Nádobka se svěcenou vodou.

Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.

Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.

Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.

Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.

(Guth-Jarkovský by tady se mnou nesouhlasil. Podle něj ateista, kterému se to příčí, nemá povinnost v kostele poklekat a může se i před Nejsvětější Svátostí spokojit s pouhou zdvořilostní úklonou. Na druhou stranu se sluší dodat, že Guth-Jarkovský byl zatvrzelý antiklerikál, který patrně v tomto bodě prostě neodolal pokušení vyhovět svým vlastním vroucným tužbám.)

Jelikož kostel je místo nárokující si zvláštní úctu a zároveň vyžadující, aby se návštěvníci navzájem nerušili, tak se v něm nejí, nepije, nekouří, neběhá, divoce negestikuluje, netleská, nežebrá, nepřevléká, nemiliskuje, nedemonstruje a zbytečně nemluví. Jiné návštěvníky kostela zdravíme jen tehdy, je-li to v dané chvíli vhodné, a snažíme se omezit na pokývnutí hlavy či podání ruky. Musíme-li jim něco říci, pak mluvíme tiše a je-li to možné, přemístíme rozhovor před kostel či (potřebujeme-li něco domluvit s knězem či kostelníkem) do sakristie.

Mobil vypínáme (či alespoň ztišujeme) pokud možno ještě před vstupem do kostela a nikdy nebereme hovor uvnitř kostela. Nehrajeme si s mobilem ani laptopem, nečteme si knížky – vlastně pokud možno nic z těchto propriet ani nevytahujeme (výjimkou jsou knihy a papíry potřebné při bohoslužbě či soukromé modlitbě – misálky, kancionály, sbírky modliteb, překlady kázání, čtení z Písma pro ten den). Pokud patříte mezi ty, kdož mají v mobilech texty k bohoslužbám, pak je samozřejmě možné jej vyndat a používat, ale pouze za tímto účelem a s tím, že ho ztišíte, aby ostatní nevyrušil nečekaným zvoněním.

Pokud zrovna neprobíhá žádná bohoslužba, můžete v kostele sedět, klečet nebo stát, čekat na obřady a modlit se. Také si můžete kostel obejít a prohlédnout, pamatujte si ale, že byste v žádném případě neměli vstupovat do kněžiště (prostor s hlavním oltářem – více v dalším díle) a že přecházíte-li před svatostánkem s Nejsvětější Svátostí, je třeba na znamení úcty pokleknout (či poklonit se v případě hlavního oltáře). Neobcházejte a nepostávejte příliš blízko okolo zpovědnic a zpovědních místností, kde se právě zpovídá! (viz další díl).

Sváteční návštěvník nedělá dobře, pokud se uvelebí v některé z předních lavic – ztrácí tím tak možnost řídit se při obřadech chováním lidí před ním a zároveň dává všem na odiv své zmatené chování. V předních lavicích by naopak v zájmu celého společenství měli sedět pravidelní návštěvníci kostela, kteří přesně vědí, co se má při obřadech dělat, a dávají svých chováním ostatním správný návod.

Ignác Pospíšil