Msgr. Charles Pope

Jsme ve válce o vlastní duši a o duše lidí, jež milujeme. jsme ve válce o duši této kultury a tohoto národa. A jako každý voják musíme cvičit, abychom v boji obstáli.

Mezi některými katolíky vzrůstá zděšení nad tím, že Církev – přinejmenším tedy její vedení – žije v minulosti. Zdá se, že si nikdo neuvědomuje, že jsme ve válce a že katolíky je třeba vyzývat ke střízlivosti, k většímu oddělování se od širší kultury, k odvážnému svědectví a stále více i k mučednictví.

Naší kultuře vládne temno, ale většina farností a diecézí se chová, jako by se nic nedělo, a přitom v takových dobách není doopravdy třeba ničeho než střízlivého volání do zbraně.

Písmo říká: „Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit“ (Žalm 144,1). Příprava na válku – mravní a duchovní, nikoli válku zbraněmi – by měla zahrnovat jasné pojmenování omylů naší doby; je třeba jasně a s láskou odhalit omyl pomocí pravdy a do temnoty vrhnout světlo.

Dnes však v katolických kruzích žádný takový „výcvik“ evidentně neprobíhá. V průměrné farnosti existuje jakási nesmělá a tichá atmosféra – strach pojmenovat „kontroverzní“ otázky, aby se někdo neurazil nebo aby farnost nebyla vnímána jako „nevstřícná“.

Ale existovala-li vůbec někdy doba vhodná k nošení jemných šatů, určitě to není teď.

Církev 70. až 90. let 20. století byla jistě dobou „béžového katolictví“ (tento termín poprvé použil biskup Robert Barron a nemyslel ho jako lichotku). Ti z nás, kdo tu dobu, zejména 70. léta, prožili, si ji pamatují jako období, kdy se mnoho farností vyznačovalo lákáním lidí ve stylu „přijďte a zažijte naše vstřícné a vřelé katolické společenství“. Naším nejzřetelnějším přáním bylo zapadnout a být vnímáni jako „normální“. Ano, katolíci byli úplně jako všichni ostatní, a na tom, aby se nám to podařilo, jsme tvrdě pracovali už od zvolení Johna F. Kennedyho prezidentem na počátku 60. let. Katolíkům se konečně podařilo dostat do mainstreamu; většinová kultura nás akceptovala.

Církevní architektura a interiéry začaly být minimalistické a nevýrazné, hudba a jazyk při liturgii lidové a neformální. Mariánská procesí, procesí Božího Těla i mnoho jiných věcí typických pro pestrý katolicismus téměř vymizelo. Zmizely dokonce i krucifixy; nahradily je pohyblivé obrázky „Ježíšova vzkříšení“. Důraz se kladl na to, co spojuje, na mluvení o věcech, které jsou lidem příjemné, a spíše na utvrzování než na výzvy ke změně života. Pokud se nějaká taková výzva vůbec vyskytla, šlo o „bezpečná“ napomenutí, například abychom neznečisťovali životní prostředí, nesoudili, nebyli netolerantní apod.

Opakuji, že existovala-li vůbec někdy doba vhodná k nošení jemných šatů, určitě to není teď. V naší postkřesťanské kultuře je třicet minut po dvanácté. A i když bychom snad rádi za kolaps obviňovali libovolný počet faktorů, nemůžeme zapomenout sami na sebe. My, kteří máme být světlem světa a vyzařovat Krista, jsme světlo raději ukryli pod vědro a drželi se stranou. Trosky našich rodin a kultury svědčí o triumfu omylu a potlačení pravdy.

Více než kdy jindy se musíme začít odlišovat od většinové kultury, kterou jsme odmítli kritizovat a vyzývat ke změně. Více než kdy jindy musí naše víra jasně a zřetelně zářit v našich kostelech a společenstvích.

A jestliže bude svět, nyní uvyklý velké temnotě, naše světlo nazývat příliš ostrým, tak ať. Jestliže naše světlo nezáří, pak žádné světlo neexistuje. Naše katolická víra je jedinou a poslední nadějí pro tento svět. Bylo to tak vždycky.

Jednoduše řečeno, je čas na to, aby kněží připravili sebe i Boží lid na oběti. Snažit se o kompromis s touto kulturou je nyní nemyslitelné. Naším jediným východiskem je vřed rozříznout. Kultura bude křičet jako zběsilá a my, kteří rozříznutí provedeme, budeme muset stále více trpět. V nadcházejících měsících a letech však musíme být ochotni toto rostoucí utrpení přijmout a snést.

Jsme ve válce o vlastní duši a o duše lidí, jež milujeme. Jsme ve válce o duši této kultury a tohoto národa. A jako každý voják musíme cvičit, abychom v boji obstáli. Musíme studovat svou víru a být odhodlanější než kdy dřív. Musíme také poznat svého nepřítele a jeho taktiku a musíme být připraveni trpět – a dokonce ztratit život.

Musíme se znovu vyzbrojit a využít každé příležitosti k objasnění víry. V kázáních a při dalších příležitostech vhodných k vyučování musí zaznít jasná výzva k osobnímu obrácení a k zápasu o duše a hříšné opomíjení Božího zákona v našich rodinách a společenstvích se nesmí nadále brát na lehkou váhu.

Především naši biskupové musejí přejít na naprosto jiné způsoby. V současné době se zdá, že se do jednoho zajímají víc o ochranu toho mála, co zbylo, než o volání katolického lidu do boje. Také kněží se zřejmě zdráhají vyzývat lidi k čemukoli náročnému či nepohodlnému. Člověku přichází na mysl obraz Petra snažícího se Krista odradit od kříže. Petr řekl: „To se ti nikdy nestane!“ Pán ho přísně napomenul za to, že nemá na mysli věci Boží, ale lidské, a slouží satanovi.

A co my? Zdá se, že Církev nemůže od lidí chtít ani to, aby přišli na mši sv.ve svátek, pokud připadá na pondělí nebo na sobotu.[1] Žádat účast na mši sv. dva dny po sobě by bylo evidentně příliš. Je-li tomu tak, kdo je bude vyzývat, aby vydrželi a statečně protestovali proti nespravedlivým, špatným zákonům, i kdyby to znamenalo pokutu či dokonce vězení? A krvavé mučednictví? Stěží se zdá pravděpodobné, že by dnes většina kněží doporučovala ochotu k něčemu takovému či k tomu dokonce byla připravena sama. Biskupové a kněží, kteří to dělají, mohou očekávat, že je označí za nezodpovědné a nerozvážné v nesmělé a mírné době, jako je ta naše. Povyk bude jistě vzrůstat. „Ještě není doba na takové věci!“

Ale kdy, když ne teď?

Písmo říká: „A když polnice vydá zvuk jen neurčitý, kdo se připraví k bitvě?“ (1 Kor 14,8). Do bitvy nemohou volat jen kněží. Musejí to udělat i rodiče a další představení. Ano, rodiče musejí své děti připravit na víc než jen na profesní dráhu. Musejí je připravit na těžké dny, které je čekají – na dny, které jim přinesou pronásledování a dokonce mučednictví, pokud se rozhodnou jednoznačně následovat Krista.

Mýlím se? Jistěže doufám, že ano. Jako Církev však už nemůžeme sedět s rukama v klíně a doufat, že se věci zlepší samy od sebe nějakým kouzlem. V naší kultuře i v některých vrstvách Církve jsme seli vítr a nyní sklízíme bouři.

Mnoho lidí dnes Církev minulosti kritizuje za nejrůznější selhání. Mě by však zajímalo, jak budou příští členové Církve vzpomínat na Církev naší doby. Stejnou otázku si kladl i novinář Joseph Sobran už před více než 15 lety, kdy napsal:

[Katolíci budoucnosti] nás určitě nenařknou z přehnané horlivosti. Možná budou šokováni naší vlažností, zbabělostí, která se maskuje jako tolerance, laxností, ochotou nečinně přihlížet k herezi, svatokrádeži, rouhání a nemravnosti, dokonce uvnitř Církve samotné, k naší dychtivosti vlichotit se do přízně sekulárního světa … (Kniha Subtracting Christianity, str. 268)

Ano, to by mě také zajímalo. Od sv. Petra po Konstantina bylo 33 papežů. Třicet z nich bylo mučedníky a dva zemřeli v exilu. Mučedníků mezi kněžími a laiky byl bezpočet. Je těžké si představit, že by Církev na dekadentním Západě byla ochotna takto trpět. Naši bratři v mnoha méně majetných částech světa skutečně ve velkých počtech umírají, já se však ptám: Byl by průměrný americký farník či kněz ochoten či schopen snést takovou újmu po všech těch letech „pohodlného katolictví“?

Je čas, nejvyšší čas znovu se vyzbrojit. Je čas připravit se na pronásledování, které bude měsíc za měsícem a rok od roku stále troufalejší. Temné síly pochodující pod prapory tolerance to s ní nikdy nemyslely vážně. Protože získávají stále větší moc, snaží se kriminalizovat každého, kdo odporuje jejich vizi. Pro nás není žádná tolerance. Náboženská svoboda slábne a povinná poslušnost už je tady. Federální soudy se stále více posunují směrem k militantnímu sekularismu a aktivističtí soudci mění zákony přímo v soudní síni. [2]

Kdy konečně jako Církev řekneme úředníkům, kteří po nás žádají, abychom poslouchali špatné zákony: „Neposlechneme. Dáte-li nám pokutu, nezaplatíme. Budete-li se snažit zabavit naše budovy, namíříme proti vám maximum publicity, ale stejně neposlechneme. Uvězníte-li nás, půjdeme do vězení. Nebudeme ale zkrátka poslouchat špatné zákony nebo spolupracovat se zlem“?

V současné době si většina z nás umí těžko představit, že by naši kněží byli tak pevní. Tiché kompromisy a „řešení“ oplývající frázemi budou pro Církev, na pronásledování špatně připravenou, těžkým pokušením.

Nazvěte mě panikářem nebo idealistou, ale doufám, že svou páteř nalezneme, než bude pozdě. Ve vyprávění Bible situaci obvykle zachrání pozůstatek věřících. Modlím se jen za sílu, abych k tomuto věřícímu zbytku patřil. Přidáte se ke mně? Modleme se a začněme se vyzbrojovat hned teď. Jen jednoznačná víra může zachránit nás nebo někoho, koho milujeme. Prosme o silnou a odvážnou víru.

Msgr. Charles Pope

Překlad Lucie Cekotová

[1] V USA platí ustanovení, že připadá-li zasvěcený svátek na sobotu nebo pondělí, není účast na mši sv. závazná. Pozn. překl.

[2] Autor naráží na skutečnost, že v USA mravně závadné zákony, jako třeba legalizace potratu a zavedení homosexuálních manželství, často neprošly běžným legislativním procesem, ale byly zavedeny v důsledku rozhodnutí soudů. Pozn. překl.

http://www.ncregister.com/blog/msgr-pope/comfort-catholicism-has-to-go-it-is-time-to-prepare-for-persecution/