PhDr. Radomír Malý

„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….

Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti.

Naštěstí ale existuje ještě jiná realita, ta neviditelná. Český katolický spisovatel 20. století Jan Čep v povídce Cesta na jitřní píše o moravském sedlákovi Cyrilu Nedomovi, jenž kráčí se svojí starou matkou na půlnoční mši zasněženou krajinou. Kolem něho zástup sousedů a známých, jdoucích stejným směrem – úplně odlišný od toho zástupu, na který narážíme v předvánočním čase v našich ulicích. Jenže ouha! Cyril Nedoma vidí mezi nimi i některé své blízké a sousedy, kteří už zemřeli. Kráčí spolu s ním stejnou cestou do chrámu – a autor hasí žízeň naší duše lahodným nápojem těchto nádherných slov: „Tato cesta, po které šel Cyril s matkou, cesta jeho dětství, byla cestou jedinou, cestou všech duší, cestou vedoucí do věčnosti. Tato úzká venkovská silnice s nízkými stromy po stranách, vroubená chumáči zvadlé trávy, tato tichounká cesta, poznamenaná jeho dětskými šlépějemi, byla najednou povýšena nade všechen čas, stala se Cestou.“

Jak zde nevzpomenout závěrečné scény z dnes žel zapomenutého filmu gruzínského režiséra Tengíze Abuladzeho Pokání: Babička zaklepe u domu hlavní hrdinky a ptá se, jestli tato cesta vede ke kostelu. Kdysi vedla, jenže krutý diktátor nechal chrám zbořit, stařenka proto dostává zápornou odpověď, k níž poznamenává: „Tak k čemu je, když nevede ke kostelu.“

K čemu jsou všechny nejen fyzické, ale hlavně rozumové a duchovní cesty, když nevedou ke Kristu, který tím, že se zrodil z lůna panenské Matky, se stal nejenom cílem všech cest, nýbrž i samotnou Cestou. Když tedy půjdeme na půlnoční adorovat vstup Boha do lidských dějin (vstup nikoli z rozmaru, ale z lásky, aby svou smrtí na kalvarském kříži nám umožnil dosáhnout věčného života ve společenství s ním), mysleme na to, aby i naše životní cesta se stala Cestou. A abychom už na této zemi mohli nahlédnout alespoň pomyslnou duchovní klíčovou dírkou do nebe, plného andělů a svatých (možná i z naší rodiny nebo blízkého okruhu), kteří nás na naší cestě doprovázejí jako Cyrila Nedomu z Čepovy povídky. Toto znovuzrození každému ze srdce přeji. Znovuzrození, o němž napsal ve středověku Angelus Silesius: „Co by pomohlo, kdyby se Kristus tisíckrát zrodil v Betlémě, ale nezrodil se ve mně.“

PhDr. Radomír Malý