Jsem hříšný člověk, proto se nemohu srovnávat s Božím Synem Ježíšem Kristem. Snad to není troufalost, když budu, inspirován jeho příkladem, vyprávět jedno podobenství, na rozdíl od těch jeho božských a dokonalých lidské a nedokonalé, nicméně aktuální.

Jeden člověk měl živnost, rodinné dědictví, které mu poskytovalo obživu. Přišli ale lupiči a všechno mu ukradli. Státní úředníci je však chytili, potrestali a ukradené jim odebrali. Když se ale původní majitel domáhal návratu uloupeného, prohlásili, že nic není jeho, neboť oni to sebrali lupičům, ti prý měli vše ve vlastnictví, nikoli poškozený občan, proto náleží jim, úředníkům, a ne jemu. Bránil se u soudu, ale ten rozhodl ve prospěch státních hodnostářů.

Dosaďme si do toho podobenství konkrétní subjekty. Kdo je tím poškozeným vlastníkem? V našem případě cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Tím jeho majetkem je 2048 hektarů šumavských lesů, které tito mniši spravovali několik staletí a zajišťovali tak obživu nejen pro sebe, ale i pro zdejší obyvatelstvo široko daleko.

A kdo jsou lupiči? Nacistické Německo, které r. 1941 klášter zrušilo a veškerý jeho majetek včetně lesů zabavilo ve prospěch III. říše. Na cisterciácký klášter měli obzvlášť spadeno. Řeholníci v čele s opatem Tezzelinem Jakschem, ačkoliv byli většinou Němci, zachovali v kritickém roce 1938 loajalitu vůči Československé republice, když poté do Vyššího Brodu přijel sám Hitler a chtěl si klášter prohlédnout, nepustili jej tam. Někteří řeholníci se octli v koncentračních táborech, bratr Engelbert Blöchel zemřel v Dachau. Opat Jaksch byl vězněn v Linci, poté internován v Tišnově u Brna, kde prokázal svoji šlechetnost a lásku k bližnímu až k oběti vlastního života. Těsně na konci války někdo z místních občanů zabil vojáka wehrmachtu, velitel jako odvetu nařídil zastřelit několik mužů, otců rodin. Opat Jaksch se nabídl jako dobrovolná oběť místo nich, velitel to ale nepřijal.

Válka skončila a obnovená Československá republika podle Benešových dekretů zabrala veškerý německý majetek. Řada dokumentů tehdejší vlády, Zemského národního výboru a jiných institucí shodně konstatovala, že na cisterciáky vzhledem k jejich chování za války se Benešovy dekrety nevztahují a majetek, uloupený nacisty, jim bude vrácen. Přišel ale komunistický únorový puč r. 1948 a „vláda lidu“, další subjekt našeho podobenství (státní úředníci), prohlásila cisterciácké lesy a další nemovitosti za konfiskované podle Benešových dekretů. Klášter byl nakonec – tak jako všechny – v dubnu r. 1950 zrušen.

Po tzv. sametové revoluci r. 1989 došlo k obnově vyšebrodského cisterciáckého kláštera. Převor P. Jan Justin Berka jej doslova „vydupal ze země“ a učinil opět duchovním, kulturním i ekonomickým střediskem kraje, jak byl dříve. To je v regionu s minimální religiozitou, čímž se vyznačují všechny oblasti České republiky, z nichž bylo vyhnáno původní německé obyvatelstvo, něco mimořádného.

Klášter v restitucích v roce 2017 získal zpět lesy o rozloze více než 2000 hektarů. Státní pozemkový úřad v naprostém souladu se zákony cisterciákům majetek vydal. Státní podnik Lesy ČR, který si činil na šumavské hvozdy nárok, však napadl toto rozhodnutí u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tam neuspěl, obrátil se proto na Vrchní soud do Prahy. Ten v letošním roce prohlásil podnik Lesy ČR za právoplatného vlastníka a nařídil cisterciákům, aby mu lesy vrátili. Klášter se odvolal k Nejvyššímu soudu, jenž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze potvrdil bez ohledu na řadu konstatování zodpovědných úředních činitelů po roce 1945, že na cisterciácký majetek se Benešovy dekrety nevztahují vzhledem k jednoznačně protinacistické činnosti kláštera. Vrchní soud a Nejvyšší soud – to jsou další subjekty našeho podobenství (soudci).

Cisterciáci litují především toho, že budou muset propouštět některé zaměstnance, protože poté, co přišli o lesy, je už nemají z čeho platit. To sdělil pater převor deníku Právo 9.10.2019. Ztráta lesů podle něj naruší i opravy kláštera, neboť budou chybět peníze na předfinancování dotací. Jedinou nadějí je odvolání se k Ústavnímu soudu, jenže řízení u něj bude trvat dlouho.

Nezbývá, než zakončit naše podobenství, vztahující se na konkrétní kauzu, biblicky, evangelijně: Co udělá Pán, až jednou přijde, s těmito státními úředníky a soudci? Takovou otázkou několikrát končil svá podobenství Božský Spasitel. Odpověď na ni už neposkytnu, je totiž jasná.

PhDr. Radomír Malý