Neomylnost kanonizací a mravnost věřících
V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [https://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.
V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.
Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.
Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.
Otázka po neomylnosti kanonizací proto nezní, zda je Církev někdy neomylná v nauce, zda je konkrétní osoba světcem v nebi, ale zda je v tom neomylná vždycky. Vzniká proto, že svatost každého člověka, který byl Církví prohlášen za svatého, evidentně není Bohem zjevená, ani s Božím zjevením nijak nesouvisí. Jestliže například papež Jan XXIII. světcem v nebi není, nemá to žádný vliv na Bohem zjevenou pravdu či na pravdy s Božím zjevením spojené. Nijak by to nezpochybnilo pravdivost jeho učení ani legitimitu úkonů jeho vlády, protože papež k tomu, aby pravdivě učil nebo moudře vládl, nemusí být svatý. Papež Jan XXIII. možná nedosáhl svatosti jednoduše kvůli nadměrné a nezřízené náklonnosti k cigaretám. Pokud by tomu tak bylo a šetření týkající se jeho svatosti dospělo k závěru, že z tohoto důvodů není svatý, bylo by to pro Bohem zjevenou pravdu naprosto irelevantní. Samozřejmě je možné přijít i na další důvody, proč možná není svatý. Tento hypotetický příklad byl zvolen jen kvůli vysvětlení toho, že svatost není totéž jako být dobrý člověk. Svatost znamená projevovat heroickou ctnost v každé stránce života. To je velmi obtížné a velmi vzácné, a právě proto Církev v minulosti vyžadovala extrémně pečlivé šetření, než byla něčí svatost oficiálně přijata.
Není žádnou magisteriální naukou, že všechny kanonizace jsou neomylné. Existuje nicméně obecný souhlas teologů ve prospěch názoru, že všechny kanonizace jsou neomylným aktem magisteria. Zastánci neomylnosti kanonizací se tohoto konsenzu dovolávali jakožto argumentu podporujícího jejich tvrzení. Tento konsenzus má dvě stránky, které je třeba vzít v úvahu. První je autorita konsenzu jako takového. Za druhé jsou to důvody pro neomylnost kanonizací, jež uvádějí teologové, kteří se tohoto konsenzu účastní.
Teologové jako takoví žádnou magisteriální autoritu nemají. Můžeme však rozumně předpokládat, že mají schopnosti – přinejmenším v průběhu času a po řádném prozkoumání – určit obsah katolické nauky promýšlením výroků, které tuto autoritu mají. Kdyby takové schopnosti neměli, byla by profese teologa zbytečná, a Církev je toho názoru, že zbytečná není, nýbrž že je cenná a hodná podpory. V souladu s tím vznikly teologické cenzury, které odsuzují teze odmítnuté konsenzem teologů. V tomto případě jde o označení „učení opovážlivé“. Můžeme se tedy ptát, zda obecný souhlas teologů ve prospěch neomylnosti kanonizací znamená, že popírat ji je opovážlivé, a tudíž by se toho katolíci měli varovat.
Odpověď na tuto otázku zní ne, a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že prostý fakt existence konsenzu teologů ve prospěch nějaké teze sám o sobě nestačí k tomu, aby její popření bylo opovážlivé. Odmítnutí teze je opovážlivé jen tehdy, nebyl-li k tomu uveden vážný důvod, nebo byla-li teologická cenzura „opovážlivosti“ vynesena magisteriální autoritou. Pro tvrzení, že všechny kanonizace jsou neomylné, neplatí ani jedno. K popírání neomylnosti kanonizací vždy existovaly vážné důvody, které vznášela celá řada teologů hájících názor, že kanonizace ve skutečnosti neomylné nejsou. Církev také nikdy neučila, že na tvrzení, že kanonizace nejsou neomylné, se vztahuje cenzura „opovážlivé učení“.
Druhým důvodem je skutečnost, že jednomyslný souhlas teologů s neomylností kanonizací ve skutečnosti neexistuje. Většina teologů není totéž jako jednomyslný konsenzus teologů, a takový jednomyslný souhlas neexistuje. To si lze snadno ověřit prozkoumáním teologických děl, která argumentují ve prospěch neomylnosti. Podíváme-li se na diskusi o neomylnosti kanonizací v kapitole XLIII knihy Prospera Lambertiniho (pozdějšího papeže Benedikta XIV.) De beatificatione servorum Dei et canonisatione beatorum, najdeme několik argumentů proti neomylnosti a jména řady seriózních teologů, kteří je zastávali. Existence vážných argumentů pro určitý teologický postoj prosazovaný význačnými teology znamená, že katolíkům je dovoleno tento postoj zastávat, dokud ho magisteriální autorita neodsoudí. Tento bod pisatelé, kterým schází správné porozumění teologické metodě, často nechápou. Takoví lidé ocitují jasné vyjádření ve prospěch svého názoru, které pronesla nějaká uznávaná teologická autorita, např. Bellarmin, a poté dojdou k závěru, že tím je sporná otázka vyřešena. Neuvědomují si, že tato jasná vyjádření se formulují během teologického sporu v reakci na jiná, stejně jasná vyjádření ve prospěch opačného stanoviska, a že jejich imperativní tón někdy spíše maskuje nedostatek přesvědčivých argumentů, než že by byl jejich výsledkem. Takové výroky neznamenají rozsudek, jímž je sporná otázka vyřešena.
Otázku neomylnosti všech kanonizací je tedy třeba řešit zvážením argumentů ve prospěch neomylnosti. Než se budeme zabývat argumentací teologů v minulosti, musíme si uvědomit kontext, v němž byly tyto argumenty vzneseny. Kanonizace, k níž se vztahovaly, měla dvě formy, totiž kanonizaci ekvipolentní a kanonizaci formální. K ekvipolentní kanonizaci dochází, když papež dekretem nařídí univerzální uctívání osoby, jejíž úcta existuje odnepaměti a jejíž svatost a zázraky zaznamenali hodnověrní historikové. Formální kanonizace znamená, že papež dekretem nařizuje univerzální uctívání osoby, jejíž hrdinské ctnosti a zázraky prokázal soudní proces provedený Svatým stolcem.
Tyto formy svatořečení existují i dnes. (Procesem ekvipolentní kanonizace papež František v roce 2014 svatořečil kanadskou světici Marii od Vtělení.) Kanonizace, o jejichž neomylnosti nám nyní jde, jsou spíše kanonizace formální než ekvipolentní. Proces formálního svatořečení, který se užívá dnes, se velice liší od procesu, jenž existoval v době, kdy se názor zmíněných teologů na neomylnost kanonizací utvářel. Vyšetřování zázraků, života a spisů kandidátů svatořečení byl u starého procesu mnohem přísnější. Život a spisy zkoumal promotor fidei, lidověji nazývaný ďáblův advokát, a na jakékoli námitky, jež vznesl, bylo nutno uspokojivě odpovědět, než byla daná osoba blahořečena, tím spíše svatořečena. Ke kanonizaci se vyžadovaly čtyři zázraky a požadavky na jejich prokázání byly extrémně vysoké. Obecně řečeno než Svatý stolec vydal kanonizační dekret, musela být svatost kandidáta svatořečení prokázána lidskými prostředky nad každou rozumnou pochybnost. V současném procesu formální kanonizace byl ďáblův advokát zrušen, počet zázraků nutných ke svatořečení snížen ze čtyř na dva, normy prokazování zázraků zmírněny a přísnost zkoumání života a spisů dané osoby omezena. Nyní je možné kanonizovat kandidáta, přestože jeho svatost není prokázána nad každou rozumnou pochybnost, ba přestože celkové dostupné důkazy poskytují důvody k přesvědčení, že daný člověk světcem nebyl.
Tím nechceme tvrdit, že starší teologové argumentovali ve prospěch neomylnosti kanonizací pečlivostí a spolehlivostí procesu svatořečení. Neargumentovali. Jejich přístup k této otázce však byl nevyhnutelně ovlivněn odůvodněnou důvěrou v poctivost a spolehlivost šetření o svatosti kandidáta. Nezabývali se vážným zkoumáním toho, zda by kanonizace založená na nedostatečných či dokonce zavádějících důkazech byla neomylná, protože nepředpokládali, že by k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Skutečnost, že taková svatořečení jsou nyní možná a v některých případech i aktuální, sama poskytuje důvod k přezkoumání argumentů ve prospěch neomylnosti kanonizací a k úvahám o tom, zda jsou skutečně tak silné, za jaké byly pokládány.
Nicolau and Salaverri [1] tvrdí, že formule užívaná při svatořečení dokazuje, že kanonizace jsou neomylné. Citují kanonizační dekrety Pia XI. a Pia XII., které výslovně uvádějí, že jde o neomylný akt („superno lumine iterum ferventiusque implorato, infallibilem Nos, uti Catholicae Ecclesiae supremus Magister, sententiam in haec verba protulimus: Ad honorem etc.“ … „Nos universalis Catholicae Ecclesiae Magister, ex Cathedra una super Petrum Domini voce fundata, falli nesciam hanc sententiam sollemniter hisce pronunciavimus verbis: Ad honorem etc.“). [2]
Tato argumentace nebere v potaz povahu neomylné definice. Aby byla nauka papeže neomylná, nestačí, že se za takovou prohlašuje, ale musí splňovat podmínky neomylného výroku. Takový výrok musí být výkonem učitelské autority Apoštolského stolce a musí definitivně a s konečnou platností zavazovat věřící k souhlasu víry. V případě neomylné pravdy zjevené Bohem jsou věřící povinni této pravdě věřit (credere). V případě neomylné pravdy, která náleží k sekundárnímu předmětu neomylného magisteria, jsou věřící povinni se této pravdy držet (tenere). Termín „víra“ se používá pro pravdy zjevené Bohem nikoli proto, že by pravdám náležejícím k sekundárnímu předmětu magisteria nebylo nutno rovněž věřit, nýbrž aby se tím zdůraznilo, že pravdám zjeveným Bohem je třeba věřit úkonem božské ctnosti víry.
V citovaných kanonizačních dekretech se od věřících nežádá, aby věřili či se drželi toho, že kanonizovaná osoba projevovala hrdinskou ctnost, byla umučena pro víru nebo je světcem v nebi. Za neomylně definovaný se nepokládá žádný výrok, o němž to není s jistotou známo (srov. kán. 749). Poněvadž tato podmínka závaznosti pro věřící v těchto (i ve všech ostatních) kanonizačních dekretech chybí, nemůže být obsah dekretu sám o sobě důvodem neomylnosti kanonizací. Prohlášení Pia XI. a Pia XII. ve smyslu, že jejich kanonizační dekrety jsou neomylné, znamenají prostě to, že sdíleli mínění teologů, že svatořečení jsou neomylná. Citované kanonizační dekrety autoritativně neučí ani to, že konkrétní daná kanonizace je neomylná, ani obecně že všechny kanonizace jsou neomylnou naukou. Lze samozřejmě předpokládat, že papežové v oficiálních dokumentech nerozhodnutá teologická stanoviska nebudou uvádět jako jistá, a něco takového je od nich jistě nezodpovědné, avšak v tomto případě by byl podobný předpoklad mylný, jak naše zkoumání dokazuje.
Mnozí zastánci neomylnosti kanonizací tvrdí, že svatořečení nemůže být mylné, protože veřejná liturgická úcta k někomu, kdo jí ve skutečnosti není hoden, by se nelíbila Bohu a urážela Ho, a u veřejné liturgie Církve je zaručeno, že se Bohu líbí a ctí Ho.
Tento argument zdaleka není přesvědčivý. Veřejná liturgie Církve by se samozřejmě Bohu líbit a ctít Ho měla. Ze skutečnosti, že by tomu tak být mělo, však nelze vyvozovat, že to tak vždycky také je. Není nijak obtížné najít příklady oficiálně povolených liturgických praktik, které jsou neuctivé, a tudíž Boha urážejí a nelíbí se Mu. Jedním takovým příkladem je přijímání na ruku. (Důvody, proč by nemělo být dovoleno, uvádí Memoriale Domini, indult z roku 1969, který se touto věcí zabývá. Vysvětluje všechny důvody, proč se jedná o nesprávnou praxi, a v zásadě nařizuje, aby zůstalo zachováno přijímání do úst, avšak vzápětí umožňuje biskupským konferencím přijímání na ruku dovolit.) [3]
Tento argument lze aplikovat i na blahořečení a svatořečení, neboť blahořečením Církev oficiálně dovoluje připomínat blahoslaveného při mši. Přitom je univerzálně přijímaným názorem, že blahořečení neomylné není. Dobrým příkladem je domnělý svatý Šimon z Tridentu. Šimon byl křesťanský chlapec, jehož mrtvé tělo objevili židovští obyvatelé Tridentu v roce 1475. Celá tridentská židovská komunita na mučidlech přiznala, že Šimona rituálně zavraždila. Patnáct Židů bylo za tuto vraždu upáleno. Papežský komisař vyslaný papežem Sixtem IV. dospěl k závěru, že obvinění proti tridentským Židům i zázraky připisované Šimonově přímluvě jsou neopodstatněné, avšak z města ho vyhnal dav podněcovaný místním biskupem, který pokračoval v procesu a v popravování Židů. Papež Sixtus V. schválil oficium k Šimonovi pro diecézi Trident a zapsal ho do Římského martyrologia jako mučedníka zavražděného Židy pro víru (v roce 1965 byl z martyrologia odstraněn). V tomto případě byla daná osoba oficiálně připomínána při mši jako mučedník na základě důkazů získaných mučením, což dodalo důvěryhodnosti vážné pomluvě Židů a představovalo urážku Boha. Nicméně k tomu došlo.
Lepší či přinejmenším reprezentativnější argumenty ve prospěch neomylnosti kanonizací uvádí otec T. Ortolan v článku „Canonisation dans l’Église romaine“ („Kanonizace v římské Církvi“) v autoritativním teologickém slovníku Dictionnaire de théologie catholique. P. Ortolan tvrdí, že neomylnost kanonizací plyne z faktu, že nikdy nebylo zjištěno, že by se kanonizace mýlila, zatímco u blahořečení se v některých případech na omyl přišlo. Protože důkazy, o něž se kanonizace opírají, jsou lidské a omylné, lze tuto dokonalost vysvětlit jen zvláštní pomocí Ducha svatého, která je chrání před omylem.
Přijmeme-li premisu tohoto argumentu, má jistou přesvědčivost. Nicméně ho evidentně nelze použít v případě, kdy je pochybnost o neomylnosti svatořečení motivována odůvodněným přesvědčením, že konkrétní svatořečená osoba nebyla svatá. Pokud bychom ho aplikovali takto, byla by výsledkem argumentace v kruhu – kanonizace je neomylná, protože se nikdy neprokázalo, že kanonizovaný člověk nebyl svatý, a tak víme, že každý kanonizovaný je svatý, protože kanonizace jsou neomylné.
- Ortolan dále uvádí nejobvyklejší a nejvýznamnější argument ve prospěch neomylnosti kanonizací, totiž že není možné, aby papež uvedl univerzální Církev v omyl ve věci, která se týká víry a mravů, k čemuž by došlo, kdyby byl svatořečen někdo, kdo není světcem v nebi. Tento argument uvádí i kardinál Newman:
„Neomylnost Církve se musí jistě vztahovat i na tento slavnostní a veřejný úkon [tj. kanonizaci světců]; a to proto, že v tak vážné záležitosti týkající se bohoslužby věřících, třebaže se vztahuje ke konkrétní skutečnosti, Církev (to jest papež) musí být neomylná. Takový je závěr kardinála Lambertiniho v souhlasu se svatým Tomášem, když odsouvá stranou otázku běžné neomylnosti papeže, jež závisí na jiných argumentech. ,Nemůže dojít k tomu,ʼ praví velký autor, ,že by papež univerzální Církev vedl k omylu ve věci mravů, a to by se jistě stalo či stát mohlo, kdyby se zmýlil ve svatořečení.ʼ To je i argument svatého Tomáše: ,V Církvi nemůže existovat žádný odsouzeníhodný omyl, k němuž by však došlo, kdyby byl někdo, kdo byl ve skutečnosti hříšníkem, uctíván jako světec,ʼ atd. – Card. Lambert. de Canon. Diss. xxi. vol. i. ed. Ven. 1751.“ [4]
Je jistě pravda, že papež nemůže vést univerzální Církev k omylu neomylným úkonem. Avšak uvádět to jako důvod neomylnosti kanonizací znamená otázku jednoduše ponechávat nevyřešenou. Celý tento argument při bližším zkoumání na neřešení otázky spočívá. Úkony, „jimiž papež nemůže univerzální Církev v mravní otázce uvést v omyl“, jsou úkony neomylné. Nemožnost dopustit se omylu je to, co neomylnost znamená. Jestliže tedy řeknete, že kanonizace jsou neomylné, protože papež nemůže uvést Církev v omyl svatořečením někoho, kdo není v nebi, říkáte tím prostě to, že kanonizace jsou neomylné, protože jsou neomylné.
Lze předpokládat, že tvrzení, že papežové nemohou vést věřící k omylu, je třeba chápat tak, že papežové nemohou věřící uvádět v omyl oficiálním výkonem papežského úřadu. Netvrdí se tím, že papežové nemohou uvést věřící v omyl nějakým ohavným aktem, jehož se dopustí jako soukromé osoby, například tím, když si vydržují milenku. Avšak i o premise, že papež nemůže vést věřící k omylu oficiálním úkonem, je známo, že není pravdivá. K takovým úkonům nejen došlo, ale Církev je jako takové i vyhlásila. Nejznámějším příkladem je list papeže Honoria konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi. Honorius v něm schvaloval monotheletistickou herezi, kterou Sergius zastával. Není třeba přesně určit, o jaký druh schválení se jednalo, protože jakákoli podpora znamenala uvádění věřících v omyl. List nebyl neomylným prohlášením papeže, ale šlo o oficiální odpověď na formální konzultaci, nikoli o soukromou komunikaci, a proto představoval oficiální papežský úkon. Třetí ekumenický koncil v Konstantinopoli v letech 680-81 tento list, a v důsledku toho i Honoria, odsoudil:
„Poté co jsme podle slibu učiněného Vaší Výsosti znovu uvážili věroučné listy Sergia, kdysi patriarchy tohoto královského a Bohem ochraňovaného města, Cyrovi, jenž byl tehdy biskupem ve Fasis, a Honoriovi, tehdejšímu papeži starého Říma, a listy Honoria témuž Sergiovi, zjišťujeme, že tyto dokumenty jsou značně cizí apoštolským naukám, prohlášením svatých koncilů a všem obecně přijímaným Otcům a že následují falešné učení kacířů, a proto je zcela odmítáme … Stanovujeme, že Honorius, který byl kdysi papežem starého Říma, je vyobcován ze svaté Církve Boží a dán do klatby kvůli tomu, co podle našeho zjištění napsal Sergiovi, že ve všech ohledech následoval jeho postoj a potvrdil jeho bezbožnou nauku.“
Akta tohoto koncilu, včetně uvedeného odsouzení, potvrdil papež Lev II. Vylučování heretiků z Církve ekumenickými koncily je součástí učení koncilů a musí být všemi katolíky akceptováno. Odmítat tento postoj znamená upadnout do jansenistického omylu, který sice souhlasí s tím, že se Církev nemůže mýlit v nauce, ale zároveň tvrdí, že se může dopustit faktické chyby, když za heretické prohlašuje spisy konkrétního jednotlivce. Heretická povaha Honoriova listu je tedy sama o sobě papežskou naukou nejvyšší úrovně.
Situace, která podle tohoto argumentu nemůže nastat, tedy že by věřící byli Církví uvedeni v omyl v důsledku kanonizace osoby, která není svatá, si zaslouží další úvahu. Jak by takováto kanonizace mohla vést k mravnímu omylu? Při kanonizaci hříšníka, jehož špatné skutky by nebyly známy z veřejně dostupných důkazů, by k tomu nedošlo. V takovém případě by věřící o předpokládaném světci neznali nic kromě jeho veřejné činnosti. Prezentovat tuto osobu jako příklad hrdinské ctnosti by věřící neuvedlo v mravní omyl, protože o jeho špatných skutcích by nevěděli a jako příklad k následování by jim bylo předkládáno pouze jeho bezúhonné působení.
Aby mohla kanonizace věřící mást, musely by být hříchy, které vylučují svatost kanonizované osoby či dokonce to, aby tato osoba přišla do nebe, veřejně známy. Pokud by věřící na důkazy takových hříchů narazili, mohli by je buď odmítnout s tím, že nedokazují, že kanonizovaná osoba skutečně hřešila, nebo je přijmout jako důkaz toho, že údajný světec byl ve skutečnosti hříšník. Pouze v posledním uvedeném případě by byla ohrožena mravnost. Proti této hrozbě by však měli jednoduchý prostředek nápravy: mohli by dospět k závěru, že jelikož dotyčná osoba byla hříšná, musela být jejich kanonizace mylná a údajný světec ve skutečnosti není napodobování hodným vzorem ctnosti.
V tomto posledním případě by měli k dispozici i prostředek pro nápravu zla vzniklého tím, že by byla osoba, která není svatá, připomínána při mši jako světec. Jak kněží, tak věřící mohou a musejí odepřít uctívat osoby tohoto druhu jako světce a celebrovat mši, která je jako takové připomíná. Jestliže za těchto okolností splní svou povinnost, k žádné bohoslužbě urážející Boha nedojde.
Ke skutečné hrozbě pro mravy věřících dojde jen tehdy, jestliže akceptují, že kanonizace jsou neomylné. V takovém případě by si museli vybrat mezi mravností (akceptovat hříšné chování jako dobré) a vírou (jestliže akt magisteria, který splňuje podmínky neomylné nauky, je ve skutečnosti falešný).
Mravnost věřících tedy ohrožuje spíše akceptování neomylnosti kanonizací než její popírání, a tato hrozba se realizuje právě teď. Jestliže přijmeme, že Jan Pavel II. a Pavel VI. byli svatí, musíme přijmout i to, že jejich katastrofální selhání při výkonu jejich stavovských povinností nebránilo jejich svatosti a příkladnosti v hrdinských ctnostech. Znamená to, že když Pavel VI. chránil a povyšoval heretické kněze a protiprávně potlačoval tradiční latinský ritus a Jan Pavel II. nic nedělal s pedofilními kněžími – abychom jmenovali jen několik málo jejich selhání, – nijak jim to nebránilo jít po smrti rovnou do nebe. Současní biskupové tedy mohou v této politice pokračovat, aniž by je to jakkoli znepokojovalo ve svědomí a aniž by se obávali o svou spásu. Jak velmi dobře víme, mnoho biskupů v současnosti dělá právě toto, a kanonizace Pavla VI. a Jana Pavla II. v tom hraje nezanedbatelnou roli. Kritiku těchto katastrofálních politik ze strany věřících jejich svatořečení naopak paralyzuje. Zakrývání mravních selhání a zanedbávání povinností u těchto papežů také způsobuje velký mravní zmatek a demoralizaci mezi věřícími.
Poněvadž argumenty teologů ve prospěch neomylnosti kanonizací nejsou přesvědčivé a existují teď jasné případy svatořečených osob, které v životě neprojevovaly hrdinskou ctnost, můžeme dospět k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylným aktem magisteria. Ve světle katastrofálních následků, které nyní mohou vyplynout z akceptování neomylnosti kanonizací, musíme dodat, že je třeba, aby byl tento závěr katolíky všeobecně přijat.
John Lamont
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/12/follow-up-article-infallibility-of.html
Poznámky:
[1] P. Michaele Nicolau and P. Ioachim Salaverri, Sacrae Theologiae Summa, vol. I, Theologia Fundamentalis, 3rd ed., 725.
[2] Viz Pius XI: AAS 25 (1933) 425-426; 26 (1934) 539s; Pius XII: AAS 39 (1947) 209, 249, 281, 329, 377. Pius XII: AAS 33 (1941) 105; 41 (1949) 137.
[3] Anglicky na http://www.catholictradition.org/Eucharist/memoriale.htm K tématu viz http://www.tedeum.cz/6_2011/prijimani_na_ruku_liberalni_samoobsluha_0611.htm
[4] J. H. Newman, ‘Preface to the 3rd edition of the Via Media’, 27, na
http://www.newmanreader.org/works/viamedia/volume1/preface3.html
No, myslím si, že autor článku neuhodil tak úplně hřebík na hlavičku. Pro mne uvedené dokumenty Pia XI. a Pia XII. o neomylnosti kanonizací jsou směrodatné, nemyslím si, že jejich zpochybnění Lamontem je přesvědčivé. Já totiž neplatnost kanonizací pokoncilních papežů odvozuji nikoli z toho, že kanonizace nejsou neomylné (tvrdím totiž pravý opak), ale z toho, že nebyl u jejich kanonizačního procesu dodržen regulérní postup. U Jana XXIII. byl dokonce papežem Františkem „odpuštěn“ nezbytný druhý zázrak požadovaný pro kanonizaci, s těmi zázračnými uzdraveními na jejich přímluvu to také není tak jednoznačné a spolehlivé, jako např. v případě našeho sv. Jana Nepomuckého, nota bene počet požadovaných zázračných uzdravení byl snížen ze čtyř na pouhé dvě, a hlavně tady chybí dřívější instituce „advocata diaboli“, jenž vznáší námitky zpochybňující svatost a heroismus kandidáta oltáře. Pročpak ji asi odstranili?
Toto je důvod, proč se k pokoncilním papežům nemodlím jako ke svatým, ne to, že bych nepokládal kanonizační akty za neomylné. Věřím, že ony neomylné jsou, ale pouze za splnění nezbytných podmínek. A ty v případě koncilních a pokoncilních papežů dodrženy rozhodně nebyly. Tady nešlo prioritně o kanonizaci těchto pontifiků, nýbrž o „kanonizaci“ II. vat. koncilu, to je třeba otevřeně a naplno říct.
Článek sice nehodlám číst, ale se zájmem jsem si přečetl tento komentář. A pan doktor má plnou pravdu. Nakonec pozorujeme-li světské právní případy, jde tam o totéž. Nikdo nezpochybňuje zákony, ale soudcové posuzují případy individuálně a různí soudci docházejí klidně i k opačným závěrům. A tak to bude i s mnoha moderními sv. a blah. Navíc se pánům podařilo do práva vnést takový binec, že nebude problém to řešit. A podotýkám, že nejde jen o tuto novou řadu sv. papežů. A proč se k nim vůbec modlit? Je přece mnoho a mnoho naprosto spolehlivých světců a světic „pro všechny možné případy“ – netřeba ani o tomto problému uvažovat. Je tady i jiný článek – modlitba na úmysl papeže. Proč se na tento úmysl nemodlit? Jistěže se modlit, jako i v minulých staletích. Ale je potřeba to nějak mentálně rozvádět a pitvat? Spíše je třeba se zbavovat těkavých myšlenek.
To by ale i ty dřívější podmínky musely být neomylné, tzn. dřívější postup pod neomylností. To má dva následky: Zaprvé, jestliže dřívější postup je příčinou neomylnosti, nevztahuje se tato na kanonizace před jeho zavedením, zadruhé, nevztahuje se na ty bez postupu, to jest nepamětné (ledaže ty by byly neomylné dosud, tzn. i ty dnešního papeže).
Přesně tak.
Díky za tento komentář.
Promiňte, prosím Vás, ale toto je subjektivizace kanonizací. Kanonizace neomylné jsou a tvrdit, že zrovna po II. vatikánském koncilu neomylné nejsou, znamená – dotaženo do důsledku zpochybnit svatořečení Anežky České, Maxmiliána Kolbeho…., v podstatě kohokoliv, kdo se nebude z nějakých společensko-politických důvodů někomu líbit:((. Má to poněkud logiku jako odmítnutí dogmatu. Stačí vědomě odmítnout jeden článek víry a celá katolická doktrína se zhroutí!! V tom je právě podstata kanonizací. Je to součást veřejného vyznání pro celou Církev! Více jsem se (a nejen já) vyjádřil už zde:
http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/
Uvědomujete si, že se blížíte postoji, udělat ze současných kanonizací relativistické show zavánějící podvodem? Jak k tomu přijdou svědkové? Uznaný zázrak?
(Co například https://www.ikarmel.cz/produkt/proc-svaty
Nemohu říci že sv. Jan Pavel II. není svatý….
Domysleno do krajnosti: levicoví katolíci odmítnou beatifikaci j. s. Pia XII, protože byl podle nich…fašoun(?)…Maďaři odmítnou otce Vojtaššáka, protože byl…slovenský nacionalista(?)…..
—
Teď tvrdá logika: nepropaguji zde schisma(!!) naopak.
Z hlediska logiky je konzistentnější postoj: posledním papežem byl Pius XII. Všechny „kanonizace“ po jeho smrti mají asi tak stejnou platnost jako výstřel z kanónu:)).
Nebo naopak, což je objektivní pravda, Duch Svatý působí při kanonizacích stejně před jako po koncilu a všechny řádné kanonizace jsou neomylné.
…
Jinak….by také mohl přijít brzo nový „Martin Luther“ a prohlásit s výřečností jeho vlastní, např. že nesvatý b*zerant Pavlík šestý Montini je d*bytek, lžipatriarcha Antonín „Eliáš“ naprosto pravověrný řeckokatolík a prorok, protože si soukromě svatořečil Jana Husa….a tak dále…
A pak si můžeme sami svatořečit doma třeba Václava Havla nebo Karla Gotta…:), popř. nesvatořečit otce kardinála Berana nebo otce Toufara…(co když si to s tím křížkem přece jen vymyslel, že…. Uf.
Omlouvám se, toto není nic osobního proti Vám. Naopak, Vás mám pane doktore v úctě. Jde o princip.
Pokoj a dobro
Jan
P. S. Jistě jako historik víte, že se podmínky kanonizace během dějin měnily. Církev svatá má právo upravovat tyto podmínky.
A co na tom, že se zpochybní svatořečení Anežky České?
Jí to na svatosti neubere – z nebe nevykopne.
Zatímco trvat na svatořečení nekatolíků, kterými byli Jan Pavel II., Pavel VI. a další, je naprostý nesmysl.
Vážený pane, Váš dlouhý text potvrzuje, že myšlenky liberálů jsou bohaté, košaté a zmatené. Prosím, jak je to s Vaší latinou? Zdá se, že to Pax je jediné slůvko, které z ní znáte a které uznáváte.
Nejsem z teologického hlediska „liberál“.
Zpochybněním svatořečení sv. Anežky České se zpochybní všechna ostatní svatořečení současnosti. U těch adeptů na svatořečení staré úcty se může poněkud demagogicky předhazovat: ale oni byli uctíváni po staletí. Jenže u těch současných (třebas Toufar nebo Anna Kolesárová, pravdep. budoucí mučednice za svatou čistotu(!) – bude posuzována podle souč. řádu beatifikace a možné kanonizace.
Takže budeme mít neplatnou „relativní“ svatou mučednici, na rozdíl o Gorettiové ovšem bez jistoty že je svatá. (tedy podle trapných šiřitelů idejí o ne-neomylnosti svatořečení.):((((.!!!!
To bude palivo do raket „sexualistických“:) lobby. Vidíte: Církev se už „relativně“ vyjadřuje i o svých mučednicích svaté čistoty!
Podle logiky zpochybňovačů by se vlastně po 2. Vatikánském koncilu neměly konat kanonizace vůbec -protože o víru typu: možná že to byl světec, i když je přípustné, že třeba byl i válečný zločinec…o takové „světce“ bych nestál.
nadsázka, ale – logická
Ad Nerezokocúr a Pax Jan: Samozřejmě, podmínky kanonizace se v průběhu dějin měnily a mění, magisterium má na to právo. Jenže v dějinách Církve vidíme naopak vzrůstající přísnost u pravidel pro kanonizaci, která vyvrcholila za Benedikta XIV. v 18. stol. Benediktovy předpisy platily až do II. vat. koncilu. Samozřejmě kanonizace před Ben. XIV. byly také neomylné, již od 4. století (předtím byla prokazována úcta pouze mučedníkům) se postupovalo podle zásady, že dotyčný musel zemřít v pověsti svatosti, musela zde být lidová úcta u jeho hrobu, a hlavně musely se dít zázraky na jeho přímluvu, na Východě se dokonce vyžadovalo – a vyžaduje ještě i dnes – zázrak neporušeného těla v hrobě, to je např. u řeckokatolíků i dnes striktně závazné.
Magisterium toto přešetřovalo nejprve na lokální úrovni (biskup), později na celocírkevní (papež). O tom, jak Církev dbala na řádnou proceduru, svědčí např. kauza císaře Karla Velikého, jehož sice lid uctíval po smrti jako světce, Církev ale toto odmítla, protože nežil pohlavně mravně. Stejně tak nebyli prohlášeni svatými papež Liberius a papež Honorius I., neboť upadli do herezí. Přísná pravidla pro kanonizace tedy existovala. Ben. XIV. potom schválil již předtím uplatňovaný postulát dvou zázraků pro beatifikaci a dalších dvou (čili celkem 4) pro kanonizaci. Nadto byla zavedena instituce advocata diaboli, jak jsem o tom psal v předchozím komentáři, a požadavek viditelnosti heroických ctností u kandidáta kanonizace. Tím bylo vyloučeno, aby byl povýšen ke cti oltáře heretik nebo člověk nemravného života, jenž odmítl nápravu. A opravdu nikdo takový v plejádě kanonizovaných světců od starověku až do DVK neexistuje. Jenže dnešní kanonizační proces tím, že počet požadovaných zázraků snížil (a v případě Jana XXIII. ten druhý úplně odpustil) a instituci advocata diaboli vypustil, právě toto umožňuje, tj. kanonizaci heretiků nebo osob, které svým životem nedávaly dobrý příklad křesťanského života, proto nejsou – na rozdíl od těch předchozích – neomylné, neboť tato záruka neexistuje. Problém není v tom, že by Církev neměla právo kanonizační proceduru měnit, ale změna musí být vždy taková, aby byla vyloučena možnost kanonizace heretika nebo člověka nevynikajícího ctnostmi.
A ještě ad kanonizace naší Anežky, Zdislavy a Jana Sarkandera podle již nového postupu: Tyto procesy trvají už dlouhá staletí, a tito světci by nepochybně obstáli i podle předchozích přísných, tj. řádných a pravověrných předpisů. Stejně tak není pochyb o pravosti kanonizací celé řady mučedníků nacistické a komunistické éry, jež pozvedl na oltář Jan Pavel II. V případě kanonizace pokoncilních papežů problémem ale je, že zde existuje podezření z ústupků vůči moderním herezím, krom toho u takového Jana XXIII. nebo Pavla VI. nejsou vidět nějaké heroické ctnosti, na rozdíl např. od Pia XII., který vydal všanc svoji osobní bezpečnost, když za hitlerovské okupace Říma poskytl Židůpm úkryt ve Vatikánu. Současné kanonizace na rozdíl od předchozích nejsou neomylné proto, poněvadž předchozí mechanismy procesů znemožňovaly vyzvednutí na oltář heretiků nebo osob postrádajícíh heroické ctnosti, což o těch současných říci nelze, tady je jádro pudla.
Pán doktor, ospravedlňujem sa za off-topic, ale neviem, ako Vás lepšie kontaktovať. Viedol som s priateľom debatu o knihách a spomenul som tituly Temno v Církvi a Pinayovu knihu Spiknutí, ktoré u neho vyvolali pochybnosť. Považujete ich za solídne práce? Temno v Církvi na mňa pôsobí dôveryhodne, ale Vaša znalosť prameňov je predsa len hlbšia. Nerád by som iných uvádzal do omylu.
Ad Martin: Napište mi na moji emailovou adresu radomirmaly@seznam.cz
Nějak mi to pořád úplně nesedí: pokud mají být kanonizace po vypuštění instituce advocata diaboli kvůli tomu neplatné, muselo by být možné pochybovat i o kanonizacích před jeho zavedením. Naopak pokud tyto byly neomylné, nelze udělat jiný závěr, než že a.d. není nezbytná podmínka a nelze tvrdit, že jeho vypuštěním je proces zneplatněn, zjevně to není podmínka nutná k tomu, aby, Vašimi slovy, „byla vyloučena možnost kanonizace heretika nebo člověka nevynikajícího ctnostmi“.
Podobně s těmi počty zázraků: kdyby dva bylo málo a čtyři byly dost, znamenalo by to, že pokud po post-DVK kanonizaci dojde na přímluvu „světce“ k dalším dvěma (resp. u Jana XXIII třem) zázrakům, splní normu a stane se světcem i v očích tradičních? Nebo se i zde ukáže, že na počtu zázraků vlastně nezáleží? Pak by ale opět nemělo smysl s nimi operovat jako s nějakým kritériem přijatelnosti kanonizačního procesu.
Tedy jak píšete, že „dnešní kanonizační proces tím, že počet požadovaných zázraků snížil (a v případě Jana XXIII. ten druhý úplně odpustil) a instituci advocata diaboli vypustil, právě toto umožňuje“, totiž kanonizace bez záruky neomylnosti — pokud by důvodem skutečně měly být zmíněné dvě věci, nutné logické důsledky takového pohledu se mi zdají být poněkud absurdní. To mi ten původní článek, až na některé drobnosti, dává lepší smysl.
Pane Matěji, uvažujete logicky. Pokusím se vnést více jasna do diskuse. Domnívám se, že změna v oblasti kanonizace, na kterou má Církev právo, neznamenala snahu, aby byla možnost kanonizovat heretiky nebo lidi bez heroických ctností:). Šlo patrně o snahu zjednodušit a urychlit kanonizační procesy, protože pravým bohatstvím Církve jsou světci. A v dnešní době, kdy se masově po světě prosazuje ne-svatost, potřebuje Církev i svět skutečné vzory.
Kanonizaci… (beatifikaci)…jistě nezpochybňuje snížení počtu nutných zázraků ze čtyř na dva:), popř. odmítnutí nazývat eventuálního přínosce negativních zpráv o budoucím světci „advocatus diaboli“.
Článek je jistě logicky konzistentní. Jenže tato logika připomíná uvažování hypotetického marxisty zahnaného do kouta v otázkách církevních restitucí…když už nemůže dál, popře… restituce jako takové. (a má pravdu…kdyby se stát rozhodl nerestituovat nic a komunisty nakradené majetky např. prodat Rusům nebo Číňanům, pak by zajisté byla bezpředmětná restituce Církvi. Jenže… ……
—–
A podobně je to s takovýmito články. Mám obavu, že základem u nich může být mínění…ten a ten člověk se mi nelíbí a proto jej nechci za svatého. Říkám, je to nefér – zvláště pro lidi, kteří prožili dotyčný zázrak, který byl uznán.
Jan
Ad Matěj: I když instituce advocata diaboli byla zavedena až v novověku, tak předtím fakticky fungovaly procedury prověřující život a postoj dotyčného kandidáta oltáře, proto např. se nestal svatým Karel Veliký, proto nebyli zařazeni do seznamu svatých papežové Liberius a Honorius. Při kanonizaci pokoncilních papežů tyto procedury evidentně nefungují, pochybné je to i se zázraky na jejich přímluvu.
Pokud existence advocata diaboli zaručovala neomylnost kanonizací, platilo, že osoba vybraná do pozice advocata diaboli a její postup při kanonizačním procesu byl chráněn neomylností? Nemohl advocatus diaboli teoreticky při dřívějších kanonizacích svůj postup zfušovat a námitky vůči správnému životu světců zatajit nebo přehlédnout, protože sám vlastně chtěl, aby byl dotyčný svatořečen? Chci tím říci: Pokud by institut advocata diaboli byl zachován i po roce 1983, kdo by zaručil, že do této pozice nebude jmenován někdo s názory kardinála Marxe nebo otce Jamese Martina a jeho postup nebude v případě svatořečení údajných heretiků čistě formální? Zdá se mi, že samotné tvrzení, že dřívější postup byl přísnější než dnešní, a proto byl neomylný, stojí na vodě. Jestli uznáváme právo Církve měnit podmínky kanonizací – zpřísňovat je jako se to stalo v 18. století – není důvod neuznávat právo Církve tyto podmínky liberalizovat. Samotné zpřísnění podmínek v 18. století by také mohlo být interpretováno jako v rozporu s tradicí, neboť tradice byly procesy svatořečení před zavedením zpřísněných podmínek.
Ad H. Kohoutek: Já přece neříkám, že pouze instituce advocata diaboli zaručovala, že se nikdo nehodný nedostane k poctě oltáře, vypočítávám ještě další faktory. Nicméně bylo by to i navzdory tomu, co píšete, značně obtížnější pro ty, kteří chtěli kanonizovat pokoncilní papeže, proto tato institucer musela být zrušena.
Ad Dr. Radomír Malý: I ty další Vámi uváděné faktory jako prověřování života kandidáta kanonizace, požadavek viditelnosti heroických ctností (ctitelé pokoncilních papežů by je zajisté v jejich úsilí o mír a smíření mezi náboženstvími našli) nebo čtyři zázraky namísto dvou (zkrátka by se našla dvě další uzdravení na přímluvu) by mohly být řízeny a posuzovány liberálně smýšlejícími osobami. Jistě, že by to bylo obtížnější než teď, ale výroky: „Bylo by obtížnější kanonizovat heretika“ a „Kanonizace je neomylná, a proto se nemůže nikdy stát, že by byl kanonizován heretik“ nejsou totožné.
Ad H. Kohoutek 21.11.: Opravdu jste mne pobavil svým tvrzením, že „..I ty další Vámi uváděné faktory … by mohly být řízeny a posuzovány liberálně smýšlejícími osobami. Jistě, že by to bylo obtížnější než teď, ale výroky: „Bylo by obtížnější kanonizovat heretika“ a „Kanonizace je neomylná, a proto se nemůže nikdy stát, že by byl kanonizován heretik“ nejsou totožné.“
Představa, že by např. kanonizace sv. Pia X., hlavního bojovníka na stolci sv. Petra proti modernismu a liberalismu, mohla být „řízena…liberálními osobami“, je vhodná leda pro humoristický časopis, stejně tak např. kanonizace lurdské vizionářky sv. Bernardety Soubirousové nebo sv. Terezie Martinové z Lisieux. U předkoncilních kanonizací se nikdy nestalo, že by byli pozvednuti ke cti oltáře heretik nebo katolík kompromisnický vůči bludům a nepřátelům Církve. Stálo za tím a ručilo za to pravověrné magisterium, na něž byl spoleh, což o současném magisteriu říci nelze.
Ad Dr. Radomír Malý: Jsem rád, že jsem Vás pobavil, pane doktore. Aspoň se máte zase o něco veseleji. Nicméně já jsem nikde nepsal , že by kanonizace Pia X. nebo kohokoliv před II. vatikánským koncilem mohla být řízena liberálně smýšlejícími osobami. Já jsem psal o tom, že zachování starého procesu kanonizací by při dnešním personálním obsazení vedoucích představitelů římské kurie nemohlo v žádném případě zaručit, že by se papežové Pavel VI. nebo Jan Pavel II. nestali svatými. Bylo by to jistě obtížnější, ale tvrdím, že ty čtyři zázraky by se našli, heroický život taky a advocatem diaboli by byl ustanoven nějaký liberál, který by kanonizaci moderních papežů nebránil. Samotné dodržení podmínek procesu před II. vatikánským koncilem v žádném případě nemohlo zaručit neomylnost každé takto vyhlášené kanonizace. Tvrdit opak je troufalost. Dříve zkrátka Církev kanonizovala osoby, které Vám byly názorově blíž, a dnes kanonizuje osoby, které se s Vaším pojetím víry rozchází. O neomylnosti kanonizací to neříká nic.
Promiňte, ale to moc nedává smysl. Pokud je kanonizace neomylná, je v zásadě věcí papeže, jakým postupem k ní dojde, není-li stanoven neomylný proces pro všechny věky. A to pokud vím není.
Já pokoncilní papeže za svaté nepovažuji.
Přiznávám, že v neomylnost církve jsem věřil. Už tomu tak není. Zvyklaly mne kanonizace Jana Pavla II. a Jana XXIII a to nejen proto, že byly porušená předchozí pravidla. Nejpozději od nástupu Bergoglia mám silný dojem, že církevní představitelé zneužívají jména Ducha Svatého k zahalení (s)prostého pojmu politika (- ambice, moc, sláva, majetek). Používají jej (působení Ducha svatého) i k vysvětlení nejasných formulací dokumentů Druhého vatikánského koncilu a k jejich vlastnímu/osobnímu tvůrčímu rozvinutí. V biblických dobách bylo působení Ducha Svatého – zjevená nauka – potvrzované zázraky. Nepotřebuji další zázraky k víře v Ježíše Krista ani Trojice ani světců ani katolické církve. Chybí mi však u těch, kteří se Duchem Svatým zaštiťují při své revoluční změně nauky a praxe církve. Přiznávám svou slabou víru v mnohé naše představitele a učence. Připouštím, že se můžu mýlit a budu rád, když mi to někdo vysvětlí.
To, co píšete, je ilustrací Lamontova závěru: trvání na neomylnosti kanonizací ohrožuje mravnost věřících a způsobuje pohoršení, neboť prohlašuje za příklad hrdinských ctností někoho, kdo takovým zcela evidentně nebyl. Netvrdím, že Jan Pavel II. není v nebi – Boží milosrdenství je nekonečné -, ale nikoli nepodstatným aspektem kanonizace je to, že světce doporučuje věřícím jako příklad k následování. A to je přesně tak, jak píše Lamont: „V takovém případě by si museli vybrat mezi mravností (akceptovat hříšné chování jako dobré) a vírou (jestliže akt magisteria, který splňuje podmínky neomylné nauky, je ve skutečnosti falešný).“
Pokud to ovšem není falešné dilema, že. Každý světec byl hříšným člověkem, takže je zřejmé, že kanonizace neříká, že úplně všechny jeho skutky jsou příkladem k následování. Akceptovat kanonizaci tak jistě nemůže znamenat akceptaci hříšného chování světce jako dobrého. Pokud autor začne z nesmyslného předpokladu, nelze se divit, že mu to „nevyjde“.
Všichni světci kromě Panny Marie byli jistě hříšnými lidmi, což je ovšem kvalitativně něco jiného než působení veřejného pohoršení synkretickými hrátkami typu Assisi (od nichž vede přímá linie k pačamamě) nebo destrukcí římského ritu. Těžké zanedbávání stavovských povinností se se svatořečením kandidáta donedávna vylučovalo. – Prohlášení JPII za učitele Církve v dnešní době žel zajisté není vyloučeno, což ovšem svědčí leda o prohlubujícím se zmatku. Stejně tak dosud platilo, že jeden učitel Církve si nemůže odporovat s jiným učitelem Církve. Copak by asi na „mezináboženská setkání v Assisi“ řekl sv. František Saleský? Sv. Petr Damiani na (ne)řešení mravních problémů v Církvi? Jak by sv. Řehoř Veliký asi hodnotil životní „dílo“ Pavla VI.? Co by asi napsala sv. Kateřina Sienská oběma zmiňovaným papežům?
Paní,kdy věřící, a zvláště katoličtí intelektuálové dnes opravdu následovali sv. Jana Pavla II a ještě více mnozí biskupové a kněží,
asi by se tolik nepřetřásala „krize církve“.
Rozhodne by byla menší, možná v některých věcech i marginální. Sv. otce Jana Pavla II. bude jednou možno považovat za jednoho z těch velkých papežů, jako sv. sv. Řehoř Veliký či sv. Pius X.
Kéž by byl co nejdříve prohlášen za Učitele Církve (doctor ecclesiae).
Už jsem tady dal odkaz na
https://www.ikarmel.cz/produkt/proc-svaty
Je i další literatura.
Jan
oprava: KDYBY věřící…
Kdybychom opravdu měli následovat Jana Pavla 2, máme tedy jako on líbat korán a klanět se v kostelech sochám buddhy jak to dělal on?
JP II jmenoval kardinálem namátkou McCarricka, Kaspera, Maradiagu i samotného Jorge Bergoglia. Biskupem např. dnešního kardinála Coccopalmeria, Pagliu, Baldisseriho či Blase Cupicha, přestože jejich názory byly dlouhodobě veřejně známy. Ke krizi Církve tím přispěl vrchovatou mírou. Takový Kasper se svými názory nikdy netajil: například už v roce 1993 spolu s dalšími německými biskupy podepsal pastorační list, který umožňoval znovu sezdaným katolíkům přistupovat ke svátostem. Jeho hetedoroxní názory jeho kariéře v Církvi nikterak nebránily. Dnešní krize Církve je výsledkem působení pokoncilních papežů – tvrdit, že vznikla proto, že je věřící dostatečně „nenásledovali“, prostě odporuje realitě.
Také vysvětil a jmenoval kardinálem Martiniho.
Otázka spíš je jestli Jan Pavel II. nebyl už jen ozdobná věřící brož na nevábném církevním šatu.
Asi jediné, čeho tihle pozdní papežové mohli zcela hypoteticky dosáhnout, by bylo pokračování v trendu masivních odchodů ve stylu československé církve. Což by s sebou neslo třeba výhodu relativní absence popírání Kristova zmrtvýchvstání krytého i z nejvyšších míst, ale zase by to doprovázel zvýšený administrativní tlak od správy majetku až po dohled nad pravověřím.
Tady asi těžko radit. Kde nic není, ani papež nebere.
Bohužel se, pane Krásenský,ve svých úvahách nemýlíte …
Já myslím, že pan Krásenský i Paxový Jan se mýlí. Protože pokud byla porušena pravidla, jde o „kanonizace s porušením pravidel“. Proč by to mělo znamenat omylnost „kanonizací bez porušení pravidel“? Prostě kanonizace s porušením pravidel se znovu posoudí, svatí budou prohlášeni za „svaté bz porušení pravidel“, u některých nové prohlášení prostě nebude. A autor, Lucie Cekotová a implicite dr. Malý správně píší, že trvání na neomylnosti kanonizací (při porušení pravidel) může ohrožovat mravnost věřících. (Ne)dodržení pravidel posoudí Církev, jakmile to bude možné. Trvání na neomylnosti kanonizací při dodržení pravidel naopak mravnost posiluje. Pravidly je zde ovšem třeba rozumět pravidla tradiční (s nimi byla také prohlášena neomylnost kanonizací), nikoliv tzv. pravidla nějaká stále nová. Je celkem legrační, že se taková pravidla vyhlašují a jedním dechem se řekne, že i u nich trvá neomylnost kanonizací. Je to vlastně stejný případ, jako když se Bugninimu schváli jeho výtvor a řekne se, že je to to samé, co církev koná celých 2000 let.
A co budete dělat, když bude svatořečen pF1 ?