Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve
Mons. Schneider
Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.
Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.
Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.
2. vatikánský koncil představoval legitimní shromáždění včele s papeži a musíme si k němu zachovat uctivý postoj. To však neznamená, že nesmíme vyjadřovat podložené pochybnosti či uctivé návrhy na zlepšení určitých konkrétních položek, a to na základě celé tradice církve a trvalého učitelského úřadu.
Tradiční a trvalá doktrinální vyjádření učitelského úřadu vydávaná po staletí jsou nadřazena novějším vyjádřením a představují kritérium k ověření jejich přesnosti. Nová vyjádření učitelského úřadu církve musí být v principu přesnější a jasnější, nikdy by však neměla být nejednoznačná a zjevně odporovat dřívějším vyjádřením.
Vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou nejednoznačná, je třeba číst a vykládat v souladu s vyjádřeními celé tradice a trvalého učitelského úřadu církve.
V případě pochybností mají vyjádření trvalého učitelského úřadu církve (předchozích koncilů a papežských dokumentů, jejichž obsah prokazatelně po staletí tvoří jistou a opakovanou tradici v tomtéž smyslu) přednost před objektivně nejednoznačnými či novými vyjádřeními 2. vatikánského koncilu, která lze obtížně uvést v soulad s konkrétními vyjádřeními trvalého a předchozího učitelského úřadu církve (např. povinnost státu veřejně uctívat Krista, krále všech lidských společností, skutečný význam biskupské kolegiality ve vztahu k petrovskému primátu a univerzálnímu řízení církve, škodlivost všech nekatolických náboženství a jejich nebezpečnost z hlediska věčné spásy duší.)
Na 2. vatikánský koncil je nutné pohlížet a přijímat ho v souladu s tím, jaký je a jaký skutečně byl: v první řadě pastorační. Záměrem koncilu nebylo předložit nové učení nebo předložit učení definitivním způsobem. Koncil ve svých vyjádřeních z velké části potvrdil tradiční a trvalé učení církve.
Některá nová vyjádření 2. vatikánského koncilu (např. kolegialita, náboženská svoboda, ekumenický a mezináboženský dialog, postoj vůči světu) nemají definitivní charakter, a protože jsou zdánlivě nebo skutečně v rozporu s tradičními a trvalými vyjádřeními učitelského úřadu církve, je nutné je doplnit přesnějšími vysvětleními a dodatky doktrinálního charakteru. Nepomůže ani slepá aplikace principu „hermeneutiky kontinuity“, protože vede k vytváření násilných výkladů, které nejsou přesvědčivé a které nepomáhají k jasnějšími pochopení neměnných pravd katolické víry a její konkrétní aplikace.
V dějinách se vyskytly případy, kdy nedefinitivní vyjádření některých ekumenických koncilů byla později díky seriózní teologické debatě zdokonalena nebo v tichosti opravena (například vyjádření basilejského koncilu týkající se materie svátosti svěcení, tj. za materii bylo označeno předání předmětů, zatímco podle jistější a trvalé tradice postačuje vkládání rukou biskupa; tato pravda byla nakonec potvrzena Piem XII. v roce 1947). Pokud by teologové po bazilejském koncilu na toto konkrétní (objektivně chybné) vyjádření slepě aplikovali princip „hermeneutiky kontinuity“ a hájili tezi, že předání předmětů jako materie svátosti svěcení je v souladu s trvalým učitelským úřadem církve, pravděpodobně by nebylo dosaženo všeobecného konsenzu teologů ohledně pravdy, že skutečnou materií svátosti svěcení je vkládání rukou biskupa.
V církvi se musí vytvořit atmosféra příznivá pro doktrinální diskuzi ohledně vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou nejednoznačná nebo která vedla k chybným výkladům. Taková doktrinální diskuze není v žádném ohledu pohoršením, naopak bude přínosem k jistějšímu a plnějšímu uchování a vysvětlení pokladu neměnné víry církve.
Není vhodné určitý koncil příliš zdůrazňovat, absolutizovat nebo ho vlastně ztotožňovat s ústně předávaným (posvátná tradice) nebo psaným (Písmo svaté) slovem Božím. Samotný 2. vatikánský koncil správně uvedl (srov. Dei verbum, 10), že učitelský úřad církve (papež, koncily, řádné a mimořádné magisterium) není nad Božím slovem, ale pod ním, je mu podřízen a pouze mu slouží (ústně předávané slovo Boží = posvátná tradice a psané slovo Boží = Písmo svaté).
Z objektivního pohledu mají definitivní vyjádření učitelského úřadu církve (papežů a koncilů) větší hodnotu a větší váhu ve srovnání s vyjádřeními pastoračního charakteru, která jsou přirozeně změnitelná a dočasná, závisejí na historických okolnostech nebo reagují na pastorační situaci určité doby, jak tomu je u většiny vyjádření 2. vatikánského koncilu.
Originální a cenný přínos 2. vatikánského koncilu spočívá v učení o všeobecném povolání všech členů církve ke svatosti (5. kap. Lumen gentium), o ústřední roli Panny Marie v životě církve (8. kap. Lumen gentium), o významu laiků pro zachování, obranu a šíření katolické víry a jejich povinnosti evangelizovat a posvěcovat časné skutečnosti v duchu trvalého učení církve (4. kap. Lumen gentium), v primárním významu uctívání Boha v životě církve a při slavení liturgie (Sacrosanctum concilium, odst. 2; 5–10). Ostatní vyjádření lze do určité míry považovat za druhotná, dočasná a v budoucnu pravděpodobně zapomenutá, jak tomu bylo u některých nedefinitivních, pastoračních a disciplinárních vyjádření různých dřívějších ekumenických koncilů.
Následující témata – Panna Maria, posvěcení osobního života věřících spojené s posvěcením světa ve smyslu trvalého učení církve a primární význam uctívání Boha – představují nejnaléhavější aspekty, které je nutné žít v dnešní době. V tomto má 2. vatikánský koncil prorockou úlohu, která však zatím nebyla uspokojivě uvedena do života.
Namísto uskutečňování těchto čtyř aspektů značná část teologické a administrativní „nomenklatury“ v životě církve v minulých 50 letech prosazovala a stále prosazuje sporná doktrinální, pastorační a liturgická stanoviska, a zkresluje tak původní záměr koncilu nebo zneužívá jeho méně jasná či nejednoznačná doktrinální vyjádření s cílem vytvořit jinou církev – církev relativistického či protestantského typu.
V současnosti zažíváme kulminaci tohoto vývoje.
Problém současné krize církve spočívá zčásti ve faktu, že některá vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou objektivně nejednoznačná, případně několik vyjádření, která lze obtížně uvést v soulad s trvalou tradicí učitelského úřadu církve, byla zdogmatizována. Tímto způsobem se zablokovala zdravá debata s nezbytnou implicitní či v tichosti provedenou opravou.
Současně byl dán podnět k vytváření teologických tvrzení rozporných s trvalou tradicí (například nová teorie dvojího řádného nejvyššího orgánu v řízení církve, tj. samotného papeže a celého biskupského sboru spolu s papežem; učení o neutralitě státu vůči veřejné bohopoctě, kterou je nutné vzdávat pravému Bohu, jímž je Ježíš Kristus, který je také králem každé lidské i politické společnosti; relativizace pravdy, že katolická církev představuje jedinou cestu ke spáse, chtěnou a nařízenou Bohem).
Musíme se osvobodit z řetězů absolutizace a naprosté dogmatizace 2. vatikánského koncilu. Musíme požadovat atmosféru klidné a uctivé diskuze založené na upřímné lásce k církvi a k neměnné víře církve.
Pozitivní náznak můžeme spatřovat ve faktu, že papež Benedikt XVI. napsal 2. srpna 2012 předmluvu ke svazku týkajícímu se 2. vatikánského koncilu v souhrnném vydání svých děl Opera omnia. V této předmluvě Benedikt XVI. vyjadřuje výhrady ohledně konkrétního obsahu dokumentů Gaudium et spes a Nostra aetate. Ze znění těchto slov Benedikta XVI. je zjevné, že konkrétní defekty v některých částí dokumentů nelze vylepšit pomocí „hermeneutiky kontinuity“.
Cenný přínos do této debaty by mohlo vnést také SSPX, jak si to přál arcibiskup Marcel Lefebvre, pokud by bylo kanonicky a plně integrováno do života církve. Plná kanonická přítomnost SSPX v životě církve dnešní doby by mohla napomoci také k vytvoření všeobecné atmosféry konstruktivní debaty, aby tomu, čemu všichni katolíci 2000 let vždy a všude věřili, věřili jasnějším a jistějším způsobem i dnes, a tak se uskutečnil skutečný pastorační záměr otců 2. vatikánského koncilu.
Autentický pastorační záměr směřuje k věčné spáse duší, které lze dosáhnout pouze hlásáním Boží vůle v její plnosti (srov. Skutky apoštolů 20:27). Nejednoznačnost věrouky a její konkrétní aplikace (v liturgii a v pastoračním životě) by ohrozila věčnou spásu duší, a v důsledku by byla antipastorační, protože jasné hlásání katolické víry v její plnosti a její věrná konkrétní aplikace představuje výslovnou vůli Boží.
Spásu duší přinese jedině dokonalá poslušnost vůli Boha, který nám prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, a prostřednictvím apoštolů zjevil pravou víru, trvale ve stejném smyslu vykládanou a vykonávanou učitelským úřadem církve.
+ Athanasius Schneider,
pomocný biskup arcidiecéze Nejsvětější Panny Marie v Astaně v Kazachstánu
Překlad: Marie Tejklová
Zdroj:
Bishop Schneider: The interpretation of Vatican II and its connection with the current crisis of the Church; Rorate caeli 21. 7. 2017
Rorate caeli vyzývá k šíření a přebírání textu, pročež činíme totéž.
Konečne jeden kultivovaný, racionálny, odborný pohľad na Druhý vatikánsky koncil bez zbytočnej zášti a primitívnych poloprávd. Žiadne extrémy, žiadne stupídne snahy o anuláciu koncilových dokumentov, žiadne hektické pamflety, ale odborná diskusia! Zdá sa, že po jednom z najväčších – ak nie najväčšom – teológovi 20. storočia, emeritnom pápežovi Benediktovi XVI., nám v biskupovi Schneiderovi vyrastá v Katolíckej cirkvi ďalší geniálny teológ nemeckého pôvodu. To je dobré znamenie! Práve Nemci potrebujú ako soľ teológov takého formátu.
Ale no tak – snad nebude tak zle, abych nemohl zavrhovat bludné učení IIVK, jak nás učí Matka Církev, ne? Vy už nevíte kudy kam, ale katolíci ano – díky Bohu.
Kdyby to četl pořádně , tak monsignor přiznává , že s koncilem přišla krize , srovnatelná s arianskou. Jsou tohle plody dobrého koncilu?
http://www.ikatolici.cz/p-jakub-deml-velebny-pan/
Tento článek, alespoň myslím, hovoří prakticky za VŠE.
Zlatý selský rozum, který dal člověku Stvořitel.
Selský rozum? Tomu se přece Jakub Deml vysmál jako zdroji naprosté neschopnosti chápat hřích vůči majetku bližních …
Jedině, že by se Vám líbilo Lutherovo: „Statečně hřeš a ještě statečněji věř!“ Ale o tom si dovolím velmi silně pochybovat, že by se Vám takováto praxe duchovního života líbila …
Tasov (místo života Jakuba Demla) byl černou můrou kněží brněnské diecéze – pro farníky „vychovávané“ P. Františkem Florianem a pak pro pobyt P. Jakuba Demla samotného …
Slyšel jsem vyprávět také o jednom takovém velebném pánu. Dcera chalupníka se přihlásila na měšťanskou školu (dnešní 5 – 9 třída). O příští neděli o tom kázal velebný pán a dával ji jako příklad nehodný k následování. Na konci školního roku si šla s matkou pro požehnání a velebný pán ji místo požehnání udeřil do zad. Vše jenom ze zášti, protože se dcera chalupníka přihlásila na školu, kam děti sedláků zpravidla nechodily. Velebný pán z toho vyvázl poměrně lehce. Její otec, velký pruďas, se naštěstí vrátil pozdě a do rána dosti vychladl, takže si to s ním vyříkal pouze slovně.
Toto není 18. ani 19. století, toto je Českomoravská vrchovina v polovině 30. let 20. století.
Stará paní, která mi toto vyprávěla, je dnes bez víry. zajímalo by mne, kolik ateistů a nepřátelů víry mají tito „velební pánové“ na svědomí
@ David + Jaroslav Klecanda:
Bez urážky – připomínáte mi oba výjev z filmu Ať žije nebožtík, kde Hugo Haas dělá tlumočníka Číňanovi. Z čínského slova „tao“ vytvoří celý příběh a z následující dlouhé Číňanovy řeči (na domnělou otázku, jestli hraje golf) slůvka tři: „Řek, že jo.“
Ale nezlobím se na vás, že jste pozitiva toho článku nepochopili a vybíráte a vidíte v něm jen samá negativa. To je věc vás obou, jako je má věc, co si z něho beru já. Kdybyste se slušně zeptali, než jste začali chrlit své myšlení ven do světa, slušně bych vám odpověděl. Takhle jste to oba zazdili.
-howgh-
Ano, z článku si může každý vybrat, co se mu líbí.
Ale u autora, který:
1. Pohrdal jako kněz jakoukoliv církevní autoritou své doby.
2. Propadl nesmiřitelným osobním sporům s těmi, koho s ním pojilo osobní dlouhodobé přátelství a životní podpora (Josef Florian, Timotheus Vodička, Marie Rosa Junová – Vodičková, …).
3. Několikrát upadl do církevních trestů.
4. Propadal de facto setrvalé mentální závislosti na ženách ve svém okolí (Eliška Wiesenbergová, Pavla Kytlicová, Kateřina Sweerts-Šporková, Marie Rosa Junová).
5. Úmyslně podporoval protikatolický Sokol proti katolickému Orlu – státní trest za veřejnou urážku Orla v roce 1924 – to byl v té masarykovské“ době „úctyhodný výkon“(podporu ukončil z důvodů osobních pří s členy Sokola, ne z ideových důvodů).
6. Přijetí ochranné záštity komunisty Vítězslava Nezvala.
se obávám, že vybírání dobrých momentů je dosti těžké, zvláště, když to právě tak viděla církevní autorita té doby, a dotyčnému Jakubu Demlovi odebrala právo kázat a zpovídat.
Já jsem se nepřel o historická fakta nebo kdo selhal nebo neselhal. (V tom je vidět ta vaše domýšlivost, kterou jsem s pomocí pana Haase pojmenoval.) Vidíme, kam šla vážnost autority tenkrát a kde je dnes. Selhavšího kněze bylo možné poměrně snadno suspendovat, protože podléhal autoritě biskupa. Kdo ale suspenduje třeba takového pana Halíka? A další takové, že… Kam se hrabe podpora V. Nezvala či Sokola… Proti Halíkovi a charošům či fokošům odváreček… čajíček…
Milý pane Tomáši, pokud ve Vašem myšlenkovém světě je aktivní komunista, zneužívající stranické moci vůči bezbranným, a antikatolická organizace víc, než „charoši“ nebo „fokoši“, je to Vaše volba Vašich priorit. Výtka, že se držím historických faktů mě, omlouvám se, rozesmála. Krásný den Vám přeji!
To jsem rád, že jsem vás rozesmál. Mne zase rozesmála vaše představa o mně jako o komunistovi. Beru to ovšem jako diskuzní vulgaritu z vaší strany.
Milý pane Tomáši, nenazval jsem Vás komunistou, ani Vás nepovažuji za komunistu, takže jsem to ani nikde nenapsal. Jen se podivuji, že komunista, ba co víc, zapálený stalinista, je Vám víc milejší než „charoši“ a „fokoši“. U člověka, považujícího se za pravověrného křesťana, mi to přijde udivující. Přeji Vám krásný den!
já bych ty tři party už dnes postavil na roveň pane Klecando, od každého z nich vím co můžu čekat, snaha zničit mystické tělo Krista Pána
„Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.“
Dočetl jsem sem a dál nemá cenu pokračovat. Biskup Schneider potvrzuje, že je představitelem falešné pravice. Navíc, ne moc diplomaticky nadané, protože odhalit hned na začátku svůj postoj „koncilového konservativce“, to není příliš moudré.
Nesouhlasím.
Fr. Albert T.O.P. má pravdu.
„Kdyby Církev nebyla Božská, tento koncil by ji pohřbil!“, napsal do svého deníku 19. září 1964 kardinál Siri.
A S.E.R. Msgr. Marcel Lefebvre nazýval II. Vatikánský koncil horší než III. světová válka.
Později se ukázalo, že je ještě něco daleko ohavnějšího, než uvedený koncil: CIC 1983 neboli pokoncilní Kodex církevního práva, o čemž S.E.R. Msgr. Marcel Lefebre rovněž hovořil či psal.
Souhlasím.
„Cenný přínos do této debaty by mohlo vnést také SSPX, jak si to přál arcibiskup Marcel Lefebvre, pokud by bylo kanonicky a plně integrováno do života církve“.
Tohle je žvást hodný +Fellaye. Plná kanonická integrace v době katastrofy Bergoglio znamená vydání se na milost a nemilost liberálně charismatickým episkopátům (různým kročilům, dukům, ale i oportunním baxantům), kterých program je koncil, resp. udržovat status quo navozeným koncilní reformací.
Biskupové schneiderové jednou začas přijedou, obiřmují, popřednášejí, ale alterantivu k přežití nedávají, krom ekumenické ZOO s tridentíkem občas a to ještě jako „mimořádnou formou“ (fuj).
Už jen řeči o cenném přínosu smrdí dialogem na sto honů. A kecy o dialogu to začíná a suspenzemi končí.
S koncilem třeba naložit jako s pistojskou synodou, odmítnout jeho omyly a způsob myšlení i když ne vše co vydal je mylné. To však může udělat toliko katolický papež příp. s katolickým koncilem a toho já se nedožiju. Takže: schovat se a přežít a se schneidery nepočítat.
„pokud by bylo kanonicky a plně integrováno do života církve“
Ale on má svým způsobem pravdu, nemyslíte? Nemluví přece o integraci do svévolné KHS, ale o katolické církvi. Tedy – pro mne to je směrodatné. Pokud někdo mluví o církvi, tak o církvi. Pokud by např. šlo o něco jako „integraci mezi kardinály“ či „absolutní jednotu s papežem“, tam bych se taky stavěl na zadní. Prostě a jednoduše – nejprve je potřeba do katolické církve „integrovat“ integrovatelnou současnou hiearchii a pak se už dá dělat ledaco dalšího. (Já si přece samovolnou exkomunikaci nevymyslel a moc bych se divil, kdyby už před Pánem Bohem neplatila.)
K dokumentům IIVK je třeba zaujmout pevné a jasné stanovisko:
1) Šlo pouze o koncil pastorační, který nebyl ustavující, tudíž nebyla povinnost cokoli měnit okamžitě a hned, jak to zrádci a nepřátelé víry pravé provedli.
2) Sporné výroky je třeba vidět v kontinuitě posvátné Tradice, která je po celé dějiny církve Božím darem. O výrocích, které posvátnému učení církve odporují a tím vedou věřící na cestu namířenou proti Bohu, je potřeba vědět, že nejsou pro křesťana nikterak zavazující.
3) Kdo chce argumentovat tímto obojakým koncilem, ať se zamyslí nad tím, že oltářoborectví ani organoborectví, které KHS začala páchat, v něm není nijak zakotveno, naopak je v něm zakotvena povinnost pro běžné věřící znát latinské části mše a mít úctu k tradičnímu ritu Mše Svaté.
Když z kostelů vyženete posvátno, žádnou lidskou aktivitou ho nenahradíte. To dobře věděli nepřátelé církve už dávno před IIVK.
Kněžské svěcení obsahovalo Protimodernistickou přísahu ustanovenou v r. 1910 svatým papežem Piem X. Osobně jsem znal kněze, kteří ji ještě skládali. Lze se vůbec ještě divit, že po vyhazovu této přísahy v r. 1967 a nevyžadování povinnosti kněží odpírat modernismu v celé jeho podobě nastala tahle krize?
http://liturgickeotazky.blogspot.cz/2011/08/protimodernisticka-prisaha.html
Tomáš, viem, že voči mne pociťujete mimoriadnu antipatiu, aj keď robím len to isté, čo aj Vy. Obhajujem to, čo považujem vo svojom srdci za správne. Problém je len v tom, že ja považujem za správne niečo iné, ako Vy. Ale tak to už v živote chodí. V žiadnom prípade nemám záujem provokovať Vás, ani nijako znevažovať. Naopak, vždy sa snažím prezentovať svoje názory kultivovane aj napriek tomu, že som sa viackrát stal terčom nechutných útokov z Vašej strany. Aj teraz zachovám rovnaký prístup a budem s Vami komunikovať kultivovane a slušne. Nedá mi, ale musím sa zastaviť pri údajnom „oltářoborectví“ a „organoborectví“, o ktorom píšete. Tieto dva výrazy, ktoré používate, sú totiž nezmyslom a ja Vám vysvetlím prečo.
Vy ste tieto výrazy zrejme odvodili od výrazov obrazoborectvo, alebo ikonoborectvo, alebo aj ikonoklazmus, ktorými sa označovalo odstránenie všetkých ikon z kostolov v Byzancii. Ak použijeme analógiu, „oltářoborectví“ by znamenalo odstraňovanie pôvodných oltárov z katolíckych chrámov. Ja však naozaj neviem o tom, žeby sa z katolíckych chrámov odstraňovali po roku 1970 drahocenné staré oltáre! V živote som za zamestnaním prešiel Nemecko, Rakúsko, Švajčiarsko, Taliansko, Českú republiku, Egypt, a ako turista aj mnohé iné krajiny. Navštívil som bezpočet katolíckych chrámov, ale nikde som sa nestretol s tým, žeby z kostola vyhodili starý, vzácny oltár. Dokonca ani v Egypte nie. Keď som mal vycestovať do Egypta, mal som o tejto krajine skreslené predstavy. Vedel som, že majoritné postavenie tam má islam a že je tam aj kresťanská koptská menšina. Ale že sú v Egypte aj katolícke kostoly, to som netušil. O to väčšie bolo moje prekvapenie, keď som zistil, že v Egypte sú aj nádherné katolícke kostoly. Do jedného z nich v Káhire som chodieval, ale ani tam som nevidel, žeby bol pôvodný oltár pri východnej stene chrámu odstránený. Neviem teda, odkiaľ beriete informácie o údajnom „oltářoborectví“. V mnohých kostoloch ostal pôvodný oltár neporušený a pred neho umiestnili nový, prevažne mramorový liturgický stôl.
U nás, vo Vranove nad Topľou, sa v miestnej bazilike Narodenia Panny Márie šetrne oddelil liturgický stôl od oltárneho retabula a posunul sa o niekoľko metrov dopredu. Celý oltár teda ostal v chráme a všetky jeho súčasti slúžia pôvodnému účelu. Hlavnou súčasťou pôvodného barokového oltára je liturgický stôl presne tak ako vyše 2 storočia predtým, len s tým rozdielom, že v minulosti bol liturgický stôl spojený s retabulom a kňaz celebroval svätú omšu tvárou k východu, dnes je liturgický stôl oddelený od retabula a celebrant slávi liturgiu tvárou k ľudu. Funkcia liturgického stola sa však vôbec nezmenila. Aj retabulum má v kostole naďalej svoj veľký význam. Nachádza sa v ňom tabernákulum, ako aj zázračný a milostivý obraz Panny Márie. Čo je však najdôležitejšie, nedošlo k nijakej deštrukcii žiadnej súčasti oltára. Ak by – čisto hypoteticky – prišlo nariadenie, že sa má oltár vrátiť do pôvodného stavu, nepredstavuje to žiaden veľký problém. Stačí znovu prisunúť liturgický stôl na pôvodné miesto, pevne ho spojiť s retabulom, a oltár by vyzeral znovu tak, ako pred rokom 1970.
Nemôžem akceptovať ani výraz „organoborectví“. Je rovnako nezmyselný ako výraz „oltářoborectví“. Neviem o tom, že by z nejakého kostola bezdôvodne odstránili vzácny historický organ. Naozaj nie. Viem o tom, že ak už nie je možné opraviť starý organ, nahradí sa novým, ale bezdôvodné odstraňovanie organov z kostolov považujem za výmysel. Ale o tom podrobnejšie až v inom príspevku, keďže tento je už dosť dlhý. V každom prípade Vás
prosím o rovnako korektnú odpoveď, ako je môj príspevok. Prosím Vás, aby ste predložili
– ak nejaké máte – konkrétne informácie o nejakom prípade „oltářoborectví“, alebo „organoborectví“ spolu s príslušnými odkazmi na literatúru. O to isté prosím kohokoľvek, kto má o nejakom takom prípade hodnoverné fakty. Ja sám hodne publikujem, ale vždy si dôsledne overím fakty skôr, než ich uverejním, a chcem mať aj v tomto prípade úplne čistý stôl.
Antipatií vůči Vám netrpím – na rozdíl od Vás ke mně. Pokud není oltářoborectvím fyzická likvidace oltářů a nastolení Luthertischů v přímém rozporu s DIIVK či organoborectvím likvidace mnoha histroicky cenných varhan, tak už jimi není nic.
Toto je jediná věc, na kterou jsem Vám s velkou dávkou sebezáporu odpověděl. Další diskuze po bohatých zkušenostech s uštědřenými vulgárními nadávkami, které v případě, že s Vámi někdo nesouhlasí, v hojnosti a rád oponentům uštědřujete, s Vámi nehodlám vést.
P.S.
Ale abyste nemohl mluvit o antipatii, jeden Váš na hlavu postavený nesmysl rád vyrátím:
„dnes je liturgický stôl oddelený od retabula a celebrant slávi liturgiu tvárou k ľudu. Funkcia liturgického stola sa však vôbec nezmenila.“
Právě tím, že je Luthertisch odtržený od svatostánku, přestali kněží sloužit Mši Svatou před Bohem a začali sloužit Nový mešní řád (tedy v praxi z katolického pohledu spíše starý antimešní neřád) před lidmi a na rozkaz vrchnosti mají už několik let povinnost nebýt služebníky Božími, ale služebníky Božího lidu.
Tečka, domluveno, dál si to přeberte, jak chcete, já jsem skončil.
Tomáš, nehnevajte sa, ale to, čo tu uvádzate, nemožno nazvať „oltářoborectví“. Navyše zase píšete o údajnom vyhadzovaní drahých organov a ja sa znovu pýtam: kde?
Organ má v rímskokatolíckej liturgii neotrasiteľnú prioritu, ktorú podporil aj Druhý vatikánsky koncil v konštitúcii „Sacrosanctum Concilium“: „Píšťalový organ nech je v latinskej Cirkvi vo veľkej úcte ako tradičný hudobný nástroj, ktorého zvuk vie dodať cirkevným obradom obdivuhodný lesk a mohutne povznáša myseľ k Bohu a nebeským veciam.“ (Sacrosanctum concilium, č. 120)
Úcta k organom je u rímskokatolíkov výnimočná. Môžem to zodpovedne prehlásiť, keďže moja manželka je organistkou v našom kostole a ja často ako žalmista spievam pri nej alebo od ambonu. V našej starej bazilike Narodenia Panny Márie vo Vranove nad Topľou je stále v prevádzke organ z roku 1868. Manželka aj ostatní organisti sa sťažujú, že sa na ňom zle hrá, pretože organ je starý a v nie najlepšom technickom stave, ale zatiaľ stále funguje. Máme vo Vranove nad Topľou aj nový Kostol sv. Františka z Assisi v novej farnosti Vranov Juh, ktorý bol slávnostne konsekrovaný v roku 1997. Spočiatku neboli finančné prostriedky na zakúpenie drahého organu, až po 10 rokoch, v roku 2007, bol do kostola nainštalovaný drahý organ, ktorý stál 7 miliónov Sk! Je to klasický píšťalový organ s 2 manuálmi a 18 registrami. Teda aj do nových kostolov sa inštalujú organy. Neviem si ani predstaviť, že by niekde túžili mať kostol bez organu. Je jasné, že ak niektorý organ nie je možné udržiavať v prevádzkyschopnom stave, nahrádza sa iným organom. Veď organ nie je v kostole na parádu, ale preto, aby dodával sv. omši slávnostný, monumentálny ráz. Preto znovu opakujem: ak máte Vy, alebo niekto iný hodnoverné informácie o tom, že niekde bez závažnej príčiny vyhodili z kostola drahý, vzácny organ, uveďte, prosím, konkrétne údaje, ktoré sa dajú nezávisle overiť. Inakšie to sú len fámy o ničom.
Váš problém je, že vše posuzujete a generalizujete jen podle sebe, případně své manželky a svého protestantského vnímání. Proto ani není možné k vám pociťovat jakékoli emoce, tím méně hněv, antipatii apod., které mi tak často podsouváte. Co jsem uvedl, je na základě poznání pravdy Matky Církve a vy se s tím vyrovnávejte, jak chcete.
P.S.
A nebuďte pohodlný – doklady o zničení varhan a oltářů jsou zcela veřejně dostupné. Já opravdu nebudu vaši pohodlnost a úmyslnou slepotu podporovat.
Tomáš, problém je len a len vo Vás. Tvrdíte niečo, čo neviete dokázať a keď niekto odhalí Vaše manipulácie, snažíte sa z toho vyvliecť tak, že oponenta začnete urážať, nazývať protestantom a podobné nezmysly. Toto ale nevyrieši Vašu neschopnosť dokázať vlastné tvrdenia. Aj ja by som mohol postupovať podobne ako Vy a tvrdiť o Vás, že ste heretik a podobne, ale neurobím to.
Já dávám důkazy pouze lidem, kteří se mnou jednají slušně a zdvořile. Nezdvořáky vašeho kalibru nechávám hledat.
Donedávna bylo organoborectví vidět i na internetu, ale patrně nějaká cenzura KHS zasáhla. Stačí se podívat, kde všude mají tzv. digitální varhany a je to jasné. I oltářoborectví na internetové Kronice Novus Ordo patrně postihla podobná cenzura, ale to je vidět všude, kde odtrhli stůl od svatostánku. A najděte mi a dokažte, že to je požadavek DIIVK. Já jsem to tam nikde nenašel napsané, že se to tak má dělat. Takže i to vaše (ne)citlivé oddělování obětního stolu je proti DIIVK.
Kdo chce najít, najde. A dokonce na Slovensku…
http://www.organista.wbl.sk/Na-Slovensku-je-to-tak.html
Ale pan Dučák se nedopustil vůči Vám žádné urážky ani vulgarity, jen prezentoval svůj názor.
Pravdou o II. Vatikánském koncilu jsou především dokumenty II. VK. Důkaz bludnosti dokumentů II. VK chybí a tím i nutnost odmítat dokumenty II. VK. Pokoncilní bludná nauka koncilem šermuje, ale koncilní dokumenty necituje; snad selektivně jak protestanté bibli. Jde např. o nepravdivé tvrzení jak koncil zrušil latinu a nařídil oltář čelem k lidu. Nesloužím mši sv. proti (čelem k) lidem a užívám latinu a nepotřebuji k tomu odmítat II. VK.
Mýlíte se.
Jedna bludná nauka za všechny – náboženská svoboda.
Umožňuje ale i Vám svobodně si zvolit náboženství…
Právě v tom je ten blud.
V čem je ten blud? Vy jste si nezvolili víru podle katolické církve dobrovolně? Někdo vás nutil?
Cože? Víte, o čem píšete? Asi ne.
A co je na tom tak složitého k pochopení? Náboženská svoboda je k tomu, aby si každý člověk mohl svobodně vybrat svůj druh víry. Co je na tom divného? A nikomu není nic do toho, jakou víru si vybral ten druhý.
Vy jste se opravdu svobodně a dobrovolně nerozhodl jít za Spasitelem a Vykupitelem Ježíšem Kristem, obdarován milostí víry v Trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha Svatého, veden Boží milostí a provázen naukou Církve?
Taky nevím, co je složitého k pochopení na tom, že církev je jen jedna.
Zkuste si, pane Tomáši, trochu zaglůglovat a uvidíte že na světě jsou mraky církví, ne jen jedna. Jestli to myslíte tak, že jen jedna z nich je pro Vás ta jedna Jediná, pak ok, ale „tu svou jedinou“ může mít každý jinou. K tomu právě slouží ta náboženská svoboda. Nevím, na koho reagoval p.Klecanda. Jestli na mě, tak jsem žena, ne muž. Jestli to byla otázka na pana Tomáše, tak by mě také zajímalo, jestli si katolickou víru vybral svobodně a dobrovolně nebo k ní byl nějak donucen a pak už si ji prostě jen nechal. Děkuji za případnou odpověď.
Je jen jedna pravá Církev.
Církev – tu jedinou pravou – založil Kristus, všechny ostatní denominace jsou založeny lidmi jakožto vlastní a Vámi tak adorovaný svobodný počin, jimž se jejích zakladatelé vyhranili proti Církvi Kristově. Jde o zneužití svobody, kdy si kdekdo myslel a myslí, že dokáže založit něco lepšího než sám Spasitel, který založil jednu jedinou na Petrovi, nedal každému apoštolovi svobodu zakládat si dle libosti tu svou.
to p.Rösner: snažím se jen vysvětlit, že různí lidé mají různou definici toho, co jim připadá správné. Nikdo není povinen jít cestou, kterou mu vnucuje někdo jiný. Zákaz náboženské svobody by k tomu bohužel vedl. Proč chcete mít právo vnucovat katolickou víru těm, kteří o ni nestojí? V současném systému (v ČR) si naštěstí každý může svobodně zvolit čemu věřit bude a čemu ne. S tím nesouhlasíte?
Ad věřímposvém:
Kde jste přišel na to, že někomu něco vnucuji. Vede Vás k tomu můj nekompromisní postoj stran jedinečnosti Kristovy Církve, tak nepopulární v dnešní době plné relativizování všeho a vynucování si svobody i ke hříchu? Nebo kde jste k tomu přišel?
A k Vaší otázce: On i Ježíš, který nikdy nikoho nenutil násilím, říká: „I vy chcete odejít?“ Nedrží nikoho násilím, je to o tom „chceš x nechceš“. Tak jako nechává ty, co k Němu přijdou, klečet nebo stát, tak je nechá svobodě odejít. Lidé mají i svobodu hřešit, vezmeme-li to do důsledku. Proto bych ji nijak neoslavoval. Princip té svobody, která dnes vládne, spočívá v zakazování mi cokoli říkat a druhé přesvědčovat.
A je mou povinností varovat druhé před jitím do propasti, není to nucení, když je přesvědčuji, že pravda je jen jedna a není pravd tolik, kolik je lidí.
to p.Rosner: toto vlákno začalo diskutujícím, kterému se nelíbí existence náboženské svobody a o tom diskutuji. Ne o tom, jestli katol.církev je nebo není ta jediná správná. Pro Vás je správná, pro někoho ne. Jako někoho, kdo není katolík, mě zajímá postoj vás jako členů katolické církve k existenci nebo neexistenci náboženské svobody. A děsí mě, že na začátku 21.století existují lidé, kteří by náboženskou svobodu zakázali. Uvědomujete si, že je to proti listině základních práv a svobod ČR? Nebo i ta je pro vás jen cár papíru?
Diskutuji tady s vámi protože mě zajímá „soužití“ celkem zapáleně věřících katolíků se společností, která katolická není. Je mi jedno, jaká máte interní pravidla týkající se vaší víry, protože na mě nemají žádný dopad. Ale není mi jedno co církev jako organizace hodlá propagovat směrem ven, protože to by se pak dotýkalo i sekulární společnosti, do které se počítám.
Lidi jsou tupé ovce a často potřebují ukázat jaký směr je opravdu ten správný.
Vy sám o sobě si myslíte, že jste taky tupá ovce? Jste rád, že Vám byl ukázán směr? Neuráželo by Vás, kdyby o Vás někdo říkal, že jste tupá ovce?
Ignáci, nechtěl byste tomu bludaři opravit jméno? Jmenuje se „nevěřímvůbec“. Děkuji
Myslíte, otče, že by to takto viděl i svatý papež Pius X.?
Deklarace o náboženské svobodě (DH) je pouze jeden ze 16 koncilních dokumentů. Je třeba uvést citaci, co je bludná. Sv. Pius X. měl heslo „Všechno obnovit v Kristu“ a chtěl svobodu podle katolické víry, která je nutně tradiční. V úvodu DH čl. 1 je v souladu s tradicí citováno z evangelia sv. Matouše 28,19-20 a dodatek: „Všichni lidé mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ II. VK nikde autoritativně nežádá změnu víry.
O náboženské svobodě píše nahoře Franta Albert.
Za mne: Máte pravdu v tom, že sv. Pius X. chtěl vše obnovit v Kristu. Proto také k tomu vytvářel podmínky včetně protimodernistické přísahy, která měla zabránit veškerým obojakostem v církvi, což IIVK v žádném případě za cíl neměl.
Máte pravdu i v tom, že IIVK nikdy nebyl a ani dnes není autoritativní. Proto není nutné se ho kvůli jeho vnitřní rozporuplnosti držet, když máme stále platný IVK. Nebo to je takto špatně?
A jak to je s oltáři, otče? Je církví dovoleno sloužit Mši Svatou u Luthertische, byť i „čelem ke svatostánku“, od kterého je odtržen?
Tomáš, prvý konkrétny fakt o „organoborectví“. Po prvýkrát mám dôvod s Vami súhlasiť. Ide v tomto prípade zrejme o ojedinelú záležitosť, ale napriek tomu je to pohoršujúce barbarstvo, ktoré nemožno ospravedlniť. Ak už farnosť nemala prostriedky na opravy organa, ktoré zaiste nie sú malé, mohla organ ponúknuť nejakému múzeu, alebo škole, či inej inštitúcii. Ja sa tiež celý život učím a nemám problém korigovať svoje tvrdenia, ak mi niekto na základe konkrétnych faktov dokáže, že sa mýlim. V tomto jednom prípade ste Vy mali pravdu a ja som sa mýlil.
Ale ak pre liturgický stôl použijete označenie Luthertisch, tým len dokazujete svoju bezodnú nevzdelanosť. Luthertisch znamená v preklade Lutherov stôl. Z dejín Cirkvi je však notoricky známe, že pri liturgickom stole čelom k ľudu slávil sv. omše veľký svätec Katolíckej cirkvi sv. Ambróz (okolo roku 340 – 397). Ostatne, v milánskej bazilike sv. Ambróza slávil celebrant svätú omšu od čias svätého Ambróza až dodnes výhradne pri liturgickom stole obrátený tvárou k ľudu. (http://www.christnet.eu/clanky/3687/ambroziansky_ritus_odkaz_sv_ambroze_z_milana.url)
Z princípov primárnej logiky vyplýva, že sv. Ambróz nemohol sláviť svätú omšu pri Lutherovom stole, pretože Luther sa narodil v roku 1483, teda 1 086 rokov po smrti sv. Ambróza!!! Liturgický stôl poznala Katolícka cirkev v dobe, keď svet ešte ani nechyroval, že sa nejaký Martin Luther narodí.
Ale aj svätý Gregor Veľký (okolo roku 540 – 604), pápež a učiteľ Cirkvi, slávil sväté omše pri liturgickom stole tvárou k ľudu. A znovu sa natíska otázka: mohol svätý Gregor Veľký používať Lutherov stôl, keď Luther sa narodil až vyše 900 rokov po ňom? Veď je to totálny nezmysel!!!
Ale v niečom som Vám predsa len povďačný. Ľudia ako Vy ma inšpirujú k písaniu článkov, v ktorých odhaľujem práve takúto hrubú neznalosť dejín liturgiky u mnohých odporcov súčasnej Katolíckej cirkvi. Uznávam fakty a nič než fakty. Ak mi niekto dokáže, že sa mýlim, priznám si chybu. Žiadnu demagógiu však nebudem tolerovať. Môžeme sa baviť o tom, akú podobu by mal mať oltár. Môžeme sa baviť o archeologizmoch a podobne. To je legitímna debata. Nemôžem však v nijakom prípade akceptovať diletantské označenie liturgického stola za prvok protestantizmu, keď Katolícka cirkev poznala liturgický stôl viac ako 1 400 rokov pred narodením Luthera!
Já nepotřebuji pro svůj katolický život znát dějiny liturgiky. Mně stačí vědět, že tradiční ritus z r. 1962 byl ustanovený jako poslední podoba Mše Svaté, je stále platný a když vidím, jak se praktikuje NOM pyšně odvrácený od Boha k lidu, tak vím, že Liturgie všech věků je tím nejlepším, co může být pro spásu člověka.
Tím, že se ve všem tak vrtáte, si jen „děláte do vlastních kalhot“, protože církevní ustanovení nepodléhají soukromým rozborům či polemikám a vyvoláváte další zmatky mezi prostými věřícími – předpokládám, že počíztáte s adekvátní odměnou od Boha na věčnosti.
Že považujete internet za jediný zdroj objektivní informace o oltářoborectví a organoborectví, je ryze Váš soukromý problém Vašeho soukromého náboženství, které se zoufale snaží vymanit z podoby zmoklé slepice a vypadat jako katolické.
Je mi Vás líto, ale sám jste se k této zoufalé cestě rozhodl.
Důležité je ptát se na skutečné učení katolické Církve. To zde bylo i před II. VK a II. VK to ve svých textech nepopírá. Postoj kněze u oltáře dokumenty II. VK neřeší a oltář čelem k lidu nežádají. Vyznání víry NOM liturgie je niceisko-cařihradské jak bylo v liturgii dřívější. Je to vyznání víry Tridentského koncilu v jeho dekretu o vyznání víry.
Dobře – a je tedy církví dovoleno sloužit Mši Svatou u Luthertische, byť i „čelem ke svatostánku“, od kterého je odtržen?
P. Rössler, máte samozrejme pravdu a ja som rád, že sa konečne našiel inteligentný, erudovaný znalec, ktorý ovláda problematiku a neváha hlásať pravdu. Spájať akokoľvek tendencie slávenia liturgie tvárou k ľudu s Druhým vatikánskym koncilom je prejavom ťažkého diletantizmu.
Tieto tendencie boli už dávno pred koncilom a koncil s nimi nemal nič spoločné. Odhliadnem od skutočnosti, že prvých 10 storočí svojej existencie poznala Katolícka cirkev len menzu Domini (stôl Pána) a prvé oltárne nadstavby v chrámoch, retabula, priniesol až románsky sloh, ktorý sa začal šíriť v 10. storočí. Odhliadnem aj od skutočnosti, že postoj kňaza tvárou k ľudu explicitne schválil v roku 1570 aj pápež Pius V. vo svojom misáli. Súčasťou tohto misála je totiž aj Ritus servandus in celebratione missae s presným popisom rítu. Uvádza sa tu okrem iného: „Si Altare sit ad Orientem, versus populum, Celebrans versa facie ad populum, non vertit humeros ad Altare, cum dicturus est Dominus vobiscum, Orate, fratres, Ite, Missa est,…“ (Ak je oltár na východ, smerom k ľudu, celebrant obrátený tvárou k ľudu, sa neobracia chrbtom k oltáru, keď má povedať Dominus vobiscum, Orate, fratres, Ite, Missa est,…)
Pápež Pius V. teda v roku 1570 explicitne, výslovne schválil aj postoj celebranta počas svätej omše tvárou k ľudu.
Odhliadnem od všetkých podobných skutočností a zameriam sa len na 20. storočia, v ktorom znovu ožili tendencie sláviť liturgiu tvárou k ľudu. Už od roku 1921 bola v krypte kostola v Maria Laach slávená Missa recitata, ktorú celebroval kňaz versus populum (tvárou k ľudu). Z týchto počiatkov sa vyvinula neskôr tzv. spoločná omša (Gemeinschaftsmesse), pri ktorej zároveň s latinsky sa modliacim celebrantom recitoval preorátor modlitby a čítanie v národnom jazyku a prítomní sa určité časti modlili spoločne nahlas. Tento trend sa neskôr rozšíril natoľko, že francúzsky kňaz Paul Claudel už 23.1. 1955 napísal: „Chcem z celého srdca protestovať proti zvyku, ktorý sa vo Francúzsku rozmáha, slúžiť omšu smerom k ľudu.“
Bolo to 7 rokov pred začiatkom Druhého vatikánskeho koncilu a 15 rokov pred zavedením misálu Pavla VI.!
Napriek tomu koncil túto problematiku vôbec neriešil a nevydal žiadne inštrukcie v tomto smere. Dokonca aj nový misál Pavla VI., ktorý bol oficiálne vydaný k Zelenému štvrtku roku 1970, predpokladal, že kňaz celebruje svätú omšu obrátený na východ a k ľudu sa obráti len štyrikrát:
1. pred modlitbou nad obetnými darmi pri slovách Orate, fratres, ut meum ac vestrum sacrifitium…
2. pri obrade pokoja pri slovách Pax Domini sit semper vobiscum.
3.pred svätým prijímaním pri slovách Ecce Agnus Dei…
4.pred postkomúniou po sv. prijímaní na výzvu Oremus.
Tak sa slávila svätá omša podľa pôvodného misála Pavla VI. z roku 1970.
Teda snaha viniť koncil alebo pokoncilovú liturgickú obnovu z tendencie sláviť liturgie pri liturgickom stole tvárou k ľudu je prejavom ťažkého diletantizmu.
Samozřejmě, že Luthertische nemají nic společného s IIVK. To víme. Jsou přece luteránské čili protestantské. A kdo je hájí tak urputně jako vy, hájí protestantismus.
V naší farnosti ale IIVK v této souvislosti argumentoval farář-fokolarín. Bohužel v r. 1978 nešlo ověřit, zda to je nebo není pravda, protože DIIVK patřily mezi socialismu nepřátelskou literaturu (dnes se tomu jen divím). No a že jsou fokolaríni akatoličtí diletanti, to už dávno víme taky.
ad věřimposvém
Pán Ježíš respektuje, na rozdíl od satana a lidí, naši lidskou svobodu a nikdy by tento dar, daný nám lidem, nevzal nazpět. To jen lidé si dar svobody rozhodnout se podle své vůle a svého svědomí, berou navzájem a manipulují, násilně přikazují a berou ostatním.
Pochopte, milá pisatelko, tento obrovský rozdíl v tom,jak Bůh jedná s námi a jak lidé navzájem mezi sebou. A protože Pán ví, co je pro nás dobré, respktive pro naši dlouhou, „předlouhou“ a nikdy nekončící věčnost, pak nám nabídl, co je pro nás to nejlepší. A o těchto skutečnostech se dočtete v Písmu svatém a nejvíce v evangeliích, které jsou sepsány sv.Matoušem, sv. Lukášem, sv.Markem a sv.Janem. Tam se dočtete, co je potřeba k tomu, chcete-li žít šťastně celou věčnost s Pánem a co pro to máte udělat. Máte však svobodnou volbu, co si vyberete – zda cestu nabízenou samotným Pánem Ježíšem Kristem, který o sobě řekl: Já jsem ta cesta, Pravda a Život… anebo si zvolíte jinak. A k tomu, aby lidé mohli touto cestou jít, ustanovil jedinou katolickou církev, kterou brány pekelné nepřemohou, byť by byla zredukována jen na hrstku věrných pravdě evangelia a nauce církve tak, jak to chtěl náš Pán.
Jestliže se rozhodnete jít svou cestu a jinak, než Pán doporučuje, i to je vaše volba, na kterou máte právo. Jak už v komentáři od p.Libora Rössnera zaznělo,těm, kteří dosud chodili s ním, /poté, co značná část učedníků začala reptat, a následně Jej opouštět se slovy „…to je strašná řeč, kdo to má poslouchat“/ – řekl Pán: „I vy chcete odejít?“ A apoštol Petr za sebe a za ostatní apoštoly říká…“Pane, ke komu bychom šli? Vždyť TY máš slova věčného života…“
Tedy máte úplnou svobodu v tom, co si zvolíte, avšak tato svoboda nese i zodpovědnost za svá rozhodnutí, za které ponesete důsledky. Čili – jak si ustelete, tak si i lehnete, záleží na vás. Výmluvy typu … dělala jsem, co mi radili druzí nebo jak jednali oni- jsou naprosto mimo a trapné, každý, kdo obdržel dar svobodné vůle,/a ten obdrželi všichni lidé při narození/, si musí zvolit sám, protože i sám za sebe bude pak absolvovat osobní soud v okamžiku smrti, kdy se bude za své jednání a za dané hřivny, zodpovídat svému Bohu a Stvořiteli. Tedy, každý má své jedinečné a neopakovatelné poslání, jemu svěřené, a záleží zcela na jeho rozhodnutí, zda chce nebo nechce toto poslání naplnit – anebo chce život prožít tak, že se mine s věčným cílem … Pán nikoho nenutí k tomu, aby Ho člověk miloval a jednou žil s Ním ve věčné blaženosti. Udělal pro to již maximum, víc udělat skutečně nemohl, žil náš život, hlásal evangelium, založil svou jedinou katolickou a svatou církev, prolil poslední kapku krve za nás, za všechny lidi až do konce světa, seslal Ducha svatého… daroval nám svou Matku jako vzor a průvodkyni na cestě k Němu, zůstává s námi v Nejsvětější svátosti, nabízí nám život v posvěcující milosti, není nic, nač by zapomněl… Avšak rozhodnout se každý musí sám, kde jednou chce žít, poté, až jeho nesmrtelnou duši opustí jeho smrtelné tělo.