Mons. Athanasius Schneider

RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?

BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.

Výraz „rozvedení a znovu sezdaní“ je tedy klamný a zavádějící. Protože je tento výraz běžně známý, používáme ho jen v uvozovkách a po slově „takzvaní“. Uvedené pastorační normy týkající se takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“ – normy maskované rétorikou na hranici sofistiky – předpokládají v posledku připuštění „rozvedených a znovu sezdaných“ ke Svatému přijímání, aniž by tito vyhověli nezbytné a Bohem stanovené podmínce neporušovat posvátný manželský svazek trvalým sexuálním vztahem s osobou, která není jejich legitimním manželem či manželkou. Tento proces implicitního uznání rozvodu dospěl v životě Církve k určitému vrcholu, když papež František nařídil, aby jeho dopis schvalující podobné normy vydané biskupy pastorační oblasti Buenos Aires byl zveřejněn v Acta Apostolicae Sedis

Poté následovalo prohlášení, že toto papežské schválení spadá do autentického magisteria Církve. Vzhledem k takovým pastoračním normám, které odporují Božímu zjevení s jeho absolutním odmítnutím rozvodu a odporují také učení a svátostné praxi neomylného řádného a univerzálního magisteria Církve, jsme byli ve svědomí nuceni jako nástupci apoštolů pozvednout svůj hlas a zopakovat neměnné učení a praxi Církve týkající se nerozlučitelnosti svátostného manželství.

RC: Vydala kazašská biskupská konference oficiálně nějakou interpretaci exhortace Amoris laetitia? Plánuje tak učinit, nebo tento dopis znamená, že podle vaší biskupské konference nelze exhortaci Amoris laetitia chápat pravověrně nebo jako nějakým způsobem slučitelnou s Katechismem a s Písmem a Tradicí?

BAS: Text „Vyznání pravd“ nepředstavuje dokument biskupské konference Kazachstánu, nýbrž pouze dokument biskupů, kteří ho podepsali. Naše biskupská konference usoudila, že vydávat pastorační normy interpretující exhortaci AL není nutné. I když je v naší společnosti metla rozvodů rozšířená v důsledku sedmdesáti let komunistického materialismu a také v našich farnostech máme takzvané „rozvedené a znovu sezdané“, tito „rozvedení a znovu sezdaní“ by se neopovážili žádat o přístup ke Svatému přijímání, protože v duších lidí, a dokonce i v občanské společnosti je Bohu díky velmi hluboce zakořeněné povědomí a svědomí ohledně hříchu.

Lidé v naším zemi hřeší stejně jako v jiných zemích, ale naši lidé stále uznávají, že hřích je hřích, a pro takové hříšníky tedy existuje naděje na obrácení a Boží milosrdenství. Podle našich lidí – dokonce i těch takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“ – by bylo určitým rouháním požadovat přístup ke Svatému přijímání a současně nadále žít s osobou, která není jejich legitimním manželem nebo manželkou. Naše biskupská konference proto nepovažovala vydání příslušných norem za nutné.

RC: Papeži byla zaslána známá dubia  a také převážně laické bratrské napomenutí (correctio filialis). Nedočkaly se žádné odpovědi. Mnozí se však domnívají, že František už určitým způsobem odpověděl, když oficiálně schválil podle všeho heretické pokyny biskupů Buenos Aires týkající se rozvedených a znovu sezdaných, kteří stále žijí spolu. Měli bychom v této záležitosti očekávat od Františka něco dalšího?  

BAS: Pokyny biskupů Buenos Aires přímo nevyjadřují herezi. Přesto však v individuálních případech povolují „rozvedeným a znovu sezdaným“ přijímat Svaté přijímání navzdory faktu, že tito lidé nechtějí ukončit sexuální vztah s nemanželským partnerem. V tomto případě uvedené pastorační pokyny prakticky, a tedy nepřímo, popírají nadpřirozeně zjevenou pravdu o nerozlučitelnosti manželství. Smutnou okolností je, že papež takové pokyny schválil. Tímto způsobem podle mého názoru papež přímo odpověděl na první bod a nepřímo na čtyři zbývající body dubií. Jen prostřednictvím našich proseb, modliteb a obětí můžeme očekávat, že papež František jednoznačněji odpoví na pět bodů dubií v souladu s příslušným učením řádného a univerzálního neomylného magisteria.

RC: Nebezpečí pro věřící je zřejmé, nejen od okamžiku promulgace exhortace Amoris laetitia, ale už od samotných diskuzí na synodách. Zmatek, který to vše způsobilo, je nesporný. Avšak podobně jako prospěšnost encykliky Humanae vitae byla snížena kvůli faktu, že její vydání trvalo tak dlouho, není už nyní příliš pozdě snažit se takto zabránit dalším škodám, zvlášť když papež nyní oficiálně povolil, aby někteří rozvedení a znovu sezdaní přistupovali ke Svatému přijímání?  

BAS: Musíme pamatovat na to, že Církev není v našich rukou, dokonce ani v rukou papeže, ale ve všemocných rukou Krista, a nelze tedy říct, že nyní je už příliš pozdě snažit se takto zabránit dalším škodám. Na naši situaci v Církvi můžeme také aplikovat následující ujištění svatého Pavla: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ (Řím 5:20). Současné mimořádné zmatení v Církvi týkající se doktríny a mravů Bůh dopustil proto, aby po této krizi pravda zazářila jasněji a Církev se stala duchovně krásnější, zvlášť co se týče manželských párů, rodin a papežů. 

RC: Už déle než rok slyšíme o tom, že se chystá formální oprava ze strany kardinálů, zatím však k ničemu nedošlo. Jaký je podle Vás důvod těchto průtahů? 

BAS: S ohledem na toto dočasné a částečné zatmění funkce papežského magisteria konkrétně v otázce obhajoby a praktického vymáhání nerozlučitelnosti manželství musí biskupové a kardinálové asistovat papeži při této učitelské povinnosti tak, že veřejně vyznají neměnné pravdy, které učí řádné a univerzální magisterium – to znamená co všichni papeži a celý biskupský sbor vždy učili – ohledně doktríny a svátostné praxe týkající se manželství. 

RC: Pokud několik kardinálů vystoupí s formální opravou, a František bude dál oficiálně schvalovat podávání Svatého přijímání některým rozvedeným a znovu sezdaným povolené ze strany některých biskupských konferencí, co potom?  

BAS: Od prvního století existuje v tradičním učení Církve následující princip: „Prima sedes a nemine iudicatur“, to znamená, že stolec prvního biskupa v Církvi (Petrův stolec) nemůže nikdo soudit. Když biskupové papeži uctivě připomenou neměnnou pravdu a disciplínu Církve, první stolec Církve tím nesoudí, ale jednají jako papežovi kolegové a bratři. Postoj biskupů vůči papeži musí být kolegiální, bratrský, nikoli servilní, a vždy nadpřirozeně uctivý, jak to zdůrazňuje Druhý vatikánský koncil (především v dokumentech Lumen gentium a Christus Dominus). Je nutné nadále vyznávat neměnnou víru a ještě víc se za papeže modlit. Pak může zasáhnout jenom Bůh a nepochybně to udělá.

RC: Co byste řekl typickému katolíkovi, který chodí na mši, ale o církevní politiku se třeba nezajímá tak intenzivně jako čtenáři webu Rorate, běžným katolíkům, kteří za minulých několik let slyšeli od papeže matoucí věci, které jim (doufejme) připadají v rozporu s tím, co je celý život učili? A jak mají upřímní katolíci reagovat, když se jich modernisté neustále ptají, jestli se snaží být „katoličtější než papež“? 

BAS: Tito věřící především musí nadále číst a studovat neměnný Katechismus a zvláště velké doktrinální dokumenty Církve. Takovými dokumenty v této oblasti jsou například dekrety Tridentského koncilu o svátostech, encyklika Pascendi Pia X., Casti connubii Pia XI., Humani generis Pia XII., Humanae vitae Pavla VI.,  Vyznání víry Božího lidu od Pavla VI., encyklika Veritatis splendor Jana Pavla II. a jeho apoštolská exhortace Familiaris consortio. Tyto dokumenty neodrážejí osobní a krátkodobé mínění papeže nebo pastorační synody. Odrážejí a předávají neomylné řádné a univerzální magisterium Církve.

Za druhé musí tito věřící pamatovat na to, že papež není tvůrcem pravdy, víry a svátostné disciplíny Církve. Papež a celé magisterium „není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno“ (Druhý vatikánský koncil, Dei Verbum, 10). První vatikánský koncil ohledně charismatu úřadu Petrových nástupců učil: „Vždyť Duch svatý nebyl nástupcům Petrovým slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho pomocí zjevení apoštoly předané jako poklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (Pastor aeternus, kap. 4).

Za třetí, papež nemůže být ve středu zájmu při každodenním životě z víry katolického věřícího. Ve středu zájmu musí být Kristus. Jinak se stáváme oběťmi nezdravého papacentrismu nebo určité papolatrie. Tento postoj je však cizí tradici apoštolů, církevních Otců a větší tradici Církve. V dnešní době dosáhl svého vrcholu takzvaný „ultramontanismus“ 19. a 20. století a vytvořil se nezdravý papacentrismus a papolatrie. Zmíním alespoň jeden příklad: Na konci 19. století žil v Římě jeden slavný monsignor, který vodil různé skupiny poutníků na papežské audience. Než je pustil dovnitř, aby uviděli a uslyšeli papeže, říkal jim: „Pozorně naslouchejte neomylným slovům, která budou vycházet z úst Kristova náměstka.“ Takový postoj je bezpochyby pouhou karikaturou Petrova úřadu a odporuje učení Církve. V naší době však nemalý počet katolíků, kněží a biskupů vykazuje v podstatě stejný karikovaný přístup vůči posvátnému úřadu Petrova nástupce.

Pravdivý postoj vůči papeži podle katolické tradice musí vždy zahrnovat zdravou umírněnost, inteligenci, logiku, zdravý rozum, ducha víry a samozřejmě srdečnou oddanost. Všechny tyto charakteristiky však musí tvořit vyváženou syntézu. Doufáme, že po současné krizi Církev dosáhne vyváženějšího a zdravějšího postoje vůči osobě papeže a vůči jeho posvátnému a nezbytnému úřadu v Církvi.

Rozhovor původně vyšel na Rorate caeli

Přeložila Marie Tejklová