1. března r. 1966 vyšel v Holandsku nový katechismus s církevním schválením tehdejšího arcibiskupa Utrechtu kardinála Bernarda Alfrinka. Byl to revoluční manifest tehdejšího pokoncilního katolického progresismu ve prospěch autodestrukce Církve. Právě on byl součástí příprav na společenskou revoluci r. 1968, která tenkrát proběhla v západních zemích. S Holandským katechismem je spojeno důležité jméno teologa Edwarda Schillebeeckxe z dominikánského řádu. Holandský katechismus se vznášel na všech duchovních vlnách své doby od feminismu až po sexuální revoluci a přesvědčoval své čtenáře s náboženským zápalem o konečném vítězství marxismu.

Byl přeložen do mnoha jazyků. Náboženský sociolog Massimo Introvigne vzpomíná v souvislosti s rokem 1968 a vznikem organizované revolty uvnitř Katolické církve 3 prvky: odpor proti encyklice Pavla VI. „Humanae Vitae“ (dále jen HV), marxistickou „teologii osvobození“ a Holandský katechismus. Právě v jeho textech se objevily buď dvojznačné nebo přímo heretické výpovědi o hříchu, o spasení, o eucharistii, o panenství Marie, o úloze Církve a papeže, jinými slovy: byly napadeny téměř všechny základní pravdy katolické víry.

To bylo příliš i na tehdejší pokoncilní Vatikán. R. 1968 byla na popud papeže Pavla VI. vytvořena komise kardinálů, která měla za úkol vést rozhovory s holandskými biskupy a požadovat přepracování tohoto katechismu. Postupovala však velmi nedůsledně. Chválila jeho údajný „čtivý a inovační styl“ a prý „dobré úmysly“ autorů. Ty ale – jak dnes můžeme konstatovat bez jakéhokoliv podsouvání – tady opravdu chyběly. Výtky komise byly formulovány velmi opatrně a zdvořile. Přesto ale dokázaly vyvolat u většiny katolického establishmentu v zemi tulipánů lavinu pobouření a protestů. Do čela se postavil samotný arcibiskup Utrechtu kardinál Bernard Jan Alfrink (1900-1987), špičkový reprezentant mezinárodního katolického progresismu a hlavní obhájce Holandského katechismu. Lze říci, že toto odmítnutí římských korektur bylo proto tak jedovaté, poněvadž časově souznělo s odporem proti HV.

Rozhovory mezi vatikánskou komisí a holandským episkopátem ztroskotaly. Holandští biskupové proto svolali počátkem ledna r. 1969 do města Noordwijkerhout na severním pobřeží země tzv. pastorační radu, jíž se účastnili krom biskupů i teologové a zástupci grémií laiků. 109 účastníků tam odsouhlasilo tzv. „prohlášení nezávislosti na Římu“, jež přiznávalo papeži pouze čestnou funkci nejvyššího představitele Církve a zavrhlo jeho nárok rozhodovat v záležitostech místních církví. Zároveň tato pastorační rada, která se prohlásila „holandským pastorálním koncilem“, odmítla HV.Zamítla také všechny římské korektury Holandského katechismu. Biskupové se u tohoto bodu zdrželi hlasování. Samozvaný „pastorální koncil“ však šel ještě dál a požadoval „nové radikální změny“ v oblasti morálky, protože Církev prý musí být „otevřená“. O jaké otázky jde, z dokumentu přímo nevyplývá, ale v materiálech pracovních skupin tohoto setkání se jasně požaduje církevní uznání předmanželského pohlavního styku a homosexuality, odstranění kněžského celibátu, přístup žen ke kněžskému svěcení, a církevní legalizace antikoncepce, potratu a eutanázie. To se událo r. 1969, nikoli až r. 1999 nebo 2009 .

Jednotliví holandští kněží, teologové a také biskupové vyhlásili zároveň odboj katolické nauce o antikoncepci, vyjádřené v encyklice HV. Odvolávali se přitom na údajný „paralelní učitelský úřad“, sestávající z teologů a věřících. Během pár měsíců se přenesl tento odpor vůči antikoncepci ve jménu „paralelního magisteria“ na všechny mravoučné otázky – a prostřednictvím Holandského katechismu i na všechny centrální otázky víry. Paralelně k tomu byl řádný učitelský úřad Církve zcela ignorován.

V holandském „prohlášení nezávislosti“ na římském učitelském úřadu jsou už tenkrát obsaženy všechny dnes známé modernistické postuláty a témata. Právě toto je revoluce r. 1968 v Katolické církvi: Požaduje se, aby každý mohl mluvit a konat to, co sám chce. Tím se ovšem fantazie vymyká jakékoliv kontrole – také v Církvi.

Důsledky holandského „prohlášení nezávislosti na Římu“ byly katastrofální. V r. 1966, kdy vyšel Holandský katechismus, se hlásilo 40 procent Holanďanů ke Katolické církvi. Dnes je to pouhých 24 procent. R. 1900 se hlásilo k protestantismu kalvínské nebo luteránské orientace 58 procent Holanďanů, dnes jenom 16 procent. Vývoj u protestantů a katolíků proběhl sice stejně, ale s časovým rozdílem.

Zatímco historické protestantské denominace zaznamenaly od r. 1900 neustálý odliv věřících, Katolická církev až do 60. let trvale početně vzrůstala. Teprve od vydání Holandského katechismu, tzv. „pastoračního koncilu“ a odporu vůči HV vykazuje katolicismus v Holandsku tentýž rapidní úbytek věřících jako protestantismus. To má své příčiny. Odboj proti HV, Holandský katechismus a „prohlášení nezávislosti“ vydechly téhož progresivního a Církvi nepřátelského ducha, který se rozšířil mezi protestanty právě na přelomu 19. a 20. století a kráčel ruku v ruce s marxismem, reformním socialismem a národním socialismem. Tento zhoubný duch vedl cca od r. 1900 protestanty k postupné sebelikvidaci – a totéž způsobil i u katolíků od II. poloviny 60. let 20. století. Úbytek věřících u katolíků i protestantů nezadržitelně postupuje, zatímco rapidně vzrůstá počet muslimů – a to nejen v důsledku přistěhovalectví, ale též konverzí mnohých Holanďanů.

Nicméně dnes jsou vidět i jiné signály. U protestantů se formují skupiny evangelikálního ražení, které v morálních i věroučných otázkách stojí v totální opozici vůči vedení svých denominací, které přijaly ducha tohoto světa. Totéž se děje i v Katolické církvi, kde se pozvolna formuje konzervativní a tradicionalistická opozice vůči Holandskému katechismu a „prohlášení nezávislosti“ z r. 1969. Tyto síly obnovy jsou sice slabé, ale jsou. Jaký to bude mít význam pro budoucnost, je těžké říct. Není ale vyloučeno, že už je pozdě. V té době, kdy holandští progresivní reprezentanti Katolické církve v letech 1966-9 skrze Holandský katechismus a prohlášení nezávislosti požadovali mj. i církevní schválení eutanázie, provedla Katolická církev v Holandsku svoji vlastní eutanázii. Jejího příkladu následuje dnes Katolická církev žel ve světovém měřítku.

Giuseppe Nardi

www.katholisches.info 18.2.2016

překl. Radomír Malý