Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!
Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.
Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.
Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.
Vůdčí postavení duchovenstva vůči laikům v církevních strukturách není tedy žádným „klerikalismem“, což je v této souvislosti prázdnou a hloupou floskulí, nýbrž součástí hierarchického uspořádání Církve, které je takto neměnné už od apoštolských dob. Duchovní mají udílet svátosti, učit a řídit Církev (farář farnost, biskup diecézi). Pokud se i laikové podíleli a podílí na tomto poslání učící církve jako katecheté, pedagogové církevních škol nebo redaktoři církevních médií, tak vždy se souhlasem církevních představených, tj. duchovních osob.
Laikové jsou tady zavázáni svým duchovním představeným poslušností. Ta se ovšem týká pouze oblasti víry a mravů, nikoli např. toho, jestli si mají farníci koupit forda či škodovku. Tady kompetence duchovenstva končí, tady farář ani biskup nemá co nařizovat. Pokud by se o to pokoušel, byla by to jeho hloupost, a žádný „klerikalismus“.
Tím spíše potom nesmí duchovní z titulu své autority učící církve svádět nebo dokonce násilím nutit někoho ke hříchu. Zde je nutno se kategoricky vzepřít ve jménu autority Boží, která dala Desatero přikázání. Jestliže duchovní osoba nejenže sama hřeší, nýbrž ke hříchu svádí nebo i násilím nutí druhé, potom jde o hrubé zneužití autority a Církev vždy učila, že tady má člověk morální povinnost se postavit na odpor, jinak sám hřeší a také se podílí na hříchu druhého (bez hříchu jsou tady pouze malé zneužité děti, které postrádají dostatečné rozlišení, co je a co není hřích).
Duchovenstvo je povinno vyučovat Boží pravdy ve věci víry a mravů, nikdy nesmí učit něco jiného, tím spíše potom jednat v rozporu s touto naukou a nutit k tomu svěřené duše. Pokud toto je „klerikalismem“, tak díky Bohu za něj.
Dnes bychom ale „klerikalismus“ tohoto typu již těžko hledali. V pokoncilní církvi se plně realizovaly neomodernistické projekty, jež smazávají rozdíl mezi všeobecným kněžstvím věřícího lidu a kněžstvím svátostným, čímž se duchovenstvo zbavuje své vůdčí úlohy – a dodejme: i svých závazků být zodpovědnými učiteli víry tak, jak Církev stanovila. Stírání podstatného rozdílu mezi duchovním a laikem je potom jednou z řady herezí, jež pronikly do Církve v posledních desetiletích. Laikové mají stejná práva na řízení Církve jako duchovenstvo, názory diametrálně odporující zjevené nauce nutno akceptovat v rámci vnitrocírkevního „pluralismu“ se stejnou vážností jako samotnou pravdu. To se týká i názorů v morální oblasti: mimomanželský styk už není za všech okolností hříchem, stejně tak praktikovaná homosexualita. Proto tedy je možno homosexuálně žít, jak to pochopili mnozí laikové podporující domnělá „práva“ gejů a leseb, jakož i duchovní s touto orientací.
Pojem „klerikalismus“ byl vždy identifikován s nadvládou duchovenstva v Církvi. Pokud on je zodpovědný za případy homosexuálního zneužívání, jak tvrdí papež František, jak potom vysvětlí, že k největšímu nárůstu tohoto svinstva došlo právě v době, kdy se nadvláda duchovenstva v Církvi stírala, tj. kdy tzv. „klerikalismus“ se stal uvnitř Církve reliktem minulosti (70. a 80. léta 20. století)?
Viník přistižený při činu má vždycky tendenci odvádět pozornost od svého skutku tím, že vše motá dohromady bez jasných souvislostí. Vím o případu, kdy opilý řidič, který srazil a vážně zranil jednu ženu, mluvil o „disproporci svého chování“, o tom, že „s ním se stalo něco divného“, sváděl vinu na nedostatečné zabezpečení auta apod., jen jeho vyšší promile alkoholu v krvi se u něj octlo jaksi „mimo podezření“. Nejedná snad papež František stejným způsobem? Místo aby jasně pranýřoval praktikovanou homosexualitu jako hlavního viníka, odvádí pozornost na efemérní a nejasný výraz „klerikalismus“, jenž už dávno neodpovídá současné pokoncilní vnitrocírkevní struktuře. Papež František se navíc tímto svým výrokem bezděčně přiřadil k vášnivým odpůrcům Církve. Už francouzský premiér Léon Gambetta v 70. letech 19. století pateticky volal: „Odstraňte kelrikalismus z veřejného života, aby bylo ve Francii dobře!“
Přitom i méně chápavý pozorovatel si dovede spočítat, že když se před nějakými více než 50 lety umožnilo tichou cestou homosexuálům přijímat kněžské svěcení, tak se to muselo promítnout i do chování těchto duchovních vůči svým svěřencům. Jak dokazují policejní vyšetřování z USA i odjinud, 90 procent kněžských zneužití je homosexuálních nebo efebofilních.
Na vině tedy není žádný „klerikalismus“, nýbrž připouštění homosexuálů ke svěcení a uvolnění prostoru pro homosexuální chování v Katolické církvi, což je v hrubém rozporu s katolickou naukou, jak byla od prvopočátku hlásána. A půjdeme-li ještě dál, tak toto malomocenství v Církvi, jak nazval celou hanebnou záležitost známý italský historik Roberto de Mattei, povstalo z otrávené studny, kterou představuje neomodernistická teologie, jež pronikla do církevních seminářů, škol a médií. Právě ona požaduje -. jak markantně předvedl ve svém projevu na setkání rodin v Dublinu jezuita James Martin – aby Církev „uznala“ homosexuální chování v Církvi jako normální a rovnoprávné s heterosexuálním.
Tady máme názornou ukázku plodů tolik vychvalovaných pokoncilních změn: masové homosexuální zneužívání seminaristů a adolescentů kněžími, vychovanými v tomto duchu. Je snad náhodou, že podle arcibiskupa Vigana, jenž odhalil krytí těchto aktů vysokými hodnostáři včetně samotného papeže a tím i existenci homolobby uvnitř samotné Církve, mediálně označované jako „levandulová mafie“, téměř všichni se hlásili k progresivnímu křídlu uvnitř Církve a hájili neomodernistické hereze o rodině, manželství a „právech“ homosexuálů?
Tzv. tolerance a vnitrocírkevní pluralismus, kdy se nerozlišuje mezi pravdou a bludem, kdy hřích přestává být hříchem a klade se někdy i na roveň ctnosti, je skutečnou příčinou tohoto bahna, jež vybublalo z nitra Církve. Kéž by to pomohlo těm katolíkům, kteří dosud tápou, aby poznali, že návrat k pravé nauce a odsouzení herezí je jediným řešením a záchranou!
S tím souvisí i postulát státu na katolických základech, právě to, co odpůrci Církve nazývají „klerikalismem“. Sv. Pius V. nařídil v Papežském státě trestat homosexuální zneužití duchovním smrtí. To platilo až do zániku Papežského státu r. 1870. To podporovali i církevní učitelé, především sv. Alfons z Liguori. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním…“. Stát založený na katolických principech, kdy potrat, antikoncepce, sexuální zvrhlosti, pornografie a praktikovaná homosexualita jsou trestnými činy, tedy to, co nepřátelé katolické víry odsuzovali jako „klerikalismus“, se tak jeví pro současnou civilizaci jako záchrana, i když reálně nelze v dohledné době počítat s jeho restaurací.
O tom lze uvažovat až poté, kdy se Katolická církev opět zaskví očištěna ve své obnovené kráse podobně jako na tridentském koncilu a bezprostředně po něm. Očištěna od neomodernistických bludů, od stírání rozdílu mezi pravdou a omylem nebo dobrem a zlem, od podceňování těžkých hřčíchů a jejich krytí. Kéž Bůh dá na přímluvu Panny Marie, za to se vroucně modleme!
PhDr. Radomír Malý
Nějak mi to nepasuje dohromady: „[slovo] mediálně používáno […] proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, proti snaze o vybudování katolického státu […] Duchovní mají udílet svátosti, učit a řídit Církev (farář farnost, biskup diecézi). […] Laikové jsou tady zavázáni svým duchovním představeným poslušností. Ta se ovšem týká pouze oblasti víry a mravů“.
A proti tomu „[…] katecheté, pedagogové církevních škol nebo redaktoři církevních médií, tak vždy se souhlasem církevních představených, tj. duchovních osob“.
V ideálním, tedy katolickém státě jsou školy a média církevní a proti nim školy a média světská, nebo jsou tam školy a média pouze církevní? Doteď jsem myslel, že samozřejmě platí druhá možnost, tedy že školství i média i vše podobné má být podřízeno církvi. Je to snad jinak? Nebo to tak sice je, ale souhlas představených se skutečně omezuje čistě na věci víry a mravů a jinak si školy i média mohou dělat, co chtějí? (To si ani moc neumím v praxi představit, že by si třeba ředitele gymnázia volili učitelé a biskup by měl jen právo veta, kdyby zvolený neměl odpovídající víru a mravy?) Mně z toho vychází, že výsledkem je nutně zcela zásadní politická moc církve v katolickém státě, jak by to vůbec mohlo být jinak? Pak by bylo ovšem trochu zvláštní tvářit se málem ukřivděně („údajné zneužívání“), když na tyto přirozené snahy někdo poukáže, a dělat, že církvi jde přece čistě o víru a mrav, kdepak politická moc.
Nejde přeci o to, že by měla média poslouchat biskupy, ale psát pravdu. Je to jako kdyby špagetám říkali guláš.
Ad Matěj: Ideálem katolíků, byť dnes nerealizovatelným, opravdu je katolický stát. To ovšem neznamená, že by nekatolíci neměli být tolerováni a měli by být násilím nuceni k přestupu na katolickou víru. Toto skvěle analyzuje návrh sdružení Coetus Internationalis Patrum na IIVK k diskusi o náboženské svobodě: v zemích s katolickou většinou má mít Katolická církev skutečně prioritní postavení, jež se projeví především v legislativě, která bude trestně stíhat potraty, praktikovanou homosexualitu, pornografii, úmyslnou devastaci sakrálních objektů atd. Nekatolíci a ateisté však dle těchto propozic mají mít plnou svobodu a nesmějí být pro své přesvědčení diskriminováni. Žel tento návrh byl na DVK smeten ze stolu a místo něj byla schválena Dignitatis Humanae, která klade pro všechny státy rovnítko mezi katolickou víru a nekatolická náboženství – a to i v zemích, kde katolíci mají většinu.
V našich poměrech tuto problematiku skvěle řešil rakouský konkordát s papežem r. 1855, který postavil obecné školství, gymnázia a reálky pod církevní dozor, ovšem s tím, že nekatolíci, v tehdejších poměrech se jednalo o evangelíky a židy, mají právo zřídit si své vlastní školy tohoto typu, což koneckonců beztak fungovalo už od dob Josefa II. Odborné školy (průmyslovky atd.) a univerzity měly pak být bez církevního dozoru a přístupné všem bez rozdílu vyznání. V praxi to samozřejmě znamenalo, že na těch školách, které byly pod církevním dozorem, musel být ředitel katolík, pokud některý z učitelů byl jiného vyznání, mohl sice na této škole učit, ale nesměl mluvit proti Katolické církvi. Přirozeně potom ředitelem protestantské školy musel být evangelík a židovské žid. Žel tento konkordát byl po r. 1868 v důsledku tzv. květnových zákonů zrušen a škola v Rak.-Uh. se stala v dnešním slova smyslu „laickou“.
Takže tolik na vysvětlenou.
Boření sakrálních objektů se s potratem vůbec nedá srovnat. První je život, druhé majetek, kultura, čest a dobrá pověst věřících. Ostatně i kdyby se všechny atomy dále od Slunce než je Země proměnily v homosexuály a ti by začali naráz se sodomií, ještě by to nebylo samo o sobě ani zdaleka takové zlo, jako jeden potrat.
Středověká křesťanská Evropa podává nepřeberný sled soužití církve a světské vlády. Myslím, že by bylo příliš jednoduché skončit u tvrzení „výsledkem je nutně zcela zásadní politická moc církve v katolickém státě, jak by to vůbec mohlo být jinak“ – mohlo a bylo.
U nás to končí nejpozději Marií Terezií, jinde – např. ve Francii – výrazně dříve. V období po Marii Terezii je lepší se obrátit do USA.
Pane doktore, moc pěkně shrnuté a pojmenované.
Díky moc za článek. Sám jsem zmatený, co papež tím „klerikalismem“ míní.
Výborné!
Pokud může být vysvěcen na kněze heterosexuál s tím, že se předpokládá, že má svobodnou vůli a tudíž je schopen ovládat a korigovat své sexuální tužby tak, že se zcela zřekne jakéhokoli aktivního sexuálního života, proč by totéž nemohlo být požadováno po homosexuálovi? On má menší nebo jinou svobodnou vůli? On není schopen dostát takového závazku? U něj se apriori předpokládá, že svému závazku nedostojí? Už dávno přece neplatí, že by se kněz setkával více s muži než ženami, když jsou pastorační a farní rady plné žen, církevní školy plné katechetek a učitelek, farnosti varhanic, hudebnic, administrativních pracovnic apod. Zpravidla nejde říct, že homosexuál se jde do kněžské služby vystavovat většímu sexuálnímu pokušení než heterosexuál. Jiná věc jsou řeholníci v řádech, kteří tráví čas pouze spolu. Ale ty případy zneužití se převážně týkají kněžích ve farnostech, kteří nejsou uzavřeni pouze v mužském světě.
Realita ukázala, že sa mýlite. V mužských hierarchických štruktúrach jrozí vytvorenie levandulovej tieňovej vlády, tam treba byť opatrný. Okrem toho, homosexuálne sklony, sú, z katolíckeho pohľadu, istou úchylkou, čo je zase v rozpore so západným nastavením, z ktorého vychádzate, pripúšťam
Ad Honza Kohoutek: Homosexualita je sama o sobě nezřízená, jak říká katolický katechismus. Nota bene promiskuitní chování je u homosexuálů podstatně vyšší než u heterosexuálů, o čemž svědčí nejlépe statistiky, že většina chorob AIDS připadá na homosexuály a lesby. Proto Církev v minulosti nepřipouštěla přístup homosexuálků ke svěcení a je osudovou chybou, že dnes je tomu – alespoň v rpaxi, když ne teoreticky – jinak.
Tak úplně to není. Homosexualita sama o sobě je nezřízená a ne nadarmo se říká, že kdo lže, ten krade… prostě se snadněji dostanou na šikmou plochu. Dokazují to nejen statistiky pohlavních chorob, které uvádí pan Malý, ale rovněž statistiky prostituce dětí a mladistvých.
Věděl jste, že z prostituujících dětí a mladistvých je 95 procent mužského pohlaví? A fakt za nimi nechodí ženy. Není divné, že čtyřprocentní menšina homosexuálů „spotřebuje“ 95 procent dětských prostitutů? Proč má o tolik větší „spotřebu“ než heterosexuálové, když je o tolik menší?
Přijde mi tragikomickym faktem, že po resignaci papeže začali konservativci volat až v době, kdy začalo být zřejmé jeho zapojení do krytí sodomitskych struktur v Neocirkvi.
V době, kdy vyhlasoval bludna učení (např. v Amoris laetitia), je z klidu nevytahlo nic.
Smutné.
Celá skvadra dominikánů vytáhla, aby prokázala, že Amoris laetitia je v naprostém pořádku a vydala na to téma celé dvojčíslo jejich dnes už bohužel obyčejného plátku Salve.
Výsledek je potom takový:
http://www.katyd.cz/clanky/odpovedny/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html
Za povšimnutí stojí jednak to, že tazatel vůbec nedostal odpověď na jasnou otázku ohledně nutnosti svátosti smíření, jednak to, že se tam zmiňuje další spolupracovník sv. Otce – a opět je v jeho blízkosti kokain a homosexualita (že biskupské svěcení dostal od člověka „stojícího na ramenou Karla Marxe“, to už by vyloženě nudilo).
Článek není špatný, ale poněkud strnulý.
Například oceňovaný novinář Rod Dreher, který rozhodně nepatří „neomarxistická a liberální média“, dlouhodobě se skandály zabývá a výrazně kritizuje papeže Františka používá
termín „klerikalismus“ prostě proto, že někdo např. kryje zločiny nebo vážná selhání nějaké osoby, protože tato osoba je knězem, biskupem atd. Je toto použití slova špatné nebo ne? Krytí zločinných kněží je silným aspektem současných skandálů.
Viz
https://www.theamericanconservative.com/dreher/the-cost-of-clericalism-rick-fitzgibbons/
(Vycházet pouze ze českých zdrojů znamená v současné době obvykle být na samém chvostu dění a porozumění.)
Navíc také předpokládám, že dr. Malý ví, že např. reformy nebo podivné interpretace VII byli mnohdy prosazovány biskupy a kněžími proti vůli farníků i tradici zároveň.
Nelze podobnému zneužívání autority kněze říkat rovněž „klerikalismus“? Dr. Malý to vůbec nezmiňuje.
Podobně je kritikům papeže Františka mnohdy vyčítáno, že kritizují papeže, protože papež se prostě kritizovat nemá asi nikdy – nemůžeme tomu opět říkat (oportunistický) „klerikalismus“?
U nás např. otec Petráček předhazuje svým oponentům, že jako laici nemají co kritizovat papeže a snad ani jeho samotného, protože papež je papež a on je kněz. Jak se podobnému přístupu říká?
Faktorem v některých zneužíváních např. v Pennsylvánii bylo, že zločinný kněz vysvětloval naivním obětem, že smilnit s ním je něco posvátného atd. – protože je kněz.
Jak se tomuto fenoménu říká?
Chápu, že slovo má svou historii, ale ta historie není vše.
Chápu také, že papež asi používá „klerikalismus“ k odlákání pozornosti a útoku na tradičnější kněží atd.
Jaké slovo máme ale používat místo tohoto k popisu zmíněných palčivých fenoménů?
Možná „zvrácený klerikalismus“?
Klerikalismus nebo levandulová mafie – proč by se to mělo vylučovat?