Monthly Archives: Leden 2018
Papež František vyznamenal propotratovou aktivistku
.jpg)
Lilianne Ploumen
Lilianne Ploumenová, bývalá nizozemská ministryně zahraničního obchodu a rozvojové spolupráce, obdržela od papeže Františka titul komandéra řádu sv. Řehoře Velikého. Zpráva se objevila ve vysílání nizozemského rozhlasu 22. prosince 2017. V krátké videoupoutávce k pořadu Ploumenová ukazuje vyznamenání a říká, že ho obdržela od papeže. Přibližný překlad krátkého dialogu:
Reportér – A tady se Lilianne Ploumenová dívá na kdovíkolikátou cenu, kterou získala v roce 2017, a od koho přišla.
Ploumenová – Ano, to je vysoká pocta z Vatikánu; od papeže.
Reportér – Od papeže.
Ploumenová – Krása.
Reportér – Ano.
Ploumenová – Komandér řádu sv. Řehoře.
Reportér – A to přestože jste pro potrat.
Ploumenová – Ano, jistě.
Říci o Lilianne Ploumenové, že je „pro potrat“, znamená ji hrubě nedocenit a ani zdaleka to nevystihuje skandální realitu jejího aktivismu. Poté, co americký prezident Donald Trump znovu zavedl tzv. „Opatření z Mexico City“, automaticky zakazující financování organizací, které provádějí nebo podporují potraty, z amerických veřejných peněz, založila Ploumenová v lednu 2017 novou nevládní organizaci s názvem She Decises (Ona rozhoduje), která má za cíl poskytovat velké finanční částky subjektům, které přestanou dostávat peníze od americké vlády. Ploumenová označila opatření z Mexico City za „globální náhubkový zákon“ a uvedla, že She Decides má v úmyslu nadále podporovat dosavadní programy provozované organizacemi jako Populační fond OSN (UNPFA), International Planned Parenthood Federation a Marie Stopes International. Řekla: „Jsou to úspěšné a efektivní programy: přímá podpora, distribuce kondomů, zajišťování doprovodu ženám při porodu a poskytování bezpečných potratů, není-li jiná možnost“. Do července 2017 organizace Ploumenové vybrala více než 300 milionů dolarů.
Křesťan, který odmítl financovat potraty, obviněn z daňového úniku
PORTLAND, Oregon, 15. prosince 2017 (LifeSiteNews) – Třiapadesátiletý Michael Bowman, křesťan a obhájce života, se odmítl podílet na státem vnucené spoluvině na potratech a platit daně, dokud vláda nepřestane z jeho daní podporovat vraždění dětí. Bowman tvrdí, že jeho přesvědčení mu zakazuje se na tomto zabíjení jakkoli podílet. Byl obviněn z daňového úniku, trvá však na tom, že žádný zákon neporušil.
„Nevěřím, že jsem porušil nějaký zákon, protože je mou povinností (i právem) chránit své svědomí a svobodně praktikovat náboženství,“ napsal v prohlášení pro soud. „Žena má právo volby, ale státní zástupce má evidentně pocit, že já toto právo nemám,“ uvedl před federálním soudem v Portlandu.
Bowman, který je vývojářem počítačového softwaru a pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná, se domáhá námitky svědomí proti financování potratů od roku 1997. Žádá státní i federální úřady, aby ho osvobodily od té části daní, z níž se podporují potraty. Úřady proti němu uplatnily daňové zástavní právo, obstavily mu bankovní účet (takže si začal šeky vybírat v hotovosti, místo aby je ukládal) a nakonec na něj v únoru podaly trestní oznámení. Tento měsíc ho federální velká porota obžalovala z daňového úniku a čtyř případů úmyslného opomenutí podat daňové přiznání.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)
Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda
Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).
1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?
Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.
Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).
Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.
Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?
Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Athanasius Schneider pro Rorate caeli o „Vyznání neměnných pravd“
Mons. Athanasius Schneider
RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?
BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.
Z prohlášení kazašských biskupů o svátosti manželství
„Z pastoračního úřadu biskupů vyplývá, že se musí věrně starat o katolickou víru přijatou od apoštolů (Missale Romanum). Jsme si vědomi této závažné zodpovědnosti a naší povinnosti vůči věřícím, kteří od nás očekávají veřejné a jednoznačné prohlášení co se týče pravdy a neměnné církevní praxe o nerozlučnosti manželství. Proto nemůžeme mlčet.
Tímto prohlašujeme v duchu sv. Jana Křtitele, sv. Jana Fishera, sv. Tomáše Mora, blahoslavené Laury Vicuni a mnohých vyznavačů a mučedníků známých i neznámých, o nerozlučnosti manželství toto:
Není přípustné omlouvat, schvalovat nebo dovolovat, ani přímo, ani nepřímo rozvod a trvající nemanželské sexuální vztahy a připouštět tzv. rozvedené a znovu sezdané k Svatému přijímání, neboť jde o praxi cizí celé tradici katolické a apoštolské víry.
Činíce toto veřejné prohlášení podle našeho svědomí a před Bohem, který nás bude soudit, jsme hluboce přesvědčeni, že jsme takto prokázali službu lásce k pravdě, Církvi naší doby i římskému papeži, Petrovu nástupci a zástupci Krista na zemi.“
31. prosince 2017, na Slavnost Svaté rodiny v roce 100. výročí Panny Marie Fatimské
+Tomas Peta, arcibiskup metropolita arcidiecéze Panny Marie v Astaně
+ Jan Pawel Lenga, arcibiskup – biskup Karagandy
+ Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně
