Rozhlédnutí 2014/04/27
Sv. Josef s Ježíškem
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je tzv. Bílá neděle (1. neděle po Velikonocích). Připomínáme si sv. Petra Canisia (1521-1597), jezuitského kněze a učitele Církve.
Další svátky a památky tohoto týdne: sv. Pavel od Kříže a sv. Gianna Beretta Molla (28), sv. Petr Veronský (29), sv. Kateřina Sienská (30), sv. Josef Dělník (1) a sv. Atanáš Veliký (2). Příští týden zahájí 2. neděle po Velikonocích, při níž si připomeneme sv. Moniku z Tagaste.
Modleme se tento týden především za těhotné ženy v nouzi, za děti ohrožené potratem a za obrácení potratářů.
Zpravodajství
Řadu odkazů a zpráv naleznete na facebookových stránkách Duše a hvězdy a Akce Život a ve facebookové skupině Křesťané a křesťanská témata ve společnosti a politice.
Církev a Svatý stolec
Řím žije připravovaným svatořečením Jana XXIII. a Jana Pavla II.
Zahraniční
USA: Stát Arizona přijal zákon, který umožňuje kontrolu potratových „klinik“ bez přechozího upozornění, a podle kterého je zločinem, pokud potratové „kliniky“ pomáhají nezletilým obejít požadavek na souhlas rodičů s potratem. Více anglicky ZDE a ZDE.
Kalendárium + akčník
Podrobnější informace ke kalendáriu pro daný den lze získat kliknutím na jednotlivá data. Podrobnější a dlouhodobější přehled o akcích a očekávaných událostech lze nalézt v Aktualitách na Katopedii, četné odkazy na články o aktuálně připomínaných svatých naleznete na facebookové stránce Svatí, blahoslavení, mučedníci.
Do konce června 2014 je možno přihlašovat děti na Setkání katolických dětí ve Vyšším Brodě 2014. Prosím, respektujte tento termín (a vlastně by bylo prima přihlásit děti co nejdřív), organizátoři potřebují znát počet dětí, co na setkání pojedou, s určitým předstihem.
27. duben, neděle – je tzv. Bílá neděle (1. neděle po Velikonocích). Připomínáme si sv. Petra Canisia (1521-1597), jezuitského kněze a učitele Církve. Před 140 lety se narodil anglický spisovatel a konvertita Maurice Baring (1874-1945). Papež František I. plánuje svatořečit své předchůdce Jana Pavla II. a Jana XXIII.
28. duben, pondělí – připomínáme si sv. Pavla od Kříže (1694-1775), mystika a zakladatele passionistů, a sv. Giannu Berettu Mollu (1922-1962), italskou lékařku a patronku hnutí pro-life. Před 125 lety se narodil António de Oliveira Salazar (1889-1970), portugalský katolický politik a dlouholetý ministerský předseda Portugalska.
29. duben, úterý – připomínáme si sv. Petra Veronského (1205-1252), dominikánského kněze, inkvizitora a mučedníka. Před 55 lety zemřel v mírovské věznici následkem mučení a zanedbání lékařské péče R.D. Bohuslav Burian (1919-1959), moravský katolický kněz a odpůrce nacismu i komunismu.
30. duben, středa – připomínáme si sv. Kateřinu Sienskou (1347-1380), řeholnici, mystičku a učitelku Církve.
1. květen, čtvrtek – slavíme svátek sv. Josefa Dělníka, snoubence Panny Marie. Uživatelé tradičních kalendářů z před roku 1955 pak slaví sv. Filipa Apoštola a Jakuba Spravedlivého, mučedníky. Před 120 lety se narodila bl. Marie Restituta Kafková (1894-1943), moravsko-rakouská řeholnice a mučednice.
2. květen, pátek – připomínáme si sv. Atanáše Velikého († 373), biskupa a učitele Církve.
3. květen, sobota – je sobotní památka Panny Marie. Také si připomínáme, mimo jiné, sv. Alexandra I. († cca 115), papeže a mučedníka.
4. květen, neděle – připomínáme si sv. Moniku z Tagaste († 387), matku sv. Augustina z Hippo.
Zajímavé odkazy
Řadu odkazů naleznete na facebookových stránkách Duše a hvězdy a Akce Život a ve facebookové skupině Křesťané a křesťanská témata ve společnosti a politice. Samotné uvedení odkazu v seznamu neznamená, že autor tohoto přehledu souhlasí s jeho obsahem či vyzněním, ale jen a pouze že se vyplatí si ho přečíst. I třeba jako odstrašující příklad.
Stálice českého a slovenského tradičně katolického internetu (tj. stránky, které se vyplatí průběžně sledovat, protože jsou kvalitní a pravidelně nabízejí něco nového): Krása liturgie, Institut sv. Josefa, Lumen de Lumine, REX!, Dielňa sv. Josefa a Kompas tradice. Další tradičně katolické stránky naleznete ZDE.
Česky
Brutálnost teroristů v Sýrii nezná meze
Byla Bílá hora skutečně českou prohrou?
Odborné stanovisko k počátku života nového lidského jedince
Řehoř III. Laham: V Sýrii nejde o občanskou válku, ale o organizovaný zločin
Zelení deviantní vůdci prosazují homosexualismus a pedofilii. Je to jejich osobní zájem?
Slovensky
Aj Francúzsko má svoju Terri Schiavo
Farár, a na nahé krásne a dobré ženy, ktoré stvoril Boh, sa nemôžeme pozerať?
Kresťanofóbia? Popierať kresťanské korene Európy je ako popierať európsku kultúru
Polsky
Krystyna Pawłowicz o niebezpiecznej filozofii gender
Anglicky
12 States Ban Sodomy a Decade After Court Ruling
Abortion at heart of Ohio speech case
Ala. Supreme Court: ‚Unborn Child Has Inalienable Right to Life From its Earliest Stages‘
Campaign speech case is regulatory overkill
Crown calls Linda Gibbons sign showing crying infant ‘disturbing, offensive, disruptive, disgusting’
France: Muslim unfolds prayer carpet in church and reads Koranic verses during Easter mass
Georgia governor signs bill prohibiting taxpayer subsidies for abortion coverage under ObamaCare
Missouri governor faces impeachment over pro-gay ‘marriage’ executive order
New Jersey School Sued Over ‚Under God‘ in Pledge
President Obama sends pro-abortion politician, advisors to represent U.S. at papal canonizations
Tak, moji milí, co teď s těmi svatořečenými papeži? Najdeme si nějakou obezličku, abychom mohli prohlásit, že papež František vlastně není žádný papež, takže jím vyhlášené svatořečení není neomylné? Anebo prostě uznáme, ža papežové Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou u Boha a máme je uctívat jako svaté? Já jsem rozhodně pro posledně zmíněnou možnost.
Církev možnost spásy nevylučuje u nikoho. Každý může před smrtí litovat svých hříchů a dostat se tedy nakonec skrz Boží Milosrdenství do Nebe. Takže s tímto problém nemám, pokud Magisterium neomylně tvrdí, že oba papežové v Nebi jsou, tak tam asi jsou.
Ale důležitým vzorem pro mne nikdy nebudou a na zeď si jejich obraz nepověsím… Je spousta jiných světců, kteří jsou mi bližší, kteří prošli mnohem přísnějším posuzováním a kteří nám ve spoustě věcí dávají příklad podstatně lepší. Sv. Pie V. a sv. Pie X., orodujte za nás! 🙂
Jestli jsou oba svatořečení papežové v nebi, tím líp. Aspoň se mohou přimlouvat za to, aby byla napravena ta děsivá spoušť, kterou zde svými činy způsobili a která teď ještě byla způsobena těmito svatořečeními. Tahle svatořečení jsou výsměchem Bohu a definitivní ztrátou kredibility církve i vůči myslícím pohanům. Ostuda a pohoršení, jemuž podobné se v dějinách Církve hledá dost těžko.
Pokoncilní heretici naplno předvedli, kam až jsou schopni to dovést, když je Pán Bůh nechá. Uvidíme, co vymyslí pro příště. Očekávám, že nyní se zaměří na destrukci rodin na teoretické rovině (rozvody, antikoncepce etc.). Na praktické rovině už to rozjeli dávno.
Je ovšem poněkud zvláštní, že pokud by byl Jan Pavel II. takový heretik a způsobil církvi tolik zla a takovou děsivou spoušť, jak tady mnozí tvrdí, zažil za to nejvýše 9 let očistcových útrap. Mně tedy, býti odpůrcem tohoto papeže, by to asi tak úplně „neštymovalo“. Pohoršení, o kterém tady je řeč, přece není žádná banalita…
ad: TP http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=wewanixdrole?book=Matt&no=20&_sourcePage=562egSOwYOijuU6PHfH-VA%3D%3D&__fp=peEla70mQScSMzf7PgLh6g%3D%3D
Pokoncilní heretici naplno předvedli, kam až jsou schopni to dovést, když je Pán Bůh nechá. Uvidíme, co vymyslí pro příště.
Podle zprávy agentury APIC by na závěr biskupského synodu mohla v říjnu 2014 proběhnout beatifikace papeže Pavla VI.
:-(*) :-G
Snad jedinou možností bylo během kanonizačních procesů tyto zpochybnit, pokud je to ovšem možné.
Teď už to nelze.
To je onen „kryptosedevakantismus“.
Pax
Jan
Jan, nezartujte, podla sucasnych cirkevnych predstavitelov moze byt svatym a mucenikom i neveriaci, konkretne o mucenikoch to hovoril i Wojtyla a Bergoglio.
Dokonca za Wojtylu sa to i ,,uradne“ Cirkvou prijalo.
Ak s tymto suhlasite, tak naozaj spochybnujete samu nauku Cirkvi.
Pane Nino..Jediné, o čem se v Římě snad za doby sv. Jana Pavla II., či snad později uvažovalo, bylo „martyrologium ekumeniczne“(odlišné od Martyrologium Romanum(!).
Což je něco
jiného,
než uznat za kanonicky svaté evangelíky a pravoslavné. …
Jde o jakýsi úctyhodný zápis věřících, kteří „bona fide“ za víru, byť ne plně ve shodě s vírou katolickou) položili život, nebo za ni tvrdě trpěli. Což neznamená u nich katolická beatifikace, či kanonizace….A že jich bylo!!. Zvláště na „východě“…
Uf.
Jan
Ad Takypijus: Možná by pomohlo otevřít nějakou předkoncilní dogmatiku, nejste-li na katolickou literaturu alergický, a přečíst si něco o trestech očistcových, odpustcích a očistci obecně. Třeba byste pak nepsal takové nesmysly.
nie su ekumenicki mucenici, to su vsetko nezmysly, co maju lutherani spolocne s mucenikmi?
A to sa neuvazovalo, ale vraj prialo, sam Bergoglio to tvrdil predstavitelovi lutheranov v Nemecku.
jasne, Wojtyla a Bergoglio tvrdili, ze mucenik moze byt aj nekatolik, i ked Cirkev uci opak. No, mucenictvo, z toho tradicne vychadzala i predstava svatosti.
Faktom je, ze tito exoti pod svatostou rozumeju nieco uplne ine, casto dokonca uplne protichodne tomu, co pod tym chapala Cirkev svata.
To je fakt, a s tym nic nenarobite. Ich svatorecenia su fraska, nie preto, ze to hovorim ja, ale objektivne, z pohladu tradicie Cirkvi a jej chapania svatosti.
Vy provokatére… Ale řekl jste si o to.
DICI (Documentation Information Catholiques Internationales
———————————————————–
Generální představený FSSPX J. E. biskup Bernard Fellay FSSPX : Lettre aux Amis et Bienfaiteurs n°82 (FRE) „Dopis přátelům a dobrodincům č. 82“
Traductions :
• (ENG) Letter to Friends and Benefactors no. 82
• (ITA) Lettera agli Amici e ai benefattori n°82
• (GER) Brief an die Freunde und Wohltäter Nr. 82
• (SPA) Carta a los amigos y benefactores n°82
• (POR) Carta aos Amigos e Benfeitores nº82
Děkujeme, Vaše Excelence Otče biskupe Bernarde Fellayi!
@ Takypijus :
Tak, moji milí, co teď s těmi svatořečenými papeži? Najdeme si nějakou obezličku, abychom mohli prohlásit, že papež František vlastně není žádný papež, takže jím vyhlášené svatořečení není neomylné? Anebo prostě uznáme, ža papežové Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou u Boha a máme je uctívat jako svaté? Já jsem rozhodně pro posledně zmíněnou možnost.
Vy provokatére… Ale řekl jste si o to.
Poslouchal jsem na TV Noe relativně přesně formuli této kanonizace a dle mého přímo implikuje neomylnost tohoto výroku.
Je zde vidět evidentní vůle vyjádřit slavnostně tento nezpochybnitelný fakt kanonického rázu. (nehrozí zde pouze prohlášení (tolerance) pro místní úctu, ale explicitní příkaz pro celou katolickou církev,
Takže jej kterýkoliv katolík na celém světě (a to kterého-li ritu) může veřejně uctívat v kdekoli v (místní)Církvi. a to jak „ve shromáždění“, tak při mši svaté. Stoprocentně víme, že jeho duše není zavržena v pekle a může tak jistě a aktivně za nás prosit, vyprošovat vše co je s Boží Vůlí shodné pro každého u nás.
Pax et bonum
Jan
PS. „DALŠÍ SANTO SUBITO“:) bych si přál:
msgre: Eugenio Pacceli, jeho sv. PIUS XII
tv noe není katolická, čiže co je z tohoto zdroje není pro mě směrodatné
Pouze překlad z Vatikánské televize
Paráda, Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou svatořečeni, kterýžto akt jako neomylný už nemohou zpochybnit ani (williamsonovští) lefebvristé.
Nevím, nad čím jásáte, Vaše radost z tohoto aktu je stejná jako radost červa z mrtvoly. O dalším vůbec neuvažuje.
O „kanonizaci“ Jana XXIII. a Jana Pavla II. budou diskutovat teologové i historici ještě dlouho; jasným faktem, přímo empiricky zjistitelným, ze kterého je nutno vycházet, přitom je skutečnost, že oba papežové patří mezi nejhorší papeže v dějinách Církve a světci samozřejmě nejsou. Blíže o tom a o stanoviscích dalších teologů římské školy pojednává Roberto de Mattei v tomto článku: http://rexcz.blogspot.cz/2014/04/kanonizace-rozhovor-cfn-s-prof-de.html který doporučuji ke studiu. De Mattei se zabýval profesionálně hlavně Janem XXIII. a dochází k tomuto přesvědčení: „Pokud jde o Jana XXIII., jsem si po pečlivém zvážení jistý, že byl jeho pontifikát objektivně škodlivý Církvi a je tedy nemožné hovořit u něj o svatosti.“ (Mimochodem, Roberto de Mattei není „lefebvristou“, „williamsonovcem“ ani ničím podobným; je to normální katolický historik, specialista na novodobé dějiny Církve, pohybující se v „oficiálních strukturách“ Církve.) Samozřejmě u Jana Pavla II. tento fakt jeho „nesvatosti“ bije do očí ještě mnohem více než u Jana XXIII. Hypotéza o tom, že Benedikt XVI. rezignoval pod nátlakem, nesvobodně, a že tedy Bergoglio není legitimním papežem, se samozřejmě vyskytuje od Benediktovy rezignace a Bergogliovy volby, ale také není možno ji jednoznačně potvrdit. Myslím, že bude lépe problém obou falešných kanonizací ponechat odborníkům a budoucímu rozhodnutí Církve a spíše se věnovat snaze o dobrý křesťanský život a modlitbám (samozřejmě nikoli modlitbám k oběma nesvatým papežům).
Rozhovor s de Matteim jsem se zájmem četl. Nicméně působí to na mě dojmem nepříliš přesvědčivé účelové chytristiky.
jasne, to nam chcete nahovorit, ze Bergoglio vie, co je svatost, svatorecenie, a podobne veci? Neprecenujete ho? Dost?
Neomylnost plyne z příslibů Ducha Svatého. Logicky pak Duch Svatý nedopustí, aby došlo pod pláštíkem neomylnosti k omylnému aktu, protože by tím nedostál svému příslibu.
Takze podla Vas boli omylni vsetci papezi za poslednych dve tisic rokov, ked tvrdili, ze mucenik nemoze byt nekatolik, kym Bergoglio verejne tvrdi opak?
Bergoglio ziadnych svatcov nikdy nevyhlasoval, takze ziadna neomylnost sa to vztahovat nemoze, to, co on nazyva a chape svatym nie je svatym podla ucenia Cirkvi, ba dokonca to iste uz Wojtyla robil, ba dokonca uznal i v cirkevnych dokumentoch ,,mucenictvo“ nekatolikov.
Pánové (a dámy?), nerad bych vyprovokoval nějakou zuřivou přestřelku, jak to tady bývá zvykem, ale…pokud vím, tak o tom, jestli kanonizace má povahu dogmatického aktu není v Církvi naprostá shoda. Nikdy to nebylo prohlášeno za dogma ani neomylným výrokem papeže, ani koncilu, pouze to byl (více méně do 2VK) většinový názor teologů, který byl zachycen i v díle Prospera kardinála Lambertiniho (pozdějšího papeže Benedikta XIV.). Ano, k tomuto stanovisku se kloní i sv. Tomáš Akvinský a mnoho dalších autorů. Nicméně, to ještě neznamená, že je to neomylná pravda. Z toho vychází např. i církevní historik prof.Roberto de Mattei, zde: http://www.cfnews.org/page88/files/6f68a916ecfd1824ca26cf802db0c2fc-217.html
a naopak mu oponuje teolog Donald Prudlo, zde http://www.crisismagazine.com/2014/are-canonizations-based-on-papal-infallibility . Ale ani ten netvrdí, že jeho názor (že kanonizace vyjadřuje neomylnost) je dogmatem.
Uznávám, že i postoj prof. de Mattei má určité praktické nedostatky, nicméně se mi zdá v zásadě přípustný. Tím nechci říct, že JPII nebo zejména JXXIII. (právě jehož svatost jmenovaný profesor zpochybňuje) nejsou v nebi. Já osobně si myslím, že s největší pravděpodobností tam jsou, byť zejména u druhého jmenovaného možná s velkou dávkou milosrdenství. Každopádně to však není dogma…
Děkuji za odkazy na rozhovor prof. Mattei. Je to celkem střízlivý názor; souhlasím s ním.
Ohledně kanonisací po DVK to nejsou jediné problémové. V úvahách o neomylnosti kanonisací by se mělo také zkoumat, zda samotný pojem kanonisace nedoznal změny. Domnívám se, že u těch svatých, kteří nejsou mučedníky, patří k pojmu jejich svatosti nejen to, že jsou v nebi (kde je jistě mnoho těch, kteří žili v mnoha, byť ne těžkých, hříších), ale že alespoň v posledním období svého života vykazovali heroické ctnosti a tak mohou být vzporem k následování.
K problematice bude mít Michal Semín přednášku 6. května 2014 v 18 hod v sále 318, 3. patro, Český Svaz Vědeckotechnických Společností, Novotného lávka 5, Praha 1.
Ano, mezi tradičními kruhy se diskutoval už kdysi třeba José Maria Escríva či Faustyna Kowalská
Neomylnost kanonizací se však přeci nezakládá na neomylnosti papežské, jak se teď někde píše s tím, že to vlastně nesplňuje podmínky pro neomylnost vyjádřené na 1. vatikánském koncilu. Kdyby se to odvíjelo od papeže, tak by se pak jistota o spáse daných svatých nevztahovala na ty starší, kteří žádným řádným procesem neprošli.
Stejně tak je pochybné mluvit o úmyslu daného papeže a o tom, jak on chápe svatost. Tím opět zpochybníme i svatost těch, které papeži nesvatořečili, ale jejich kult byl povolován ještě biskupy s pojmem svatosti tenkrát někde dost nejasným.
Neomylnost svatořečení se vyvozuje z neomylnosti Církve, které se nemůže stát, že by ve svých modlitbách (breviáři, Mši sv., apod.) uctívala a žádala uctívat někoho, kdo by byl v pekle. A na tom nic nemění, jestli ten, kdo svatořečí, má nějaký úmysl něco neomylně vyhlásit nebo jestli chápe svatost tak, jak se chápat má. Božímu lidu je zřejmé, že dnešní svatořečení znamenají, že mají JPII a JXXIII uctívat, že jim mohou zasvětit oltář, kostel, sloužit votivní Mši apod.
Podobně je to s učením, které je všeobecné, i když nebylo slavnostně definováno koncilem či papežem. Jeho neomylnost se nezakládá na tom, že by ho někdo slavnostně prohlásil za zjevené, ale na tom, že není možné, aby se Církev jako celek takto mýlila ve věci víry nebo mravů. Kdo by takovému učení odporoval, hřešil by těžce proti víře herezí, ač učení nebylo slavnostně definováno.
Pokud někdo zpochybňuje platnost pokoncilních kanonizací, měl by tak činit důsledně a žádat přezkoumání i dalších případů, např. P. Pia, Maxmiliána Kolbeho, Anežky Přemyslovny, Zdislavy a dalších (možná by se dala dát výjimka těm, kteří byli blahořečeni ještě v rámci starého procesu). Je-li totiž problém ten, že papež nemá správný pojem o svatosti nebo kanonizace obecně nejsou neomylné, tak se to vztahuje na všechny případy.
Je-li něco na kanonizaci neomylné, pak je to akorát fakt, že daná osoba je v nebi, nic víc. Nevztahuje se tedy na to, že by kanonizace např. byla prospěšná pro Boží lid, že je kanonizována vhodná osoba apod. Dřív by se něco takového jako dnes sice nestalo, ale nic víc neomylného (pokud vůbec něco) na tom svatořečení není, takže mi nijak nebrání v tom tvrdit, že pontifikáty JPII a JXXIII patřily k nejhorším v dějinách, což je snadno dokazatelný fakt pro každého, kdo uvažuje jako katolík.
Jinak pro poctivost je třeba přiznat, že pokud někdo tvrdí, že kanonizace neomylné obecně nejsou, není nejspíš heretikem a proti víře těžce nehřeší, neboť neomylnost kanonizací nebyla slavnostně prohlášena a o tom, zda je to nauka všeobecná, existují alespoň důvodné pochyby. Takový člověk by však měl ze svého tvrzení vyvodit patřičné důsledky a ty se mi nezdají zrovna pěkné. Možná právě kvůli těmto důsledkům velká většina teologů (a myslím těch katolických, ne moderních heretiků) neomylnost kanonizací zastávala. Sv. Alfons např. tvrdí, že podezřelý z hereze už je i ten, kdo zpochybňuje neomylnost beatifikací.
Nevidím v těchto dvou kanonizacích dostatečný důvod k opouštění převládajícího názoru a zastávání najednou minoritního, méně důvodného stanoviska, když se problém dá vyřešit jednodušeji: prostě přiznat, že JXXIII i JPII jsou v nebi. Jak se chovali ke konci života, nevíme. Panna Maria přislíbila přijít se všemi milostmi potřebnými ke spáse k umírajícímu, který splní 5 prvních sobot, což, pokud vím, JPII udělal. Je-li zaslíbení Panny Marie pravé a JPII s nabízenou milostí v hodince smrti spolupůsobil, může být klidně v nebi. Obdobně JXXIII. S uznáním tohoto mám menší problém, než se zpochybňováním neomylnosti kanonizací.
Mno jo, akurat že KHS není Katolická církev, takže tahle její svatořečení, jsou asi stejně katolická, jako NOM katolickou mši svatou.
Nevím, jak lze oddělit člověka od jeho skutku a docela by mě to zajímalo. Špatný papež (dokonce nejhorší) je svatým, zatímco mizerný řeholník, který se provinil „pouze“ založením protestantské sekty, asi jen těžko. Nebo se Luthera tez dočkáme a katolická konzerva poslušně srazí podpatky? Něco tu hnije a smradek se siri z Vatikánu…
Jednoduše řečeno je to Boží dopuštění. A je třeba rozklíčovat na jedné straně neomylnost kanonizací, kterou za posledních 1000 let zastávali teologové jednomyslně, a svatořečení JXXIII a JPII.
Tady přeci nejde poslušnost, ale o ctnost víry, která velí věřit vše, co Bůh zjevil a skrze Církev katolickou k věření předkládá. Je-li František papežem a předkládá-li k věření, že JXXIII i JPII jsou v nebi, musíme se s tím vypořádat. Jedna možnost je to přiznat (řekl bych bezpečnější a důvodnější), druhá je zpochybnit jednu z premis. Tedy František není papežem nebo František nepředkládá k věření, že JXXIII i JPII jsou v nebi.
Další otázka je, jak se má zachovat kněz, když k němu někdo přijde a bude žádat sloužit Mši sv. ke cti JPII či JXXIII. Smí odmítnout?
Tohle já chápu, ale jak se vypořádat s tím, že katolický papež předkládá k uctívání „světce“, kteří evidentně postrádali katolickou víru?
Platí snad, že pokud by tento předložil k uctívání samotného Lucifera, katolík holt pokorně přijme tuto pravdu víry? To je přeci absurdní a především jdoucí proti víře a zdravému rozumu.
Tudíž – jejich intence je defektní, o tom přeci nemůže být sporu. Samotný fakt, že předkládá k uctívání nekatolíky jako katolické světce, svědčí s dostatku o tomto závěru. Myslím, že zbytečně pitváme něco, co je evidentní.
„Tohle já chápu, ale jak se vypořádat s tím, že katolický papež předkládá k uctívání “světce”, kteří evidentně postrádali katolickou víru?“
Jednoduše tak, že papež v této otázce není neomylný, tudíž může předložit k uctívání osobu, která by takto ctěna být neměla. Je to sice tragická chyba, ale papež se jí může dopustit. To však nebrání tomu podržet to, v čem to prohlášení neomylné je, tedy že taková osoba je v nebi.
Pastorační dopad takového svatořečení je jiná věc. Podobně nevhodnost NOMu mi nebrání uznat, že je v zásadě platný, ač jej odmítám navštěvovat. Stejně tak se nemusím účastnit veřejné úcty JXXIII či JPII. Soukromě se pak katolík vůbec může modlit ke komukoliv, o kom má důvodné mínění, že je spasen, třeba i ke své babičce.
„Platí snad, že pokud by tento předložil k uctívání samotného Lucifera, katolík holt pokorně přijme tuto pravdu víry?“
Neplatí, protože tvrdit, že Lucifer je v nebi by byla hereze. Na tvrzení, že JXXIII a JPII jsou v nebi, nic heretického není a není to ani nemožné. Když to tedy Církev neomylně prohlásí, nic mi nebrání tomu věřit.
„Tudíž – jejich intence je defektní, o tom přeci nemůže být sporu. Samotný fakt, že předkládá k uctívání nekatolíky jako katolické světce, svědčí s dostatku o tomto závěru. Myslím, že zbytečně pitváme něco, co je evidentní.“
Čili řešení otázky tím, že papež k věření nepředkládá, že by JXXIII a JPII byli v nebi, protože to k věření předložit nechce. Otázka je, jestli ta absence intence je tak jasná a dokázaná. Z formulace svatořečení totiž vyplývá, že to prohlásit chce a kdybychom se ho zeptali, zda to prohlásit chce, předpokládám, že by řekl, že ano. Nejsem si pak jist, zda tato otázka patří zrovna do kategorie prosté dovolenosti či nedovolenosti, aby stačilo jen důvodné minění a aplikování nějaký přemítné zásady. Je-li tedy i opačné mínění, totiž že papež intenci měl, důvodné, měl bych se ho dle zásady bezpečnosti přidržet.
Svatořečit Lucifera? Nikoli. Pokud věřím v papežskou neomylnost, nevěřím v ni jako v něco, co vychází z papeže jako člověka. Takže musím zároveň věřit i v to, že Bůh nedopustí, aby neomylně vyhlásil omyl. Třeba i za cenu nadpřirozeného Božího zásahu.
„Mno jo, akurat že KHS není Katolická církev, takže tahle její svatořečení, jsou asi stejně katolická, jako NOM katolickou mši svatou.“
To je ohavný williamsonismus. Fuj!
Jan Pavel II. a Jan XXIII. byli osobně velmi zbožní lidé. Jako papežové spíše selhali, a to s největší pravděpodobností bona fide. Nemyslím si, že jsou příliš následováníhodní, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jsou v nebi. Bůh je milosrdný – ono stačí, když disponovaný člověk přijme před smrtí poslední pomazání a s ním spojené plnomocné odpustky.
Tohle já chápu, ale jak se vypořádat s tím, že katolický papež předkládá k uctívání “světce”, kteří evidentně postrádali katolickou víru?
Co je to za nesmysl? Jak evidentně postrádali katolickou víru? Nějaký doklad toho by nebyl?
Mimochodem Jan Pavel II. není jen papežem Asisi, ale také papežem encyklik jako Veritatis Splendor či Evangelium Vitae. Co bychom dnes dali za to, kdyby papež psal takovéto encykliky.
Ad Hamish a jjstodola: Neformuloval bych to tak ostře (evidentně postrádat katolickou víru), ale napadá mi citát „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn“ z bodu 8 encykliky Redemptor hominis – viz http://kebrle.cz/katdocs/RedemptorHominis.htm . Přestože papež toto své tvrzení zlehčuje formulací „jistým způsobem“, vede to k popření rozdílu mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem. To se Kristus jaksi spojil i s Antikristem?
Samozřejmě, že Jan Pavel II ve svém působení jako papež měl své kladné stránky jako jsou zmíněné encykliky Veritatis Splendor a Evangelium Vitae. Svatost ale nezpochybňuje to dobré, co dotyčný učinil, ale to špatné, co udělal, i to, co opomněl, ač to patřilo k jeho povinnostem.
J. J. Stodolovi 16:14. S tím, co píšete, bych více méně souhlasil, ale nemůžu nevidět, jak to formulujete až násilně ve prospěch obou nesvatých papežů. Ano, také si myslím, že oba byli zbožní, ale není přece pravda, že „jako papežové spíše selhali“, protože selhali jednoznačně, strašně, hrozně, protože mají na svědomí největší krizi v celých dvoutisíciletých dějinách Církve. A neodvážil bych se říci, že jednali „s největší pravděpodobností bona fide“ – nebyli to přece žádní negramotní vesničané, ale kněží, biskupové, kterým se dostalo teologického vzdělání, kteří si tedy museli být vědomi toho, co páchají, zvláště když dělali to, co žádný papež před nimi nedělal (Assisi, synagogy, mešity…). Také bych neřekl, že nejsou „příliš následováníhodní“, ale že nejsou „vůbec následováníhodní.“ Na závěr píšete, že nepochybujete o tom, že jsou v nebi, zatímco já bych spíše řekl, že nevylučuji, že jsou v nebi. Píšete: „Bůh je milosrdný – ono stačí, když disponovaný člověk přijme před smrtí poslední pomazání a s ním spojené plnomocné odpustky.“ Ano, ale pokud jde o kanonizace, pro ně by přece nemělo stačit, že „disponovaný člověk přijme před smrtí poslední pomazání a s ním spojené plnomocné odpustky“ a pak jde rovnou na oltář; pak by byly kanonizovaných světců milióny. Rudolf Höss, hlavní velitel Osvětimi, tedy další negativní postava 20. století, která má na svědomí zhruba milión mrtvých, ale rovněž jednala „s největší pravděpodobností bona fide“ (a navíc na rozdíl od Wojtyły se mu nedostalo tak vysokého teologického vzdělání), se před smrtí v polském vězení taky vrátil ke katolické víře, litoval svých hříchů a „přijal před smrtí poslední pomazání a s ním spojené plnomocné odpustky“ (na smrt ho disponoval P. Władysław Lohn SJ), ale že bychom ho za to měli (byť třeba, jako Wojtyłu, až po uplynutí devíti let) kanonizovat?
Omlouvám se, Jiří, ale s člověkem, jenž hájí „subsistit in“ fakt nemá smysl pro katolíka vést diskusi o katolické víře.
Nic ve zlém.
Věc je jasná.
Nediv se, Hamishi, že někdo hájí „subsistit in“ proti desinterpretacím ze strany modernistů a tradicionalistů. Obě zmíněné strany si tento pojem vykládají tak, že jde o opuštění učení o výlučnosti Katolické církve. První nad tím jásají, druzí se pohoršují. Výklad Kongregace pro nauku víry ještě za Benedikta XVI. je jasný: pojmu „subsistit in“ je třeba rozumět tak, že Katolická církev a Kristova církev jsou totožné subjekty. Tuto interpretaci jsem vždy hájil a Magisterium ji potvrzuje. Co bys chtěl víc?
Ad dr. Zahradník. Nejsem člověk, který se bojí vyjádřit jasné názory, nicméně v hodnocení papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsem opatrný. Řekl bych, že jde o postavy kontroverzní – můžeme na nich najít klady i zápory, a to nejen na nich jako osobách, ale také na jejich pontifikátech. Nemyslím si, že je jejich svatořečení šťastné, to určitě ne, na druhé straně si netroufnu říct, že je neplatné. Nejsem ani tradicionalista ani konzerva, snažím se být katolíkem s vlastní hlavou.
I Jan Hus reagoval na obrovské pohoršení spojené s papežem a církevními hodnostáři. A i on předložil hypotézu o dvou církvích.
J. J. Stodolovi: To, co píšete o Husovi – a děláte to soustavně – přece není pravda; Husovo učení se nepodobá současným hypotézám o gnostické církvi, koncilní humanistické sektě atd., parazitující na pravé Církvi, ani v nejmenším. Hus učil, že praesciti, tj. lidé předurčení k věčnému zatracení, nejsou členy Církve (5. z jeho odsouzených vět) a taky že papež, který je zlý (malus), zvláště když je praescitus, není hlavou Církve, protože není ani jejím členem (20. věta). Zajímala ho tedy jednak eventuelní hříšnost katolíků, zvláště pak církevních hodnostářů, jednak jejich předurčení k věčnému zatracení, a o takovýchto hovořil, že nejsou členy Církve. Žádnou hypotézu o dvou církvích pochopitelně nepředkládal, to jste si teď vymyslel za účelem diskuse.
Dnes jde o něco úplně jiného. Nikoho nezajímají eventuelní soukromé hříchy Pavla VI., Jana Pavla II. atd.; jde o jejich učení a o učení jejich kardinálů, biskupů a kněží, které je prostě defektní. A nikdy přece nebylo pochyb o tom, že když katolík hlásá luteránské bludy, přestává být katolíkem a stává se luteránem; když hlásá kalvínské bludy, přestává být katolíkem a stává se kalvinistou; když hlásá modernistické bludy, přestává být katolíkem a stává se modernistou; když organizuje modloslužebné obřady, stává se modloslužebníkem nebo aspoň synkretistou. Dnes je problém v tom, že drtivá většina biskupů, kněží atd. hlásá nekatolické učení, ne že by hřešila nějakým nemravným životem (to sice někdy taky, ale to je jiná záležitost). To, že biskupové a kněží všichni vespolek hlásají nekatolické učení, se sice dříve také občas stávalo, ale obvykle jen v určitých oblastech – například v 16. století v severním Německu a Skandinávii biskupové a kněží postupně, během několika generací, přecházeli z katolictví k luteránství – na začátku 16. století bylo severní Německo se Skandinávií katolické a na konci téhož století už Církev v této oblasti téměř vymizela a nahradila ji parazitující (leckterými obřady a zvyklostmi si hrající na katolictví) luteránská sekta. Obdobně je tomu dnes, ovšem bohužel na celém světě – během několika generací Církev takřka vymizela a nahradila ji parazitující sekta, ať už ji nazýváme jakkoliv. Co je divného na prostém konstatování faktu, že drtivá většina kardinálů, biskupů a kněží přestala být věrnou katolickému učení (nebo, chceme-li být shovívavější, pohybuje se v jakémsi prostoru mezi katolictvím a herezí, lákáni jednou tam a podruhé onam) a od katolické víry postupně odchází? Dělo se to v 16. století v severním Německu, dnes se to děje na celém světě.
KHS je buď zavádějící označení banální skutečnosti, že v katolických strukturách se vyskytují nekatolíci (proti tomu tvrzení nic nenamítám), nebo heretické učení o dvou subjektech v rámci jedné církevní struktury. V prvním případě nejde o herezi, ale o nevhodný způsob vyjádření, v druhém případě se dle mého názoru o herezi jedná. I když tradicionalisté při vysvětlování obvykle hovoří v duchu první interpretace, při běžném užití termínu KHS mají dle mého názoru blízko k verzi druhé. Hus samozřejmě koncipoval rovněž dva subjekty alespoň implicitně – viditelnou Církev, která se nekryje s neviditelnou Církví předurčených ke spáse, i když s ní má některé společné prvky.
J. J. Stodolovi: Nechci to natahovat do nekonečna, ale aspoň konstatuji, že své původní tvrdé vyjadřování jste značně oslabil. O Husovi teď navíc připouštíte, že koncipoval dva subjekty už jen implicitně – ale i tak, jeho dvě církve, neviditelná (předurčených ke spáse) a viditelná, přece nemají nic společného se současným viditelným rozštěpením viditelné Církve na viditelné katolíky a viditelné heretiky, kteří se se svými názory nijak neskrývají a kteří tvoří v rámci stávající Církve nepochybně většinu; o předurčení ke spáse či předzvědění k věčnému zatracení (to bylo Husovo téma) dnes nikdo nediskutuje.
Pokoncilní modernismus tvoří určitý celek, má své struktury, takže označení za sektu či „církev“ (v uvozovkách) je docela případné. Sám říkáte, že nejde o nic jiného než o pouhý popis reality (nevím ovšem, proč píšete, že „zavádějící“), totiž toho, že v katolických strukturách se vyskytují nekatolíci (bohužel však nikoli jen „vyskytují“, jak to zeslabujete; oni mají jasnou převahu, a to i v kněžstvu a v hierarchii) – no vždyť ano, proto pořád nechápu, proč věnujete tolik energie tomu, abyste proti popisu těchto triviálních fakt, této banální skutečnosti protestoval. Když někdo konstatuje, že v severním Německu v 16. století drtivá většina katolíků včetně jejich hierarchie odpadla a vytvořila luteránskou sektu, není na tom tvrzení přece nic heretického; a když někdo obdobně tvrdí, že po II. vatikánském koncilu drtivá většina katolíků včetně jejich hierarchie odpadla a vytvořila koncilní humanistickou sektu, nechápu, proč by toto tvrzení heretickým mělo být. A jestli se Vám nelíbí označení „koncilní humanistická sekta“, vymyslete si nějaké jiné, to je přece zcela okrajový problém.
Chtěl bych upozornit ještě na další rozhovor prof. de Mattei (z 26. dubna), tentokrát nepřeložený do češtiny: http://www.conciliovaticanosecondo.it/articoli/giovanni-xxiii-un-papa-imprudente-che-tradi-il-suo-concilio-intervista-al-prof-roberto-de-mattei/ V rozhovoru, který je věnován pouze prvnímu z obou nesvatých papežů, tvrdí: „Jsem přesvědčen, že nepraktikoval křesťanské ctnosti heroickým způsobem, a to počínaje ctností moudrosti.“ Připouští taky jistou Roncalliho konzervativnost, ale říká: „Jan XXIII. nemodifikoval katolickou doktrínu, ale pastorační praxi. Ale modifikace praxe s sebou nevyhnutelně nese změnu doktríny.“ Přitom zdůrazňuje: „Je vskutku zřejmé, že nebýt povýšen ke slávě oltáře neznamená jít do pekla. Jinak bychom se museli domnívat, že jen málo z papežů a ještě méně z věřících je spaseno! Jen Bůh zná posmrtný osud duší. Tím, o čem pochybuji, není věčná spása Jana XXIII., ale heroický charakter jeho ctností v řízení Církve.“ Ale jasné, že i de Mattei jen tápavě hledá východisko v opravdu zoufalé situaci v časech, kdy – jak říká – „dnes žijeme ve výjimečné době v historii Církve.“
Zapomněl jsem upozornit, že rozhovor s de Matteiem má docela pěkný a výstižný název: „Jan XXIII., nemoudrý papež, který zradil svůj koncil.“
V celé věci je otázka neomylnosti kanonisací podružná, pokud ta neomylnost pouze znamená, že dotyčný je v nebi. Jde o to, že ty dvě kanonisace jsou kanonisací zcela nevhodných osob za účelem potvrzení DVK. Možná, že se dá také očekávat beatifikace Pavla VI.
Jestliže nějaký vrah před popravou svého činu lituje a vyzpovídá se, můžeme být přesvědčeni, že bude v nebi. Jak dlouhý bude jeho očistec, netušíme. Ale je vhodné takového člověka kanonizovat, přestože už je v nebi?
Podstatné je, že uctívaný světec musí být vzorem, ať pro své mučednictví nebo svatý život (alespoň v posledním období svého života po svém obrácení).
ja som neni autorita, takze ano, spochybnujem vsetkych pokoncilovych svatych, proste nie som autorita, aby som si vyberal, samotne chapanie je tak pokrutene, ze nemozno jedneho zrejme dobreho prehltnut s jednym falosnym.
A este raz, sam Wojtyla aj Bergoglio pripustili, ze napr. mucenictvo chapu uplne opacne ako ho chape Cirkev. Tak ako o com rozpravate? Pre tych kacirov neni svatost to, co nou je, ale to, co za nu oni subjektivne povazuju, to je nad slnko jasnejsie, sami to verejne doznavaju a su na to hrdi este.
Bergoglio povie, ze zelena je cervena, a vy tvrdite, ze tomu mame verit, no ale katolicizmus je racionalne nabozenstvo, klamstva a demagogia su typicke pre sekty a klamarov, a to je cesta Bergoglia a jeho slobodomurarskej sekty, ktora parazituje na Cirkvi, docasu, vdaka Bohu
Promiňte, ale jaké „nepěkné důsledky“ z pochybnosti o bezvýjimečné neomylnosti kanonizací máte na mysli? To, že tuto otázku ponechám jako tajemství, s tím snad lze žít. Nevyplývá z toho ani, že se nemohu modlit ke světcům s nimiž mám vztah, ani že v naprosté většině případů Církev jistě kanonizovala ty správné. A to, že si v určitých konkrétních případech ponechám jisté pochybnosti (aby slovy profesora de Mattei nebyly zničeny racionální předpoklady víry) na tom nic nemění. Tím samozřejmě neříkám, že v nebi ani tyto sporné osoby – obecně vzato (nechci to vztahovat a zužovat na jmenované dva papeže) nejsou. Tento přístup jen reflektuje, že tato otázka nebyla dosud s konečnou platností vyřešena. Proč trvat (pozitivně tvrdit, ne jen připouštět !!!) na tom, že v posledním okamžiku dotyčné osoby litovaly (opět se netýká jen těchto konkrétních osob), když pro to nesvědčí ani sebemenší náznaky.
sv. Jan Pavel II, „nevolník Marie vždy Panny“(podle sv. Ludvíka Maria Grignona) zemřel, pokud se nemýlím, na První sobotu v měsíci v předvečer svátku Božího Milosrdenství (sv. Faustyna Kowalská), který (resp. vše kolem sv. Faustyny) (proti mínění více theologů(!) sám osobně vybojoval. (sv.Faustyna to měla „nahnuté“). Jestli toto není „signum“ tak co už? Jistě. Nehledat ve všem mnoho příčinnosti a nebýt lehkověrní, nicméně Bůh znamení dává.
Pax
Jan
Jan, Stalin zakazal v Rusku potraty, obmedzil rozvody, povolil pocas a po vojne vacsiu slobodu pre schizmatikov, povedane Vasimi argumentami, ak toto nie je dovod na svatorecenie Stalina, tak co potom?
Nezabudajme na toho mladika, ktory pochadzal z ulice Jana XXIII., a nestastne zahynul, ked ho zavalil ohyzdni a nevkustny pamatnik (trefne sa hodiaci k Wojtylovmu nevkusu a ohyzdnemu pseudovkusu) na pocest Wojtylu v tychto casoch ,,svatorecenia“.
Nebolo aj to znamenie?
nevolník Panny Marie a přítel Misericordiae Domini napsal cosi, čemu mohou rozumět, souhlasit s tím, těšit se z toho a potvrdit jen duchovní lidé, kteří se stali Božími přáteli, přáteli Kříže či dušemi-obětmi – takovým byl i Jan Pavel II.
ad Jan: No právě. „Signum“ v tom vidím. Pokud známe postoj Svatého officia ke Kowalské a teologické potíže (týkající se prominutí hříchů) a to jak se ve věci angažoval Wojtyla, pak je to opravdu výmluvné znamení..
V každém případě JP2 nevykazoval heroické ctnosti a rozhodně nežil svatě neboť činil akty ke škodě duší (Assisi aj.). Možná si jejich dopad neuvědomoval a subjektivně jednal v dobrém úmyslu, jenže posouzení svatosti se nezakládá na úmyslech, ale na objektivních činech. „Svatořečen“ tedy mohl být jen za předpokladu, že se změnil koncept „svatosti“ a celá procedura beatifikace i kanonizace byla navíc zeslabena. Toť vše.
ad Jan a „… nicméně Bůh znamení dává“: viz např. zde. Jinak to, že Jan Pavel II. zemřel v předvečer svátku, který sám „vybojoval“, je sice zajímavá souvislost, ale obávám se, že z ní lze těžko něco vyvozovat (resp. z ní by bylo možné vyvodit zcela protichůdné závěry) a že toto zůstane do konce časů tajemnstvím.
Pro ChI. Tím nevolníkem jsem nemyslel sebe, ale Jeho Svatost sv. Jana Pavla II.
Děkuji
Tento rozbor se mi docela líbí, taková interpretace se mi jeví jako skousnutelná.
Dnes byl svatořečen 2. vatikánský koncil. Mimochodem, celý den jsem poslouchal rozhlas, zda uslyším nějakou „myšlenku“, a za zmínku stojí tato (Radiožurnál někdy kolem poledne): „U Jana XIII. sice nemáme 2. zázrak, ale fakt, že svolal 2. vatikánský koncil“ již je dostatečným důvodem ke svatořečení…
Ano, to je ten největší důvod, proč vlastně ke svatořečení vůbec došlo – kanonisace II. vatikánského koncilu.
Očekávám, kdy začne beatifikační proces Pavla VI.
Ostatně, vážení diskutující, nechcete být také svatými a požívat úcty oltáře? Dnes už může být svatým kdokoliv…
Tyvole, vždyť svatým ne, že může, ale MÁ BÝT každý.
Už jste tedy postavil oltář vlastní zvěčnělé babičce?
Asi ne, že…
Usilování o svatost je povinnost každého katolíka
Hamish: Co to je za nesmysl??? Každý člověk je povinen usilovat o osobní svatost. Ale já nejsem ten, kdo má hodnotit druhé, jestli jsou nebo nejsou svatí. Ani svou babičku. Na to máme jiné autority.
Pochopitelně, máte pravdu, mea culpa, mea maxima culpa – byto to myšleno spíše ironicky, špatně však formulováno.
Pokud nejste tím, kdo má hodnotit druhé, jsou-li svatými, tak to nedělejte – vizte váš vlastní první příspěvek do této diskuse.
Pokud nechápete rozdíl mezi tím, když je někdo pozvednut k úctě a následování na oltář a svatostí vesnické babky, která zemřela smířena a zaopatřena, je mi vážně nesmírně líto.
Jistěže všichni máme být svatí, žít tak, abychom byli spaseni. Čehož každý dosáhne plněním jen těch poviností, které jeho stavu náleží. Oba papežová však povinosti svého stavu – nejvyššího pastýře Církve – neplnili ani zbla. To je katolíkovi nad slunce jasné. Vypínáte-li v okamžiku Františkovy lžikanonizace mozek, OK, ale nechtějte to i po ostatních, buďte od té nejpokornější lásky.
Dík
Bravó, Takypijus, a ja Vás podporím niekoľko citáciami z Písma. Je ich veľmi veľa, takže všetky tu uvádzať nebudem, len zopár na ilustráciu.
„Lebo neveriaci muž sa posväcuje v žene a neveriaca žena sa posväcuje v bratovi. Inak by boli vaše deti nečisté; ale teraz sú sväté.“ (1 Kor 7, 14)
„Veď v ňom si nás ešte pred stvorením sveta vyvolil, aby sme boli pred jeho tvárou svätí a nepoškvrnení v láske…“ (Ef 1, 4)
„…ale ako svätý je ten, ktorý vás povolal, buďte aj vy svätí vo všetkom svojom počínaní; veď je napísané: ,Buďte svätí, lebo ja som svätý.´“ (1 Pt 15 – 16)
Podobných výrokov je Biblia plná, takže Takypijus má jednoznačne absolútnu pravdu. Všetci máme byť svätí, aj keď nie všetkých z nás bude Cirkev uctievať ako svätcov. K tomu nás povolal náš Pán
Dovolte Ignáci abych Vám poděkoval. Za to že jste tuhletu debatu nezačal.
To že je někdo kanonizovaný světec ještě neznamená že se na něho musíme v soukromé pobožnosti povinně každý obracet a prosit ho o pomoc a přímluvu. Můžeme si vybrat, ke komu nás srdce táhne. Koho nám rodiče vybrali za patrona. Popřípadě také můžeme oslovit toho kdo nějakým způsobem přišel již tady na zemi do styku s tím za co prosíme. Když se třeba modlíme za ty kteří ho umučili a za jejich potomky. Za ty kteří ho během života nejrůznějším způsobem trápili stejně jako za ty kteří ho měli rádi. Svatý Pius X. mi připadá vhodným přímluvcem za všechny, z hlediska vztahu k tradici. Právě tak nejsou pro nás povinná ani církevně uznaná zázračná zjevení.
Zlořečit svatým je veliká ohavnost. Veřejně i v duchu. Také bychom se na ně neměli dívat jako na členy či celebrity svých klubů a zájmových skupin,jak se to někdy dělo i v dřívějších dobách. Když třeba obyvatelé znesvářených městských států navzájem odmítali svoje patrony, nebo se alespoň hádali a uráželi který z nich je lepší. Měli bychom vzít v potaz i to že bychom často měli tendence odmítat i ty největší pilíře a učitele Církve, kdybychom patřili mezi jejich současníky a vídali jich ve skutečné i zdánlivé slabosti a hříchu v různých životních etapách. Doma jak známo nikdo není prorokem. Kdybychom se na ně nedívali tak trochu jako na jakési vzdálené a zvláštní bytosti, které toho s námi nemají mnoho společného.
Jestli se zajímáme o nějakého světce tak bychom se také měli podívat na celý jeho život. Nejenom na jednu epizodu, jakkoliv nám připadá důležitá.
Václav, tu je prave povinnost sa distancovat a odsudit tychto, Wojytlu a Roncalliho a ich pochybne svatorecenie.
Je to nevyhnutne. Nova omsa, novy ekumenizmus, a novy pseudosvati, novi pohanski panteon. To vsetko ma za ciel nahradit, a prekryt pravu Cirkev, sfalsovat Pravdu. To musi ist prec, modli nepatria k svatym. Wojtylove relikvie a podobne su pohanske modly urazajuce Boha, a musia byt, po vitazstve Cirkvi, nahadzane do ohna a spalene.
A mozno to bude zniet pre niekoho sokujuco, ale uvidite, ked zvitazi katolicka ortodoxia a na tron sv. Petra zasadne veriaci papez, tak to spozname i podla toho, ze da vyniest tela Wojtylu, Montiniho, a uz vtedy i Bergoglia a snad i dalsich, a necha ich, symbolicky spalit na namesti sv. Petra. Som osobne presvedceny, ze sa tak stane.
Jak mladé, Vaňáčovité?):)))
Jak protichůdné a ….přesto podobné.
Pohled „odinud“ …a taky out…
http://www.christnet.cz/clanky/5272/par_poznamek_k_nadchazejicimu_svatoreceni_dvou_papezu.url
Pax
Jan
Nejen @pomýlený Jan :
Možná by nebylo od věci, kdyby se NOM katolíci podívali také na tyto informace : http://www.chiesaviva.com/ (Následují odkazy na online PDF dokumenty.)
• (ENG) Karol Wojtyla beatified?… never!
• (FRA) Karol Wojtyla Bienheureux?.. jamais!
• (ITA) Karol Wojtyla Beato?.. mai!
• (ESP) Karol Wojtyla Beato?.. !nunca!
• (POR) Karol Wojtyla Beato?.. jamais!
Kniha + Dona Luigi Villy, která zastavila (bohužel dočasně) proces blahořečení papeže Pavla VI. :
• (ENG) PAUL VI beatified?
• (FRA) PAUL VI bienheureux?
• (ITA) PAOLO VI beato?
• (SPA) ?PAULO VI Beato?
Francouzský distrikt FSSPX uveřejnil brožurku, věnovanou papeži Janu Pavlu II., nazvanou Un Saint nouveau ? (PDF) – česky „Nový svatý?“, jejímž autorem je Ecône (kněžský seminář FSSPX).
@jjstodola :
“Mno jo, akurat že KHS není Katolická církev, takže tahle její svatořečení, jsou asi stejně katolická, jako NOM katolickou mši svatou.” [Hamish]
To je ohavný williamsonismus. Fuj! [jjstodola]
Nemáte pravdu s Vaším „-ismem“ : viz stať Jedna hierarchie pro dvě Církve. Převzato z Le Sel de la Terre č. 59, zimní vydání z roku 2006 – 2007. na blogu REX!
Ať je to jakýkoliv -ismus, v každém případě je přinejmenším herezi blízký.
A věcné argumenty k článku Dominikánů z Avrillé by nebyly? Hamish měl pravdu (viz komentář výše). Smutné.
Cho cho, zatímco wojtyliánský synkretismus ala Assisi jest fajným důvodem ke „svatořečení“.
Já fakt nevím, jestli si z nás děláte legraci, nebo hovoříte vážně, konzervičky 🙂
Zatímco tradicionalisté říkají, že jsou dvě Církve, což zavání herezí, papež Jan Pavel II. uspořádal toliko pohoršující setkání. Assisi je fakt humus, ale neznamená tvrzení „všechna náboženství jsou si rovna“. Jan Pavel II. nic takového nevyslovil, i když se bohužel často choval tak, že by se mohlo zdát, že má takový názor. Nehájím ohavnost Assisi, ale říkám, že neznamená nutně deklaraci hereze. Tradicionalisté naopak herezi zcela jasně formulují.
J. J. Stodolovi: Opravdu nechápu, proč Vás ta hypotéza o koncilní humanistické sektě tak rozčiluje, že Vás zlost dokonce nutí své odsouzení stupňovat – na začátku svého krátkého příspěvku tvrdíte, že toto učení jenom „zavání herezí“, a na konci už bez obalu prohlašujete, že „tradicionalisté naopak herezi zcela jasně formulují.“ Vždyť tato hypotéza vznikla jen proto, aby se pokusila o vysvětlení zoufalého stavu Církve, ke kterému velmi přispěl právě Wojtyła, z jehož množství nekatolických skutků je nejstrašnější právě to Assisi. Srovnávat tento Wojtyłův odporný zločin (těžko jinak nazvat skutečnost, když papež zorganizuje v katolických kostelích pohanskou modloslužbu, doprovázenou jakými synkretistickým sanhedrinem) s teologickou hypotézou, která se pokouší vysvětlit mimo jiné právě tento zločin, i když by tato hypotéza nebyla zcela korektní, a pokládat tuto hypotézu za něco horšího, mi přijde neuvěřitelné.
Ve španělskojazyčném světě už roku 1970 zformuloval podobnou hypotézu (ještě jen jako hypotézu, což dokládají četné subjunktivy a konjunktivy) Julio Meinvielle, a to v této podobě:
„Nepochybně není obtížné připustit, že veřejná Církev může být přemožena nepřítelem a přeměnit se z katolické Církve v církev gnostickou. Mohou existovat dvě církve, jedna veřejná církev, která bude velkolepá díky propagandě, s biskupy, kněžími a teology, reklamou vychvalovanými, a dokonce s papežem, jenž se bude chovat kolísavě; a druhá, Církev mlčení, s papežem věrným Ježíši Kristu ve svém učení a s jistým množstvím kněží, biskupů a věřících, kteří mu budou oddaní a kteří budou jako pusillus grex (malé stádce) rozptýleni po celé zemi.
Církví božských zaslíbení by byla tato druhá Církev, nikoli ta první, která by mohla zradit. Týž papež by stál v čele obou církví, které by zdánlivě a zvnějšku byly jednou Církví. Papež by svým kolísavým chováním dbal na to, aby zachovával dvojznačnost. Z jedné strany, vyznávaje doktrínu bez poskvrny, by tedy byl hlavou Církve božských zaslíbení, a z druhé strany, konaje skutky dvojznačné a dokonce zavrženíhodné, by se jevil být člověkem podněcujícím rozvrat a zachovávajícím veřejnou gnostickou církev.“
Mně to přijde až prorocké, jako kdyby geniální argentinský teolog už roku 1970 (!) viděl před sebou Wojtyłu, na jedné straně s Assisi, návštěvou v synagoze atd. atd. a na druhé straně s encyklikami „Veritatis splendor“ a „Evangelium vitae.“
Katolicke pravidlo je, ze kto sa modli s kacirom, je kacir. Wojtyla sa modlil s kacirmi, neni pre to nepristojne brat ho ako kacira.
A nebo koncilní církev není katolickou Církví a jen na ní parazituje?
A nebo je Balamandská deklarace JP2 herezí či se herezi blížícím aktem?
A nebo je Assisi a půltuctu dalších akcí do nebe volajícím pohoršením a výsměchem 1. Božímu přikázání?
To, že vaše plky některým nestojí za reakci a plýtvání časem, neznamená, že máte pravdu. Myslím všechny ty samozvané „učitelé“ – takypije, stodoly, dučáky..
Kromě toho z vás katolická láska přímo „čiší“. Jen stěží máte co vyčítat těm na druhé straně, které pro jejich horlivost kritizujete…
Místo smolení obsáhlých (a začasté neuvěřitelně diletantských) reakcí se radši pomodlete sv. růženec. Všichni.
Ad P. Zahradník: Zaplať Bůh za hlas rozumu! Díky. Teologických hypotéz je povícero a formulovali je bezpochyby pravověrní katoličtí teologové přesně z důvodu, který píšete, aby se pokusili vysvětlit do té doby nevídané věci, jež dnes už s většinou katolíků nehnou, natož aby lomcovali. Staří kněží, kteří ještě znali pravdy katolické Víry, byli po Assisi naprosto zděšení – všude po světě. Dnes už to nikoho z kněží v podstatě nezajímá a neřeší to.. Což je příznačné..
Sfalsovanie Cirkvi by nemohlo byt ucinne bez sfalsovania svatoreceni. Tie uzko suvisia napr. s mucenictvom, ved v prvych storociach Cirkvi boli skoro vsetci svati mucenikmi.
Uz Wojtyla a cirkevne vedenie za jeho cias prijalo to, ze i neverec moze byt mucenikom, zopakoval to Bergoglio na stretnuti s vodcom nemeckych lutheranov.
Potom sa nedivme, ze za takychto ,,svatych“ mozu byt vyhlaseni Wojtyla a Roncalli. Uz sa objavuju vyzvy i na svatorecenie napr. Martina Luthera Kinga, a podobne. Zatial sa ale ,,svatorecia“ len heretici, co sa za katolikov aspon vyhlasovali, a podobne.
Teraz sa pohorsujeme nad Wojtylom, ale ja verim, ze tych pochybnych ,,svatych“ za posledne desatrocia ,,tovarne na svatych“ je mnozstvo, len nevieme o nich tolko, tak nas to tak nevyrusovalo.
..
Katolickych svatych ma nahradit neopohansky panteon.
Pozrime sa na svatych z cias rimskej rise. Ti boli po koncile vyradeni, viaceri, a potlaceni Rimom. Napr. svatice, co si odmietli vziat pohana za muza, co odmietli neverca neuctivymi slovami, a podobne.
Boli prekazkou ekumenizmu, zmiesanych manzelstiev, pripomienkou skutocnej viery.
Tieto boli odstranene a namiesto nich mame Wojtylu. Nova ,,viera“ chce novych ,,svatych“, ci skor neopohansky modlosluzobnicky panteon.
Katolicka viera a katolicky svati. Bez kompromisu.
Katolici nesmu si nechat vnutit herezu. Diabol sa snazi herezu nam vnutit vseliak, teraz to skusi cez pseudosvatych, aby sme spolu s nimi prijali aj falosny ekumenizmus, otvorenost, zavrhli zdravu katolicku segregaciu, a liberalne reformy v liturgii a uceni Cirkvi sme takto prijali. Vychytrale, naozaj, ked si to clovek uvedomi, aky je diabol prefikany, neskutocne.Zlovolne vychytraly…
Vykopli sme ich oknom, vracaju sa nam dverami.
Nase deti, nasa mladez nesmie byt vedena prikladom tychto pseudosvatcov.
Ich modly nepatria do kostolov, a raz musia byt spalene. Aby z tohho popola opat povstala Cirkev svata.
servant, veľmi stručne. Ruženec sa modlím každý deň, pretože je to moja najobľúbenejšia, môjmu srdcu najmilšia modlitba. Som členom dvoch ružencových bratstiev. Mimochodom, veľkým ctiteľom Panny Márie bol aj pápež Ján Pavol II. Ale táto moja poznámka Vás zrejme popudí, ako každá poznámka, ktorá nie je presne podľa Vašich predstáv, takže prepáčte.
Píšem zásadne o Druhom vatikánskom koncile a jeho dokumentoch, ale nikdy som nepísal o Assisi. Neviem, prečo ma do toho zaťahujete. Možno sú moje príspevky diletantské, len neviem o čo sú lepšie tie Vaše. Ešte som nečítal nijaký Váš fundovaný príspevok.
K Vašej poznámke „Staří kněží, kteří ještě znali pravdy katolické Víry…“ To vari chcete vážne tvrdiť, že len starí kňazi poznali katolícke pravdy a súčasní kňazi ich nepoznajú? Poznáte aktuálny Katechizmus Katolíckej cirkvi, ktorý povinne musia poznať všetci kňazi, či už starí alebo noví? Ak áno, prečo píšete také alogizmy?
Píšete zaiste na vyššej úrovni, ako trebárs nino, a vo Vašich príspevkoch nie je toľko diabolskej nenávisti. Ak ale chcete obhajovať tú fanatickú nenávisť, ktorú tu šíri nino, potom nie ste o nič lepší od neho. Alebo mi snáď chcete povedať, že verejne potupné pálenie tiel mŕtvych pápežov na námestí sv. Petra, ako to navrhuje nino, je zhode s učením Katolíckej cirkvi?! Potom nie ste o nič lepší ako nino.
Pane Dučáku, ještě stručněji. To, že se modlíte denně růženec je dobře. Ostatně to by měl dělat každý katolík resp. měl by se modlit celý žaltář Panny Marie, tj. všechny tři růžence.
Ad Assisi: to se možná vás netýkalo, ale v zásadě je to jedno, neboť se excitovaně hlásíte k těm, kteří to tu řeší.
Ano, chci tvrdit, že stará generace kněží vyrostla na katolickém katechismu a v semináři získali pravověrnou formaci. Proto měli s Assisi velký problém ve svědomí. Ano, chci tvrdit, že dnes z modernistických seminářů vylézají modernističtí kněží. Jednak to vím z debat s nimi, jednak jsem obdržel krásné dopisy od některých z nich, kde mi to sami potvrdili a druhak to vidím z tristní situace katolíků dnes. Ano, znám onen bídný aktuální katechismus a je mi z něj smutno. Pokud ten dnešní kněží znají, pak se nedivím, že situace vypadá, jak vypadá. Doporučuji třeba katechismus Tridentského koncilu nebo Tomáškův, které vy jistě znáte, jak když bičem mrská.
Co se týče nina, nečetl jsem jeho příspěvek k pálením mrtvých papežů. Z toho, co píšete, připadal by mi stejně hloupý, jako vaše nebratrské výrony. V každém případě nemám moc čas ani chuť trávit na internetu čas čtením blábolů – z jedné či druhé strany.
Pokud jde o fundovanost příspěvků, myslím, že jsem vám již v minulosti na vaše příspěvky dostatečně fundovaně reagoval a k čemusi vás vybízel. Paměť mi slouží dobře a vy jste udělal jen dobrou věc, pokud jste se stáhnul. Bohu žel vám to moc dlouho nevydrželo.
Čili znova doporučuji, modlete se raději ty růžence a nechovejte se tak, jak ti, které vy a další kritizujete na druhé straně. Ohledně fundovanosti se mi chce pousmát, ale byla by to pýcha. A tak, ačkoliv mě to stojí značné úsilí, upustím od dalšího komentáře.
Přeji hezký večer a vše dobré..
nino, Vaše výlevy sú plné žlče. Píšete o pôsobení diabla, ale keď čítam Vaše výtvory, sú plné diabolskej nenávisti. Chcete údajne obrodiť Katolícku cirkev. Ale ako? Pálením mŕtvol svojich protivníkov? Píšete: „A mozno to bude zniet pre niekoho sokujuco, ale uvidite, ked zvitazi katolicka ortodoxia a na tron sv. Petra zasadne veriaci papez, tak to spozname i podla toho, ze da vyniest tela Wojtylu, Montiniho, a uz vtedy i Bergoglia a snad i dalsich, a necha ich, symbolicky spalit na namesti sv. Petra. Som osobne presvedceny, ze sa tak stane.“
Je vari pre odporcov Druhého vatikánskeho koncilu typická túžba verejne spáliť telá svojich protivníkov? Potom ďakujem Bohu, že k nim nepatrím. Ježiš predsa povedal: „Ale ja vám hovorím: ,Milujte svojich nepriateľov a modlite sa za tých, čo vás prenasledujú, aby ste boli synmi svojho Otca, ktorý je na nebesiach.´“ (Mt 5, 44-45)
Evanjelista Lukáš píše: „ Ale vám, ktorí ma počúvate, hovorím: ,Milujte svojich nepriateľov, dobre robte tým, čo vás nenávidia, žehnajte tým, čo vás preklínajú, a modlite sa za tých, čo vás potupujú!“ (Lk 6, 27-28)
A na inom mieste ten istý evanjelista píše: „Ale milujte svojich nepriateľov, dobre robte, požičiavajte a nič za to nečakajte!“ (Lk 6, 35)
nino, Vy chcete o sebe tvrdiť, že ste pravý katolík? Kam sa podela Vaša láska k blížnemu, ktorá je základom katolíckej viery? O čo ste Vy lepší ako tí, ktorých kritizujete?
Okrem toho, bolo by dobré, keby ste sa naučili buď spisovnú slovenčinu, alebo spisovnú češtinu, pretože tá Vaša hatmatilka nie je ani slovenčina ani čeština. Píšete „ja som neni autorita“. Správne po slovensky by to malo znieť takto: „ja nie som autorita“. Ďalší Váš excelentný text: „Pre tych kacirov neni svatost to, co nou je, ale to, co za nu oni subjektivne povazuju, to je nad slnko jasnejsie, sami to verejne doznavaju a su na to hrdi este.“ Správne po slovensky by to malo byť takto: Pre tých kacírov nie je svätosť to, čo ňou je, ale to, za čo ju oni považujú. Je to nad slnko jasnejšie, sami to verejne priznávajú (výraz doznávajú je nespisovný) a sú na to ešte hrdí.“
Ak by ste sa dokázali zbaviť svojich dvoch necností: nekatolíckej nenávisti voči oponentom a množstvu gramatických a štylistických chýb, možno by Vaše výplody boli príťažlivejšie.
servant, modlím sa nielen ruženec, ale každý deň sa modlím aj tieto modlitby: sedemkrát Otče náš a Zdravas Mária na základe prisľúbení, ktoré dal Pán Ježiš svätej Brigite zo Švédska, ďalej modlitbu matky Eugénie „Boh je môj Otec“, „Litánie k Duchu svätému“, „Modlitbu ku svätému Michalovi archanjelovi“ pápeža Leva XIII. S manželkou sa modlíme Liturgiu hodín, ale – sypem si popol na hlavu – manželka sa modlí breviár poctivejšie ako ja. Ja ho často vynechávam, ale Liturgia hodín nie je pre laika ako som ja povinná. Okrem toho strelné modlitby a rôzne príležitostné modlitby, aktuálne v ten ktorý deň.
Kedysi ste mi odporúčali dovzdelávať sa. Toto Vaše vrelé odporúčanie prišlo neskoro. Už dávno pred ním som sa totiž neustále dovzdelával. Vlastne dovzdelávam sa celý život, celých tých 61 rokov svojho života. Deň, v ktorý by som sa nenaučil niečo nové, by som považoval za stratený.
V jednej Vašej poznámke ste vyjadrili ľútosť nado mnou pre moju slepú poslušnosť pápežovi. Potom ale nutne musíte ľutovať aj svätého Ignáca z Loyoly, pretože on založil Spoločnosť Ježišovu, ktorej profesi okrem troch zvyčajných sľubov iných reholí, sľubu chudoby, čistoty a poslušnosti, robili aj štvrtý sľub bezpodmienečnej poslušnosti pápežovi. Automaticky teda musíte ľutovať aj svätého Františka Xaverského a vôbec všetkých jezuitských svätcov, pretože títo všetci museli sľúbiť absolútnu poslušnosť pápežovi.
Vytýkali ste mi, že mnohé moje príspevky sú krátke, kusé, vytrhnuté z kontextu. Nie je to moja vina. Kedysi mi „Duše a hvězdy“ uverejňovali dlhé články, v ktorých som sa mohol rozpísať podľa potreby. Lenže od istej doby som na indexe autorov tohto časopisu, takže moje dlhšie príspevky sa k čitateľovi nedostanú. Ak predsa len chcem reagovať, musím svoje články „potrhať na kusy“ a uverejňovať ich len v rámci diskusie. Preto sú krátke, kusé, vytrhnuté z kontextu. Nedávno som napísal obsiahly príspevok, týkajúci sa omše Pavla VI. Dokazujem v ňom ranokresťanské korene tejto liturgie a príspevok obsahuje aj kritický rozbor nedostatkov Ottavianiho intervencie. Pôvodný príspevok je na 16 strán formátu A4 a v kompletnom rozsahu ho uverejní jeden zborník na Slovensku. Poslal som do redakcie „Duše a hvězdy“ skrátenú verziu článku v rozsahu asi jednej tretiny pôvodného článku. Ak ho redakcia uverejní, budete si ho môcť prečítať, ak nie, pošlem Vám odkaz na internetovú verziu zborníka po uverejnení článku.
Viva Cristo Rey!
Tak to jse pašák, pane Dučáku! Hodně se modlíte, jste vzdělaný, dokonce publikujete – dostalo mě to do kolen..
A teď vážně: Ohledně vystavování na odiv toho, jak jsme dobří a často se modlíme, máme něco v Písmu svatém, viďte? Když jste vzdělaný, jistě vám to „docvakne“..
Pokud jde o slepou poslušnost papeži, je zřejmě potřeba, abyste se dovzdělával dál a dohledat si, co o vzdorování papeži říkají namátkou sv. Tomáš Akvinský, Juan kardinál de Torquemada OP, sv. Cyprián, sv. Řehoř, sv. Tomáš, Inocenc III., Pius IX., Adrian II., Suarez, Cajetan, Bellarmin, sv. Vincenc Lerinský a mnoho jiných. (To, že zrovna mně předhazujete sv. Ignáce mě rozesmálo, ale soukromé okolnosti samozřejmě nemůžete znát.)
Na tzv. „raněkřesťanské“ kořeny umělé, zkompilované mše Pavla VI., která nenavázala na žádnou přímou tradici, ale je ad hoc výtvorem (a ke všemu „banálním“, jak poznamenal dokonce i progresivista Benedikt XVI.) jste nepřišel vy, tenhle ideový konstrukt lze totiž vystopovat až k Bugninimu a bylo jím vícekráte argumentováno. V každém případě si moc rád přečtu vaší kritiku Ottavianiho intervence. Počítám, že v ní rozmetáte Des Laurierse, drtivě a nadobro.
Teofil kdesi níže píše, že se ještě diví, že na vás někdo reaguje. Já se zase divím, že vás pořád baví sem chodit prudit a zahlcovat to tu trollovacími příspěvky? Co takhle při vašem vzdělání zabrousit na nějaký protestantský web a obracet tam místní? Nás tradičních katolíků je málo, u protestantů budete mít jistě větší žeň. Zkuste to aspoň zvážit, budete s nimi mít velmi blízkou liturgii, názorově byste si mohli rozumět a můžete v praxi aplikovat váš skvělý ekumenismus.
Ještě však přece jedna věc. Někde v příspěvcích tady píšete cosi o vašich nepřátelích a vyjmenováváte je. Osobně bych se velmi ohradil, abyste mě nazýval nepřítelem, protože jsem nikdy netvrdil, že jste můj nepřítel.
Pán Dučák, mate pocit, ze ste tuna jediny, kto cital sv. Pismo, a teraz ste ma prekvapil?
Wojtyla neni moj nepriatel, nic s nim nemam, ziaden spor. Preco by som ho mal nenavidiet a co mu neodpustat?
I ked nad tym rozmyslam, tak tym, ze ma viedol k zatrateniu, tak by i otazka odpustenia z mojej strany bola prihodna.
No ale, o to ani nejde, on neublizoval primarne mne a nebol mojim nepriatelom, ale Bozim. Odpustat snad mam svojim nepriatelom, nie Bozim, to je vec Bozia, ja sa len mozem modlit, aby bol Boh k nemu milostivy.
Spalenie tiel na svatopeterskom namesti? No, pokial mate zmysel pre historiu, symboliku, a urcite historicke momenty, tak to ocenite, pokial nie, tak nie, s tym uz nic nenarobim. Neni to prejav nenavisti, ved im (dotknutym) to uz moze byt jedno, ale skor radikalneho vysporiadania s modlosluzobnictvom minulosti, ktore ma v sebe i tu historicku symboliku (spalenie tela, urcene pre kacirov v historii). Som presvedceny, ze to bude jednym zo symbolov obrody.
Co sa tyka gramatiky, tak naozaj skor mi je luto, ze uz neovladam dobre narecia z oblasti z ktorej pochadzam (aspon tri zakladne), nez spisovnu slovencinu. Ale v poriadku,, dohodnime sa, ak sa vy, Vychodniari naucite slovensky prizvuk, tak ja sa aj trochu povenujem tej spisovnej slovencine
Nehnevajte sa, nino, myslel som, že sa ospravedlníte za ten úlet so stupídnym nápadom verejne potupne spáliť telá mŕtvych pápežov na námestí sv. Petra. Vy ich však naďalej obhajujete. Obávam sa, že ste beznádejný prípad – ale, ako chcete. A čo sa týka slovenčiny, nepamätám sa, kedy som naposledy hovoril nárečím. Keďže sa v našej farnosti angažujem ako lektor a žalmista, intenzívne pracujem na tom, aby moja slovenčina bola čo najkvalitnejšia. Ubezpečujem Vás, že rozprávam po slovensky lepšie ako dialektom.
So zlom sa treba rozlucit v tomto pripade manifestacne a rezolutne, ciara musi byt jasna. Urobit hrubu ciaru, ktoru kazdy, i jednoduchsi ludia pochopia, v symboloch.
Som o tom hlboko presvedceny. Neda sa budovat nic stabilne na piesku, ale na skale.
Pozrime na Ruske dejiny, napriklad. Rusko prijalo grecke liturgicke reformy pred starociami. Kedze stredne vrstvy Ruska boli presvedcene, ze Moskva je treti Rim, a ruske nabozenstvo najcistejsim krestanstvim, tak sa postavili na odpor. Vysledkom boli desattisice mrtvych, mnozstvo vyhnanych, a nekonciace krvipreliatia.
Tie desattisice mrtvych, to boli casto napracovitejsi, najsikovnejsi a najschopnejsi ludia strednej triedy. Rusko z toho nespamatalo dodnes.
Potom prisiel car Peter, liberalnou historiografiou nazyvany ,,Velky“ a zacala westernizacia Ruska, a jeho protestantizacia. Zakazovalo sa tradicne ruske umenie, brady pre slachtu, ruske odevy sa zakazovali a podobne.
Oficialne schizmaticke nabozenstvo premenil na obycajny uradnicky aparat, necudo, ze duchovenstvo uz velky odpor nekladlo, velka cast tych, co to myslelo s nabozenstvom tam aspon nejako uprimne boli likvidovani uz cele desatrocia, pre odpor ku greckej luturgii.
Cize jedna vec sa nabaluje na druhu.
A potom to pokracovalo- Ruske elity sa kochali zapadnymi protestantskymi hodnotami, a precitlivenou kulturou, a voci poddanym pritom postupovali s azijskou brutalitou.
Tato neuprimna schizofrenia, hra na potemkinovske dediny nemohla skoncit dobre, a nakoniec skoncila cervenou revoluciou, ktora odstranila prehnitu a pokrytecku pseudoromanovsku dynastiu a nahradila ju komunizmom.
Ten prenasledoval vsetko ruske, ale postupne sa s nim cast Rusov stotoznila.
A po pade komunizmu su z toho vsetci popleteni. Niektori volaju po navrate prehnitych akoze- Romanovovcov na tron, niektori volaju po liberalnom tyranovi ako bol car Peter ,,Velky“, dalsi volaju po navrate komunizmu, ini podporuju hnutie so sebapopierajucim nazvom ,,Narodni bolsevici“, potom su tam Zirinovskeho liberali, co su vlastne nacionalisti.
Dnes su tito schopni vedla ikony Krista umiestnit obrazok Stalina.
A my sme v tomto podobni, na Zapade, vedla sv. Petra sme schopni umiestnit Wojtylu.
Toto vsetko je len jedno velke moderne sebapopierajuce protirecenie.
Nikde nad to nedovedie. Potrebujeme cistotu, jasnost a logickost a nemennost povodneho krestanstva.
Ak by Rusi chceli dosiahnut stabilitu, aspon na niekolko desatroci, museli by jasne sa vratit minimalne k tomu, co bolo pred nanutenim greckych obradov a drzalo dlho stabilnu spolocnost (ked uz nie k jednote s Cirkvou, pred schizmou).
Jasne znicit a poslapat dedicstvo Petra ,,Velkeho“, minimalne obrady vratit spat, poslapat dedicstvo Lenina a Stalina.
Neviem, ci aj Ruska vlajka nie je z cias cara Petra- este aj tu, byt nimi by som nahradil, minimalne prehadzal farby.
A jasne sa pozriet na ruske dejiny poslednych storori ako na narodne scestie.
Ze toto sa nestane, tak to znamena, ze Rusko stale stoji na hlinenych nohach, a jeho ista mravna a ekonomicka a mocenska obroda, ktorej sme aj svedkami (a ktoru i samozrejme podporujem) je velmi, velmi vratka.
..
To iste plati o nas, ak sa nedokazeme jasne a tvrdo rozlucit s negativami, pozriet triezvo a rozhodne na minulost, nedojdeme obrody.
Pozrime na Ratzingera, ten sa snazil, aspon najvypuklejsie excesy dat do istej struktury, aby to nenarazalo az tak ocividne s tradiciou (niektore zas nie) a podobne veci.
Kolki sme vraveli: ,,Podporujme ho, veci sa postupne, krok za krokom daju na poriadok“.
A vysledok? Dnes mame papeza Bergoglio, co pacha jeden skandal za druhym, uz mame ,,svatoreceneho“ Wojtylu, a skupina modernistickych a liberalnych kacirskych kardinalov pripravuje s poverenim papeza ,,reformu“ Cirkvi.
Rozchod s minulostou a modlosluzobnictvom musi byt jasny a rozhodny, a nekompromisny, lebo kazda polovicatost nas len stiahne ku dnu v buducnosti.
Musime odvrhnut to svetko zle, aby Cirkev opat mohla povstat- cista, pevna, krasna a velkolepa, ako nikdy predtym, a papezstvu sa opat vratilo postavenie, ktore mu pravom patri.
nino :
Spalenie tiel na svatopeterskom namesti? … Pokial mate zmysel pre historiu, symboliku, a urcite historicke momenty, tak to ocenite, pokial nie, tak nie, s tym uz nic nenarobim. Neni to prejav nenavisti, ved im (dotknutym) to uz moze byt jedno, ale skor radikalneho vysporiadania s modlosluzobnictvom minulosti, ktore ma v sebe i tu historicku symboliku (spalenie tela, urcene pre kacirov v historii). Som presvedceny, ze to bude jednym zo symbolov obrody.
Já Vám nino rozumím.
Obnova jednou určitě přijde – „Omnia instaurare in Christo!“ – a s tím, (neo)modernisté a (neo)protestanté nic nenaděláte. 😉
jjstodola, ďakujem Pánovi, že ste. Že ste na svete aj v tejto diskusii. Že sú na svete nielen zaslepení fanatici, ale aj ľudia, ktorí sa snažia „být katolíkem s vlastní hlavou“, ako ste to pregnantne napísali. V tejto diskusii som už zaregistroval mnohé útoky na Druhý vatikánsky koncil a jeho dokumenty, paradoxne však väčšinou od ľudí, ktorí koncilové dokumenty nepoznajú ani z rýchlika. Mnohí sa odvolávajú na to, čo napísal o koncile arcibiskup Lefèbvre, prof. Roberto de Mattei, či ktokoľvek iný, ale nikdy nepíšu o tom, čo sami zistili pri štúdiu koncilových dokumentov. Je nad slnko jasné, že dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu nie sú dokonalé. Veď ich písali ľudia a ľudia nemôžu tvoriť dokonalé veci. Na dokonalé veci má monopol Boh. Kto hľadá chyby v dokumentoch koncilu, zaručene ich tam nájde. Ja sám ich tam nachádzam, hoci som obhajca koncilu. Lenže ja nestaviam na nedostatkoch koncilových dokumentoch, ale na ich pozitívach. A garantujem každému, kto chce nájsť v dokumentoch Druhého vatikánskeho koncilu excelentné myšlienky, že ich tam nájde. Na dokumentoch Druhého vatikánskeho koncilu sa napríklad dá postaviť excelentná stratégia ekumenizmu. Jej základné pravidlá sú nasledovné:
1. KATOLÍCKA CIRKEV VSTUPUJE DO EKUMENICKÉHO DIALÓGU AKO JEDINÁ PRAVÁ CIRKEV, pretože Druhý vatikánsky koncil jasne a nedvojzmyselne deklaruje:
„Svätý cirkevný snem ponajprv vyhlasuje, že sám Boh dal poznať ľudskému pokoleniu cestu, po ktorej ľudia, slúžiac mu, môžu dosiahnuť v Kristovi spásu a blaženosť. Veríme, že týmto jedine pravým náboženstvom je katolícka a apoštolská Cirkev, ktorú Pán Ježiš poveril, aby ho šírila medzi všetkými ľuďmi, rečúc apoštolom: ,Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal.´ (Mt 28, 19-20). A všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä čo sa týka Boha a jeho Cirkvi. A poznanú pravdu sú povinní prijať a zachovávať.“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 1)
A vo vieroučnej konštitúcii Lumen gentium o Cirkvi sa píše: „Toto je jediná Cirkev Kristova, ktorú vo Vyznaní viery verejne uznávame ako jednu svätú katolícku a apoštolskú, ktorú náš Spasiteľ po svojom vzkriesení zveril Petrovi, aby ju viedol (Jn 21, 17), poveriac ho, ako aj ostatných apoštolov, aby ju rozširovali a spravovali (porov. Mt 28, 18 atď.) a na veky ju vztýčil ako ,stĺp a základ pravdy´ (1 Tim 3, 13). Táto Cirkev, ustanovená na tomto svete ako usporiadaná spoločnosť, jestvuje v Katolíckej cirkvi vedenej nástupcom Petrovým a s ním spojenými biskupmi…“ (Druhý vatikánsky koncil, konštitúcia Lumen gentium, č. 11)
Ak teda niekto pripisuje Druhému vatikánskemu koncilu tézu, že všetky náboženstvá sú si rovné a že neexistuje jedna a jediná pravá viera, je rovnaký klamár ako arcibiskup Lefèbvre, ktorý toto verejne prehlasoval. Nič také však koncil explicitne nikdy nevyjadril! Už som raz dal svojim oponentom ponuku, že prejdem do tábora kritikov koncilu v momente, keď mi dokážu, že Druhý vatikánsky koncil v niektorom svojom dokumente prehlásil rovnosť všetkých náboženstiev. Nikto zatiaľ nedokázal opak mojich tvrdení, zato sa šíria nevraživé útoky na moju osobu len preto, že sa snažím hájiť objektívnu pravdu.
2. CIEĽOM EKUMENICKÉHO DIALÓGU JE PRIVIESŤ VŠETKÝCH ĽUDÍ DO JEDINEJ PRAVEJ KATOLÍCKEJ CIRKVI, pretože Druhý vatikánsky koncil jednoznačne a nedvojzmyselne deklaruje: „Katolícku cirkev založil Kristus Pán, aby priniesla spásu všetkým ľuďom, a preto má naliehavú povinnosť ohlasovať evanjelium.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Inter mirifica, č. 3)
Dekrét Unitatis redintegratio o ekumenizme uvádza: „Dokonalá plnosť prostriedkov spásy dá sa totiž dosiahnuť jedine pomocou Katolíckej cirkvi Kristovej, ktorá je všeobecným nástrojom spásy. Lebo veríme, že jedine apoštolskému zboru, ktorému stojí na čele Peter, Pán zveril všetky poklady Nového zákona na budovanie jediného Tela Kristovho na zemi…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3)
V konštitúcii Lumen gentium o Cirkvi sa píše: „Tento svätý koncil venuje teda pozornosť v prvom rade veriacim katolíkom. A opierajúc sa o Sväté Písmo a podanie učí, že táto putujúca Cirkev je potrebná na spasenie… Preto by sa nemohli spasiť ľudia, čo by nechceli vstúpiť do Katolíckej cirkvi, alebo by v nej nechceli vytrvať napriek tomu, že dobre vedia, že ju založil Ježiš Kristus ako potrebnú (na spasenie).“ (Druhý vatikánsky koncil, konštitúcia Lumen gentium, č. 14)
3. KATOLÍCKA CIRKEV MÁ BYŤ UČITEĽKOU PRAVDY V EKUMENICKOM DIALÓGU, pretože Druhý vatikánsky koncil jednoznačne a nedvojzmyselne deklaruje: „Lebo podľa vôle Kristovej Katolícka cirkev je učiteľkou pravdy a má za úlohu hlásať a hodnoverne učiť Pravdu, to jest Krista, a zároveň svojou autoritou deklarovať a potvrdzovať zásady mravného poriadku…“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 14)
4. EKUMENICKÝ DIALÓG NESMIE V ŽIADNOM PRÍPADE NEZNAMENAŤ ZRIEKANIE SA KATOLÍCKEJ NÁUKY, pretože Druhý vatikánsky koncil jednoznačne a nedvojzmyselne deklaruje: „Bezpodmienečne treba jasne vyložiť celé učenie. Nič nie je tak vzdialené ekumenizmu ako onen falošný irenizmus, ktorým sa narušuje čistota katolíckeho učenia a zatemňuje sa jeho pravý a nepochybný zmysel.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 11)
Tie isté zásady v princípe platia aj pre medzináboženský dialóg. Viem, že sa teraz ozve nino, servantus a všetci moji úhlavní nepriatelia a budú tvrdiť, že som heretik, diletant, atď. Ale ak budete moje riadky čítať Vy, Takypijus a ešte snáď niekoľko ľudí, ktorí nemajú srdce z kameňa a hlavne: používajú najdôležitejší ľudský orgán, mozog, budú tie útoky a invektívy menej bolieť. Viva Cristo Rey!
pane Dučák, vy jste humanistický a levicoví šílenec, každou pravdu si obrátíte tak, jak potřebujete, divím se těm kteří na vaše bláboly reagují, že je to ještě baví
Pán Ducák, písete:
„Je nad slnko jasné, že dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu nie sú dokonalé. Veď ich písali ľudia a ľudia nemôžu tvoriť dokonalé veci.“
Ano ludia sú nedokonalí, no preco sú koncilové dokumenty nedokonalé a nejednoznacné , to priznal kardinál Kasper:
Kasper:
Dokumenty II. vatikánskeho koncilu sú úmyselne nejednoznačné
http://www.lifenews.sk/content/kasper-dokumenty-ii-vatik%C3%A1nskeho-koncilu-s%C3%BA-%C3%BAmyselne-nejednozna%C4%8Dn%C3%A9
Pápež František začína novú etapu realizácie II. vatikánskeho koncilu, uviedol kardinál Walter Kasper vo svojom článku publikovanom v denníku L’Osservatore Romano (4/12/2013).
Niektorí možno kardinálove vyjadrenia pochopia len ako špekulácie obdivovateľa, čitatelia by azda takýto úsudok mohli ešte zvážiť. Dôvodom je fakt, že pápež František ho pri svojej prvej pápežskej nedeľňajšej modlitbe Anjel Pána označil za „talentovaného a dobrého teológa“.
V každom prípade si však priblížime, o čom je článok bývalého prezidenta Pápežskej rady pre napomáhanie jednoty kresťanov prostredníctvom anglického prekladu Kasperovho článku od prispievateľa CNS Johna Thavisa.
Ohromujúce vyhlásenie kardinála Waltera Kaspera zverejnil denník L’Osservatore Romano. Uvažujúc o výzvach, ktorým čelí cirkev, a o stále nevyriešenom probléme „pravdivej implementácie II. vatikánskeho koncilu“ Kasper, s odkazom na dokumenty koncilu, uviedol:
„Na viacerých miestach museli [konciloví otcovia] hľadať kompromisné formulácie, v ktorých sú, v snahe ich vymedzenia, názory väčšiny často vyjadrené hneď vedľa názorov menšiny. Preto koncilové texty ako také môžu byť obrovským zdrojom rozporov a otvárajú dvere ich selektívnemu pochopeniu v oboch smeroch“ (kardinál Walter Kasper, L’Osservatore Romano, 12. apríl 2013).
Tieto kardinálove vyjadrenia v podstate potvrdzujú základnú tézu Michaela Daviesa a väčšiny tradicionalistov, a teda, že nejasnosti sú v samotných koncilových dokumentoch a sú predmetom množstva výkladov. Koncept koncilovej nejednoznačnosti popierajú viacerí konzervatívni/pop zástancovia a tvrdia, že dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu sú úplne jasné. Za súčasný zmätok sú podľa nich zodpovední odporcovia, ktorí zlomyseľne pretláčajú ich falošnú implementáciu.
Tradicionalisti, a čo je ironické, tiež Kasper, trvajú na tom, že deštrukciu, ktorá nasledovala po koncile, predvídali samotné koncilové dokumenty. Ak by aj konciloví otcovia nezamýšľali katastrofu, ktorá sa udiala po jej skončení (a väčšina sa zhoduje, že nie), výsledné listiny boli písané tak, aby umožnili progresívnu interpretáciu zo strany pokrokových teológov alebo biskupov. Kasper teda nesúhlasí s mantrou konzervatívcov o „dokonalých dokumentoch – nedokonalej implementácii“, potvrdzuje však kritiku tradicionalistov, že „nedokonalé dokumenty vedú k nedokonalej realizácii“.
Rovnaký názor zastával aj Benedikt XVI.. Medzi dokumentmi a ich realizáciou je úzke prepojenie.
Kasper však zašiel ešte ďalej. Nielenže pripúšťa, že „koncilové texty ako také môžu byť obrovským zdrojom rozporov“, navyše tvrdí, že tieto nejasnosti a potenciálne rozpory boli úmyselne naplánované. Konštatuje, že texty je možné rozlične interpretovať a nejednoznačné pasáže sú „kompromisnými formulami“ na uspokojenie dvoch protichodných strán. Takto je ich možné vykladať ortodoxným spôsobom, ale tiež môžu byť rovnako ľahko prekrútené progresívnymi stúpencami pre zdanlivú podporu ich intríg.
Práve to zosnulý Michael Davies nazval „časovanými bombami“ koncilových textov. Napísal: „Tieto ,časované bombyʻ ako nejasné pasáže vložili do oficiálnych dokumentov liberálni odborníci alebo experti – pasáže, ktoré by bolo možné vyložiť netradičným, progresívnym spôsobom po ukončení koncilu“ (Michael Davies, Liturgical Timebombs, Rockford, Ill: Tan Books, 2004, s. 23). Frázu „časované bomby“ si Davies požičal z knihy arcibiskupa Lefebvra A Bishop Speaks, ktorý v podstate tvrdil to isté. Rozhovor s Kasperom teda obsahuje priznanie, že v textoch sú nielenže časované bomby, ale že tam boli dokonca dané úmyselne a že v tejto otázke sa on a Lefebvre zhodujú. Je to veľké priznanie.
V článku sú aj iné zaujímavé Kasperove tvrdenia podkopávajúce ďalšie aspekty konzervatívneho videnia koncilu. Napríklad:
„Pre väčšinu katolíkov sú zmeny, ktoré priniesol koncil, súčasťou každodenného cirkevného života. Ale to, čo zažívajú, nie je veľký nový začiatok, ani obnova cirkvi, ktoré sa v tom čase očakávali, ale skôr cirkev, ktorá vyzerá staro a vykazuje jasné príznaky krízy.“
Vyhlásenie je v rozpore s prevažujúcou mantrou éry Jána Pavla II., že zažívame „novú obnovu“. Úprimne priznáva, že v skutočnosti tu máme krízu, hoci sú aj takí, napríklad kardinál Timothy Dolan, ktorí pokračujú v popieraní tejto zrejmej pravdy. Kasperovo jednoduché potvrdenie skutočnosti o cirkvi v kríze a o tom, že nezažívame sľúbenú pokoncilovú obnovu, má značný význam pre ďalší posun vpred. A aj keď si o Kasperovi môžeme myslieť čokoľvek, oceňujem jeho úprimnosť.
O zmätku, ktorý nasledoval po koncile, napísal:
„Pre tých, ktorí poznajú príbeh dvadsiatich koncilov považovaných za ekumenické, [stav zmätku] nebude prekvapením. Pokoncilové časy boli takmer vždy turbulentné. [Druhý] vatikánsky koncil je však výnimočný.“
Toto dôležité priznanie, o ktorom som už písal aj na iných miestach, skutočne odhaľuje podstatu hlavného argumentu konzervatívnych katolíkov. Tí tvrdia, že to, čo práve zažívame v modernej katolíckej cirkvi je normálne, pretože „po koncile je vždy zmätok“. Sčasti je to pravda, ale Kasper dodáva, že zmätok, ktorý nastal po Druhom vatikánskom koncile je „výnimočný“ a odlišuje sa od turbulencií predchádzajúcich období. Toto tvrdenie rovnako často používajú tradicionalisti. Druhý vatikánsky koncil nepovažujú len za ďalšiu cirkevnú udalosť so štandardnou úrovňou zmätku, ktorý vždy prichádza, skôr ho vidia ako nový druh cirkevného javu a nemôže byť jednoducho zaradený medzi koncily minulosti.
Potvrdzuje teda kardinál Kasper názory Michaela Daviesa, Lefebvra a tradicionalistov? Žijeme naozaj v čudných časoch.
Parafrázu Kasperových vyjadrení môžete nájsť tu alebo si môžete prečítať originál prostredníctvom prekladača Google na tomto blogu. Stránka denníka L’Osservatore Romano v angličtine ešte nezverejnila články z posledného týždňa, pridám však link, len čo bude k dispozícii.
Rýnská skupina na cele s free masonom – zednárom – murárom Suenensom + Murayom, Schillebexom, Rahmerom, Kungom a dalsími velmi dobre vedela, o co im ide!
A výsledok je chaos a úpadok katolíkov, nasilu vnútenými vymyslenými novotami, lepsie povedané, vytvorenie akejsi koncilovej novocirkvi s novoomsov na sposob kalvinistov.
Pater Amorth povedal jasne:
Znamená to tedy, že by mnoho biskupů a kněží nebylo katolíky?
AMORTH: Řekněme to tak: oni nevěří na pravdu evangelia. V každém případě bych je obvinil, že rozšiřují herezi. Ale rozumějte mi správně: dokonalým heretikem je někdo, kdo byl obviněn z bludu a dále na něm trvá. Dnes se nikdo neodváží obvinit biskupa, že nevěří v ďábla a v posedlost nebo že odmítá jmenovat exorcistu. Mohu vám jmenovat celou řadu biskupů a kardinálů, kteří jakmile se ujali vedení diecéze, zakázali exorcistům provádět exorcismy. To je bohužel škodlivý vliv některých biblistů, a mohl bych vám jmenovat některé velmi význačné osobnosti. My, kteří jsme s ďáblem denně ve styku, víme dobře, že má prsty i v některých liturgických reformách.
Například?
II. vatikánský koncil doporučil, aby se některé texty přepracovaly. Ale na to se nedbalo. Místo toho se vytvořily texty úplně nové. Vůbec se při tom nepomyslelo na to, že se tak věci nemohou zlepšit, nýbrž jen zhoršit. V této mánii bylo mnoho ritů, které vznikly v minulosti, odhozeno, jako by nás církev až do dneška podváděla a klamala a teprve nyní nastal čas velkých géniů a superteologů, superbiblistů a superliturgiků, kteří přesně vědí, čeho je církvi třeba. To je lež. Koncil chtěl pouze přepracovat některé texty a nikoliv všechny zavrhnout. I ritus exorcismu měl být korigován, nikoliv však znovu napsán. Každý z nás, který ad interim zkoušel nový ritus, musí dosvědčit, že nové modlitby jsou neúčinné. Pavel VI. veřejně protestoval proti tomu, že byl vypuštěn exorcismus z křestního obřadu. I z žehnání byla vypuštěna každá zmínka, že nás má Pán chránit před ďáblem. I Ježíš nás učil modlit se: Zbav nás od Zlého. V italštině je to chybně přeloženo: Zbav nás od zla. Nemáme být zbaveni od zla, jehož původ nikdo nezná, ale od konkrétní osoby, která nám škodí: od Satana.
Denně se potýkáte s ďáblem. Co bylo jeho největším úspěchem?
AMORTH: Vytvořit víru, že neexistuje. A to se mu téměř podařilo. I uvnitř církve. Náš klérus a náš episkopát převážně nevěří v ďábla ani v exorcismy a v neuvěřitelné utrpení, které může ďábel způsobit, a také nevěří v sílu, kterou používal Ježíš k vyhánění démonů.
V posledních třech stoletích se latinská církev na rozdíl od pravoslavných církví a také některých protestantských denominací namnoze vzdala úřadu exorcisty. A protože exorcismy se nekonají, nestudují a nikdo je neviděl, přestal v ně klérus věřit. Jsou celé episkopáty, které jsou proti exorcismům. Jsou celé národy, které nemají vůbec exorcisty: Německo, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko. Je to úděsný stav nouze!
Co je liturgická reforma, je jasné, ze je to o omsi, teda vedel, ze Bugnini bol mason – zednár – murár, ktorý zrusil modlidby a povymýslal nové a modlitbu ofertoria celú vyskrtol a nahradil ju stolnou zidovskou modlitbou z farizejského talmudu, v ktorom sa hanlivo píse o Jezisovi a Virgo Márii!
Ako bol jeden rítus a jeden jazyk silou cirkvi, tak je babylonský jazyk a rítus vítazstvom zlého!
Tá bezboznost na plázi v Riu to jasne dokazuje.
A ešte niečo, Teofil. Ja som presne citoval z dokumentov Druhého vatikánskeho koncilu. Ak dokážete, že tam nie sú tie texty, ktoré som citoval, a teda ma usvedčíte z klamstva, ospravedlním sa čitateľom ako klamár a podvodník. Ak ma však neviete usvedčiť z klamstva, je Váš útok na mňa prízemnou bezcharakternosťou.
ad Dučák:
To je pěkné, jenže já bych k ekumenismu citoval např. Unitatis redintegratio čl. 3:
„U bratří od nás odloučených se také koná nemálo posvátných úkonů křesťanského náboženství, které různými způsoby podle odlišné povahy jednotlivých církví nebo společností nepochybně mohou být skutečně zdrojem života milosti; je třeba je považovat za vhodné prostředky k otvírání vstupu do společenství spásy. Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické Církvi.“
K tomu bych k prvkům „posvěcování“ a „pravdy“, jež mají existovat mimo hranice Církve citoval výňatky z Lumen gentium čl. 8 (viz např.: „vhodné prostředky k otvírání vstupu do společenství spásy“ v nekatolických sektách) – To vše v protikladu k Extra Ecclesiam nulla salus.
Dále bych upřel pozornost namátkou na Dignitatis humanae v protikladu k Mirari vos, Quanta Cura, Quas primas, Libertas, Immortale Dei.. Nebo bych se díval na kolegialitu (Lumen gentium čl. 22).
Pokračovat ve výčtu pochybných prvků koncilu by se dalo pokračovat ad nauseam. Fakt ale nemám čas a chuť vám opakovat x krát omleté. Kupte si třeba Iota Unum od Ameria a chvilku si čtěte. (Jako osobu vzdělanou vás jistě neodradí, že český překlad tohoto monumentálního díla neexistuje a počtete si v některém světovém jazyce.)
Takže polopaticky: Na tomto pastoračním – zdůrazňuji pastoračním nikoliv dogmatickém koncilu – je jistě dobře přesně to, co je ve shodě s Tradicí. Pak je tu ale spousta nového učení, které je s ní začasté v rozporu, a to je nutné odmítnout. Čili nebezpečí koncilu je v tom, že mezi dobré ovoce přimíchal i ovoce jedovaté. Žádné hermeneutiky kontinuity na tom nic nezmění.
Prosím proto pěkně, přestaňte nás zahlcovat balastem a jděte se svým quasiprotestantským koncilem zkoušet štěstí mezi protestanty. A pro jistotu připojuji: kvalita diskurzu nerovná se jeho délka. (Přečtěte si, prosím, dvakrát.)
sakralny jazyk bol vzdy iny, nez ludovy. Starosloviencina ma este sakralnejsie postavenie na Vychode, nez latincina na Zapade, kym latincina sa pouziva v prave, medicine a podobne, starosloviencina je cisto vyhradena len pre liturgiu a nabozenstvo, a nie je hovorovym jazykom v krajinach, v ktorych sa pouziva na liturgiu.
Přesně tak, nino. Navíc staroslověnština nebyla hovorovým jazykem na území Velkomoravské říše ani v době cyrilometoďejské misie, bylo to staré nářečí makedonské, tedy nářečí Slovanů z rodiště svatých věrozvěstů (takto chápeme i slova písně Bože cos ráčil: „jazykem rodným Boží chválu pěli“).
Také není pravda, že cyrilometoďejská misie sloužila celou liturgii ve staroslověnštině, neboť papež Hadrián v listě Gloria in excelsis (kterým staroslověnštinu jako liturgický jazyk povolil) nařizuje: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4)“. Toto je podle mého názoru hezkou ukázkou organického vývoje liturgie, neboť je to v dobré shodě s pozdějším 9. can. TK (mše sv. nesmí být celá sloužena v národním jazyce) a tato tradice byla zachována až do Ordo Missae 1965 včetně. Je do očí bijící, nakolik se od této tradice a organického vývoje reforma Pavla VI. vzdálila i jen v tomto jediném ohledu.
Zde je ovšem otázka: Zda sv. Cyril a Metoděj nesloužil sv. liturgii Jana Zlatoústého nebo sv. Bazila Velikého. Ono „Gospodine pomiluj ny“ (možná bude starobyzantský zpěv). Lid pak „krleš“. (Kyrie eleison, Gospodi pomiluj). V církevních dějinách se to připouští u sv. Prokopa Sázavského. (výslovně u Kadlece, pokud se za ta léta nepletu.) Pak by tam latina nebyla (skoro)vůbec a Sv. Cyril a Metoděj byli vlastně „řecko-katolíci(!)
Pokud byla „liturgie sv. Petra“, pak spojením prvků západního a východního ritu.(což tehdy nebylo (prý) zapovězeno.
Pax
Jan
Markus, prekvapili ste ma svojím posledným príspevkom. Na rozdiel od minulosti je v tomto Vašom príspevku menej nenávisti, menej zloby, celkove je vyrovnanejší, uváženejší. Nech Vám to Pán oplatí! Preto – hoci som si zaumienil definitívne prestať posielať príspevky do tejto diskusie, urobím výnimku, aby som ocenil Váš kultivovanejší prejav.
Ak píšete o nejednoznačnosti dokumentov DVK, musím Vás upozorniť, že nejednoznačnosť som našiel aj v dokumentoch Tridentského koncilu. Neustále sa tvrdí, že Tridentský koncil 1545 – 1563) údajne zakázal používanie rodných jazykov veriacich v liturgii. Nie je to však pravda. Tento omyl vznikol na základe nesprávnej interpretácie koncilových dokumentov. Je nutné zdôrazniť, že samotný Tridentský koncil a priori neodmietol používanie rodných jazykov v liturgii. V príslušnom kánone sa uvádza, že musí byť odsúdený ten, kto tvrdí, že obrad rímskej Cirkvi „musí byť celebrovaný len v materčine“. (Tridentský koncil, sessio XXIl, [CANONES] de sacrificio Missae, can. 9, in: Denzinger, H. Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1911. č. 956)
Pri výklade tohto textu je najpodstatnejšie slovo „len“. Koncil neodsúdil tých, ktorí žiadali celebrovanie svätej omše v materskom jazyku, ale iba tých, ktorí žiadali celebrovanie svätých omší výlučne v materskom jazyku. Teda tých, ktorí žiadali úplné odstránenie latinčiny a jej úplné nahradenie materským jazykom. Tridentský koncil sa však nikdy explicitne nevyjadril v tom zmysle, že každá svätá omša v rodnom jazyku je zakázaná, a takisto nikdy nevyslovil radikálnu požiadavku, že sa omša musí celebrovať len v latinčine. Napriek tomu toto rozhodnutie koncilu začalo byť „interpretované tak, že je každá liturgia v ľudovom jazyku zakázaná.“ (Berger R. Liturgický slovník, Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 167)
Tridentský koncil sa teda v otázke liturgického jazyka nevyjadril jednoznačne, ale ponechal pootvorené dvere ďalšiemu vývoju. Nie je pravdivé ani Vaše tvrdenie: „Ako bol jeden rítus a jeden jazyk silou cirkvi, tak je babylonský jazyk a rítus vítazstvom zlého!“ Jeden jazyk a jeden rítus nebol v Rímskokatolíckej cirkvi ani pred Tridentským koncilom, ani po ňom. Veď som Vám to už raz vysvetľoval, ale aj Vy zrejme nedávate pozor. Takže znovu. Tridentský koncil nezamýšľal zavádzať absolútnu liturgickú uniformitu latinského Západu. Povolil sláviť liturgie s tradíciou staršou ako 200 rokov, takže dodnes ostali platné viaceré obrady, ktoré Rímskokatolícka cirkev poznala už pred tridentskou omšou. Liturgia Pia V., známa aj pod označením tridentská omša, bola síce pred zavedením omše Pavla VI. najslávenejšou omšou v Rímskokatolíckej cirkvi, no popri nej sa paralelne slúžili aj iné platné liturgie. Svoje obrady si takto ponechali niektoré rehole, ako aj diecézy Lyon a Braga. (Porov. Caban, P. Medzi Tridentom a Druhým Vatikánom. In Impulz. [2007]. ročník 3, číslo 1, [online].[cit.05.08. 2013]. Dostupné na internete: ˂http://www.impulzrevue.sk/article.php?181˃)
Okrem toho zostala zachovaná kontinuita rímsko-slovanskej liturgie v Dalmácii. Už viac ako tisíc rokov pred Druhým vatikánskym koncilom preložil sv. Cyril na Veľkej Morave latinskú liturgiu do jazyka, ktorému naši predkovia rozumeli. Aj v dobe, keď Veľká Morava v roku 907 zanikla pod náporom Maďarov, susedné slovanské národy zachovávali liturgické dedičstvo Veľkomoravskej ríše. Dielo solúnskych bratov našlo totiž široké uplatnenie aj mimo územia Veľkej Moravy, pretože slovanská liturgia a literatúra sa stali vynikajúcim nástrojom evanjelizácie slovanských národov. Metodovi učeníci ohlasovali evanjelium v Bulharsku, Chorvátsku, Bohémii a Poľsku. Bulharsko následne poslúžilo ako dôležitý misijný most pre pokresťančenie Ruska. (Porov. Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. ISBN 80-85223-34-1, s. 280)
V Českom štáte sa rímsko-slovanská liturgia udržala omnoho dlhšie ako na Morave a Slovensku, a to až do polovice 11. storočia. (Porov. Lacko, M. Svätý Cyril a Metod. Siedme vydanie. Rím: Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, 1992, s. 210) Neskôr sa síce aj tu prestala slúžiť, no tento obrad nikdy úplne nezanikol. Až dodnes sa slúži na pobreží Chorvátska, kde ho zaviedol veľkomoravský biskup Metod. (Porov. Lacko, M. Svätý Cyril a Metod. Siedme vydanie. Rím: Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, 1992, s. 179) Dalmácia patrí k tým regiónom, ktoré nikdy nepoznali latinskú omšu. Dodnes, teda už viac ako tisíc rokov, si tam zachovala kontinuitu rímsko-slovanská liturgia, ktorú schválil aj Tridentský koncil. Liturgickým jazykom tu bola staroslovienčina.
A napokon v platnosti zostali aj starobylé obrady ambroziánsky a mozarabský. Ambroziánska liturgia (milánska liturgia) sa dodnes slúži v milánskom arcibiskupstve a v niektorých údoliach Tessinu. (Porov. Malý teologický lexikon, Bratislava: Spolok Svätého Vojtecha v Trnave (v Cirkevnom nakladateľstve Bratislava), 1977, s. 22)
Táto liturgia si zachovala mnohé starobylé prvky. Ďalším starobylým, doposiaľ zachovaným obradom je mozarabský rítus. Jeho rozkvet nastal hlavne v 7. storočí vďaka viacerým významným španielskym biskupom, predovšetkým Izidorovi Sevillskému. „Nové vydanie Missale Hispano-mozarabicum sa uskutočnilo v rokoch 1991/1994.“ (Berger R. Liturgický slovník, Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 250)
Čiže jeden rítus a jeden jazyk po Tridente v žiadnom prípade nebol! A ešte ku kompromisom.
Pred mnohými stáročiami, keď sa ekumenizmus nazýval unionizmom, musela Katolícka cirkev takisto robiť kompromisy. Keď v roku 1054 došlo k schizme, ako formálny dôvod sa uvádzal spor o Filioque. V skutočnosti však príčiny rozkolu boli omnoho hlbšie.
Prvé pokusy o znovuzjednotenie boli takmer okamžite po schizme. Nemali však trvalejší úspech. K zlomu došlo v roku 1089, keď pápež poslal do Carihradu legáta, aby z cisára sňal exkomunikáciu a požiadal o otvorenie latinských kostolov v Carihrade. Carihradská synoda zase uznala vyškrtnutie pápeža z dokumentov za neplatné a v rozpore s právom, takže schizma prestala existovať. Synoda v Bari potvrdila byzantskú liturgiu a dovolila používať kvasený chlieb, Filioque bolo ponechané na slobode. Žiaľ Bohu, tento dejinný úspech ekumenizmu zmarili križiacke výpravy. Bol to však prededens, ktorý názorne ukazuje, že ochota k prijateľným kompromisom môže priniesť želaný úspech. Spor o Filioque, ktorý bol posledným klincom do rakvy jednoty Ríma a Carihradu, vďaka ochote ku kompromisu z oboch strán prestal aspoň dočasne rozdeľovať kresťanský Západ a Východ. Dôležité je stanoviť hranicu, po ktorú možno ustúpiť. Nesmú byť ohrozené dogmy, Desatoro Božích prikázaní, základné katolícke pravdy. V podružných otázkach však možno ustúpiť. Posledne to napríklad dokázal emeritný pápež Benedikt XVI., keď umožnil anglikánskym pastorom, ktorí konvertovali na katolícku vieru, dišpenz z celibátu.
Jednu vec si však na Vašom príspevku obzvlášť cením. Konečne sa tu niekto pozitívne vyjadril o pápežovi Pavlovi VI. Pán Boh zaplať!
Tento komentář dobře ilustruje problematičnost příspěvků pana Dučáka: Markus (na kterého patrně reaguje) se ve svém komentáři snažil doložit tvrzení, že koncilní dokumenty jsou nejasné (resp. mnohoznačné) a ukazuje, jak vyjádření kard. Kaspera překvapivě potvrzují dlouhodobé postoje tradicionalistů (zejm. podezření, že nejasné formulace byly protlačeny již se záměrem po koncilu na nich dále stavět pastorační praxi v rozporu k dosavadnímu učení Církve). Pan Dučák místo věcné polemiky reaguje „ak píšete o nejednoznačnosti dokumentov DVK, musím Vás upozorniť, že nejednoznačnosť som našiel aj v dokumentoch Tridentského koncilu“ (ukázkový argumentační faul „red herring“), pokouší se to podepřít „demaskováním“ údajné dezinterpretace kánonu TK (IMHO argumentační faul typu straw man) s odvoláním se na „neustále sa tvrdí, …“ (IMHO klam anonymní autority). 90% svého komentáře pak věnuje sáhodlouhému popisu obecně známých faktů ohledně zachování tradičních ritů při reformě sv. Pia V., což je vzhledem k podstatě Markusova příspěvku totální off topic.
servant, obávam sa, že som Vás precenil. Tvárili ste sa ako inteligent a ja som už bol v pokušení Vás za takého aj považovať, ale evidentne ste zaostali vo svojom vývoji. Princíp Extra Ecclesiam nulla salus sme si už raz vysvetlili. Vy ste však asi vtedy neboli v škole. Keďže sa medzi žiakmi občas vyskytnú retardovaní jedinci, treba im učivo častejšie opakovať. Takže znovu: Problematikou spásy nekatolíkov sa zaoberal už apoštol Pavol, ktorý hlásal, že do neba sa môžu dostať aj pohania. V Liste Rimanom píše: „A keď pohania, ktorí nemajú zákon, od prírody robia, čo zákon požaduje, hoci taký zákon nemajú, sami sebe sú zákonom. Tým ukazujú, že majú požiadavky zákona vpísané vo svojich srdciach, čo im dosvedčuje zároveň aj ich svedomie, aj ich myšlienky, ktoré sa navzájom obviňujú alebo i bránia; v deň, keď Boh bude podľa môjho evanjelia skrze Krista Ježiša súdiť, čo je skryté v ľuďoch.“ (Rim 2, 14-16) Podľa toho teda aj pohania, ktorí nie vlastnou vinou nepoznali evanjelium, môžu byť spasení, ak úprimným srdcom hľadajú Boha.
Situácia v Kristovej cirkvi sa však čoskoro začala komplikovať vznikom siekt, ktoré rozbíjali jednotu kresťanov. Predstavitelia Cirkvi museli reagovať a upozorniť kresťanov, ktorí opúšťali Katolícku cirkev, na to, že týmto krokom vystavujú svoju dušu smrteľnému nebezpečenstvu, pretože opúšťajú Kristovu cirkev, ktoré je jedinou spoľahlivou zárukou spásy. V 3. storočí vydal sv. Cyprián, biskup v Kartágu, spis O jednote Katolíckej cirkvi, v ktorom vyslovil zásadu: Mimo cirkvi niet spásy! (Ondruš, R. SJ. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých. Na Slovensku prvé vydanie. Bratislava: Tatran, 1991. ISBN 80-222-0277-0, s. 503)
Zásada „Mimo cirkvi niet spásy!“ jednoznačne platila pre tých, ktorí neomylne spoznali, že Katolícku cirkev založil Ježiš Kristus ako potrebnú na spásu duše a napriek tomu odmietali do nej vstúpiť, alebo v nej zotrvať, ak už boli jej členmi. Najväčší myslitelia Katolíckej cirkvi a aj najväčšie osobnosti medzi pápežmi si však veľmi dobre uvedomovali, že táto zásada nemôže platiť pre tých, ktorí nie vlastnou vinou nepoznali katolícku vieru. Boh chce spasiť všetkých ľudí, ako o tom píše apoštol Pavol: „Toto je dobré a milé pred Bohom naším Spasiteľom, ktorý chce, aby boli všetci ľudia spasení a poznali pravdu. Lebo jeden je Boh a jeden prostredník medzi Bohom a ľuďmi – človek Ježiš Kristus, ktorý vydal seba samého ako výkupné za všetkých, ako svedectvo v pravom čase.“ (1 Tim 2, 3-5)
Preto sa najväčší katolícki myslitelia snažili vyrovnať sa s problémom spásy nekatolíkov, ktorí nie vlastnou vinou nespoznali pravú katolícku vieru. Ako uvádza Bučko, už sv. Irenej v období patristiky tvrdil, že Boh sa zjavuje skrze svojho Syna všetkým, ktorým chce, kedy chce a ako chce. Pápež Klement XI. zašiel ešte ďalej a v roku 1713 odmietol názor, že Boh neudeľuje svoju milosť aj mimo Cirkvi. (Bučko, L.: Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. ISBN 80-85223-34-1, s. 398)
Podobné stanoviská máme doložené aj v iných prameňoch a zdrojoch. V jednom z nich sa uvádza: „Princíp ,mimo cirkvi niet spásy´ mal pôvodne povahu výstrahy kresťanov, ktorí síce patrili Cirkvi, poznali ju, a predsa zamýšľali opustiť ju. V tejto súvislosti znamená, že opúšťajúci Cirkev strácajú spásu. Až neskôr sa rozšíril na všetkých, ktorí de facto nepatria do rímsko-katolíckej cirkvi. S rigoróznymi formuláciami sa stretávame predovšetkým v bule pápeža Bonifáca VIII. Unam sanctam (1302)… a v dekréte Florentského koncilu pre jakobitov (1442)… Treba ich chápať na pozadí vtedajšej mentality. Vychádzalo sa z predpokladu, že evanjelium sa ohlasuje už po celom svete. Ak niekto teda nepatrí do katolíckej cirkvi, tak iba vlastnou vinou. Po objave nových svetadielov a kultúr Cirkev roku 1713 konštatovala, že i mimo nej je možná spása… Pius IX. vyhlásil, že Boh neodopiera svoju milosť tým, ktorí žijú podľa svedomia, ale bez vlastnej viny nepoznajú Kristovu cirkev, plnia však Božiu vôľu, tak ako ju spoznávajú…“ (Viem, komu som uveril, II. vydanie. Z nemeckého originálu preložil A. H. Mateje, Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1990. ISBN 80-7118-004-1, s. 270)
Pápež Pius IX. sa k tejto problematike viackrát verejne vyjadril. Vo „svojom príhovore Singulari quidam v roku 1854 bez okolkov vysvetľuje, že veta ,mimo Cirkvi niet spásy´ je formálnou pravdou viery, dodáva ale, že z tejto axiómy sú vyňatí tí, ktorí pravú Cirkev nepoznajú a nikto nemôže určiť hranice tejto ich nevedomosti.“ (Schumacher, J.: AUSSERHALB DER KIRCHE KEIN HEIL? [online]. [cit. 05.08. 2013]. Dostupné na internete: , s. 3)
Pápež sa doslova vyjadril: „Viera nás zaväzuje, aby sme verili, že nikto nemôže byť spasený mimo apoštolskú Cirkev rímsku, ktorá je jedinou spásnou archou, mimo ktorej musí zahynúť každý, kto sa v nej nenachádza. Napriek tomu však treba s rovnakou istotou vyznávať, že tí, ktorí žijú v neprekonateľnej nevedomosti pravej viery, nemajú žiadnu vinu tohto druhu pred očami Pána.“ (citované podľa: Schumacher, J.: AUSSERHALB DER KIRCHE KEIN HEIL? [online]. [cit. 05.08. 2013]. Dostupné na internete: , s. 3-4)
Ten istý pápež vo svojej encyklike Quanto conficiamur moerore, ktorá bola namierená proti indiferentizmu, označil v roku 1863 názor, že ľudia, ktorí žijú v omyle a mimo Katolíckej cirkvi, môžu dosiahnuť večný život, za závažný omyl, dodáva ale, že pre ľudí, ktorí trpia neprekonateľným nedostatkom poznania Katolíckej cirkvi, je predsa len možné omilostenie aj mimo Katolíckej cirkvi. (Pius IX., encyklika Quanto conficiamur maerore, 10. augusta 1863. .[online]. [cit. 05.08. 2013]. Dostupné na internete:
http://www.oocities.org/ar/magisterio_iglesia/pio_9/quanto_conficiamur.html)
Postačí to k Vášmu dovzdelaniu?
A čo sa týka ekumenizmu, Druhý vatikánsky koncil presne pomenoval situáciu. Ako ľudia nie sme my, katolíci, lepší ako protestanti. Jediné, čo je na nás lepšie, je to, že sme príslušníkmi jedinej pravej Cirkvi Kristovej. Naša viera je jediná pravá viera, ale my ako ľudia sme mnohokrát pohoršením pre inovercov. Nezabúdajme na to, že Adolf Hitler bol vychovaný ako rakúsky katolík. Aj preto je na svete katolíkom iba každý 6. človek. Nevydávame totiž pravé svedectvo Kristovej lásky. Nemáme teda právo vládnuť inovercom a nemáme právo ani na nejaké privilégiá. Práve naopak. Boh nás, katolíkov, bude pri Poslednom súde súdiť prísnejšie ako inovercov. Viac sme dostali a viac sme povinní aj dávať.
Koncil má jednoznačne pravdu. Aj mimo Katolíckej cirkvi sa vyskytujú duchovné klenoty. Ak už ste tak ďaleko zaostali vo svojom vývoji, pripomeniem Vám jednu skutočnosť. Pri svätom prijímaní sa modlime: „Pane, nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu, ale povedz iba slovo, a duša mi ozdravie.“
Tieto slová sú parafrázou slov, ktoré povedal Ježišovi rímsky stotník. Pohan! A my dnes hovoríme jeho slová pri najvýznamnejšej sviatosti, pri svätom prijímaní. Čiže Katolícka cirkev od najstarších čias preberala isté myšlienky dokonca aj od pohanov. Nikdy nebudovala okolo seba čínsky múr. Ten čínsky múr budujete Vy a Vám podobní diletanti. Takže, milý servant, až nás dobehnete vo svojom vývoji, ohláste sa mi. Ja viem, že teraz nahradíte nedostatok argumentov invektívami na moju adresu. Nič nové pod slnkom! To tu bolo už mnohokrát.
Opět se musím pousmát, protože vy vždy prostě běžíte tak trochu mimoběžně. Tak znovu dle hesla, že kvalita diskurzu se neodvozuje od jeho délky. Zásada, že mimo Církev není spásy samozřejmě platí. Taktéž samozřejmě platí, že možnost spásy má i ten, kdo nikoliv ze své vlastní viny, nepoznal katolickou Víru. I když dnes lze reálnost takové situace – i dle mínění většiny teologů – takřka zcela vyloučit. V každém případě také platí, že spásy může i nekatolík dojít výlučně skrze Kristovo mystické Tělo, tj. katolickou Církev, i kdyby to bylo v poslední vteřině života. Nikdo nepřichází do věčného království nežli skrze toto mystické Tělo. Ve vašem věku byste tuto jednoduchou pravdu mohl znát z katechismu svých dětských let. Nic z toho, co k této věci citujete (i když, přiznám se, čtu to velice zběžně a rychle), této pravdě (kterou jste ovšem nepochopil) neodporuje. Problematická místa koncilu však toto relativizují minimálně svým dvojznačným jazykem, který umožňuje nekatolický výklad. (A to vás ani nebudu zatěžovat tím, čemu se říká „quodammodos“ v koncilních textech.)
Ekumenismus si ovšem vykládáte velice svojsky. Tak jen krátce. Do koncilu se Církev považovala za nezpochybnitelně jedinou pravou Církev. Díky koncilu a zvláště po něm byla tato jasná pravda relativizována a to na základě dokumentů Unitatis redintegratio, Nostrae aetate a Dignitiatis humanae. Korunu relativizaci dává Lumen gentium se svým „subsistit in“.
Co, pane Dučáku, nechápu je, že končíte svou slovní průtrž slovy o tom, že vás jistě zahrnu invektivami. Na rozdíl od jiných diskutujících nemám pocit, že bych tak vůči vám někdy činil (kapka ironie je snad místy některým pochopitelná). Přece jen jste bratr ve Víře, i když poněkud zmatený. Chápu, že toužíte po jakési koruně „pravověrného mučedníka“ na tomto zaostalém blogu, ale netřeba si o to tak okatě říkat. Spíše mě děsí, jak jste se vy ve velmi krátké době stal nesnášenlivým a přepjatým. V každém případě bych vám rád sdělil, že pevně věřím, že ve vašem vývoji vás skutečně nedoběhnu. 🙂
servant, Vaša zlomyseľnosť je udivujúca. Zámerne ma znevažujete pred čitateľmi a prekrúcate moje vyjadrenia. Citujem Vaše slová: „Ve vašem věku byste tuto jednoduchou pravdu mohl znát z katechismu svých dětských let.“ To je bezcharakterné osočovanie. Ja sám som citoval z dokumentov DVK: „Preto by sa nemohli spasiť ľudia, čo by nechceli vstúpiť do Katolíckej cirkvi, alebo by v nej nechceli vytrvať napriek tomu, že dobre vedia, že ju založil Ježiš Kristus ako potrebnú (na spasenie).“ (Druhý vatikánsky koncil, konštitúcia Lumen gentium, č. 14) Takže klopete na otvorené dvere.
Mimochodom, o Druhom vatikánskom koncile sa hovorí, že priniesol veľké novoty, lenže v skutočnosti mnohé veci boli v Katolíckej cirkvi dávno pred koncilom. Ekumenizmus je tu už tisíc rokov. Len s tým rozdielom, že v dávnej minulosti sa nevolal ekumenizmus, ale unionizmus. Vďaka nemu vznikla napríklad naša Gréckokatolícka cirkev. Vtedy sa časť pravoslávnych veriacich vrátila do Katolíckej cirkvi.
Aj medzináboženský dialóg pozná Katolícka cirkev už celé stáročia. Dialóg s islamom nadväzuje na staré misijné tradície Katolíckej cirkvi. Za jeho prapriekopníka môžeme považovať svätého Františka z Assisi. Zakladateľ františkánskej rehole „odmietol myšlienku križiackych výprav, ktoré boli namierené proti moslimom a nie medzi nich.“ (BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 290) Už vtedy hľadal cestu dialógu s moslimami a „pri piatom križiackom ťažení proti mestu Damiette v delte Nílu (1217–1221) vyhľadal egyptského sultána, aby s ním viedol rozhovor o otázkach viery.“ (Kronika křesťanství, s. 178.
Najpozoruhodnejšie je však to, čo píše autor článku v Teologických textoch: „Súčasný koncept medzináboženského dialógu vtedy neexistoval, avšak pri tejto príležitosti šlo bezpochyby o dialóg – bola to pokojná výmena myšlienok dvoch súperiacich náboženstiev. V stane plnom kultivovaných náboženských mysliteľov a básnikov František predstavil svoju pozíciu. Z toho, že Jakub z Vitry uvádza, že diskusie trvali niekoľko dní, môžeme usudzovať, že sa ich zúčastnil celý rad diskutérov. Niekoľko dní boli František a Illuminato váženými hosťami v tábore moslimov. Podľa Jakuba z Vitry im bolo dokonca dovolené, aby kázali moslimským vojakom.“ (MOSES, Paul. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, 2011, ročník 24, číslo 2, s. 88)
A na inom mieste tohto článku sa píše: „František mal dosť času na to, aby pozoroval islamské náboženské praktiky, zvlášť modlitbu moslimov. Z jeho neskorších spisov vyplýva, že naňho urobilo hlboký dojem, ako vojaci vždy prerušovali svoju činnosť, aby sa obrátili na juhovýchod, smerom k Mekke, a klaňali sa Bohu až k zemi. Seyyed Hossein Nasr, významný islamológ z George Washington University, tvrdí, že medzi moslimami bola ústne rozšírená historka o tom, že sultán dal Františkovi kľúč od svojej súkromnej modlitebnej miestnosti.“ (MOSES, Paul. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, 2011, ročník 24, číslo 2, s. 88)
Čo sa týka dialógu Katolíckej cirkvi s náboženstvami Východu, jeho prapriekopníkmi boli už pred niekoľkými storočiami misionári Spoločnosti Ježišovej. Mateo Ricci (1552-1610), vynikajúci matematik a astronóm, dosiahol v Číne mimoriadne misijné úspechy vďaka úsiliu prispôsobiť sa čínskemu prostrediu, teda vďaka praktizovaniu akomodačnej misijnej stratégie, teda metódy prispôsobovania sa prostrediu pri misijnej činnosti, ktorá priniesla jezuitom mimoriadne úspechy pri ich misijnom poslaní. V prvom rade sa dôkladne naučil čínsky jazyk a postupne si čoraz viac osvojoval čínske zvyky. Až natoľko, že sa „usiloval nájsť súlad medzi konfuciánstvom ako oficiálnym čínskym nábožensko-morálnym učením a kresťanstvom.“ (BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 334)
Za významného predstaviteľa akomodačnej misijnej metódy je považovaný aj jezuita Roberto de Nobili (1577-1656), pôvodom šľachtic, ktorý evanjelizoval v Indii „ako príslušník najvyššej kasty brahmanov v rúchu hinduistického askétu (sanjásiho). Z cirkevných obradov odstránil všetko, čo odporovalo brahmanským zvyklostiam.“ (KOMOROVSKÝ, Ján. Boží štát v pralesoch a savanách Paraguaja (Realizácia utópie), s. 26)
Nebola to ešte taká koncepcia medzináboženského dialógu, aká sa rozvinula po II. vatikánskom koncile, ale dialóg medzi náboženstvami tu už existoval. Druhý vatikánsky koncil teda v tomto smere nepriniesol nič nové, iba povýšil tieto individuálne aktivity misionárov na oficiálnu doktrínu Katolíckej cirkvi.
Ale načo to tu donekonečna opakovať? Mám pocit, že je to ako hádzať hrach na stenu. Tak sa pozrime na vyhliadky ľudí, ku ktorým patríte, teda na vyhliadky odporcov Druhého vatikánskeho koncilu (DVK). Na rozdiel od relatívne jednotnej Katolíckej cirkvi sú odporcovia posledného koncilu rozdrobení a vytvárajú navzájom proti sebe bojujúce frakcie. Bratstvo svätého Petra, Bratstvo svätého Jozafáta, Latinská toulonská cirkev, Monachijská deklarácia, sedesvakantisti, sedeprivacionisti, konklavisti,… História sa opakuje. Keď vystúpil proti pápežovi heretik Martin Luther, jeho nová cirkev sa po čase začala drobiť. Keď vystúpil proti pápežovi heretik arcibiskup Lefèbvre, stalo sa to isté. Jeho hnutie sa rozpadáva ako domček z karát. Ste rozdrobení a ďalej sa drobíte. Navzájom medzi sebou bojujete a nemôžete jeden druhého ani cítiť. Sedesvakantisti proti konklavistom, konklavisti proti všetkým, atď. A FSSPX, toto hrdé dielo arcibiskupa Lefèbvra? Toto čítam v ich oficiálnych materiáloch: „Již rok a půl k nám přichází různé zprávy o dění uvnitř FSSPX. Vidíme, jak na podporu kněží vyloučených z FSSPX vznikají různá laická hnutí podpory po celém světě, vidíme biskupa Williamsona, který jezdí po celém světě po konferencích a hovoří o vnitřním boji uvnitř FSSPX, o falešné cestě vedení Bratrstva v Menzingenu, o dosazování těch představených distriktů ze strany biskupa Fellaye, kteří budou povolní vedení v Menzingenu, o pomalé a plíživé změně orientace FSSPX a to vstříc jednotě s Římem. Jsme svědky toho, jak se kněží a biskupové na obou stranách častují invektivami a nadávají si do nacistů, liberálů a zrádců. Jako kdyby skutečně duch Kristův, který má naplňovat zvláště duchovní katolické Církve zcela vymizel a pohoršení zavládlo. Mnozí z nás odebírají komentáře biskupa Williamsona a v něm jsme seznamováni se zákulisím vnitřního ideového tříbení uvnitř FSSPX po dobu minimálně posledních dvaceti let, dozvídáme se o skupině GREC, která byla zastoupena i kněžími z FSSPX, hovoří se o totálním selhání deset let trvajících doktrinálních jednání mezi FSSPX a Římem. Na druhou stranu pozorujeme deficit tvrdých protiliberálních názorů u kněží z FSSPX a stále častější diplomatická vyjádření biskupa Fellaye na adresu římských autorit.“
Nino tomu nasadzuje korunu a sníva o tom, že raz vytiahne na námestie mŕtvoly pápežov a bude ich verejne páliť. To je ďalší svetlý vzor pre inovercov, všakže? Ak tento vývoj sledujú protestanti, hovoria si: „My máme konvertovať na katolícku vieru? Medzi takýchto katolíkov? Oni, ktorí majú hlásať lásku k blížnemu, by jeden druhého najradšej videli v pekle? Toto má byť náš vzor? To radšej ruky preč od Katolíckej cirkvi!“
Presne o Vás platia Gamalielove slová: „Nechajte týchto ľudí a prepustite ich, lebo ak je tento zámer alebo toto dielo od ľudí, rozpadne sa, ale ak je od Boha, nebudete ich môcť rozvrátiť.“
Určite nie ste od Boha, ale od ľudí, pretože sa rozpadávate. Dedukujem, že aj FSSPX sa buď rozpadne alebo zjednotí s Rímom. Vrúcne sa modlím k Pánovi a Panne Márii, aby došlo k tej druhej alternatíve.
Tak na čo ste taký pyšný, servant? Z čoho pramení to Vaše suverénne povýšenectvo? Prejde určitý čas a skončíte úplne na okraji záujmu katolíkov. Naozaj škoda času a energie vypravdovať sa s Vami. Načo by som sa s vami zahadzoval? Počkám, kým sa hnutie lefebvristov samo rozpadne na prach. Potom konečne zavládne pokoj v Katolíckej cirkvi. Viva Cristo Rey et semper Virgo Maria!
Pane Dučáku, jak vidím, pořád jdete mimoběžně a už mě trochu unavujete. Pokud jsem ve vaší slovní průtrži přehlédl nějakou větu, nemám problém se omluvit (psal jsem, že to čtu v rychlosti).
Co se týče ekumenismu, nebudu s vámi polemizovat. Potíž spočívá v tom, že starým pojmů se daly nové obsahy, tj. i ekumenismus jak byl chápán před DVK je jiný, než jak je chápán po DVK. Mohou za to dokumenty, které jsem citoval a které relativizují katolickou Církev jako jedinou pravou Církev. Jednoduchým příkladem rozdílu je rouhačské setkání v Assisi. Dialog se jistě praktikoval ze strany Církve vždy, společná modlitba s pohany, heretiky, schizmatiky a ateisty nikdy, neboť je to hřích proti 1. přikázání.
Dále mě překvapuje, jak vy přesně můžete vědět, kam já konkrétně patřím („ľudí, ku ktroým patríte“). V každém případě se přesunujete do roviny osobní, nikoliv věcné, která s diskutovaným přímo nesouvisí. Opět i zde svévolně šermujete pojmy. Kupříkladu označujete arcibiskupa Lefebvra za heretika zřejmě na základě nějakého svého „magisteria“. Nevím, že by byl arcibiskup odsouzen jako heretik. Vím, že se jej pokusili exkomunikovat pro údajný schizmatický akt. Dodávám, že neplatně. Co máte k řešení s FSSPX, řešte s FSSPX. Dále, co máte s ninem, řešte s ninem a nikoliv se mnou atd atd. Osobně jsem s vámi debatoval na jiná témata, kde jste doteď svůj postoj neodůvodnil, ani neobhájil. Pokud jde o váš závěr, obávám se, že zatím se rozpadá jenom koncilní církev.
Takže, když zredukuji váš text a vynechám vaše osobní útoky, dále vynechám věci, které musíte řešit s někým jiným, najdu jednu lež o arcibiskupu Lefebvrovi a k ekumenismu jen to, co není nic proti ničemu. Nenajdu nic k tomu, co jsem psal, tj. k problematickým místům koncilních dokumentů. Zopakovat mohu jen to, že mě překvapuje ta zloba a exaltovaná přepjatost, se kterou se v poslední době prezentujete. Co se týče zvolání, které používali cristeros, obávám se, že vaše pojetí Víry by skutečně nepochopili.
Dovolte mi jen malou poznámku k tomu „dialogu“. Podle mého názoru dialog, tak jak je dnes chápán, nebyl ze strany Církve nikdy praktikován, alespoň co se týká otázek víry a mravů. Když se podíváme na definici tohoto pojmu např. na Wikipedii, zjistíme, že za jeho základ se dnes považuje „pochopení a uznání, že člověk se může mýlit nebo zastávat jednostranné stanovisko“, a že dialogem se rozumí jen takový rozhovor, kdy obě strany do něj vstupují s ochotou nechat se případně argumenty protistrany přesvědčit, nebo společně dojít k nějakému kompromisnímu stanovisku. V případě metaforického užití pojmu dialog jako setkání partnerů se pak klade důraz na to, že se nejedná o setkání polemická.
Nechce se mi věřit, že by třeba takový sv. František, kterého zde zmiňuje pan Dučák, šel k sultánovi připraven nechat se argumenty muslimských mudrců přesvědčit. Živě si představuji, jak se loučí se svými bratry a říká „odcházím k sultánovi vést dialog, pokud bude mít dobré argumenty, vrátím se jako muslim“.
ad MichalD: Ano, přesně tak jsem to myslel. Církev nikdy nemohla diskutovat v tom smyslu, že by snad mohla ustoupit z dogmatických pravd.
Len tak a okraj dávam príklad velkého úspechu koncilnej cirkvi, ako ju nazval free mason – zednár – murár Benelli:
http://www.lifenews.sk/content/holandsk%C3%AD-biskupi-informuj%C3%BA-p%C3%A1pe%C5%BEa-o-kolapse-cirkvi
HOLANDSKÍ BISKUPI INFORMUJÚ PÁPEŽA O KOLAPSE CIRKVI
Mon, 2013-12-16 15:27 by LNeupauerova Tags:Kultúra smrti HOL Reforma reformy Neposlušní kňazi Cirkev biskupi katolíci pápež sekularizmus
Printer-friendly version
DÁTUM ZDROJA: 05. Dec 2013
ZDROJ: LifeSiteNews
RÍM – Katolícki biskupi národa, ktorí ako prvý legalizoval eutanáziu detí, prostitúciu a „manželstvá homosexuálov”, prišli do Ríma oznámiť pápežovi Františkovi, že má pred sebou Cirkev, ktorej členovia sú „drasticky sekularizovaní” alebo Cirkev opúšťajú.
Jeden z katolíckych biskupov Holandska, ktorí sú tento týždeň na oficiálnej návšteve u pápeža, povedal pre Rádio Vatikán, že čelia zatváraniu stoviek kostolov a trvalému exodu veriacich.
V rozhovore pre Rádio Vatikán, kardinál Willem Jacobus Eijk, utrechtský arcibiskup a predseda holandskej biskupskej konferencie povedal, že Katolícka cirkev v Holandsku čelí blížiacemu sa kolapsu.
„Počet praktizujúcich katolíkov sa veľmi rýchlo zmenšuje,” hovorí. „V 50. rokoch 90 percent katolíkov chodievalo do kostola každú nedeľu. Teraz je to iba päť percent.”
Tento masový exodus ťažko zasiahol aj bankové účty biskupov. „Holandská Cirkev,” hovorí kardinál, „nedostáva dotácie od štátu, ale je závislá od dobrovoľných príspevkov veriacich. Preto sme nútení zatvoriť mnohé kostoly.”
Citoval čísla z Holandského národného štatistického úradu, ktoré hovoria, že v roku 2010 sa iba niečo menej ako 16 percent populácie identifikovalo ako katolíci. Dodal, že toto číslo sa pravdepodobne zníži na približne 10 percent do roku 2020. Ten istý úrad odhaduje, že islam sa v tom istom období stane druhým najrozšírenejším náboženstvom v Holandsku, keďže protestantských kresťanov bude iba štyri alebo päť percent.
Kardinál Eijk povedal, že biskupi pri návšteve odovzdali túto správu pápežovi, ktorý na to povedal: „Nesmiete sa vzdávať. Musíte si udržať odvahu a najmä nádej, ktorú nám dal Kristus. Táto nádej nikdy nesklame.”
Kardinál povedal, že pokles protestantizmu nastal už na začiatku 20. storočia, ale že Katolícka cirkev to začala pociťovať až v 60. rokoch.
„Napriek tomu už po vojne bolo možné vnímať problémy aj medzi katolíkmi,” dodal. „[Cirkev] strácala vzťah s náukou viery a už sa nedotýkala bežných životov ľudí.”
L’Osservatore Romano [vatikánsky denník] vydal správu skupiny nazvanej „Budúcnosť náboženského dedičstva” (The Future of Religious Heritage), ktorá odhaduje, že 600-700 katolíckych kostolov v Holandsku bude do roku 2018 vyradených z prevádzky. V roku 2010 skupina vydala správu hovoriacu o tom, že dva kostoly týždenne sú zatvárané kvôli nedostatku kongregácií.
Podľa údajov zozbieraných v roku 2008 správa hovorí: „dá sa očakávať, že v blízkej budúcnosti bude zatvorených 1000 až 1200 rímskokatolíckych a protestantských kostolov. Zo 170 kláštorov, ktoré sú stále využívané pre náboženské účely, asi 150 bude zatvorených počas najbližších 10 rokov.”
Na otázku, čo robia na nápravu týchto škôd, kardinál povedal, že sa koncentrujú najmä na zoskupovanie. V jeho vlastnej utrechtskej diecéze sa 326 farností „rozpúšťa” do 49 „veľmi rozľahlých” územných celkov, v ktorých je vždy jeden kostol určený ako „eucharistické centrum”.
„Máme nedostatok kňazov na slávenie omše v každom kostole, takže sme centralizovali slávenie Eucharistie do jedného,” hovorí.
V príprave na synodu o rodine, ktorá bude vo Vatikáne v roku 2014, kardinál Eijk povedal, že aj situácia s cirkevnými sobášmi je vážna.
„Musíme povedať, že v Holandsku je veľa homosexuálnych párov, párov, ktoré spolu žijú, a máme stále menej a menej katolíckych cirkevných sobášov. Je to citeľný pokles, ktorý jasne ukazuje, že pastoračná starostlivosť o rodinu musí byť v našej krajine prioritou,” povedal.
Na otázku, či sa Cirkev cíti byť vytlačená z verejnej debaty o morálnych otázkach ako sú potraty a eutanázia, kardinál Eijk povedal: „holandská Katolícka cirkev nie je zastrašená. Mnohokrát sme vyjadrili náš katolícky pohľad na rôzne otázky, hlavne na legalizáciu eutanázie.”
Vo svojom príhovore ku holandským biskupom počas ich návštevy pápež František povedal, aby sa zamerali na „vzdelávanie svedomia” vzhľadom na „duchovnú prázdnotu” ich masívne sekularizovanej krajiny. Pápež dodal, aby pamätali, že evanjelizácia musí byť „atraktívna” a nie „nátlak, prozelytizmus” a zdôraznil dôležitosť „napredovania po ceste ekumenizmu”.
„Cirkev,” povedal pápež, „nie len ponúka nemenné morálne pravdy a postoje, ktoré idú proti srsti, ale ponúka ich ako kľúč pre dobro ľudstva a sociálneho rozvoja. Úlohou kresťanov je prijať túto výzvu. Vzdelávanie svedomia sa preto stáva prioritou.”
Pápež zdôraznil „dôležitosť povzbudzovania veriacich, aby sa chopili príležitostí na dialóg, aby boli prítomní na tých miestach, kde sa rozhoduje o budúcnosti. Takto budú môcť prispieť do debát o dôležitých sociálnych záležitostiach týkajúcich sa napríklad rodiny, manželstva a konca života.”
Zatiaľ čo pápež František pokračuje vo výraznom preferovaní ďalšej decentralizácie cirkevnej moci od pápeža a Vatikánu smerom k národným konferenciám biskupov a synodám, iní sa obávajú, že táto cesta pridá moc do rúk práve tých ľudí, ktorí buď spôsobili alebo neurobili nič na zastavenie úpadku Cirkvi v západnom svete.
Od Druhého vatikánskeho koncilu, ktorý skončil roku 1965, holandskí biskupi, spolu s kolegami zo susednej belgickej, nemeckej a rakúskej biskupskej konferencie, boli známi ako jedni z „najliberálnejších” vo svete. Viedli všeobecný odklon od tradičného dôrazu Cirkvi na morálku a cirkevnú náuku a disciplínu.
Roku 1966 Holandská konferencia katolíckych biskupov vydala povestný Holandský katechizmus, výukovú pomôcku, ktorá bola výrazne cenzurovaná, ale nikdy nebola zakázaná vtedajším Vatikánom. Katechizmus sa sústredil na ekumenizmus zdôrazňujúc náuku spoločnú pre katolíkov a protestantov a bagatelizoval doktríny, ktoré odlišovali katolíkov od iných denominácií. Holandský katechizmus sa stal obrovským medzinárodným bestselerom, bol preložený do mnohých jazykov, aj keď bol zároveň horlivo upravovaný Rímom. Tento konflikt sa stal obrazom konfliktu, ktorý všade v Cirkvi prebiehal od Druhého vatikánskeho koncilu.
Od obratu holandskej katolíckej Cirkvi k „progresívnemu” modelu v 60. a 70. rokoch, sekulárna spoločnosť v Holandsku viedla postup mnohých západoeurópskych krajín rovnakým smerom. Proces smerujúci ku konečnej legalizácii eutanázie, vrátane eutanázie detí, začal v ranných 70. rokoch sériou súdnych sporov, ktoré určovali „kritériá”, podľa ktorých nebolo nelegálne, aby lekári „asistovali” pri smrti pacienta.
V nasledujúcich rokoch sa Holandsko stalo jednou z prvých krajín na svete, ktoré úplne legalizovali prostitúciu a verejné domy a v roku 2002 vytvorili „manželstvo” osôb rovnakého pohlavia.
Děkuji Markusi za odkaz na článek, ukazující, kam dospěla katolická církev (a potažmo i celá společnost) v Holandsku, této někdejší baště pokoncilní revoluce. Lze se důvodně obávat, že na cestě ke stejným koncům jsou i ostatní země, každá s různým časovým zpožděním, odpovídajícím víceméně tomu, s jakým „zpožděním“ byla kde revoluce aplikována.
Jen bych se přimlouval za to, nekopírovat do komentářů celý obsah článků, odkaz úplně stačí, příliš mnoho textu diskusi znepřehledňuje.
Nejen pro Vás, pane Dučák, ale i pro mnoho dalších pomýlených NOM katolíků (často bez jejich viny) je bohužel II. Vatikánský koncil modlou namísto Nejsvětější Trojice! O nic menšího v teologických debatách nejde.
Laska sa, pan Dučák, sa vyjadruje cinmi, nie recami, a Vase vyjadrenia na adresu ostatnych diskutujucich nesvedcia, ani o Vasej laske, ani o Vasej pokore.
A ked hovorite o nejednote tradicionalistov, zaujimave, ze tam menujete este aj Rimom schvalene komunity, ako Bratstvo sv. Petra.
A aka jednota je v koncilovej ,,viere“? Ta, ze vacsina jej privrzencov schvaluje rozvody, antikoncepciu, homosexualne spravanie? Vid trapny Bergogliov prieskum. Dakujem, to radsej budem nejednotny, ale snaziaci sa byt katolikom, aj s chybami, a nedostatkami v tomto chaose, avsak s tolkou pokorou, aby som bol inym uprimnym katolikom otvoreny, ucit sa od nich a nacuvat im.
To Vy, nie ste schopny. Mam pocit, ze podla Vas su napr. tu v diskusii len ludia, co necitali Pismo, necitali dokumenty posledneho koncilu, ci nejak intelektualne zaostali.
Myslim, ze to viac svedci o Vas, o Vasom povysenom postoji k druhym ludom, neochote im nacuvat, pripadne ich spravne odhadnut.
Mne napr. diskusie tu dali vela, vela som sa naucil, o viere, nabozenstve, a podobne, a za to som nesmierne vdacni aj spoludiskutujucim.
Prave preto mam rad tunajsie diskusie, lebo tu diskutuju ludia rozhladeni (vo viere, a celkovo) a naozaj pomerne slusni, co je v (v relativne) anonymnom priestore vzacna vynimka. Ani neviem, ci my, na Slovensku vobec mame taky diskusny priestor, pochybujem o tom.
A ano, cakajte, kym sa hnutie ,,lefebvristov“ rozpadne na prach. To bude asi najlepsie, uvidime, kto sa na ten prach rozpadne, a verte, ze ,,lefebrvristi“ to nebudu, staci sledovat statistiky, aby clovek bol v tomto v obraze.
ad „jednota v koncilovej viere“: na první pohled by se skutečně mohlo zdát, že tradicionalisté se štěpí a hierarchie, teologové a putující lid stojí v nerozborné jednotě se Svatým stolcem (alespoň pohledem diváka TV Noe sledujícího akce typu SDM nebo 27.4.2014). Při bližším ohledání však vidíme, že pokoncilní církev je tragicky rozdělena způsobem, ke kterému bychom našli paralelu až snad někde před Tridentským koncilem. Máme zde celé biskupské konference, otevřeně se stavící proti magisteriu v zásadních morálních otázkách, celé církevní provincie, otevřeně se protivící Svatému stolci užívajíce svévolně pozměněných konsekračních slov, masivní vzpouru severoamerických řeholnic, kněžská hnutí (formálně „v plné jednotě“), vypovídající poslušnost svým biskupům, atd. atd., vůbec nemluvě o naukovém zmatku „putujícího lidu“, v některých oblastech již beroucího „právo“ do vlastních rukou.
Jeden by zde mohl namítnout, že se tedy dělí jak tradicionalisté, tak progresisté a koncilní konzervativci. Je však třeba se podívat na podstatu otázek, na kterých se ta která skupina rozděluje a zde si troufám tvrdit, že rozštěpení pokoncilní církve je nesrovnatelně hlubší, závažnější a potenciálně tedy i hůře zacelitelné, než je tomu u tradicionalistů. V prvním případě se totiž jedná ne o jednu nebo dvě, ale celou řadu zásadních, fundamentálních otázek (podstata kněžství, manželství, mešní oběť, reálná přítomnost, eklesiologie, zásadní morální otázky, …).
Vážený servante, Markusi a ostatní, kdo ještě máte sílu uvádět komentáře pana Dučáka na pravou míru, obdivuji vaší trpělivost. Svůj názor na vystupování pana Dučáka jsem zde vyjádřil před čtyřmi měsíci a po přečtení jeho posledních příspěvků musím bohužel konstatovat, že se od té doby nic nezměnilo. Pořád stejné sáhodlouhé, většinou však mimoběžné, reakce obsahující věcné nesmysly (zde např. sv. František vedoucí dialog s muslimy, mohamedáni klanící se Bohu, …), dokazování vlastní vzdělanosti a dokonalosti (viz výše inventura jeho modliteb), ponižování oponentů (např. „tvárili ste sa ako inteligent … ale evidentne ste zaostali vo svojom vývoji“), křivá, ničím nepodložená obvinění (viz „heretik arcibiskup Lefèbvre“) …
Celé mi to připadá jako sociální obdoba útoku typu Denial of service. Tam také jednotlivé zprávy, k útoku použité, jsou samy o sobě víceméně neškodné, katastrofa nastane, pokud je systém zavčas nepodchytí a jejich četnost přesáhne únosnou míru …
Pan Dučák se jen zoufale svými mnohomluvnými elaboráty snaží dát najevo, že není v pořádku, když se katolíci(?:) (nejen neustále?) vymezují proti řádně svolanému Všeobecnému sněmu. Tuším že v pořadí dvacátému prvnímu.
…
Můj příspěvek, který měl „chestertonovský ráz“ (O našich milých farizejích) pro jistotu ani nebyl zveřejněn, ačkoli byl k tématu…. Nevyčítám to panu Ignáci, má právo zveřejňovat ve svém časopisu (diskusi), co se mu zlíbí. Ač také jsem přesvědčen, že nejsem takový spisovatel:) jako G. K,. Chesterton či Karel Čapek. (mám jistou sebekritiku:)))). Nicméně, patlal jsem se s tím „vlastní pazourou“…. Žádné CTRL+C – CTRL+V Nevadí…
Pax
Jan
ad „když se katolíci vymezují proti řádně svolanému Všeobecnému sněmu“: To je pořád dokola – problém přece není v tom, zda byl IIVK řádně svolán (to zde nikdo nezpochybňuje), ale v tom, že jeho dokumenty obsahují dubiózní vyjádření, dílem pak i rozpory s předešlým Magisteriem (resp. přinejmenším umožňující výklad, který v rozporu je). Pokud se proti tomuto někdo věcně „vymezuje“, pak je mu třeba také věcně oponovat, a ne tady zmateně tapetovat. V tom je jádro, zdá se že nejen mé, únavy z komentářů pana Dučáka.
Víte, kde komu, kteří jsme se „patlali“ s dlouhou odpovědí, se podařilo, že nebyla otištěna. Tak tu, prosím, dojemně nelkejte.
Pan Dučák se skutečně „zoufale“ snaží svými elaboráty vymezovat. Tu jste uhodil hřebíček na hlavičku. Nepřeme se o „všeobecnost“ onoho sněmu, ale o to, jaký měl charakter, a co je špatně. Byl to pastorační nikoliv dogmatický sněm. Dobré je v něm jen to, co se shoduje s Tradicí. To zcela jistě nejsou dokumenty (resp. jejich pasáže), které zde i jinde již byly uvedeny. A především, za tuto nepovedenou synodu (vpravdě podobnou té Pistojské) hovoří její plody.
Mimochodem, jak vás občas čtu, Chesterton rozhodně nejste, ale k Čapkovi máte svým způsobem blízko. (Chytrému napověz, hloupého trkni.)
A prosím pěkně, ocenil bych, kdybyste se naučil do záhlaví psát své jméno, nikoliv název příspěvku. Myslím, že to svedete. Díky.
Je snad normalne, ze sa katolici vymedzuju proti modernizmu a odmietaniu Tradicie..
Jan, uvedomujete si, ze vo svojej podstate vlastne kopete proti Cirkvi, a plavate na jednej lodke s modernistami?
Ještě k tomu neuveřejněnému „chestertonovskému“ příspěvku – to se přece stávalo i opravdovým mistrům pera, že jim byly tu a tam odmítány příspěvky, dnes ale máte velmi jednoduchou možnost to vystavit někde na netu na svůj účet (i zdarma). Link na Vaši stránku si pak můžete dát u zdejších komentářů do hlavičky ke svému jménu.
Je dost těžké diskutovat s člověkem, který srovnává místní synodu (Pistojskou) s Všeobecným koncilem, jehož dekrety jsou potvrzeny Náměstkem Kristovým.
Pax
Jan
Je těžké diskutovat s někým, kdo nezná statut tohoto koncilu a jeho dokumentů. Mrknul bych na Pistojskou synodu a její náplň a už bych se tolik nedivil..
Jinak super, že už píšete jméno do titulku-
Ještě bych doplnil: jeho dekrety, deklarace, dogmatické konstituce(!)(např. Dei Verbum) podepsal svatý otec.
Pax
Jan
( a do titulků dávám nadpis úmyslně. Je více Janů. Pius a Takypius. Ne ve zlém…)
zrejme kacirsky svaty otec, treba poznamenat
Jane, Vy pořád řešíte, zda byl koncil řádně svolán, zda dokumenty podepsal papež apod. To jsou jistě důležité věci (které zde nikdo nerozporuje), ale stejně tak je důležité, jak se ten koncil definoval (resp. jak jej definovali souhlasně oba papežové) a co vlastně Pavel VI. podepsal.
Pokud někdo řečnicky srovnává Pistojskou synodu a IIVK, jistě to nedělá z důvodu, že by nevěděl, kdo oba podniky svolal, kdo se jich účastnil a kdo jejich dokumenty podepsal. Podobnosti, které svádí k tomuto přirovnání, jsou dle mého názoru trojího druhu:
– oba dva sněmy deklarovaly, že není jejich záměrem vyhlásit nová dogmata ani měnit nauku (Pistojská synoda dokonce vydala dekret, že Církev obecně nemůže nová dogmata vyhlašovat), přesto vydaly dokumenty takové formy a obsahu, které de facto ke změně nauky v některých bodech vedly
– oba sněmy se ve svých dokumentech často vyjadřují nejasným a dvojí výklad dovolujícím způsobem – v případě dokumentů IIVK to bylo již diskutováno mnohokrát, jak zde, tak na mnoha jiných místech (viz např. zde), v případě PS je to dobře vidět z Auctorem fidei, kde Pius VI. velmi často pro odsouzení jednotlivých pistojských bludů musel použít upřesnění typu „… jestliže je toto chápáno jako …, pak je to heretické) (Dz 1501-1599)
– oba sněmy se v některých otázkách „překrývají“ – např. PS požadovala (a Auctorem fidei definuje jako blud) mši v národním jazyce, zjednodušení liturgie, hlasitou recitaci kánonu, nezdobit oltář květinami, umísťovat ostatky světců na oltář, jen jeden oltář v kostele, „obnovu práv biskupů, uzurpovaných Svatým stolcem“, synodálnost v Církvi, … Netvrdím, že všechny tyto bludy jsou explicitně v dokumentech IIVK přítomny, nebo přítomny ve stejné formě, jak je požadovala PS, při pohledu na dnešní praxi, která je plodem IIVK a jeho dokumentů, se však srovnání také ubránit moc nemohu …
opravuji překlep: PS požadovala NEumísťovat ostatky světců na oltář, vypadlo mi tam to NE
@ Jan Johannes:
… a do titulků dávám nadpis úmyslně. Je více Janů. Pius a Takypius. Ne ve zlém…
Nabízím lepší variantu pro Vaši identifikaci na DaH: Jan Pax anebo Jan Pax et Bonum či Jan Pokoj a Dobro – to píšete stejně do kažého příspěvku jako Váš podpis 😉 a všichni to tady určitě znají, ergo rozeznají Vás osobně od jiných Janů, Johannesů a Johannů… 🙂
Ospravedlňujem sa servantovi aj iným oponentom za každé slovo, ktorým som niekomu neprávom ublížil. Vyjadrujete pochybnosti o mojej fundovanosti. Dobre. O.K. Máte na to právo. Ale skúste ma ešte chvíľu sledovať. Vás nesmierne pohoršujú slová z dekrétu Unitatis redintegratio: „Lebo tí, čo veria v Krista a boli riadne pokrstení, sú v istej, hoci nedokonalej vospolnosti s Katolíckou cirkvou.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3)
Toto je podľa Vás herézou. Lenže pápež Pius XII. už v roku 1943, teda 20 rokov pred Druhým vatikánskym koncilom píše v encyklike Mystici corporis okrem iného toto: „Jediná je veru Kristova Nevesta, totiž Cirkev. Avšak láska veľkého nebeského Ženícha siaha tak ďaleko, že nikoho nevylučuje, miluje vo svojej Neveste celé ľudstvo. Lebo preto vylial náš Vykupiteľ svoju krv, aby získal na kríži všetkých ľudí Bohu, i keď sú medzi nimi rozdiely v národnosti a rase a aby ich spojil v jednom Tele. Žiada teda pravá láska k Cirkvi, aby sme nielen boli v tomto Tele údom jeden druhého, a starali sa o seba navzájom (Porov. Rim XII, 5; I Kor XII, 25), a ak sa oslavuje jeden úd, majú sa radovať, ak trpí, cítiť s ním sústrasť (Porov. I Kor XII, 26), ale, aby sme iných ľudí, ktorí dosiaľ nie sú s nami spojení v Tele Cirkvi, uznávali za bratov Kristových podľa tela, ktorí sú zároveň s nami povolaní k tej istej večnej sláve.“
Aby sme sa nebavili príliš abstraktne, konkretizujme to na luteránov. Podľa Druhého vatikánskeho koncilu sú luteráni „v istej, hoci nedokonalej vospolnosti s Katolíckou cirkvou“.
Lenže pápež Pius XII. už v roku 1943, teda 20 rokov pred týmto koncilom, píše, že je jediná „Kristova Nevesta, totiž Cirkev“ a vyzýva nás, aby sme luteránov, „ktorí dosiaľ nie sú s nami spojení v Tele Cirkvi, uznávali za bratov Kristových podľa tela, ktorí sú zároveň s nami povolaní k tej istej večnej sláve“.
Pýtam sa Vás ja, ktorého považujete za diletanta: Je až taký veľký rozdiel medzi argumentáciou pápeža Pia XII. a argumentáciou dekrétu Unitatis redintegratio?
Veď dekrét Unitatis redintegratio je napísaný tak triviálne, že nie je také ťažké pochopiť ho!
Píše sa v ňom napríklad: „No v neskorších storočiach skrsli ešte väčšie nezhody a nemalé spoločenstvá sa oddelili od plnej vospolnosti s Katolíckou cirkvou, zavše nie bez viny ľudí z jednej i druhej strany.“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3)
Je potrebné konštatovať, že konciloví otcovia veľmi citlivo vystihli princíp spoluviny tak katolíkov, ako aj heretikov, za schizmu. Vari najmarkantnejšie sa to prejavilo práve v prípade reformácie Martina Luthera. Martin Luther bol pôvodne zbožný katolík, augustiniánsky mních. Prvotným popudom jeho vystúpenia proti vlastnej Cirkvi bolo pohoršenie nad stavom Katolíckej cirkvi tej doby. Pápeži a biskupi sa v čase jeho mladosti často oddávali čisto svetským záležitostiam. Ich osobný život bol v mnohých ohľadoch pohoršujúci. Dušpastierska činnosť nebola na dostatočnej úrovni. Ľudová zbožnosť bola povrchná a neraz hraničila s poverami. Aj teológovia často tápali v nejasnostiach a neistote. Aj preto reformácia zožala v krátkej dobe taký úspech. Veľký katolícky svätec Klement Mária Hofbauer (1751 – 1820), rodák z Tasovíc pri Znojme, dokonca pri istej príležitosti odôvodnil vznik reformácie argumentom, že „Nemci cítili a cítia potrebu nábožnosti“. (Citované podľa: Viem, komu som uveril. II. vydanie. Z nemeckého originálu preložil A. H. Mateje. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1990. ISBN 80-7118-004-1, s. 239)
Martin Luther ako zbožný mních ťažko znášal hlbokú vnútornú krízu Katolíckej cirkvi.
Vrcholom pre neho bola chamtivosť pri kupčení s odpustkami, ktorá ho podnietila k otvorenej roztržke s pápežom. Odpustky v určitom zmysle existovali od samého počiatku kresťanskej Cirkvi. Postupne sa však táto prax zvrhla a kupčenie s odpustkami sa stalo hlavným popudom pre explóziu reformácie. Až Tridentský koncil (1545 – 1563) zaviedol poriadok v odpustkoch a zastával ich užitočnosť pre kresťanský ľud. Zároveň však žiadal, aby sa z udeľovania odpustkov vylúčila akákoľvek ziskuchtivosť. Týmto sa odstránili neporiadky pri udeľovaní odpustkov. Ak by sa bol – čisto hypoteticky – Tridentský koncil konal začiatkom 16. storočia, dnes by možno vôbec neexistovala Evanjelická cirkev augsburského vyznania. Je potrebné zdôrazniť, že ani hlboká vnútorná kríza Katolíckej cirkvi neospravedlňovala Luthera za jeho otvorenú revoltu voči pápežovi! Nič nemôže ospravedlniť revoltu voči pápežovi bez ohľadu na to, či sa jej dopustil Martin Luther, alebo arcibiskup Lefèbvre! Jedným dychom je však nutné dodať, že to nezbavuje Katolícku cirkev istého podielu spoluviny za vznik reformácie.
V tomto ohľade má Druhý vatikánsky koncil jednoznačne pravdu. Má pravdu aj v tom, že „tých, čo prichádzajú na svet v týchto spoločenstvách teraz a sú v nich vychovávaní vo viere v Krista, nemožno obviňovať z hriechu rozkolu…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3)
Nemožno diskriminovať dnešné protestantské deti a stavať ich na úroveň ľudí nižšej kategórie len preto, že jeden človek odtrhol kedysi ich predkov od Katolíckej cirkvi! To by bol predsa princíp kolektívneho hriechu a to je predsa neprípustné!
Pritom ten istý dekrét uvádza: „Dokonalá plnosť prostriedkov spásy dá sa totiž dosiahnuť jedine pomocou Katolíckej cirkvi Kristovej, ktorá je všeobecným nástrojom spásy…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3)
Vidí v tom niekto herézu?
Ešte krátko k arcibiskupovi Lefèbvrovi. Mnohých pohoršuje, že ho nazývam heretikom, ale nezvratné fakty ma k tomu v plnom rozsahu oprávňujú. Ak arcibiskup Lefèbvre kritizoval pápeža Pavla VI., toto ešte nebola heréza. Veď aj apoštol Pavol kritizoval prvého pápeža, svätého Petra. Keď svätý Peter v Antiochii zakolísal, apoštol Pavol ho verejne napomenul (Gal 2, 14) Lenže svätý Pavol nikdy nespochybnil primát svätého Petra! Vždy ho uznával za Kristom právoplatne zvoleného pápeža! S nasadením vlastného života sa usiloval o jednotu, pretože vedel, že v opačnom prípade je všetko zbytočné. Ak by bol arcibiskup Lefèbvre vyhlasoval o pápežovi Pavlovi VI., že je zlý pápež, to by ešte nebola heréza. Ak by dokonca aj vyhlásil, že Pavol VI. je nehodný pápež, ani to by ešte nebola heréza. Lenže arcibiskup Lefèbvre vyzýval katolíkov ku kolektívnej neposlušnosti voči pápežovi Pavlovi VI. a to už bol prvý krok k heréze! A máme to potvrdené čierne na bielom! Citujem z jedného rozhovoru s arcibiskupom Lefèbvrom, ktorý uverejnila talianska tradicionalistická webstránka Tradizione – Cattolicesimo & Politica.
„Takže dobrovoľne odmietate poslušnosť voči súčasnému pápežovi?
Bola to voľba plná sebaanalýzy a bolesti lebo udalosti ma naozaj prinútili urobiť voľbu koho neuposlúchnuť skôr ako koho poslúchať. Robím túto voľbu bez pochybností alebo váhania. Zvolil som si neuposlúchnuť súčasného pápeža, aby som tak mohol byť spoločenstve s 262 predošlými pápežmi.
… Cítite sa niekedy sám a izolovaný?
Ako sa môžem cítiť sám keď som v spoločenstve s 262 pápežmi a celou katolíckou vierou?…“
(Žiaden z dekrétov II_ vatikánskeho koncilu nebol vydaný s váhou neomylnosti_ Rozhovor s arcibiskupom Marcelom Lefebvrom, dostupné na: http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/7028-ziaden-z-dekretov-ii-vatikanskeho-koncilu-nebol-vydany-s-vahou-neomylnosti-rozhovor-s-arcibiskupom-marcelom-lefebvrom.aspx)
Čiže inými slovami arcibiskup Lefèbvre verejne deklaroval, že nie je v spoločenstve s pápežom Pavlom VI., ale je v spoločenstve s 262 dovtedajšími pápežmi. Sám sa vyčlenil zo spoločenstva s pápežom Pavlom VI.! Jednoznačne rozbil jednotu spoločenstva všetkých pápežov Katolíckej cirkvi tým, že oddelil 262 pápežov, ktorí boli pred Pavlom VI. a posledne menovaného pápeža postavil do rozporu s týmto spoločenstvom! A navyše vyzýval katolíkov ku kolektívnej neposlušnosti voči pápežovi! Niekto môže oponovať, že arcibiskup Lefèbvre explicitne nespochybnil právoplatnosť voľby pápeža Pavla VI. a ja mu musím dať za pravdu. Lenže práve vyjadrenia arcibiskupa Lefèbvra boli prvým krôčikom k spochybneniu legitímnosti pápeža, na ktorom následne stavali sedesvakantisti! Čiže aj keď arcibiskup Lefèbvre ešte nebol sedesvakantista, svojimi vyjadreniami vytvoril živnú pôdu pre neskorší sedesvakantizmus. Arcibiskup Lefèbvre ešte len vyzýval katolíkov ku kolektívnej neposlušnosti voči pápežovi Pavlovi VI. Sedesvakantisti však pokračovali v jeho šľapajach a zašli oveľa ďalej, keď vyhlásili, že pápežský stolec je vlastne prázdny, pretože pápež, ktorý na ňom sedí, nie je právoplatne zvolený pápež. No a konklavisti zašli najďalej a začali voliť vzdoropápežov, ktorých je dnes už vyše 200. Teda bol to práve arcibiskup Lefèbvre, ktorý spustil celú tú lavínu! Na jej začiatku bola neposlušnosť arcibiskupa Lefèbvra, na jej konci sú zvdoropápeži konklavistov. Nič nezmyje vinu arcibiskupa Lefèbvra na tomto rozkole! Aj keď nie priamo, nepriamo on nesie spoluvinu za vznik sedesvakantizmu a konklavizmu!
Shrnul bych to takto:
„Ale vždyť to je úplně absurdní, soudruhu majore.“
„Povedztě mi, Kefalín, čo si představujetě pod takým slovom absurdný?“
A co myslíte tím absurdním? Že se stoupenci arcibiskupa Lefebvra rozdělili na minimálně dva navzájem antagonistické tábory nebo tu hromadu vzdoropapežů, kteří jsou tak bezvýznamní, že se určitě nedostanou ani do učebnic církevních dějin? /Jejich bezvýznamnost je tak veliká, že nejsou soustem ani pro bulvár nejrůznějšího druhu 🙁 :-)/
Stoupenci arcibiskupa jsou stále stejní a jedni. Stejně, jako KHS není Církví, není Neobratrstvo, které si namlouvá Řím plný modernistů, stoupencem arcibiskupa. Ten totiž případné námluvy podmiňoval hádejte čím.
ad JK: Za absurdní to považuji prakticky celé. Musel bych sepsat brožuru skoro ke každému tématu z té průtrže výše. Tu potřebu natožpak povinnost nemám. Nadto by to byla ztráta času, neboť pan Dučák by to zase celé zacyklil.
Namátkou: Absurdní mi přijde představa „zbožného mnicha“ Luthera, absurdní mi přijde ten konstrukt prokázání „hereze“ arcibiskupa Lefebvra. (Opět snaha být papežtější než papež.) Absurdní mi přijde „polemika“ v místech, s nimiž nikdo nepolemizoval. Absurdní mi přijdou konstatování, že arcibiskup Lefebvre přichystal půdu sedesvakantismu (kteroužto myšlenku skoro nezávisle prosazovali lidé jako Zamora, Saénz y Arriaga, Schuckardt, Carmona, Nemoto. Někteří minimálně latentně už v době koncilu).
Absurdní mi přijdou výklady na téma odpustky, o nichž nikdo nepolemizuje, a jen to cyklí diskuzi. Absurdní mi přijde přeskakování mezi nespojitými tématy přes nesmyslné oslí můstky. Absurdní mi přijdou úvahy typu: hodinky nebo holinky, vsjo ravnó, obojí se natahuje.
Ano, je to celé absurdné, a více než ten Terazkyho Žižka s lehkým kulometem …
K Vašemu výčtu absurdit bych přidal ještě ten „důkaz“ pravověrnosti Unitatis redintegratio. Vůbec nechápu, co mělo být citací Mystici corporis dokázáno. Já si nemohu pomoct, ale Pius XII. přece nikde neříká nic podobného tomu, co je citováno z Unitatis redintegratio. UR tvrdí, že potestanti jsou „v istej vospolnosti s Katolíckou cirkvou“, Pius XII. učí, že máme ty, kteří „nie sú s nami spojení v Tele Cirkvi“ uznávat za bratry … Co je na tom tak divného, že o tom musí být sepisovány takové sáhodlouhé elaboráty?
nino, aj Vám sa ospravedlňujem za každé slovo, ktorým som Vám snáď neprávom ublížil.
Ak však tvrdíte, že my, ktorí sa stotožňujeme s DVK a s omšou podľa misála Pavla VI. sme proti tradícii, hlboko sa mýlite. Práve naopak, omša Pavla VI. je v mnohých ohľadoch návratom k tradíciám prvým storočí ranokresťanskej Cirkvi. Nebudem to tu rozoberať celé, len zopár momentov. V Ottavianiho intervencii sa okrem iného uvádza: „Oltár sa temer sústavne nazýva ,stolom´. ,Oltár alebo stôl Pána, ktorý je stredom celého slávenia eucharistie´ (č. 49; porov. č. 262). Predpisuje sa, aby bol oddelený od steny, tak, aby sa dal obchádzať a omša mohla byť slúžená ,tvárou k ľudu´… (Alfredo kardinál Ottaviani – Antonio kardinál Bacci, Stručný kritický rozbor nového mešního řádu. [online].[cit. 07.02. 2014]. Dostupné na internete: ˂http://www.vendee.cz/texty/ottaviani.html˃)
Je to jeden z mnohých príkladov ignorancie najstarších tradícií ranokresťanskej Cirkvi. Je totiž potrebné pripomenúť, že počas prvých storočí kresťanstva „nepoznali oltár. Kresťania pre eucharistickú slávnosť užívali len stôl.“ (Malý teologický lexikon. Bratislava: Spolok Svätého Vojtecha v Trnave [v Cirkevnom nakladateľstve Bratislava], 1977, s. 331)
Mensa Domini (stôl Pána) teda nadväzuje na najstaršie tradície ranokresťanskej Cirkvi. Apoštol Pavol píše v Prvom liste Korinťanom okrem iného toto: „Nemôžete piť Pánov kalich aj kalich zlých duchov; nemôžete mať podiel na Pánovom stole aj na stole zlých duchov.“ (1 Kor 10, 21)
Až od 4. stor. sa objavuje nepohyblivý kamenný oltár, ktorý „stojí v starých bazilikách pred polkruhovitou apsidou alebo uprostred lodi.“ (Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 338)
V prvých storočiach kresťanstva teda oltár nebol pri stene kostola ako v neskorších dobách, ale v určitej vzdialenosti od nej, takže celebrant ho mohol obísť a postaviť sa čelom k ľudu. V časoch ranokresťanskej Cirkvi boli totiž celebranti obrátení zásadne tvárou k ľudu a veriaci stáli v kruhu okolo Pánovho stola. Keďže vchod do kostola bol na východnej strane, kňaz celebroval omšu čelom k ľudu, pretože pri celebrácii musel byť obrátený smerom k Východu. Modlitba tvárou k Východu sa chápala ako výraz obrátenia ku Kristovi, pretože podľa Písma svätého sa druhý príchod Krista očakával od Východu (porov. Mt 24, 27; Zjv 7, 2). Preto sa aj kresťanské kostoly začali stavať tak, že vchod do kostola bol na východnej strane a liturg celebroval liturgiu na západnej strane kostola, obrátený versus orientem et versus populum (oproti východu a oproti ľudu). Veriaci prichádzali do kostola vchodom od Východu a boli obrátení smerom na Západ. Ak sa chceli modliť smerom k Východu, museli sa obrátiť o 180 stupňov. Táto skutočnosť pôsobila rušivo, preto od 4. – 5. storočia sa začali stavať kostoly s apsidou, orientovanou na Východ. (Porov. Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 543)
Liturg však ostal obrátený čelom k ľudu. Od 4. storočia bol totiž Pánov stôl stále viac považovaný za symbol Krista, pretože sa na ňom diala jeho sviatostná prítomnosť. Preto sa obrátenie k Pánovmu stolu pociťovalo ako obrátenie ku Kristovi, ktoré sa považovalo za ešte dôležitejšie ako obrátenie smerom k Východu. V dôsledku toho bolo možné zachovať obrátenie celebranta k ľudu aj v kostoloch s apsidou, orientovanou na Východ. Napriek tomu sa časom presadila celebrácia chrbtom k ľudu, a to skôr na Východe ako na Západe. Takýto spôsob celebrovania sa však v 20. storočí stal terčom kritiky predovšetkým v kruhoch liturgického hnutia, ktoré v celebrácii čelom k ľudu videlo „lepší výraz spoločenstva stolovania a lepší predpoklad pre aktívnu účasť veriacich. V rímskom ríte ostatne nebola nikdy zakázaná, i misál Pia V. ju zásadne dovoľoval…“ (Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 298) Teda v prvých storočiach kresťanstva bol celebrant počas svätej omše obrátený zásadne a jedine čelom k ľudu!
Ďalším príkladom je obrad prípravy obetných darov, ktorý Ottavianiho intervencia dehonestuje slovami: „Desakralizácia dosahuje vrchol v novom, grotesknom spôsobe obetovania, ,prinášaní darov´.“3 (Alfredo kardinál Ottaviani – Antonio kardinál Bacci, Stručný kritický rozbor nového mešního řádu. [online].[cit. 07.02. 2014]. Dostupné na internete: ˂http://www.vendee.cz/texty/ottaviani.html˃)
Žiada sa však zdôrazniť, že to, čo Ottavianiho intervencia nazýva groteskným, patrí k prvotným tradíciám ranokresťanskej Cirkvi. Najstaršie svedectvá nachádzame u svätého Justína, mučeníka, apologétu (okolo roku 155), ktorý píše, že v deň, nazývaný aj dňom Slnka, sa veriaci, či už v mestách, alebo na vidieku, „schádzajú na to isté miesto. Čítajú sa pamäti apoštolov alebo spisy prorokov, pokiaľ to čas dovolí. Keď lektor skončí, predsedajúci v príhovore napomína a povzbudzuje do nasledovania takých skvelých vecí. Potom všetci spoločne vstaneme a modlíme sa… Potom tomu, čo predsedá bratom, prinesú chlieb a kalich vody a vína. On ich vezme a vzdáva chválu a slávu Otcovi vesmíru skrze meno Syna a Ducha Svätého a koná dlhé vzdávanie vďaky [po grécky eucharistia]… Keď skončí modlitby a vzdávanie vďaky, všetok prítomný ľud nadšene zvolá Amen. Keď predsedajúci skončil vzdávanie vďaky a všetok ľud nadšene zvolal, tí, čo sa u nás volajú diakoni, rozdeľujú všetkým prítomným chlieb, víno a vodu, ktoré boli ,eucharistizované´, a zanesú [z nich] neprítomným.“ (Citované podľa: Katechizmus Katolíckej cirkvi. 4. vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2004. ISBN 80-7162-514-0, č. 1345)
V ranokresťanskej Cirkvi bolo zvykom, že každý účastník slávenia Eucharistie, či už to bol pápež alebo najjednoduchší veriaci, prispel na slávenie eucharistickej obety vlastným obetným darom. Okrem chleba a vína prinášali veriaci rôzne plody, ovocie, ako aj kvety, predovšetkým ruže a ľalie. Matka svätého Augustína, svätá Monika, prinášala obetné dary k oltáru každý deň. Známy je prípad svätého Cypriána (+ 258), ktorý vyčítal jednej bohatej pani: „Prichádzaš sláviť Pánovu večeru bez obetného daru a berieš si čiastku z obetného daru, čo priniesol chudobný človek.“ (Citované podľa: Malý, V. Slávenie svätej omše. [online].[cit. 07.02. 2014]. Dostupné na internete: ˂http://www.bosy.org/sviatosti/21_SLAVENIE_SV_OMSE_MALY.doc˃, s. 58)
Prinášanie pokrmov a nápojov veriacimi pre eucharistickú hostinu malo v prvotnej Cirkvi mimoriadny praktický význam. Tieto dary neslúžili len pre Eucharistiu, ale aj na obživu duchovných a chudobných obce. Dary, ktoré sa nepoužili priamo pre slávenie liturgie, sa rozložili v priečnych lodiach, aby potom poslúžili na charitatívne účely. Aj neskôr, keď sa pre liturgiu užívali len nekvasené chleby, sa obetný sprievod udržal. Kvasený chlieb, prinášaný veriacimi, sa pre liturgické účely už vôbec nepoužíval. Obetný sprievod pretrvával aj v dobe skončenia naturálneho hospodárstva. Od tej doby sa obetným darom veriacich stali peniaze. (Porov. Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 390)
Okolo roku 600 mal obrad prípravy darov ustálenú podobu. Za slávnostného spevu veriaci prinášali obetné dary na obetný stôl. Z nich vybral diakon chlieb a víno, ktoré boli potrebné pre eucharistickú obetu, a priniesol ich na oltár. Celebrant si umyl ruky a pomodlil sa modlitbu nad obetnými darmi. Prinášanie obetných darov začala od 11. storočia nahrádzať zbierka peňazí, takže obetný sprievod postupom času zanikal a sprievodný spev sa skrátil.
Prinášanie obetných darov veriacimi, ktoré Ottavianiho intervencia tak arogantne znevažuje, je teda návratom do čias ranokresťanskej Cirkvi.
Omša Pavla VI. má v mnohých ohľadoch bližšie k tradíciám ranokresťanskej Cirkvi, ako tridentská liturgia. Liturgia Pia V., nazývaná aj tridentská liturgia, bola jednoznačne stredovekou záležitosťou. Chýbala orientácia na starokresťanské liturgické pramene, takže aj keď pápež Pius V. v bule Quo primum tempore deklaroval snahu o návrat k liturgii prvých storočí kresťanstva a priblíženie sa k takej forme liturgie, aká bola v Ríme v 5. až 6. storočí, bolo toto prianie len zbožným želaním. V tej dobe totiž neboli známe mnohé dokumenty, ktoré sa našli v knižniciach až omnoho neskôr. Základom potridentského Rímskeho misálu sa takto nestal originálny rímsky obrad, ale Alkvinov sakramentár z 9. storočia, ktorý bol považovaný za pôvodnú rímsku liturgiu. (Porov. Ragan, G. Liturgické hnutie na Slovensku. Košice: Liturgický inštitút Jána Jaloveckého, 2001. ISBN 80-7165-302-0, s. 13-14)
Takto by som mohol argumentovať donekonečna, ale načo? Ak niečo napíšem do tejto diskusie, automaticky to niekto zosmiešni alebo spochybní bez toho, aby skúmal, či sú moje argumenty pravdivé alebo nie. A potom sa niekto pohoršuje nad tým, že občas stratím trpezlivosť.
Je to hrozné, že vám musím oponovat, protože jinak se mnou velice souzníte. Nestojím na straně „lefebvriánů“ a jsem z nich už docela unaven:(. Já si představuji víru katolickou – podle Katechismu Tomáškova – (také) jako věrnost řádně zvolenému papeži. Nikoli, aby on byl nazýván „nepravým prorokem“, nebo dokonce „nepřítelem Tradice“, popř. zpochybňováno jeho svatořečení(mluvím o různých papežích). Na to jsem příliš „konzervativní“ a držím se „víry otců“.:)
Ale z vašeho příspěvku jakoby vyplývá, že msgre Ottaviani (prefekt nejdůležitější kongregace v Římě) byl theologický diletant.
(zato my všechno víme přesně:).
Víte, že existuje mnoho katolických ritů. Řeckobyzantský, malabarský, malankarský, maronitský, etiopský, chaldejský….
a u všech se slouží u nádherného oltáře „versus Dei“ (tedy na východ). Že by se všude „sekli“? (samozřejmě v nesjednocených – schismatických ritech (někde od 4 století) se tak slouží také.
Nemám nic proti službě „versus populum“. (tedy čelem k lidu). Ale myslím si, že nahrazování oltářů stoly není to pravé ořechové. (Samozřejmě se kdykoli takové mše svaté účastním, těžko bych si odpustil, abych pro stůl a kytarový doprovod odmítl Nejsvětější Oběť!!! Budoucnost ale podle mne patří opět nádherným oltářům („byť jakkoli orientovaným“ ) , květinami a liturgií, kde je vidět, že přichází Panovník Hospodin. Tímto směrem ukazuje i rozšiřování úcty k ikonám, zpěvy z Taizé, celonoční modlitby, průvody s monstrancí, poutě do Litmanové….
Pax
Jan
Bože, taky mě unavujete s tou svou blazeovaností děda Vševěda. Když tak „ad Dominum“, když tak „lefebvristi“, když tak oltář je oltář, tak dost těžko může být „jakkoliv orientovaný“.
Asi po milion šedesáté páté: věrnost, nerovná se slepá poslušnost. Teologické detaily nebudu rozebírat, citáty světců, papežů i teologů jsem už uváděl, myslím, že i v této pseudodiskuzi.
Ale jedno nechápu: vy snad OPONUJETE, samotnému panu Dučákovi?!? No, tak to opravdu nevím. Jestli vy už jste, nechtíc, nenasákl tak trochu duchem schizmatických, heretických, nejzlejších lebembristů alébrž lebembriánu potažmo williamsonovců.. Nevím, opravdu, nevím..
to je fakt „dost dobrý“ – sloužit mši sv. „versus Dei“, no já kulím voči …
S chutí jsme se Vašemu komentáři zasmál, ale přece jen se do mě vkrádá jiskérka pochybností – neúčastníte se závodu o poslední příspěvek v diskuzi? 🙂
Opravdu ftipný:)))
aktualityhvezd.wordpress.com/2011/10/30/otec-stritzko-v-parlamentnich-listech
V chrámech, kam pronikla Augsburská konfese (Confessio Augustana), se ponechávala bohoslužba „versus orientem“, nebo jak říkají lutheráni, „versus Dei …
Takže je to oficiální theologický výraz. A výraz „lefebvriáni“ vznikl z hlediska úcty, protože „lefebvristi“ se chápalo jako poněkud pejorativní.
Pac a puntík:))))
Jan
Povedztě mi, pán Dučák, čo si představujetě pod takým slovom tradícia?
Ale vážně: z tohoto nekonečného komentáře mám dojem, že to, co Vy považujete za „tradici“, je ve skutečnosti to, před čím Pius XII. varuje v encyklice Mediator Dei (čl. 58. – 63) a co on nazývá nezdravým archeologismem.
Loučím se opět (možná na nějakou dobu) v dobrém.
Květen je, dle mého lepší prožít s májovými pobožnostmi, než u kontroverzních diskusí. Čímž je nikomu nezošklivuji.
Jenom ten mariánský máj bych rád přál každému. Aby nezapomenul na Prostřednici všech milostí. Dceru Otce, Matku Syna, Nevěstu Ducha Svatého. /a také na svátek sv. Jana Nepomuckého, zvláště Češi:)/
Pax et bonum
Jan
Ján, som rád, že ste sa zapojili do tejto diskusie. Po dlhej dobe niečo seriózne a kultivované. Keď som čítal príspevky servanta a niektorých iných „expertov“, vážne som si kládol otázku: „Sú vari všetci títo ľudia nejakým spôsobom postihnutí?“ Dnes rád konštatujem, že sú aj katolíci, ktorí nemajú klapky na očiach a používajú okrem iných telesných orgánov aj ten najdôležitejší, mozog.
Ani my sa vo všetkom nezhodneme. Vy preferujete oltár, ja zase Pánov stôl, pretože ak už kňaz premieňa chlieb a víno na telo a krv Kristovu, chcem, aby to pripomínalo Poslednú večeru. Pán Ježiš nemal oltár, iba stôl, a nepotrpel si na nejakú pompu. Ale ja Váš postoj akceptujem a vážim si to, že dokážete diskutovať kultivovane, bez nenávisti a invektív, ku ktorým by sa žiaden pravý katolík nemal prepožičiavať. Vaše príspevky majú hlavu a pätu, istú štylistickú úroveň, kdežto o príspevkoch servanta sa to konštatovať nedá. Jeho výplody nemajú hlavy a pätu, sú plné nenávisti a invektív, chýba im akákoľvek odborná argumentácia, sú to len náhodilé zhluky slov bez ladu a skladu, o štylistickej úrovni ani nehovoriac. Divím sa, že takéto výplody sú vôbec uverejňované. Niekto by mal predsa strážiť úroveň tejto diskusie, pretože ak bude do nej prispievať každý retardovaný odolescent, zvrhne sa táto diskusia na úroveň stoky. Toto mi na tejto diskusii vadí.
A ešte jedna vec. V tejto diskusii nikdy nešlo o hľadanie skutočnej pravdy. Ak niekto napíše príspevok, ktorý je v rozpore s oficiálnou líniou tohto časopisu, okamžite sa nájde akýsi utajený génius, ktorý spochybní pravdivosť argumentov oponenta bez toho, aby skúmal ich pravdivosť. Jeden príklad za všetky. Napísal som svojho času, že v ranokresťanskej Cirkvi bolo pravidlom prijímať na ruku. Svoju výpoveď som podložil nasledovnou argumentáciou: „Cirkevní otcovia zo 4. a 5. storočia nám zanechali pomerne presné svedectvá o spôsobe, akým sa vtedy prijímalo sväté prijímanie. Najdetailnejší popis poskytuje svätý Cyril Jeruzalemský, ktorý okolo roku 400 napísal: „…urob zo svojej ľavej ruky trón pre tvoju pravú ruku, pretože tá prijme Kráľa a do dlane tvojej ruky prijmi Telo Krista, hovoriac Amen.“ (Citované podľa: Poláček P. – Firč A.: Vezmite a jedzte! In: ZRNO 2005, číslo 23. Dostupné na internete: http://www.dtp.sk/zrno/Find/find_clanok.php?menu=5&menu_rocnik=2005&menu_cislo=23&nazov=tema&from=zoznam&hladaj=%80)
Nepísal som tento príspevok preto, žeby som chcel preferovať prijímanie na ruku a už vonkoncom nie preto, žeby som chcel niekoho znevažovať. Ja osobne nepociťujem potrebu prijímať na ruku. Na Slovensku takýto spôsob podávania eucharistie nie je zaužívaný a mne to vôbec nevadí. Keďže už dlhé roky pracujem v nemeckej jazykovej oblasti, tam je takýto spôsob podávania eucharistie bežný. Ja však aj v cudzine prijímam tak, ako som bol naučený, do úst. Nebránil som teda prijímanie na ruku, ale pravdu. Mám už taký zvyk, že ak niekde vidím nesprávne informácie, upozorním autora na omyl. Môj príspevok však bol okamžite spochybnený a tak som pri najbližšej príležitosti uviedol ďalší vierohodný zdroj, ktorý moje tvrdenie potvrdzoval. Autor uvedeného článku okrem iného píše: „Od prvého do piateho storočia sa považovalo za normálne pristupovanie k Eucharistii počas každej svätej omše. Keď sa svätá omša začala slúžiť nielen razu za týždeň, ale každý deň, kresťania prijímali Eucharistiu každý deň, ako o tom hovoria Tertulián a Cyprián. Dokonca veriaci si mohli nosiť Eucharistiu domov, keď sa svätá omša slávila iba raz za týždeň, aby ju mohli prijímať každý deň a celá rodina. Uchovávali ju na dôstojnom mieste a prijímali ráno, kvôli dodržaniu pôstu. Tento zvyk bol však zrušený kvôli nenáležitostiam, ktoré sa vyskytovali, ale aj kvôli tomu, že svätá omša sa začala sláviť aj v priebehu týždňa.“ (Koleják M. Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi. In: Culmen et fons. Aktuálny výskum v oblasti posvätnej liturgie na Slovensku. 1. vydanie. Ružomberok: VERBUM 2013. ISBN 978-80-561-0095-0. Dostupné na internete: http://www.ktfke.sk/lit/Culmen%20et%20fons.pdf , s. 61-62)
Dnes pripájam ďalšie zdroje, ktoré dokazujú pravdivosť mojich tvrdení. V jednom z nich sa píše: „Spočiatku si každý kresťan berie eucharistický chlieb sám – ešte Klement Alexandrijský (zomrel okolo r. 215) tento obyčaj, hoci káravo, zmieňuje“ (Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 396)
A ten istý zdroj na inom mieste uvádza, že eucharistický pokrm si veriaci brali „domov, aby sa z neho jedlo v priebehu týždňa…“ (Berger R. Liturgický slovník. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-965-2, s. 395)
Ďalší zdroj uvádza: „Prijímanie na ruku nebolo niečím úplne novým. V prvých storočiach Cirkvi bol tento spôsob prijímania normálnym javom. Jednak preto, že sa používal na konsekráciu kvasený chlieb aj na Východe aj na Západe (lepšie sa s ním zaobchádzalo priamo rukami prijímajúceho), a v prvých storočiach počas prenasledovania nosili si veriaci Eucharistiu do svojich domov najmä preto, aby sa ňou pre vyznávanie viery posilňovali a pred mučeníctvom ju prijímali ako viatikum. Prijímanie na ruku sa dialo tak, že prijímajúci si preložil obe otvorené ruky do formy kríža, potom mu do ľavej dlane kňaz položil konsekrovaný kúsok chleba, pričom prijímajúci povedal Amen a pravou rukou vzal Kristovo telo (sv. Cyril Jeruzalemský píše, že najprv si dotykom Kristovho tela posvätil oči) a nábožne ho prijal. Potom sa odobral na prijímanie z kalicha. Pred prijímaním si však veriaci museli umyť ruky, buď ešte doma alebo v nádobách, ktoré boli pri vchode do chrámu. V Gálii ženy nesmeli prevziať konsekrovaný chlieb na holú ruku, museli si ju pokryť bielym ručníčkom. Pred prevzatím eucharistického chleba často sa pobozkala ruka podávajúceho.
S podávaním prijímania na ruku bolo však spojené nebezpečenstvo, že sa Eucharistia môže zneužiť. Španielske synody nariadili: Kto prevezme Eucharistiu a nepoužije ju, nech sa považuje za svätokrádežníka. Často a veľmi sa ináč zdôrazňovalo, aby sa dával veľký pozor, že by nepadali na zem omrvinky, ako aj hlboká úcta voči konsekrovanému chlebu.
Silnejšie ako táto starosť pôsobila aj rastúca úcta k Eucharistii. A tak sa neskôr zaužíval zvyk dávať prijímanie do úst. Obrat nastal v 9. storočí. Najprv prijímali do úst chorí. Roku 878 synoda v Rouen nariadila, že laici môžu prijať Eucharistiu len do úst, a nie na ruku. Iba pri slávnostnej omši môže kňaz podávať sväté prijímanie na ruku diakonovi, subdiakonovi a služobníkom oltára.
Prechod od prijímania na ruku k prijímaniu do úst nastal z rôznych dôvodov:
Prvým dôvodom bola starosť, aby sa predišlo zneužívaniu Eucharistie. Niektorí totiž prijali do ruky eucharistický chlieb, ale vzali si ho domov na poverčivé alebo svätokrádežné ciele. Také zneužitia boli síce možné aj pri prijímaní do úst, ale takéto nebezpečenstvo bolo menšie.
Od polovice 11. storočia sa začal používať nekvasený chlieb okrúhle hostie, ktoré predstavovali menšie nebezpečenstvo neúcty pri svätom prijímaní a ľahko sa dotýkali jazyka.
Treťou vážnou príčinou, ktorá v stredoveku dosiahla vrchol, bolo oddelenie kléru od veriacich, ktorí prestali mať aktívnu účasť na liturgii, prestalo prinášanie obetných darov, čoraz viac sa šírila mienka, že len posvätené ruky kňaza sa môžu dotýkať hostie.
A napokon príčinou prechodu od prijímania na ruku k prijímaniu do úst bola stále vzrastajúca úcta k Eucharistii, bolo to ,mystérium tremendum´. A keď sa veriaci neodvážili častejšie pristupovať k svätému prijímaniu, radšej v presvedčení svojej nehodnosti zdiaľky sa klaňali vystavovanej Sviatosti Oltárnej a prijímali iba duchovne, tým menej sa cítili hodní dotknúť sa rukami Eucharistie; bolo to čosi nepredstaviteľné.“ (Malý, V. Slávenie svätej omše. [online].[cit. 07.02. 2014]. Dostupné na internete: ˂http://www.bosy.org/sviatosti/21_SLAVENIE_SV_OMSE_MALY.doc˃, s. 161)
Sv. Cyril Jeruzalemský (zomrel v roku 386) opisuje vo svojom diele Mystagogické katechézy sväté prijímanie takto: „Potom kňaz hovorí: ,Sväté svätým!` Sväté je to, čo má pred sebou, keďže na to zostúpil Duch Svätý. Svätí ste aj vy, keďže ste sa stali hodnými Ducha Svätého. Sväté teda patrí svätým. Potom hovoríte: ,Jeden je svätý, jeden Pán, Ježiš Kristus.` Lebo naozaj svätý je len ten, kto je od prirodzenosti svätý. Ale i my sme svätí, hoci nie od prirodzenosti, ale skrze účasť, askézu a modlitbu.
Potom počujete speváka žalmov, ako vás volá božskou melódiou na prijímanie a hovorí: ,Skúste a presvedčte sa, aký dobrý je Pán!` Nenechajte však o tom posúdiť telesné hrdlo, nie, ale nech vás vedie nepochybná viera. Lebo tí, čo z neho pochutnajú, nie sú pozvaní chutnať chlieb a víno, ale spôsoby Kristovho tela a krvi. Keď teda prichádzaš, nechoď tak, že jednoducho nastavíš dlaň alebo roztiahneš prsty, ale uprav si ľavú ruku na spôsob trónu pre pravú, ako pre takú, ktorá má prijať Kráľa. A potom dlaň trošku skrčením prehĺb, prijmi telo Kristovo a pritom povedz: ,Amen.` Keď si potom opatrne posvätil svoje oči dotykom svätého tela, poži ho; dávaj však pritom pozor, aby sa ti z toho nič nestratilo. Lebo keby si z toho niečo stratil, utrpel by si pre to ujmu aj na svojich vlastných údoch. Lebo povedz mi: keby ti niekto daroval zlaté zrnká, nestrážil by si ich čo najopatrnejšie, nedával by si pozor, aby si ani jedno z nich nestratil a neutrpel tak škodu?! Nemáš teda ešte omnoho starostlivejšie dbať na to, aby si ani omrvinku nestratil z toho, čo je cennejšie ako zlato a drahokamy?
Potom po prijatí Kristovho tela pristúp ku kalichu krvi, nenastrkuj ruky, ale sa skloň a prosebne a úctivo vyslov: ,Amen` a posväť sa i tým, že prijímaš z Kristovej krvi. A kým cítiš ešte vlhkosť na svojich perách, dotkni sa ich rukami a posväť si nimi oči i čelo a ostatné zmysly. Potom čakaj na modlitbu a ďakuj Bohu, ktorý ťa urobil hodným takých veľkých tajomstiev.“ (Malý, V. Slávenie svätej omše. [online].[cit. 07.02. 2014]. Dostupné na internete: ˂http://www.bosy.org/sviatosti/21_SLAVENIE_SV_OMSE_MALY.doc˃, s. 120)
Na základe mnohých zdrojov som teda dokázal pravdivosť svojho tvrdenia. Nedošlo však k celkovej zmene postojov, nikto si verejne neuznal, že sa mýlil a že neprávom spochybnil môj príspevok. Aby bolo jasné, ja si vôbec nepotrpím na to, aby sa mi niekto ospravedlňoval. Mrzí ma len, že nikomu neprekáža to, že sú čitatelia uvádzaní do omylov a nesprávnych predstáv. Toto je ďalšia vec, ktorá mi na tejto diskusii vadí. Ja som nikdy netvrdil, že som neomylný, ale ubezpečujem každého, že sa na písanie každého príspevku poctivo pripravujem a naštudujem si potrebnú literatúru. Škoda, že absentuje adekvátna spätná väzba.
Vám, Ján, ďakujem za múdrosť, rozvahu, kultivovanosť a skutočný katolícky prístup k blížnemu. Želám Vám všetko najlepšie.
Sorry, ale už to ani nečtu, čímž za sebe oznamuji konec diskuze.
Už jsem oznámil tečku. Jestli trvalou nebo dočasnou se po „promodlení“ uvidí.(asi skončím, ať už dočasně nebo trvale (před) či na svátek Panny Marie Fatimské.
Nemyslím ve zlém. Ale děkuji Vám za příspěvek, pouze jsem nešťastný z toho, že člověk „mého ražení“ vytáhne tu nejnevhodnější „kauzu“. Sv. Přijímání na ruku!!! Patrně asi lapsus, který rozdělil světové otce biskupy „napůl“(?). Proboha!
Jezuita by měl ctít doložené výroky Matky Terezy z Kalkaty. Ctít sv. Jana Pavla II. Ctít praxi jeho svatosti Benedikta XVI. Je to velice špatné, ale kvůli této „praxi“ (sv,přijímání na ruku) ocházejí kněží. Nebo to alespoň tak ospravedlňují) Je to velmi intimní téma. I jeho svatost Jan Pavel II. podal na ruku. Ale všichni nebyli nakloněni. Ne. Když laik přijme „na ruku“, není to hřích, ale není to vhodné. Musíme se postavit na druhou stranu!. Přijímat do úst a pokud to je možné, třeba i vkleče (není povinnost). Theologický vývoj je jasný. Anděl podal ve Fatimě svatým vizionářům Boha Živého v Nejsvětější Svátosti do úst a vkleče!
Před Panem se padá na zem. To je biblické. Protestantům nic nevyčítejme.Ti nevěří v konsekraci. Ale zažil jsem, (pasivně) missu siccu (liturgii Předem posvěcených Darů) u pravoslavných. Prostrace na zem. A pak „ruce žen sepjatých či zkřížených(?)“, žen přijímajících „na lžičce“. To je ono „Svaté svatým“
Pax
Jan
PS. Jinak děkuji, že jste se mě zastal.