Michal Krestchmer

Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.

Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.

Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy.

Je tak třeba si osvojit ctnost zdravé kritičnosti, která je nedůvěřivá k pochybným autoritám. Připomeňme, že lidská získaná ctnost je pohotovostí vedoucí k činům, dobrá a dobro konající. Jejím cílem je sama činnost. Vede ke správnému způsobu života. K tomu, aby někdo měl nějakou ctnost, nestačí, že tu a tam koná skutky odpovídající té ctností; vyžaduje se jistá snadnost je konat. Ctnost se tedy získává opakovaným konáním úkonů, které ji odpovídají.

Nejde tu o odmítání jakékoli autority či svědka, ale o vyloučení lidí lhavých či věci nerozumějících, ovlivněných propagandou a ve věci nekompetentních. Odvolávat se na autority je nezbytné, neboť nemůžeme si vše sami ověřit. Přečteme-li i např. nějakou knihu o vlastnostech různých chemických látek, nebudeme zpravidla si to ověřovat vlastními pokusy. V matematice a přírodních vědách, jejichž poznání se nachází mimo bezprostřední souvislost s filosofií, teologií, ekonomickými zájmy či nějakou ideologií a osobními zájmy odborníků, se zpravidla nevyskytne záměr úmyslně poskytnout nepravdivá fakta nebo některá zamlčet. Zcela jiná situace je ale v oblasti politiky, některých oblastí historie, kulturních a ekonomických otázek a věcí, které mají dopad do filosofie a náboženství.

Co se týče křesťanské víry, je požadováno: „Buďte vždy hotovi k obraně proti každému, kdo žádá od vás účty z vaší naděje. Braňte se však s tichostí, bázní a čistým svědomím, aby ti, kdož tupí váš dobrý život v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vám nactiutrhají“ (1 Petr 3,15-16). Možných námitek odpůrců víry je tolik, že je pro člověka nemožné je všechny znát včetně příslušných vyvrácení. Je třeba vlastní schopnosti se dobrat k potřebným odpovědím na námitky, když je ještě neznáme. Analogicky to platí pro oblasti filosofie, politiky, historie, umění a dalších, kde se často v mainstreamových médiích vyskytuje propaganda a závadné texty. V praxi je to tím těžší, čím více potřebujeme k odhalení klamu znát potřebná fakta a nevystačíme si jen s logickým uvažováním. Ohledně presentace potřebných, často málo známých faktů mohou solidní média hodně pomoci.

Někdy se ovšem stává, že pro neznalost či dokonce utajenost faktů dospějeme jen k závažným pochybnostem o oficiální verzi události nebo předkládané teorie. Dokonce můžeme bezpečně poznat nevěrohodnost, vnitřní rozpornost či dokonce lživost oficiální verze, ale nedobereme se toho, jak je to ve skutečnosti nebo si aspoň nezjednáme jistotu o správnosti vlastního závěru. Příkladem k tomu mohou být útoky z 11, září 2001 na WTC nebo Deník Anny Frankové.

Pomocným kritériem pro nesprávnost oficiální verze jsou ti, kteří se k ní kloní nebo ji přímo zastávají či jsou na ní nějak zainteresováni. Doporučuje se prozkoumat jejich morální profil, známé názory a důvody a míru jejich zainteresovanosti. Jedná-li se o stoupence rozkladných ideologií, modernisty či přímo heretiky v náboženském ohledu, je dosti pravděpodobné, že celá věc se má jinak, než oni tvrdí, chtějí nebo hodnotí. Ctnostný člověk mnohdy bez dlouhého uvažování poznává, že je něco dobré, neboť je to ve shodě s jeho stavem, s jeho „viděním světa“. Je tedy např. pravděpodobné, že když se takový Václav Havel, Ondřej Liška, dalajláma nebo P. Tomáš Halík vyjádří ve prospěch někoho či něčeho, že se jedná o nějaké zlo nebo nepravdu. V každém případě je to důvod k podezření.

Něčí kompetence a z nich vplývající oprávněná autorita jsou vždy omezené na určitou oblast. Zneužitím autority je, když se dotyčný takovým způsobem vyjadřuje i k věcem, ležícím mimo jeho kompetence (např. přírodovědec k náboženským otázkám, herec k politice). Ne že by se k nim nesměl vyjadřovat, ale je třeba, aby nevznikl dojem, že se v jeho vyjádření projevuje jeho autorita, která se vztahuje k něčemu jinému. Děje se to dnes často v televizi, rozhlase i tištěných článcích. Je vážným nedostatkem jeho posluchačů a čtenářů, že si neuvědomí meze něčí autority a podlehnou vlivu popularity dotyčného.

Cvikem se to kritické posuzování, ostražitost a oprávněná podezřívavost zlepší, stane se snadnější až „automatické“, jak je tomu i u jiných lidských činností. Bude umět rozpoznat nejen omyly v sylogismu, ale i další sofismata a dvojznačné formulace. Rozpozná omyly způsobené užíváním stejného slova v různém významu, posunutí pojmu k něčemu trochu jinému, skryté předpoklady některých tvrzení či klam v tom, že se vyvrací poněkud něco jiného, než co oponent tvrdí. Pozná také, když používaná slova nejsou řádně definována. Starověcí sofisté se snažili vytvořit zdání pravdivého důkazu. Dnešní spíše něco bez důkazu tvrdí, opírají se o všeobecné mínění a snaží se manipulovat své posluchače vzbouzením jejich emocí.

Ještě jedna poznámka: Rozpoznat omyl lze i jinak než úvahou, a to na základě dobrého stavu vlastní duše. Hluboce vědomě věřící člověk často ihned pozná, že něco není v souladu s vírou nebo že se jedná o pokušení, protože jeho víra je pro něj vlitou ctností a její užívání zakořeněnou zběhlostí. Takové poznání je spíše na základě rozpoznání nesourodosti víry s něčím než na základě theologické úvahy.

Zběhlost posuzování potřebujeme dnes více než dříve. Nemáme politiky ve vedoucím postavení, kterým bychom mohli důvěřovat. Máme velmi málo pravověrných kněží, kteří by nás dobře vedli. Velmi mnoho theologických publikací v posledních 50 létech neobsahuje zdravou a kompletní nauku v oblasti, o které pojednávají. Církevní dokumenty jsou z převážné většiny pastoračního rázu bez dogmatické závaznosti. Nemůžeme se tak o ně opírat bez jejich dalšího posouzení. Potřebujeme tuto rozumovou ctnost zdravé kritičnosti, která není kritikou za každou cenu, ale je obezřetností. Bude-li naše poznání chybné nebo závažně neúplné, naše skutky mohou být správné jen náhodou. Potřebujeme umět rozpoznat nejen nepravdu, ale že něco důležitého je (často záměrně) zamlčeno. I když se máme vyhýbat tomu, abychom bez přiměřeného důvodu neposlouchali či nečetli závadné řeči či texty, nebude se nám to úplně dařit s ohledem na to, že svět je prolezlý klamem a my nejsme schopni se od něj zcela isolovat. Navíc někteří mají dar a úkol jiným odhalovat klam a varovat je před ním a tedy ho potřebují znát.

Zběhlost posuzování není jen získanou ctností. V oblasti, která se týká víry a toho, co vede ke spáse, dostáváme pod Boha vlité Božské ctnosti a dary Ducha svatého, kterými jsme uschopněni a ochotni přijímat vliv působení Ducha svatého. Tyto dary jsou nutné, protože pravdy víry přesahují náš rozum a víra potřebuje se zdokonalit jejím chápáním, pokud je to zde na zemi možné. Musíme ji být schopni aplikovat na různé situace podle onoho: „Spravedlivý žije z víry“ (Gal 3,11). Sv. Pavel vybízí: „Hleďte a vás nikdo neošálí světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“ (Kol 2,8). Sv. Jan píše: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, nebo mnoho falešných proroků vyšlo do světa“ (1 Jan 4,1). Boží milost nám pomáhá, abychom se nenechali oklamat. Může se nám dostat charismatu umět druhé učit a chránit před omyly ve věcech, které mají vztah ke spáse našich bližních. Jeho užívání patří mezi skutky duchovního milosrdenství.

Michal Kretschmer