Proti evolucionistickému materialismu či pantheismu, jenž popírá Boha Stvořitele a jeho působení při udržování světa i v lidských dějinách, lze argumentovat různými prostředky: filosoficky, na základě biologických a geologických faktů. To je dost dobře popsáno v literatuře a je to také poměrně dobře známo těm, kdo se o tuto problematiku zajímají.

Zajímavá je studie W. B. Lindemanna[i] vycházející ze zkoumání vývoje jazyků, jenž se snaží ukázat, že jazyky se nerozvíjí, co se týče syntaxe, ale naopak upadají. To vede k přesvědčení, že na počátku lidstva byl již hotový jazyk či jazyky, které se nevyvinuly v souvislosti s údajnou evolucí od primátů k dnešnímu člověku přes různé mezistupně popisované v literatuře evolucionistů. Úvahy na základě úpadku jazyků nelze sice označit za striktní důkaz vyvracející evolucionistické teorie, ale rozhodně přesvědčivě míří tímto směrem.

V říši zvířat existují sice různé způsoby komunikace, ale jen člověk má jazyk ve vlastním slova smyslu, který je neporovnatelně výkonnější. Největší rozdíl mezi komunikací u zvířat a lidskou řečí je abstraktnost řeči. Neexistuje žádný pevný vztah mezi zvuky při hovoru a označovanými obsahy. Stejné slovo může mít v různých jazycích různý význam. Naproti tomu u zvířat je význam jejich projevů pevný. Zvuky, které vydávají jako výraz radosti, strachu nebo hrozícího nebezpečí jsou u stejného zvířecího druhu stejné a tak se mohou „domluvit“ zvířata z různých zemí, budou-li pospolu. Některá zvířata umí sice napodobovat lidskou řeč, ale nerozumí jejímu významu, a nemohou vytvářet žádné nové věty v souladu s pravidly gramatiky, zatímco malé děti již během doby, kdy se řeč teprve učí, vytvářejí nové věty, které ještě neslyšely.

Lingvistická fakta ohledně jazyků

Z jazykovědného hlediska sestává jazyk z hierarchicky vybudované kombinace čtyř (resp. pěti, uvažujeme-li písmo) rovin systému.

Na nejnižší úrovni, fonetiky, sestávají jazyky z „fonémů“. Jde o zvuky, které mají funkci vyjadřující rozdílnost významů. Celosvětově je užíváno asi 600 fonémů, např. a, b, e, i, k, v. Ale v žádném jazyku jich není užito více než 100. Jedno psané písmeno, např. „l“ je v různých jazycích poněkud rozdílně vyslovováno. Některé neevropské jazyky používají též výšky tónů k rozlišení významu. Hovoří se tak o tzv. tonémech.

Druhou rovinou jazykového systému je morfologie, tedy kombinace fonémů vytvářející části slov a slova. Morfém je pak nejmenší prvek řeči, který je nositelem významu. Zpravidla sestává z několika málo fonémů. Slovo může být definováno jako nejmenší jednotka, která vyslovena má určitý význam a jejíž části nemohou být změněny, aniž by došlo ke změně významu. Ne všechny morfémy jsou slova. Také předpony nebo slovesné koncovky jsou nositeli významu, i když nemohou stát samy o sobě. Gramatika popisuje, jakým změnám jsou jednotlivé druhy slov podrobeny, jako je např. časování sloves nebo skloňování podstatných jmen.

Třetí rovinou je syntaxe, která určuje, jak morfémy jo skládány do vět a souvětí. Syntaxe řídí postavení slov ve větě, např. v češtině přídavné jméno se klade obvykle před podstatné jméno, kdežto ve francouzštině je tomu naopak. V němčině na rozdíl od češtiny je sloveso ve vedlejší větě na konci.

Čtvrtou rovinou je sémantika: význam slov a slovních spojení. Jako pátá rovina může se připojit písmo.

Rozlišujeme jazyky, u kterých tvar jednotlivých slov zůstává nezměněn nezávisle na jejich funkci ve větě, a jazyky vyznačující se ohýbáním (flexí). Mezi ty první patří čínština, přičemž angličtina se tomu blíží. Gramatické vztahy u takových jazyků jsou vyjadřovány samostatnými slovy mající gramatický význam a pořadím slov ve větě. Naproti tomu v jazycích, u kterých je k disposici ohýbání, mění slova svůj tvar v závislosti na jejich funkci a významu ve větě.

Je známo, že existuje asi 6-8 tisíc jazyků. Přesný počet nelze uvést, již proto, že je problémová hranice mezi dialektem a jazykem. Některé jazyky vykazují podobnost s jinými na základě podobných kmenů slov majících stejný význam v obou jazycích. Jinou podobností je shoda v některých prvcích gramatiky. Jazyky se zřetelnými známkami příbuzenství zařazujeme do stejných jazykových kmenů. Většina jazykovědců má za to, že jazyky jednoho jazykového kmenu vznikly z jednoho (příp. dvou) společného prajazyka. To je zřejmé u románských jazyků, jejichž původ z lidové latiny lze prokázat. Latina vykazuje s řadou jiných jazyků (např. řečtinou, sanskrtem, slovanskými jazyky) významné podobnosti, které jsou příliš velké a systematické než aby byly náhodné. Prajazyk, který je těmto jazykům základem, nazývá se indogermánský. Dnes však pro nikoho není mateřským jazykem. Hebrejština s aramejštinou, arabštinou, koptštinou a dalšími jazyky náleží do jiného jazykového kmene: hamito-semitského. Jinými jazykovými kmeny jsou např. sumerský, baskický, uralsko-altajský, sino-tibetský, dravidský.

Ne všechny jazyky jsou podrobně prozkoumány (mluví se jimi třeba jen na několika pacifických ostrovech) a lze u nich sledovat vývoj po několik tisíciletí (u mnohých chybí písemné prameny).

Snahy najít nějaké společné kořeny různých jazykových kmenů byly neúspěšné. Má se za to, ačkoliv to nelze exaktně dokázat, že je v zásadě nemožné odvodit je z nějakého původního prajazyka. Nejde totiž ani společný původní jazyk jednotlivých kmenů přesně zrekonstruovat, tak jako by nešlo odvodit latinu, kdybychom ji neznali, ze současných románských jazyků. Stejně tak ze znalosti různých indogermánských jazyků nelze rekonstruovat původní indogermánský jazyk. Lze sice získat představu o jeho gramatickém bohatství a původní slovní zásobě, ale nelze napsat učebnici indogermánského prajazyka. Tím spíše nelze rekonstruovat ještě dále v minulosti ležící domnělý prajazyk, ze kterého by pocházely prajazyky jednotlivých jazykových kmenů. Tuto nemožnost podporuje i existence řady gramatických struktur, které se nevyskytují v indogermánských jazycích. Dalším důvodem pro tuto nemožnost je to, že čím dále se díváme do historie nějakého jazyka, tím komplexnější gramatické struktury lze v něm najít. A obráceně platí, že všechny známé jazyky ztrácejí s postupem času svou gramatickou komplexnost. Z toho plyne, že část této komplexnosti prajazyka je nám zásadně nepřístupná, neboť po ní nezůstaly stopy v nám dostupných jazycích.

Nejstarší jazyky světa

Nejstarší dochované a rozluštěné písemné památky jsou v sumerštině. Všeobecně se má za to, že vznikly kolem roku 3100 před Kristem. Těchto sumerských textů je více než starohebrejských. Sumerština byla používána jako mluvený jazyk učenců podobně jako později latina v Evropě. Nejmladší sumerské texty jsou z 1: století před Kristem. Později znalost sumerštiny zanikla a musela být v 19. století znovu pracně získána.

Sumerština není příbuzná s žádným jiným jazykem, a to ani s akkadštinou, kterou se hovořilo ve stejném regionu. Má nejméně 9 pádů, kromě jiného také aequitiv (pád pro porovnání: „jako voda“), lokativ (pád pro vyjádření místa: „v domě“), komitativ (pád vyjadřující společenství: „s Petrem“). Systém týkající se sloves je velice komplexní. Pomocí mnoha předpon, infixů a přípon lze velmi precisně formulovat to, co je třeba říci. Je k disposici 7 způsobů: indikativ, optativ (přací způsob), prohibitiv (tvary pro zákaz), prekativ (pro vyjádření přání), kohortativ (pro napomínání), prospektiv (pro vyjádření možného uskutečnění) a imperativ. K časům se řadí také permansiv (vyjádření stavu).

V Babylonu a Ninive se hovořilo akkadsky, jejímiž hlavními dialekty byla babylónština a asyrština. Poznamenejme, že zachovaný rozsah textů sepsaných akkadsky je asi stejně velký jako textů latinských. Nejranější doklady v tomto jazyce pocházejí z 27. století před Kristem, po konci babylonské říše roku 539 před Kristem je akkadština postupně zatlačována aramejštinou. Rozlišují se v ní dva rody (mužský a ženský), 3 čísla (singulár, duál a plurál) a jako pády vyskytují se též lokativ (vyjadřující, kde se něco nachází) a terminativ (vyjadřující, kam něco směřuje). Akkadština zná též slovesný způsob prekativ vyjadřující přání a voluntativ  vyjadřující chtění. Celkem lze v ní vytvořit asi 1000 různých slovesných tvarů. To vede k tomu, že je prakticky nemožné při překladu vystačit se současnými tvary evropských jazyků a je třeba používat obšírných konstrukcí za použití pomocných slov, což komplikuje porozumění textu.

Pozorované změny jazyků v čase

Kdo se učil latinu a klasickou řečtinu, ví, že s postupem do minulosti přibývá gramatických tvarů. Francouzština má jich méně než latina a ta méně než klasická řečtina a dokonce v jejím rámci Homér používá tvary jako je duál, kterých Platón již nepoužíval. To vede i k potížím při překladu řeckého novozákonního textu. Aorist, médium (jeden z rodů sloves, překládá se zpravidla českým zvratným slovesem) nebo optativ nemají v dnešní němčině (a také češtině) ekvivalent a musí být vyjadřovány opisem, což u překladu biblického textu, který má oslovovat, je problém. Většinou se tak neděje a tak dochází k nivelizaci původních výpovědí.

V latině je 5 deklinací, ve francouzštině deklinace nejsou už rozlišeny a v mnoha případech jsou singulár a plurál odlišné jen v písmu, ale ne ve výslovnosti. V dnešní francouzštině na rozdíl od stavu před 100 nebo 200 lety je ohrožena existence subjonctifu a passé simple. V portugalštině je situace o něco lepší, neboť z románských jazyků si nejvíce zachovala podobnost s latinou.

Rovněž novořečtina proti klasické řečtině má zjednodušenou deklinaci, dativ zcela zanikl, u sloves pak zanikly optativ, médium a dokonce infinitiv. Tuto ztrátu komplexnosti gramatických možností vykazují bez výjimky všechny známé jazyky. Psychologicky lze to vysvětlovat leností mluvícího – má tendenci minimalizovat mentální a fyzické úsilí při svém počínání a tedy i při hovoru. To vede k obroušení fonetických prvků (slov) a eliminaci morfologických struktur (gramatiky). Tak latinská slova amicus, panis, credere a bonus (přítel, chléb, věřit, dobrý) jsou ve francouzštině zkrácena na ami, pain, croire a bon. Připomíná to druhou větu termodynamiky, podle které entropie nemůže ubývat v uzavřeném systému. Entropie je míra uspořádanosti nějakého stavu.

Proces obrušování je částečně kompensován tvorbou nových slov. Člověk je schopen vynalézat nová slova, i když obvykle ne z ničeho, ale za použití již disponibilního jazykového materiálu. Moderní jazyky mají bezesporu větší slovník než např. latina (zejména s ohledem na četné vědecké a technické odborné termíny), i když jednotliví lidé znají z něj jen část. Rozšíření slovníku je však něco jiného než rozšíření gramatiky, ke kterému však nedochází.

Ohledně fonémů v průběhu času dochází v jazycích jak k jejich úbytku tak přírůstku. Klasická řečtina ztratila „v“ a „j“, ale francouzština má nosní samohlásky, které nebyly v latině.

Kromě výše uvedeného úbytku syntetických tvarů existuje ale vznik nových analytických tvarů. Syntetické tvary jsou tvořeny změnou kmene slova, analytické tvary naproti tomu využívají pomocných slov, jako jsou předložky, členy a pomocná slovesa. Latinský genitiv a dativ jsou v románských jazycích vyjádřeny příslušnými předložkami a částečně také pořádkem slov ve větě. Podobně trpný rod je vytvářen s použitím slovesa „být“. Tak jsou částečně kompensovány ztráta pádových koncovek, některých slovesných způsobů a časů. V moderních jazycích lze většinu vyjádřit, co nám řekli klasičtí básnící a myslitelé, i když ne tak krásně a mnohdy jen obšírnějším výrazem. Latina měla přes 170 syntetických forem sloves, kdežto francouzština jich má jen 40. V angličtině je jen 5 syntetických slovesných forem (speak, speaks, spoke, spoken, speaking), ve staré angličtině bylo jich více.

Částečně kompensováno je to kreativitou člověka ohledně syntaxe a lexiky. Člověk může snadno vymýšlet nová slova nebo vytvořit nový čas nebo způsob užitím pomocných sloves. Jazyky zůstávají přitom stále funkční. Čínština a angličtina jsou jazyky téměř na konci takového vývoje. Je důležité tomu porozumět. Že „zisk“ v jedné oblasti jazyka, např. lexiky, nevysvětluje, jak v jiné oblasti jazyka, morfologii, může dojít k „zisku“. Jazyky mohou získat nové hlásky, básníci mohou vyzkoušet nová postavení slov ve větě, ale to nevysvětluje, jak by jazyk, který zná jen činný a trpný rod, mohl náhle vyvinout tvary média. V angličtině a čínštině je významný též problém homonymie, tj. stejně znějící slova znamenají rozdílné věci, což dokazuju, že zjednodušování nemůže pokračovat libovolně daleko.

Tím současně máme důležitý argument pro poměrně nízké stáří lidstva.  Zřejmě takový úpadek jazyka nemohl probíhat milióny ani statisíce let, neboť ani prajazyky nemohly být nekonečně komplexní. Lze odhadnout, jak komplexní jazyk může lidská populace ještě zvládnout, a na základě toho si udělat představu o výchozím bodu úpadku jazyků. A ve skutečnosti dnešní jazykové kmeny vznikly před 6-8 tisíci roky

Evolucionistické teorie o vzniku jazyků

První teorie o vzniku jazyků se vynořují v 18. století a jsou formulovány osvíceneckými filosofy. Jejich největší chybou bylo, že hypotézy se týkaly nedokumentovatelného historického dění a vycházely z jejich fantazií. To došlo tak daleko, že v roce 1866 pařížská jazyková společnost ve svých stanovách zakázala přijímání teorií o vzniku jazyků. Tyto teorie se dělí na dvě skupiny podle toho, zda předpokládají spojitý nebo nespojitý vývoj.

Teorie spojitého a nespojitého vývoje

V rámci teorie spojitého vývoje se její stoupenci pokouší chápat vznik jazyků jako lineárně probíhající evoluci s postupným růstem a kvantitativními změnami. Pomalu a po krocích se prý ze zvířecích zvukových projevů vytvořila lidská řeč. Tak před 4 milióny roky australopitekové vydávali jen hrdelní zvuky, pak před milion a půl léty homo erectus používal jednotlivá slova a po dalším milionu let byl pak schopen používat dvouslovné věty. Prehistorický homo sapiens dokázal již vytvářet delší řetězce slov bez mnohé gramatiky. Komplexní jazyk ale vznikl teprve před 40 000 roky.

Teorie nespojitého vychází z toho, že lidská řeč nevznikla postupně, nýbrž spontánně během krátké doby.

Onomatopoetická teorie

Tato teorie tvrdí, že prvá slova vznikla jako napodobení zvířecích a přírodních zvuků a že se z těchto základních stavebních kamenů v průběhu další evoluce vyvinuly současné jazyky.

Ale v dnešních jazycích je jen málo onomatopoetických (zvukomalebných) označení. Etymologickému zkoumání se nepodařilo se dostat k onomapoetickým původním tvarům slov. Slova jsou obvykle libovolně zvolené znaky pro znaky, což dokazuje velký počet označení pro tutéž věc v nejrůznějších jazycích.

Interjekcionální teorie

Tato teorie vidí prapůvod řeči v emocemi vyvolaných výkřicích a zvoláních různého druhu. Jde o spekulace, které pochopitelně nelze prokázat. Kromě toho neposkytuje žádná vodítka, jak by mohly vzniknout komplexní morfologické systémy gramaticky bohatých jazyků, jako je akkadština.

Synergistická teorie

Tato teorie spatřuje výkřiky a povely při společné tělesné práci jako původ lidské řeči. Podobná je teorie vycházející se vztahů mezi matkou a dítětem, podle které první projevy řeči vznikly ze zvuků, která matka užívala vůči svým dětem k jejich uklidnění a mazlení se s nimi. Také zde je třeba poznamenat, že mezi zvoláními a zvuky sloužícími k uklidnění a komplexním vyvinutým jazykem je nepřeklenutelná propast.

Ve skutečnosti se děje pravý opak toho, co evolucionisté předpokládají, totiž že nejstarší známé jazyky jsou velmi komplexní a v průběhu času část této komplexnosti ztrácejí. Evolucionisté musí tedy tvrdit, že v předhistorické době neznámými mechanismy vznikly velmi komplexní staré jazyky, které však minimálně od té doby, co existují písemné doklady, vykazují spontánní úpadek.

Další zásadní námitkou proti spontánnímu vzniku řeči je paradox, který vyslovil roku 1756 Johannes Süßmilch. Aby bylo možné zkonstruovat řeč (jako je třeba esperanto), musí tvůrce řeči mít schopnost přemýšlet. Schopnost přemýšlet předpokládá však již, že jsou k disposici nějaké jazykové prostředky, prostřednictvím kterých se děje myšlení. Je to tedy varianta známého problému „co je dříve, slepice nebo vejce“.

Mohou lidí kreativně vytvářet jazyky?

Zprávy o osudu dětí, které vyrůstaly jako „vlčí děti“ (viz příběh Romulusovi a Rousovi) bez styku s lidskou řečí, ukazují, že tyto děti neuměly mluvit.

Před 2500 roky faraon Psammetich nechal dvě děti v pustině v úplné isolaci vychovávat pastýřem, který s nimi nesměl mluvit. Chtěl tak tímto experimentem zjistit, jaká je nejstarší řeč světa. Ukázalo se, že děti neuměly mluvit. Stejně dopadl podobný zločinný pokus císaře Friedricha II. v pozdním středověku.

Existují také zprávy o dětech, které samy vyrůstaly v lese a později byly nalezeny. Nehovořily žádným známým ani nově vytvořeným jazykem a nepodařilo se je naučit mluvit. Patrně byla promeškána doba, kdy jsou děti schopny se naučit jazyk odposloucháním, kdy extrahují slovní zásobu, gramatická pravidla a výslovnost z jazyka, který slyší ve svém okolí. Asi po desátém roku života děti tuto schopnost ztrácejí a dospělí se musí jazyky pracně aktivně učit.

To je významná námitka proti teorii nespojitého vývoje. Když se totiž dnešní lidé nenaučí hovořit bez potřebného vstupu jazyka z jejich okolí, tak to také nelze předpokládat o hypotetických raných lidech, kteří měli k disposici spíše menší vlohy k mluvení.

Existuje souvislost mezi kulturním stavem a jazykem?

Evolucionisté často vidí v rostoucím rozvoji kultur rozhodující faktor, který zapříčinil vývoj jazyka. Vyšší kultura vyžaduje výkonnější komunikaci a naopak. Podle tohoto konceptu by musely být jazyky dnešních kultur odpovídajících době kamenné být alespoň v průměru primitivnější než jazyky vyšších kultur. To není však pravda, jak se dá ukázat na příkladech jazyků obyvatel Ohňové země nebo severoamerických Indiánů. Tak např. Wintu Indiáni v Kalifornii mají speciální tvary, které umožňují rozlišit, zda nějaká výpověď je převzetí slyšeného, výsledek osobního pozorování nebo logický závěr, pro který jsou navíc k disposici tři stupně hodnověrnosti.

Jazyky domorodců na celém světě jsou spíše velmi komplexní a žádný z nich nepotvrzuje domněnku evolucionistů o vazbě mezi stavem kultury a úrovní jazyka.

Biblické závěry

Podle výše uvedeného je člověk sice nadán v oblasti tvorby slov a poesie, ale není schopen spontánně vytvářet komplexní gramatické struktury z ničeho. Přitom všechny jazyky během svých známých dějin vykazují spojitě probíhající ztrátu morfologické plnosti. Dosud se nepodařilo převést všechny řeči na jednu nebo aspoň na malou skupinu prajazyků a pravděpodobně je principiálně nemožné dostat se dále před identifikované jazykové kmeny, které nejsou starší než 10 000 let. Z existence starých gramaticky komplexnějších jazyků než jsou jazyky dnešní, vyplývá, že na počátku lidstva byl již dokonalý jazyk, což je v rozporu s různými vývojovými teoriemi, které naopak předpokládají vývoj pod jednoduššího k složitějšímu.

To je v souladu s biblickou zprávou, že Adam již od počátku měl schopnost k tvoření nových slov, když pojmenovával různé druhy zvířat. Také uměl jazyk básnicky použít. Když mu Bůh představil Evu, formuloval krátkou poetickou děkovnou modlitbu.

V Bábelu byl dosud jednotný jazyk lidstva Bohem zmaten. Místo jednoho jazyka obdrželo lidstvo mnoho různých a ty se automaticky štěpily v další. Velká gramatická komplexnost těchto Bohem vytvořených jazyků dobře zabránila rychlému naučení se jim a sloužila tak optimálně účelu zmatení jazyků, kterým bylo rozdělit lidstvo do skupin.

Přirozeně nemohou tyto úvahy v přísném slova smyslu dokázat, že biblické dějiny jsou pravdivé. Ale mohou ukázat, že není nerozumné je přijmout jako pravdivé na základě víry v autoritu zjevujícího se Boha.

Michal Kretschmer