Sedmero hlavních hříchů
Avšak ne každý hněv je hříšný, neboť existuje také něco jako spravedlivý hněv. Nejdokonalejší vyjádření spravedlivého hněvu nalezneme v příkladu našeho Pána při vyčištění chrámu. (str. 7)
Kdyby má věčná spása byla podmíněna tím, že přivedu ke spáse buďto jednoho domýšlivého pána, který se pyšní svým vzděláním, anebo stovku naprosto mravně zkažených mužů a žen na ulicích, vybral bych si ten jednodušší úkol: obrácení stovky. Na celém světě se nic nepřemáhá tak obtížně jako intelektuální pýcha… (str. 43)
Mezi letošními knižními novinkami by neměla zapadnout kniha arcibiskupa Fultona Sheena (1895-1979) Sedmero hlavních hříchů, kterou vydal Hesperion. Autor v ní propojuje jednotlivé hlavní hříchy s Kristovými slovy na kříži, aby na jejich základě i základě dalších biblických textů (ale i mnoha trefných vlastoručně vyrobených přirovnání) vysvětlil jejich podstatu a varoval před záludnostmi, které na lidi líčí, aby přenesl biblická varování a rady do současného světa.
Je to v dnešní době již asi nepříliš obvyklý způsob katecheze, který samozřejmě jako každý alegoricky pojatý výklad přináší určité dílčí diskutabilní momenty (ve stylu ne každý bude nalézat v tomtéž textu zrovna tutéž alegorii, ne každý se sladí s každým přirovnáním), nicméně autor se své role ujal se ctí a katolík tak může knihu s klidem vzít do ruky s očekáváním svěží, zajímavé a poučné četby, protože ač některé dílčí prostředky výkladu mohou být diskutabilní, s cílem se autor rozhodně nemíjí.
Ct. Fulton Sheen
Přestože text je to už starší (zdrojem jsou mu Sheenovy rozhlasové postní katecheze z roku 1939), udržuje si trvalou aktuálnost a svěžest, protože lidé jsou navzdory vědeckému pokroku v podstatě stále stejní a hlavní hříchy samozřejmě také. Mne osobně velice pobavila kapitola o pýše, v níž se Mons. Sheen speciálně důrazně věnuje pýše intelektuální. Jak onu část (a zejména stranu 47) dokázal napsat tak, jak ji napsal, aniž by osobně znal jistého přehrdého nositele Templetonovy ceny, je mi záhadou. Asi to bude tím, že pan profesor není zas až tak originální, jak si o sobě myslí…
Kniha si každopádně zaslouží své místo v každé katolické knihovně.
Související články:
Sedm hlavních hříchů podle Tomlina – jiná kniha o sedmi hlavních hříších, na niž jsem zde upozorňoval. Přijde mi trochu paradoxní, že co si pamatuji, tak kniha protestantského pastora Tomlina přetéká odkazy na církevní otce, učitele Církve a papeže, zatímco dnes hodnocená kniha ctihodného biskupa naopak biblickými citáty… Určitě se vyplatí přečíst si obě.
… modrá bible -ekumenická : Matouš 5/21 „…kdo se hněvá na svého bratra )d, bude…“ a dole teprve je vsuvka : )d +bez příčiny .
Je vůbec možné hněvat se bez příčiny ? Příčina může být malicherná i do nebe volající – a takový i hněv. Podvede -li mě žena se sousedem, jednou nebo víckrát, bude -li toho jeden nebo oba litovat nebo se s tím ještě chlubit…? Asi každý cítí rozdíly jednotlivých možných situací. Ani řešení pak nemůže být jedno . Hněvat se – s příčinou – a na koho z nich vlastně? Nebo automaticky znovu a stále odpouštět – je to vůbec přípustné bez projevu lítosti? Odpustím-li zloději jeho chování v mém domě aniž bych žádal projev jeho nápravy, je to jakobych nechal otevřené dveře i branku a ještě napsal pozvání.Pak jsem ale chováním zloděje spoluvinen!!! A tady je , myslím, třeba rozlišovat „oprávněnou příčinu“ a tím také možnost či nemožnost smíření skrze lítost a předsevzetí (Motouš 5/24).
Jsou hněvy, které jsou spásonosné. Pod vlivem působení KHS jsou však odsuzovány spolu s jejich nosiči.
Jako křesťané nemáme nechat nad svým byť, spravedlivým hněvem „zapadnout slunce“ a máme se snažit odpustit vše a každému. Nicméně je na místě správné nastavení hranic, kdy neumožníte „zlu“a zlému chování tyto hranice překračovat a zároveň tak dáváte najevo svůj nesouhlas s tímto zlem.
Určitě v případě spravedlivého hněvu je dobré emoci vyventilovat, ale je to nakonec i služba lásky k bližnímu, vaše vymezení a důsledné hranice. Odpustit však je povinnost, jinak byste se nemohl vůbec modlit naši základní modlitbu a chtít odpuštění pro sebe. Nakonec modlit se za ty, kdo nám ubližují a milovat své nepřátele – je také naší povinností.
Na vaši otázku, zda se lze hněvat bez příčiny a bezdůvodně – odpovídám, a jéje a jak… kvůli závisti, na dobra ať hmotná či duchovní, které sami nemáme a po kterých ve skrytu bažíme, kvůli žárlivosti, bezdůvodné pomluvě, kvůli jakékoliv naší chybě, kterou máme a proti které bojujeme , třeba jen vztekem na sebe a pokud někdy v bližním narazíme na zrcadlení se této chyby /podotýkám, v daleko menší míře než my ji máme sami/ pak chudák bližní, nevěda, oč se jedná, to od nás schytá bezdůvodně a celkem zákeřně …
I takto se lidé hněvají a to je velmi nespravedlivý zlý hněv, patřící do kategorie závažných hříchů.
A další hněv na bližního může být z nedostatku sebeovládání či projev psychopatie, za který víceméně dotyčný až tak moc nemůže, protože schopnost sebeovládání je mu vzdálena.
Ono se to celé dá říct s daleko menším použitím slov, pane Františku:
Odpustit a nezapomenout, pokud mne druhá strana pokorně nepožádá o odpuštění. (Říká se tomu „umění se poučit“.) Pokud totiž nezapomenu, co se stalo, zadělávám tím základ pro další neřádstvo, které mohu já nebo druhý způsobit.
Příklad: 25 roků jsem manželce odpouštěl, jak mne to učili neomodernisté a jak to zde tak barvitě popisujete. Vysloužil jsem si za to akorát vrcholnou neúctu a nepřijetí z její strany.
Takže – ještě jednou – odpustit a poučit se.
Tak teď tomu nerozumím: co přesně je umění se poučit? zapomenout až mě druhá strana pokorně požádá o odpuštění (jde to i tehdy vůbec?) nebo nezapomenout a odpustit? Ale odpouštět nás neučí modernisté, ale Pán – a třeba sedmdesátsedmkrát, tak to stojí v evangeliu, není to snad křesťanské?
Překlep jsem opožděně opravil.
Správnému a moudrému odpuštění nás učí Matka Církev. Já jsem byl o tomto navíc tvrdě poučen i v životě. Vnucovat odpuštění či katolickou víru tam, kde o něho nikdo nežádá a nestojí (spíš si ještě klade další egoistické podmínky), je – dle slov Pána Ježíše – „házení perel sviním“.
errata: nezapomenu => zapomenu
Vy neznáte evangelium, Tomáši?
Tak si jej důkladně přečtěte, abyste pochopil, co Pán myslí tím, když na kříži prosí svého Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí…
A sv.Štěpán při svém kamenování prosil Pána o odpuštění svým vrahům… Domnívám se, že žádný z nich za ním nepřišel s lítostí a prosbou o odpuštění před okamžikem, co to vyslovil, než zemřel.
Domníváte se, že Pán žertuje, když říká v podobenství o nemilosrdném služebníku: Mt 18,35?
Nerozumím vaší podivuhodné teorii o odpuštění a nezapomínání. Ve zpovědi podle vás Pán sice odpustí a přitom nezapomíná? Něco jiného je trest za hříchy, které jsou jen spravedlivé důsledky hříchu, ale toto přísluší pouze Bohu, vy musíte lidem odpustit a zapomenout, popř. se vymezit dobrými hranicemi, abyste dal najevo, co si dáte líbit a co ne, ale odpustit musíte vždy. Pokud byste čekal na omluvu od bližního, v mnoha případech byste se jí nedočkal, a přesto jste povinen odpustit. Z vašich komentů samozřejmě vnímám nedořešení a nedotáhnutí vašeho odpuštění, které však svazuje váš duchovní život, naplňuje hořkostí a zbytečně vám zavazí k prožívání vnitřního pokoje a radosti.A nebojte se, pokud máte platně uzavřené manželství před Bohem, Bůh pro vaše modlitby a věrnost může konat i zázraky, ale potřebuje k tomu vaše úplné odpuštění vaší podle vás provinívší se manželce a různé oběti a modlitby, které použije k fungování vašeho, stále před Bohem platného, svátostného manželství.
Já přece píšu o těch, kteří dobře vědí, co činí, neb byli poučeni a ignorují toto poučení. S ohledem na konkrétní situaci – ignorují to, co sami Bohu před knězem slíbili.
(Jinak vážně žasnu, jak je 99% Vašich komentů absolutně mimo katolickou mísu i zdravou logiku. To už naplno najíždíte na NWO?)
P.S.
Takže – ještě jednou – odpustit a poučit se.
P.P.S.
„Ve zpovědi podle vás Pán sice odpustí a přitom nezapomíná?“
Přesně tak. Právě proto existuje očistec a peklo. Do nebe jde pouze a jen čistá duše bez zátěže pozemských provinění.
Moje manželka si taky myslí, že to „dotáhne aspoň do očistce“ a, chudera, neví, že jí v tom brání její skutky proti manželovi a tím i proti Bohu. Neví, protože chodí na NOM a říká, že to je takto řádně ustanoveno. No a proto věří i všem těm akatolickým nesmyslům, které slyší při kázáních – ehm pardon – vlastně homiliích.
Podívejte – když mi dokázal před třemi lety říct laický student (prý katolické) teologie (patrně CMTF s ohledem na lokalitu), že „nevěří v Boha, který by stvořil tak hrozné Desatero“ s dodatkem, že já bych „určitě taky takového Boha nechtěl“, nebylo mi z toho vůbec dobře. No a pokud se takovéhle nesmysly NOMem šíří už tolik let, tak je jasné, jaké páchají škody na důvěřivých duších, které neumí ve své slepé poslušnosti vidět nedobré pastýře kriticky a rozlišit je od dobrých.
https://www.youtube.com/watch?v=niPuGWvjNlA
možná Tomáši, vám to exorcista dovysvětlí, jak je zhoubné podle vás údajně odpustit? avšak nezapomínat a myslet si, že je vše v pořádku a tak, jak to od nás chce Pán…
Fajn. Nic k věci, jen ad hominem. Absence logiky.
https://gloria.tv/language/7fxnmYGz1Wgr4RVNtmQsp7jRF/video/c6nqn9GmUFDD3jmPwhgMDUDQK
a nakonec jsou to i slova našeho Pána, který žádá, abychom vždy odpustili a vždy zapomněli s vědomím, že sami potřebujeme odpuštění – a nepřipomínání našich
hříchů, kterých jsme se dopouštěli vůči bližním
My katolíci máme zpovědníky, aby nás vedli. Nepotřebujeme radílky a všeználky z internetu, kteří ani neví, o čem mluví.