K otázce heretického papeže (2.)
Mons. Athanasius Schneider
Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval. Podle středověké kanonické tradice, z níž později vznikla sbírka Corpus Iuris Canonici (církevní zákoník platný v latinské Církvi do roku 1918), mohl být papež v případě hereze souzen: Papa a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide devius“, tj. „papež nemůže být nikým souzen, leda pokud by se shledalo, že se odchýlil od víry“ (Decretum Gratiani, Prima Pars, dist. 40, c. 6, 3. pars). Kodex kanonického práva z roku 1917 však normu, která hovořila o heretickém papeži, vypustil. Neobsahuje ji ani Kodex kanonického práva z roku 1983.
Církev vždy učila, že i heretik, který je pro formální herezi automaticky exkomunikován, může nicméně platně udělovat svátosti a heretik či formálně exkomunikovaný kněz může in extremis dokonce vykonávat jurisdikci a udělit kajícníkovi svátostné rozhřešení. Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35). Tento teologický princip je třeba aplikovat i na případ heretického biskupa nebo papeže, kteří i přes své hereze mohou platně vykonávat úkony církevní jurisdikce, a tudíž svůj úřad kvůli herezi ipso facto neztrácejí.
Teorie či teologický názor o možnosti sesazení heretického papeže nebo ztráty jeho úřadu ipso facto pro herezi je v praxi neproveditelná. Pokud by byla použita v praxi, vedla by ke vzniku situace podobné Velkému schizmatu, které Církev katastrofálně postihlo na konci 14. a začátku 15. století. Reálně bude vždy existovat část kardinálského kolegia a značná část světového episkopátu i věřících, kteří nebudou souhlasit s označením omylu(-ů) konkrétního papeže za formální herezi a v důsledku toho bude nadále za jediného legitimního papeže pokládat toho současného.
Formální schizma se dvěma či více pretendenty papežského trůnu – což bude vždy nevyhnutelný důsledek byť i kanonicky ustanoveného sesazení papeže – Církvi jako celku nutně způsobí více škod než relativně krátké a velmi vzácné období, kdy papež šíří věroučné omyly či hereze. Situace heretického papeže bude ve srovnání s dvoutisíciletou existencí Církve vždy relativně krátká. V tomto vzácném a choulostivém případě je třeba zásah ponechat na Boží prozřetelnosti.
Snaha o sesazení heretického papeže za každou cenu je známkou příliš lidského chování, které v konečném důsledku odráží neochotu nést časný kříž heretického papeže. Možná vyjadřuje i velmi lidskou emoci, totiž zlost. V každém případě nabízí příliš lidské řešení, které se proto jaksi podobá politickému chování. Církev a papežství jsou skutečnosti, které nejsou čistě lidské, ale i božské. Kříž papeže heretika, i když trvá po omezenou dobu, je největším představitelným křížem pro celou Církev.
Jiný omyl spojený s úmyslem či snahou o sesazení heretického papeže spočívá v nepřímém či podvědomém ztotožnění Církve s papežem nebo v tom, že se z papeže činí ústřední bod každodenního života Církve. To znamená v konečném důsledku podvědomě podléhat nezdravému ultramontanismu, papocentrismu a papolatrii, to jest kultu osobnosti papeže. V dějinách existovala období, kdy byl Petrův stolec po značně dlouhou dobu uprázdněn. Například od 29. listopadu 1268 do 1. září 1271 Církev neměla papeže a v té době neexistoval ani žádný antipapež. Katolíci by proto neměli z papeže a jeho slov a činů dělat každodenní střed svého zájmu.
Děti v rodině je možné vydědit. Otce rodiny nikoli, ať se proviní čímkoli a ať se chová jakkoli obludně. To je zákon hierarchie, který Bůh stanovil již při stvoření. Totéž platí pro papeže, který je v době, kdy vykonává úřad, duchovním otcem celé Kristovy rodiny na zemi. V případě zločinného či zrůdného otce se mu děti musejí vyhýbat nebo se bránit kontaktu s ním. Nemohou však říci: „Zvolíme si pro naši rodinu nového, dobrého otce.“ To by bylo proti zdravému rozumu i proti přírodě. Tentýž princip je třeba aplikovat i na otázku sesazení heretického papeže. Papeže nemůže nikdo sesadit, jen Bůh může zasáhnout a učiní to ve svůj čas, neboť Bůh ve své prozřetelnosti neselhává („Deus in sua dispositione non fallitur“). V době Prvního vatikánského koncilu biskup Zinelli, relátor koncilní komise o víře, mluvil o možnosti heretického papeže takto: „Jestliže Bůh dopustí tak veliké zlo (tj. papeže heretika), nebudou chybět prostředky, jak tuto situaci napravit“ (Mansi 52, 1109).
Sesazení heretického papeže bude v konečném důsledku podporovat herezi koncialiarismu, sedesvakantismu a mentální postoj odpovídající postoji typickému pro čistě lidské či politické společenství. Rovněž bude přiživovat mentalitu podobnou separatismu v protestantském světě nebo autokefalismu u pravoslavných církví.
Ukazuje se, že teorie či názor umožňující sesazení a ztrátu úřadu je ve své nejhlubší podstatě – byť nevědomky – také jistým druhem donatismu aplikovaného na papežský úřad. Donatisté ztotožňovali posvátné služebníky (kněze a biskupy) téměř s mravní svatostí samotného Krista, a proto pro platnost jejich úřadu požadovali absenci mravních omylů a přečinů ve veřejném životě. Uvedená teorie podobně vylučuje možnost papeže, který se dopouští věroučných omylů, tj. herezí, a tvrdí, že jeho úřad je v důsledku této skutečnosti neplatný či neobsazený, stejně jako donatisté prohlašovali úřad kněží a biskupů za neplatný či neobsazený kvůli omylům v mravním životě.
Lze si představit, že by v budoucnosti nejvyšší autorita v Církvi (papež nebo ekumenický koncil) mohla stanovit tyto nebo podobné závazné kanonické normy pro případ heretického či zjevně heterodoxního papeže:
* Papeže nelze nijak a z žádného důvodu sesadit, a to ani pro herezi.
* Každý papež jako nejvyšší učitel Církve je při nástupu do úřadu povinen složit přísahu, že bude celé stádo Kristovo chránit před nebezpečím hereze a slovem i skutkem bránit každému výskytu hereze v souladu s povinností posilovat ve víře všechny pastýře i věřící.
* Papeže, který šíří evidentní teologické omyly i hereze nebo šíření herezí napomáhá skutky nebo opomenutími, musí bratrskou a soukromou formou povinně napomenout děkan kolegia kardinálů.
* Po neúspěšných soukromých napomenutích je děkan kolegia kardinálů povinen napomenutí zveřejnit.
* Současně s veřejným napomenutím musí děkan kolegia kardinálů vydat výzvu k modlitbě za papeže, aby znovu nabyl síly celou Církev jednoznačně utvrzovat ve víře.
* Současně děkan kolegia kardinálů zveřejní vyznání víry, v němž budou odmítnuty teologické omyly, které učí nebo toleruje papež (aniž by ho přitom bylo nutno jmenovat).
* Pokud děkan kolegia kardinálů napomenutí, výzvu k modlitbě a zveřejnění vyznání víry opomene nebo neprovede, učiní tak kterýkoli kardinál, biskup nebo skupina biskupů. Pokud to opomenou učinit nebo neučiní ani kardinálové a biskupové, měl by to udělat kterýkoli katolický věřící nebo skupina katolických věřících.
* Děkan kolegia kardinálů, nebo kardinál, nebo biskup či skupina biskupů, nebo katolický laik či skupina katolických laiků, který napomenutí, výzvu k modlitbě a vyznání víry učinil, nemůže být z tohoto důvodu vystaven žádným kanonickým sankcím a trestům ani obviněn z neúcty k papeži.
V extrémně vzácném případě papeže heretika lze duchovní situaci Církve popsat slovy, kterých použil papež svatý Řehoř Veliký (590 – 604), jenž Církev ve své době nazval „starou lodí, žalostně rozbitou, do níž ze všech stran vniká voda a spáry, opotřebované každodenním bojem s bouří, trouchnivějí a věstí ztroskotání“ (Registrum I, 4, Ep. ad Ioannem episcopum Constantinopolitanum).
Evangelní příběhy o tom, jak náš Pán utišil bouři a zachránil tonoucího Petra, nás učí, že i v nejdramatičtější a lidsky beznadějné situaci heretického papeže mají všichni pastýři Církve i věřící věřit a důvěřovat, že Bůh ve své prozřetelnosti zasáhne a Kristus utiší zuřící bouři a v nástupcích svatého Petra, svých náměstcích na zemi, obnoví sílu utvrzovat všechny pastýře a věřící v katolické a apoštolské víře.
Papež svatý Agathon (678-681), jemuž připadl obtížný úkol omezit škody, jež integritě víry způsobil papež Honorius I., zanechal živá slova vroucí výzvy každému nástupci svatého Petra, který si musí stále uvědomovat vážnou povinnost střežit neposkvrněnou panenskou čistotu pokladu víry: „Běda mi, kdybych nehlásal pravdu mého Pána, již oni upřímně kázali. Běda mi, kdybych mlčením zakrýval pravdu, již jsem povinován uložit u směnárníků, to jest vyučovat a vštěpovat ji křesťanskému lidu. Co bych řekl, až mě v budoucnosti bude zkoumat sám Kristus, kdybych se styděl – Bůh uchovej! – hlásat zde pravdu jeho slov? Jakou náhradu dám sám za sebe, jakou za duše mně svěřené, až ode mě bude přísně žádat, abych vydal počet z úřadu, který jsem přijal?“ (Ep. „Consideranti mihi“ ad Imperatores)
Když byl svatý Petr, první papež, fyzicky v řetězech, celá Církev se modlila za jeho osvobození: „Petr tedy byl držen ve vězení; Církev však se za něho neustále modlila k Bohu“ (Sk 12,5). Jestliže papež šíří omyl či dokonce herezi, je v duchovních řetězech či v duchovním vězení. Proto se celá Církev musí bez ustání modlit za jeho osvobození. Celá Církev musí mít nadpřirozenou vytrvalost v takovéto modlitbě a nadpřirozenou důvěru ve skutečnost, že v Církvi vposledku vládne Bůh, nikoli papež.
Když papež Honorius I. (625-638) zaujal nejednoznačný postoj k šíření hereze monotheletismu, jeruzalémský patriarcha svatý Sofronios vyslal z Palestiny do Říma biskupa s těmito slovy: „Běž k Apoštolskému stolci, kde jsou základy svatého učení, a nepřestávej se modlit, dokud Apoštolský stolec tento nový blud neodsoudí.“
V tragickém případě heretického papeže musejí všichni členové Církve, počínaje biskupy až po prosté věřící, použít všech legitimních prostředků, například soukromých i veřejných napomenutí mýlícího se papeže, vytrvalých vroucích modliteb a veřejných vyznání víry, aby Apoštolský stolec opět jasně vyznával Boží pravdy, jež Pán svěřil Petrovi a všem jeho nástupcům. „Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali“ (První vatikánský koncil, dogmatická konstituce Pastor aeternus, kap. 4).
+Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně
Překlad Lucie Cekotová
Ostatní části: I. díl, III. díl
Zdroj:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2019/03/important-guest-op-ed-bishop-schneider.html
“Snaha o sesazení heretického papeže za každou cenu je známkou příliš lidského chování, které v konečném důsledku odráží neochotu nést časný kříž heretického papeže.“ – Já takovýto kříž ponesu klidně celý život, ať si papež hlásá, co chce, já tento kříž heretického papeže třeba unesu, ale přece nejsem v Církvi jen já, jiní věřící mohou pod tímto křížem padnout, upadnout tak do papežových herezí, zaplatit za to spásou nebo mnohými duchovními milostmi. (A co když – K tomu, aby člověk mohl správně nést a unést kříž, potřebuje zdravou nauku, ale když papež nepředkládá zdravou nauku, ale hereze, jak mohou věřící kříž správně nést a unést? A co když – Věřící chtějí sesazení heretického papeže za každou cenu, protože jsou ovlivněni právě jeho herezemi.)
“Děti v rodině je možné vydědit. Otce rodiny nikoli, ať se proviní čímkoli a ať se chová jakkoli obludně. To je zákon hierarchie, který Bůh stanovil již při stvoření. Totéž platí pro papeže, který je v době, kdy vykonává úřad, duchovním otcem celé Kristovy rodiny na zemi.“ – Absurdní srovnání. Otce od rodiny nelze sesadit, protože je jen jeden a stává se jím na základě aktu zplození nebo osvojení dítěte. Ale papež neplodí Církev, je to volená funkce a papežové se střídají.
“Jiný omyl spojený s úmyslem či snahou o sesazení heretického papeže spočívá v nepřímém či podvědomém ztotožnění Církve s papežem nebo v tom, že se z papeže činí ústřední bod každodenního života Církve. To znamená v konečném důsledku podvědomě podléhat nezdravému ultramontanismu, papocentrismu a papolatrii, to jest kultu osobnosti papeže.“ – A co když k tomuto jinému omylu povede právě papež svou nezdravou naukou?
“Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35).“ – “Kromě toho ti, kteří takové, kdo byli přistiženi nebo se přiznali nebo byli usvědčeni, úmyslně jakkoli přijímají nebo obhajují nebo podporují nebo takovým popřávají víry nebo jejich nauky se odvažují vydávat za články víry; tito tedy propadají eo ipso exkomunikaci, jsou bezectní a nemají volební právo, ať osobně či písemně prostřednictvím posla nebo zmocněnce pro veřejné nebo soukromé záležitosti nebo pro poradní výbory, pro synodu nebo koncil provinciální či všeobecný, pro kardinálské konkláve nebo vůbec jakékoli shromáždění věřících. Pro volbu kohokoli nebo k vydání svědectví nemají a nemohou být voláni.“ – Papež Pavel IV. – Konstituce Cum ex apostolatium officio (http://www.michaelsa.cz/?page_id=2083)
“Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval.“ – Na to je asi opravdu již pozdě: “§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom.“ – Papež Pavel IV. – Konstituce Cum ex apostolatium officio (http://www.michaelsa.cz/?page_id=2083)
Moc tu reakci nechápu: však v té bule je (aspoň v tom odkazovaném českém překladu) „zjevně“ (a jinde zmiňuje přiznání či odhalení/usvědčení), není tam žádné „ipso facto“ (implikující trvalou nejistotu ve všem, když cokoli by se mohlo zpětně ukázat jako neplatné). A např. v současnosti k žádnému přiznání či (formálnímu) odhalení nebo usvědčení nedošlo a „zjevné“ jistě taky nic není, jinak by se dubia nemusela ptát, ale rovnou by mohla konstatovat herezi, což se nestalo.
Je li papež volený, měl by být i odvolatelný. Argument o působení Ducha Svatého během volby papeže je tak nepřesvědčivý, když se denně dovídám co se s Církví Kristovou a zvláště po II.vat. koncilu stalo. Vatikán Ducha Svatého VYHNAL. Rozhoduje člověk a to ještě zkažený. Peníze, moc, sex,kariéra,členství v zakázané a zavrhnuté všemi papeži organizaci Slobodných zednářů mě o účasti Ducha Svatého na konkláve NEPŘESVĔDČUJE. Hlásá li papež nauku, která je jiná než Kristova, né že nemáme, ale máme přímo povinnost ho neuposlechnout a veřejně to odsoudit.
Pořád to samé. A nezbaví se toho. „Co se děje s církví Kristovou.“ S církví Kristovou se neděje nic. Pořád je svatá a neomylná. Děje se s novocírkví. Pořád si to pletou, pořád skuhrají, co že se to děje. Nic se neděje. Proč neskuhrají nad Církví československou husitskou? Pozn.: je věru zajímavý ten ekumenismus novocírkve. Jak se novocírkev bratří třeba právě s CČH. Nakonec se novocírkev bratří i s těmi muslimy. Ale všimněte si, snad Vám to už konečně otevře oči, že se novocírkev nebratří s Církví Kristovou. Pro novocírkev a novokatolíky jsou Církev a katolíci jediní, s nimiž se nebratří, je jen odsuzují a jimi opovrhují. Tak už si to srovnejte, než začnete skuhrat.
Ano, pořád to samé: je-li tam ostrá hranice, ba snad dokonce nezměrná vzdálenost mezi novocírkví a Církví Kristovou, kdo je tedy v té druhé právoplatným náměstkem Kristovým? A kolik má kardinálů-volitelů, co budou volit příštího papeže, a kteří konkrétně to jsou? A pokud nejsou, protože by to jistě o nich bylo všem dobře známo, má-li to být buď–anebo, jak se věci dají dopořádku, pokud je třeba držet se CIC (jehož měnění počítám nepřichází v úvahu, když je to jedna z věcí vyčítaných novocírkvi, nehledě k tomu, že patrně stejně není k dispozici autorita, která by mohla CIC změnit). Nebo je to jen další chiliasmus, že už jsme opět, jako již tolikrát, na konci věků — že tedy toto není podstatné a už to nějak doklepeme do soudného dne i v provizoriu? Jinými slovy, pokud špička hierarchie Církve není k dispozici, opravdu to není důvod k nespokojenosti, ke „skuhrání“? A pokud k dispozici je, můžete prosím jmenovat?
Velké schizma 1054 nezaměnovat,prosím , s papežským schizmatem přelom 14-15stol. jinak nesouhlasím s názory Křestana,
nejsou v souladu s Credem.K.
Neviem, či si uvedomil biskup S. podstatnú vec, a tou je reálna skutočnosť, že mnohí dnešní kresťania sa riadia nezdravým učením pápeža Františka, jeho príkladom /umývanie nôh moslimom, bozkávanie, spoločné modlitby za mier, vyhlásenia na hrane heréz/…je to chovanie hlavy Cirkvi, ktoré je urážkou nášho Pána… toto chovanie a tieto výroky majú tak pramálo spoločného s tým čo hlásal náš Pán.
Berie do úvahy biskup S. že títo kresťania – papolatristi – idú spolu s pápežom širokou cestou? Považuje tento pontifikát za prikrátky? Ale pridlhý je práve pre týchto kresťanov, ktorých je práve dosť nato, aby sme tu hovorili o katastrofe v Cirkvi. O katastrofe pre MNOHÉ DUŠE.
Čo pomôže týmto dušiam nejaký kánon KC ?
„V tragickém případě heretického papeže musejí všichni členové Církve, počínaje biskupy až po prosté věřící, použít všech legitimních prostředků, například soukromých i veřejných napomenutí mýlícího se papeže, vytrvalých vroucích modliteb a veřejných vyznání víry, aby Apoštolský stolec opět jasně vyznával Boží pravdy, jež Pán svěřil Petrovi a všem jeho nástupcům“
Tí, čo majú kričať, sú dnes ticho. Neviem o žiadnych legitímnych prostriedkoch konkrétne biskupa S. ktorými by napomínal mýliaceho sa pápeža.
Táto druhá časť mi skôr evokuje, že sa pustil do tých, ktorí sú s týmto pontifikátom nespokojní. Z pohľadu zákonov v Cirkvi neexistuje riešenie…….No masonéria toto všetko plánovala a takto si pripravila cestu, je to evidentný rozvrat Cirkvi zvnútra. Toto biskup nevidí alebo vidieť nechce?
Áno, dnes nám ozaj neostáva nič iné, len niesť veľmi ťažký kríž, ktorý leží na našej Matke Cirkvi. Viem, je neporovnateľný s Krížom nášho Pána, Pán ale toto predpovedal. A predpovedal aj mlčanie kléru…. a modlím sa, aby Boh vzbudil Cirkvi človeka, ktorý sa nebude báť kričať zo striech sveta: kráľ je nahý!
Zbytecne disputace bratri a sestry. Staci pripomenout, ze nekatolik nemuze byt papezem, a je snad vsem jasne, ze Bergoglio jim skutecne nemuze byt. Stejne jako jim nemuze byt z nasich soucastniku treba Milos Zeman nebo Tomas Halik.
Problém je, že jak Halík, tak Zeman jsou oba katolíci. Katolíkem se člověk navždy stává křtem. I odpadlý katolík je stále katolíkem.
Katolíkem je člověk jen do té doby, dokud od katolické víry sám neodpadne. Což se stalo jak u Halíka, tak u Bergoglia, tak u Zemana, pokud byli platně pokřtěni. Vy tvrdíte, že je takový katolík katolíkem navždy – já tvrdím, že takový odpadlík není součástí katolické církve, ze které se sám oddělil. A toto oddělení od církve může být v řadě případů samočinné skutkem samým, bez nutnosti prohlášení exkomunikace, jak uvádí církevní zákoník.
Že výše jmenovaní zastávají zcela veřejně a dlouhodobě názory neslučitelné s katolickou vírou je evidentní, tedy alespoň pro mne, a domnívám se, že jen slepý anebo ten, kdo to vidět nechce, toto nevidí.
To, co tvrdíte, ovšem není v souladu s katolickou vírou a naukou o křtu.
To by mne zajímalo v čem? Myslíte, že křest a zápis o tom do matriky z váš dělá katolíka na věky věků? Není tomu tak, sice dostáváte křtem svátost a nesmazatelné znamení, ale neochrání vás samo o sobě před odpadnutím od víry ani před peklem. Snad mi dáte za pravdu, že kdo odpadl a žije jako odpadlík nebo kdo je po smrti v pekle není součástí církve. Krátce, kdo odpadne od katolické víry ten není katolíkem, i kdyby byl v matrice jako katolík zapsán dvakrát.
Pokud byste připustil, že zjevný odpadlík, který setrvává ze své vlastní vůle v bludech, je nadále katolíkem se vším všudy, jen protože byl kdysi pokřtěn, tak nehledě na Písmo, popíráte hlavně zdravý rozum.
I katolík, co odpadl a žije jako odpadlík, byť by byl i exkomunikován, stále zůstává kolíkem. To je součást katolické víry. Tečka.
Tahle vaše stále omílaná poučka „navždy katolík“ je úplně planá. Aplikujte ji a dospějete absurdních závěrů. Například, že peklo je plné katolíků, přičemž být katolík znamená být členem jediné pravé Církve Kristovy buď bojující na zemi nebo vítězné na nebi. Jinými slovy, pokud se uchylujete k lpění na liteře nějakého církevního zákoníku, a to na nějakém paragrafu či kánonu bez souvislosti s paragrafy ostatními a hlavně s přirozeným právem, rozumem a potvrzenými zásadami víry, zastáváte pozitivní právní výklad, kdežto byste zastávat měl přirozené právo, které vaši pozitivistickou právní teorii s tečkou na konci nepotvrzuje. Pokud na svém výkladu budete stále trvat, dospějete do absurdit, které jsem načrtl na příkladu duší v pekle (a na věčnost i s těly), které musí být dle vašeho výkladu katolíky, tedy součástí církve, pokud byli (platně) pokřtěni.
Ad Ignác Pospíšil: Tady bych byl opatrný, pozor, abychom nenahrávali našim odpůrcům. V principu máte pravdu, ale potom katolíky byli i Masaryk, Hitler, Gottwald…. vždyť byli platně pokřtěni! Oni sami by se označení „katolík“ rozhodně bránili, nicméně nepřátelé sv. víry argumentují právě tím, že zločinec a masový vrah Hitler byl „katolík“, tudíž Katolická církev je zodpovědná za jeho zvěrstva a podobné bláboly. Proto je nutno uvádět zásadně, když o této problematice hovoříme, „odpadlý katolík“. Tak je to přesné.
tak že odpadlík jste i Vy, jelikož jste podepsal Chartu 77
Jděte se léčit. 1) podpis charty není odpadlictví, 2) nepodepsal jsem ji…
Ad Josef: Ta Vaše poznámka o podpisu Charty byla určitě směřována ke mně, nikoli k panu Ignácovi. Chartu jsem skutečně r. 1977 podepsal a pokud jste toho názoru, že jsem se tímto stal odpadlíkem, pak je to příspěvek pro kabaretní estrádu. Rád bych se zasmál tomu paragrafu kodexu, podle něhož podpis Charty znamená apostazi, a o němž nejspíš víte pouze Vy. Tento objev si nechte patentovat, budete slavný.
Mně to teda jasné není. Umím si představit, že je někdo jako heretik či apostata příslušnou autoritou prohlášen a odsouzen. Neumím si představit, že by to mohlo fungovat jakkoli samovolně, že tedy by k takovému závěru o papeži, biskupech, kněžích a jiných představených měli věřící docházet individuálně a jaksi svévolně, ale — a to zejména, a přitom by to byl nutný důsledek uvedeného — že by to mělo vliv na „realitu“, tedy platnost jejich jednání. Aspoň co pamatuju, když Viklef tvrdil, že kněz ve smrtelném hříchu vysluhuje svátosti neplatně, byl to jednak blud, ale hlavně nesmysl. Nedaří se mi vidět rozdíl. A je symptomatické, že logické vysvětlení schází, vždy to tu někdo jen tak vykřikne, nejlépe právě s nějakým „zbytečná disputace“. Nemluvě o tom, že pokud mohu pozorovat, ani příznivci tohoto pohledu se neshodnou, kteří údajní papežové a jiní preláti byli opravdovými papeži ap. a kteří jimi skutečně nemohli být — což už samo o sobě prokazuje neudržitelnost této teze. 🙂
Církevní zákoník obsahuje i samočinné exkomunikace, k takovým není třeba vyslovení autority. A vlastní rozum máme právě proto, abychom jej používali individuálně a nemuseli čekat až se vysloví autorita. Vidím-li vlka namísto pastýře a chci-li si jako ovce zachránit život, nezbývá mi než zdrhat. Ale jsou i „chytré“ ovce a ti se na vlka jdou podívat blíž.
Vaše argumentace Husovými bludy je mimoběžná, protože se týká zcela jiných věcí. Jeden jediný rozdíl z mnoha dalších: Hřích je stav duše a z každého hříchu se dá vyznat, litovat jej a může být rozhřešen a Bohem odpuštěn.
Odpadnutí od víry je setrvalý stav, ve kterém odpadlík našel zalíbení nechápe jej jako hřích, nelituje – je prostě mimo církev.
Evidentní odpadlík od katolické víry není součástí katolické církve a jako takový v ní tedy nemůže zastávat ani žádný úřad.
Výborně, takže František není papežem. Naprosto všechna jeho rozhodnutí jsou tedy neplatná (včetně jmenování kardinalu).
Co dál?
Jak Bůh dosadi papeže nového a pravoverneho? A co když i tento – jen sám pro sebe – zastává nějakou herezi? Stane se papežem, nebo jeho volba nebude platná, aniž by to kdokoliv věděl?
A co dál?
Zvolíte si papežem – jako někteří sedevacantiste, kněze, jehož kázání vám konvenuje?
Domyslite do důsledku to, co tu tvrdite?
Pokud papez zastava nejakou herezi jen v srdci, aniz ji hlasa jako pravou viru a aniz vyzyva k nasledovani teto hereze, tak urad nepozbyva. Ma hrich, ale hrichem tim urad neztraci. Ohledne neplatnosti jmenovani kardinalu a volby dalsiho papeze bych si hlavu nelamal, kdyz pisete, ze papeze dosazuje Buh, tak ten si cestu najde.
Děkuji, odpověď, kterou jsem očekával. 🙂
Mohu se optat, proč papež, jenž je heretikem „sám sobe“ úřad nepozbyva, zatímco ten, jen „učí herezi verejne“ ano?
A o jaké paragarfy CIC, respektive nauky tato svá tvrzení opirate?
Jen zcela na okraj – to, co se pokoušíte zde vsugerovat, nemá s katolickou naukou společného nic. Jde o čirý sedevacantismus.
Vychazim z proste uvahy, ze stav mysli a duse cloveka a tedy i papeze ci falesneho papeze, prezidenta i metare je jinym lidem skryt, dokud se dotycny sam neprojevi. Takze musite pockat az se heretik projevi, abyste jej mohl poznat jako heretika. A takto musi pockat kazdy. Nebo mate dojem, ze to poznate podle ksichtu?
Na to potrebujete paragraf? A kdyz jste tedy mou odpoved predeslou cekal, tak proc jste se na to ptal? Jiste jste predvidal i tuto mou odpoved, a jiz jste dokonce neomylne zatridil i me nazory. Podivuhodne.
Tak “ zdrhat před vlkem „, to jste přehnal, Sienkewicz například se na to díval jinak a pokud to my křestané nauděláme stejně, pak pro křestansko-židovskou civilizaci v Evropě se Apokalypsa změní v realitu, křest jednou udělený je nesmazatelné znamení a nelze ho zrušit. Vaše disputace necht se spíše zaměří proti vraždění nenarozených dětí a vzývání krve nevinných, přibývajících mučedníků K.
Myslím, že jste nepochopil ono zdrhání před vlkem. Myšleno je to tak, že utíkáte od falešné nauky, kterou onen vlk v církvi představuje a kterou rozšiřuje.
Neznamená to, že rezignujete na svou víru a že budete vlkům v církvi ustupovat. Ale proto, abyste sám uchoval svou víru, musíte se vzdálit působení falešných nauk a nebratříčkovat se s heretiky a apostaty.
Civilizace, ta pravá je křesťanská, a v dnešním kontextu ji dávat do souvislosti se židy je jako ji dávat do souvislosti s muslimy. Jak islám, tak judaismus představují falešná náboženství a jak v minulosti tak v současnosti civilizaci spíše škodí, spolu s mnoha dalšími falešnými kulty.