Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?
II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.
Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?
Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.
Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.
Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.
Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.
Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.
I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.
Jak dlouho trvalo toto dynamické hlásání Božího Slova a posilování víry ve světě?
Odpověď je poměrně jednoduchá. Nádherný pontifikát Pia XI. měl pokračování za mnohem těžších podmínek ve stejně nádherném pontifikátu Pia XII. Bohužel ale už v době meziválečných dvou dekád započaly podvratné intriky modernistů uvnitř Církve. Probíhaly ve vší tichosti. Mám tady na mysli četné teology, kteří učili něco na hranici mezi ortodoxií a herezí. Snažili se dokazovat – v duchu, jenž byl neakceptovatelný z hlediska Tradice – že jsou nezbytné dalekosáhlé reformy Církve. Požadovali kolegialitu, modernizaci liturgie (tj. její zjednodušení a odmítnutí latiny), zřeknutí se dosavadní morální nauky (a v každém případě její změkčení). Domáhali se liberálního dialogu Církve se všemi lidmi ve jménu „integrálního humanismu“, jak otevřeně hlásal r. 1936 profesor filozofie a katolický laik, jehož vliv v Katolické církvi prudce stoupal, Jacques Maritain.
Všechny tyto požadavky byly v Církvi známé ještě před smrtí Pia XII. 9. října r. 1958. Po jeho smrti byly shromážděny a předloženy na II. vatikánském koncilu, legálně svolaném Janem XXIII. Tam došlo k revolučnímu převratu jako v první fázi Francouzské revoluce.
Co tím myslíte?
Jak známo, r. 1789 Ludvík XVI. svolal ve Francii generální stavy, které se přejmenovaly na Národní shromáždění. Potom byla vyhlášena vzpoura králi. Koncil Jana XXIII. – to jsou takové „generální stavy“ Církve. Není to moje přirovnání. Jako první je použil sám kard. Josef Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.), ktery řekl chilským biskupům r. 1988, že II. vatik. koncil znamená jakési „generální stavy Církve“. Toto je pravdou.
Navzdory disciplinárním protiopatřením Pia XI. a XII. se v Církvi v tichosti rozvíjela novátorská liberální teologie. Rozhodující většina jejich tezí byla v rozporu s dosavadní naukou Církve a právě z těchto „nauk“ se rozvinul v Církvi dosud nepředstavitelný převrat.
Stało se to právě na II. vatik. koncilu, kdy „nová doktrína“ byla podpořena většinou biskupů za současného mlčení papeže.
Lze v této souvislosti říct, že revoluce proti řádným mravům r. 1968 měla svůj zárodek v r. 1958, kdy byl svolán II. vatikánský koncil?
Absolutně ne! Ani papež Jan XXIII., ani koncil neproklamovali revoluci ve věci morálky.
Stało se něco jiného: Koncil tak silně oslabil Církev, v každém případě její nauku, tak mocně jí zatřásl, že revolta r. 1968 tím byla usnadněna. Jan XXIII. nevolal po revoluci v morálce (v sexuální sféře). Pokud je mi známo, tak nikdy se k této věci nevyjádřil. Mluvil samozřejmě o dialogu s komunismem a o míru, jak to dal najevo ve své encyklice „Pacem in terris” (pokládané za jeho závěť). Dočkal se za to pochvaly od Sovětů. Neříkal ale zhola nic o změně morálky a o potřebě její relativizace. Vydal dokonce encykliku na obranu latiny jako jazyka veřejné modlitby Církve (Veterum sapientiae).
To ale nic nemění na faktu, že koncil tak mocně oslabil Církev a západní svět, že revolta r. 1968 se stala možnou a co je ještě horší – účinnou ve velkém rozsahu.
Když Pavel VI. se pokoušel zastavit tuto revoluci nádhernou encyklikou „Humanae vitae” a stejně nádherným tzv. Credo Paulinum, čili vyznáním víry složeným veřejně na Svatopetrském náměstí v Římě 30. června r. 1968, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zastavit. Tisíce kněží opustilo svoji službu, Církev ztratila jednotu nauky, zhasla doktrína „sociálního království Kristova“.
Je možno v této souvislosti říct, že „studenti”, pokládaní za klíčové revolucionáře roku 1968, měli důvody k odmítnutí tradiční nauky Církve a tradiční morálky? Když modernisté začali v Církvi šířit relativismus, tím fakticky položili základy k odmítnutí tradiční nauky Církve a tradiční morálky…
Narůstající modernismus v Církvi (mezi hierarchií) vedl k paralýze Církve – k tomu, že nebyla schopna reagovat na zlo ve společnosti. To je ale pouze jedna z příčin takového stavu. Tím druhým – a pravděpodobně rozhodujícím činitelem byl tzv. liberální katolicismus (rostoucí spíše zespodu). Polský básník Czeslaw Milosz, jenž nebyl žádným horlivým katolíkem, ale miloval krásnou tridentskou liturgii, vstoupil jednoho dne do jakéhosi katolického kostzela v Kalifornii, kde bydlel. To, co tam viděl, ho šokovalo. Mše vypadala jako estráda. „Církev se ohnula, satan se stal nástrojem pokroku“, psal Milosz svému příteli Jerzemu Giedroycovi. To ukazuje, že i ten, koho nelze uznat za představitele katolické ortodoxie, ale má zdravou soudnost, podepřenou nadto rozumem básníka a profesora univerzity v Berkeley, je schopen odhalit zlo a nazvat ho jménem.
Později bylo ještě hůř. Neustálé tance, lámání bochníku chleba a rozdávání věřícím pod heslem, že toto je Tělo Kristovo. Kněží oblečeni do jakýchsi hader brali do rukou mikrofon, utíkali k dětem a říkali jim: „Teď ty budeš kázat místo mne.“ K čemu ztišení k modlitbě a kontemplace? Musí být přece veselo…
Opakuji ještě jednou: koncil sám o sobě nedal vzniknout zárodku revoluce r. 1968, ale sebeobranné síly Církve a potažmo západní civilizace tak oslabil, že revoluce byla usnadněna a nabrala na síle.
Reakce se dostavila poměrně rychle, nicméně bohužel jednalo se pouze o dva konzervativní počiny Pavla VI., které bránily víru. Ale už krátce po podpisu krásných dokumentů, čili „Humanae vitae” a „Credo Božího lidu”, papež toutéž rukou podepsal apoštolskou konstituci „Missale Romanum”, zavádějící v Církvi údajně „obnovený“ římský misál, čili tzv. „novou mši“ (vytvořenou „u zeleného stolu“ komisí teoretiků). Její podobu dostatečně známe: stoly místo oltářů, chybí římský kánon, svévole téměř ve všem atd.
Existovala ale šance na energičtější aktivity?
Ano, a právě toho se dožadovali věřící. V r. 1969 polský spisovatel Jędrzej Giertych napsal brožuru „Tváří v tvář atentátu na Církev”. Giertych prosil papeže, aby neustal ve svém boji o katolickou normalitu a záchranu Tradice. Ať obsadí diecéze lidmi oddanými této věci. Ať uplatní i kanonické tresty, když to bude nutné. Ať veřejně pranýřuje nepřátele, kteří jsou uvnitř Církve. Jen díky těmto opatřením můžeme my, katolíci, zvítězit nad zlem uvnitř Církve. Bohužel před 50 lety tyto oprávněné požadavky se staly jenom zbožným přáním…
Děkuji za rozhovor.
Tomasz D. Kolanek
Zkrácený překlad: PhDr. Radomír Malý
Nedávno mi vyprávěla známá z Polska, jak byla svědkem prvního svatého přijímání své praneteře v Anglii.
Mše doprovázená nějakými cajdáky, přijímání podávali akolyté, přičemž kněz seděl celou dobu rozvalený v sedes. Ke konci pak vstal a přišel k asi 5letému pobíhajícímu děcku s Hostií, ukázal mu ji a zeptal se nahlas: „Chceš to?“
Bohužel další z článků budujících představu (dost vzdálenou relitě) o ideální situaci Církve před 2VK. Zdá se však pravdě bližší jasnozřivý pohled Hilaire Belloca (jednoho z nějvětších katolických intelektuálů 20. století), který již v roce 1936 psal o tom, že katolická věc se zdá být minimálně v Evropě prohranou, protože Církev ztratila elity a lidové vrstvy budou následovat (jako obvykle). Mimochodem není zřejmě ani pravda, že by katolicicsmus v zemích s liberálními vládami (zmiňovaná Francie, Německo apod.) byl zase až tak silný, když si opakovaně a vytrvale většinově volili socialistické (ve Francii, Španělsku) nebo (Německu) nacionálně socialistické vlády. Pravda je taková, že Církev ztratila během několika desetiletí desítky procent populace a zbývající katolící byli většinově tak dezorintovaní nebo prostě matrikoví, že na nějaké „sociální království Kristovo“ prostě něměli ani pomyšlení (ve své většině). Samozřejmě vždycky byli skutečně přesvědčení katolíci, ale zřejmě minimálně ve 20. století výrazně v menšině.
Je zajímavé, že za římské říše křesťanům to, že nemají elity, pranic nevadilo. Je-li církev zdravá a silná, elity budou dříve či později následovat ji.
Obávám se, že srovnáváte nesrovnatelné. Pokud se v článku mluví o budování „sociálního království Kristova“, tak to holt bez těch elit nepůjde, nakonec ani v Římské říši, dokud Církev nezískala elity od Kostantina dále, tak žádné sociální království Kristovo nebylo…a problém právě je v tom, že ona zřejmě úplně zdravá nebyla ani před 2VK, když i přes nominální většinu (matrikových) katolíků vítězili protikatolické strany…
Tak jistě, skutečnou většinu asi neměla nikdy a nikdy mít nebude.
Inu, církvi se většinou daří tam, kde je bída. V římské říši napomohla přílivu věřících životní situace většinové populace, které zrovna do zpěvu nebylo a křesťanství jim nabídlo odměnu v posmrtném životě za těžký život, zjednodušeně řečeno. Paralelní trendy dnes vidíme na příkladu jižní Ameriky a Afriky. Blahobyt zemí západního světa vede k opačným trendům…
Ad Petr: Mnou přeložený článek nic nemluví o ideální situaci Církve před DVK. Nicméně nedá se oddiskutovat, že tehdy přece jen kostely v Evropě byly plnější než dnes, praktikujících věřícíéch bylo percentuelně mnohem víc, i když netvořili většinu (proto socialisté a liberálové ve volbách vítězili). Proces sekularizace nastoupil už po Francouzské revoluci jako její důsledek. Jenže odpad od víry se právě za pontifikátu zásadových papežů bl. Pia IX. a sv. Pia X. zastavil, o tom existují statistická data, naopak se před I. světovou válkou ukázal trend zvyšující se katolické religiozity a navyšování počtu konverzí. To, co psal Belloc o ztrátě elit ve 30. letech, byla sice pravda, jenže odkud se měly ty katolické elity vzít? Již tehdy existovala diskriminace katolíků v přístupu ke vzdělání a ke kariéře, zejména ve Francii, kde platila od r. 1904 přísná odluka Církve od státu.
Správně se ale ptá pan ignác, jestli ty elity byly opravdu něčím nezbytným. Nebyly, příkladem v té době bylo Holandsko, kde po napoleonských válkách a garanci náboženské svobody katolíkům se jich hlásilo ke Katolické církvi cca 10 procent, neměli žádné elity, jednalo se především o venkovské obyvatelstvo na jihu země, a přesto během jednoho století dokázali zvýšit percentuelní stav katolíků na více než 30 procent obyvatelstva, hlavně díky vysokému počtu dětí.
Samozřejmě stav před koncilem nebyl ideální (a kdy v dějinách Církve byl?), jenže nelze upřít jedno: tenkrát počet lidí na nedělních bohoslužbách nijak výrazně neubýval, to začalo až po DVK. Mohu to potvrdit jako pamětník, navzdory bolševické perzekuci byly kostely ještě počátkem 60. let plné.
Dr. Malý: Domnívám se, že příčinnou souvislost mezi ubýváním věřících a II. vat. koncilem jste pořád nedokázal. Pořád se domnívám, že úbytek byl způsoben obecným odklonem od tradičních náboženství. I z těch odkazovaných zahraničních článků vyplývalo, že úbytek věřících katolíků začal dříve než po II. vat. koncilu.
A mimochodem – já dnes vidím také plné kostely. Když přijdu na mši (NOM, ne tradiční) v Brně, Boskovicích nebo ve Sloupu a přijdu na poslední chvíli, je problém si sednout, lavice jsou plné a lidé stojí i vzadu. Je pravda, že chodím na „hrubou“, na ranní bude určitě méně lidí, ale také bych ze svého zakoušeného výseku reality mohl vyvozovat, že věřících neubývá. Když pomineme uplynutí hodně času od 60. let a možnou idealizaci (člověka může i paměť zrazovat a může si „pamatovat“ věci zkresleně), ani z Vašeho výseku reality, který jste tehdy viděl a vnímal, se nedá vyvozovat, že věřících neubývalo.
ad J. Kohoutek: Nebudu nic dokazovat, to dostatečně dokáže místo mne oficiální statistika brněnské diecéze, zveřejněná v Actech curiae, vide můj příspěvek níže z 19.6. v 11,20.
Nejbliz pravde byl Charles Peguy, ktery na pocatku 20. stoleti kostatoval rozpad krestanstva.
Katolicka civilizace skoncila davno predtim, nahrazena byla „osvicenstvim“.
Tady jde ovsem o neco jineho, o vypuknuti obcanske valky uvnitr Cirkve same. To se muze vystopovat az nekam do poloviny 19. stoleti, ale pokoncilni zmateni je radove nekde jinde.
Zajimave je jeste, jak chapete to „budovani socialniho kralovstvi Kristova“ a tvrdite, ze to nejde bez „elit“. Vy to berete jako pozemskou risi. Ve skutecnosti jde o obraceni a hledani Boziho kralovstvi – socialni kralovstvi bude pridano.
Viem, že týmto svojím príspevkom znovu hnem žlčou mojím oponentom, ale nemôžem mlčať, keď sa tu prezentujú milosrdné polopravdy a lži profesora Kornata ako fakty.
Podľa jednej nemeckej štatistiky nie je pravda, že vyprázdňovanie kostolov zavinil Druhý vatikánsky koncil. Tu je štatistika percentuálneho počtu katolíkov na nedeľných bohoslužbách podľa rokov:
r. 1950 50,6 %
r. 1955 48,4 %
r. 1960 46,3 %
r. 1965 42,6 %
r. 1970 37,3 %
r. 1975 32,7 %
r. 1980 27,0 %
r. 1985 24,8 %
r. 1990 21,9 %
r. 1995 18,6 %
r. 2000 16,5 %
r. 2005 14,3 %
r. 2011 12,3 %.
(Zdroj: Haunerland W.: Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil. In: Römische Messe und Liturgie in der Moderne. Freiburg im Breisgau: Herder, 2013. ISBN 978-3-451-30908-3, s. 34-35.
Štatistiky dokladajú niekoľko signifikantných skutočností. Predovšetkým:
1. Prepad návštev katolíckych kostolov v nemeckom prostredí nezačal po Druhom vatikánskom koncile, ale už omnoho skôr. Štatisticky to môžeme doložiť minimálne od roku 1950.
2. Trend úbytku počtu veriacich na katolíckych bohoslužbách je kontinuálny a vôbec nie je zreteľný významný vplyv koncilu na znižovanie návštevnosti svätých omší.
Toľko k situácii v Nemecku. K situácii vo Francúzsku sa vyjadrím v najbližšom príspevku.
Viem, že po tomto mojom príspevku sa na mňa moji oponenti vrhnú ako smečka zúrivých psov na svoju korisť. Lenže ja mám – ako sa v Čechách hovorí – „pro strach uděláno“. V boji za pravdu som už schytal mnoho rán pod pás a mnoho ich ešte schytám, ale to ma nemôže zastaviť.
Na to, aby sme pochopili príčiny úpadku viery v Európe, je potrebné to, čo hovorím už dlhé roky: seriózny vedecký výskum, založený na štatistických údajoch. Nepomôže nám, keď si to budeme zľahčovať a hádzať všetko na koncil. Pápež Ján XXIII. zvolal koncil práve preto, aby zastavil odkresťančovanie Západu. Dnes vieme, že Druhý vatikánsky koncil proces sekularizácie Európy nezastavil. Ani nemal šancu zastaviť ho, ako to napokon konštatoval aj arcibiskup Lefebvre. Ale vykresľovať situáciu pred koncilom v ružových farbách a situáciu po koncile čiernou farbou je pavedecké, stupídne a smiešne. Proti tomu budem bojovať dokiaľ mi budú sily stačiť.
Čo sa týka situácie Katolíckej cirkvi vo Francúzsku, tá bola katastrofálna už v 1. polovici 20. storočia. Kardinál Suhard so zdesením konštatoval, že celé regióny nemajú kňazov. Išlo napríklad o Burguňsko, Bretaň a Aveyron. Preto sa rozhodol založiť v roku 1941 Mission de France (Francúzská misia), ktorej úlohou bolo vychovávať diecéznych kňazov, určených prednostne na hlásanie evanjelia v odkresťančených regiónoch vlastnej krajiny. Francúzsko sa tak stalo už v 1. polovici 20. storočí misijným územím, na ktorom sa začala reevanjelizácia. Kým v minulosti francúzski misionári vykonávali misie v zahraničí, od roku 1941 sa stali misionármi už aj vo vlastnej krajine. Najhoršia situácia bola v Paríži a vo veľkých mestách, kde mali silné pozície francúzski komunisti.
Ideálne to však nebolo ani v tradične katolíckom Taliansku. Podľa jednej štatistiky v roku 1955 v talianskom meste Bologna len 7 % robotníkov praktizovalo svoju vieru.
Ad K. Dučák: Já zase na rozdíl od Vás budu nekompromisně hájit vinu DVK na této situaci, přesněji řečeno vinu DVK a vývoje, který po něm následoval. Píšete: „vykresľovať situáciu pred koncilom v ružových farbách a situáciu po koncile čiernou farbou je pavedecké, stupídne a smiešne. Proti tomu budem bojovať dokiaľ mi budú sily stačiť.“ Podsouváte autorovi článku i mně něco, co ani jeden netvrdil a netvrdí. Samozřejmě laicizace po II. světové válce v západních zemích probíhala, jenže – jak ukazuje sama statistika, kterou uvádíte, byla pomalejší než po koncilu. A ten úpadek praktikujících katolíků posledních desetiletí je ještě více alarmující, než statistiky udávají, protože od 90. let v Německu žili a pracovali Poláci, Filipínci a další příslušníci katolických národů, kteří zaplňovali kostely, zatímco Němci odpadali. Jak vysvětlíte, že dnes se v Německu a v Holandsku musí prodávat kostely, které ještě v 60. letech byly plné, že se musí zavírat semináře atd.? Statistiky z Velké Británie, USA, ale i Holandska naopak vykazovaly – viděl jsem je před lety – vzestup účasti na nedělní mši sv. v 50. letech, dnes je to opět katastrofa. Hlavně ale – před koncilem přece jenom nevládl ve výuce věrouky a mravouky takový zmatek jako dnes, přece jen platila autentická katolická nauka jako závazná, což dnes není, dnes naopak mají zelenou i nejnehoráznější hereze. Opět neidealizuji předkoncilní dobu, hereze se šířily skrytě, nicméně oficiální výuka na katolických školách a ve výuce náboženství byla autenticky katolická, což dnes již není, o tom snad není třeba podávat důkazy.
Tak to máte pane doktore problém. U Karla už nebudete rozumně uvažujícím člověkem.
V odborných debatách o príčinách poklesu duchovných povolaní na Západe sa stretávam s rôznymi názormi. Jedna príčina – a to tá najzávažnejšia – mi však v týchto debatách neraz chýba. A aká je tá príčina? Demografická katastrofa! Raz som sa po jednej svätej omši vo Viedni, ktorú celebroval kňaz pôvodom z Poľska, pýtal jedného miestneho katolíka: „Prečo máte v Rakúsku toľko kňazov z cudziny? Kde máte vlastných kňazov?“ Odvetil mi s úsmevom, ale trafil klinec po hlavičke: „Veď my už nemáme ani deti. Tak ako by sme mohli mať kňazov?!“
Paradoxne, Rakúsko na tom nie je až tak katastrofálne, ba podľa posledných poznatkov, ktoré mám, sa v poslednom čase zvyšuje počet krstov v katolíckych kostoloch a to je pozitívna správa do budúcnosti. Katastrofálne je však na tom susedné Nemecko, ktoré vymiera takým tempom, že mu nepomôže ani vlna prisťahovalcov, ktorí doteraz ako-tak eliminovali proces rýchleho vymierania Nemcov. Demografická situácia Nemecka je snáď najhoršia v celosvetovom meradle. V posledných desaťročiach sa deti stali hrozbou pohodlného života a Nemci odsúvajú vlastné potomstvo na vedľajšiu koľaj. Dnešný model nemeckej rodiny je: otec, matka, jedno dieťa a pes! Následky pre spoločnosť sú fatálne! Kým ešte v roku 1900 tvorila mládež do 20 rokov 44 % nemeckého obyvateľstva, v roku 2013 tvorili mladí ľudia do 20 rokov už len 18 % obyvateľstva, zato starší nad 65 rokov predstavovali 21 % nemeckého obyvateľstva! Teda v Nemecku je viac starých ako mladých ľudí! A prognózy Štatistického úradu v nemeckom Wiesbadene z roku 2015 sú ešte hrozivejšie! Podľa nich má v roku 2060 tvoriť podiel nemeckých mladých ľudí do 20 rokov už len 16 % obyvateľstva, zato zhruba každý tretí obyvateľ Nemecka bude mať minimálne 65 rokov! Je viac ako logické, že tam, kde sa rodí málo detí, rodí sa aj málo duchovných povolaní. A kde nie sú duchovné povolania, tam Katolícka cirkev nevyhnutne vymiera. Lenže demografická katastrofa – aj keď nie až taká desivá ako v Nemecku – leží prakticky nad všetkými krajinami Západu. Preto niet div, že Cirkev na Západe vymiera. Situáciu takto zachraňuje Ázia, Afrika, Južná Amerika a niektoré krajiny bývalého Východného bloku, predovšetkým Poľsko a Slovensko. Toto je nádej Katolíckej cirkvi v 3. tisícročí. Aj v Rakúsku, kde pracujem, vidím veľké množstvo kňazov z Afriky, Ázie, ale aj z Poľska a iných krajín. Bude to ale stačiť na oživenie kresťanského dedičstva v Európe? Alebo pomôže už len krvavý kúpeľ, ktorým Pán znovu očistí Starý kontinent? To vie len sám Boh.
Pouze na demografii to nelze svádět. Na Moravě bylo za normalizace svěceno cca 40 kněží ročně . A to počty seminaristu režim omezoval. Postupem liberalizace po sametu počty koncem 90 let klesali. Raději méně kněží pravovernych , než hafo moderních , zkažených v seminářích. Kde je nižší životní úroveň , vysoká nezaměstnanost , kněz je vážený , tam jsou povolání. Přece jen má zaopatření . Afrikou bych neoperoval , tam naději nevidím. Stačí se podívat na pokleslou liturgii , pěstování pohanských kultů.
Sekularizace sice zde byla od 50 let , přesto se jí Církev aspoň snažila vzdorovat. Po koncilu se otevřeli stavidla modernismu , Církev chtěla jít s dobou , otevřít se světu. Oblíbené klišé… Jinak ty lidi neoslovime.
Na západě pokles návštěv bohoslužeb začal zavedením Novus Ordo. Lid holt neocenil jazyk ulice , „srozumitelnost“.
Nezlobte se, ale termín „demografická katastrofa“ je propagandistický výmysl. Populace lidí mají jednu jasnou charakteristiku, a to tu, že kolísají. Stejně jako „klimatické změny“, ty jsou s námi stále, ale až v současnosti se z toho dělá výnosný business.
„Populace lidí“ hlavně vůbec neexistují.
Má smysl uvažovat třeba o pohanských kulturách či civilizacích. Ty mají skutečně jasnou charakteristiku, a to nikoli kolísání, ale zánik.
Dále má smysl uvažovat o křesťanech, ale ty nelze převést na žádnou civilizaci ani kulturu. Ti patří jen Kristu a zánik se jich netýká.
A nakonec je zde ještě jeden vyvolený národ. Ten se také, zdá se, k zániku nechystá.
Řešení kupř. takové velmi reálné a nedemagogické německé populační katastrofy je možné jen milostí Boží. Ale ta dnes nemá snad ani kolonku v unijních formulářích, spíše naopak.
Ad K. Dučák:
A ještě udávám statistiku ze své brněnské diecéze, zveřejněnou přímo v Actech curiae. R. 2000 chodilo pravidelně na nedělní mši sv. cca 115 tisíc lidí, loni to bylo něco přes 80 tisíc, tedy pokles o cca 30 tisíc. Pokud dobře počítám, tak je to za pět let pokles cca o 10 procent, podobné je to i s počtem křtů, svateb a prvních sv. přijímání dětí. Co je to proti cca 2 procentům v Německu 50. let, nota bene když 2 proc. jsou ještě v mezích tolerance statistické chyby? Podle toho, co jste zveřejnil, tak po koncilu tento odpad akceleroval na dvojnásobek a půl.
Leccos již pamatuji a za komunistů, i když existovalo tvrdé pronásledování věřících, se kostely v Čechách a na Moravě nijak zvlášť nevyprazdňovaly. K tomu došlo až po listopadové revoluci, kdy jsme se plně otevřeli „vanutí ducha koncilu“ ze Západu, čemuž za bolševika bránila železná opona. Chrámy v neděli se začaly vyprazdňovat geometrickou řadou, to jistě někteří z diskutujících, kteří již mnohé pamatují, potvrdí.
„kostely v Čechách a na Moravě nijak zvlášť nevyprazdňovaly“ – mno, to můžete tvrdit mladším ročníkům, které tu dobu nezažily – ale jinak raději ne. Od jižních přes západní, severní a severovýchodní část Čech stály stovky opuštěných kostelů, o středních Čechách nemluvě …
Na Moravě hned po válce v Sudetech, ať už na jihu nebo severu, kněží hned ve čtyřicátých letech hlásí cca 25% účast obyvatelstva na bohoslužbách !!!
A dříve? – Kde se asi vzaly ty davy československé církve husitské?! A zkuste si s dostupných zdrojů stáhnout třeba práci o religiozitě na Vyškovsku kolem roku 1900 – do kostela na bohoslužby chodilo cca 40% obyvatel, každá 4 – 5 nevěsta byla v požehnaném stavu …
Souhlasím s tím, že do kostela přestali po roce 1989 chodit ti, kdo tam chodili na truc režimu … ti už neměli svou lidskou motivaci …a takových bylo nemálo …
Ad J. Klecanda: Být vámi, milý pane, tak bych si nedával touto statistikou gól do vlastní branky. 40 proc. obyvatelstva chodilo podle vás kol r. 1900 na bohoslužby v neděli na Vyškovsku. To považuji za reálné, sám odtud částečně pocházím. Srovnejte to ale s tím, kolik jich chodí dnes. S bídou 3-4 procenta. A v Sudetech, když museli odejít Němci, těch 25 proc. praktikujících, které uvádíte u nově usídlených obyvatel, z velké části zlatokopů a bolševiků, je také podstatně odlišných od nynějšího stavu, kdy v těchto regionech nedělní frekvence klesá pod 1 procento obyvatelstva.
A ty „davy českosl. církve husitské“? Praktikujících věřících této denominace je dnes v republice ani ne 20 tisíc, tomu říkáte „davy“? Jinak odpad po válce byl zvláštní fenomén, pojednával jsem o tom na jiných místech, faktem je také, že ve 30. letech řada odpadlých k čs. církvi (tehdy ještě ne husitské, ten přívlastek si dala až po válce) se vracela zpět ke katolicismu.
Myslím, že pan Klecanda těmi davy církve československé nemyslel současnou situaci, ale rok 1920 – dobu vzniku Církve československé, kdy do této církve vstoupily davy lidí formovaných předkoncilní naukou katolické církve. Stačilo jim říct „Pryč od Říma“ a šli, tak pevná byla jejich (předkoncilními vyučujícími formovaná) víra. Jinak, když už se oháníte současným stavem, tak v případě Církve československé husitské se v roce 1991 k ní hlásilo 178036 lidí, v roce 2001 99103 lidí a v roce 2011 39276 lidí. To znamená mezi lety 1991 a 2001 pokles o 44 % (počítáno vzhledem k roku 1991) a mezi lety 2001 a 2011 pokles o dalších 60 % (počítáno vzhledem k roku 2001). To je ještě větší „sešup“ než u katolíků. A přitom tato církev neměla žádný koncil a po revoluci k ní nedorazily žádné (za normalizace zadržované) pokoncilní novoty. Českobratrská církev evangelická má pokles mezi lety 2001 a 2011 o 50 %. Po roce 1989 s nově nabytou svobodou a všemi lákadly sekulárního světa zkrátka u nás došlo k vzrůstu odporu vůči tradičním náboženským institucím. Koncil s tím nemá podle mě nic společného.
Ad H. Kohoutek: Protestantské denominace početně upadají proto, poněvadž se plně přizpůsobily tomuto světu, přestaly se od něj odlišovat. Právě touto cestou se vydala Katolická církev na koncilu a po koncilu, proto tytéž výsledky.
A pravoslavné církve v Evropě? Nic se v nich neměnilo, přesto klesá počet věřících.
Ad Dr. Malý: V jedné předchozí diskusi jste tvrdil, že odliv věřících od protestantů začal již ve 30. letech, protože již v té době se církve přizpůsobily světu. Katolická církev je podle Vás následovala po koncilu. Pokud masový (a do té doby podle Vás nevídaný) odliv od české katolické církve po roce 1989 způsobilo to, že k nám se zpožděním dorazily pokoncilní novoty, co způsobilo masový odliv u ČCE a CČSH po roce 1989. Co k nim dorazilo za novoty, že nastal tak dramatický sešup (o 50 nebo 60 %)?
Ad H. Kohoutek: Ten odliv u ČCE a CČSH byl stejně rychlý již před r., 1989, podstatně rychlejší než u Katolické církve.
ČCE ztratila od roku 1950 do roku 1991 cca 50 % věřících (z počtu k roku 1950). Potom mezi lety 1991 a 2001 ztratila 40 % věřících (z počtu k roku 2001), tj. procentuálně za deset let v polistopadové době přišla téměř o tolik, co za čtyřicet let komunismu. Římskokatolická církev ztratila za komunismu 40 % věřících a mezi lety 1991 a 2001 32 %, tj. výsledky jsou co do procent srovnatelné s ČCE. Úbytek za čtyřicet let komunismu byl jen o něco málo větší než úbytek za cca prvních 10 let demokracie, totéž u ČCE. CČSH to měla jinak, ta ztratila za komunismu 82 % věřících, v letech 1991 – 2001 „jen“ 44 %. Nicméně od roku 2001 do roku 2011 zase úbytek o 60 %.
Pánové, nezlobte se ale celá tato diskuze připomíná dámský debatní kroužek o tom, kolik od které uteklo manželů a divících se, proč se další zájemci nehrnou 🙂
Prosím nic ve zlém, pěkný den všem.
U ceskobratrskych bude jeste dalsi sesup, viz demografie:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Sčítání_obyvatelstva_2011%2C_Českobratrská_církev_evangelická%2C_věková_struktura.svg
Obecne plati, ze ziva jsou ta spolecenstvi, ktera si uchovala Kristem ustanovene svatosti. U protestantu skupiny s virou v Ducha svateho.
Ad J. Klecanda: A ještě dodatek: Já netvrdím, že se kostely za komunistů vůbec nevyprazdňovaly, ale že to nebylo takovou geometrickou řadou jako po listopadu 1989. Právě proto, že jsem tuto dobu zažil jako praktikující katolík od dětství, mohu srovnávat. Faktem je, že bezprostředně po válce religiozita a účast na nedělní mši sv. u Čechů stoupla – paradoxně i přesto, že téměř polovina obyvatelstva volila r. 1946 komunisty. Za perzekuce 50. let začala klesat, zejména právě v pohraničí, proto ty prázdné a rozpadající se kostely, sám jsem to jako mladý tenkrát viděl, uvolnění 60. let přineslo opět jistý vzrůst religiozity, normalizace 70. let opět její útlum, ale lidí na nedělních mších zdaleka neubývalo v tom rozsahu, jako po listopadu 1989. To není jenom má zkušenost pamětníka, to si můžete stáhnout z internetu z jistých diplomek a bakalářek.
Úbytek geometrickou řadou má jednoduché demografické vysvětlení. V 70. letech 20. století žili lidé na venkově. Už byli většinou staří, ale pořád byla každá chalupa obydlená. Tito lidé žili tradičním způsobem života bez ohledu na to, jestli se stali komunisty či zůstali katolíky. I v malé vesnické farnosti se na nedělní mši svaté zaplnil celý kostel. Dnes v takové obci žije sotva desetina lidí, už od 50. let mladí odcházeli do měst. Kromě přestěhování ti „mladí“opustili i tradiční životní styl. A to nebylo zas tak těžké. Jejich rodiče, kteří v tradičním stylu života dožili, nebyli přesvědčivě zbožní. Chodili do kostela, protože to bylo zvykem. Svým potomkům nepředali víru. Ve městě už nebylo tak samozřejmé jít do kostela a kromě zvyku je nic jiného netáhlo. Postupně přestali.
Ve městech došlo k témuž, jen dříve. A není to tak vidět, neboť městské kostely mají mše svaté denně, o nedělích bývá plno. Jen má ten kostel spádový počet obyvatel v desítkách tisíc.
A ještě něco. Dětství a mládí jsem prožil ve farnosti s tradiční liturgií. Úpadek účasti na mších svatých v té konkrétní farnosti, která měla po celou dobu komunismu stejného tradičního kněze, byl velmi podobný s úpadkem v okolních farnostech, kde se pěstovala pokoncilová liturgie. Dokonce si myslím, že šlo i o úpadek větší, neboť všude v okolí bylo na mších svatých více dětí než u nás. I počet lidí byl na první pohled nižší.
Je to smutné, ale i bez koncilu by došlo k úpadku. Problémem koncilu není, že úpadek způsobil, ale že ho nezastavil.
Nezastavil a urychlil.
Ano, je to tak. Proto ty smutky po dobách před koncilem, které často znamenají 19. století +, jsou iluzivním brekem romantiků a idealistů
Kupříkladu dominikáni v Avrillé připomínají svým způsobem života spíše komunitu z doby svatého Dominika, než Lacordaira.
no a do toho se ještě zbylá hrstka hádá, kdo je „lepší“ katolík, jestli ten, co je NOM nebo NENOM.
Paní Lenko, děkuji. Myslím, že jste příčinu klesající přitažlivosti křesťanství vystihla lépe, než celá předchozí debata.
Nemyslím si.
Chce to hlubší analýzu historických, sociálních a teologických souvislostí, napíšu o tom článek.
v pojetí modernisty
Pane doktore, vážím si Vás – nejen kvůli hlubokým znalostem ale také proto, že jste osobností, která osvědčila svou víru v dobách, kterými jsem já jako katolík spíše ostudně prokličkoval. Přesto si myslím, že analýzy historických, sociálních a teologických souvislostí se příčin odklonu od víry nedoberou. Vedou (nebo svedou) rozum těch, kteří jsou již na cestě. Rozhodnutí k cestě víry je ale, podobně jako vznik lásky, především pohnutím srdce. K tomu vede příklad, nikoli výklad. Předpokládat od filozoficko-historicko-teologických reflexí, že pomocí nich mohu najít a napravit příčinu odvratu od Církve, je podobné jako očekávat, že v rozhádané rodině přesvědčím děti o kráse manželství a rodiny tím, že jim vysvětlím, proč mám pravdu já a ne manželka.
„Rozhodnutí k cestě víry je ale, podobně jako vznik lásky, především pohnutím srdce.“ – s tím nelze souhlasit. Možná u někoho jde skutečně jen o hnutí mysli nebo srdce, v mnohých případech jde o přesnou „materiální“ logiku – jak historicky, tak biologicky, kosmologicky je jasné, že hmota nemohla vzniknout „sama od sebe“, ani život nevznikl sám (stejně jak nevzniklo samo od sebe moje auto).
Myslí, že se spíš jedná o tvrzení, které je vedle jak ta jedle. Problém není až tak v tom, kdo je „lepší“, ale jestli NOM je ještě křesťanská nebo třeba už ne, kdyžse při ní překrucují slova z Bible nebo se přímo lživě doplňují „citáty“, a jestli je vůbec v nějakém spojení s tradicí, když i NOM-biskupové mluví o „diskontinuitě“.
„Přitažlivost křesťanství“ nebo spíše návštěvnost kostelů klesá proto, že se v kostelích nejenže přestala hlásat křesťanská (katolická) nauka, ale místo ní se v lepším případě hlásají různé bludy a hereze, případně se politicky agituje za různé strany a hnutí.
To je celkem logické. Probíhá krize, všichni jsou z toho nervózní. To je jako sestup mužstva z první ligy. Také je tam všechno špatně, neshodne se nikdo s nikým, všichni na sebe vzájemně hází zodpovědnost za sestup. Klub vedoucí ligu naopak žádné větší problémy nemá. Řešení? Netrávit čas debatami, kdo je lepší, ale hlásat Krista.
Hlásá se Kristus ekumenismem? Srovnávat dobu apostaze se sestupem z 1 ligy je nepatřičné.
Proč ekumenismem?
na to se zeptejte ČBK
Co má hlásání Krista společného s ČBK? Pokud se mi něco z jejích prohlášení nelíbí, nemusím to následovat. Není dobré se pořád zabývat ostatními.
n.j. zapomněl jsem že zde je ekumenický web
To Renda: V čem a jak vám, prosím pěkně, ekumenismus brání v hlásání Krista?
Jejda! Třeba v tom, že pravého Krista představuje pouze katolická nauka. Kacířská nikoli.
Ve jménu falešné jednoty se lidé brání tomu, aby hlásali plnou pravdu, a namísto toho horují pro kompromisní mišmaš, kde je všem jedno, kde leží pravda, hlavní je hledat „to, co nás spojuje“. Tak se to nakonec podobá tomu starému vtipu, v němž se borec raduje z toho, že má barevnou televizi, neboť černá i bílá jsou přece taky barvy.
Protože ekumenismus je dnes posvátná kráva , ten nahradil hlásání evangelia.
pane Rendo ze 7. 7., jen jestli se nevymlouváte, protože chyby druhých okamžitě vidíte, takže jste jistě šikovnější, vynalézavější a autentičtější, než ti kritizovaní kacíři a škůdci katolictví. Těším se, že nám sdělíte svoje konkrétní účinné činy pro OAMDG (psaní zde to zajisté, jak sám dobře víte, není).
Stačí znát katolickou nauku. Jak prosté. Bludy , pohoršení nejsou lidské chyby.
Pane Rendo, prosím, napište, kolik lidí jste přivedl k Hospodinu, což je úkol křesťana – (i vaše odvolání na znalost katolické nauky to potvrzuje) to byl smysl mé prosby o sdělení o vašich konkrétních činech.
ad „prosím, napište, kolik lidí jste přivedl k Hospodinu, což je úkol křesťana“
1. Jak tak čítam písmo (čo je po II VK činnosť údajne povinná pre každého katolíka), tak tam vidím, že pásť ovce, ohlasovať evanjelium a krstiť v mene otca, syna i ducha svatého dostali za úlohu apoštoli. Ak je pán Renda laik, tak to robiť ani nemôže – aspoň podľa písma, však?
2. Táto Vaša otázka nemá zmysel, ani keby bol pán Renda biskupom. Koľko ľudí ten-ktorý človek priviedol k Hospodinovi predsa nikto zo žijúcich nevie.
Úspěchy se nikdo nechlubi. Ono dnes přivedení ke katolické víře se týká i „katolíků“.
Pan Peter a pan Renda: o chlubení nejde, ale účinky působení vidí katolík přinejmenším ve své rodině;
k povinnostem katolíka laika! zde z KKC nejen o hlásání, ale třeba i o křtu:
1256
Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, v latinské církvi i jáhen.49 V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli a v nezbytností křtu pro spásu.
Jejich (laiků) účast na Kristově prorockém úřadu
904. „Kristus … vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie …, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“
Zajímavé , že dle Františka je obrácení druhých na víru hřích proti ekumenismu. Nestojí v jeho desateru…nesnaž se druhého obrátit na svou viru? Kolik lidí přivedl ekumenismus do Církve? Kolik pohanů obrátil JPII při rouhavem shromáždění v Assisi?
Pane Rendo, stále uhýbáte od podstaty otázky, na kterou jsem se ptala, a to poukazováním na druhé („a on (oni)je (jsou)ještě horší než já; on (oni) za to může (mohou)“… zajímavé to není, spíš signifikantní…
To je velmi laciný způsob, jak se zbavit nutnosti reagovat na kritiku.
Celá tato diskuze je o hledání příčin odklonu věřících od katolicismu a potažmo od křesťanství. Nahoře je plno odstavců o tom, od které denominace jich v procentech uteklo víc. Tak se samozřejmě vposledku příčin dobrat nelze, protože vedle jakž takž objektivizovatelných faktorů vnějších jde v v každém takovém případě vždy o rozhodnutí vnitřní, pro sestavovatele statistik nepodchytitelné. Paní Lenka se drží tématu i metody diskuze a jenom základní otázku obrací. Ptá se ne kolik věřících bylo tím či oním pojetím odpuzeno, nýbrž kolik jich bylo k víře přivedeno. To je relevantní, statisticky zkoumatelné a každý si může vyhodnotit i sám svůj osobní podíl. Laciné zdá se mi naopak být to odbývat tvrzením, že se tím zbavuje nutnosti reagovat na kritiku. Jakou? O ekumenizmu tato debata není a výroky o JPII mohou vzbuzovat jen soucit s jejich autorem.
Přivést někoho ke katolické tradici je přivést ho k víře. Konvertita může pouze konvertovat k liberální církvi.
Výborně! Tím je to zcela přehledné. Kolik bližních jste prosím přivedl k víře?
Poukazuje se na padělatele katolické víry , ne kdo je lidsky lepší.
Francie bojuje proti islamismu. Ovšem definice nového zákona je tak široká, že zakazuje monarchismus a možná také odpor proti vraždění dětí v lůně matky, homosexuálnímu manželství, sexuální výchově a dalším „pokrokovým“ hodnotám.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/francie-vlada-navrh-zakon-radikalni-islamismus-jean-castex.A201209_163854_zahranicni_bro?zdroj=vybava_recombee
„V případě schválení by zákon usnadnil mimo jiné rozpouštění spolků, které zpochybňují francouzské republikánské hodnoty.“