Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje

V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:

„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“

Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:

„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.

Za tyto pokřivené manévry jsou nepochybně odpovědné zbožné zábrany vůči Petrovu nástupci. Já vím, vím to! Před tímto zapeklitým problémem stojíme už rok či více. Avšak každému přemýšlivému čtenáři se zdravým rozumem, který se – slovy 45 teologů – ,nesnaží slova dokumentu překrucovat žádným směrem, ale … bere přirozený či bezprostřední význam slov jako správnýʻ, to zavání velikou strojeností.

Pokud jde o tento text, je ,úmyslʻ papeže Františka dokonale zřejmý ze samotného znění dokumentu, čteme-li ho normálně, přirozeně a bez filtrů.“

Můžeme dodat, že je zřejmé, že ani když vezmeme izolovaný text a všeobecným kontextem se nezabýváme, AL to stejně neomlouvá: úmysl, který za ní stojí, je naprosto jasný. Analýza prof. Silvasové a následující příklady doplňují to, co jsme viděli už v přednášce prof. Pierantoniho o nauce, která z AL jasně vyplývá, i když v ní není přímo a oficiálně uvedena. Jeden příklad z mnoha, které prof. Silvasová uvedla:

„První z pěti kardinálských dubií končí slovy: Lze výraz ,v některých případechʻ v poznámce pod čarou č. 351 (AL č. 305) aplikovat na rozvedené osoby, které uzavřely nový svazek a nadále žijí more uxorio [jako manželé]? Vysvětlení úmyslu papeže v této poznámce pod čarou je pro Církev nepochybně naléhavě důležité. Nicméně co papež zamýšlel, je jasné od počátku příslušného oddílu, totiž od čísla 301. Téma je ,lidé žijící v neregulérních situacíchʻ. Vše, co se o několik řádek dále říká o tom, jak lidé v objektivně hříšných situacích mohou růst v milosti, lásce a posvěcení, možná i s pomocí svátostí … je shrnuto pod hlavičkou ,neregulérních situacíʻ.

To, nač se dubium ptá, tedy ve skutečnosti žádné pochybnosti nevyvolává: text 8. kapitoly AL to sděluje jednoznačně, jakkoli to v něm není formulováno přímo.

Prof. Silvasová tuto část uzavřela těmito slovy:

„Existuje mnoho dalších podobných příkladů. Už v předmluvě nás papež upozorňuje, že ,všichni se budou cítit velice osloveni osmou kapitolouʻ, a v samotné této kapitole (308) v náznacích připouští, že tento přístup může ponechávat prostor pro zmatek. Věřme mu: toto je jeho úmysl a pochopit to není vůbec obtížné.“

Dále citovala několik známých epizod, které úmysly papeže potvrzují, a na základě toho dochází k děsivému závěru:

„Jsem si jistá, že papež František si je velmi dobře vědom učení o papežské neomylnosti, ví, jaké jsou její podmínky – a je dost prohnaný na to, aby jejího mechanismu nikdy nevyužil. Unikátní prestiž papežského úřadu v Katolické církvi spolu s praktickou citovou náklonností mnoha katolíků k papeži je však užitečnou výhodou, které hodlá plně využít. Neboť Františkovi, a to je třeba chápat, na neomylnosti nezáleží; nezáleží mu na ní ani trochu, pokud bude moci být nadále jistým hybatelem změny v Církvi, jímž být touží. To je v jeho duchu, o němž se můžeme poučit v AL 3, kde říká: V církvi je přirozeně nezbytná jednota věrouky i praxe, což však nepřekáží různým způsobům interpretace některých aspektů věrouky nebo z nich plynoucích důsledků. Tak tomu bude, dokud nám Duch neumožní dosáhnout plné pravdy (srov. Jan 16,13), to znamená, až nás dokonale uvede do Kristova tajemství a budeme moci obsáhnout všechno jediným pohledem.

Domnívám se však, že ,duchʻ, na nějž František tak konejšivě naráží, má více společného s Hegelovým Geist než s Duchem svatým, o němž mluví náš Pán jako o Duchu pravdy, jehož svět nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná (srov. Jan 14,17). Hegelovský Geist se naproti tomu projevuje v rozporech a protikladech, které překonává novou syntézou, aniž by polarity odstraňoval nebo jednu obracel v druhou. Je to gnostický duch kultu modernity.

František tedy bude sledovat svou agendu bez papežské neomylnosti a aniž by se dával vyrušit magisteriálními výroky. Říká nám to ve třetím odstavci AL: protože čas je nadřazen prostoru, rád bych zdůraznil, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorální diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. Zde se nacházíme ve světě dynamické nestálosti, zahajování procesů s otevřeným koncem, zasévání semen vytoužené změny, která během času zvítězí. Jiní teoretici – tady v Itálii máte Gramsciho a jeho manifest kulturního marxismu – učí, jak provést revoluci ve skrytosti. V Církvi František a jeho spolupracovníci tímto způsobem zacházejí s věroukou: nikoli pomocí čelní konfrontace, protože v takovém případě by byli poraženi, nýbrž postupnou změnou praxe, písní Sirén v podobě hodnověrně znějícího přesvědčování, dokud se tato praxe v průběhu času dostatečně neupevní.“

Není tedy správné, uzavřela prof. Silvasová, dávat vinu údajně špatným interpretacím dokumentu:

„Považuji za nespravedlivé obviňovat tyto biskupy [tj. biskupy umožňující znovusezdaným rozvedeným přístup ke svátostem s odvoláním na AL – pozn. překl.] ze ,zneužitíʻ AL. Nikoli, oni jen vyvodili závěry, které jsou každému myslícímu, nepředpojatému čtenáři tohoto papežského dokumentu zřejmé. Vina – a tragédie pro Církev – však spočívá v úmyslu, jenž sama Amoris laetitia ztělesňuje a jenž je v ní vcelku dobře formulován, a v naivním papismu na straně biskupů, který tak pramálo lpí na poslušnosti vůči věčné víře Církve, že ani nedokáže vnímat nejnebezpečnější útok na ni, a to dokonce ze strany těch nejvýše postavených.

V této hře lstivého a stále přitvrzujícího úmyslu mají propracované řeči o pečlivém ,rozlišováníʻ a ,doprovázeníʻ v obtížných mravních situacích jednoznačnou funkci dočasné zástěrky pro konečný cíl. Což jsme neviděli, jak temné žonglování s ,obtížnými případyʻ funguje v sekulárním politikaření, totiž jako beranidlo pro prosazení další etapy přeprogramování společnosti? Stejně teď působí i v politice Církve. Konečný výsledek bude dokonale odpovídat tiché praxi, kterou arcibiskup Bergoglio po léta prováděl v Buenos Aires. Nemylme se: konečným cílem je víceméně indiferentní připuštění ke svatému přijímání pro kohokoli. A tak se propracováváme k vytouženému přístavu všezahrnujícího ,milosrdenstvíʻ: ke krajní trivializaci Eucharistie, hříchu a pokání, svátosti manželství, jakékoli víry v objektivní a transcendentní pravdu, k vyprázdněnosti jazyka a k oslabení jakéhokoli postoje pokory před živým Bohem, Bohem svatosti a pravdy. Mohu-li parafrázovat výrok sv. Tomáše Akvinského, ,milosrdenství bez pravdy je matkou rozkladuʻ (Super Matthaeum, V, l.2). [Originální verze zní ,milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozkladuʻ.]“

V této neradostné situaci prof. Silvasová rovněž připomněla našim kardinálům slibovanou korekci:

„Zůstává kardinály navrhované bratrské napomenutí papeže stále možností? Slyšeli jsme o něm vloni v listopadu a našeho těžce zkoušeného ducha to jistě pozvedlo. Ale teď máme konec dubna [kdy se konference konala – pozn. překl.] a nic se nestalo. Na mysl se mi vkrádá citát ze Shakespeara: V záležitostech mužů se nachází příliv… – a zajímalo by mě, jestli ,přílivʻ přišel a odešel, zatímco my věřící jsme byli opět ponecháni uvízlí na mělčině.“

Zde je opět nápadný skeptický tón týkající se výsledku, který z toho ve skutečnosti může vzejít. Prof. Silvasová vyzývá:

„Inu, doufám, milí kardinálové, doufám. My věřící vás prosíme: zapomeňte na propočty rozumných výsledků. Skutečná prozíravost by vám měla napovědět, kdy je správný čas pro odvážné svědectví, jehož jiným jménem je mučednictví.“

V závěrečné části své přednášky se Anna Silvasová rovněž dotkla úvahy o naději, zejména ve vztahu k laikům, a schopnosti odolat falešnému duchu i bez institucionální opory ať v Církvi nebo ve světě. Zmínila nedávno vydanou knihu Roda Drehera The Benedict Option, která naznačuje nutnost soustředit se v rodinách nebo v malých komunitách, kde tiché působení, hluboká modlitba a praktikování ctností ve skryté, zdánlivě bezvýznamné existenci (podobné životu hobitů v Tolkienově Pánovi prstenů) může být „politicky nejúčinnější“ akcí, tak jako tomu bylo s tichou prací a modlitbou středověkých mnichů v době pádu Římské říše a chaosu, který přišel po něm.

Toto konečné napomenutí ke kontemplativnímu a skrytému působení dává ještě hlubší smysl, dáme-li ho do souvislosti s předcházející poznámkou prof. Silvasové o slavných „bodech“ kardinála Newmana, které odlišují skutečný vývoj nauky od jejího zkažení:

„Sedmým bodem je ,trvalá dynamikaʻ. Sama zkaženost se v průběhu času projevuje dynamicky ažaž – avšak pouze na počátku ,infekceʻ, neboť v sobě nemá život, jímž by se dlouhodobě udržovala. Proběhne a odumře. Život milosti však v sobě má Boží život, a proto se v průběhu času zbaví všeho, co bojuje proti němu. Pravda přetrvá. Přijdou vysoce dramatické chvíle, ale nakonec musí nutně zvítězit.“

Lze však poznamenat, že tato výzva ke kontemplaci určitě nevylučuje výzvu k mučednictví. Naopak můžeme správně říci, že na mučednictví připravuje a uschopňuje k němu.

* * *

Závěrem tedy všechny čtyři přednášky můžeme shrnout takto:

1. V Katolické církvi se projevuje hluboká věroučná krize; přístup ke svatému přijímání je jen špičkou ledovce, příkladem hluboké deformace nauky, která zasahuje nejzákladnější pravdy o Bohu a o Kristu.

2. Tato krize nyní zasáhla nejvýše postavené představitele Církve, včetně samotného papežského úřadu, třebaže menšina kněží i laiků dává najevo silný odpor, stejně jako živý organismus zdravě reaguje na infekci.

3. V tomto duchovním boji musíme jistě znovuobjevit konzistentnost a hloubku naší nauky, ale také prohloubit svou modlitbu a kontemplativní dimenzi, která může živit naši lásku a víru v konečný triumf Pravdy.

4. Ve světle toho všeho nyní nutně potřebujeme jasné a jednoznačné svědectví – mučednictví – všech kardinálů, biskupů, kněží i laiků, kteří si tuto tragédii uvědomují; bratrské napomenutí, které jasně promluví k papeži a jeho rádcům a konstatuje pravdu bez lidských kalkulací a falešné opatrnosti.

5. Toto napomenutí musí nutně zahrnovat nejen výzvu k objasnění, ale i k jednoznačnému odvolání (či přinejmenším pečlivému přeformulování) 8. kapitoly AL a všech pasáží, které připravují heretickou nauku, jež z nich jasně vyplývá.

Claudio Pierantoni

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

Zdroj: https://onepeterfive.com/making-clarity-amoris-laetitia/

První, druhý a třetí díl najdete na DaH ZDE, ZDE a ZDE.