Sametová revoluce? Nikoliv, sametová zrada!
PhDr. Radomír Malý
Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.
Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.
My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil.
Buďme ale realisty. Zrada vůdců disentu nespočívala v tom, že usedli s komunistickými vládci za jednací stůl, což bylo nezbytné, nýbrž v tom, že jim ve všem ustoupili, aniž my jsme o tom věděli, protože nás, řadové pěšáky, neinformovali. Byli jsme jim dobří jenom jako štafáž při komediálních mítinzích v Praze na Letné a na Václaváku nebo v Brně na Svoboďáku. Havel, Dienstbier atd. slíbili komunistickým zločincům beztrestnost, významný podíl na moci a možnost obohatit se rozkradením (privatizací) státního majetku, čímž ještě více vzrostl jejich vliv na veřejné dění. Ono to vlastně ani tak nebyla dohoda o „předání moci“, jako spíše dohoda o „podílu na moci spolu s komunisty i různých socialistických levičáků a liberálů, doplněných veksláky a kriminálním podsvětím“.
Nejvíce na tuto sametovou zradu doplatili političtí vězňové 50. let. Nejenže se nedočkali spravedlivého finančního odškodnění za léta ztracená v uranových dolech v Jáchymově a na Bitýzu a živořili s důchodem, jemuž se jejich estébáčtí mučitelé nebo soudci a prokurátoři, kteří je odsuzovali na desítky let do vězení, museli chechtat, neboť měli penze někdy až trojnásobně vyšší, ale jejich tyrani unikli i spravedlivému potrestání. Během uplynulých 25 let většina bývalých politických vězňů již zemřela, aniž se dočkala spravedlnosti. Bez trestu vyvázl i sadistický vrah Ladislav Mácha,¹ jenž umlátil k smrti číhošťského faráře Josefa Toufara, rovněž tak nikdo nebyl postaven před soud v případu Babice, obce na Jihlavsku, kde estébácký agent Ladislav Malý zavraždil tři obecní komunistické funkcionáře,
z čehož StB a justice obvinily místní katolické kněze a rolníky. Padlo 11 rozsudků smrti, z toho 3 pro katolické kněze Jana Bulu, Václava Drbolu a Františka Pařila, 1 muž byl zastřelen při dopadení a více než 100 lidí včetně několika kněží se octlo na dlouhá léta v koncentračních táborech. Odsouzení vesměs prošli krutým mučením. Není znám jediný případ, kdy by polistopadová justice odsoudila nějakého zločince z 50. let, majícího na svědomí životy a zdraví nevinných obětí.² Toto je smutný a skandální důsledek listopadové dohody havlistů a bolševiků.
Tím spíše potom musí u slušných lidí budit údiv glorifikace dnes už zesnulého Havla, jehož nutno zařadit hned vedle dalšího velkého českého politického zrádce Edvarda Beneše. Čemu se ale divit? Kdo nedokáže být věrný ani v tak zásadní věci, jakou je manželská přísaha, jak mu potom možno věřit, když jde o dobro státního celku a jeho občanů? Havlův manželský život byl opravdu na úrovni současných západních politiklů á la Hollande, Sarkozy, Schroeder, Gauck, Clinton atd. Dodnes si vzpomínám, s jakou bravurou odvysílal někdy v 80. letech Hlas Ameriky jeho reportáž o tom, jak jel na Slovensko na dovolenou se svou milenkou Jitkou Vodňanskou. Co mi poté vyprávěli očití svědci orgií, jež probíhaly na Havlově sídle na Hrádečku, o tom se ani nehodí psát. Signifikantní ovšem je, že StB tam měla svou „kukaň“ a všechno filmovala. Jak je možné, že to nikdy proti Havlovi propagandisticky nevyužila? Bez komentáře.
Abych byl ale objektivní, musím jedno přiznat. To, že se probouzím s relativní jistotou (jak dlouho ještě?), že mne před domem nečeká černá limuzína obsazená pány či soudruhy v dlouhých kabátech, aby mne odvezla k výslechu (a užil jsem si jich dost), je jistě změna k lepšímu, stejně tak i fakt, že mohu napsat tento článek, že jsem až do svého odchodu do důchodu mohl realizovat v redakci novin a na fakultě hřivnu, kterou mi Pán dal a již jsem prohloubil svým studiem. „Máte přece svobodu, kterou vám přinesl Listopad 1989,“ tak argumentují havlisté a další zastánci současného socliberalismu.
Jenže to, že můžeme relativně mluvit a psát, co chceme, a že se nemusíme obávat výslechů na StB a koncentráků, ještě neznamená, že máme doopravdy svobodu. Papež Lev XIII. v encyklice „Libertas Praestantissimum“ z r. 1888 píše (str. 13 vydání r. 2010): „Pro lidskou společnost proto nepozůstává pravá svoboda v tom, že každý činí, co se mu zlíbí…, nýbrž pozůstává v tom, že státní zákony nás zároveň podporují, abychom mohli vést život podle příkazů věčného zákona.“ Svoboda podle katolické nauky nepředstavuje pouze „svobodu od něčeho“, ale také „svobodu k něčemu“. To „něco“ je pravda, Boží zákon, Desatero a přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Existuje v naší zemi právě taková svoboda? Máme možnost bez překážek realizovat tyto požadavky přirozeného mravního zákona, jež jsou vloženy do našeho svědomí?
Tady už nutno dát odpověď jednoznačně zápornou. Už pouhý fakt, že v této zemi jsou desetitisíce dětí legálně vražděny umělým potratem (chirurgicky, pilulkou „ráno po“ nebo antikoncepčními medikamenty s potenciálním abortivním účinkem), dává za pravdu konstatování, že naše země není zemí svobodnou. Kde lze legálně a beztrestně zabíjet ty nejbezbrannější tvory, tam se nedá mluvit o svobodě ani omylem. Zdravotníci, kteří to z důvodů svědomí odmítají, a farmauceuti, kteří nechtějí prodávat tato svinstva, jsou diskriminováni a hrozí jim vyhazov, v západních zemích, které jsou nám dávány za vzor, je situace ještě horší. V USA, v Kanadě a Velké Británii jsou aktivistky prolife zavírány do vězení jen proto, poněvadž měly odvahu modlit se před potratovými klinikami. EU tlačí na všechny členské země, aby přijaly protirodinné zákony promující homosexualitu, což se u nás už stalo skutkem (zákon o registrovaném partnerství). Kdo se vysloví proti praktikované homosexualitě třebas i jen tím, že ji označí za nemoc, může se octnout před soudem pro „homofobii“, jak se často děje na západ od našich hranic. Do škol se prosazuje sexuální výchova podle západního vzoru, která znamená morální prznění mladé generace, v sousedním Německu putují do kriminálu rodiče, kteří nechtějí děti do těchto hodin posílat. Na dveře klepe také stále silněji legalizace eutanázie, která v Holandsku a Belgii je již opravdovým postrachem starých lidí.
To vše se děje pod hesly demokracie, svobod a lidských práv. Jenže moderní státy, jež mají v ústavách tyto ideje, jsou „svobodnými“ podobně jako starověké Atény, jejichž „demokracii“ si troufl kritizovat velký Sokrates – a zaplatil to životem. Opravdový svobodný stát je pouze takový, v němž platí slova sv. Pavla: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda…“ (2 Kor 3,17). Pouze tam, kde zákony odpovídají přirozenému mravnímu zákonu, vyjádřenému Desaterem a přikázáním lásky k Bohu a bližnímu, lze mluvit o svobodné společnosti a svobodném státě. Není-li tomu tak, potom má pravdu sv. Augustin svým výrokem „Odstraněním spravedlnosti nejsou království ničím jiným, než lupičskými doupaty.“ Pro současný český stát platí toto konstatování velkého církevního učitele právě tak, jako pro předcházející komunistický režim – a na tom nic nezmění ani dílčí posuny k lepšímu ve formě větší osobní svobody vůči státu a volnosti vyjadřování, což ovšem může zmizet dřív, než se nadějeme.
PhDr. Radomír Malý
Poznámky redakce:
1) Zde doktor Malý pracuje se zastaralými informacemi, Mácha nakonec (12 let po sametové revoluci) potrestán byl, byť tedy rok, který strávil ve vězení, je vzhledem k sadistické vraždě a zločinům proti lidskosti, jichž se dopustil, vyloženě směšný…
2) I zde pan doktor Malý podává zastaralé informace, kromě již výše zmíněného Máchy skončila krátce ve vězení i Brožová-Polednová, spolupachatelka justiční vraždy na Miladě Horákové. I zde byl ovšem trest směšný a navíc předčasně ukončení prezidentskou milostí. Jde však o nečetné výjimky, drtivá většina zločinců z 50. let trestu unikla, i když se dožili listopadu 1989. Potrestána byla jen hrstka staříků a stařenek, co se dožila 21. století, kdy už dohody domluvené Havlem ztratily na síle.
Je dobře, že konečně a čím dál častěji proniká na veřejnost, jak to bylo AD 1989 ve skutečnosti. Viz též např. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Byvaly-agent-StB-Zifcak-popisoval-v-radiu-nacvicenou-akci-ze-17-listopadu-a-zaskocil-moderatora-346380
Vše potvrzuje tuto analýzu z října 1990, která by měla být povinnou četbou: http://analyza.wz.cz/
http://gloria.tv/media/44cwgUuq3XH
V komentářích glosa taky jednoho z podvedených který jim hrál užitečného idiota, ale nemusí ho to mrzet, bylo nás víc.
To že nešlo, ani tak o revoluci, jako o předání moci je snad jasné, už z toho, když jacísi domnělí revolucionáři zasedají s těmi proti kterým chtějí (měli) vést onu revoluci, tak se přece žádný státní převrat nikde na světě nestal, ani se nestane, jelikož to není žádná revoluce. Pojem sametová revoluce je oxymorón, zastírající skutečný stav v daném čase na daném místě.
Celý další vývoj je pak jen logickým pokračování toho jak byl nastartován.
Ostatně i Václav Klaus prohlašoval ve stylu: nejdřív ekonomika, to ostatní přijde potom. Tak je tomu v podstatě dodneška, nejdřív ekonomika a to ostatní přijde tak nějak samo sebou (někdy).
Ještě by mě zajímalo jakou roli v tomto sehrál tehdejší primas, už v pětaosmdesátém to měli zástěry pod kontrolou.
No, jen se obávám, aby nakonec ten „vítězný boj s komunismem“ (který u nás ale vůbec nebyl), nejvíce neoslavovali občané České islámské republiky. Nedívali jste se předevčírem na Máte slovo, o islámu? Poslanec Kováčik přiznal, že před 14(?) dny česká vláda jednala o požadavku EU, aby ČR přijala 35 000 islámských imigrantů. Poslanec hrdě řekl, že to vláda odmítla. Otázka ovšem je, jak dlouho bude vzdorovat.
Kdyby měli mozek, urychleně přijmou křesťanské uprchlíky z Iráku a Sýrie a kvótu tím zacpou…
Všichni (celkem logicky) zdůrazňují, že nevíme, jak bychom ty imigranty ekonomicky zajistili, kde by sehnali práci, bydlení …….
ad Josef: No jasně, pokud budeme počítat „má dáti – dal“ (a to zejména v krátkodobém horizontu do příštích voleb), nikdy nemůžeme přijmout žádného uprchlíka. To je celkem logické. Logické také je, že pokud chci někomu pomoct, tak musím mít ochotu si něco urvat od své rozežrané huby. K tomu už ale kromě výše zmíněného mozku jsou potřeba i další orgány – srdce a tak …
Bohužel vyhlídky křesťanských uprchlíků jsou v tomto směru prachmizerné. Otupit nechuť k urvání si od huby lze lehce zařídit patřičnými finančními injekcemi, kdo by je ale dával ve prospěch křesťanů utíkajících před islámem? Vždyť bychom si sem přivezli přímo hmatatelný důkaz falešnosti našich multi-kulti a inter religiózně dialogových chimér.
Panu Malému sice nestojí před domem limuzína, ale sledován je pořád. Česká policie má na okresech oddělení, jejichž členové dřepí u PC a hledají, kde kdo co napsal na internet. Vím o čem mluvím, osobně jsem se s takovými maníky setkal, když jsem loni vyhověl jejich laskavému pozvání ve formě podání výpovědi.
Svobodni můžeme být pouze od hříchu, vše ostatní je relativní. Svobody cestovat nebo kandidovat ve volbách si užíváme vzácně, mnozí ji ani nepotřebují. Co však zažíváme denně, jsou pracovně-právní vztahy. Mohu posuzovat jen průmysl, kde pracuji, avšak odhaduji, že i jiné obory jsou na tom podobně.
V podnicích panují totalitní systémy, které malují vše na růžovo, lidé se bojí hlásit o svá práva, daná zákoníkem práce ještě více, než za komoušů. Práva odborů jsou iluzorní. Pracuji ve stejném podniku jako před rokem 89 a dovolím si tvrdit, že se dnes v práci dýchá hůř.
Proto jsem 17.listopad neslavil. Nadto mi začíná připomínat VŘSR, ve školách je slaven povinně, média nás též masírují vydatně.
K tomu katolická církev také glorifikuje Havla, z čehož je mi blivno.
Když jsem před měsícem(?) zase navštívil kostel v Orlici, pan farář Vacek V. Havla, při výročí jeho úmrtí, již kanonizoval. Sdělil přítomným, že V. Havel je v nebi.
To je ňáká blbost, ne? Havel neměl výročí úmrtí před měsícem. Umřel těsně před vánocemi.
Nebo narozeniny?? Ale o V. Havla se jednalo.
Pro upřesnění: Nepracuji se zastaralými informacemi, o „potrestání“ Brožové-Polednové a Máchy samozřejmě vím, jenže neviděl jsem žádný důvod, proč to uvádět, protože o žádné potrestání ve skutečnosti nešlo. U Máchy odvolací soud nakonec konstatoval promlčení, takže ho nesoudili za vraždu, ale pouze za zneužití pravomoci a dostal 2 roky, odseděl si ale jen pár měsíců a byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Tomu rozhodně neříkám potrestání, to by byl výsměch tomuto slovu, stejně tak Brožová, jež si – pokud se nepletu – odseděla rok ve vězení, které bylo spíše hotelem než kriminálem, jak ukázaly záběry televize. Já nejsem nelida, který by chtěl tyto starce nad hrobem týrat, jsem i pro to, aby nemuseli ze zdravotních důvodů do vězení nastoupit, ale chci, aby zlo bylo justičnímni orgány řádně pojmenováno a byl vynesen spravedlivý rozsudek za vraždu, spoluúčast na ní, mučení a za další zločiny proti lidskosti, jako se to stalo v případě nacistických zločinců. Rozsudky pro „zneužití pravomoci“ a podobné ptákoviny jsou výsměchem obětem jejich zločinů, proto jsem o nich ani nepsal a říkám, že potrestán opravdu nebyl z těchto vrahů nikdo.
Brožová-Polednová v době svého věznění poskytla rozhovor jednomu časopisu (někde to mám založené). K procesu s M. Horákovou uvedla (asi) toto: Byla jsem plně přesvědčena o její vině, protože soud dostal odpovídající výsledky z vyšetřování. Kdekdo mně říkal – holka, ty máš štěstí, že ses dostala k takovému případu, tam jsou špičky soudní i advokátské, tam se hodně naučíš. Já jsem byla nejmladší, všichni soudci, advokáti, prokurátoři byli staří zkušení lidé, a všichni byli o vině M. Horákové přesvědčeni. Také odvolání bylo projednáváno největšími soudními i advokátními kapacitami.
Všichni byli o vině M. Horákové přesvědčeni? To je absurdní, všichni věděli o její nevině, o tom, že celý proces je odporná fraška. Sám dr. Urválek, hlavní žalobce v tomto monstrprocesu, r. 1968, jak jsem tenkrát četl v jednom časopise, přiznal, že všichni věděli, že jde o justiční vraždu, ale z důvodu kariéry a strachu provedli příkaz všemocné strany.
Citoval jsem Brožovou-Polednovou. Co kdo věděl, co my můžeme vědět. Dr. Urválek v r. 1968 prohlašoval, že nevěděl, že proces zmanipulovaný.
Spousta soudců tehdy z justice odešla, na rozdíl od situace po r. 89. Co s nimi bylo dál, nevím. Nikde jsem se nedočetl, že by byli nějak stíhaní či vězněni. Zřejmě ale byli „odejiti“ do dělnických profesí. Ti kteří zůstali, nebyl žádné „komunistické rychlokvašky“. Ty nastoupily až za několik let. Sám Urválek, jak je z fotografií zjevné, byl už starší. Vystudoval tedy za I. republiky. Předseda soudního senátu, Karel Trudák, vypadá jako v předdůchodovém věku. Nikde o nich nemohu najít žádné bližší informace. Stejně jako o dalších členech soudního senátu, obhájcích. Proč asi? Asi proto, že nebyli komunisté a tak se pro současnou propagandu nehodí.
To, že „věřili“, tyto soudce a prokurátory neomlouvá. Jako právníci věděli moc dobře, že tyto mosntrprocesy jsou zmanipulované, Urválek sám postupoval podle scénáře výslechu obžalovaných, který musel být schválen nejvyššími místy KSČ. Když je novináři r. 1968 potom „přitlačili“, přiznali, že věděli, ačkoliv neochotně. Správně píšete, že mnozí soudci a prokurátoři, tj ti, kdo měli ještě nějaký smysl pro čest, odcházeli z justice.
Jsem rád, že se zde rozvinula diskuze na téma výročí 17. listopadu, neboť po sledování našich sdělovacích prostředků (rozhlasu a televize) si čím dál víc uvědomuji, že znovu žijeme ve lži a upevňuje se tu nová totalita a už ani není s kým si o tom promluvit. Nevěřím mediálním ujišťováním, že většina lidí je po roce 1989 s vývojem spokojena. Jsem rád, že je na tomto fóru dána možnost vyjádřit názory katolíkům.
Přehlédneme-li nekřesťanských charakter osnovatelů převratu režimu (Charty, StB aj.) koncem roku 1989, pak bylo též nápadné, že od samého počátku bylo možno sledovat protikatolický osten, který se začal cca od jara roku 1990 čím dál více vysunovat. Katolická církev byla využita jako jedna z nezanedbatelných sil pouze na samém začátku převratu, chtělo se po ní jen to, aby společně s ostatními trhla za oponu, která měla být stržena. Záhy vše ale nabralo jiný obrat, bylo třeba maximálně eliminovat její vliv. Obavy z toho, aby se společnost vydala směrem ke křesťanským principům (což ostatně tehdy čekala většina lidí, i těch nevěřících), byly zjevné. Donekonečna se opakovaly relativistická klišé, strašilo se „totalitními tendencemi církve“ a v rámci plurality se ponechávala svoboda všemožným zvrhlostem a zvrácenostem. Sami katolíci začali sami sebe okřikovat, že jsme „k demokracii ještě nedorostli“ apod. Nelze zapomenout na monstrózní předvolební podraz lidové strany v parlamentních volbách v červnu 1990 (na němž se podílel i Václav Havel), kde se už jasně ukázalo, jak si exkomunisté demokracii (což je mimochodem velmi mlhavý a nanejvýš zneužitelný pojem) představují. Snaha, aby katolíci náhodou nedosáhli většího zastoupení, byla zcela zjevná. Následujících 25 let se živila proticírkevní propaganda, která (zatím?) vyvrcholila v souvislosti s restitucemi, kdy jsme si ve veřejnoprávních médiích mohli povšimnout rétoriky, která se neliší od té stalinistické z padesátých let. Jistým symbolickým vykřičníkem k 25. výročí listopadu je projev agenta StB Ludvíka Zifčáka (dnes podnikatele) ve veřejnoprávním médiu – ČRo Radiožurnál dne 18. listopadu 2014: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/mel-jsem-letenku-do-moskvy-prozrazuje-mrtvy-student-zlistopadu-89-ludvik-zifcak–1421596
Stručně shrnuto:
1. Žijeme opět ve lži, neboť jsme odmítli Pravdu s velkým „P“ a ještě na ni nechali plivat. Místo toho jsme přijali modly, vytvářené skrytou mocí (jedna z nich je Václav Havel).
2. Žijeme v totalitě, kdy se lidé bojí projevit svůj názor, zejména ze strachu, aby neztratili zaměstnání. Myšlení lidí je kontrolováno a monitorováno přes internetovou síť mnohem dokonaleji než za režimu minulého.
3. Katolická církev po roce 1989 selhala tím, že příliš kolaborovala s bezbožeckým demoliberálním režimem a nehlásala evangelium; v současné době je nesmírně oslabena modernistickou sebedestrukcí.
Ad 2: Prof. Keller v jedné své knize napsal, že za socialismu komunisté omezilí, kontrolovali a sešněrovali projevy na veřejnosti, na druhé straně ponechali velice volné poměry v pracovním procesu. Za kapitalismu že tomu je naopak: Každý si svobodně může plácat co chce, ale v práci musí tvrdě makat.
Obávám se, že už to pomaloučku pozlehoučku přestává platit. Ta vytoužená a slavnostně vycinkaná svoboda projevu už fakticky neplatí.
Volné poměry v pracovním procesu za komunistů? O tom snad něco vím, vyletěl jsem totiž z náboženských důvodů ze zamněstnání.
Otázka ovšem je, jaké to bylo zaměstnání – dělnické jistě ne, a po r. 89 jste také jistě nepracoval jako dělník.
Tak nevím, jestli jsem opravdu v křesťanském a katolickém prostoru. Zastavím se jen u první věty druhého odstavce. Srovnávat na jednu rovinu kvality Charty a StB jako hybatele moci – to je silné kafe, to si nelajznou ani osvícení komunisté typu generálporučíka Aloise Lorenze.
Charta nebyla křesťanskou organizací – dle Vás tedy neměla morální právo usilovat o změnu společnosti? Opět zajímavá argumentace, asi tak na úrovni normalizačních soudruhů.
Role Církve byla právě taková, na jakou se zmohla. A že do čela ČSL se postavil člověk s aktivní spoluprací s StB, to snad nebyla chyba většinové společnosti. Nota bene, když tato jeho minulost byla alespoň v obrysu v Brně známa, jak si jistě pamatuje autor článku, a na danou skutečnost bylo vedení strany ihned po volbě upozorněno. Každé lidské konání nese chyby, jako by tolikrát v dějinách nechybovali papežové jako představitelé papežského státu. Neplačme a děkujme za to, co jsme dostali, budoucnost je v naplnění Božích záměrů.
Osobně mám k dědictví Listopadu 1989 jen jednu výtku – proč se některá z františkánských obediencí nepokusila získat k užívání prostor kostela Na Františku? Sv. Anežka by si to zasloužila, místo je to sice opravené, ale mrtvé.
Charta 77 byla plná komunistů, kteří do ní šli jen protože o ně strana nestála. Ale co do poměru ke křesťanům se od těch, co zůstali ve straně, nijak nelišili… To byl i důvod, proč ji kardinál Tomášek dlouho odmítal podpořit..
pane Klecando a kdo nebyl zapsán ve svazcích? nejdůležitěšjí svazky se spálily aby na vyvolené nebyly žádné pifky a Bartončíka sejmul Havel protože zednářům odepřel poslušnost
Byly svazky likvidovány plošně hlava nehlava, nebo selektivně? Našel jsem zde totiž udivující informace:
http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky
Pane Klecando, byl jsem tenkrát jako zástupce šéfredaktora Lidové demokracie přímo v kuchyni těchto událostí. Problém vůbec nebyl v Bartončíkovi, před červnem r. 1990 nikdo nevěděl, že je registrován jako agent StB, problém byl v tom, že Ruml, jenž disponoval touto informací a tajil ji, s ní vyrukoval v televizi těsně před volbami, již ve chráněném čase, kdy již nesměla být vedena kampaň. To byl tvrdý podraz na tehdejší ČSL, jenž neměl být ale pouze útokem na tuto politickou stranu, nýbrž potažmo na Katolickou církev. Lid si to měl přebrat následovně: Podívejte, oni kryjí estébáky, což bylo pokrytecké, neboť agenti v pozdějších letech Havlovi vůbec nevadili, nevadili mu ani komunističtí aparátčíci á la Čalfa, s nimiž uzavíral dohody.
Pana Radomíre Malý, buď lžete nebo nevíte. Honza Ruml se přede mnou jednou prokecnul, ostatně to říkal před mnoha lidmi – a tak jsem si dovolil kopii vázacího aktu na osobní riziko zkopírovat a poslat na předsednictvo ČSL – po adresách členů předsednictva jsem nepátral, neměl jsem na to čas. Richard Sacher v jednom rozhovoru přiznal. že ten anonymní dopis dostali, ale mysleli si, že to je StBácký podvrh, tak NIJAK nereagovali. Kdyby přišli a zazvonili na MV, běžel bych jim ukázat originál. 🙁
K případu Bartončík byla vedena rozsáhlá diskuze v Mladé frontě. Jak z ní nakonec vyplynulo, nikdo nedokázal, v jakém rozsahu Bartončík s StB spolupracoval, a zda vůbec spolupracoval. On sám k tomu říkal, že jako předseda KV ČSL prostě na „úřady“ chodit musel a musel informovat o činnosti strany.
Sacher byl stejný podvraťák jako Ruml nachystaní masonérií k těmto blamážím.
ad Jaroslav Klecanda: Jestli Vám dobře rozumím, tak jste poslal na předsednictvo ČSL anonymní dopis s kopií vázacího aktu a pak jste čekal, že si to přijdou na MV ověřit. Zajímavý postup – pak se ale nedivte, že nijak nereagovali. Odvozovat z toho, že „věděli“ je nesmysl – pokud to proběhlo, jak říkáte, tak věděli akorát to, že jim přišel anonym, který hodili do koše (čemuž se moc nedivím). Obvinit dr. Malého v této souvislosti ze lži o Vaší soudnosti moc nesvědčí.
Pane Klecando, pominu funkcionáře tehdejší ČSL, Sacher už je mrtvý, nemůže se tedy bránit. A Ruml, pokud si vzpomínám na tehdejší dobu, mluvil pokaždé jinak. K nám novinářům se nic nedoneslo o nějakém vázacím aktu, funkcionáři ČSL nám nic nesdělili, ostatně to je vedlejší a nic nemění na podstatě věci, totiž že Ruml s údajnou Bartončíkovou spoluprací s StB vyrukoval těsně před volbami v chráněném čase, kdy už nebylo dovolené vést jakoukoliv kampaň a ČSL vzhledem ke krátkosti času, jenž zbýval do voleb (pár hodin), neměla faktickou možnost obrany, čímž poškodil nejen ČSL, nýbrž katolicismus obecně, neboť ČSL byla v povědomí lidí tenkrát – nehodnotím, jestli právem či neprávem – spojována s katolicismem.
Daleko zajímavější, než aféra Bartončík, jejíž havlistické motivace jsou vcelku zřejmé, je skutečnost, že někteří tzv. studentští vůdci a aktivisté jsou vedeni třeba jako nepřátelské osoby, evidence je založena StB v roce 1989 a následně poznámka zničeno.
Co si myslet např. o „nepřátelské osobě“, jež byla zavedena 21. srpna 1989 a oba svazky byly zničeny jeden 24. 11. 1989 a druhý 4. 12. 1989 (Lorencovo zdůvodnění je zřejmé)? Nevím, ale rozhodně je to podezřelé i když je to jen NO a S.
Pikantní je např. Martin Mejstřík, ten má spis od 11. ledna 1989 a ač tzv. nepřítel, spis zničen. Dnes znechucen z režimu ale hájí Karla.
Předesílám, že jsem dle případu člověka, který u výslechu byl, zjistil, že ne každý, kdo byl tajnými vyslýchán je evidován a následně zničen, prostě evidován vůbec není.
Pane Klecando velmi mě pobavila vaše glosa o tom, jak konspirativně jste listinu vázacího aktu nalezl okopiroval a poslal lidovcum. Můžete zde veřejné sdělit, kde jste toto všechno učinil? Jak jste se k tomu dokumentu dostal? Jaké jste měl konexe před 89 rokem? Je to dost vážné, protože dostat se ke svazkům mohli jen největší stbáci. Buď lžete nebo jste byl jedním z nich. Nebo fabulujete a to je na papíry na hlavu.
A tomu Rumlovi, to byl a je darebák pasgřivec jako jeho táta. Zkažený komunistický synek.
A poslední připomínka: shodou okolností velmi dobře znám situaci po revoluci, kdy se začal vracet majetek některým řádům. Způsob navracení byl opravdu demokratický: řády si mohly vybrat jen něco z toho, co jim bylo ukradeno, dostali seznamy, které jim milostivě nabidl kdosi kolem vlády, a z toho seznamu si mohli vybrat jen několik klášterů. A to byla konečná, víte, řekli jim ze víc ZATÍM nic, milý klášter na Františku je kulturní památka a na takovou není nárok, pane Klecanda. Tak hloupě nerejte, když nevíte.
No, nechtěl jsem se k tomu už vracet, ale když se ptáte – byl jsem mezi těmi, kdo byli kooptováni do řad MV (občas se píše do vedení MV, ale to jsou kecy, hoši si to jeli pěkně na svém písečku a samozřejmě za zády ministrů /národních a federálních/). Našim úkolem bylo v zásadě mapovat chod MV pro pozdější strukturální reformu.
Musím Vás poopravit – já jsem ty listiny nenašel – jen jsem slyšel, jak o nich Honza Ruml mluvil. V nestřeženém okamžiku (což nebylo nijak těžké 🙂 ) jsem si je dovolil zkopírovat a poslal. Mimochodem, myslím, že to bylo na 10. výročí Listopadu, jsem s bývalými kolegy /s těmi, co byli kooptováni – scházíme se každý rok/ při posezení zjistil, že minimálně dva další kolegové /J.K. – shoda iniciál a A.V./ dostali stejný nápad a udělali to stejně, možná nás bylo ještě více, Pán Bůh ví. Smějete se té konspirativnosti – ale my jsme velmi dobře věděli, že nás všechny ty staré kádry bedlivě pozorují a čekají na jakoukoliv chybu, překročení pravomocí a podobně, aby nás mohli dehonestovat a odvolat. A tu radost jsme jim tedy nemínili nijak usnadnit – a taková „nápověda“ byla daleko za hranicemi možného.
K tomu ještě něco – když to nezabralo, jak jsme se domysleli, Honza Ruml, neodvratně tíhnoucí ke křesťanské konverzi :-), pro větší příznivost zelených očiček své milované Mařenky 🙂 pana Bartončíka zastavil na chodbě jisté vládní budovy a říkal mu, že na něj je usvědčující materiál ze spolupráce s StB, ať z toho vyvodí osobní zodpovědnost. B. se na něj podíval a řekl jediné slovo: „Cucáku!“
A do třetice – v Brně byl pan B. známá firma – a to musí dobře vědět i pan Malý. V budově ČSL se v 80.letech scházelo (samozřejmě bez státního povolení) jisté společenství jisté brněnské farnosti. Pod svícnem největší tma, že jo :-). Jenže pak to někdo udal – a pan B. do protokolu několikrát prohlásil, že to bylo ilegálně, za zády a proti vůli ČSL. Na základě těchto výroků pak prokurátor rozdával 6 měsíců až 2 roky natvrdo, StBáci k tomu přihráli taky skupiny kolem P. Petra Barana, ten vyfasoval taky 2 roky natvrdo a lidi kolem něj většinou podmínky. Výpověď pana B. byla u soudu několikrát čtena s jeho výslovným jménem. Myslím, že mnohem víc by Vám o tom mohl povyprávět třeba takový Zdenda „Papouch“, tedy pokud bude mít v senátu čas …
Víte, tady se furt píše o zednářském spiknutí a kdovíčem ještě jiném. Já ale stále vidím jen situaci, že člověk, postavený do čela, nedokázal sobě a druhým přiznat svou vinu – a jeho hřích pak potopil mnoho.
A k tomu Františku – nemyslel jsem, že by ho měli získat do vlastnictví, ale užívat jako kostel, nebo ho alespoň jako kostel s prostorem pro modlitbu udržovat.
První série restitucí sice byla výčtová, ale po dohodě se stávajícími uživateli bylo možno do seznamu doplňovat … mnohým se to ale samozřejmě zdálo velmi nedůstojné.
Pane Stano, proč odsuzujete Honzu Rumla za hříchy jeho otce? Jste křesťan? To je křesťanské jednání?
Pane Klecando, nemám důvod moc pochybovat o skutečnostech, které zde popisujete, přesto mi Vaše dedukce přijdou trochu zavádějící. V prvním komentáři píšete, že pan B. byl „člověk s aktivní spoluprací s StB“ a že jeho minulost byla v Brně známa (z kontextu vyplývá, že STbácká minulost). Toto svoje kategorické tvrzení stavíte na tom, že jste zaslechl Rumlovo prokecnutí a pak, přestože jste ty usvědčující listiny nenašel, jste je zkopíroval a poslal. Když pominu takovou drobnost, jak je možné zkopírovat listiny, které jste nenašel (už jste je měl, nebo Vám je někdo donesl?), tak mi zcela uniká, kde berete jistotu, že B. byl aktivní spolupracovník StB a že jste se třeba nestal jen nevědomou součástí nějaké zpravodajské hry.
V posledním komentáři se pak ukazuje, že to, co bylo v Brně známo, nebylo, že B. je konfident, ale že u výslechu řekl, že schůzky byly organizovány bez vědomí ČSL. Vy říkáte, že na základě tohoto vyjádření padaly nepodmíněné tresty. Opět: kde berete jistotu, že výpověď B. obžalovaným přitížila? Vždyť nedovolené spolčování (náboženských skupin zvláště) bylo trestným činem bez ohledu na to, zda by bylo organizováno před nebo za zády nějaké ČSL. Nezamezila naopak jeho výpověď tomu, aby ty nepodmíněné tresty dopadly na ještě širší okruh osob?
Pozn.: o případu B. nevím dohromady nic a proto ani nečiním o něm žádné soudy. Jen reaguji na do očí bijící rozpory ve Vašich komentářích a na, podle mého názoru, unáhlené soudy, dotýkající se nejen pana B., ale i zdejších diskutujících.
Milý pane MichaleD, vedeme internetovou debatu, ne soudní proces o Josefu Bartončíkovi. K tomu se ještě vrátím. Původně jsem jen reagoval na nářky o zednářském spiknutí a nevinné oběti v osobě Josefa Bartončíka. Vaše logické námitky pracují s mými velmi nedokonalými formulacemi.
V roce 1990 neexistoval lustrační zákon (1991, 1992). Přesto před prvními svobodnými volbami byla snaha vyřadit z nich lidi řízené a především vydíratelné starými strukturami. Pozornost v pátraní s dochovanými agenturními svazky směřovala především do řad ČSSS a ČSL, protože se vědělo, že jejich řady byly obzvláště infiltrovány takovými osobami (je samozřejmě nutné říci, že tehdejší KSČ by asi mnohde vůbec nebyla schopna postavit kandidátku 🙂 ). I když mnohé spisy byly zničeny (zvláště v Brně usilovně hořelo v různých okrajových čtvrtích, takže z Brna dodnes neznáme kompletní personální složení řídících agentů a agenturní sítě), přesto se ledacos zachovalo.
Nevím, na kolik západů měl ty materiály starej Jirka Rumlů zamčený ve svým sejfu, ale mladýmu Honzovi se ta složka válela v pracovním chaosu na pracovním stolu. Mimochodem,nijak jsme neskrývali materiály získané z archivních pramenů – vždyť staré struktury je přece také znaly! Musím ještě podotknout, že tato archivní bádání jsem vůbec nedělal, ale metodika práce s archívními prameny mi něco říká 🙂 . Nebyl jsem tedy ten, který to archivní bádání o osobě Josefa B. konal, proto jsem ty materiály „nenašel“. Co v nich bylo? Ze vzdálenosti čtvrt století a mé velmi nedokonalé paměti se mi vybavuje toto: registrace Josefa B. a pak rešerše svodky agenturních hlášení z jeho spisu.
Z dostupných pramenů jasně vyplývalo, že Josef B. byl veden jako agent pro budoucí využití. Byl pravidelně vytěžován (protokoly jsou archivovány) a o této své spolupráci vědomě věděl. Řídící agent jej nechal postoupit do okresního vedení ČSL (tak to tehdy bohužel chodilo) a pak ho chtěl povýšit do krajského vedení. Tam narazil, protože řídící agent pro krajské vedení ČSL namítal, že jsou mnohem prověřenější a spolehlivější soudruzi (skutečně tam byl užit tento termín!), kterým má být dána přednost. Agent ale ujišťoval, že se s. Josefem B. nebude žádný problém, protože jej mají v hrsti (to je moje formulace) díky znalostem o jeho osobním životě …
Co se týče toho soudu z Brna – obdobné situace se odehrávaly asi i ledaskde jinde – vím o Hradci Králové a Zlíně (tehdejším Gottwaldově) – tam straničtí funkcionáři ČSL vzali vinu na sebe, že neoznámili a nehlásili atd., a dostali nějaké ty symbolické tresty, hlavně ale – byli zbaveni stranických funkcí a ve strukturách ČSL měli stopku. Pan Josef B. postupoval krapet jinak …, zdali to bylo jeho osobním postojem nebo skrze agenturní řízení, nemohu posoudit.
A nakonec – když aféra propukla, krajské vedení ČSL v Brně, právě tak, jako celostátní vedení, Josefa B. vyzvaly, aby se soudně bránil. On místo toho – rezignoval na všechny funkce …
pane Klecando, mohl by jste nám něco napsat o pateru od sv. Salvátora, když jste byl u zdroje. A nebo jste tady jenom nastrčený provokatér ?
http://www.bezpolitickekorektnosti.cz/?p=26509
Milý pane Teofile, vzhledem k tomu, že nevnímám svět jako řízené spiknutí, ale jako Boží dílo, nechápu, proč a čeho bych tu mohl být provokatérem. Rád Vám ale znovu zopakuji – neprocházel jsem systematicky dochované archívní materiály StB ani MV. V porevoluční době na to nebyl čas, a nyní na to jsou profesionálové, koneckonců, bádat dnes může každý občan ČR (s určitými omezeními, to uznávám).
Vámi avizovaný odkaz jsem otevřel a přečetl. Nemohu posoudit, nakolik je to seriózní soubor informací. Někdy jsou lidské dějiny plné paradoxů – studenti CMTF v Litoměřicích by nevstoupili do listopadové stávky 1989, kdyby je o tom nepřesvědčil kněz, který sám podepsal závazek spolupráce s StB. Co je více – prohra zbabělosti v jednom okamžiku lidského života nebo uchopení odvahy v jiném? Ještě, že soud nad každým člověkem je Boží dílo, ne lidský výrok.
A tady se vrátím ještě k osobě Josefa Bartončíka. Možná to byl osobně velmi milý člověk, milovaný svými nejbližšími. Kéž by tomu tak bylo. V dějinné roli ale svou rolí nabil nepřátelům Církve munici. Co má větší váhu? Ví Bůh, ne my.
Dodnes nepochopím, proč vůbec byl Havlovi vystrojen církevní pohřeb, dokonce s pompou, jaká v minulosti příslušela z katedrály katolickým králům z Boží milosti. Vždyť Havel se vůbec nehlásil k tomu, že je křesťanem, na smrtelné posteli se nenechal zaopatřit, nevyzpovídal se a nesmířil s Bohem a Církví, ačkoliv ho ošetřovaly sestry boromejky, naopak přijal krátce před smrtí dalajlámu, který se v jednom rozhovoru pro německý Die Zeit veřejně přihlásil k tomu, že je marxista a ateista. Nejsem kanonický jurista, vím ale, že toto všechno je v totálním rozporu s církevními zvyklostmi, nota bene jsem byl znechucen a pobouřen neoficiální téměř kanonizací Václava Havla, jež na pohřbu zazněla z úst církevních představitelů. Ani slovo o tom, že bychom se měli modlit za spásu jeho nesmrtelné duše a odpuštění jeho hříchů! Jakoby Havlovy hříchy proti 6. a 9. přikázání, jeho alkoholismus a podrazy v politice nebyly žádnými hříchy, jež by bylo třeba vyznat ve svátosti pokání alespoň na smrtelné posteli, jakoby Bůh zavřel nad nimi obě oči a vzal jej pouze proto, že to byl „bojovník za svobodu“, ihned do nebe. Tak vyzněly celé církevní pohřební obřady za Havla.
Neslyšel jste boromejky, které V. Havla ošetřovaly? Ty jej také kanonizovaly – prohlašovaly, že je v nebi.
Pokud vím, prohlásila to jedna boromejka, Angelika Pintířová, a to v Katolickém týdeníku. Uvedla, že nepochybuje, že se Václav Havel v nebi vítá s Janem Pavlem II.
Dominik Duka zdůvodnil církevní pohřeb tím, že do společenství církve V. Havel patřil křtem i svátostí biřmování a přijetím Eucharistie. O hříších zesnulého pronesl D. Duka jednu holou větu během liturgie (zhruba: Bože, odpusť mu jeho hříchy), ne v promluvě; stručněji by to říct už nešlo.
.
Důvody odepření katolického pohřbu jsou v KKC 1184:
§ 1. Církevně nemohou být pohřbeni, pokud před smrtí neprojevili nějaké známky kajícnosti:
1. veřejně prokazatelní odpadlíci, bludaři a rozkolníci;
2. kdo zvolili pohřeb vlastního těla žehem z důvodu, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou;
3. jiní veřejní hříšníci, jimž nelze dovolit církevní pohřeb, aniž by vzniklo veřejné pohoršení věřících.
Body 1 nebo 3 může leckdo považovat za naplněné, ale D. Duka se zřejmě opíral o jejich hovory s náboženskou tématikou ve vězení na Borech. Vyjádřil se o tom takto: „Cítil, že Bůh není jen pouhé něco, že je to osoba, že je to ‚víc, než někdo‘. On byl nesmírně poctivý, protože zdůrazňoval, že není pravý filosof jako odborník, že je spíš literát a filosoficko-teologické otázky nechtěl řešit strohým, terminologickým slovníkem. A to nebylo snadné.“
Zaopatření mu boromejky nenabídly; jedna nad tím vyjádřila lítost. Několik týdnů před Havlovou smrtí měli V.H. a D.D. rozhovor odvysílaný v ČT, o následujícím osobním setkání Duka řekl „A tam jsme měli i tu závěrečnou tečku o víře v Boha.“
To jsou patrně v kostce důvody, proč D. Duka neodepřel V. Havlovi církevní pohřeb.
Ne KKC 1184, ale CIC 1184.
Ještě úryvky z promluvy D. Duky na pohřbu, z nichž je patrný určitý stupeň přiblížení k Bohu:
…už zcela vyčerpaný jsi nás oslovil dvěma větami, které jsi nám poslal sem do katedrály k letošnímu 17. listopadu. Jako by to byl Tvůj odkaz: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“
Kéž Tě … svatá Anežka doprovodí tam, kde v království Pravdy a Lásky panuje Ten, který JE – jak jsi řekl při našem posledním setkání. A o němž jsi v posledních týdnech vezdejšího života mluvil jako o pravém Bohu.
Myslim, ze dane body boli splnene, a i keby bola pochybnost, tak verejne pohorsenie pre vieriacich z daneho aktu vzniklo, co je nepopieratelne
http://old.stream.cz/uservideo/657389-vaclav-havel-dominik-duka-mutual-interrogation
Ty důvody uváděné CIC jsou mi známy, nicméně je to pouze rámcové, vše ostatní záleží potom na posouzení příslušné duchovní autority. Arcibiskup Beran také neodepřel církevní pohřeb zednáři Benešovi, protože si to jeho manželka Hana přála. Faktem je, že po válce Beneš již v lóži nebyl, neboť žádné tenkrát neexistovaly, obnovili je až komunisté r. 1949, jak uvádí Haubelt ve svých Dějinách zednářství, ale to jen na okraj. Nicméně na přání paní Hany dostal Beneš v agónii absoluci in conditione, což jako jediné opravňovalo k církevním obřadům nad hrobem, nikoli ke slavnostnímu církevnímu pohřbu, který se v Benešově případě nekonal, v Praze vůbec neproběhl, pouze v Sezimově Ústí při ukládání do hrobu vykonal arcb. Beran příslušné pohřební obřady.
Tím spíše zaráží, proč tohoto nebylo dbáno u Havla. Já bych neměl nic proti církevním obřadům nad jeho hrobem (nebo v krematoriu), ale nemohl jsem – a nemohu dodnes – překousnout ten pompézní pohřeb z katedrály, nota bene s výroky, jež byly vlastně Havlovou quasi kanonizací. A jestli i sestra boromejka tvrdí s jistotou, že je v nebi, pak je smutné, jak mizivé jsou znalosti katolické víry i u Bohu zasvěcených osob.
Stálo by ta to, kdyby někdo (spíše celý tým) zpracoval porovnání současnosti se stavem ke konci éry socialismu z mnoha hledisek: ceny různého zboží, mzdy, důchody, chudoba, kulturní možnosti, stav církve, šíření špatných ideologií, prostituce, bezdomovectví, vězenství, politická persekuce atd. – jistě více než sto hledisek.
Myslím, že by to pro současný režim povětšinou nedopadlo dobře.
Také si myslím.
V roce 1990 jsem slyšel hovořit Jána Čarnogurského. Tenkrát na mne udělal dobrý dojem; později jsem četl nějaké kritiky na něj. Jak to s ním bylo v době, kdy byl členem vlády Československa? Ján Čarnogurský vyvíjel se pak k horšímu?
V souvislosti s Jánem Čarnogurským jsem, jen jednou, četl o jeho otci, Pavlu Čarnogurském, prý také JUDr., který se prý měl na arizovaném židovském majetku „slušně“ obohatit. Nikde jsem nenašel podrobnější údaje, pouze toto:
„2. mája 1990 požiadal s manželkou Mestský národný výbor v Bratislave „o navrátenie domu do vlastníckeho práva“. Ide o dom Dr. Eugena Neumanna a jeho manželky Alice, ktorí zahynuli v koncentračnom tábore. Tento dom od nich „odkúpil“ Pavol Čarnogurský a v tomto dome sa narodil syn Ján. Vo svojej žiadosti Pavol a Kristína Čarnogurskí žiadali zrušiť rozhodnutie okresného súdu v Bratislave zo dňa 25. apríla 1950, ktorým tento súd priznal reštitučný nárok Ivete Novákovej (dcére Dr. E. Neumanna) na základe toho, že „pôvodní odpredávatelia a majitelia boli z rasových dôvodov nútení odpredaj uskutočniť“. http://sk.wikipedia.org/wiki/Pavol_Čarnogurský
Podobný vztah měl disident(?) a ministr vnitra Jan Ruml ke svému otci Jiřímu, „vášnivému“ komunistovi v 50. letech (než „prohrál“ v obrodném hnutí let 60.).
Někteří oceňují především pozitivní stránky sametové revoluce (spíše nekrvavého povstání), jiní vidí stránky negativní (ukradená revoluce, divoká privatizace, „Tunel-banking“ – společnost s ručením neomezeným:), miliardy v kanále a další:). (neberu samozřejmě v potaz nostalgické soudruhy, kteří vidí negativně vše, protože přišli o koryto:)
…
Abychom nějak vyhodnotili toto dějinné období, museli bychom udělat srovnávací analýzu vývoje několika zemí. Konkrétně: Nás, Slovenska, Maďarska, Polska. Prostě přibližně země staré „Podunajské monarchie“. Mají relativně blízké kulturní a snad i právní vědomí. (bylo by třeba v tomto případě vynechat Balkán,“Východ“ a částečně také Německo (NDR) pro jiné, specifické podmínky.).
….
Nebyli jsme v tom totiž sami. Pád komunismu probíhal ve všech těchto zemích. „Vlajkovou“ lodí zde bylo patrně Polsko, které svoji „Solidarnoščí“ a dalšími aktivitami nabořilo mýtus o definitivním dějinném vítězství na marxismu – (leninismu)- postaveném totalitním systému, jehož cílem, „neodbytnou dějinnou nutností“:), je vytvoření dokonalé „beztřídní“ společnosti.
…
SSSR se začal „reformovat“ později a to byl asi geopolitický impuls k pádu režimů, nicméně se to stalo jakoby „navzdory“ (Gorbačov chtěl socialismus jen reformovat a ono se mu to „rozpadlo pod rukama:)“.
…
Na konci 80. let se už „sypalo všechno“.
Pokud mluvíme o „zrazené“, či „ukradené“ revoluci, srovnejme s výše uvedenými zeměmi – byli jsme výjimkou?
Srovnejme:
-vyrovnání s minulostí – kádry KSČ (komunisté v PL, Maď. atd.)
-morální stav společnosti, úloha Církve v převratu a po převratu(církví, náb. společností)
– opravdu „dohodnuté předání moci“, nebo „z chaosu možné, co dva dny, to jiná varianta:)“
– byla „ukradena revoluce“ také Walesovi, Antalovi, Čarnogurskému…?
– jak se „privatizovalo u sousedů“ (lišíme se výrazně?) Sociální spravedlnost u nich a u nás tehdy a nyní)
– osobně uznávám úlohu Václava Havla např. v tom, že nás „převedl“ do klasických evropských struktur (uvědomme si, že tehdy jen málo obyvatel chtělo „kapitalismus“, spíše by volilo „třetí cesty“.
Kam by nás zavedl např. Dubček či Císař (i ten byl snad prý ve hře).
-osobně se prozatím kloním i k tomu, že jistou úlohu sehrál i „nenáviděný“ Václav Klaus, který tím, že znal dobře i jiný ekonomický systém, než marx-len. „politickou ekonomii“ a měl jistou „slabost“ na Velkou Británii a „železnou lady Margharet“, kormidloval zemi k „friedmanovství“ a na tím Západ.
Otázka je, zda se muselo privatizovat systémem „na chvíli zhasnout“ a jaký na tom má, či nemá podíl viny.
Já to tehdy zažíval jako student VŠ.
Pax
Jan
V Iráku na to šli po pádu režimu Saddáma Husajna radikálněji než my. Tvrdě a nekompromisně vyházeli na ulici všechny vojáky i policisty, den ze dne je vyhodili na dlažbu a ponechali bez prostředků. Díky tomu má dnešní Islámský stát dostatek starších důstojníků a velitelů, veteránů z válek proti Iránu a USA, s vysokou bojovou morálkou a touhou se pomstít. Všechno má svůj rub a líc.