Téma duchovenského celibátu je tak staré, jako samotná Církev. V Katolické církvi latinského ritu je kněžský celibát povinný. Instrumentum
laboris připravované podzimní Amazonské synody hovoří o zásahu do povinného celibátu v tom smyslu, že z důvodů katastrofálního nedostatku kněží mohou být svěceni tzv. „viri probati“, tj. zralí muži staršího věku, kteří se v manželství osvědčili, na kněze. K tomu se kladně vyslovuje i značná část německých biskupů v čele s kardinálem Reinhardem Marxem, kteří otevřeně prohlašují, že německá církev půjde „amazonskou cestou“.

Média hlasitě zdůrazňují právě toto téma jako klíčové. Jenže ono tomu tak není, jedná se o pouhé odvedení pozornosti jinam, aby uniklo to opravdu podstatné: totiž fakt, že na Amazonské synodě půjde hlavně o další zředění věrouky a mravouky zařazením prvků brazilských domorodých šamanských a satanistických kultů do církevní pastorace, jak na to upozornil známý konzervativní kardinál Walter Brandmüller, a nejnověji i bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller. Toto je závažné a velmi nebezpečné, a záměrně se přikrývá mediálním prioritním upozorněním na téma kněžského celibátu, aby likvidační zásah do věrouky a mravouky zůstal mimo centrum pozornosti. To by si ale vyžadovalo další článek, napíši jej později.

O zrušení povinného celibátu v latinské církvi se diskutuje už dlouho. Po Druhém vatikánském koncilu se tyto debaty neustále vyhrocují, i když DVK sám se vyslovil jednoznačně, tak jako všechny předchozí koncily, pro jeho zachování. Kardinál Mueller nedávno upozornil, že povinný celibát, i když není žádným dogmatem, ale pouhým kázeňským ustanovením, je nerozlučně spjat s tradicí západní církve, a proto nemůže být jen tak zrušen nějakou lokální synodou.

To je pravda a katolík latinského obřadu proto bude povinnýkněžský celibát hájit. Jenže do hry vstupuje i další aspekt, který jsme doposud příliš nevnímali. Tím je tradice východních katolických církví, které připouštějí ke svěcení i ženaté muže. Katolíci východních ritů jsou plnohodnotnými katolíky na stejné úrovni s latiníky, i když početně v menšině. Proto i jejich „necelibátní“ tradici nutno brát vážně a se stejnou úctou, jako celibátní tradici západní. Ostatně – ona není až tak docela „necelibátní“.

Celibát a kněžské manželství v raných dějinách

Božský Spasitel žil v celibátu. Tento způsob života, tj. rezignaci na sex pro Boží království, pozvedá v řádu askeze a úsilí o dokonalost na první místo (Mat 19,12). Totéž činí i apoštol sv. Pavel, rovněž celibátník (1 Kor 7,1.7). U ostatních apoštolů víme, že celibátníkem byl sv. Jan. Sv. Petr byl ženat, evangelisté píší o uzdravení jeho tchyně samotným Kristem. Stará křesťanská tradice říká, že jeho žena po přestěhování do Říma přijala latinské jméno Perpetua a dcera jméno Petronilla. Obě sv. Petra podporovaly v jeho apoštolské práci. Ženatým byl podle starobylé tradice i apoštol sv. Juda Tadeáš, který měl několik dětí. U ostatních apoštolů nemáme žádné spolehlivé informace o jejich rodinném stavu.

V prvních třech staletích v době krvavého pronásledování křesťanů žili jáhni, kněží a bskupové většinou v manželství a měli rodiny. První zprávou o povinném celibátu je usnesení synody v Elvíře (dnešní Španělsko) r. 305-6, tedy na sklonku Diokleciánova pronásledování, nařizující všem biskupům, presbyterům a jáhnům v dané oblasti povinnou sexuální zdrženlivost. V textu synody, jak jej uvádí ve své podrobné práci o dějinách celibátu r. 1971 vzácný rakouský kardinál, tradicionalista a historik Alfons Stickler, je dovětek „jak je zvykem od dob apoštolů“. Nemluvíme o povinném celibátu, přesnější termín zní „povinná sexuální abstinence“, neboť v té době byli ženatí muži běžně svěceni s tím, že poté musí po dohodě s manželkou rezignovat na sexuální život. Odkud se vzala v římské provincii Hispania tato apoštolská tradice povinné sexuální abstinence pro duchovní, o níž mluví elvírská synoda? Přinesl ji tam celibátník sv. Pavel, o němž víme, že mezi svojí první a druhou římskou vazbou odešel hlásat evangelium právě do Hispanie? Snad, ale jsou to pouhé spekulace.

Dalším důležitým poodhalením opony jsou dokumenty I. nicejského koncilu r. 325. Někteří biskupové západních, tedy latinských provincií Římské říše, se tady pokoušeli praxi povinné sexuální abstinence pro duchovní prosadit v celé Církvi, ale neuspěli. Narazili na odlišnou praxi východních křesťanů z Řecka, Malé Azie, Sýrie, Palestiny aj., kde život duchovenstva v manželství byl pokládán za samozřejmost. Biskupové z těchto oblastí měli na koncilu většinu. Přesto se ale latiníkům vyšlo vstříc ustanovením, že tam, kde existuje stará tradice sexuálně abstinujících duchovních, mohou ji lokální synody nařídit jako závaznou normu. Proto ve 4. století řada synod v západních provinciích Římské říše k tomu skutečně přistoupila (Karthago, Arles aj.).

Papežové sv. Siricius (384-99), sv. Lev Veliký (440-61) a sv. Řehoř Veliký (590-604) povinnou sexuální abstinenci duchovních vyžadují, jak dosvědčují jejich dopisy. Pro ni se vyslovují i tři nejvýznamnější latinští církevní učitelé starověku: sv. Jeroným, Ambrož a Augustin. Přesto ale, jak je zřejmé z listu sv. Siricia hispánským biskupům, sexuální abstinence duchovenstva se prosazovala velice těžko a ještě hůře byla kontrolovatelná, především u duchovních žijících v manželství.

Na byzantském východě uzákonil povinnou sexuální abstinenci duchovenstva císař Justinián v 6. století. To vyvolalo spontánní nesouhlas ženatých jáhnů a kněží, který vyvrcholil o více než sto let později tzv. Trulanskou synodou let 691-2, jež znamenala faktickou vzpouru proti tomuto stavu. Ozvaly se na ní i útoky proti Římu, který byl obviňován z neoprávněných zásahů proti praxi východních patriarchátů. Trulánská synoda stanovila dnešní usus pravoslavných církví: povinný celibát pro biskupy, ale povinné manželství pro diecézní jáhny a kněze. Ti se museli ještě před svěcením oženit. V celibátním stavu mohl jáhenské a poté kněžské svěcení přijmout pouze mnich, proto také biskupové mohli být vybíráni jedině z řad řeholního kléru. Tato praxe přetrvala i po východním schizmatu r. 1054 a u některých pravoslavných církví trvá dodnes. Kněžská rodina byla chápána jako vzor pro ostatní, podle ní měli věřící upravit fungování svých rodin. Samozřejmě ďábel a hřích byli a jsou vždy v pohotovosti, proto je naivní domnívat se, že při této praxi se nevyskytovaly manželské nevěry kléru nebo kněžských manželek, ale obecně lze říct, že tato forma života duchovenstva fungovala a sžila se s východní křesťanskou tradicí.

Celibát v latinské církvi

Na Západě snaha prosadit sexuální abstinenci duchovních nebyla úspěšná. Narušily ji nově pokřtěné národy Franků, Keltů, Germánů aj. Jejich život byl pohlavně promiskuitní, proto vůbec nechápaly hodnotu povinné sexuální zdrženlivosti. Kněží vzešlí z jejich řad, pokud nevstoupili do kláštera, toto většinou vůbec nerespektovali. Jejich způsob života měl negativní vliv i na mravní život kléru v Itálii i v samotném Římě. Mluvíme o 10. století jako o „temném“ (saeculum obscurum), což ovšem přetrvalo až do 11. století. I někteří papežové žili nemravně, Sergius III. měl nemanželské děti. Bylo by urážkou svátosti manželství, kdybychom řekli, že tito nemravní duchovní žili v manželství. Nikoliv, jednalo se spíše o promiskuitní nebo polygamní konkubináty, někteří duchovní uzavírali sňatky dokonce i po svěcení, což bylo samozřejmě neplatné. Velmi se také rozšířila mezi duchovenstvem homosexualita. Tyto otřesné jevy totálního propadu disciplíny a morálky u kléru pranýřuje nevybíravými slovy, připomínajícími věty starozákonních proroků, kazatel pokání a kandidát na papežský stolec sv. Petr Damiani v knize „Liber Gomorhianus“.

Protikladem k nemravnému životu značné části světského kléru se staly kláštery, především tzv. clunyjské hnutí podle kláštera ve francouzském Cluny. K jeho reformnímu programu se připojilo více než 2 tisíce benediktinských klášterů v celé Evropě. Odtud vzešla tzv. gregoriánská reforma, spjatá se jménem papeže sv. Řehoře VII., původně mnicha z Cluny. Ten pokračoval v mravní očistě kléru, kterou započali již jeho předchůdci sv. Lev IX., Alexander II. aj. Předními hlasateli reformy byli sv. Petr Damiani, jenž rezignoval na zvolení papežem ve prospěch mnicha Hildebranda, který přijal jméno Řehoř VII. (1073-85), a anglický arcibiskup sv. Dunstan. Reforma spojená s tvrdým vyžadováním asketického života, modlitby a pravé víry u duchovních s těžkými tresty za simonii (svatokupectví) nebo za přijetí církevního úřadu od světského vladaře místo od papeže nebo jím ustanoveného preláta, se nakonec přes veškerý odpor, někdy i za cenu prolité krve (polský biskup sv. Stanislaw ze Szczepanowa), prosadila. Její součástí byl i nekompromisní požadavek povinného kněžského celibátu s tím, že nositelé tzv. nižších svěcení (ostiáři, lektoři, akolyté, kantoři, exorcisté) mohou uzavřít manželství, ale nositelé tzv. vyšších svěcení (jáhni, kněží a biskupové, od dob papeže Innocence III. z počátku 13. stol. i podjáhni) mohou být vysvěceni pouze jako celibátníci a mají povinnost žít v tomto stavu až do smrti. Mezi kleriky byli však zařazeni i ti, kteří měli pouze nižší svěcení, tudíž mohli být ženatí. Někteří z nich byli jmenováni i do vyšších církevních úřadů, např. se stali kanovníky, učili na teologických i jiných fakultách apod. Nebyl tedy středověký klérus ani po gregoriánské reformě tak striktně celibátní.

Protestanté, osvícenci, bolševici a dle jejich příkladu žel i někteří pravoslavní tvrdí, že prý celibát byl zaveden z mamonářství, aby se církevní majetek nedědil. Je to snadno vyvratitelná lež. Ještě před gregoriánskou reformou, která obnovila povinný duchovenský celibát, byly nejbohatšími vlastníky biskupství a kláštery. Biskupové v latinské církvi žili v celibátu nejméně od 4. století, u mnichů to bylo samozřejmé. K žádnému dědění a rozchvácení církevního majetku nemohlo proto předtím docházet. Fary nebyly tak bohaté, nota bene jejich duchovní správci, i když ženatí a mající rodiny, nemohli dle tehdejších zákonů církevní majetek, který patřil Církvi a nikoli jim, svým dětem odkázat, jak to ostatně platilo a dodnes platí ve východních církvích, kde kněží v pastoraci žijí v manželství.

Krom toho povinný celibát neprosazovali hamižní a lakotní preláti, ale světci, kteří sami žili asketicky hlubokým duchovním životem,  vynikali skutky blíženské lásky a nic nevlastnili (klášterní nebo jiný církevní majetek nepatřil jim, ale Církvi): papežové sv. Lev IX. a Řehoř VII., sv. Petr Damiani, Dunstan, ve 12. stol. cisterciák a církevní učitel sv. Bernard z Clairvaux, zakladatel premonstrátů a biskup sv. Norbert z Xantenu a mnoho jiných. Naopak rozmařile a nemravně žijící klérus se proti tomu bouřil, pařížské duchovenstvo, známé svým promiskuitním a nemravným životem, vyvolalo kvůli tomu dokonce otevřenou rebelii proti papeži sv. Řehoři VII. To se lze dočíst i v knize Georga Denzlera „Dějiny celibátu“ (vydalo CDK Brno r. 2000), i když autor sám, suspendovaný katolický kněz právě z důvodů nerespektování závazku celibátu, není tomuto ustanovení nakloněn. Nepopiratelný fakt, že povinný celibát prosazovali asketicky žijící světci plní Ducha Svatého a jeho odpůrci byli naopak cizoložní, hamižní a rozmařilí duchovní, je nejpádnějším argumentem vyvracejícím lež o údajné mamonářské motivaci pro jeho obnovení.

Nebudeme naivně tvrdit, že po zavedení povinného celibátu ho všichni dodržovali. To by bylo stejně hloupé jako říkat, že po zavedení trestnosti krádeže všichni zloději přestali krást. Naopak, nařízení o povinném celibátu pro vyšší duchovenské svěcení se prosazovalo velice ztuha, lze říci, že samozřejmostí se stalo definitivně až ve 13. století. I potom ale se často vyskytovali jedinci, kteří v tomto směru hřešili. Nutno vědět, že stejně těžko se v té době prosazovala i manželská věrnost, podívejme se jen na životy většiny tehdejších monarchů a jejich četné levobočky! Středověká společnost se neustále potýkala s relikty pohanství a jeho formou života. Nicméně je nezpochybnitelnou pravdou, že gregoriánská reforma podstatně zlepšila mravní klima v Katolické církvi a poskytla inspiraci pro další reformní hnutí sv. Františka a sv. Dominika.

14.-16. století bylo dobou opětného poklesu mravů u kléru v důsledku papežského schizmatu a posléze zhoubné renezance, jež v mnoha směrech znamenala návrat k antickému pohanství a jeho rozmařilému životu. To neslo s sebou i zvýšené množství hříchů kněží, biskupů a dokonce i papežů proti celibátu (Innocenc VIII. a Alexander VI. měli nemanželské děti). Císař Zikmund požadoval na kostnickém koncilu (1414-18) jeho zrušení, ale neúspěšně.

Reformu, inspirovanou Duchem Svatým, provedl poté tridentský koncil (s přestávkami 1545-63). Tam došlo k významným dogmatickým definicím a opatřením mravního rázu k obnovení kázně, morálky a asketického života u kléru. Povinný celibát byl na tomto sněmu znovu důrazně potvrzen (hlava 14 dekretu o reformě 3.12.1563) s trestem suspenze nebo exkomunikace pro ty, kteří jej nebudou dodržovat a nepolepší se ani po napomenutí svým biskupem. Tridentská reforma přinesla s sebou obnovu pravé katolické věrouky a mravouky a spolu s ní i nápravu mravů duchovenstva, což znamenalo i větší disciplínu ohledně dodržování povinného celibátu. Český církevní historik Rudolf Zuber ve svých Dějinách olomoucké arcidiecéze uvádí, že v 17. století, tedy v barokní epoše krátce po proniknutí tridentské reformy i do našeho českomoravského prostoru, vykazoval klérus ve věci celibátní čistoty největší kázeň, předtím ani potom v dějinách nezaznamenanou.

Celibát má proto v latinské církvi svoji vysokou hodnotu. Vynikající světci tridentského období jako sv. Ignác z Loyoly, Petr Canisius, Karel Boromejský, Filip Neri, Jan z Boha, František Sáleský a zejména velký papež sv. Pius V. (1566-72), jak vyplývá z jejich spisů a korespondence, vynikali kromě jiných ctností i láskou k celibátní čistotě, kterou úzkostlivě zachovávali. V tomto způsobu života viděli svoji identifikaci s Kristem, který také žil v bezženství. Totéž platí i pro významné světce pozdější doby, např. pro sv. Ludvíka Marii Grigniona z Monfortu na přelomu 17. a 18. stol., pro sv. faráře arského Jana Křtitele Vianneye v 19. stol., pro sv. otce kapucína Pia z Pietrelciny ve 20. stol., a také pro papeže světce bl. Pia IX. (1846-78) a sv. Pia X. (1903-14). O tom, že dobrovolně přijatý celibát pro Boží království dle vzoru Ježíše Krista je úžasným Božím darem, který nabízí též milost pro jeho dodržování, svědčí z našich novodobých dějin příklad statečného pražského arcibiskupa kardinála Josefa Berana, jemuž v komunistické internaci záměrně estébáci přidělili k obsluze dvě mladé řeholnice. Všem dávali do jídla afrodiziaka a čekali, až se projeví, aby měli materiál ke kompromitaci pražského arcibiskupa. Marně, nic se nestalo.

Protestanté celibát odmítli, zejména Martin Luther. Podle něho právě on je prý příčinou renezační nemravnosti kléru, neboť je protipřirozený a nelze jej zachovávat. Po uzavření tak zvaného manželství s Kateřinou Boryovou však dospěl k dalšímu „poznatku“, že prý ani manželskou věrnost nelze zachovávat, proto žil promiskuitně, jak se sám chlubí ve své korespondenci a ve spise Tischreden (Stolní řeči), se služkou Rosinou měl levobočka.

Je ale pravdou, že pro mnohé katolické kněze byl povinný celibát kamenem úrazu. V dnešní době je tomu více než dříve, poukazuje se též na jeho údajnou souvislost s odsouzeníhodnými kauzami zneužívání. Jenže budeme-li sledovat dějiny i současnost dnešních protestantských denominací, snadno zjistíme, že jejich duchovenstvo v úplně stejné, ne-li v ještě větší míře, má problémy s manželskou nevěrou. Podle neoficiální statistiky, kterou jeden můj známý katolický kněz viděl, u československé církve husitské a českobratrské církve evangelické většina jejich duchovenstva obojího pohlaví žije buď ve druhém nebo třetím manželství po rozvodu, případně v nesezdaném svazku. A co se týká údajné souvislosti celibátu s pohlavním zneužíváním, tak němečtí evangelíci se svými ženatými (a vdanými) duchovními mají tytéž problémy, to samé je též u anglikánské církve, kde jsou tato čísla vyšší než u katolíků, pro média to ale na rozdíl od katolických kněží není zajímavé.

Celibát byl a je od naprosté většiny kněží dodržován všude tam, kde probíhala a probíhá v seminářích adekvátní formace k tomuto životu, jak požadoval tridentský koncil. Když se podíváme na život kněží náležejících k tradičním bratrstvům, tak rozdíl jejich života oproti životu kněží formovaných v seminářích NOM je obrovský. U těchto tradičních kněží vůbec není ani od jejich úhlavních odpůrců nic slyšet o nedodržování celibátu nebo dokonce o pohlavním zneužívání. To jsou závažné argumenty.

Jak se stavět k praxi východních katolických církví?

Mnozí naši věřící dojíždějí kvůli anonymitě ke zpovědi do velkoměst. Někteří z nich by asi utrpěli šok, kdyby se dozvěděli, že kněz, u něhož se zpovídali, je ženatý a má doma čtyři děti. A ještě větší by mohlo být jejich zděšení, kdyby zjistili, že tento duchovní celebruje mši v západním obřadu. Buď jak buď, musí si zvykat, že u nás působí, byť v malém počtu, řeckokatolická církev, sjednocená se Sv. stolcem, jejíž kněží mají plné právo vypomáhat s udílením svátostí i v latinské církvi (a jsou o to velice často žádáni). Mohou zpovídat, zaopatřovat, a když mají vyřízený tzv. biritualismus, i samostatně celebrovat NOM. Pokud biritualismus nemají, mohou v NOM koncelebrovat (nesmějí být ale hlavními celebranty), v tradičním ritu mohou při mši sv. přisluhovat jako jáhni.

Katolické církve východních ritů na rozdíl od pravoslavných nevyžadují povinné manželství diecézních kněží. Každý kandidát má právo se před jáhenským svěcením rozhodnout, jestli je přijme jako celibátník, nebo jako ženatý muž. Pokud zvolí první variantu, platí pro něho povinný doživotní celibát ve stejném rozsahu jako v latinské církvi. Pokud se před jáhenským svěcením ožení, může poté přijmout v tomto stavu i svátost kněžství, nemůže se ale jako ženatý stát biskupem. To je vyhrazeno pouze celibátníkům. Kněžské manželství u katolíků východních ritů podléhá přísnějším předpisům, než je tomu u laiků. Když kněz ovdoví, nesmí se už nikdy oženit a platí pro něho závazek doživotního celibátu jako u kněze v latinské církvi. Manželská nevěra je trestána okamžitou exkomunikací, když manželství neklape a farníci na to poukazují (např. časté hádky), je tento kněz obvykle odstraněn z pastorace a pověřen jinými úkoly, kde jeho rodinný stav není tolik na očích (např. pastorace v nemocnici nebo výuka na škole). Krom toho existuje zákaz manželského styku kněze od půlnoci až do celebrace sv. liturgie, pro postní období potom jsou tady i další omezení.

To všechno je východní tradice, odlišná od naší západní, ale stejně úctyhodná. S respektem a uznáním na ni pohlíželi i papežové a koncily. IV. Lateránský koncil r. 1215 garantoval katolíkům maronitského obřadu jejich právo světit na kněze ženaté muže, totéž učinily i II. lyonský (r. 1274) a florentský koncil (r. 1439) ve vztahu k pravoslavným, když byla podepsána dohoda o sjednocení (žel neměla dlouhého trvání). R. 1596 Řím podepsal s částí ukrajinských a běloruských pravoslavných hierarchů tzv. Brestskou unii, čímž vznikla řeckokatolická církev v nám známé podobě. I tady ze strany papeže bylo potvrzeno právo řeckokatolíků světit na kněze ženaté muže, stejně tak i v pozdějších dohodách s biskupy blízkovýchodních, do té doby odloučených ritů (melchité, chaldejci, věřící arménského nebo syrského obřadu atd.). Řím také vždy energicky bránil právo východních katolíků poskytovat duchovenské svěcení i ženatým mužům. Když řeckokatolíci na Podkarpatské Rusi, podléhající uherským biskupům, byli na přelomu 17. a 18. století od nich vystaveni nátlaku na latinizaci svých obřadů a přijetí povinného kněžského celibátu, byl to právě Řím, kdo se jich zastal a zakázal uherské latinské hierarchii vyvíjet na ně nátlak (císařovna Marie Terezie r. 1774 se postarala o zřízení samostatné mukačevské eparchie, čímž se tamní řeckokatolíci vymanili ze závislosti na latinských biskupech).

Ani tady nepodléháme naivní představě, že všichni řeckokatoličtí duchovní a jejich manželky zachovávali manželskou věrnost, že se nevyskytla selhání v tomto směru. O negativních jevech v řeckokatolické církvi na Podkarpatsku psal už za první republiky, i když někdy přehnaně, Jaroslav Durych. Já sám vím ze svědectví svých rodičů, kteří za první republiky jako úředníci žili a pracovali v Užhorodu, že někteří řeckokatoličtí kněží měli s manželskou věrností podobné problémy, jako někteří latinští kněží s celibátem. Přesto je ale třeba říci, že tento model se osvědčil, je srostlý s celou východní tradicí. Mnoho východních katolických kněží žijících v krásném manželství zformovalo svým příkladem i manželský život svých farníků. Když po obsazení Podkarpatska po druhé světové válce Sověty byla řeckokatolická církev násilím sloučena s pravoslavím, tak většinou právě ti kněží, kteří byli kompromitováni životem ve hříchu proti 6. a 9. přikázání, odpadali a stali se někdy i velkými pronásledovateli svých hrdinských spolubratří, kteří neodpadli a volili raději pobyt v gulagu, případně i mučednickou smrt, než zradu.

A ještě jedno plus nutno uvést na adresu katolického Východu, uznávajícího svěcení ženatých mužů na kněze. Východní katolické církve na rozdíl od celibátních latiníků nepropadly v takové míře neomodernistickému rozkladu věrouky a mravouky, v jejich seminářích a fakultách se nevyučuje tak nehorázným bludům, ne-li přímo apostazím, jako na Západě. Východní církve si podržely nezměněné i své starobylé rity, které nepodlehly pokoncilním změnám. Je zrušení povinného kněžského celibátu v latinské církvi řešením?

Povinný celibát samozřejmě není žádné dogma, je to pouze disciplinární ustanovení, i když teologicky podložené. Je pravdou, že na jedné straně z pohledu askeze a osobní cesty k dokonalosti byl v církevní literatuře celibátní život kladen výše než život v manželství, ale na druhé straně zase manželství je Bohem ustanovená a Kristem deklarovaná svátost, celibát nikoli.

Přesto ale nutno poněkud upřesnit pojmy. Celibát byl už samotným Kristem a poté sv. Pavlem v Církvi naléhavě doporučován (Mat 19,12; 1 Kor 7,1). Nejvyšší církevní autorita měla a má právo povinně jej nařídit pro duchovenstvo (moc klíčů), stejně tak má ale právo upravit ho podle východního vzoru. To neznamená jeho zrušení, pouze úpravu, kdy bude zachován jako povinný pro biskupy, pro ty, kdo přijmou svěcení dobrovolně jako svobodní, a pro ovdovělé kněze a jáhny. To však není v pravomoci nějaké synody v Brazílii, o tom musí rozhodnout buď koncil, nebo sám papež. Jedinou přípustnou úpravou povinného celibátu by bylo přijetí východních kánonů i do latinské církve, nikoli hokuspokusy s tzv. viri probati.

Kdyby k tomu došlo, jako katolík bych se podřídil a akceptoval to, ale osobně bych to nedoporučoval. Praxe povinného celibátu je tak sžitá se západní církví a její tradicí, že jakékoliv přenášení jiné tradice by přineslo více škody než užitku. To říkám jako historik, znalý dějinných procesů. Stejně tak ale jsem kategoricky proti případnému direktivnímu vnucování povinného kněžského celibátu východním katolickým církvím, a za této situace bych byl první, kdo by hájil jejich právo světit na kněze ženaté muže. Tato praxe je zase pevně sžitá s jejich tradicí, a proto je prospěšné a vhodné ji respektovat, jak ostatně činili v minulosti papežové.

Určité úpravy ve formě připuštění ženatých ke kněžskému svěcení proběhly i v latinské církvi. Už papež Pius XII. (1939-58) umožnil protestantským pastorům, kteří konvertovali ke Katolické církvi a chtěli se stát katolickými kněžími, přijmout svěcení ve stavu ženatých. Podobně jednal i Benedikt XVI., když r. 2009 dovolil anglikánským duchovním, kteří se sjednotili s Římem, podržet si původní anglikánský obřad a spolu s ním i právo být vysvěcen jako ženatý na katolického kněze.

Koneckonců debata, jestli celibátní nebo ženatí kněží, je podle mne za současné situace Katolické církve podobným šílenstvím, jako diskuse o přestavbě pokoje v prvním patře domu, když nastala povodeň a voda dosáhla už do přízemí. Touto povodní, jež zasáhla Církev, je rozklad věrouky a mravouky.Tady se jeví jako nejvýš naléhavá debata, jak jí čelit, nikoli hádky o to, jestli povinný celibát ano či ne. Z Říma zaznívají občas hlasy, že povinný celibát má být zachován. Ať mi jemnocitnější duše prominou, ale toto považuji za pokrytectví. Trvat na povinném celibátu, ale zároveň tolerovat shovívavý postoj ke hříchům proti 6. a 9. přikázání, kdy předmanželský a velmi často i mimomanželský styk včetně jednopohlavního se už nepokládá za porušení Božího zákona, maximálně „jenom“ za lehký hřích, kdy se tito provinilí, kteří se odmítají s životem ve hříchu rozejít, stejně jako znovusezdaní rozvedení bez požadavku rezignace na sexuální styk, připouštějí ke svatému přijímání, to je v totálním rozporu. Požadovat po kandidátech kněžství povinný celibát při všeobecně církevně shovívavém posuzování pohlavních hříchů znamená tak pro kandidáty kněžství pozvánku k promiskuitnímu životu bez sňatku, lidově řečeno „k životu jako kanec“. Ani seminární formace až na výjimky nevede ke správnému chápání celibátu jako oběti v touze následovat Krista.

Nejinak by tomu bylo i v případě možností sňatku budoucích kněží. Za současného stavu morální nauky Církve by určitě neakceptovali tvrdou praxi východních kánonů ohledně manželství kněží, chtěli by nejen právo po ovdovění se znovu oženit, ale také dle vzoru protestantských duchovních „právo“ se rozvádět, žít „na hromádce“ atd. Kořenem tedy není celibát či necelibát, ale rozmělněná morální nauka Církve ve věci 6. přikázání a v důsledku toho i mravní úpadek v řadách duchovenstva i laikátu. Oba stavy se přizpůsobují trendu tohoto světa místo evangeliu.

Návrat k pravé věrouce a mravouce, to je pravé a skutečné řešení, nikoli neplodné debaty o celibátu a „viri probati“. Cestu tady ukazují tradiční kněžská bratrstva a z velké části i naši katolíci východních obřadů, kteří si ve větší míře uchovali pravou nauku než latiníci. Jedině odtud vzejde obroda Církve, Amazonská synoda a podobné podniky ji jen přiblíží o další krok směrem ke zkáze. Vzývejme proto Matku Boží, Ochranu Církve Svaté.

PhDr. Radomír Malý