Předevčírem zveřejněný příspěvek Marka Venuty nebyl jedinou odpovědí na stať paní Roubalové ve Znojemsku. Svou odpověď, deníkem rovněž odmítnutou, napsala i paní Iveta Černá. Rozhodl jsem se zveřejnit i ten…

Minulý týden (22. 2. 2016) vyšel ve Znojemsku velmi dobrý příspěvek pana Marka Venuty: „Nevyvyšujte Kristkovy takřka černé mše s prvky satanismu a zameťte si před vlastním prahem“. Redakce jej zveřejnila, ale doplnila úvodním slovem, jehož zjevným účelem bylo ve čtenáři navodit dojem, že názory pana Venuty se nedají akceptovat. Tendenční a zavádějící komentáře, popř. články členů redakce, nejsou v této tiskovině výjimkou a čtenáře, kterému je známá úroveň jmenovaných novin, nemohou překvapit. Druhý týden (29. 2. 2016) pak vyšel ve Znojemsku polemický článek paní Simony Roubalové s velikým nadpisem: „Kontroverzní výrok lidoveckého předsedy Marka Venuty o inkvizici“, jak se dalo čekat, aby „objektivitě“ v podání Znojemska bylo učiněno zadost.

Polemika se současnými médii, pokud se jim prezentovaný názor právě nehodí, je většinou bojem s větrnými mlýny a ztraceným časem, mám v tom pár zkušeností. Příspěvek paní Simony Roubalové je však blábol takového kalibru a zároveň ukázkový extrakt historického povědomí (resp. totálního nevědomí) velké části českého obyvatelstva, že jsem se rozhodla na něj reagovat. Bylo by dobré, kdyby paní Roubalová a podobní, kteří mj. sedí i v redakci Znojemska, alespoň otevřeli heslo „inkvizice“ na české wikipedii, než se pustí do sepisování obdobných polemik. Českou wikipedii nelze podezírat z příchylnosti ke katolické církvi, ale i z jejího stručného hesla lze zjistit, že názory pana Venuty jsou mnohem blíže objektivním faktům o inkvizici, na rozdíl od názorů paní Roubalové, která se pohybuje ve světě fantasmagorických předsudků vůči Církvi (z jejího kontextu plyne, že míní katolickou církev). I diskuse k tomuto wiki heslu je poučná, protože mnoho lidí tam údaje zpochybňuje (racionálněji než paní Roubalová), ale jaksi nejsou schopni sepsat toto heslo jinak (lépe) a z ověřených zdrojů.

Jak je u obdobných hanopisů časté, paní Roubalová přechází z kritiky církve na své představy o Ježíši, Bohu, Lásce – samozřejmě s důrazem na skutečnost, že „zločinná“ církev (jak jinak) klame lidstvo po celé věky, atd. Emotivní náboj jejích názorů má být zřejmě zárukou pravdivosti, na logiku uvažování autorka buď dávno rezignovala, nebo ani neví, že něco takového existuje. Patetickým závěrem je pak poukaz, na to, že pan Venuta nemá soudit ženy za potraty (což ve svém článku pan Venuta rozhodně nedělá), neboť jim tím upírá svobodnou vůli. V tomto momentu se však absence logického uvažování autorky stává tragickou.

Paní Roubalová patří k většině populace, která podlehla pokřivené interpretaci svobody a domnívá se, že rozhodnutí ženy o potratu je rozhodování o vlastním životě a těle. Pokud by se zajímala o vědecké poznatky, tak by se dozvěděla, že oplodněné vajíčko je od počátku jedinečnou bytostí (z hlediska vývoje v počátku závislou na těle matky, ale nejde o součást jejího těla). Žena tedy nerozhoduje jen o svém těle a životě, ale o těle a životě někoho jiného. Jenže většinou jsou ta tzv. rozhodnutí činěna pod tlakem – partnera, rodiny a v neposlední řadě i naší společnosti. Té společnosti, která se obecně holedbá humanitou, ale ke svým nejslabším členům – nenarozeným dětem – se chová absolutně nehumánně. Uvědomí si už někdy lidé, že legalizace potratů je čistě politické rozhodnutí, které brutálně manipuluje s realitou nového života? Přitom hned druhým v pořadí, kdo bývá potratem postižen nejvíce, jsou ženy, které jej podstoupí – proto je církev a věřící ani nepranýřují, ani neodsuzují. Jsou to také oběti a důsledky svého „svobodného rozhodnutí“ v sobě většinou nosí po zbytek svého života, často se zesilující intenzitou. Samozřejmě – názory na legitimitu potratu společnost podporuje čím dál tím víc – tím více, čím více zdravotnického personálu se na nich podílelo, tím více, čím více žen jej absolvovalo, tím více, čím více partnerů a rodin přemlouvalo či nutilo nějakou blízkou ženu či dívku k potratu… Efekt sněhové koule. Ti všichni obhajují legálnost a správnost potratů, protože tím obhajují konzistentnost sebe sama. Pokud by si zločinnost potratu připustili, jak by se vyrovnali s vědomím, že se podíleli na zabití nevinného člověka? Křesťanský pojem odpuštění je už většině společnosti cizí a tak se lidé sami obírají o naději, že všeho zlého je možno (resp. je nutno!) se zbavit opravdovou lítostí a s Boží pomocí to i napravit.

Trest smrti pro usvědčené zločince byl zrušen, legální trest smrti pro nevinné děti v lůně matek trvá. Do roku 2003 byly v USA povoleny i potraty částečným porodem (díky demokratu Clintonovi a pan Obama podporuje návrat této praxe) – ve skutečnosti bestiální vraždy a vrcholek ledovce. Dovede si laskavé obecenstvo představit, jak to vypadá, když tzv. lékař zabíjí plně vyvinuté a donošené dítě odsátím jeho mozku? Těchto dětí bylo v USA cca 2000 ročně. Jak se to shoduje s autorčinou představou „Lásky“? Můžeme si jen připomenout fakta z historie – politická reprezentace otrokářů ještě v 19. století upírala otrokům, že jsou lidské bytosti, stejně jako to dnes politici (nikoliv vědci!) upírají nenarozeným dětem. Je to podobnost čistě náhodná?

Iveta Černá