Fatwa nebo koncentrák? Co to bude, pane profesore?
PhDr. Radomír Malý
Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.
Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?“
Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější.
Tím je tato pasáž: „Ozývají-li se nejen na shromáždění neofašistů, ale i v křesťanských chrámech výroky, že křesťanství má Boha lásky a milosrdenství a islám jiného Boha, nelítostného Boha nenávisti, že křesťanství je náboženství života a islám náboženství smrti, je třeba jasně říci, že tyto výroky jsou nejen z odborného teologického a religionistického hlediska naprosto neudržitelné, že jsou dokonce na hranici trestného činu podněcování k nenávisti, nýbrž že jsou především nesmírně společensky nebezpečné.“
Jinými slovy tedy, Halík vyhrožuje: Kdo bude hlásat, že islám je falešným náboženstvím, které na rozdíl od zjeveného Boha Nového zákona hlásá jiného boha, jenž přikazuje usmrcovat „nevěřící psy“ každého půl roku (súra 9 Koránu aj.), tak balancuje na hranici trestného činu a může se octnout i za ní. Kdo se bude veřejně modlit předkoncilní zásvětnou modlitbu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a na svátek Krista Krále, v níž figuruje prosba za ty, „kteří vězí v temnotách pohanství nebo islámu,“ tak je to podle Halíka „společensky nebezpečné“ a dotyčný může stanout před soudem za „podněcování k nenávisti“. Pan profesor žádá: Nesmí se veřejně říkat a psát, že islám je nepravé náboženství, nesmí se argumentovat prokazatelným faktem, že Mohamed byl zločinec (masový vrah, lupič, smilník a pedofil), nesmí se srovnávat Nový zákon, jenž jako jediná posvátná kniha ze všech náboženství světa odmítá výzvy k nábožensky motivovanému násilí (Ježíš Kristus přísně kárá apoštoly, když chtějí svolat oheň z nebe na Samaritány, protože nepřijali jeho nauku – Luk 9. kap.), s Koránem (a ještě ostřejším Hadithem), v němž džihád (nábožensky motivovaná agresivní válka) stojí na prvním místě. Nesmí se rovněž hovořit o jakékoliv souvislosti mezi ISIS nebo al Kajdou s jejich vražděním a islámem, neboť ten je přece „mírumilovným náboženstvím“.
Muslimové uvalují na takové kritiky islámu fatwu, čili klatbu. kdy takto postiženého může kdokoliv beztrestně zabít. U nich to nepřekvapuje. Přímo otřásající a absurdní je však skutečnost, že první krok k takové fatwě kvůli „rouhání se prorokovi“ (kam řadí muslimové každou kritiku islámu) neučinila v naší zemi muslimská komunita, ale katolický kněz a „mediální hvězda českého katolicismu“ !!! Takže máme naději, že ještě dříve, než muslimové začnou s krvaým pronásledováním katolíků, vydláždí jim k tomu cestu pokoncilní neomodernistická sekta, kterou právě Halík reprezentuje. Sekta odpadlíků, kteří ztratili víru a jen z toho důvodu, aby mohli Církev rozvracet zevnitř, zůstávají v jejich strukturách.
Islám je podle Halíka tabu a jeho kritika hraničí s trestným činem. Zato však napadání katolické víry je OK, ostatně Halík sám to praktikuje. Jeho výpady proti „tradicionalistům“ a „katolickým konzervativcům“ jsou dostatečně známy, není třeba je zde uvádět. To samozřejmě podle něho žádné „šíření nenávisti“ nepředstavuje. Halík není žel se svým přístupem v katolických strukturách ojedinělým jevem. V Itálii a ve Španělsku na školách včetně katolických se odstraňují ze tříd kříže a ruší oslava Vánoc, neboť by to prý „uráželo muslimy“, v Bruselu a v mnoha dalších evropských a amerických městech se zakazují tradiční jesličky na náměstích, neboť by tím byla narušena „náboženská svoboda muslimů“. Mnoho hierarchů tuto kapitulantskou politiku podporuje, někdy k ní dokonce přímo vybízí jako např. biskup Cipolla z italské Padovy, který nařídil v katolické škole v Rozzanu zrušit tradiční mikulášskou nadílku a odstranit vánoční betlémy, abychom prý „respektovali svobodu svědomí muslimů.“ Zato však se vedou ze strany těchto hierarchů útoky proti „lefébvristům“ a „tradicionalistům“, v rozporu s dokumentem Summorum pontificum se omezuje nebo zcela likviduje sloužení mše sv. v tradičním ritu, jsou napadáni obhájci nerozlučitelnosti manželství a odpůrci sňatků osob stejného pohlaví, ba dokonce i obhájci nenarozeného života (např. cca před rokem sekretář Italské biskupské konference mons. Galantino řekl, že jsou mu „odporní“). Na veřejnosti potom světská média s odvoláním na údajnou „svobodu svědomí a světonázorového přesvědčení“ vedou zuřivé kampaně proti Katolické církvi kvůli její neměnné tradiční nauce ve věci potratů, sexuální výchovy na školách, nerozlučitelnosti manželství, homosexuality a eutanázie. K tomu však modernisté uvnitř Církve á la Halík mlčí, na tom neshledávají nic závadného, to přece patří k demokracii, pouze islám (a také judaismus, buddhismus a další falešné kulty) nesmí být kritizován.
Halík vůbec nerozlišuje mezi kritikou či odmítáním falešného náboženství nebo falešné nauky a nenávistí vůči člověku. Je mu naprosto cizí známá Augustinova zásada „nenávidět blud, ale milovat bloudícího“. Ano, islám je falešným náboženstvím, ale muslimové jsou naši bližní, které nutno milovat – a proto je Církev povolána hlásat jim evangelium, aby byli osvobozeni z pout satanské nauky Mohamedovy. Tato evangelizace se samozřejmě neobejde bez poukazu na Mohamedovy zločiny a krvavé súry Koránu. Jestliže je ve smyslu Halíkovy nauky takové hlásání Krista „politicko-církevně-druhovatikánsky“ nekorektní, pak si nemůžeme pomoci, Kristus přece řekl „hlásejte evangelium všem“, nikde v evangeliu nečtu, že muslimům ne.
Vypadá to tak, že ještě dříve, než muslimové nad námi vyhlásí fatwu nebo než zavedou u nás režim jako v Saudské Arábii, kde za pouhé vlastnictví Bible může být „delikvent“ odsouzen k smrti (k prosazení toho zatím nemají dostatečnou kvantitativní základnu), postarají se páni Halíkové etc. o to, abychom byli odsuzováni do vězení nebo do koncentračních táborů, ne-li k něčemu horšímu. Kdoví, o čem pan profesor medituje ve své německé poustevně. O obraně katolické víry a jejich vyznavačů určitě ne. Pronásledování tedy – jak smutné – přichází nejprve z vlastních řad, potom teprve od neomarxistických genderistů a posléze muslimů. Naštěstí ale lze říci, že termín „vlastní řady“ je zde pouze zdánlivý. Tito pánové v kněžském rouchu (ani to není pravdou, neboť je odložili a nosí kravatu) jsou apostaty, kteří se octli na stejné lodi s pronásledovateli Církve, jsou to draví vlci v beránčím rouše. Pravá katolická víra se ne vždycky kryla a kryje s hierarchií, ba dokonce ani ne s papežem, jak dokazují události posledních let. Katolická víra je ta, kterou Církev hlásala celá dvě tisíciletí, která je obsažena v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Tato víra je nepřemožitelná, víra jesliček, kříže a prázdného hrobu. Ve jménu této víry zvítězila Panna Maria nad mohamedány u Lepanta r. 1571 a u Vídně r. 1683. Sepneme-li ruce k modlitbě sv. růžence, jak k tomu vybídl r. 1571 papež-světec Pius V., tak ďábel odejde z tohoto boje poražen, i když mu budou pomáhat páni Halíkové aj. Tuto vánoční radost a naději ze srdce přeji sobě i vám.
PhDr. Radomír Malý
Pan doktor Malý nikdy svým výstižným komentářem nezklame.
S textem souhlasím. Ale v srdci nesouhlasím s tím, prokazovat takovým kazisvětům lásku a milosrdenství v jakékoli podobě. Vraha také nebudete přesvědčovat o Víře a lásce uprostřed jeho konání.
Nenávidět hřích, ale milovat hříšníka je velmi a velmi obtížné. Vypráví se o svaté Terezičce, že jednou se dověděla o několikanásobné brutální vraždě. Klesla na kolena a se slzami v očích se modlila. Za koho? Za duši toho vraha. Nádherná ukázka lásky k hříšníkovi. Kdo z nás to dokáže? Já sám nevím. A kdyby ten vrah ubil mé přátele nebo dokonce mé blízké, zcela určitě bych to nedokázal. To dokáže jenom světec. Jenže Pán nás nabádá k cestě ke svatosti, nabádá nás, abychom měli svatební roucho čisté. Bez něho nedokážeme dojít do Království nebeského.
Takže úkol nadmíru obtížný.
Souhlas. To ale nevylučuje mít se před těmi vrahy na pozoru.
A že dnešná doba nemá Pánových prorokov, ktorí aj dne shlásajú Božie pravdy. Má! Lebo Pán Boh sa stará o tých, čo sa nechcú utopiť v bahne náboženského sykretizmu a indiferentizmu – v bludoch a zmätkoch dnešných dní.
Pán doktor Malý naplno praktizuje svoju všeobecnú účasť na Kristovom prorockom úrade, ktorý krstom prijal.
Kto chce počúvať nech počuje, čo Duch hovorí Cirkvám!
Oni si ani muslimové nemyslí, že s nimi máme stejného Boha, proto by tuto svou osvětu měl T. Halík dělat v rámci politické korektnosti i v takové S. Arábii a doplňovat „elementární neznalosti dějin kultury a náboženství“ také tamních obyvatel. Řekl bych, že by nedostal čas podivit se, kolik „života“ v islámu je.
Na věc je třeba nahlížet ještě jinak. Muslimové se dopouštějí omylu v tom, že chápou křesťanské pojetí Nejsvětější Trojice tak, jako by Boží Syn a Duch měli být k Bohu (arabsky Alláhovi) připojeni nějak zvenčí, což je ovšem nepřijatelné i pro nás křesťany a v tomto smyslu opravdu Bůh nemá syna, jak muslimové tvrdí. Ve skutečnosti ale jsou Otec, Syn a Duch nutnou součástí Božího (Alláhova) nekonečného nitra, což může být názorová platforma, na níž by se mohlo alespoň s filosoficky vzdělanými muslimy dojít ke vzájemnému sblížení v pojetí Boha.
Má to ale několik háčků:
1. muslimové se musí oprostit od toho, co si mysli, ze je trojice (Otec, Jezis, Marie) a prijmout pravou trojici (Otec, Jezis, Duch sv.)
2. s tim souvisi, ze musi uznat bozstvi Jezise Krista, musi uznat ze zemrel, za nase hrichy, vstal zmrtvych a na konci pride opet
Ani vnitrni pohled na trojici ve trech osobach, ani bod 1 natož bod 2 nejsou muslimove schopni prijmout, protoze by to protirecilo tomu jak je Alah popisovan v koranu. Dopousteli by se hereze – presto nejede vlak. Dialog na toto tema je s muslimama nemozny. Ackoliv se o to sam stale pres ruzne fb skupiny pokousim, treba v nekom zaseju seminko pravdy a casem se obrati na pravou viru.
https://cs.wikipedia.org/wiki/All%C3%A1h
Děkuji panu doktorovi za článek, i když je mi cizí nazývat ostatní náboženství falešnými kulty. Nicméně pan Halík mne už krajně rozhořčuje. Napadá a urážlivě nálepkuje, aniž svá stanoviska vysvětlí. Jestliže Korán např. popírá Kristovu smrt na kříži, popírá Boží Trojici, hlásá ponižování a bití žen (viz také hadíthy) apod., existuje zde skutečně základní rozpor s Novým zákonem a od kněze Katolické církve bych očekávala, že nebude svým souvěrcům nadávat a vyhrožovat, ale laskavě a fundovaně vysvětlovat svá stanoviska. Já se zajímám o islám od roku 1982 a hodně jsem toho na dané téma přečetla, a ač se snažím být objektivní, zatím nenalézám mnoho, co by mne pozitivně na tomto náboženství oslovilo. Chci pomocí modlitby, učení církve a vzdělávání hledat pravdu a nemíním se nechat zastrašit, ani panem Halíkem.
Halík volá mulláha propagovat islam priamo v kostole:
ČERNOTURBANÍK V KATOLICKÉM KOSTELE
Pražský kostel Nejsvětějšího Salvátora už zažil ledaccos. Latinskou mši, oslavy narozenin, meditaci s budhistickými mnichy, přednášky a duchovní cvičení světově známých osobností atd. K nekonvenčním akcím zde často dochází asi proto, že toto centrum pražské studentské farnosti spravuje profesor a kněz Tomáš Halík. Letošní podzim zaznamenal salvátorský kostel další zářez.
Jedním z hostů pražské konference Fórum 2000 byl letos Ammar al-Hakím, vysoký představitel ši’ítského islámu v Iráku. Jeho otec Abdul Aziz al-Hakím je vůdcem Nejvyšší islámské rady Iráku, což je irácká politická strana ši’ítských muslimů. Ammar al-Hakím je prominentním členem strany (v podstatě zástupcem svého otce) a generálník tajemníkem nadace Al-Mihrab Martyr Foundation (nadace mučedníků kazatelny?).
http://fiser.blog.respekt.cz/cernoturbanik-v-katolickem-kostele/
V Iráne mulláhovia chcú krestanstvo uplne vymazat, ale nepodarí sa im to:
https://koptisch.wordpress.com/2015/12/14/im-iran-zeigt-sich-jesus-persoenlich/#more-72824
Iránskej mulláhové sa snaží vyhnať kresťanstva z islamskej republiky. Avšak, mnoho pozorovateľov hovorí z najrýchlejšie rastúcich kostola. „Žatva je veľmi vyspelý, a ľudia sú nešťastní,“ hovorí Hassan, „stratili všetko a žiť v bolesti. Oni potrebujú pomoc, a sú ochotní počúvať. „Bolo medzi nimi aj zlými ľuďmi, ktorí ničia a chcel zabiť, ale existuje oveľa viac, pretože kto smädom skutočné odpovede v život.“ A musíme byť ako svetlo a soľ tam konať v tejto dobe, „hovorí Hassan,“ aby sa jeho hlas, a ruka, ktorá sa potom na dobré správy o jeho kráľovstve. “
{Quelle: http://www.jesus.ch/magazin/international/asien/283950-im_iran_zeigt_sich_jesus_persoenlich.htm
Co jiného jsou falešná náboženství , než falešnými kulty ? Tak jako nejsou protestantské sekty církvemi…ani nemají biskupy , jen pseudobiskupy .
Halík je nebezpečný demagog. Nedávno srovnával Bibli s Koránem, kde tvrdil, že i v Bibli jsou pasáže o kamenování etc. Řekl ,,a“, ale neřekl už ,,b“. Křesťanské církve nikdy nebraly Písmo dogmaticky. I středověké tresty za zločiny byly podle světského práva, ne církevního. Zatím co muslimové chápou Korán jako dogma už od vzniku Islámu. Proto jsou islámské země, kde církevní právo je právem státním. Proto se i v relativně ,,vyspělých“ státech s převládajícím islámem (mám na mysli ekonomicky) v dnešní době kamenují ženy, utínají se paže a podobně. Taková Saudská Arábie je určitě vyspělá země, ale společenské myšlení zůstalo na úrovni středověku. Pokud si to pan Halík uvědomuje, tak vědomě lže. Pokud si to neuvědomuje, měl by vrátit diplom.
Ve zde diskutovaném textu však Halík jasně uvádí, že přístup křesťanů k Písmu je jiný:
„Mám mnoho důvodů, proč jsem katolíkem, a ne muslimem – a jeden z hlavních je rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům. Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova. Primitivní doslovný výklad fundamentalistů, kteří ignorují, že mnohá místa v Písmu jsou odrazem kulturně-dějinného prostředí autorů, nikoli přímým diktátem „shůry“, vede k tomu, že si do biblického textu neuvědoměle promítají představy své doby. Naopak brát Bibli vážně znamená pracovat s ní důkladně, teologicky, vědět, že celé dějiny teologie, církev a učitelský úřad nejsou zbytečné věci, že stojí ve službě Písmu a biblický text interpretují v historických souvislostech.“
Odpověď M. Vaňáčovi:
Halík ale – jak dokazují jeho četné knihy – upadá do druhého extrému: popírání nebo zpochybňování historické pravdivosti Bible vůbec. Přitom existuje zásadní rozdíl mezi přístupem ke Starému a Novému zákonu. Zatímco pro SZ platí vyjádření Pap. biblické komise ze 23.6.1905, že v historickou pravdivost Pentateuchu nutno věřit s výjimkou případů, kdy je zřejmá alegorie, což potvrzuje i encyklika Pia XII. „Divino Afflante Spiritu“ z r. 1943, kde rozlišuje mezi jednotlivými literárními druhy Písma sv., pro Nový zákon platí absolutní pravdivost skutků a slov Ježíšových, kterou potvrzuje i II. vat. koncil v konstituci „Dei Verbum“, čl. 18,19.
Radomír Malý: „Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové.“
Benedikt XVI: „Jako příklad bratrského respektu, s nímž mohou křesťané i muslimové společně působit, bych rád citoval několik slov, která roku 1076 papež Řehoř VII. adresoval muslimskému knížeti ze severní Afriky, který s křesťany, kteří spadali pod jeho pravomoc, zacházel s velkou benevolencí. Papež Řehoř VII. mluvil o zvláštní lásce, kterou si křesťané a muslimové vzájemně dluží, poněvadž „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby, a každý den jej chválíme a ctíme jako Stvořitele světa a vládce tohoto světa“ (PL 148, 451).“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6846
Čekal jsem, že se s tímto citátem sv. Řehoře VII. někdo vytasí. Je to omyl tohoto jinak velkého a svatého papeže, který nejspíš poté uznal i on sám, protože plánoval křížovou výpravu proti Seldžuckým Turkům, kdyby nebylo bojů o investituru a vojenské agrese Jindřicha IV. proti Římu, tak by se konala I. kruciáta už za jeho pontifikátu. Žádný jiný papež až do II. vat. koncilu se ale takto o islámu nikdy nevyjadřoval.
Je záhodno pozorně rozlišovat, co přesně Řehoř VII. řekl (originál textu nemám, žel, k dispozici). Jistěže křesťané a muslimové věří a vyznávají „jediného“ Boha – jsou to monoteistická náboženství. Ale – jak je ostatně dále uvedeno (různými způsoby …) – je podstatný rozdíl mezi tím, jak, v jaké „podobě“ a na základě jakého zjevení je tento objektivně jsoucí jeden jediný Bůh vyznáván, uznáván, ctěn, adorován atd. křesťany a muslimy. Jinými slovy, jak to které náboženství vyznává, zachovává a „praktikuje“ objektivní Pravdu – trojjedinného Boha. A zde si troufám tvrdit, že je mezi muslimy a křesťany propastný rozdíl.
Což pak nechápete. Diskuzí nad tím jakého Boha vyznávají muslimové či křesťané se nic nevyřeší. Což neznáte křesťanského Boha, že takto mluvíte?
Všichni budeme souzeni podle svých skutků. Desatero je neměnné a zůstane platné pro všechny časy. Lze říct o muslimovi, že vyznává pravého boha, když mu jeho víra přikazuje podotýkám přikazuje dělat to i ono bližnímu svému?
NELZE. Muslim nevyznává pravého Boha. Co není Z Trojjediného Boha pochází od satana a to je omyl všech.
Cožpak neznáte základní přikázání lásky z desatera? Lze je aplikovat na muslimské náboženství? NELZE.
Proto opět platí, že nepochází od Boha, ale od zlých duchů. A kdo popírá pravdu ohrožuje sám sebe a svůj život věčný.
Vydavateli apostatického plátku Getsemany . Tento papežův výrok není ex cathedra…kdo nectí Syna , nectí Otce..muslimové , ani židé se neklaní pravému Bohu .
Někdo se podepíše jménem a příjmením – a Vy ho hned soudíte. Podepisujete se při tom anonymním nickem. Co tak při soudu bližního sebrat odvahu a podepsat se celým jménem a příjmením? 🙂
Inkriminovanou pasáž z listu sv. Řehoře VII. cituje už Nostra AEtate čl. 3. Citovaný text je ale třeba chápat v širším kontextu:
– dopis sv. Řehoře VII. byl diplomatickou nótou k princi Al-Násirovi, což byl ve své době ke křesťanům neobyčejně vstřícný vladař. Dopis byl reakcí na žádost tohoto prince o vyslání biskupa pro tamní křesťany a poděkováním za jeho slib osvobodit některé křesťanské zajatce. Není tedy překvapivé, že sv. Řehoř VI. mu za tato vstřícná gesta děkoval navýsost diplomatickým jazykem. Dopis nebyl věroučným textem a neměl v úmyslu učit katolíky ve věcech víry, bylo to poděkování adresované muslimskému vladaři,
– v dopise stojí „unum Deum, licet diverso modo“ – kdyby chtěl papež říct, že vyznáváme stejného (totožného) Boha, napsal by to hádám jinak. Ale očividně se takovému jasnému vyjádření vyhnul (stejně se mu vyhnula i dekl. NA – viz můj komentář zde). Někdo by mohl namítnout, že se papež mohl vyjádřit i přesněji, ale znovu připomínám, že šlo o děkovnou diplomatickou nótu, nikoliv o akt učitelského úřadu. Ani bych mu nezazlíval, že neodhadl, že za tisíc let bude jeho formulace zneužita pro šíření zmatku a indiferentismu mezi katolíky.
Herr Klecanda , jmenuji se René Václavek . I jiní zde mají křestní jména a různé nicky .Vyjevení skutečnosti není souzení .
Věřit v jednoho Boha neznamená věřit ve stejného a téhož Boha. Osvícenští deisté á la Hobbes, Toland atd. také věřili v jednoho Boha, v jednoho Boha věřil snad i Voltaire (ačkoliv balancoval na hranici deismu a ateismu). Papež sv. Řehoř VII. použil formulaci „jednoho“ Boha, nikoli „stejného“ Boha. Nicméně to nic nemění na tom, že tato formulace nebyla objektivně šťastná, i když byla použita pouze v diplomatické řeči a nikoli jako věroučné vyhlášení. Neprávem se proto na ni odvolávají dnešní neomodernisté šířící náboženský indiferentismus.
Milý pane Václavku, děkuji Vám. Proč mě ale oslovujete „Herr“? Snažíte se mě podprahově pro ostatní účastníky diskuze zařadit jako „Němce“, potažmo jako „nácka“? 🙂
Přeji Vám krásný adventní a vánoční čas.
Odporúčam prečítať si článok nižšie o jeden: Omylnost papežů(1)
Tu môžeme krásne vidieť, že v osobných názoroch sa môže pápež spliesť. Ten list nie je magistérium. Skôr sa domnievam, že sa pokúšal utvrdiť sultána, aby v miernom postoji ku kresťanom zotrval.
V Písmu svatém je mnoho předobrazů a proroctví, která se postupně naplňovala. Zatím se nenaplnil ten historicky nejdůležitější, a to předobraz Ježíše Krista na jeho nevěstě Církvi. Tak jako Ježíš Kristus musel nejdříve trpět a pak zemřít, aby mohl slavně vstát z mrtvých, tak také jeho nevěstě – Církvi je přisouzen stejný osud ve světě, aby i ona mohla slavně vstát a připojit se oslavená ke svému Zakladateli. Dalším předobrazem tohoto závěrečného, v čase se odehrávajícího dramatu je skutečnost, že Ježíše Krista ukřižoval jeho vlastní národ. Kdo ukřižuje jeho Církev, je tedy zřejmé, vyplývá to z předobrazu starého 2000 let a začíná se postupně naplňovat.
Pokud Mohamed opravdu dělal ty ohavnosti, jak se o nich píše v Koránu, tak byl masový vrah. Souhlas. Mojžíš ale byl také masový vrah, podle Bible, a to masový vrah dětí. V Bibli je o tom zmínka, že přikázal pozabíjet všechny zajaté děti mužského pohlaví. Nebo mi může někdo potvrdit, že tohle Mojžíš nikdy neudělal? Ulevilo by se mi!!! Strašně moc!!!
Odpověď panu (nebo paní) Maja:
Můžete mi dát přesnou citaci, kde Mojžíš nařizuje povraždit „všechny zajaté děti mužského pohlaví“? Já to nikde v Pentateuchu nenacházím, snad máte na mysli Num 31, kde se píše o vybití všech mužů (ne dětí) kmene Midjanitů, což byla odvetná akce za to, že Midjanité předtím vraždili Izraelity. Bylo to přesně podle zásady „oko za oko, zub za zub“, kterou ruší až Ježíš Kristus.
Mojžíše rozhodně nemůžete srovnávat s Mohamedem. Mojžíš žil cca půl druhého tisíciletí před Kristem a krutosti, kterých se izraelský národ na příkaz Jahveho dopouštěl, byly dobově podmíněnou záležitostí, kdy nikdo z lidí nebyl schopen porozumět jiným, humánnějším metodám a toto pro Izrael bylo jedinou možností, jak fyzicky přežít a jak se také neutopit v modloslužbě, v kultu Baala aj., jemuž byly přinášeny též lidské oběti a součástí kultu byla i rituální prostituce.
Ježíš Kristus toto všechno ruší svým: „Slyšeli jste, že bylo řečeno vašim otcům…ale já vám říkám…“. Pro nás je směrodatný Ježíš a Nový zákon, ne Starý zákon, jehož některá nařízení a příkazy byly Kristem zrušeny a korigovány v duchu lásky k bližnímu zahrnující i nepřátele.
Mohamed naopak působil až 6 století po Kristu a nepochybně znal jeho nauku, přesto však hlásá a hlavně praktikuje pravý opak toho, co Ježíš, což je neomluvitelné. Je mnohem horší než starozákonní vůdcové, neboť vede útočné války, zatímco starozákonní Izraelité se pouze bránili.
Ačkoliv jde o dvě odlišné skutečnosti, jak zde už bylo výše psáno, přece jenom, z hlediska přesnosti citace: na vícero místech v knihách Mojžíšových je řeč o vybité „všeho živého“, dokonce tedy i dobytka a dalších zvířat. Výklad zařazení kontextu je výše, ale pokud jde o citace, příliš zmírňujete. 🙁
Dobrý den, pane Malý,
ano myslela jsem tento verš z Bible: „Nyní zabijte z dětí všechny mužského pohlaví i každou ženu, která poznala muže a obcovala s ním. “ (Numeri 31:17). Pokud vidím dobře, tak nařídil zabití dětí. Rozdíl mezi Mohamedem a Mojžíšem určitě bude, ale pokud tohle Mojžíš nařizoval, tak si nemohu pomoci, ale připadají mi M. a M. v jistém smyslu docela podobní. Ale asi máte pravdu, že Mohamed dělal horší věci. Jinak – Vy se opravdu domníváte, že ty krutosti nařizoval Mojžíšovi vykonávat Bůh?
4 Maja: Starý zákon musíte číst a vykládat optikou Nového zákona, jinak dospějete ke stejnému fundamentalismu jako mnozí muslimové.
Paní Maje: To, že Bůh tyto krutosti přímo a bezprostředně nařizoval, nejsme podle katolické nauky povinni věřit – srvn. vyjádření Papežské biblické komise 23.6.1905. Pokud je ale nenařizoval, určitě je toleroval. Jak už jsem napsal výše, tato krutost byla v tehdejší situaci, kdy se jí dopouštěli všichni, nezbytná v zájmu obrany a izraelský národ nebyl absolutně mentálně schopen přijmout jiné, ušlechtilejší metody. Schopen k tomu byl teprve v době příchodu Ježíše Krista (myslím schopen porozumět tomu, což neznamená ochotu také se chovat podle toho). Proto Ježíš hlásá lásku i k nepřátelům a u Luk 9. kap. kárá apoštoly za to, že chtěli svolat na Samaritány, kteří nepřijali evangelium, oheň z nebe, čímž jasně odmítl náboženské násilí a krutost s ním spojenou. Rozdíl proti Mohamedovi je tady zřejmý a jasný.
Otec Milan Glaser uveřejnil na Rádiu Vatikán v rámci úvahy „O terorismu jinak“ výstižné hodnocení islámu:
„Předně je třeba říci, že ačkoli terorismus neplyne nutně z islámu, neznamená to, že křesťan nesmí mít vůči této náboženské doktríně žádné výhrady. Naopak, nemůže je nemít a nesmí přitom zůstat jenom u pocitů. Je to nezbytné k hlubšímu pochopení vlastní křesťanské totožnosti, ale i k vytvoření si správného postoje vůči muslimům. Islám a muslim není jedno a totéž. Stejně jako není katolická víra totéž, co konkrétní katolík. Tuto zásadní distinkci mezi náboženskou doktrínou a konkrétním člověkem nikoli náhodou důsledně smazávají všechny totalitarismy či deklarativní nominalismy a proto je třeba mít ji při formulaci zmíněných výhrad neustále na paměti.
Islám ve své abstraktní podobě, tedy jakožto doktrína, je literární směsice přepracovaných biblických a jiných prvků, jejichž soudržnost nemá racionální, nýbrž pouze fabulační povahu, tzn. že se zakládá pouze na autoritě autora, jehož morální či jiné kvality však tento pramen neuvádí. Je příznačné, že Korán sedm století po Kristu zmiňuje Ježíše Krista celkem 93 krát, tedy mnohem častěji než Mohameda, na kterého se jmenovitě odvolává pouze 4 krát. Křesťanský postoj k islámu jakožto doktríně jednoznačně určují samotné výpovědi Koránu o Ježíši Kristu, zejména dvě. První popírá božství Ježíše Krista a dokonce – obrazně řečeno – posílá Boha, ať bojuje proti těm, kdo tvrdí, že Mesiáš je synem Boha (Korán 9,30). Druhá výpověď popírá Kristovu výkupnou smrt na kříži (Korán 19,34.35). Tyto, ale i další závazné výpovědi Koránu otevřeně protiřečí křesťanské víře v tom nejpodstatnějším. V Novém zákoně apoštol Jan podává následující rozlišení: „Žádný duch, který nevyznává Ježíše jako Mesiáše, který přišel v těle, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě“ (srov. 1 Jan 4,2-3). Křesťan tedy nemůže považovat islám za pravdu, která by byla Bohem zjevená a nemůže ji přijmout ani racionálně. Proto učitel církve, Tomáš Akvinský, označuje přilnutí k této nesourodé doktríně za „lehkověrnost“ (Summa contra gentiles, 1,6,7).“
RM: „Islám je podle Halíka tabu a jeho kritika hraničí s trestným činem.“
Halík píše o různých interpretacích islámu, přičemž některé z nich sám v článku kritizuje. S trestným činem podle něj hraničí neoprávněná generalizace, démonizace; to není totožné s kritikou. Ovšem hranici mezi oprávněnou kritikou a neoprávněnou generalizací se zde Halík vytyčit nesnaží.
Halík: „Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod.“ – Vidím zde významný rozdíl. Křesťanství výslovně nepopírá některé pasáže ze Starého zákona, jen je interpretuje jinak než judaismus nebo jim přisuzuje dobově podmíněnou platnost. Korán ale některé výroky Nového zákona přímo popírá; to je podstatný rozdíl, který by Halík neměl zamlžovat.
Pokud dokumenty IIVK aj. zmiňují zrnka pravdy v jiných náboženstvích, nevylučuje to řekněme „zrnka nepravdy“. Je otázkou rozlišování, kdy a za jakých okolností na jeden či druhý aspekt poukázat.
Pro pana Michala: To, co tady citujete z Halíkova článku, je jen dalším důkazem jeho apostaze. Jinými slovy: Halík odmítá intepretovat ty pasáže Starého zákona, které jsou předpovědí a předobrazem Krista, jako skutečné předpovědi a předobrazy a považuje to za hrubý a neomluvitelný zásah do judaistické intepretace, která tyto předpovědi a předobrazy neuznává, protože nepřijímá Ježíše jako Božího Syna a Mesiáše. Halík fakticky souhlasí s judaistickou intepretací těchto výroků a tím se ocitá v rozporu s katolickou naukou, jež věroučně závazně žádá intepretovat např. slova proroka Izajáše o trpícím Božím služebníkovi jako předpověď umučení Spasitele apod.
A co se týká těch „zrnek pravdy“ v jiných náboženstvích, tak o tom píše už sv. Tomáš Akvinský. Ano, ve všech náboženstvích včetně islámu najdete něco pozitivního, protože jde o pozůstatek původního prazjevení, kterého se dostalo lidem v ráji ještě před pádem do prvotního hříchu. Jenže tato pozitiva nejsou taková, která by chyběla ve zjeveném náboženství, tj. v katolické nauce. Ano, zrnka pravdy tam existují, jenže my nejsme žádné slepice, abychom vyzobávali nějaká „zrnka“, když máme k dispozici celou pravdu, jak nám ji Boží Syn zjevil.
Nemluvil bych o „zrnkách nepravdy“ v jiných náboženstvích. Nejsou to „zrnka“, všechna nekřesťanská náboženství jsou falešná navzdory „zrnkám pravdy“, která obsahují. Proto je Církev poslána hlásat jejich vyznavačům evangelium, proto konala misie, neboť „v nikom jiném není spásy než v Ježíši Kristu“.
Z citovaného textu neplyne, že Halík odmítá interpretaci starozákonních pasáží jako předobrazu Krista, pouze tuto interpretaci nechce s povýšeností Židům vnucovat: „Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat.“ O správnosti tohoto přístupu lze diskutovat, ale citovaným textem nelze dokazovat Halíkovu apostazi.
Pro Maja: Přecitlivělost není na místě, myslím, že Vám na to dr. Malý odpověděl. Bůh také i dnes dopouští např. havárie letadel, při kterých hynou nevinní lidé. Kdyby neexistovala věčnost, byl by pesimismus na místě, ale takto není žádný život ztracen. Bůh nenařizuje, dopuští, jen ve vzácných případech zasáhne – viz známý příběh Abraháma s Izákem.
Pro pana Michala: Halík přinejmenším zpochybňuje tradiční katolickou interpretaci starozákonních textů ukazujících na Ježíše Krista, to nelze popřít. Pokud ale – jak sám z jeho článku citujete – považuje tuto katolickou intepretaci, která je věroučně závazná, za „nebezpečně druhé degradující schéma“, pak to pokládám za jasné popření a odmítnutí autentické katolické intepretace, potažmo katolické nauky, za její obětování ve prospěch efemérního „katolicko-židovského“, přesnějí „katolicko-judaistického“ dialogu.
Jsou dvě roviny: CO se říká, a JAK se to říká. Je zřejmé, že Halíkovo vyjádření se týká druhé roviny. Nechce jednat s partnery v dialogu povýšeně a paternalisticky, pak to není rovnoprávný dialog. Upozorňuje na to, že tento postoj obvykle zaujímá islám vůči křesťanství. U sporných bodů lze použít podle situace buď zámlku nebo věcnou argumentaci, ale v dialogu dvou „zjevených“ náboženství nelze toto zjevení samo o sobě použít jako relevantní argument. Ježíš zde doporučuje a sám používá argumentaci typu „po ovoci poznáte je“ (viz vzkaz Janu Křtiteli do vězení).
Nezlobte se, ale já v Halíkově textu nemohu najít nic, co by ospravedlňovalo spekulaci o tom, že má na mysli jen „JAK se to říká“. Naopak, jeho vyjádření je ukázkou velmi tvrdého relativismu a jasně popírá víru v inspiraci Písma Svatého (alternativní hypotézou by mohlo být, že naopak textem vyjadřuje víru v inspiraci jak Písma, tak i Koránu; to by ale byla hypotéza vnitřně rozporná, protože jeden a týž Duch Svatý nemůže inspirovat vzájemně si odporující texty).
Při prvním čtení textu TH mne vůbec nenapadla interpretace, že zpochybňuje křesťanský výklad SZ textů, ale všiml jsem si neporovnatelnosti přístupu křesťanů k SZ a muslimů k NZ. Lidé se svým vnímáním jsou různí.
S Vaší argumentací ohledně pesimismu souhlasím. Ale s první částí ne. Pokud by jste chtěl spojovat do jedné argumentační roviny havárii (tedy ve svém důsledku nezamýšlenou událost) s rozkazem vyhladit vše živé, tak by jste nutně musel dojít k tomu, že holocaust nebo jakákoliv jiná genocida je vlastně oprávněná, protože vede k žádoucímu cíli a „zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná“ /Arnaud Amaury alias Arnaudus Amalricus, opat z Citeaux/. Můžeme se přít o to, zda je ten výrok historicky autentický nebo ne, ale to, že Provensal byla genocidně vyvražděna, nám snadno doloží královské výnosy osvobozující nové majitele půdy na 50 let z daně „z hlavy“, „protože lidí tam nyní není a budou muset odjinud přivedeni býti …“.
Zmiňuji tuto dějinnou událost jako jednu z mnoha, kdy se křesťanství praxí prolomilo do dob Starého zákona, ačkoliv morálně k tomu nemělo žádné oprávnění, a to dokonce ani v tehdejším právním systému a tehdejším výkladu práva. A proto na takové momenty a především na argumentaci s nimi musíme být velmi, velmi cizelérsky měřícími.
SZ a celou Bibli můžeme číst velmi různými způsoby: G.K. Chesterton – Hospoda u zlomené šavle. 🙂
Panu Michalovi: Sokrates jako podmínku poctivého dialogu kromě snahy vžít se do situace druhého a ptát se po důvodech, proč smýšlí právě tak a ne jinak, klade jasné předložení svého vlastního názoru bez jakéhokoliv zřeďování. Pokud Halík požaduje – a nelze popřít, že skutečně požaduje, stačí jen Vámi uvedená citace – rezignovat na vlastní stanovisko ohledně interpretace starozákonních textů ve vztahu ke Kristu, protože jsou „nebezpečně druhé degradujícím schématem“, tak to není pravý dialog, nýbrž kapitulace před názorem druhého, vzdání se svého přesvědčení, nota bene tady nejde tolik o přesvědčení, nýbrž o poklad víry, který jsme nezaslouženě dostali a máme hájit.
Panu J. Klecandovi: Nemyslím, že uvádět tady albigenské války jako příklad toho, kdy se „křesťanství prolomilo do praxe SZ“, je na místě. S vyvražďováním začala nejprve sekta albigenských, již lze těžko nazvat křesťanskou, o níž říká III. Lateránský koncil r. 1179, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší, neušetří ani starce, ženy a děti“. Takže s vyvražďováním začali oni, ne katolíci. Je pravdou, že v průběhu albig. válek došlo i ze strany katolických křižáků k neomluvitelným krutostem a vyvražďování, ale to, že v Provenci nebylo lidí, jak citujete, bylo především důsledkem tehdejší morové epidemie, nikoli albigenských válek. Jinak výrok cisterciáckého opata Arnauda je prokazatelně nepravdivý, dobové prameny o něm mluví naopak jako o šlechetném a milosrdném muži, který odmítal násilí, uvedený výrok mu byl připsán až po více než 100 letech a rozšířili ho Wickliff a poté Luther.
Ježíše mj. titulovali „žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků“. Těmto lidem Ježíš svůj názor na ně dávkoval postupně, po získání důvěry mohl přejít k choulostivějším aspektům (viz strukturu dialogu se Samaritánkou u studny). Pokud jde o dočasnou zámlku a ne trvalou rezignaci, je to v pořádku. Halíkovo vyjádření o interpretaci SZ textů vzhledem ke Kristu lze vyložit dvojím způsobem: nemluvit o tom, abychom nezranili, anebo mluvit o tom takovým způsobem, abychom nezranili.
ad Michal: Srovnávat způsob, jak T. Halík pracuje s pravdou, s jednáním našeho Pána mi přijde krajně nevhodné. Není to poprvé co se zde pokoušíte něco podobného obhájit poukazem na rozhovor Pána Ježíše se Samaritánkou. Můj názor jsem vyjádřil již dříve ve svém komentáři k vaší obhajobě podivných výroků papeže Františka pomocí „dynamiky Ježíšova setkání se se Samaritánkou“.
Ad MichalD: Za přijatelný považuji přístup, kdy nejde o trvalou rezignaci na jasné vyjádření ve sporných oblastech (viz předchozí příspěvek). Halíkovo vyjádření lze (ani poprvé, ani naposledy) interpretovat několika způsoby, jak jsem načrtl. Skutečnost se můžeme jen domýšlet.
ad Michal: Nerozumím tomu, jaká je výhoda „netrvalé rezignace“. V Mat 10,33 není o „trvalém“ a „netrvalém“ žádná zmínka. Škoda, že tuto nauku o přijatelnosti „netrvalé rezignace“ neznali mučedníci, mohli si ušetřit spoustu trablů.
ad „Skutečnost se můžeme jen domýšlet“: O to tady ale vůbec nejde, přece nechceme soudit T. Halíkovu osobní víru nebo jeho pohnutky, tady jde „jen“ o to, co dotyčný veřejně prohlásil a jaké škody a pohoršení to působí. Nezáleží ani na tom, jaké všechny interpretace jsou možné, a zda některá z nich by náhodou nebyla kompatibilní s naukou Církve. I kdybychom nějaký takový výklad našli, k čemu to bude dobré? Vždyť jeho slova už dávno žijí svým vlastním mediálním životem a svádí na scestí zástupy „maličkých“.
Veřejně působící duchovní (resp. katolík obecně) je zodpovědný za to, jaké škody svými vyjádřeními napáchá, byť by to bylo jeho špatným pochopením (nebo uchopením té nesprávné interpretace, pokud se dotyčný vyjadřuje dubiózně). Když se neumí vyjadřovat jasně, nemá lézt na veřejnost.
Ad MichalD: Ježíš měl také tajné učedníky Nikodéma nebo Josefa z Arimatie, těm překvapivě nikdo Mt10,33 nevyčítá. S biblickými citacemi nutno zacházet citlivě, v různých situacích se hodí různé citace, viz známý úryvek z Kazatele „Je čas…“.
V 1Kor8 píše sv. Pavel o jedení masa obětovaného modlám: „Ale všichni nemají toto poznání. … Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.“ Nebo Ř14,1 Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Tyto a další úryvky lze chápat Halíkovou terminologií jako výzvu k nepoužívání „nebezpečně druhé degradujících schémat“ ve smyslu JAK se to říká (dělá), případně i CO se říká (dělá).
Halíka za tuto a mnohé další dvojznačnosti nechválím, a myslím si, že by je měl uvést na pravou míru. Alespoň v jednom případě to udělal. Nyní používá formulaci, že Ježíšovo vzkříšení je víc než oživení mrtvoly.
ad Michal: Váš pohled na sv. Nikodéma a sv. Josefa z Arimatie je dosti svérázný. Ano, nejprve se veřejně k Ježíši neznali, ale po ukřižování se naopak k němu přiznali velmi jasně svým odvážným skutkem. Ano, i sv. Petr nejprve zapřel, ale úvahy o tom jako o „přijatelném přístupu, protože nešlo o trvalou rezignaci“ považuji za zcela nemístné.
ad Ř 14,1: z ČEP (navíc takto vytrženého z kontextu) by jeden mohl nabýt dojmu, že se se slabými ve víře nemáme přít vůbec, ale „infirmum autem in fide adsumite non in disceptationibus cogitationum“ je třeba chápat v kontextu následujících veršů (jejich výklad viz komentáře kat. překladu, třeba dr. Sýkora), kde se jedná o (ne)pohoršování těch křesťanů, kteří v některých méně podstatných věcech mají dosud bludné svědomí. V tomto světle mi vůbec nedochází, jak by tyto verše mohly být chápány jako výzva k nepoužívání „nebezpečně druhé degradujících schémat“ vzhledem k nekřesťanům. Z Halíkova článku je navíc zřejmé, že těmi „degradujícími schématy“ myslí právě to, co zmiňuje v předcházejícím odstavci, tedy podle něj „vnucování“ katolického výkladu starozákonních proroctví talmudským židům – to ale přece zdaleka není nepodstatná otázka a už vůbec ne otázka bludného svědomí těch, kteří přijali Krista.
Samozřejmě ani jedna z uvedených citací nesedí přesně na diskutovanou situaci, každá analogie má své limity. Lze je zobecnit: Pokud není někdo zralý na přijetí určité pravdy nebo postoje, může být přípustné nebo vhodné ho touto oblastí nezatěžovat; lze dát podmíněně přednost lásce před pravdou. Každý případ vyžaduje individuální posouzení včetně vývoje v čase. Takto lze chápat i pasáž o mléku a hutném pokrmu v 5. kapitole listu Židům, a Ef 5,15 Buďme pravdiví v lásce – důležité je nejen to, co se říká, ale také jak se to říká. Těžko zde stanovit obecně platná statická pravidla, výstižnější je Kazatelovo „Je čas…“. Tedy podle momentálních osobních dispozic partnera v dialogu může být vhodné určité oblasti neotvírat; nelze z toho ale udělat obecné pravidlo a rezignovat na pravdu.
Halíkovo „…také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod.“ – lze charakterizovat jako vyjádření pravdy bez lásky. Totéž lze říct citlivěji, bez degradujících schémat typu „jen my víme“ apod. Pokud někdo nechápe a nepřipouští tuto možnost výkladu Halíkových slov, je to svým způsobem diagnóza.
Souhlasím, že je důležité nejen to, co se říká, ale také jak se to říká … ale dát podmíněně přednost lásce před pravdou??? Lásku nelze od pravdy oddělit, láska bez pravdy je pokrytectví …
Přednost lásky před pravdou je např. nezatěžovat problematikou, kterou člověk nedokáže vstřebat – intelektuálně jako integrály školákovi či nezveřejňovat příliš drastické záběry, nedopouštět se nactiutrhání atd. J16,12 Ještě vám mám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést.
Na druhou stranu citlivě říct důležitou nepříjemnou pravdu je projevem lásky, opak je pokrytectví.
Zajímavý odkaz k tématu old.tf.jcu.cz/getfile/73f9fc28092a7de6
Samozřejmě že je vždy třeba dobře vážit jak pravdu sdělovat. Důležité zde ale je to slovo „pravda“. Tedy nikoliv jak sdělovat polopravdy nebo lži. Sdělovat pravdu s láskou, popř. ji sdělovat z vážných důvodů postupně, není v rozporu s jednotou pravdy a lásky. Mluvit ale o přednosti (byť podmíněné) lásky před pravdou však již sugeruje porušení této jednoty.
Zde však diskutujeme relativizaci katolického výkladu SZ – a to nemá s pravdou nic společného. Takže to není otázka nějakého láskyplného předávání pravdy, ale záludné šíření velmi nebezpečného nekatolického postoje.
Nejsem přecitlivělá. Ale jsem klidnější po druhé odpovědi od pana Malého. Děkuji, pane Malý, za vysvětlení! 🙂
Ad Michal: Termín „nebezpečně druhé degradující schéma“ je pro mne jednoznačným popřením tohoto schématu, tady je nezbytné používat formální logiku. Napadá mi teď ve vánočním čase přirovnání k vánočním dárkům. Když řeknu, že tento dárek je „nebezpečně degradující obdarovaného“, tak je z toho zřejmé, že takový dárek nemám dotyčnému kupovat, že tento dárek není vhodný. Taktéž i Halíkova formulace vyznívá logicky v tom smyslu, že toto schéma, tj. vazba určitých starozákonních textů k Ježíši Kristu jako Vykupiteli, obecně není vhodné, čili nutno je zavrhnout nebo interpretovat jinak než dosud bylo intepretováno, čili je změnit. To ale nelze, protože toto je pravda víry. Uvedený Halíkův výrok proto vůbec nelze podle mne vyložit „dvojím způsobem“, jak si Vy patrně přejete.
T. Halík: „…také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod.“
Z této citace o kousek výše v textu je zřejmé, že „nebezpečné degradující schéma“ pro T.H. není TO, co se říká, ale JAK se to říká. Je v pořádku říct svoji interpretaci, ale v rovnoprávném dialogu je problematické dávat najevo pozici majitele pravdy, i když jsem o správnosti své interpretace přesvědčen.
Hodnotný (nejen) vánoční dárek je možné shodit nevhodnými poznámkami při předávání.
Pokud předkládám druhému nějaký argument, jsem přesvědčen o jeho pravdivosti. Pokud bych se snad choval tak, jako bych o jeho pravdivosti přesvědčen nebyl, jsem pokrytec.
Pan Halík dávno není křesťanem – jeho popírání zmrtvýchvstání Páně je dostatečně známo – tudíž je jasné, že v dialogu s židy nebude vystupovat jako ten, kdo je chce obrátit k pravdě, ale jako ten, kdo se rochní v hegeliánské, navzájem se vyvracející parodii na diskusi.
Pane Klecando, přičítáte mi něco, co jsem vůbec neměl na mysli. Pozor na to! 🙂 V mém příspěvku nenajdete ani náznak toho, že genocida je oprávněná, to jste mne špatně pochopil. Beru Vaši horlivost s nadhledem a s pochopením.:-) Snad si nemyslíte, že bych svým připomenutím věčnosti schvaloval holocaust Arménů v minulém století, i když jim můžeme závidět, co Bůh připravil na věčnosti pro své věrné.
(Havárie nemusí být nezamýšlenou událostí, ale to je Vám jistě známo.)
Milý pane Jaroslave, myslím, že jsem dostatečně vyjádřil podmiňovací způsob, ne, že to tvrdíte, jak se mi snažíte malinko podstrčit. 🙂
A co se týče významu slova havárie, v obecném úzu nepředpokládá úmyslnost zavinění, není-li to přímo vyjádřeno – „zaviněná havárie“ – právě tím určujícím příčestím. 🙂
K diskuzi o válkách ve Starém zákoně: Pokud dostal Izrael pokyn k likvidaci nějaké skupiny, nebo národa, tak to dostal od Hospodina. Nikde se neobjevují důvody, které Hospodina k tomuto kroku vedly. Musíme věřit, že nejvýše spravedlivý Hospodin tak činil dobře. Nikdo z nás neví, jaká třeba nepředstavitelná zvěrstva byla těmito, na vyhlazení určenými národy páchána. Hospodin neměl, nemá a nebude mít nikdy žádnou povinnost vysvětlovat tvorstvu svoje kroky, které činí ze své vševědoucí vůle. Hospodin dárce života má svrchovanou moc na odejmutí života těm, kteří se díky svobodné vůli postavili proti Němu a proti jeho záměrům vést dějinami svůj vyvolený národ až k seslání Spsitele. Pokud někdo z těch vyhlazených vykonal nějaké dobré skutky, jistě dostane za ně stonásobnou odměnu. Naše úvahy o odejmutí života jednotlivci nebo celému národu jeho Tvůrcem jsou pozemsky zatíženy tím, že si v žádném případě neuvědomujeme nepředstavitelný rozdíl mezi pozemským životem a životem ve věčné blaženosti u Boha. A to platí obecně napříč dějinami. To by se zde mohla vyskytnout i kritika Boha, že seslal na zem potopu a vyhladil téměř celé lidské pokolení, které se mu vzepřelo. Nesuďme Boha podle lidských měřítek!
K tématu se vyjádřil také P. Milan Glaser na RV (pozn. pro Michala: nepřipadá mi, že by měl dojem, že Halíkova vyjádření lze nějak vyložit dvěma způsoby, naopak jasně říká, že křesťan nemůže tvrdit to, co Halík do KT napsal).
Jako přes kopírák je to analogie rok a půl staré kauzy, kde P. Glaser rozebíral jiný Halíkův text http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20423.
Glaserova věta „Tvrzení, že Ježíš nazývá Boha svým Otcem metaforicky, je zkrátka s křesťanskou vírou neslučitelné.“ je nezpochybnitelná. Tomáš Halík to ale netvrdí; v citaci „kterého Ježíš nazývá metaforicky „otec““ chybí ono SVÝM. Vzhledem k lidstvu titul Bůh Otec z jistého úhlu pohledu metaforický je, protože nejde o otce fyzického.
Je to jedna z Halíkových nejednoznačností, které si nemusí každý všimnout.
Upřesnění: P. Glaser se k zdejšímu hlavnímu tématu o povaze „nebezpečně degradujícího schématu“ přímo nevyjadřuje, ale hlouběji rozebírá to, co jsem vyjádřil ve svém prvním příspěvku v diskuzi: „Vidím zde významný rozdíl. Křesťanství výslovně nepopírá některé pasáže ze Starého zákona, jen je interpretuje jinak než judaismus nebo jim přisuzuje dobově podmíněnou platnost. Korán ale některé výroky Nového zákona přímo popírá; to je podstatný rozdíl, který by Halík neměl zamlžovat.“
Ono hodně i praktikujících katolíků považuje Halíkovy řeči za „povzbuzení“ a onen „čerstvý dech“. Pak se už ani nedivím, že režizér Strach nazývá Islám „bezesporu dobrou věcí“.