Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
Je třeba diskriminovat, neboli rozlišovat. Rozlišovat tedy mezi těmi, kdo mají, a těmi, kdo nemají pravdu v nějaké zásadní věci; mezi dobrem zlem; mezi těmi, kdo jsou schopni vykonávat nějakou práci, a těmi, kdo toho schopni nejsou atd. Ostatně to největší rozlišení teprve přijde v den posledního soudu, kdy Syn člověka „ovce postaví po pravici a kozly po levici“ (Mat 25,33). Tedy nevést řeči o diskriminaci či nediskriminaci; obojí může být podle konkrétních okolností dobré i špatné.
Křesťané říkají: „Máme právo žít v soukromí i na veřejnosti podle svého náboženství.“ To je jistě správné tvrzení. Ale nebezpečné. Takový výrok zamlčuje to, že toto právo se zakládá na tom, že křesťanství je pravé náboženství. Opírá se totiž jen o jakési údajné všelidské právo. Pak ale mohou totéž říci třeba mohamedáni. A jsme u zhoubné nauky o náboženské svobodě. A proč by pak nemohli říci homosexuálové: „Máme právo žít podle našich sexuálních sklonů?“ A máme tu právo na zvrhlost. Primární je tedy argumenty dokazovat, co je pravda a co je dobré, a neodkazovat k nějakým jiným principům, jako jsou již zmíněná lidská práva nebo také užitečnost, přátelství, pokrok apod., které ve své absolutisované podobě jsou nesprávné. Mezi pravdou a lží nemůže být smíru, mezi světem a Boží církví nemůže být příměří. Sv. Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru zachoval“ (2 Tim 4,7).
Mnohdy propadáme představě, že zlo pochází jen z neznalosti a že v dialogu lze přesvědčit odpůrce, aby ustoupil od svého mínění a jednání dle něho. Zlo ale nevychází jen z nedostatku poznání či ze špatného poznání a podléhání vášním, ale někdy zlý člověk (a démon) ví, jak něco je, a přesto se snaží o opak. Hřích andělů byla pýcha z ní plynoucí závist. Oni věří a třesou se. Není v nich omylu ohledně přirozených věcí a znameními božské moci jsou donuceni věřit. Démoni vidí totiž mnoho jasných známek, z nichž postřehují, že učení církve je od Boha, ačkoli sami nevidí věci samé, jimž církev učí, třebas, že Bůh je trojjediný a jeden nebo něco takového (STh II-II q. 5 a. 2 co.).
Někteří lidé se jim podobají; vědí, co je správné, ale své úsilí zaměřují na to, aby druhé klamali a zastrašili. Katechismy mezi hříchy proti Duchu svatému, které nebudou odpuštěny, uvádějí „poznané pravdě odpírati“. S takovými nemá smysl diskutovat. Je třeba je bez nějakých příkras odhalovat. Jasnou řečí, jako když říká sv. Petr před veleradou: „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili“ (Skut 5,30). Drzost židovského velekněze je obrovitá; vyčítá apoštolům, že by„chtěli na nás svalit odpovědnost za jeho krev“ (Skut 5,28), když přece dobře ví, že z jejich návodu židovský lid před Pilátem volal: „Krev jeho na nás a naše děti!“ (Mat 27,25).
Musíme se držet tradiční terminologie, nenechat si vnutit používání slov, které zastírají pravdu. Tak „přítelkyně“ znamená ženu, která je něčím přítelem; ne tedy souložnici, milenku či konkubínu, jakkoliv takový vztah může mít také rysy (nesexuálního) přátelství.
Podobně nebudeme hovořit o „přerušení těhotenství“, ale o umělém potratu; nebudeme hovořit o „gayích“, ale aktivní homosexuály budeme nazývat sodomity; nebudeme hovořit o „hodnotách“, neboť je to něco subjektivního, ale o dobrech a jejich hierarchii. Musíme očistit jazyk od jeho liberálního pokroucení a dobře užívat slova. Vedle filosofie založené na bytí a esenci věcí tu může tu být vodítkem etymologie jednotlivých slov. Dále pak mějme na paměti Ježíšova slova: „Vaše slovo buď `ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého“ (Mat 5,37). Nemějme strach před tím, že naši protivníci se budou cítit uraženi nebo se rozzlobí.
Nepřátelé pravdy se snaží změnit význam slov, aby jimi mohli někoho ošklivě nálepkovat. Za rasistu tak označují toho, kdo konstatuje, že lidé určité rasy žijící na nějakém území mají v průměru nižší či vyšší inteligenci, vzdělání, kriminalitu apod., nikoliv tedy toho, kdo tvrdí, že na základě rasy jsou lidé nižší a vyšší rasy, popř. že existují nadlidé a podlidé. Stejně tak není antisemita ten, kdo odpírá judaismu nebo sionismu nebo hovoří o zločinech Židů, ale antisemitou je ten, kdo považuje Semity (tedy nejen Židy) za lidi nižší rasy.
Jinou manipulací je negativní konotace neutrálního slova. Tak extremista je ten, kdo vykazuje krajní názory nebo jednání. To slovo, ale nic nevypovídá o tom, zda se jedná o názory správné či mylné, o jednání dobré či špatné. Slovo „normální“ také nabylo jiného významu. Označuje se jím něco, co je obvyklé či běžné. Jeho pravým významem je však odpovídat normě či pravidlu. Pak normální je to, co je stejně dobré jako norma sama. Jestli se lidé nějak běžně chovají, je to nepodstatné a chovat se „nenormálně“ nemusí být něco špatného.
Naopak je třeba používat slov, které se v důsledku liberalismu vytrácejí z běžné mluvy, jako jsou hřích, neřest, ctnost, pokora, pokání.
Někdy se vůči zlu kladou příliš malé požadavky jako třeba právo na tzv. výhradu svědomí v nějaké věci místo požadavku na zakázání a trestání činů v té věci porušujících Boží přikázání či přirozený mravní zákon. Ne tedy jen právo rodičů neposlat své děti na školní hodinu sexuální „výchovy“, ale volat po trestu těch, kdo takové věci prosazují a provádějí, a to třeba i trestu smrti za „pohoršení maličkých“, ono dát na krk mlýnský kámen a hodit do moře (viz Mar 9,42). Neusilujme o náboženskou svobodu, ale o katolický stát, byť „náboženská svoboda“ je pro katolíky lepší než pronásledování. Nesmíme se spokojovat s „menším zlem“. I to je zlo, proti kterému je třeba bojovat. Nestačí se snažit o to, mít „místo na slunci“, ale je třeba usilovat o to, aby ti, kterým toto místo nenáleží, ho tam neměli.
Spolupráce s jinak smýšlejícími je možná jen v konkrétní věci, ve které se obě strany shodují, nikoliv na úrovni nějakého (quasi)trvalého spojenectví, ve kterém zpravidla utrpí škodu ti, kdo mají pravdu, zatímco opačná strana zůstane na své posici.
Současná situace je taková, že prakticky nutnou, avšak nepostačující, podmínkou pro správnost něčeho je to, že je napadáno médii hlavního proudu, levicovými politiky, pohany či modernistickými theology. Na rovině víry říká Ježíš: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně“ (Mat 5,11). Této cti, být napadán od nepřátel pravdy, se však analogicky může dostat někomu i za jeho politické (i jiné) názory.
Svoboda vůle je k tomu, abychom osvědčili svou věrnost k Bohu, ne abychom mohli dělat a hlásat, co se nám zalíbí. Vnější svoboda má zajistit, alby to dobré, co děláme nebo říkáme, nebylo nepříznivě postihováno. Demokracie, pokud je formou vlády, nemá být svobodou si říkat, co chceme. Nemá být v ní místo pro projevy bez omezení. Ostatně často i ti, kdo se k ní hlásí, ji uplatňují selektivně. Kriminalisují některé názory o historických faktech (zejména v souvislosti s 2. světovou válkou), hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob nebo podporu a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Nejde nám o bezbřehou svobodu vyjadřování; jen pravda má právo na existenci.
I když tento článek zčásti je pojat nábožensky, lze jej analogicky aplikovat i na problematiku spadající do přirozeného mravního řádu a do politiky.
Na závěr bych chtěl citovat povzbudivá slova z Žalmu 149: „Ať tedy plesají svatí a honosí se, ať se veselí na svých ložích. Chvalozpěvy Boží ať mají v hrdlech a meče dvojsečné ve svých rukou: trest aby vykonali na pohanech, národy by pokárali, aby spoutali řetězy jejich krále a jejich velmože železnými pouty. Vykonati soud na nich předepsaný – toť bude čest všech jeho svatých!“ (v. 5-9).
Příspěvek byl se svolením autora převzat ze stránek strany NE Bruselu – Národní demokracie, za niž autor kandiduje ve volbách do Europarlamentu 2014 (zdrojová stránka je ZDE). Příspěvek vyjadřuje a demonstruje názory a politické cíle autora, nikoliv názory redakce či šéfredaktora.
(Byť si pana Kretschmera vážím a považuji ho za jednoho z lepších kandidátů do Europarlamentu, rozcházím se s ním ve vícero věcech, zejména pak v pohledu na trest smrti, který považuji při dnešním stavu společnosti za vyloženě nežádoucí – viz můj článek z roku 2009, a rozhodně bych při argumentaci o něm neodkazoval na Mar 9,42, neboť podle mne má daný verš spíše ukázat hloubku popisovaného provinění a úděsnost posmrtného trestu za něj Bohem určeného, než inspirovat či obhajovat trest smrti.
Na druhé straně tento rozpor nepovažuji za až tak důležitý, protože pan Kretschmer coby europoslanec trest smrti nezavede. Může ale poskytnou klíčový hlas proti zvrhlostem typu Zpráva Lunacekové či rozličným aktivitám podporujícím potraty či euthanasii, skrze něž se dnešní europoslanci otevřeně podílejí na masovém vraždění.)
Kdyby kandidoval za něco lepšího (než je ANO MOSKVĚ), měl by můj hlas. 🙂
Kterou stranu, která kandiduje, máte na mysli?
Ne Bruselu neznamená Ano Moskvě. Tamější režim má samozřejmě nedostatky, ale snad se bude lepšit, zatímco Západ se horší. Ostatně o tom se tu už diskutovalo s výsledkem smazání diskuse.
To, co chci, je samostatný suverénní stát, který uzavírá vypověditelné mezinárodní smlouvy na základě vzájemné výhodnosti.
Iluze, že se Moskalové zlepší, je předem ztracená.
Představa, že by ČR mohla vytvořit samostatný suverénní stát, který uzavírá vypověditelné mezinárodní smlouvy na základě vzájemné výhodnosti, je iluze.
Můj hlas by tento člověk neměl nikdy.
Což jistě není jeho vina…
Dobrý den, zajímavý článek a pravdivý. Ano ano – ne ne, což se dnes vůbec nenosí. Všechno se halí do balastu slov a do obalu zvaný diplomacie. Toto je projev odvahy a otevřenosti, za to kdysi volali Ukřižuj.
S mnohými větami se musí souhlasit, jen se občas vytráci pokora a tichost Beránka.
Myslíte si, že tyto stránky čtou i lidovci? Ti jsou prototypem pokrytectvi a slovního balastu.
Vytrvale používám s úspěchem výraz (jeho, její) „hromádka“ v případě, že jde o „přítelkyni“ či „přítele“, doporučuji totéž. Přerušení těhotenství je logický nesmysl.
Plně souhlasím s panem Kretschmerem, náš jazyk je nutno očistit od liberálních eufemismů, které posunují význam slov úplně jinam. Jen jednu námitku bych měl. I výraz „umělý potrat“ je takovým eufemismem. Tady se nic nepotrácí (neztrácí) jako při samovolném potratu, tady se prostě nenarozené děti zabíjejí. Proto já osobně i při diskusi s nevěřícími mluvím raději o „usmrcení (zabití) plodu (embrya)“, „zabití nenarozeného dítěte“ apod.
Ohledně trestu smrti je třeba rozlišovat dvě otázky. První je: je trest smrti přípustný a pokud ano, za jaké zločiny. Druhá pak, zda v dané době a zemi má být trest smrti zaveden, za jakých podmínek a za jaké zločiny.
Na první otázku odpovídám ANO(za co a jakých podmínek, tím se zde nebudu zabývat). Na druhou pak s ohledem na současný stav českého soudnictví odpovídám NE (příp. ano jen za nějakých zcela jasných a nenapadnutelných důkazů -jako když jediný možný vrah je vzápětí po činu zadržen, takže nehrozí nebezpečí , že později budu zaměněn za jinou osobu).
Vážený pane, divím se, jak s pohledem na „skrytost“ mnohých společenských jevů v dnešní společnosti můžete uvažovat o tresti smrti bez obavy z jeho zneužití. Či snad znáte nějaký evropský stát, neřku-li autoritářský režim třeba druhé poloviny 20. století, kde nedošlo ke zneužití trestu smrti nebo k popravě člověka, který, jak se nakonec ukázalo, nebyl pachatelem?
Vy jste asi nečetl, že jsem napsal: „Na druhou (otázku, tedy zda nyní v ČR zavést trest smrti) pak s ohledem na současný stav českého soudnictví odpovídám NE.“ To proto, že se obávám zneužití, a proto bych, jak jsem napsal, připustil výjimky jen ve zcela jasných a nenapadnutelných případech, pokud by se takové vyskytly.
Středověká společnost – evropská – byla založena na výlučně privilegovaném postavení katolické Církve – a bohužel to nějak nedopadlo :-(. Kde berete, vážený pane, optimismus, že v dnešním světě to dopadne lépe? Aby bylo jasno, prosazovat křesťanské hodnoty a nauku katolické Církve vždy a všude – ANO! Pokud ale vše, co není katolické, bude vnímáno jako zlé – no, víme, jaké to vzalo konce. 🙁 Četl jste někdy nějaké české „národní“ noviny 2. poloviny 19. století, číslo po čísle? V každém je ryzí antisemitismus (a zrovna tak to bylo v neměckých denících té doby). My se divíme, a pohoršujeme, jak mohlo dojít k holocaustu, kde se vzala v lidech ta rasová a etnická nenávist atd …. bohužel jí byly plné tiskoviny, které ve svém záhlaví nesly název „katolické“. Ano, autoři samozřejmě neměli na mysli arizaci a holocaust, ale svým dehonestujícím pohledem, velmi často opíraným o nauku Církve (kterou si tak sami sobě vykládali, to podtrhuji!!), zasévali budoucí símě … Bohužel. Samozřejmě, nejen oni!
No, vidíte. Dneska je trestné jakékoliv kritické slovo proti židů, judaismu a máte snad pocit, že společnost je svobodnější?
Ne nadarmo je většina pornoprůmyslu v rukách židů…
Antisemitismus je rasismus vztahující se k Semitům, což nejsou jen Židé. Pojímáte antisemitismus příliš široce. Co je rasismus, jsem napsal na http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1550-co-je-to-rasismus-.aspx . Máte pravdu, že v novinách 19.století je mnoho textů zaměřených proti židům: Ale v mnohých případech šlo o oprávněnou kritiku jejich lichvy a dalších nežádoucích jevů včetně kritiky judaismus jako takového. To však není antisemitismus. Ostatně křesťan ví, že „spáse je ze Židů“ (Jan 4,22) a že Ježíš, jeho matka i apoštolové byli Židé. Jak by pak mohl být proti Židům jako takovým?
Pro pravdivost informací je klíčový celkový kontext, zda nejsou cíleně filtrovány. Např. kritika skutečných případů lichvy Židů by byla v pořádku, pokud by srovnatelná pozornost byla věnována kladným a záporným stránkám jak u Židů, tak u Čechů. Pokud se u Židů píše prakticky jen o záporech, je to skrytá forma rasismu, i když je každá jednotlivá informace pravdivá. Takto lze ovšem hodnotit celkový kontext, těžko jeden článek. Polopravda je záludnější než otevřená lež.
K příspěvku pana Michala – přesně o to mi šlo, sytematické vytváření nálad proti „Židům“ jsem použil jako jeden z nejkřiklavějších příkladů. Zrovna tak bychom sanozřejmě mohli stejně špatný princip jednání ukázat na činnosti vytvářející podklad pro mnohé pronásledování Církve, které nejednou přerůstalo v genocidu!
Hodnoty, které zastává pan M.K., podpisuji (vyjma trestu smrti – ten chápu jen jako právo společnosti odnětím života zastavit činnost toho, kdo své bližní na životě vědomě a opakovaně ohrožuje), ale jde o to, jak jsou prezentovány a zda jejich prezentace nevede k jednostrannosti, která pak popírá nekatolickou část společnosti za rámec evangelijních přikázání.
19. storocie uz bolo hodne odkatolictene a katolicka spolocnost bola uz spracovana osvietenstvom, takze tazko vzdy co ma nazov katolicke i vzdy cisto katolickym je.
Proste, osvietenstvom padla segregacia komunit, a tym prisli rozne trenice. A liberalny rezim potrebuje konflikty a trenice, aby sa udrzal pri moci, katolicizmus konflikt nepotrebuje, zoberme si stredoveku Europu a vtedajsi spolocensky koncept.
Takze ano, katolicizmus je to najlepsie, katolicizmus prinasa krasu, harmoniu, socialny zmier, spravodlivost, co je nekatolicke je casto skarede, zle a nemravne, nie vzdy, ale pomerne casto.
Promiňte, aniž bychom odbíhali od hlavního tématu článku – Vy si myslíte, že středověká společnost byla vůči Židům spravedlivá? Nemám na mysli spravedlnost v dnešním úzu chápání, ale třeba středověké pogromy jistě nelze zahrnout do evangelijního vzorce chování. Nebo podle Vás snad ano, jak to vyplývá z Vašeho příspěvku?
Jsou pogromy nutným důsledkem středověkého uspořádání společnosti nebo vznikaly jemu navzdory? Řekl bych, že spíš to druhé.
Nabízí se také srovnání se současným multikulturalismem a otevřenou společností jako řešením etnických třenic. Máte dojem, že jde o úspěšný projekt?
Vážený pane romano, neodvažuji se srovnávat středověké pogromy, moderní holocaust, moderní multikulturalismus a otevřenou společnost. Nezajímá mě zlo – nepotřebuji ho sorvnávat. 🙁 Zlo máme odmítat v každé podobě.
Ale pokud mě tlačíte do srovnání – myslím, že holocaust a případné velké pogromy jsou nesrovnatelné s moderním zlem , alepsoň prozatím, protože modernímu zlu se můžete vyhnout, i jako oběť, tedy cíl tohoto zla. 🙁 Vyhnout se pogromu nebo holocaustu byla otázka štěstí, ne volby. 🙁
Co vlastně udělala katolická církev ve. středověku špatně? Nezabránila pogromům na židy? Neočekáváte od ní příliš mnoho? Přeci jen je to církev, ne moderní stát s jeho donucovacím aparátem.
Naznačujete kauzální souvislost mezi tím, co se u nás psalo v novinách v 19. století a holocaustem? To mi připadá jako příliš poplatné současné politické korektnosti. Pokud tam nebyl úmysl likvidace židů, což připouštíte, pak pouhá dehonestace je příliš málo. Podobně by se mohli cítit ohrožení naši současní politici, na kterých média nenechají nit suchou. Nebo je-li dehonestace skutečně zlo, pak by bylo logičtější útočit proti svobodě tisku, která ho umožňuje.
Pravděpodobně reagujete asi na můj příspěvek. Od dehonestace k holocaustu myslím, že určité nakročení je. Jako mírně nakloněná rovina – někdo ji překoná, jiný po ní sklouzne. I ve výsleších dozorců a velitelů KL se poměrně často tato cesta objevuje, samozřejmě i u těch, kdo se (většinou více či méně formálně) hlásili ke KC. Dobře zformovaný toto pokušení překonal, nalomený se v něm zlomil.
V prvé části – promiňte, středověká církev – třeba v osobách biskupů – velmi často těmi donucovacími prostředky disponovala. Pogromy na Židy byly velmi často brány jako kolorit středověké i novověké doby. Zkuste si třeba vyhledat komentáře k přešpurským událostem 1882 a senickým 1884.
V obou nakonec místní kněží klečeli před davem, aby s pogromem ustal – ale lidé, jejich ovečky, na to vůbec nedbali, dokud nedojely tisíce vojáků pravidelné armády :-(. I to o něčem svědčí. Bohužel.
Svědčí to o tom, že Církev si zachovala tvář a lidé jsou stále stejní?
Ano, nelze nesouhlasit.
Miluji tyhle kafraly, kteří ze svého teploučkého bytečku kritizují mentalitu středověkého Evropana. Přitom sami nejsou často ani schopní v pátek nežrat maso a o velkém postu si odříct plné talíře.
Vážený pane Hamishi, musím se Vám omluvit za svou hloupost, protože jsem nepochopil, jak souvisí středověká Evropa, pogromy a holocaust s mým obžerstvím a mými plnými talíři. :-). Ale velmi moc Vám děkuji, že mě dáváte do spolku s tím, komu říkali žrout a pijan vína. 🙂 Píšete totiž, že mě mïlujete, a tak se velmi raduji, že se za mě kafrala, hříšníka, žrouta a pijana vína, budete modlit. Děkuji Vám. 🙂 Mám jen na Vás dotaz – odkud mě prosím, osobně znáte? 🙂
Odpusťte, pane Klecando, ale demagogie fakt komentovat nebudu.
Díky za pochopení.
I antisemitismus je uměle vytvořený pojem. Pro značnou část světové populace je semita a žid jedno a totéž a ani propaganda se nesnaží do toho vnášet jasno. Spíš naopak. V pozadí je skrytá i otevřená nenávist k vyvolenému národu, ze kterého vzešla spása. Ve kterém se narodil Bůh a ze kterého povstala Církev.
U nás v Čechách bychom si měli dát obzvláštní pozor na jedno. O užívání slov pravda a láska v pejorativním významu. Nazývat svého nepřítele (kterého máme milovat, orodovat za něho a vidět v něm bratra a obraz Boží) s jízlivou ironií pravdoláskařem bychom určitě neměli. Bez ohledu na náš vztah k panu prezidentu Havlovi. Dej mu Pánbůh věčnou slávu. I to je obecná reakce. Bez ohledu na osobní vztah. Naši předkové se vždycky snažili mluvit o mrtvých v dobrém. Kdykoliv se dozvěděli že někdo zemřel, třeba i cizí a hříšný tak první reakce byla modlitba Odpočinutí věčné, dej mu ó Pane…………..a kdykoliv si na něho vzpomněli tak dodávali např. Budiž mu země lehká, Odpusť mu Pánbůh, Nechť odpočívá v pokoji atd. Zkusme si to občas třeba nad zprávami. Pomodlit se za každého kdo ten den zemřel. Třeba už nám nebudou potom připadat tak zlé a depresivní. Když při nich pokaždé pomůžeme na vinici Páně a přihodíme alespoň maličkost do pokladu Církve. Modlitba za mrtvé je také zdrojem odpustků. Velice snadno dostupným. Kdykoliv a kdekoliv.