Postoj arcibiskupa Gądeckého k „Amoris laetitia”
Mons. Stanisław Gądecki
Polský episkopát nedávno deklaroval, že v otázkách podávání sv. přijímání znovusezdaným neuhne ani o krok, nicméně jak to vypadá, není vše tak růžové, jak by se z tohoto předsevzetí mohlo zdát. Svědčí o tom reakce hlavy polského episkopátu arcibiskupa Stanisława Gądeckého, z níž je cítit jisté pochopení pro nešťastnou adhortaci „Amoris laetitia”.
Nejprve se tetelil blahem nad skutečností, že František rozmlouval s každým polským biskupem „jako otec se svým dítětem“, což je podle něj „typický rys jeho pontifikátu“. Pak odpověděl na otázku stran svatého přijímání pro znovusezdané, jak je „AL“ otevřeně připouští.
Podle něj František vychází z přesvědčení, že obecný úzus je složité aplikovat v každé zemi. Proto prý přišel s myšlenkou decentralizace, aby jednotlivé episkopáty mohly k aplikaci těchto jeho doporučení uvedených v „AL“ přistupovat z vlastní perspektivy a aby dílčí problémy mohly řešit s ohledem na svou specifickou náboženskou a kulturní situaci.
Podle něj je to, co je ohledně těchto otázek obsaženo v adhortaci, velkým krokem vpřed, protože se přihlédlo k „našim hlasům“, jež chtěly zachovat pravdu Evangelia, tzn., že nelze svévolně změnit Ježíšovo přikázání týkající se rozvodu.
Pokud tomu tedy dobře rozumím, arcibiskup Gądecki říká, že Kristus je v Eucharistii přítomen v závislosti na daných specifikách té které oblasti a že se nic vážného nestane, usoudí-li tamní episkopát, že Jej mohou rozvedení přijímat – vidí to totiž ze své perspektivy, tudíž správně. Nelze být úzkoprsý a aplikovat či vnucovat obecná pravidla někomu, kdo žije v jiných podmínkách. To, že jménem polského episkopátu deklaruje, že oni sami tak ve své zemi činit nebudou, je patrně taktéž výrazem místního specifika, daná pravda se nedá zobecnit.
Libor Rösner
Celý Frantův pontifikát je jen legalizace vnitřního schismatu, které ovšem v Církvi existuje posledních padesát let a mají na něm podíl všichni papežové od Jana XXIII. po Benedikta XVI . Včetně Jana Pavla II. Léta tolerovali, že si odpadlické biskupské konference v zemích jako Německo, Rakousko, Švýcarsko, Holandsko, Belgie a mnohé diecéze v USA dělají, co chtějí, a nauku Církve mají úplně na salámu. V září 1993 vydal Kasper spolu s biskupy Lehmanem a Saierem pastýřský list, ve kterém dali rozvedeným a znovu sezdaným více méně zcela otevřeně povolení přistupovat k svatému přijímáni. Namísto reakce a okamžitého trestu byl Kasper stejně jako Lehman jmenován kardinálem. Kardinál Danneels podporoval ve své zemi tu nejliberálnější legislativu v otázkách homomanželství a potratů. Na Západě zcela vymizela zpovědní praxe. Veřejně a s úsměvem na rtech se porušovalo úplně všechno, co Řím učil. A Římu to bylo jedno. Neřešil to ani Benedikt XVI., který naopak ještě jmenoval kardinálem Marxe a jiné zrůdičky, přestože německé poměry jistě velmi dobře znal.
A Franta už tento stav jen legalizuje. Předtím byl léta „pouze“ přehlížený. A tak zatímco v Polsku si budou svatokrádežníci jíst a pít své odsouzení, v Německu se po nich bude rozlévat milost. Zatímco v Ugandě bude homosexualita ohavnost, v Belgii homopárům požehná sám biskup.
A nad tím vším se bude jako sluníčko usmívat František Nejlaskavější a Nejskromnější .
U Poláků se nedivím už ničemu. Moje babička vždycky říkávala: „Polák se jednou rukou žehná a druhou má v cizí kapse.“ Až po letech jsem to přestal považovat za předsudek a dal jí za pravdu.
Dej jí Pán Bůh věčnou slávu.
Co mi to jen připomíná? O setkání mladých na SDM nic, ale o tom, jaké jsou Poláci špíny (viz poslední příspěveček, takový vůbec ne nenávistně nacionalistický 🙂 ) nenápadný článeček vo tom hodně … 🙂 Jo, už si vzpomínám, komunistická propaganda … 🙂