Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Pátá základní pravda víry se tedy tichou cestou vytratila. Všimněme si ale samotného Písma sv. Je pravdou, že biblické texty ji neznají?
Napřed tedy Starý zákon. Ano, na jeho některých stránkách se zdůrazňuje život na této zemi jako největší dobro, posmrtný život je zahalen jakýmsi pochmurným tajemstvím, čehož dnes využívají ve své argumentaci právě sektáři. V Žalmu 87 je psáno: „Mezi mrtvými je moje lůžko, mezi padlými, co leží v hrobě, na které už ani nevzpomeneš, ze vší péče tvé jsou vyloučeni. Uvrhls mě do hluboké jámy, do propasti, do nejhlubších temnot… Konáš divy pro ty, kdo jsou mrtví? Mohou stíny vstát a tebe chválit? Vyprávějí o tvé lásce v hrobech, o tvé věrnosti tam v říši mrtvých?“ Duše zesnulých jsou zde nazývány „stíny“, které leží v hrobu nebo jámě (hebr. šeolu). Není známo, zda tyto „stíny“ mají nějaké vědomí o sobě a v jakém rozsahu. Obsahově tytéž formulace bychom našli i v knize Job, Kazatel nebo u některých proroků.
Jenže ve SZ se vyskytují i texty s jiným obsahem. V 1 Sam 28,5n král Saul si nechá od čarodějnice vyvolat ducha Samuelova a konverzuje s ním, což je dokladem, že starověcí Izraelité věřili v nesmrtelnost lidské duše a v nepomíjejícnost lidského vědomí po smrti. V Kaz 12,7 se píše: „A prach se vrátí do země, jak byl, duch vrátí se k Bohu, který ho dal.“ Kniha Moudrosti 3,1n uvádí: „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce, a nedotkne se jich pražádná trýzeň. Zdály se mrtvými očím pošetilců, jejich odchod byl považován za neštěstí a jejich rozloučení s námi za záhubu, ale jsou v pokoji… Po nepatrné trampotě dojdou velikých dobrodiní…“ Ve 2 Mak 12,39n se Juda Makabejský modlí za padlé, aby jim Bůh odpustil jejich hříchy, což předpokládá ne pouze víru ve vzkříšení těla na konci časů, ale i v samostatný život duše po smrti, protože při vzkříšení těla už žádné odpuštění hříchů nebude, pouze vyhlášení rozsudku.
Židé ve SZ věřili v život duše po smrti, jejich představa však postrádala konkrétních obrysů. Podstatně větší důraz kladli na vzkříšení těla při posledním soudu, který někteří z nich spojovali s příchodem Mesiáše a obnovou Izraelského království.
Nový zákon mlhavé starozákonní pojetí o nesmrtelnosti duše konkretizuje a dává mu jasné kontury. Jeho řeč je tak zřetelná, že umlčí jak adventisty a jehovisty, tak i současné neomodernisty. Nutné je pouze, aby katolíci Nový zákon opravdu znali a byli schopni z něj citovat adekvátní místa. Celkem 15krát dokládá Nový zákon existenci nesmrtelné lidské duše! Projděme si to:
1) „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou. Ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla…“ (Mat 10,28; Luk 12,4). Z úst jehovistů lze ale slyšet námitku: „Duše“ se hebrejsky řekne „ruach“, což v překladu znamená duch, dech, vanutí, ale také život. Podobně řecké slovo „psyché“, jež je v řeckém originále použito, znamená kromě duše též život. Dobrá, ale co to mění na podstatě věci? I když místo slova „duše“ dosadíme slovo „život“, je přece jasné, že život je v textu chápán nezávisle na těle. Inu, tonoucí se i stébla chytá.
2) „Kdokoliv řekne slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo však je řekne proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím…“ (Mat 12,32). Tento úryvek je běžně uváděn jako potvrzení katolické nauky o očistci. V Novém zákoně přitom platí tak jako ve Starém, že při posledním soudu už žádné odpuštění hříchů nebude, jestliže tedy Spasitel mluví o odpuštění hříchů „v budoucím věku“, musí se jednat o dobu mezi smrtí člověka a vzkříšením k poslednímu soudu, čili o samostatný život duše po smrti.
3) Když Ježíš na hoře Proměnění zjevil svou slávu, ukázali se vedle něho Mojžíš a Eliáš a hovořili s ním (Mat 17,3; Mar 9,3; Luk 9,31). Mojžíš byl přitom už dávno mrtvý (u Eliáše je to sporné, neboť byl odvezen na hořícím voze, ale to není předmětem našich úvah), jestliže tedy s Kristem mluvil, ačkoliv jeho tělo už zetlelo v hrobu, pak musela být přece logicky živa jeho duše.
4) „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. Není přece Bohem mrtvých, nýbrž živých…“ (Mat 12,27; Luk 20,37-8). Tato slova řekl Pán v polemice se saduceji, kteří popírali vzkříšení mrtvých. Jestliže uvádí jako argument, že patriarchové Abrahám, Izák a Jakub žijí a nejsou mrtví, ačkoliv ke vzkříšení těl dosud nedošlo, tak je jasné, že žijí jejich duše, což je základní předpoklad k tomu, aby se mohly spojit s tělem v hrobě, čili základní předpoklad vzkříšení. Zde je vyjádřena nauka Církve: ke vzkříšení těl při druhém příchodu Kristově dojde tak, že nesmrtelná duše se v tom okamžiku znovu spojí se svým mrtvým tělem, které ožije.
5) Nejpádnějším argumentem NZ ve prospěch nesmrtelnosti duše je však vedle 1 Petr 3 (srvn. níže) vyprávění Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19-31). Duše žijí po smrti, mají jasné vědomí a komunikují s druhými. Boháč je v pekle, rozmlouvá však s Abrahámem, který je „na jiném břehu“. Lazarova duše se však neocitá v nebi, nýbrž „v lůně Abrahámově“. Tím Ježíš rozšiřuje obzor židovského chápání šeolu jakožto místa temnoty a potvrzuje dosud nejasné starozákonní informace (Moudr 3,1n), že v tomto tzv. podsvětí existují i stavy (místa) blaženosti pro spravedlivé (srvn. výše). Kristus v tomto evangelním příměru sděluje to, co stále učí Katolická církev: Před Kristovou vykupitelskou smrtí na kříži bylo pro všechny lidi nebe v důsledku dědičného hříchu zavřeno, duše spravedlivých odcházely po smrti do šeolu (podsvětí, předpeklí, přednebí…), kde sice žily ve stavu blaženosti, ale nikoli v přímém patření na Boha, což se týkalo i starozákonních patriarchů a proroků. Poněvadž mezi nimi byl nejvýznamnější Abrahám, používá Spasitel termín „lůno Abrahámovo“. Teprve až Kristus na kříži zemřel, sestoupila jeho duše do těchto sfér, aby spravedlivé uvedla do dokonalé věčné blaženosti, jakou dává bezprostřední život s Bohem. Duše zlých, jejichž reprezentantem je zde onen boháč, odcházely do pekla a zůstaly v něm i po Spasitelově smrti. Srovnáme-li ale s tímto Ježíšovým příměrem starozákonní texty o šeolu jako místu utrpení, z něhož vysvobozuje pouze naděje na vzkříšení z mrtvých, jak říká Žalm 49: „Ale mou duši Bůh vysvobodí z podsvětí, neboť mě vezme k sobě…“, tak z toho vyplývá, že v šeolu existovala i sféra, jež nebyla „lůnem Abrahámovým“, nýbrž nějakým stavem utrpení (temnota, izolace aj.), z něhož nakonec Kristus tyto duše také vysvobodil. Šlo o jakousi předzvěst očistce.
Kdykoliv jsem v diskusi s jehovisty předložil tento citát, zmlkli a zmohli se pouze na koktání „…ale vždyť to je jenom podobenství“. Zapomínají přitom, že Spasitel právě skrze podobenství sděluje důležité pravdy víry a morálky, nehledě k tomu, že tady nemusí jít o podobenství, ale o konkrétní případ, jak naznačuje uvedení konkrétního jména žebráka Lazara. Těžká je ale domluva s lidmi, kteří ve vztahu k Písmu sv. se řídí zásadou „nehodící se škrtněte“.
6) Všechna 4 evangelia uvádějí při zprávě o smrti Pána na kříži formulaci „…vypustil duši“ (Mat 27,50; Mar 15,37; Luk 23,46; Jan 19,30). Proč by evangelisté toto psali, kdyby duše po smrti umírala současně s tělem? U Lukáše ještě také čteme, že Ježíš řekl: „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého!“. Proč by svou duši poroučel Otci, kdyby ona měla zemřít současně s tělem?
7) Lotrovi po pravici Spasitel řekl: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!“ (Luk 23,43). Na tento jasný argument pro nesmrtelnost duše však adventisté a jehovisté namítají: Katolická církev toto zfalšovala, správný překlad zní: „Vpravdě pravím tobě dnes, budeš se mnou v ráji.“ Samozřejmě žádný doklad pro své tvrzení nepředkládají, nejsou schopni uvést jediný překlad bible ze starších dob, kde by to tak znělo, ani žádný názor církevních otců, jenž by ten jejich podpořil.
8) „Abrahám, otec váš, zajásal, aby viděl můj den. I viděl a zaradoval se…“ (Jan 8,56). Poněvadž ve SZ nemáme žádnou zprávu o tom, že by Abrahám „viděl“ příchod Spasitele na zem, je zřejmé, že Kristus mluví o Abrahámovi na věčnosti, o jeho duši, jež žila v „lůně Abrahámově“.
9) Když se zmrtvýchvstalý Pán zjevil apoštolům, „oni se ve svém zděšení a přestrašení domnívali, že vidí ducha…“ (Luk 24,37). Věřili tedy, že duše člověka žije i po smrti dál.
10) Sv. Štěpán při kamenování „pln Ducha Svatého pohlédl k nebi a uzřel slávu Boží a Ježíše po pravici Boží. I řekl: ´Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka po pravici Boží!´“ (Sk 7,56). Byl tedy do nebeské blaženosti volán hned v okamžiku své mučednické smrti, ne až v okamžiku vzkříšení těla při posledním soudu. Jeho tělo bylo pohřbeno, duše však šla do nebe.
11) Nesmrtelnost duše potvrzuje i sv. Pavel. Píše: „…chtěli bychom se raději vystěhovat z těla a nastěhovat se domů k Pánu…“ (2 Kor 5,8). Věří tedy v blažený život duše u Pána po jejím odloučení od těla.
12) Dále apoštol národů píše: „Znám jednoho člověka v Kristu: Ten byl před čtrnácti lety – zdali s tělem, nevím, anebo bez těla, nevím, Bůh to ví – uchvácen až do třetího nebe….uchvácen do ráje a uslyšel tajemná slova…“ (2 Kor 12,3-4). Co je to jiného než potvrzení katolické víry, že lidská duše je schopna samostatného života, vědomí a vnímání i mimo tělo?
13) A další výrok sv. Pavla: „Táhne však mě to na obě strany: toužím odejít odtud a být s Kristem – to by bylo mnohem lepší – avšak zůstati na živu je potřebnější pro vás….“ (Fil 1,23). Pavel tedy věří, že ihned po smrti bude žít s Kristem, tzn. jeho nesmrtelná duše.
14) Velmi významné je též svědectví sv. Petra. Píše o Kristu: „…podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše. S ní přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení, těm totiž, kteří kdysi nevěřili, když Boží shovívavost čekala za dnů Noemových, kdy byla stavěna archa….“ (1 Petr 3,18-20). Petr potvrzuje nejenom nesmrtelnost lidské duše, jež se samozřejmě týkala i lidské duše Ježíšovy, ale i jeho sestup do podsvětí, aby spasené přivedl do ráje, což se týkalo i některých z těch, kteří zahynuli při potopě, ale v poslední chvíli litovali svých hříchů. Jehovisté však tvrdí, že tento citát, který jasně mluví proti jejich herezi, „katolíci zfalšovali“, aniž samozřejmě uvádějí konkrétní důkaz.
15) Zjevení sv. Jana informuje o obrovském zástupu spasených, „který by nikdo nespočítal…“ (Zjev 7,9-17), přičemž toto se odehrává ještě před posledním soudem a konečnou porážkou satana a jeho pomahačů. Totéž platí i o čtyřistačtyřicetitisících „těch, kdož měli jeho jméno (Beránkovo) a jméno jeho Otce napsáno na svých čelech…“ (Zjev 14,1n).
Máme tedy 15 jasných dokladů z Nového zákona ve prospěch základní katolické pravdy o nesmrtelnosti lidské duše. Uvedené citáty mohou sloužit katolíkům nejen jako argumentace proti sektářům, kteří tuto pravdu popírají, ale současně i jako obžaloba neomodernistických blábolů o tom, že víra v nezávislý život duše oddělené od těla je v rozporu s biblí a odpovídá prý starověké řecké filozofii. Nepovažují snad modernisté těchto 15 úryvků NZ za bibli? Chtějí je škrtnout podobně jako Luther list sv. Jakuba? Víra v nesmrtelnost lidské duše je proto plně biblická a nikoli převzatá z antiky.
PhDr. Radomír Malý
Milý pane doktore
Moc Vám děkuji. Toto, jsem už dávno potřeboval číst. Myslím, že Vám to dalo hodně práce…, díky.
Jsem opravdu nadšen, jak je to dobře zpracováno a zároveň mám pocit, že bych měl vrátit diplom…
Rozhodně je to pro mne i motivace, abych se znovu vrátil k pravidelnému studiu Písma.
S vděčností, Váš bývalí žák z Českých Budějovic + b. Jan
Těch míst ve Starém zákoně, které přímo či nepřímo učí nesmrtelnost duše, je více. Tak Deut 18,11 zakazuje „vyptávat se mrtvých na pravdu“,
Autor neuvádí žádné argumenty ve prospěch existence nesmrtelné duše, pouze neustále cituje Bibli.
Další zajímavou nezodpovězenou otázkou je, jak vlastně katolíci chápou smrt.
Smrt představuje odloučení duše od těla. Protože duši nevidíme, poznáme to pouze z vnějších (lékařsky zjistitelných) znaků. Domnívám se, že odlučování duše od těla je obvykle proces. Takže pozor, aby doběhl až do konce než je někdo prohlašován za mrtvého . Tak zvaná „mozková smrt“ není ještě smrtí.
Lidská duše je formou těla a zajišťuje jeho vegetativní, smyslové a rozumové funkce.
Pane Malý, dovolím si vás samotného opravit v několika bludech – 1. Kdyžse ve 2 Mak 12,39n se Juda Makabejský modlí za padlé, aby jim Bůh odpustil jejich hříchy. …….. neznamená to, že nám Bible předkládá, že má smysl modlit se za mrtvé, jde pouze o popis historické události, která se stala a neříká, že to měl udělat, nebo že by to udělal dobře. Modlitby za mrtvé, či ovlivňování děje na Zemi mrtvými totálně popírá učení Ježíše o tom, že tady na Zemi je ten boj, že tady na Zemi jsou důležitá naše rozhodnutí.
2. „Mojžíšovo tělo nezetlelo v hrobě“ …..Mojžíš a Elijáš byli na hoře proměnění označeni výslovně jako muži, ne jako duchové, to znamená že oba byli v těle. O Mojžíšovo tělo se dle Bible přel archanděl Michael s ďáblem, zjevně vyhrál, když stál Možíš před Ježíšem, takže nemůže být současně i v hrobě. Tedy vaše tvrzení, že Mojžíšovo tělo zetlelo v hrobě je blud.
3. “Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!” (Luk 23,43) nebo “Vpravdě pravím tobě dnes, budeš se mnou v ráji.” …… osobně nestuduji překlady, ale řecké originály a tam není vůbec žádná čárka, jde tedy i překladatelskou vsuvku ničím nepodlouženou a vloženou jen na základě úsudku překladatelů. Jsou sporné obě varianty a není je proto z právnického hlediska možno brát ani jako pro ani jako proti.
4. „“oni se ve svém zděšení a přestrašení domnívali, že vidí ducha…” (Luk 24,37). Věřili tedy, že duše člověka žije i po smrti dál.“ ….totální blábol, neznám člověka, který by se neleknul temného stínu, nebo někoho, koho viděl před tím umřít a to bez ohledu na to jestli věří v nesmrtelnost duše. Podsouvá učedníkům své domněnky.
5. Ad nesmrtelnost duše – nikdo, kdo „skutečně studuje Bibli“, nepopírá že duše je realitou fungující i mimo tělo. Avšak není nesmrtelná. Je pouze pravdou, že smrtí těla rovněž neumírá duše. Ale – Zjevení Janovo 20:13-15 „Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“,
6. Opravdu by mě zajímalo, jak si v kontextu toho všeho co jste napsal vysvětlíte toto: List Jakubův 5:20 „vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho DUŠI OD SMRTI od smrti a přikryje množství hříchů.“ Použiji-li totiž vaši rétoriku a logiku z části, kde se Ježíš zjevil učedníkům a oni se lekli, tak kdyby Jakub nevěřil v možnost smrti duše, tak by toto nenapsal!!!!!
Při vašem věku by jste se měl vrátit k základům Bible a učení Ježíše, používáte sarkasmus což není projevem Ducha Svatého, ale projevem vašeho ega.
Chmmm, zatímco vaše protestantské, respektive adventistické žvásty jsou projevem pokory a dospělosti.
Písmo sestavila Katolická církev a žádná jeho část není ponechána soukromému výkladu. Už od prvopočátku křesťanství se věří v nesmrtelnost duše, očistec. Pokud byste byl poctivý a alespoň trošku pokorný, uznáte své vývody za nesmyslné.
Svatého Tomáše a jeho argumentaci záměrně nezmiňuji, protože nejste-li sto pochopit Písmo, těžko pochopíte scholastickou filosofii.
Jak si představit „pokoru“? Jako že bych měl uznat něčí názor a nepřemýšlet o něm? Proč tedy Pán Bůh dal lidem rozum?
„Pokora podstatně záleží v žádosti, pokud někdo krotí nápor svého ducha, aby nespořádaně netíhl k velikým“ věcem (Theologická summa II-II q. 161 a. 6 co.). Pokora tedy neznamená tupě přijímat názor druhého za vlastní a nepoužívat svůj rozum.
Michal Kretschmer napsal:
“Pokora podstatně záleží v žádosti, pokud někdo krotí nápor svého ducha, aby nespořádaně netíhl k velikým” věcem
No, sice tomu nerozumím, ale hlavně že je definice!
Pane Fojtíku, vidím, že jste nejspíš adventista nebo jehovista. Spor archanděla Michaela s ďáblem o Mojžíšovo tělo není popisován ve Starém zákoně, ale v apokryfní knize Henochově. Odvolává se na ni novozákonní list Judův, ale tam se píše o sporu o Mojžíšovu mrtvolu, není tam nic o tom, že by ona ožila. Co se týká bodů 5) a 6) Vaší polemiky, tak tzv. „druhá smrt“ je věčným zatracením v pekle, nikoli zánikem, neexistencí, jak svědčí nadmíru jasně Mt 25,41 a další citace. Ostatní body Vaší polemiky nic konkrétního, co by oponovalo mým tezím, neříkají.
Pane Malý – opět jste příliš rychlý v úsudku a jste mimo, nejsem ani adventista, ani jehovista.
Jestli jsem podle vás nenapsal nic konkrétního, tak neumíte číst, nebo jste zaslepený.
Kromě toho, to že autor Judova listu citoval Henochovu knihu znamená, že akceptoval ji nebo její část. Před Ježíšem se Mojžíš zjevil s Eliášem v těle. Nic nikde nedokazuje vaše tvrzení že Mojžíšovo tělo shnilo v hrobě. Ale to vy stejně nepřiznáte.
Ad druhá smrt a věčné zatracení. NIKDE v Bibli se nepíše o takové věci jako o „věčném zatracení“, pokud ano uveďte přesný verš, přesné místo. Sola scriptura. Opravdu netuším co si představujete pod pojmem „druhá smrt“. Smrt je smrt, něco umře a už není, když to není, nemůže to poté existovat.
Každopádně jste ale prostestant, protože se odvoláváte na nekatolickou zásadu sola scriptura, která je navíc těžce schizofrenní, protože popírá sama sebe (nejenže totiž v Bibli nikde není, ale dokonce je s Biblí v rozporu)…
Ad Roman Fojtík: Je třeba rozlišovat mezi věčným životem a věčným časem. Zavržení mají věčný čas, ale nikoliv věčnost, která „jest nekončící, celé zároveň a dokonalé držení života“ (jak pravil Boethius).
Angelus Silesius ve svém známém básnickém spisu Cherubínský poutník píše, že u Boha je věčnost, v pekle jen věčný čas.
když přestanete filosofovat, tak pochopíte, že když je něco věčné tak je to věčné bez ohledu na to, jestli je to čas, nebo věčnost
Roman Fojtík akorát obnovuje bludy o nevěčném pekle (speciálně tzv. kondicionalismus), které samozřejmě nevymyslel on, ale vyskytují se už od starověku. Nic nového pod sluncem. Stačilo by trochu zalistoval a zjistilo by se, že takových už bylo a ještě asi bude a Církev proti nim už zakročila.
Dr. Žák věnuje věčnosti pekla ve své dogmatice celou kapitolku, kde mimo jiné píše:
„Církev zavrhla bludné nauky o pekle na uvedeném svrchu sněmu [5. všeobecný v Cařihradě r. 553]. Někdy v V. století vzniklo vyznání sv. Athanasia. Tam jsou slova: „Kdo činí dobré, půjde do života věčného, kdo zlé, do věčného ohně.“ Vyznání to je od té doby stálou modlitbou církve. Sněm lateránský IV. praví proti Albigenským: „Zavržení přijmou s ďáblem ustavičný trest.“ Sněm tridentský praví, že těžký hřích zasluhuje věčného trestu. Sněmu vatikánskému z r. 1870 byl předložen kánon, který kladně hlásá věčné peklo a prohlašuje opačný názor za kacířství; k rozhodnutí nedošlo, ale kánon ukazuje víru církve. Nauka ta je ve všech katechismech a hlásá se s kazatelen a učitelských stolic celé církve. Je tedy jisté, že nauka o věčném pekle je pravda zjevená, dogma a od církve scvhálená.
Písmo hlásá věčné peklo. Vezmi kterýkoliv jeho výrok o pekle, vždy přidává slovo věčné. Tuto věčnost zdůrazňuje různými jmény, proti věčnosti nebe staví rovnocenně věčnost pekla, vyslovuje věčnost také záporně, t. j. tresty nebudou míti konce, aby o ni nemohlo býti pochybnosti.
Kladné výroky jsou na př.: Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného … i půjdou tito do trápení věčného. (Mat. 25, 41n) Sv. Augustin poukazuje na to, že i oheň je zván věčným, i trápení. To proti těm, dodává, kteří pravili, že zavržení budou jednou od ohně vysvobozeni. A dým muk jejich vystupovati bude na věky věkův (Zjev. 14, 11; 19, 3). Budou mučeni ve dne v noci, na věky věkův (Zjev. 20, 10). Sem se hodí výroky z předešlé stati, jichž nebudeme opakovati. Prorok Daniel: Jedni (vstanou z mrtvých) k životu věčnému, druzí k hanbě, aby ji viděli vždycky (Dan. 12, 2). Hejčl podotýká, že je tu nejjasnějšími slovy podána nauka o vzkříšení z mrtvých, která byla již dříve naznačena (Job. 19, 25n; Is. 26, 19; Ez. 37 a. j.). I protestanté tvrdí, že je zde vyslovena. Je zřejmé, že jde o dobrí a zlé; není důvodu, omezovati slova jen na Židy, nýbrž slova se vztahují na všecky lidi. Když je o spravedlivých řečeno, že vstanou k životu věčnému, platí věčnost také o nespravedlivých, slovo „vždycky“ ji také vyjadřuje. …
Výroky záporné jsou ještě silnější, neboť v nich je konec přímo vyloučen. U proroka Isaiáše čteme: Červ jejich neumře a oheň jejich neuhasne (Is. 66, 24; 34, 10). Je řeč o mrtvolách lidí bezbožných. … Pán Ježíš užívá slov těch třikráte (Mar. 9, 42n), když mluví o pohoršení oka, ruky a nohy. …
Písmo udává také příčinu, proč je pekelný trest věčný. Záleží v tom, že zavržení nemohou dáti nikdy Bohu, co jsou povinni. V podobenství i nemilosrdném služebníku (Mat. 18, 24) žádá Pán zaplacení celého dluhu. Ale to je nemožné, neboť dluh činí 10 tisíc hřiven, t. j. asi 40 milionů korun [v r. 1928]. Je tu naznačena nesmírná velikost hříchu, a je to hřích nekající, neboť služebník jednal tvrdě, nemilosrdně, nevděčeně. …
Ústní podání západní i východní svědčí skoro bez výjimky o věčném pekle. atd. atd.“
Kdyby Vás to, pane Fojtíku, opravdu zajímalo, zajděte do knihovny a přečtěte si to sám. Snad už z tohoto by ale mohlo být jasno, že píšete bludy a nesmysly, což není žádné překvapení, když začnete sám rozumovat a vykládat si Písmo sv. (které evidentně ani dobře neznáte), jak se Vám zrovna líbí.
„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.
3Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.
4Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘
5Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.
6Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.
7Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.
8Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni;
9jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘
10Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.
11Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.
12Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo.
13Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
14Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
Dobrá, milý pane Fojtíku, co říkáte na citát, jehož souřadnice jsem Vám už v předchozím příspěvku uvedl, tj. Mat 25,41: „Potom řekne i těm, kteří budou po levici: ´Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům´….“ a ve verši 46: „I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví pak do života věčného…“ Není snad toto věčné zatracení? Doufám, že jste natolik inteligentní a nebudete se zahazovat slovíčkařením, že toto je něco jiného než věčné zatracení, tento citát Vás jasně usvědčuje z bludu, neboť jednoznačně mluví o tom, že duše nespasených po smrti nezaniknou ani neztratí vědomí, ale budou žít ve stavu věčného trápení. Pro jistotu Vám to ještě vyložím „polopaticky“: Mrtví nemající vlastní vědomí už přece nemohou trpět, protože nevnímají, nemohou proto prožívat „věčné trápení“ a „věčný oheň“, nota bene když je tento připraven podle slov Spasitele „ďáblu a jeho andělům“, tak ďáblové přece žijí, nejsou mrtví v tom smyslu, že nemají vědomí, totéž proto logicky platí i o lidech, kteří půjdou za nimi do pekla.
A ještě k tomu zjevení Mojžíše s Eliášem na hoře: Jak to víte, že se Mojžíš zjevil „v těle“? To by musel Mojžíš být vzkříšen z mrtvých, Písmo ale o tom nic nëříká. Jestliže Mojžíš byl pohřben, tak logicky jeho tělo zetlelo, leda bychom připustili, že si mohlo zázračně uchovat svoji neporušenou podobu stejně jako později těla mnohých katolických světců. Ale nic o tom nevíme, i apokryfní kniha Henochova pouze píše o tom, jak se archanděl Michael se satanem přeli o Mojžíšovu mrtvolui, nikoli o tom, že by Mojžíšovo tělo bylo vzkříšeno.
Matouš a Marek píší jenom, že se zjevili „Mojžíš a Eliáš“, Lukáš o tom, že „dva muži s ním rozmlouvali, byli to Mojžíš a Eliáš“. Z toho nijak neplyne, že Mojžíš se zjevil v těle, když je tady napsáno, že se zjevil jako muž. To si snad myslíte, že kdyby se zjevila pouze Mojžíšova duše, tak by vzala na sebe podobu ženy nebo hermafrodita? Mimochodem přečtěte si 1 Sam 28,14: Čarodějnice, když pro krále Saula vyvolává ducha Samuelova, říká: „Starý muž vystupuje zahalen pláštěm“. Budete také tvrdit, že se jednalo o Samuela v těle, protože je zde řeč o „muži“? O pár veršů předtím (28,8) se výslovně mluví o „duchu“: „…věšti mi duchem zemřelých…“, nikoli o člověku s tělem.
Pane Malý, ale když si pozorně přečtete vše co jsem psal, tak jsem nikde nerozporoval, že smrtí těla umírá i duše. Nevím proto, proč mi tady více lidí podsouvá, že popírám existenci duše mimo tělo, nic. Jen prostě nevěřím v její nesmrtelnost, tedy v to, že po smrti těla jednou v budoucnu nepřijde i smrt duše po jejím odsouzení Bohem. Proti slovům „věčné utrpení“ stojí slova rovněž z Bible „druhá smrt“. Tedy jak jistě uznáte, tak z právního hlediska tím pádem není ani jedno jednoznačné.
Až se Ježíš vrátí, daruje všem spaseným odměnu věčného života (viz Zjevení Janovo 22,12), pokud by i nespasení měli věčné zatracení, znamenalůo by to, že obdrželi rovněž „věčný život“, tedy ale věčný život v pekle o tomto však ale nemluví, Ježíš by nemluvil ryze o věčném životě co se týká spasených.
No a teď trocha nepopíratelných citátů:
V Ezechielovi 18,4,20 Bůh říká „Vždyť mně patří všechny duše, patří mi jak duše otcova, tak i duše synova. DUŠE, KTERÁ HŘEŠÍ, TA ZEMŘE“
navzdory jakýmkoliv tvrzením o tom, že mrtví po fyzické smrti do doby soudu něco dělají, nebo se dokonce někde přimlouvají:
Žalm 115,17 – Mrtví už Hospodina nechválí, žádní, kdo sestoupili do říše mlčení.
Kazatel 9,5 – Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.
a pak jsou tu samotná slova Ježíšova o Tabitě: „Ona není mrtvá, spí“
doufám tedy že se nikdo nebude pokoušet polemizovat o výslovných verších Bible.
Ad Mojžíšovo tělo – duch je duch a tělo je tělo. Rozdíl mezi duchem a tělem by Petr s Jakubem a Janem poznali. Petr však řekl, že udělá tři stany (Marek 9,5). Proč by dělal třetí stan pro ducha? Pro Mojžíše bez těla? Duch je nehmotný, tělo je hmotné, ducha by Petr poznal.
Navzdory tomu, co píšete – tak právě pro setrvačnost starého zákona v myslích učedníků by způsobila, že by se Petr hrozil mluvení s duchem, které měli Bohem zakázáno. Viz právě událost se Samuelem a Saulem. Při Petrově horlivosti by totiž Ježíše minimálně pokáral, že se dopouští hříchů vyvolávání ducha zemřelého. Sám Ježíš by vlastně rozmlouvání s duchem Mojžíše sám porušoval zákon (Dt 18,10-11). Jelikož však Ježíš musel být jako beránek bez vady a nesměl se pro oběť na kříži dopustit jediného prohřešení proti Mojžíšovu zákonu tak jediným logickým vysvětlením by bylo že Mojžíš musel být v těle. A že bylo Mojžíšovo tělo zachováno, vzkříšeno a poté pobývalo v Nebi není nic co by se dalo jakkoliv popřít, protože ke vzkříšení před Kristovým vzkříšením již z Boží moci došlo – Tabita, Lazar, dcera vdovy u niž dlel Elijáš a pobývání Mojžíšova těla u Boha rovněž – viz Henoch nebo i Elijáš.
Promiňte, ale Vaše argumentace je velice nepřesvědčivá… Biblické výroky o smrti duše těch, co zhřešili, lze snadnou odmítnout jako obrazné vyjádření jejich duchovní smrti – odchodu do věčného zavržení, ztrátu naděje na věčný život s Bohem… A pokud jde o slova o Tabitě, evidentně se týkají těla, ne duše…
Myslím, pane Fojtíku, že ve svém článku odpovídám i na ty Vaše citáty z proroka Ezechiela a Žalmů, sám také podobné uvádím. Ty jsou dokladem určité nejasnosti o životě duší zemřelých po smrti ve SZ, nejasnosti, kterou rozptyluje v NZ sám Ježíš Kristus, odkazuji na jasná slova, jež uvádím ve svém článku, jde konkrétně o podobenství o Lazarovi a boháčovi a o slova sv. Petra o tom, že duše Kristova sestoupila do podsvětí, aby tam přinesla zvěst o spáse i těm duším, které zde byly ještě z dob Noemových. Když tedy vyzýváte, aby se nikdo nepokoušel polemizovat o výslovných verších Bible, tak toto snad Bible není? Nota bene v tom Kristově příběhu o boháči a Lazarovi duše boháče komunikuje s duší Abraháma o životě na této zemi, chce nápravu života svých bratří, aby je nepotkal týž osud, není tedy pravdou Vaše tvrzení, že mrtví po fyzické smrti až do doby soudu nic nedělají a nemohou se přimlouvat za lidi dosud žijící.
A ještě o smrti: Předkládáte tady spoustu biblických citátů o smrti duše, argumentujete „druhou smrtí“ podle Apokalypsy apod. Jenže znamená smrt skutečně zánik, neexistenci? Kladná odpověď je tady hlubokým omylem, vycházejícím z ryze materialistického chápání. Podle katolického katechismu je smrt odloučením duše od těla. Duše žije dál, tělo však také nezaniká, pouze se rozkládá, jeho atomy a molekuly se transformují v cosi jiného podle zákona o zachování hmoty a energie. Druhá smrt, o níž mluví Apokalypsa, je potom nikoli odloučení duše od těla, ale naopak opětné spojení obou a odloučení celého nespaseného člověka (tedy duše i těla) od Boha. Jestliže první smrt je dočasným odloučením duše od těla, tak druhá smrt je definitivním odloučením duše i těla (celého člověka v jeho psychosomatické jednotě) od Boha a věčného života s ním, není to zánik, neexistence. Apokalypsa mluví o uvržení do „ohnivého močálu“, Pán Ježíš v Mat 25, jak jsem Vám uváděl už v předchozím komentáři, o věčném trápení ve věčném ohni. Trápit se mohou pouze živí, kteří mají vědomí, nikoli ti, kteří neexistují, kteří zanikli a tudíž žádné vědomí nemají. To je ta „druhá smrt“, nikde v Bibli nenajdete, že se jedná o zánik, neexistenci.
A co se týká vaší námitky, že Ježíš by komunikací s Mojžíšovou duší porušoval Zákon, tak jako Bůh si to mohl přece dovolit, nota bene apoštolé byli svědky, jak porušoval Zákon ohledně soboty nebo ohledně klasů na poli, proto by je vůbec nepřekvapilo, že tak činí i v tomto případě. Buď jak buď, prostě neoddiskutujete, že v Bibli není žádný doklad pro to, že Mojžíš při Proměnění Páně byl v těle, takže Vaše námitka neobstojí.
Takže Pán Bůh moc dobrotivý není, když svá stvoření nechá po věky trápit. Kdyby je anihiloval, budiž, ale věčně mučit?!
Existenci věčného trestu vyžaduje Boží Spravedlnost, stejně jako existenci věčné odměny v nebi. Nezapomeňte, že Bůh není jen nejvýš milosrdný, ale zároveň nejvýš spravedlivý a tyto Jeho vlastnosti nejsou v žádném protikladu či nerovnováze.
Pane Josefe, co mohl Bůh udělat víc, než dát svůj život za spásu všech lidí? Každý, kdo chce, má možnost přijít do jeho věčného království. Žel mnoho lidí, snad většina, nechce, odmítá a volí si raději dobrovolně peklo. „Věčné mučení“ nevymyslel Bůh, ale ďábel se zástupem zlých duchů.
Hlavním trestem v pekle je ztráta Boha. Hříšník si teskně uvědomuje, o co přišel. Ostatně o pekle jsem již psal na http://katolikrevue.uni.cx/biblioteka/peklo_michal_kretschmer.htm .