímání, je jistě významný příspěvek oné „protestantizace“.
V tom případě bych se obával, aby si toho bratři protestanté nevšimli a pokud ano, tak to snad budou tolerantně chápat (myslím to klanění se oplatce – podle jejich chápání).
Tak jako lékař potřebuje pro svou práci operační sál, tak kněz potřebuje svatostánek. Užiteční jsou oba, nezbytný jen jeden.
Papež jde příkladem:
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30782
Po prázdné ulici.
ANO, tak jako v osamocení umírají dnes lidé…
„Odbožštění člověka“ správné nebylo a není.
Opět se mi potvrzuje manipulace s pořadím se zaslanými komentáři: napsal jsem jej včera ve 13:35 a stále čeká na „schválení“. Já to chápu: po předešlých článcích analyzujících praktikovanou mši se hořekuje nad tím, že se nyní nemůže sloužit. Tedy zmatení i tam, kde by člověk předpokládal jasno.
Váš příspěvek čekal stejně jako všechny ostatní, až budu mít čas je schválit. Kdybyste byl trochu bystřejší, všiml byste si, že schválen nebyl žádný příspěvek mladší než Váš a mohl jste si ten záchvat paranoie ušetřit.
Děkuji. Máte pravdu, měl bych se více šetřit, záchvaty k ničemu dobrému nejsou.
S čláínkem nemohu souhlasit. Ovšem ne proto, že bojuje za zachování mše (tedy hlavně novomše). Ale proto, že nejde na příčinu. Vysvětlím to na dvou příkladech:
1 Za německé okupace. „Neberte nám mši.“ Němcům nešlo v prvé řadě o mše, ale o válečné vítězství. Mše by se s tím svezly, pokud by farář naznačil, že je proti německé okupaci.
2. Za komunismu. „Neberte nám mši.“ Komunistům šlo o vítězství komunismu. Mše by se s tím svezly, pokud by farář naznačil, že je proti vládě komunistů.
Nyní je to to samé, jde jen o to, že nikdo nesmí naznačovat, oč v akci „koronavir“ (Akce K2) jde, to by ho zavřeli. Vládcům nejde v prvé řadě o zákaz mší, ale o vitězství zdravotní prevence. Rozdíl proti 1. a 2. je jen v tom, že zákaz je dokonalejší, preventivně už celoplošný, to za nacismu ani za komunismu ještě nebylo.
Čili s článkem nesouhlasím, protože nejde na příčinu zákazu; zdravotní ochrana vůbec není důvodem celo-západně-civilisační akce „koronavir“, je to manipulativní zástupný důvod, jak časem vyjde více najevo.
Díval jsem se na stránky FSSPX, ruší tam mše sv. stejně jako jsou rušeny novomše, internetové přenosy stejně jako u novokatolíků, prostě zákaz strany a vlády je dokonale totalitní. A bohulibě odůvodněný; nevím, zda nacisti či komunisti k tomu neměli ještě odvahu, nebo na to prostě jen nepřišli. A co myslíte? Hospodářský kolaps Západu je příčinou nebo následkem totalitních bohulibých zdravotních opatření? Neslyšeli jste náhodou o nějaké dívce jménem Greta?
Za minulých pár dní mi říkalo několik lidí – mezi nimi dva velmi střízlivě uvažující tradiční kněží, kteří rozhodně běžně nepodléhají konspiračním teoriím – že se domnívají, že za hysterií kolem koronaviru je nějaký plán. Těžko říct jaký – ekonomický nebo politický. Leccos napověděla německá veřejnoprávní televize ARD, která virus velebí jakožto cestu k ekologickému ozdravení planety: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/nemecka-televize-velebi-vir-vymyti-stare-planeta-zezelena A lze se důvodně obávat, že hospodářský kolaps vyvolaný nikoli virem samotným, ale souvisejícími opatřeními, zničí možná víc životů než nemoc. Kolik lidí přijde o práci a jejich rodiny o obživu? Jaký tlak vyvolají snížené odvody do už tak napjatého sociálního systému např. na legalizaci euthanasie? – Dívala jsem se na průběh chřipkové epidemie v loňském roce: https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/ucet-za-chripku-nejmene-dve-stovky-mrtvych-horni-odhad-jsou-dva-tisice Přesto nikdo nenařizoval plošnou karanténu, nezavíral obchody a školy, nezakazoval bohoslužby a nenutil lidi chodit s hadrem přes obličej. Ředitel Bulovky bezmála přišel o místo, protože stran používání roušky argumentoval doporučením SZO, což bylo „v rozporu s doporučením vlády“. Jestli tohle nejsou totalitní praktiky, tak už nevím.
Chudáci katolíci v Amazonii, v minulosti v Japonsku, Koreji v řadě misijních území apod., že jejich život nemá smysl. Nemohou (nemohli) se totiž osobně „pravidelně účastnit svaté Oběti; bez ní život nedává smysl“.
Ano, srovnávat hrušky a jablka 🙂
Myslíte, že kdyby tito vámi zminovani tuto možnost měli, na mši svatou by nešli?
Samozřejmě sli.
Situace, v níž se nacházíme, je zcela odlišná – sekulární vláda něco nařídila (z pohnutek, jež nelze objektivně pokládat za relevantní – existuje dost důkazů, že tento virus zdaleka není tak nebezpečný, jak nás vládci a paní presvedcuji), biskupové (sic) bez přemýšlení poslechli.
Obvykle se to označuje za kolaboraci a v jiných případech by se většina opravnene horsila. Dnes jim víru ztrativsi „katolici“ tleskaji, protože corona náboženství jim nahradilo katolickou víru.
A, ano, mše svatá je stredobod katolického života a bez ní nemá (spravny) smysl.
Jenže zde problém není. Hierarchie kapituluje před liberálním státem.
„Nemá smysl“ je něco zcela jiného než „nedává smysl“. Bez nejsvětější Oběti mše sv. je život jen strastiplnou poutí od kolébky ke hrobu, což opravdu smysl nedává. Na amazonské synodě byli mnozí ochotni zahrávat si s katolickým pojetím kněžství, jen aby zmiňovaným amazonským katolíkům (novo)mši zajistili (aspoň tedy tvrdili, že toto je ten důvod), takže další věc, která tu nedává smysl, je, že teď ji mnohdy titíž lidé berou katolíkům i v případech, kdy to nutné není – například tam, kde stát nic takového po Církvi nežádá.
Citoval jsem doslova článek. Jen na okraj – svatá oběť stále probíhá, kněží ji vysluhují, jen laici ji nesledují osobně, ale v televizi, rozhlase či se k ní připojují duchovně.
https://www.leviceonline.sk/spravy/krimi-policajne-spravy/z-okolia/5524-v-hronskom-benadiku-zorganizovali-bohosluzbu-napriek-zakazu?fbclid=IwAR3wfjZ2Ny4f9UzUKF7J8BFvI4cIobAz2JGFLBCpjOdse9SZXb-RfXF1TU0
Bonzaci se najdou všude. Ubohost.
Ad Karol Ducak:
To je tuším druhý známy prípad, keď v nedeľu 15.3.2020 bola na Slovensku nejaká omša, na ktorú sa dalo prísť.
Len pre info: 15.3.2020 boli otvorené všetky nákupné centrá a predseda vlády sa čudoval, že ľudia vysedávajú v reštauráciách do noci.
Nový parlament sa veselo schádza od dnešného rána (školenia, exkurzie po parlamente,…), zajtra je ustanovujúca schôdza. Tak tu vidíte ten dvojitý meter a „ústretovosť“ biskupov.
Když město Řím zasáhl v r. 1522 tzv. “Velký mor”, vynesli Římané zázračný dřevěný kříž z kostela sv. Marcela do ulic, navzdory zákazům majícím zabránit šíření epidemie. Kříž byl ulicemi města nesen ke Svatopetrské bazilice. Jeho putování trvalo dlouhých 16 dní, od 4. do 20. srpna 1522. S postupujícím procesím začínal mor ustupovat a každá farnost chtěla podržet zázračný kříž co nejdéle. V okamžiku, kdy se procesí vrátilo zpátky do kostela, morová epidemie zcela zmizela. (zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30782)
Proč dnes Římané nevyjdou do ulic s dřevěným křížem, který se jim tolik osvědčil? Proč ho již dávno římský biskup netřímá nad hlavou? Má snad jinou víru?
Dovolím si upozornit na denní internetové přenosy (v Ne 2x) tradičních mší sv. podle misálu z r. 1962 z loretánské kaple v Římově. Lze nalézt na stránkách http://fssp.cz/zive/
Poměrně často se setkávám s dotazem, jak se slučuje s křesťanskou důvěrou
v Boží prozřetelnost to, že biskupové zakázali veřejné slavení bohoslužeb. Uvádí se,
že v minulosti se prý slavilo při epidemiích naopak více mší, kostely byly plné
a putovalo se v prosebných procesích na významná poutní místa. Historické
prameny zhruba od 16. – 17. století nám však ukazují poněkud jinou skutečnost.
Početné mše a prosebná procesí se konala jen v samém začátku, kdy začaly
prosakovat informace, že se mor či jiná nákaza teprve blíží. Duchovní i světské úřady
nařizovaly prosit za odvrácení nákazy, ušetření země či města od hrozícího zla.
Pokud už začala být hrozba aktuální a blízká, začalo se vše omezovat. Procesí
na poutní místa byla zakázána, mohlo se putovat jen v nejbližším okolí, v kostelích
směla být jen jedna mše sv. denně při otevřených dveřích i oknech, kvůli zajištění
průvanu, a věřící museli sedět daleko od sebe, aby nebránili proudění vzduchu.
V kostele byl také přítomný zvláštní úředník, který mohl kdykoliv bohoslužby
přerušit a ukončit, pokud se mu zdálo, že hrozí nějaké nebezpečí /například by
někdo omdlel/.
Pokud však nákaza propukla naplno, byly veškeré veřejné bohoslužby zakázány
stejně jako dnes. Kostely bývaly zamčené, mše slaveny bez přítomnosti věřících, a
lidé se modlili venku, u provizorních dřevěných morových sloupů. Někdy bylo
dokonce nařízeno konání pohřbů jen před rozbřeskem či po západu slunce, bez rakví
a bez přítomnosti pozůstalých. Duchovní správa byla v tu chvíli přísně rozdělena na
dvě části: Kněze pro zdravé, a kněze dobrovolníky, kteří pečovali o nemocné. Tito
dobrovolníci museli bydlet samostatně a nesměli přijít bez podstoupení karantény
do jakéhokoliv kontaktu se zdravými. Všechny nezbytné duchovní úkony se dály co
nejstručněji a například při zpovědi se doporučovalo, aby kněz seděl za zády
nemocného, a nebyl tak ohrožen jeho dechem a kašláním. Stále však platila přísná
povinnost farářů evidovat zemřelé a prostřednictvím odborného personálu
zjišťovat přesné příčiny úmrtí a odlišovat úmrtí běžná a úmrtí způsobená epidemií.
Morové hřbitovy, zřizované v nouzi za městy, nebyly pokládány za nějaké méně
posvátné, byla to stejná posvěcená půda, jako na běžných pohřebištích okolo
kostelů. Doporučovalo se pamatovat na nemocné a jejich rodiny hmotnou a i
duchovní pomocí, ale se zachováním maximální opatrnosti a prozíravosti. Velmi se
dbalo na zásobování kvalitním jídlem a pitím i na nezvyšování cen. Prodávalo se
vesměs mimo obchody na náměstích a ulicích. Biskupové i v postní době
dispenzovali od zákazu masa a dokonce se doporučovala rozumná zábava a
v moudré míře i víno či kořalka.
Když pak epidemie konečně polevila, čekalo se obvykle ještě několik měsíců, než
se znovu naplno rozběhl náboženský život v běžném provozu a než se nakonec jako
oslava konce všech hrůz začala konat okázalá děkovná procesí na osvědčená poutní
místa a velké slavnostní bohoslužby a v neposlední řadě také desítky křtů a svateb
denně, takže brzy počet obyvatel vyrovnal ztráty. Dřevěné provizorní morové
sloupy nahradila nádherná sochařská díla a lidé si zase užívali jak duchovního, tak i
světského života.
Na závěr tohoto nahlédnutí do minulosti, která se nám tak nečekaně stala žhavě
aktuální, můžeme otevřít svědectví jednoho pamětníka z doby ohromného
londýnského moru v roce 1665. Byl věřícím křesťanem, a když vypukl mor, často si
četl žalm č. 91 a cítil se v bezpečí a nedbal na žádná bezpečnostní opatření. Myslel
si, že jeho se to netýká, že mor je jen trest pro ty druhé, pro hříšníky. Skutečně se
nenakazil, ale později, když se ohlížel zpět, a vyhodnocoval minulou situaci,
pochopil, jak byl lehkomyslný a pošetilý, jak hřešil na Boží milosrdenství. Viděl, jak
umírají i vzorní křesťané, lidé mnohem lepší než on. Viděl, jak často rozhodovala
třeba jen nějaká drobnost, zda se také sám nestane obětí a jak prospívala moudrá
opatrnost. Když se pak přiblížil o pár desetiletí další mor, sám se dožadoval
karantény a vší předběžné opatrnosti. Křesťan ví, že člověk je tělo a duše a tudíž
potřebuje ochranu duchovní i tělesnou a má dbát o obojí. Modleme se často i my
91. žalm a prosme o ochranu nejen fyzického života, ale i o zachování našeho života
věčného:
Kdo přebýváš v Ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve Stínu Všemocného,
řekni Hospodinu: »Mé Útočiště jsi a má Tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!«
Neboť On tě vysvobodí z léčky ptáčníka,ze zhoubného moru.
Ochrání tě Svými Perutěmi,
uchýlíš se pod Jeho Křídla,
štít a pavéza je Věrnost Jeho.
Nemusíš se bát noční hrůzy,…..
Akta jedné farnosti
Ad Křesťan: Ty zákazy mší v dobách morové epidemie byly spíše výjimkou, vím ze životopisu sv. Karla Bor., že když to chtěly úřady zavést, on se postavil proti tomu. Velmi často se mše nesloužila proto, poněvadž duchovenstvo buď odjelo, nebo se samo nakazilo, většinou při svátostné službě nemocným.
Nicméně – aniž bych podceňoval nebezpečí koronaviru – srovnávat ho s morem je absurdní, totální většina nakažených na něj neumírá, u velkého množství má jen lehoučký průběh, proto zákaz mší – a nejen jich – je absolutně neadekvátní.
Ad Dr. Radomír Malý:
Ale zase berte to i z té dobré stránky – kdy naposledy byl Pán tak málo urážen, jako v době zákazu NOMu? Kéž bychom takto chválili Pána co nejdéle!
Na jižní Moravě si člověk najde příležitost zajít na Mši sv. všech věků i dnes. Minimálně v Horním Újezdu se stále (soukromě) celebruje o sto šest a lid (cca 20) se účastní dodržujíc hygienické rozestupy a pochopitelně i „nádržky“. Rozestupy jsou tak, že v každé lavici sedí max. 1 člověk, a to vždy na střídačku vlevo a vpravo.
U FSSPX jsou do jisté míry zbabělci a veřejnost nepřipouštějí, i když by mohli (ale stálo by to trochu úsilí navíc, jako rozmnožit počet bohoslužeb a vyřizovat telefonické rezervace).
Díky Bohu, ještě existují knezi, kteří i přes oficiální zákaz věřícím mši svatou v tradičním ritu poslouží.
Chvalena budiž jejich statečnost!
Ad Křesťan: „Historické prameny zhruba od 16. – 17. století nám však ukazují…“ O které jde? Jsou někde zpracovány tak, aby se dalo dospět k všeobecným tvrzením, jaké zde prezentujete?