Civilizovaný člověk se vrací k barbarství… a katoličtí představitelé ho nevolají k nápravě
Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla.
C. S. Lewis napsal:
„Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“
Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.
Světla jedno po druhém zhasínají – ať to má podobu celonárodního odpadlictví jako v Německu či Anglii, protináboženských revolucí a státní brutality jako ve Francii a Rusku, nebo dusivého komfortu světa hypnotizovaného technikou či vlků, kteří pasou ovce, a ovcí, které bloudí nocí. V éře Druhého vatikánského koncilu nakonec v Církvi nastala zima, jakou nikdy dřív nepoznala.
Nedávno jsem četl, že v roce 1914 měla ruská [pravoslavná] církev 54 457 kostelů a komunistickým pronásledováním tento počet poklesl na 6 800. Napadlo mě: neplatí něco podobného i o pokoncilní katastrofě? Neblahé aggiornamento (zesoučasnění, aktualizace Církve v moderním světě) bořilo svatostánky a teď zabedňuje dveře kostelů všude v západním světě. Předávání víry je rozředěné, znečištěné, v mnoha případech jednoduše pokleslé. Především bohoslužba se změnila téměř k nepoznání, až na těch pár kostelů, které se drží tradice. Jak říká historik Henry Sire: „V dnešním klimatu se mnohé známky neúcty, které začaly jako excesy a pak byly promptně dovoleny, považují za samozřejmosti a generace vychovávaná v neznalosti skutečné modlitby Církve se naučila výtvor Pavla VI. považovat za normu.“
Jestliže většina katolíků stále tápe v temnotě, pokud se týče toho, k čemu došlo v liturgii, teologii, spiritualitě, katechezi, prostě ve všem během Druhého vatikánského koncilu a po něm, kdo jim může dávat vinu? Je pravděpodobné, že o čemkoli z toho slyšeli při výuce náboženství nebo v kázání? Proto jsou ti, kteří svou víru berou vážně, pochopitelně zmateni tím, k čemu velkou rychlostí dochází za papeže Františka: nemají žádný duševní ani duchovní rámec, v němž by jim to dávalo nějaký smysl. Jak jsme dospěli do okamžiku, kdy papež Katolické církve oslavuje Luthera a zve luterány ke svatému přijímání, za potlesku zednářů pěje chválu na „bratrství“ a uzavírá dohodu, která Církev podřizuje čínské komunistické straně? Duchové let 1517, 1717 a 1917 sestoupili na Vatikánský pahorek a usídlili se tam.
Tradicionalistická kritika současného pontifikátu a celého směru, který mu dláždil cestu, je naštěstí stále známější. Stále větší počet katolíků otevírá oči, opouští své mylné předpoklady a připravuje se na velké soužení a očišťování, které nás čeká – vlastně už je tady.
Řekněme to otevřeně: prožíváme další dobu temna [1], jen je tentokrát mnohem temnější než první kolo. Lidé se přesto domnívají, že jsme v pohodě, protože máme techniku a komfort. No a co? To z nás dělá (pamětihodnými slovy T. S. Eliota) „technobarbary”. Dokážeme nadělat větší škody rychleji – a potom je sledovat ve zprávách nebo si je přehrát znovu v podobě videohry.
Tento druh nepřirozeného způsobu života Západu, včetně jeho církevních projevů, nemůže přežít. Odporuje všem zákonům zdravého růstu: je to mrtvě narozené dítě. Katolická víra nepřežije v hájemstvích kardinálů Tobina či Cupicha, Soronda a Marxe, nýbrž na mnoha místech, většinou skromných a malých, kde se víra stále upřímně věří a žije.
Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] Jiráskovské klišé „doby temna“ coby pobělohorského období existuje pouze u nás (zato tu má mimořádně tuhý kořínek). Všude jinde se tímto termínem označuje období neklidu a hospodářského i politického úpadku v Evropě po pádu Římské říše (cca 5. – 10. století). (Pozn. překl.)
Zdroj:
Díky, to je nádherný rozbor, plně souhlasím. Jen bych dodal k tomu závěru článku, že katolická víra sice přežije tak, jak píše P. Kwaśniewski, ale v malém počtu, bude to opravdu jen „malé stádce“ jako za časů apoštolských. Nicméně právě ono se stalo zárodkem opravdové Církve, věřím, že tak tomu bude i dnes.
Je to možné, že Cirkev i svet túto krízu prekoná, ale my sa dnes máme len pozerať na súčasnú skazu? ako sa vyhnúť tomu, aby sme sa na nej nepodieľali. Lebo vidíme čo sa deje, ale zabrániť tomu nedokážeme. Ľudovít
„Jiráskovské klišé „doby temna“ coby pobělohorského období existuje pouze u nás (zato tu má mimořádně tuhý kořínek). Všude jinde se tímto termínem označuje období neklidu a hospodářského i politického úpadku v Evropě po pádu Římské říše (cca 5. – 10. století).“
Pojem „dark age“ se objevil i v okolí prezidenta Wilsona. Dalšímu pokračování tohoto temna vatikánských kapitalistů se mělo zabránit rouzbouráním Rakouska…
Obávám se, že v současné době se Církev může obnovit už jen mimořádným Božím zásahem nebo krví mučedníků. Vzpomněla jsem si na román Quo vadis?
Modleme se, malé stádce! Kvůli kolika spravedlivým Bůh byl ochotný zachránit Ninive? Kvůli kolika by byl ochotný zachránit naše město, naši zemi, celý svět? Nevím, ale my bychom měli chtít být mezi nimi.
V Credu se modlíme: „věřím ve společenství svatých“, proto prosme o přímluvu svaté, anděly, duše v očistci. Není nás zase tak málo, a vítězíme Boží mocí!
Z mnoha aspektů toho článku se zde chci vyjádřit k jedinému: „katoličtí představitelé ho nevolají k nápravě.“ Myslím, že to tak není. Stále je potřeba mít na zřeteli dvojí význam slova „katoličtí“. Katoličtí jistě volají k nápravě. Ale co ti novokatoličtí? A zde je potřeba uvést, že i ti volají. Ale je tu háček. Jde o morálku, v jejich případě o novomorálku. A jaká je novomorálka? Je to „morálka srdce“. Př.: „Láska je víc než přkázání.“ „Miluj a dělaj, co chceš.“ „Ne příkazy a zákazy, ale čistota srdce.“ „Ne vnějšek, ale vnitřek.“ A přesně toto volají. Velice volají. To je to ale: Zase příklad. I LGBT aktivista je přesvědčen, že to, co je tu v uvozovkách, zachovává. Nakonec je to i v novobibli. Obcující homosexuál je přesvědčen, že není zvrhlík a že bude mít podíl v Království. Neboť podíl v něm mít nebudou – zvrhlíci. Toť novobible. Takže je to takto: (novo)katoličtí představitelé volají k (novo)nápravě. Volají podle novomorálky, která je součástí novoteologie. Takto je to tedy v novocírkvi. Odmítnutí novoteologie jako součást návratu novocírkve di Církve není ale už možné. Takže ano, polský autor má v tomto pravu – reálně nevolají.
Nejde o polského autora. Peter Kwasniewski je Američan.
Autor je Američan.
Mimochodem, kdy jste slysel ty vase skutecne, prave a echt katolické pastýře (nějak stále nezminujete, kde je lze najit…), aby kazali třeba pravdu o sodomii?
Kde tito neviditelni a především neslysitelni pastýři hovoří o příčinách, jimiž je kulturní marxismus?
Čili nepopíráte, že existuje a etabluje se početně obrovská novocírkev a ta že má své pastýře. Všichni je nakonec známe, jmenovat je nemusíme, každý z nich by se bil v prsa, že on ne, „já jsem přece katolík.“ Ale podle ovoce bezpečně poznáme je. A teď, podle Vás: Církev tu jistě byla 2000 let; ale je tu ještě? Jakmile mi odpovíte kladně na tuto otázku, hned se zeptám: existuje-li dosud Církev, pak – má i své pastýře? No ano, jistěže má. Ovšem novocírkev je tak liberálně agresivní (známe to, druží se s kdejakým protestantem, ale katolíky opravdu z hloubi duše nenávidí), že je tu nelze jmenovat a oni sami to o sobě z obavy o své působení většinou veřejně moc nevyhlašují. Nakonec to známe v obráceném gardu i z dob tzv. podzemní církve. Tam pronásledovali komunisti, tady novokatolíci; např. lefébvrista je u nich fakt sprostá nadávka.
Aha, díky, takže opět žádná konkrétní odpověď.
Na tyhle „jinotaje“ jsem poněkud alergický. Zkuste být více jasný.
Že by zrovna člen T.O.P. neznal skutečné a echt katolické pastýře? Třeba tady ti: http://www.dominicansavrille.us/
Jsou viditelní a slyšitelní.
Viditelni a slysitelni?
Nechtějte mne rozesmát.
„Miluj a dělaj, co chceš.“ – to je sv. Augustin.
Ďábel je opice Boží.“
Tato krize je horší než ariánská.
Právě jsem zjistil, že tento článek převzal Protiproud, takže se význam textu dále zvýšil. Dovolím si proto nabídnout jednu kratičkou poznámku. A to ke slovům, že tato generace „se naučila výtvor Pavla VI. považovat za normu.“ Jistěže to mnozí vědí, ale neškodí to také mnoha sdělit: Výtvor (i) nové mše není dílem Pavla VI. Jde o dílo pana arcibiskupa Annibale Bugniniho, třikrát do liturgických funkcí vr Vatikánu jmenovaného a třikrát z nich odvolaného, naposledy pro podezření z členství u zednářů. To nelze sice nikdy nijak dokázat, ale to, že posledním odvoláním byl odehnán až do Íránu, naznačuje mnohé (jak tam působil, je až úsměvné: třtím rokem po jeho příchodu se tam chopili moci ajatoláhové). Je ale pravda, že Bugniniho výtvor papež Pavel Vi. tolerantně podepsal. A opět úsměvné je, že ti, kdo při bohoslužbách tuto zcela novou mši recitují, neváhají tvrdit, že konají to, co Církev konala vždy.