Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím.

Možná to zní podivně, zejména těm, kdo tradiční Mši svatou povrchně vnímají negativně, protože při ní ženy nosí šátek, nejsou ministrantkami, lektorkami ani kantorkami, nerozdávají svaté přijímání a vůbec nedělají nic jiného, než se klaní Pánu v lavicích (pokud nezpívají ve sboru, což je k mé radosti i můj případ). Mnozí by mohli úlohu ženy při tradiční Mši nazvat ohavně potlačovanou a omezenou.

Přesto zde v několika bodech uvedu, proč tradiční Mše svatá ctí ženu víc než novus ordo. Zdá se, že tato diskuse přichází v navýsost správný okamžik: v minulém století naši kulturu zamořilo tolik falešných ideologií, v neposlední řadě i feminismus, a naše pokoncilní Církev proti jejich všudypřítomnému vlivu naneštěstí nezůstala imunní. Nyní se však mnozí katolíci začínají vracet k tomu, co Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. nazývá „mimořádnou formou římského ritu“, a proto i nejedna katolička, stejně jako já, přechází ke zcela novému a krásnému prožívání Mše, kde její bývalé role už neexistují a namísto toho má příležitost znovuobjevit krásu ženství, kterou tradiční Mše svatá dosvědčuje zejména čtyřmi zvláštními způsoby.

1) Šátek

V uplynulých šedesáti letech byla tradice žen zakrývajících si v kostele hlavu do značné míry buď zapomenuta, nebo se stala příčinou neshod a roztrpčení. Já jsem však přišla na to, že šátek mé ženství neuráží, ale naopak ho ctí a pozvedá k nové úrovni důstojnosti, jakou jsem při novus ordo nezažila. Při novus ordo splývám. Oblékám se jako do společnosti, ale liturgicky o mém ženství nic nevypovídá a od toho, kdo klečí v lavici vedle mě, se moc neodlišuji. Při tradiční Mši svaté se však žena s úctou vyčleňuje. Mám si zakrýt hlavu a dávat tím Bohu i ostatním najevo, že jsem skutečně žena, že jsem Jeho krásným a tajemným stvořením a že při Mši jde o Krásu, od níž moje krása pochází.

Je to tak prosté, ale je nutno tomu porozumět. Aby si žena skutečně dokázala uvědomit krásu svého ženství, musí si co nejhlouběji uvědomit, kdo je Bůh a kým je ona před Ním – nejen jako žena, ale jako člověk. Právě k tomu vznikla Mše skrze svou zbožnou úctu, skrze své ticho a krásu své liturgie. Tradiční Mše svatá vede muže i ženy k tomu, aby se cele obrátili k Bohu a v důsledku sami ustoupili do pozadí před Jeho zpřítomňovanou Obětí. Proto potom Mše mluví k ženě o její vlastní důstojnosti, neboť se pokořuje před Bohem.

Šátek byl výchozím bodem mé cesty k tomu, abych si uvědomila, jak tradiční Mše svatá ctí ženství. Nejprve jsem musela objevit krásu a nutnost vlastního ústupu do pozadí, uvědomit si, že před Bohem nejsem nic a že v celé Mši jde o Něj. Šátek mi v tom skvěle pomohl. Připomenul mi, že jsem na dvoře svého Krále – a že jsem tak krásná a posvátná, že to vyžaduje závoj, který neodvádí pozornost od Jeho krásy, ale spíše na ni ostatním ukazuje.

2) Opakované zmínky o Panně Marii

Jedním z nejnápadnějších rozdílů mezi tradiční Mší svatou a novus ordo, které jsem objevila, je to, jak často starý ritus uctívá Pannu Marii. Blahoslavená Panna je modelem pro každou katoličku. Svatý Ludvík z Montfortu to popsal takto: „Bůh Otec shromáždil všechny vody a nazval je mořem [maria]. Shromáždil všechny své milosti a nazval je Marií [Maria].“ [1] Tradiční Mše svatá evidentně opravdu postihuje posvátnou a neopakovatelnou úlohu Panny Marie v dějinách spásy i na naší cestě tímto slzavým údolím – a podle toho ji znovu a znovu uctívá.

Ještě před epištolou se Panna Maria vzývá čtyřikrát: dvakrát v confiteor kněze a dvakrát v confiteor ministrantů, jednou se připomíná v offertoriu, jednou v kánonu a jednou po modlitbě Pater noster. Modlitby Lva XIII. předepsané bezprostředně po tiché Mši obsahují tři Zdrávas, Maria a jednou Zdrávas, Královno. Celkem se Panna Maria připomíná v každé Mši dvanáctkrát a ještě vícekrát, jde-li o některý z jejích svátků.

Pocta, kterou starý ritus vzdává Panně Marii, svědčí o tom, že ctí i důstojnost, jež je vlastní všem ženám. Tradiční Mše svatá neustále klade blahoslavenou Pannu na srdce každé přítomné ženě a všechny ženy vyzývá k tomu, aby pro dobro Církve rostly v jejích ctnostech a následovaly jejího příkladu.

3) Vzývání světic

Při každé tradiční Mši svaté se hned po Proměňování připomíná a vzývá sedm světic: sv. Perpetua a Felicita, obě matky a mučednice z doby císaře Diokleciána, a sv. Agáta, Lucie, Anežka, Cecilie a Anastázie, první křesťanky, které pro Krista (a první tři i pro své panenství) vytrpěly strašlivé mučení.

Tento silný okamžik následuje po hloubce Proměňování. Podle misálu z roku 1962 po jejich jménech uvádí: „Prosíme Tě, neber v úvahu to, co zasluhujeme, ale jako štědrý dárce odpuštění nás připusť do jejich společnosti.“ [2] V mém srdci to vyvolává záchvěv radosti a očekávání i úctu k těmto statečným ženám a k tomu, jak daru svého ženství – téhož, který mám jako žena já – využily k tomu, že sloužily Bohu až do konce.

Ti, kdo chodí na starý ritus, jsou při každé Mši svaté vyzýváni, aby si připomněli příklad těchto sedmi katolických žen, které se staly mučednicemi, i sílu a krásu jejich ženství, jež je ve spolupráci s Boží milostí vedlo k tomu, aby se všeho vzdaly pro Krista. To je neuvěřitelná pocta všem ženám, kterou podle vznešeného úmyslu našeho Pána vyjadřuje tradiční Mše svatá.

4) Symbolická integrita liturgické úlohy ženy

O tomto tématu obšírně pojednávali jiní, a proto bych jen ráda zdůraznila, že jsem si začala osobně vážit rozdílnosti mužské a ženské role, která se projevuje v tradiční Mši. Čím více jsem se naučila tuto liturgii chápat a milovat, tím víc oceňuji to, že jsem autenticky její součástí jako žena a že sloužím jako hluboký symbol už jen svým ženstvím, nikoli nějakou svou vlastní vnější a nedokonalou aktivitou ve snaze „přispět“ k mešní liturgii.

Po letech zkušeností kantorky a lektorky při novus ordo mohu říci, že mi bylo ctí takto sloužit Bohu a využívat svého talentu k Jeho slávě – ale při tradiční Mši svaté si připadám dvojnásob sama sebou, spokojená, protože plním liturgickou úlohu určenou mně i všem ženám od počátku Církve, to jest být prostě přítomna ve svém ženství a představovat vnímavost celé Církve vůči Slovu Božímu. Je podivuhodné a krásné, že moje ženská identita stačí – že k tomu, abych byla při liturgii posvátným symbolem, není třeba žádného mého vlastního úsilí.

Jistě existuje mnohem více způsobů, jimiž mi tradiční Mše svatá pomohla přijmout krásný dar mého ženství a radovat se ze své tradiční úlohy při liturgii. I když jsem na mnohé z nich možná zapomněla, jsem za všechny hluboce vděčná. Z hloubi duše se modlím, aby stále více katoliček poznalo krásné projevy úcty k ženství, které skrývá starý ritus, a aby si uvědomily, že i když se při povrchním pohledu může zdát, že při tradiční Mši svaté toho ženy dělají mnohem méně než při novus ordo, je to proto, že jim tradiční Mše v souladu s dvoutisíciletou katolickou tradicí něžně říká: Jsi žena. Jsi krásná. Stačí, že jsi tím, čím jsi.

Mary Donellan

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

http://www.onepeterfive.com/traditional-latin-mass-honors-womanhood/

Poznámky

[1] Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2011, s. 22. Překlad P. Filip Stajner.

[2] Josef Vlček: O mši svaté. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2007.