Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Prof. Pierantoni potom podrobně analyzuje Františkův případ a vysvětluje čtyři úrovně věroučných omylů obsažených v Amoris laetitia. Dokazuje, že soubor argumentů, které mají Františkovy návrhy údajně podporovat, vedou k tomu, že papež vážně ohrožuje základní prvky křesťanského učení.
Na první úrovni připuštění lidí žijících v nesezdaném soužití ke svatému přijímání fakticky zpochybňuje nerozlučitelnost manželství.
Protože to je zjevně vysoce problematické, dokument na druhé úrovni zdůrazňuje subjektivní situaci nevědomosti, která může zbavovat viny to, co je objektivně vzato cizoložstvím. Jak si všímá prof. Pierantoni, toto nicméně ostře protiřečí důrazu, který Amoria laetitia klade na rozlišování a doprovázení. Skutečně je přímý rozpor v tom, jak by osoba, která prošla procesem rozlišování, mohla být přesto nadále pokládána za „nevědomou“.
Amoris laetitia se snaží (více či méně úmyslně) se tomuto rozporu vyhnout, zabředává však do třetí úrovně věroučné deformace, když předpokládá, že pomocí rozlišování může člověk zjistit, že jeho situace, která objektivně odporuje Desateru, a tedy přirozenému zákonu, může být něčím, co je nejen dovoleno, ale co Bůh ve skutečnosti v této situaci žádá. Jak zdůrazňuje prof. Pierantoni, to odporuje samotné podstatě přirozeného zákona, který není zákonem vnějším či pouze pozitivním, nýbrž odráží samu přirozenost lidské bytosti:
„Pro jednoduché porovnání nám může posloužit tento příklad: Pozitivní právo, jímž se řídí provoz vozidla v nějaké zemi, je jedna věc, a návod k použití vydaný výrobcem je věc druhá. Jestliže dejme tomu v ohrožení života překročíme povolenou rychlost, lze to mravně odůvodnit, neboť pravidlo, byť samo o sobě spravedlivé, není absolutní, protože není vnitřně spojeno s podstatou vozu. Jestliže však na druhou stranu poruším pokyn výrobce, který říká, že vůz jezdí na benzín, žádný stav nouze či výjimka – a už vůbec ne rozlišování – nezajistí to, aby auto jezdilo na naftu. Použití nafty je tedy špatné nikoli proto, že to ‚zakazuje‘ nějaký vnější zákon, ale protože to je vnitřně nerozumné, protože to odporuje samotné přirozenosti vozidla.“
„Proto předpokládat, že přirozený zákon umožňuje výjimky, je skutečně a dokonale rozporné. Je to předpoklad, který nechápe jeho skutečnou podstatu, a tudíž si ho plete s pozitivním zákonem.“
Toto zaměňování přirozeného a pozitivního zákona je jasnou příčinou agresivního
(a právem kritizovaného) útoku proti „legalistům“ v AL. Ve skutečnosti se podle Ježíše farizeové často mýlí, protože rigidně lpějí na „předpisech lidských“ (pozitivních zákonech) a opomíjejí zákony Boží, přičemž v evangeliu není ani náznak toho, že by Pán Ježíš někoho kritizoval za to, že lpí na Desateru!
Tím se dostáváme ke čtvrté úrovni deformace nauky, neboť přirozený zákon je samozřejmě tímtéž Zákonem, který dává Tvůrce přirozenosti. Božská osoba Kristova, tedy Logos, Slovo, jež bylo na počátku (Jan 1,1), je právě Tím, skrze něhož povstalo všechno, co jest (Jan 1,3). Krátce, mluvit o přirozeném zákonu, jako by šlo o zákon pouze pozitivní a omylný, lidmi vytvořené obecné pravidlo, z něhož mohou existovat výjimky, znamená překrucovat božskou přirozenost Osoby Kristovy, Božího Slova, a proto se to rovná ničení samotné podstaty evangelia i celého Zjevení, které je samozřejmě přímým vyjádřením osobního Slova Božího a projevem samotného Otce: „Jednorozený Syn, jenž spočívá v náruči Otcově, nám o něm podal zprávu“ (Jan 1,18).
Závěrem:
„To … co v současné situaci bije do očí, je právě nenápadná deformace nauky, která se sice obratně vyhýbá otevřeně heterodoxním formulacím, ale přesto soustavně směřuje nejen k útoku proti konkrétní nauce, jako je nerozlučitelnost manželství a objektivní povaha mravního zákona, ale i proti samotné koncepci správného učení, a proto proti samotné osobě Kristově jakožto Logu. První obětí této věroučné deformace je právě papež, který, jak si troufám se dohadovat, si je toho stěží vědom, neboť je obětí všeobecného epochálního odklonu od Tradice ve velkých segmentech teologie. Po něm pak do klamu upadají nesčetné další oběti. …“
„Ve světle tohoto všeho je proto potřebnější než kdy dřív učinit další úkon odvahy, pravdy a lásky ze strany kardinálů a potom i všech kompetentních laiků, kteří se tohoto učení chtějí držet, jak to na počátku připravoval přinejmenším kardinál Burke. V tak vážné situaci ohrožení víry a všeobecného pohoršení je nejen dovoleno, ale je dokonce povinné, aby podřízený bratrsky napomenul představeného, a to vždy v lásce. V tomto případě všeobecného nebezpečí nelze jako omluvu pro mlčení k pravdě použít ani poslušnost hierarchii nebo řeholnímu představenému.“
Prof. Pierantoni tedy zdůrazňuje důležitost a naléhavost bratrského napomenutí, které by nebylo ani „aktem nepřátelství, ani nedostatkem úcty, ani aktem neposlušnosti“. Tím méně by vyvolalo schisma, neboť „neexistuje žádná známka toho … že by některý z kardinálů chtěl tvrdit, že František není papežem, a už vůbec se nechce sám dát zvolit vzdoropapežem. Skutečné schisma, které se každý den zvětšuje, de facto již existuje a pouze bratrské napomenutí mu může zabránit“.
Bratrské napomenutí by „nebylo ničím jiným než vyhlášením pravdy: caritas in veritate. Papež je ještě dříve než papežem naším bratrem, a proto jde o elementární povinnost lásky vůči němu. Za jeho osud i za osud všech těch, kteří se spoléhají na jeho vedení, budeme voláni k odpovědnosti.“
Mohu-li nějak doplnit návrh prof. Farrowa [1], dodal bych, že napomenutí, aby mělo skutečně význam, by mělo žádat odstranění 8. kapitoly Amoris laeitita spolu s pasážemi, které ji měly připravovat.
Claudio Pierantoni
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
Zdroj: https://onepeterfive.com/making-clarity-amoris-laetitia/
První díl najdete na DaH ZDE.
[1] https://www.duseahvezdy.cz/2017/06/07/laicti-akademici-k-amoris-laetitia-1/
cit.: “ První obětí této věroučné deformace je právě papež, který, jak si troufám se dohadovat, si je toho stěží vědom, neboť je obětí všeobecného epochálního odklonu od Tradice ve velkých segmentech teologie. Po něm pak do klamu upadají nesčetné další oběti. …
Je nelogickým argumentem pana prof. Pierantoniho, byť ve snaze omlouvat zaviněnou či nezaviněnou nevědomost papeže Františka a snažit se za každou cenu najít polehčující okolnost pro jeho podivné lpění na heretické AL. Což kardinálové Burke a spol., nežádali několikrát o audience, loni, letos, neposkytli papeži dubia, vysvětlení, proč je vnášejí, nehledě na to, kolik PF dostal protestů od kněží i laiků v otevřených dopisech, adresovaných jemu, jeho blízký spolupracovník prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Müller v médiích jasně mluví o tom, co je správné, kardinál Sarah, arcibiskup Anastazius Schneider z Kazachstánu a mnozí další …
Prostě papež toto všechno schválně přehlíží, mlží, mlčí a dokonce chválí sicilskou biskupskou konferenci a Maltské biskupy, že se již řídí bludy AL.
To přece není zaviněná ani nezaviněná nevědomost, to je jasný záměr… a podsouvat papeži, že neví co činí…to je již příliš, nazývat ho obětí…
To potom my, kteří hřešíme, nemůžeme být stejně tak zodpovědní před Bohem, jestliže dáme přednost hříchu před Desaterem a Božími zákony a při plném vědomí toho, co konáme, mu dáváme přednost… protože se stejně tak můžeme chápat jako oběť, která za nic nemůže … oběť okolností, oběť špatné výchovy, oběť ostatních, oběť vášní a sklonů, oběť zlého atp….
Avšak to je další klam, protože člověk je zodpovědný, díky své svobodné vůli, za své jednání a bude také za něj jednou Pánem souzen.
Dalším úsměvným argumentem je, proč by si případnou zaviněnou/nezaviněnou nevědomost nemohl nejvyšší pastýř „zničit“ a tím napravit to, co se od něho požaduje….tedy znalost magisteria a nauky církve, vždyť i o tomto přísahal v intronizační přísaze. Mimochodem studoval dostatečně dlouho, nepředpokládám neznalost, týkající se teologie, magisteria a nauky církve a pokud ano, co brání, aby ji odstranil?
Má hlava tyto argumenty zkrátka nebere…jsou pouze snahou zakrýt Františkovy záměry, které jsou každému snad již den za dnem jasnější…
S ohledem na skutečnost, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, je zhola logické, že ten, kdo se dostal pod vliv zlého ducha či démonů, obětí tohoto zla prostě a neoddiskutovatelně je. A zkuste se zeptat kohokoli, zda si je vědom, že páchá zlo! A v tom je právě ta taktika zla – zaslepit oběť a utvrdit ji v přesvědčení, že jedná správně.
ad Tomáš
Záleží, komu dotyčný víc věří a na koho více spoléhá, jestliže kupř. satanista dobře ví, co je velmi těžký zločin a přesto /a právě proto/ jde a spáchá jej, aby měl jeho pán, kterému slouží, úlitbu od něj a aby mu udělal radost, /i když u démona předpokládám, že mu tu jeho oddanost odmění po zásluze ještě větší mukou v pekle poté, co jeho duše opustí tělo/, pak je otázka, zda František více věří satanovi a jeho slibům,než Bohu, tak jako Jidáš, tak jako Adam s Evou atp… a proto se rozhoduje ve prospěch Božího nepřítele a „nahání“ mu duše, které díky zaviněné naivitě, falešné poslušnosti a ne/zaviněné nevědomosti, mu naletí a začnou horlivě díky svému omylu, sice přijímat svátosti, ale žel, jen a jen ke svému odsouzení, tedy svatokrádežně, pokud kněží „pojedou“ dle AL…
Avšak i tak určitý zbytek svobody /zmíněná vámi/ oběť zákonitě musí mít, jinak by se jednalo o osobu posedlou démonem, která by ze zodpovědnosti za své činy byla vyvázána automaticky, poněvadž by skutečně za své jednání nemohla, neboť i tu posedlost dopustil Bůh pro určitý svůj záměr/, již se to stalo v historii lidstva několikrát i u světců, když dobrovolně podstoupili tuto oběť Pánu na jeho úmysly/.
Bůh nemůže soudit jednání, které postrádá možnost svobodně se rozhodnout.
Chcete však říci, že František je osoba natolik posedlá, že nemá již žádnou svobodu se rozhodnout proti démonu a naopak musí za každou cenu škodit plánovitě a záměrně církvi, aniž by k tomu předem nedal souhlas? Něco jiného je, pokud již nemůže couvnout, ale vezměte si současné podřezávání křesťanů teroristy z IS. Ti raději podstoupí mučednickou smrt, než by zradili svou víru v Krista a přestoupili na islám. A …ve Františkově věku kvůli strachu ze smrti /od zednářů, pokud by mu veleli/…to mi připadne divné, že až tak by se bál smrti a raději by permanentně zrazoval Pána Boha a stejně tak svou přísahu při intronizaci…
Já chci říct v tomto už jen jedno – na vaši adresu: šťouráte se ve věcech, které vám coby soukromé osobě nepřísluší, příšerným způsobem a s nasazením nadřazeného soudce nad celý svět. Bůh vám buď milostiv.
-the end offtopic-
dodatečně přidávám, že můj předchozí koment patří ad Tomáš /23.6. v 8.45/
„Bůh nemůže soudit jednání, které postrádá možnost svobodně se rozhodnout.“
Prosim?
Popirate svobodnou vuli?
Přečtěte si prosím ještě jednou nebo i vícekrát můj koment a pak pište své nesmysly, hovořil jsem snad jasně
cituji:
…“ by se jednalo o osobu posedlou démonem, která by ze zodpovědnosti za své činy byla vyvázána automaticky, poněvadž by skutečně za své jednání nemohla, neboť i tu posedlost dopustil Bůh pro určitý svůj záměr/, již se to stalo v historii lidstva několikrát i u světců, když dobrovolně podstoupili tuto oběť Pánu na jeho úmysly/.“
pokud nemáte ponětí o toto jevu, který je realitou /poseze z Božího dopuštění/ pak se zbytečně nevysmívejte, leda tak vlastnímu poněkud zúženému duchovnímu obzoru a neznalosti toho, o čem je řeč
http://modlitba.sk/?p=5811
píše se zde např. o světici, malé Arabce, která byla posednutá…
http://www.cestaplus.sk/cestaplus/clanok/rozhovor-francesco-ktory-bol-posadnuty
uvádím zajímavý článek o posedlosti…
Bohužel pan profesor trochu tápe:
„… situace, která objektivně odporuje Desateru, a tedy přirozenému zákonu …“
Ale Desatero není ekvivalentem přirozeného zákona, dokonce ani ne jeho podmnožinou. Protipříklad: Nevíra v Boha odporuje Desateru, odporuje zjevenému zákonu, ale neodporuje přirozenému zákonu.
Nerozlučitelnost manželství není obsažena v přirozeném zákoně, ale v zákoně zjeveném.
Založení textu na nesprávných premisách jej zbytečně problematizuje.
Jak jste přišel na to, že nevíra v Boha a rozvod neodporují přirozenému zákonu?!
Dovedete rozlišit zákon přirozený a zákon zjevený?
Ano. Přirozený zákon je ta oblast (časného) Božího zákona, kterou člověk poznává světlem přirozeného rozumu, aniž by k tomu potřeboval nadpřirozené Zjevení.
Zjevený zákon je naproti tomu ta oblast Božího zákona, kterou člověk poznává výhradně z Božího Zjevení a přirozeným rozumem by ji poznat nemohl.
Pokud se mýlím, prosím, opravte mě.
Je vidět, že se zjevně a naprosto neomluvitelně neřídíte Katechismem. O dalším ani nemluvě.
Zde je řeč o tom, co pokrývá přirozený a co zjevený zákon. Katechismus vychází z obou.
Já vím, o čem je řeč. Ale vy se v tom motáte jak káča v čepci.
Ad Felix Leo: Máte patrně úplně jiný katechismus než já, ale určitě ne katechismus Katolické církve. Víra v Boha není součástí přirozeného mravního zákona? Jeho existenci lze přece ze stvořených věcí světlem přirozeného rozumu poznat, přečtěte si I. kap. list sv. Pavla Řím, řpečtěte si také dogmatickou konstituci I. vatikánského koncilu „Dei Filius“. Zjeveným zákonem je samozřejmě Boží Trojice, to by lidský přirozený rozum nebyl schopen poznat a objevit, ale existenci Boha ano.
Ad Felix Leo: A ještě jsem zapomněl: Nerozlučitelnost manželství a vzájemná věrnost vyplývají z požadavku zdravého rozumu, jsou rozumem poznatelné, důkazem je přísná monogamie u některých divokých kmenů (i když u jiných zase vládne polygamie a promiskuita) v minulosti i současnosti. Jde tedy jasně o přirozený mravní zákon, pan profesor tedy vůbec netápe, jak mu předhazujete. Tím, kdo tápe, jste naopak vy.
Boží existenci lze ze stvořených věcí světlem přirozeného rozumu poznat, nikoli však nutně: to by pak musely existovat důkazy Boží existence a nevěřících by bylo jen pár nevzdělaných hlupáků. Pak by ovšem víra v Boha přestala být vírou…
Tzv. důkazy Tomáše Akvinského charakter striktních důkazů nemají, proto se mluví spíše o „cestách“. Občas se tzv. důkazy Boží existence objevují, ale jsou jen o málo sofistikovanější než známý „důkaz“ neexistence Boha: „Nechť Bůh stvoří tak velký kámen, který sám neunese.“
a) 1. vatikánský koncil učí výslovně: „Si quis dixerit, Deum unum et verum, creatorem et Dominum nostrum, per ea, quae facta sunt, naturali rationis humanae lumine certo cognosci non posse, anathema sit.“
Přirozené poznání Boha (ani nadpřirozené poznání Boha ani přirozené poznání čehokoli jiného) není nutné v tom smyslu, že by mu nebylo možné odpírat, ale je jisté.
b) Poznání Boha přirozeným rozumem nijak nevylučuje poznání Boha per fidem, protože je od něho esenciálně odlišné, poznání per fidem se týká nadpřirozeného a poznání naturali rationis lumine přirozeného řádu.
c) Tzv. Quinque viae sv. Tomáše jsou logicky dokonalými důkazy (a ano, vím, co to je logický důkaz) a sv. Tomáš je jako důkazy prezentuje; uvozuje je ostatně slovy: „Respondeo dicendum quod Deum esse quinque viis PROBARI potest.“ Z textu Summy nelze nikterak vyvodit, že by je sv. Tomáš nechtěl prezentovat jako důkazy.
Nemám čas rozebírat jednotlivé Tomášovy „důkazy“, vezmu jen ten o Prvotním Hybateli. Je založen na chybném Aristotelově učení, že hybatel je zdrojem pohybu. Od Newtona víme, že hybatel je zdrojem ZMĚNY pohybu – ve speciálním případě může vést z klidu k pohybu, ale i naopak z pohybu ke klidu. Protože však neexistuje absolutní klid, je pohyb pouze relativní a na tom už nelze tento důkaz postavit.
Základním pravidlem interpretace je používat pojmy tak, jak je autor definuje. V tomto případě Andělský učitel říká: „movere enim nihil aliud est quam educere aliquid de potentia in actum“. „Motus“ zde tedy evidentně není lokomoce ve fyzikálním smyslu. Ostatně i příklady, které Andělský učitel uvádí (oheň činí dřevo teplým atd.) jasně ukazují, že mechanický pohyb sv. Tomáš na mysli neměl.
„Ostatně i příklady, které Andělský učitel uvádí (oheň činí dřevo teplým atd.) jasně ukazují, že mechanický pohyb sv. Tomáš na mysli neměl.“
T. A. měl na mysli pohyb ve velmi obecném významu (termín „změna“ by asi byl vhodnější) – ale ten zahrnuje i mechanický pohyb! (viz též texty jeho vykladačů). Důkaz platí, platí-li pro všechny eventuality, a neplatí, je-li jediná eventualita neplatná – a to je právě zde.
Samozřejmě, ale hybatel v tomistickém smyslu (= qui educat aliquid de potentia in actum) není v tomto případě formálně totožný s hybatelem jako zdrojem změny pohybu, ve smyslu, který jste zavedl výše. Přechod z klidu k pohybu a z pohybu ke klidu je stejný přechod de potentia in actum (a tudíž z hlediska prvního důkazu stejný motus) jako „normální“ změna polohy. To, jestli jsou pohyb a klid absolutní nebo relativní, na tom nic nemění.
Má samozřejmě být „educit“ místo „educat“, omlouvám se za chybu. 🙂
Domnivam se, ze zde opet dochazi ke klasicke „slepe skvrne konzervativcu“. Papez za heterodoxni formulace nemuze, on sam je jejich obeti. Papezovy utoky na tradicni, tradicni nauku i verici, vsak hovori naprosto jasne – vi co dela a dela to s umyslem zmenit. Predpokladat u nej nevedomost je naivita, ktera se vymsti.
https://svetkrestanstva.postoj.sk/24857/styria-kardinali-opaet-napisali-papezovi-ziadaju-stretnutie-a-vysvetlenie
uvádím ke svému komentu ještě jeden odkaz – díky panu Ignáci
Chytrému napověz, pošetilému se zdaleka vyhni….to mi říkával můj táta a žel,v některých případech měl svatou pravdu
Sir 22,13
Jestliže správně nerozumíte, pak neurážejte, je vaší chybou, že nejste schopen správného pochopení, ale být vámi, pak se tím veřejně nechlubím…
nikoho neurážím a pokud uvádím možné příčiny toho, co se děje, pak se nemusíte pohoršovat, protože to snad je každému jasné, co se děje…
Pozdravujte tátu. Velmi s ním sympatizuji a zařizuji se tak.
ad Tomáš
děkuji pěkně, vyyřídím pozdrav, žel již jen skrze Pána, protože táta zemřel… ale nezapomínám se modlit i za vás jako za bratra v Kristu, z vašich komentů o sobě mi vyznívá, že to nemáte v životě lehké, tak se držte a i když vám častěji oponuji, neznamená to, že se za vás nemodlím
OK
Pápeži Libérius a Honorius neboli žiadnymi „heretickými pápežmi“. Katolícka cirkev takých nemá.
Je historicky nad všetku pochybnosť dokázané, že Libérius, žiadnu heretickú formulu nepodpísal.
(Pospíšil, Co jest Církev, str.285)
Kto a kedy ho odsúdil za jeho podporovanie bludu, keď si ho nepriatelia Cirkvi dovolia nazývať „heretickým pápežom“?
Honoria síce snem odsúdil ako heretika, ale pápež toto rozhodnutie nepodpísal v zmysle, že by Honoria odsúdil ako heretika. On toto rozhodnutie snemu opatril ešte poznámkami, kde Honoria odsudzuje len v tom, že nepreukázal dostatočnú snahu potlačiť blud.
Teda nie, ako sa píše v článku, že pápež rozhodnutie snemu potvrdil a ešte rozšíril toto rozhodnutie o kritiku, ale práve tá „kritika“, zmiernila odsúdenie snemom. Honorius netoleroval blud vedome.
Tieto dva prípady v minulosti využívali nepriatelia Cirkvi, aby útočili na ňu a vyťahujú ich upgradnuté aj dnes.
Aha, takže oba zmiňovaní pánové zkrátka v lepším případě tolerovali blud, ale kacíři nejsou. Dokonale absurdní. Nehledě k tomu, že historii Církve existovalo podstatně vícero papežů, kteří soukromě po určitou část života blud vyznávali. Klasickým představitelem je třeba žijící Benedikt XVI., který soukromě popírá dogma „Extra ecclesiam nula salus“, nebo František, který věří v rozlučitelnost manželství a další bludné názory.
ad Fr.Albert T.O.P
Pozor na nactiutrhání a pomluvy, příteli, coby naprostý diletant a neznalec tématu, házíte vaše bludy do éteru, jako byste spolkl moudrost světa a přitom se opíráte o zdroje – jedna paní povídala…
To je neomluvitelné, co lžete o papeži Benediktu XVI., aniž jste čerpal z čehokoliv fundovaného, přesto uvádíte nekompetentní nonsensy…
A mimochodem, mrkněte se, co obnáší takovéto pomlouvání a /podotýkám ne nactiutrhání, protože to je zpravidla založeno na pravdě, pouze se to týká poškozování práva na dobré jméno bližního/ …zvláště vůči papeži… v CIC /1983/, čili vyvolávání nenávisti vůči Apoštolskému stolci, zde se mluví o církevním trestu zvaným interdikt.
Být vámi, dám si veliký pozor na každé slovo, které pronášíte s takovou nestoudností vůči Božímu služebníku, papeži Benediktu XVI. Pán vám k tomuto jistě nedal mandát.Dám vám bratrskou radu, jděte zavčas do zpovědnice s tímto hříchem, abyste na věčnosti zbytečně netrpěl za svá nevymáchaná ústa, zvláště, když se honosíte příslušnictvím k terciářům
díky pane Franto, konečně někdo upozornil teologické napravovatele amatéry, kteří nevidí břevno ve svém oku na to, co je čeká – i když si myslím, že komu není rady (ani Boží)… Mája
Trochu málo k tématu.
Franto\Petre (mozna byste si mohl ujasnit, jak se vlastne jmenujete), bohuzel, opet, co vytykate me malickosti, sam cinite. Stran bludu papeze Benedikta – nejedna sebo zadnou pomluvu, smyslenku, vynalez teologickych diletantu, ale fakta obsazena v jeho knize „Jezis Nazaretsky“. Ja ji cetl, co vy?
Evidentne nikoli, protoze v opacnem pripade si nedokazi vysvetlit vasi nestoudnou drzost, s niz napadate druhe, kteri, na rozdil od vasich prani, uvadeji fakta.
Nechci se uchylovat k urazkam, takze snad jen tolik.
Doplnte si vzdelani a predevsim se zbavte falesnych predstav o papezi Benediktovi.
Diky
Pápež Liberius netoleroval žiaden blud a pápež Honorius len nepriamo, lebo celú situáciu podcenil. Ak by ho tolerovali, samozrejme sami by boli kacírmi.
Prípady pápežov Honoria a Liberia už v minulosti nepriatelia Cirkvi používali ako „dôkaz“ , že títo ževraj upadli do bludu a dnes ich vyťahujú pre svoje potreby zas. Aby tak ospravedlnili pôsobenie arcikacírov na pápežskom stolci, čo už absurdnosť je.
Papež může upadnout do bludu , blud ovšem nevyhlasi za dogma. O tomto je neomylnost.
Papež Liberius exkomunikoval sv. Atanáše. Přijde vám to málo?
Pani Cekotová,
z akého zdroja máte to, že pápež Liberius exkomunikoval sv. Atanáza? Kto a kedy potom exkomunikoval a vyhlásil pápeža Libéria za heretika za tento jeho údajný krok?
Ako hľadám tak hľadám, nič také v knihách nenachádzam.
Skôr naopak:
„ Tolik je však jisto, že osmý snem obecný r. 869, nedlouho po dobe, o níž zde mluvíme za spolupusobnosti východních a západních biskupu v Carihrade, slavne prohlásil, že slova Kristova: „Ty jsi Petr, t.j. skála a na této skále vzdelám církev svou“, jsou událostmi potvrzena, ježto náboženství od stolice apoštolské bylo zachováno vždy neporušené.“
(Samsour, Papežové v dejinách, str.39)
Máme teda neomylné vyhlásenie, ktoré sa týka všetkých pápežov do r. 869, teda i Liberia a Honoria.
Všetky tvrdenia o ich heréze, tak protirečia neomylnému učeniu Cirkvi.
Sv. Atanas byl opravdu papežem Liberiem exkomunikován. Kde je papež… to neznamená , že se papež při řízení cirkve nemůže mýlit , i on může dělat věci v neprospěch církve. Jak se i po r.869 stávalo. Ten citát neznamená slepou poslušnost , servilitu.
Honorius nevyhlásil blud ex catedra a ani nemohl, na to nemá pravomoc a může toliko mluvit o jeho skoukromých krocích, kterými zneužil úřad.
Sv. Robert Bellarmin připouští možnost heretického papeže a i dnešní kodex připouští ztrátu úřadu pro notorickou herezi. Co neřeší, je co pak s materiálním papežem katolickým udělat, když nehodlá vypadnout.
Přesto je naší povinností se za tohoto člověka modlit, aby mu mohl Pán na základě modliteb jeho věrných dětí, /tedy věrných Jemu a Jeho pravé církvi/, udělit milost pokání a odvrácení se od záměru škodit církvi a rozvrátit ji skrze novoty a hereze, které již probíhají a které ještě má pro írkev a nás všechny připraveny jako překvapení…
Alespoň jeden desátek posvátného růžence denně za P.Jorge Bergoglia… 🙂
Co na to říkáte, Boží děti, my všichni jsme přece povinni se modlit za ty, kdo nám a Ježíšově církvi ubližují, aby mu byla dána příležitost se kát a /na rozdíl od Jidáše, který definitivně svou šťastnou věčnost prohrál, díky své nevěře v Boží odpuštění/, se dokázal ještě odvrátit od hrozící duchovní sebevraždy a vhození do ohnivého jezera jako falešného proroka
Panna Maria žádá, aby se lidé modlili Svatý Růženec (nedala nám tzv. „růženec světla“, který byl přidán čistě z vůle lidí) každý den. Není proto třeba neomodernistických klišé „aspoň jeden desátek“. Buď se pořádně modlím s církví nebo si dělám na svém písečku. Ostatně ke společné církevní modlitbě mimo Růženec patří i mariánská modlitba Angelus Domini (nebo Regina Coeli v době Velikonoční) v 6h ráno, v poledne a v 6h večer. A důvěra v ochranu Panny Marie je dobrou výzbrojí proti temnotám.
Jinak dobrá duchovní cvičení a kající modlitby, které má křesťan konat za své zlé skutky, a které může konat i za ostatní hříšníky a bezvěrce či nepřátele Boží Církve, jsou např. zde:
http://www.izidor.cz/wp-content/uploads/SvAlfonsPravidlo-150dpi-cteni.pdf
Ale po dobré modlitbě toužící křesťan si snadno najde i jiné dobré a spolehlivě katolické zdroje.
Mimochodem, Tomáši, já se modlím tzv. Pompejánku, tedy 3 růžence denně a nevidím důvod, proč bych nepřidal ještě ten jeden „desáteček“ za P.Jorge Bergoglia…
Avšak netušil jsem, že běžnému praktikujícímu katolíku je zatěžko se pomodlit denně 1 růzenec, aniž by z toho dělal vědu,či majetnil dělání si jakýchsi záslužných čárek navíc, jak moc se modlí…
Vždyt minimálně jeden růženec denně, jak o to prosí naše Matka P.Maria, je naprostou samozřejmostí, skoro, jako když si denně čistíte zuby, nemyslíte? Vyjímkou jsou ty děti Boží, kteří nemají čas a ani si jej nehodlají z lásky k Mamince udělat, přestože Ona stále v slzách prosí, abychom se denně modlili Její svatý růženec… zvláště za církev, papeže,/ i toho druhého, pseudo/, kardinály, biskupy, zasvěcené osoby a vůbec za nás všechny, hříšné a nemocné lidstvo
Františku/Petře – vy neuznáváte papeže Františka za aktuálně vládnoucího papeže? Uznáváte snad odstopivšího papeže Benedikta?
Obávám se tedy, že u vás jde o blud sedevacantismu a to je vážný hřích proti Církvi a pravdě.
Přesto, vzhledem k tomu, jak fanaticky odmítáte připustit fakta týkající se bludných názorů papeže Benedikta, nic překvapivého. Upínáte však své naděje k člověku a to ještě navíc k člověku, který této naděje není hoden. Nechal jste se zmást. Asi proto, že v teologických otázkách tápete, jak dokazujete výše i níže.
Však my víme, že jen vy jste ten dokonalý a my ostatní můžeme po něčem takovém jen toužebně vzdychat… Ale můj komentář nebyl osobní, nýbrž pouze doplňující a upřesňující, pane jane-Franto. Není každému dán dar rozlišovací. Kdyby ano, to bychom neměli krizi a neomodernismus u hlavního vesla, víte?
ad Fr. Albert T.O.P.
Pro jistotu ještě uvádím zdroj:
http://olesnice.katolik.cz/serialy/pravo/tresty.php
cituji:
“ Trestné činy proti církevní autoritě a svobodě církve
Fyzické násilí vůči papeži, biskupovi, duchovnímu, řeholníkovi; veřejné vzbuzování nenávisti vůči Apoštolskému stolci; …“
Frantisku, vy snad bludare nenavidite? To ale nedelate dobre. Prestoze je papez Benedikt kacir, musime ho milovat a prat mu obraceni ke katolicke vire.
Váš trolling není na místě, spíš uhánějte ke zpovědi, urážíte bezdůvodně svatého otce Benedikta XVI., hřešíte hříchem pomluvy a neopodstatněné neúcty ke svatému otci a papeži Benediktu, urážíte i tím nás ostatní, kteří si ho vážíme a ctíme jako svatého vikáře v Božích očích, který skrytě obětuje svá utrpení za Ježíšovu církev a díky němu ještě Boží trestající ruka vyčkává…
a já osobně jsem znechucen a otřesen drzostí vašeho komentu, ve kterém zbytečně uvádíte v posměch i sebe, díky vaší naduté pošetilosti, příteli… Važte slova…
Takže jsem se nemýlil, vy nenávidíte bludaře. Já naopak papeže Benedikta miluji a spolu se svatým Pavlem, jenž napomenul svatého Petra ve sporu o obřízku, přeji mu brzké obrácení ke katolické víře.
Obecně platí, že kritika špatných skutků u papežů je nutná a není ani v dějinách Církve Svaté nijak neobvyklá, čímž se ovšem různých podivných výroků pana Fr.atd. nijak nezastávám.
A ke zpovědi má řádný katolík hnát především sám sebe – jak vidno, ani tři růžence vám nijak nepomáhají k pokoře a ke kajícnosti, spíše z vašich komentářů čiší nadřazenost nad druhé. Ale to je ryze vaše věc na vaše triko. Na Te Deu se vám nedařilo katolicky argumentovat, tak musíte tady atakovat? Dost blbý důvod.
Pročetl jsem diskusi: škoda, že většina z ní je mimo tu úžasnou myšlenku o čtyřech úrovních nebezpečí. K věci je hlavně úvaha o vztahu Desatera a přirozeného zákona. Autor (Pierantoni) jako teolog jistě zná celou stovky let se táhnoucí diskusi o vztahu těchto dvou zákonů i závěr té diskuse: že totiž se víceméně shodují (dík těm zdejším diskutujícím, kteří to objasňují) a pak se klade další otázka, proč Bůh tedy ještě zjevil Zákon v Desateru. Jenže v článku jaksi nešlo o probírání takto základních témat, protože šlo o úvahu o řád vyšší: jak se postavit k AL. Myšlenka čtyř úrovní nebezpečí je výborná v tom, že ukazuje do jaké až hloubky může vést to, co se při prvním pohledu zdá mnohým jako drobnost. Díky těm, kdo ten článek našli a přeložili.