Pohoršení moderního katolického pohřbu
Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]
O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.
Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:
„Právě jsem se vrátil z dědečkova pohřbu. Byl to padlý člověk, jehož jediná naděje na spásu spočívá v nekonečném Božím milosrdenství a množství našich modliteb – což je skutečnost, která se v modlitbách a obřadech pohřbu podle novus ordo, jak jsem je zažil, bohužel nevyskytovala. Nedokážu říct, jestli si kněz vždycky vybral nejoptimističtější možnost, nebo jestli četl příslušné předepsané modlitby, ale byl jsem celou dobu zděšen (bez nadsázky), neboť jsem neslyšel ani zmínku o očistci, pokání za hříchy, ba dokonce ani stín pochybnosti o tom, že zesnulý je už v nebi. Místo toho jsme byli od začátku do konce vybízeni, abychom se radovali, že dědečkova duše už hledí Bohu tváří v tvář. Celkový dojem – a to i když pominu přeslazené kázání o bezpečné a jisté naději ve spásu – byl ten, že dotyčný člověk již zpívá s anděly, že tudíž žádného truchlení není třeba a veškeré modlitby za jeho věčný odpočinek jsou nadbytečné. Téměř ležérnost a otřepanost, s níž byla odmítána potřeba slz a smutku vzhledem k jistotě spásy zemřelého, byly vlastně dosti urážlivé. Jako by s tím říkalo: ,No tak umřel, to je toho.ʼ Bílý ornát a pallium k tomuto dojmu samozřejmě jen přispěly, a tak se mě zmocnil skličující a strašný pocit, že nám nové pohřební obřady nabízejí symbolicky ochuzené, po stránce vnímání transformované, sterilní a terapeutické prožívání křesťanského smutku, které se odmítá třást před strašlivými metafyzickými skutečnostmi, před strašnou soudnou stolicí Kristovou (jak to chápe východní ritus). Krátce řečeno, cítil jsem se okraden o správné truchlení. Jestliže tohle je všechno, čeho se nám při smrti dostane, stojí křesťanský život skutečně za to žít? Je opravdu takové hrdinství zemřít ve víře, je-li náš smutek tak prozaický a náš osud tak předvídatelný? S otcem jsme následně před svědky prohlásili, že chceme za každou cenu tradiční pohřeb!“
Hlavním smyslem tradiční mše za zemřelé je modlitba za duši zesnulého, aby byla spasena, a potřebuje-li očištění (jako velká většina spasených duší), aby byla brzy vysvobozena z očistcových plamenů. Staré requiem tedy soustřeďuje veškerou svou pozornost na zemřelého věřícího. Není v něm žádné kázání, ani žehnání určitých věcí či lidí. Za věčné odpočinutí duší se modlí zvláštní Agnus Dei. Proprium je nepřetržitým sledem modliteb za zemřelé. A tak dále.
To, jak se moderní pohřby změnily v citovou útěchu pro živé a oslavu smrtelného života zesnulého, je ve skutečnosti dvojím aktem nelásky: za prvé zbavuje křesťany příležitosti s láskou zapomínat na sebe a modlit se za duši milovaného člověka, příležitosti velký skutek duchovního milosrdenství vykonat, místo aby byli jeho pasivními příjemci. Za druhé připravuje duši zemřelého o moc a útěchu společné modlitby za ni. Je to špatné pro mrtvého i pro živé. To všechno samozřejmě předpokládá pravověrné chápání čtyř posledních věcí, které dnes lze zřídka předpokládat u kněží i u laiků.
Na tom jak, jak často a jak mnoho se modlíme za mrtvé, podle tradice Katolické církve skutečně záleží. Modlitba včetně nejsvětější oběti mše svaté je konkrétní lidský čin, který se odehrává v čase s prostoru, a má tedy účinek odpovídající intenzitě, s níž se uskutečňuje a nabízí Bohu. Soustředěně a často se modlit za duše v očistci je proto dobré pro ně i pro nás.
Abychom toho byli schopni, musíme věřit tomu, co děláme. Příslušné modlitby nám mají připomínat smysl a naléhavost toho, co činíme, a musíme k tomu mít vhodné příležitosti. Pokoncilní církev o to všechno katolíky ve větší či menší míře připravila a teprve teď, kdy se znovuobjevování liturgické tradice stále šíří, začínáme zažívat návrat vážných modliteb za zemřelé při tradičním rekviem.
Co tedy máme dělat? Musíme tradiční rekviem obnovovat, kdykoli a kdekoli můžeme. Měli bychom kněžím, kteří je umějí sloužit, dávat stipendia a úmysly. Měli bychom se postarat o to, aby naše závěť obsahovala jednoznačný pokyn, aby za nás bylo slouženo tradiční latinské rekviem, a odkázat na něj peníze. (Nutno poznamenat, že o tradiční rekviem může žádat každý katolík.) Měli bychom se účastnit zádušních mší ve svém okolí a vroucně se modlit za mrtvé, tak jako doufáme, že se jednoho dne naši blízcí budou modlit za nás.
Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] Podle liturgických předpisů pro novus ordo je bílá barva možná jen u pohřbů dětí. Pokud byla použita při pohřbu dospělého, jde o nedovolenou liturgickou inovaci, která však, jak vyplývá z dalšího textu, není zřejmě v USA žádnou výjimkou. Všechno ostatní, co je v tomto článku řečeno, však platí bezezbytku i u nás, jak mohu potvrdit z několika nedávných osobních zkušeností. (Pozn. překl.)
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/the-scandal-of-the-modern-catholic-funeral
I Václav Havel šel hned do nebe.
P. Václav Malý:
Jaký vztah k víře měl Václav Havel, k němuž jste měl zvláště v osmdesátých letech blízko?
Směřoval k Bohu, ale byl i v tomto velmi plachý, takže o něm nemluvil. Mluvil o horizontu, o zodpovědnosti vůči transcendentnu, o pohledu nad všednost. Považoval jsem za důležité nechat ho v této poloze. Byl pokřtěn i biřmován, ale nechodil pravidelně do chrámu. Vůči křesťanství měl však respekt a zabýval se jím.
Žvanil o transcedentnu, ale byl to kurevník a ochlasta a nabídku kněze ke konci života odmítl, na rozdíl od dr. Husáka, který zemřel zaopatřen. Místo toho v posledním tažení jel do Prahy, aby se setkal s tím tibetským šaškem.
Finis coronat opus.
Byl tedy velkým hříšníkem – a tomu jistě odpovídala velikost Vaší modlitby a oběti za spásu jeho duše.
Mě spíš děsí chování pana biskupa. A napadá mě církev naslouchající a doprovázející…
Pokládám pouze otázku. Nemyslíte si, že pan Havel vyznával Velkého architekta?
vzhledem k jeho pozici ve společnosti bych se té jeho potenciální zednářské víře nedivil, ale těžko soudit, člověk může své názory i víru časem měnit
K poznámce – nejspíše šlo o bílý ornat s fialovou stolou přes něj. Často to tak v NOM bývá.
Pravděpodobněji šlo skutečně o bílou. V USA je bílá jako liturgická barva při zádušních obřadech v NOMu oficiálně povolena a běžně se používá. Vizte anglickou verzi Všeobecných pokynů k římskému misálu 346e: „Besides the color violet, the colors white or black may be used at funeral services and at other Offices and Masses for the Dead in the Dioceses of the United States of America.“
(http://www.usccb.org/prayer-and-worship/the-mass/general-instruction-of-the-roman-missal/girm-chapter-6.cfm)
Ze strany tamních tradičních katolíků je tento nesmyslný zvyk samozřejmě terčem kritiky.
Ano, zeptala jsem se autora článku a sdělil mi totéž – že v USA je to při NOM-pohřbech oficiálně povoleno.
A nejedná se oficiálně o „povoleni“ užívat tuto barvu při zmiňovaných pohrbech děti, které si NOM kněží nekazni rozšířili na pohřby všechny?
Myslím, že ne, že to tam je opravdu oficiálně povoleno při všech mších za zemřelé, jak vyplývá i z výše citovaných pokynů z misálu. Když jsem se na to ptala autora, odepsal mi, že bílá je „unfortunately default color at Novus Ordo funerals“, tj. „bohužel běžná barva při pohřbech v Novus Ordo“.
Je dost pravděpodobné, že to tak historicky vzniklo, ale formulace anglických IGMR je všeobecná a nevztahuje se jen na pohřby dětí. Nicméně bílá barva je v moderních farnostech v USA jednoznačně preferovaná a existují i kněží, kteří černou a fialovou zcela odmítají, dokonce je těm, kteří chtějí normální barvu, prezentují jako dávno zrušený středověký přežitek (ač ve formulaci rubriky je kajícná fialová uvedena jako primární a černá a bílá jako možné varianty).
Odkazem na pohřby dětí se to ale nezdůvodňuje. (Nejspíš proto, že zastánci o předkoncilní liturgii nic nevědí.) Argumentuje se jednak obvyklými pokoncilními klišé o „velikonočním smyslu křesťanské smrti“, jednak tím, že celý pokoncilní pohřební obřad využívá symbolické odkazy na křest (paškál, svěcená voda, která je v NOMu také hlavně „připomínkou křtu“). Bílá barva prý má odkazovat na křestní roušku.
Když nahlédnete na anglickojazyčná katolická diskusní fóra, „jak přesvědčit moderně smýšlejícího kněze, aby si na pohřeb nebral ta hnusná bílá paramenta“ je celkem oblíbené téma.
Původ liturgických barev je třeba hledat v antických barvířských technikách, zejména v barvení za pomoci výměšku purpurových hlemýžďů. Čím byl oděv obarvený touto technikou tmavší, tím byl slavnostnější a vznešenější. Situace se mění v 9. – 10. století, když se prosazuje levnější technika barvení za pomoci rostlinných šťáv a v souvislosti s tím se mění i symbolické chápání jednotlivých barev. Tu nejslavnostnější nově nezaujímá temně purpurová, ale bílá, do té doby považována za barvu smutku (což se ostatně udrželo například v Ruské pravoslavné církvi, kdy se bílá barva nosí při pohřbech). Jak je to v Japonsku?
„Původ liturgických barev je třeba hledat v antických barvířských technikách, zejména v barvení za pomoci výměšku purpurových hlemýžďů.“
Můžete tuto premisu nějak dokázat?
Ano, tak nás to učili na teologické fakultě. Ten „výměšek purpurových hlemýžďů“ je rumělka, v té době nejlepší a také nejcennější barvivo.
Ach tak. Nuže,
1. barvivo vyráběné ze sekretů mořských plžů není rumělka, nýbrž purpur neboli nach. Rumělka se vyrábí z minerálu označovaného také jako cinabarit.
2. Mořští plži, z jejichž sekretů se vyrábí purpur, nejsou hlemýždi. Mořští hlemýždi neexistují, hlemýždi jsou z podstaty věci suchozemští.
3. Výše uvedené „vysvětlení“ je sice rádoby vtipné, ale když se nad tím hlouběji zamyslíte, nic nevysvětluje. Zejména nevysvětluje, proč tedy „nejvzácnější“ purpurová roucha historicky nikdy nebyla liturgicky nejslavnostnější.
4. I kdyby výše uvedené vysvětlení bylo pravdivé, historický původ symbolu a jeho význam jsou dvě různé věci, které spolu nemusí souviset. V tradiční liturgii je více případů, kdy úkon prvotně čistě praktického významu později získal hluboký symbolický smysl, ačkoli ten nebyl důvodem jeho zavedení.
Pěkné. Ví někdo, jak je to s liturgickými barvami (bílou – černou)u japonských a čínských katolíků?
Stejně jako kdekoliv jinde v NOM strukturách.
Proč by měli mít výjimky?
http://tokyo.catholic.jp/english/churches/tokyo-en/16368/
Ale mne by právě zajímalo, jak to bylo historicky předtím…
Ano, omlouvám se za chybu, ale ve své neodbornosti ohledně barviv a v daných souvislostech mi název barviva přijde méně podstatný.
Jinak ad 3.: podle toho, co bylo řečeno, se za nejslavnostnější považovalo roucho černé, kde toho barviva muselo být nejvíc. A právě proto se používalo při pohřbech.
Odkdy je pohřeb liturgicky nejslavnostnější příležitost?
touto větou jste to vystihl přesnšě – „největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu“