Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).

Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.

Notoričtí milovníci lidového humoru a válečných a politických vtipů jistě ocení děkanovu sbírku vtipů na protektorát a nacisty, kterou důstojný pán ve svém deníku nashromáždil, ale přiznám se, že jsem z ní příliš nadšený nebyl – mnoho vtipů je velmi podobných, často nejsou zas až tak chytré a ztratily ostrou příchuť aktuálnosti. Delší dobu bych se jejich čtením bavit nemohl.

Co mne zaujalo nejvíce, je konflikt, který se v autorovi sváří a který deníky krásně zaznamenávají a zobrazují: na jedné straně stojí rostoucí nenávist k nacistům a němcům všeobecně (autor si cíleně vytváří k vyjádření svých pocitů specifický jazyk, který je vůči Němcům charakteristický řadou dehonestačních přezdívek či úmyslným psaním malého n), na straně druhé bojuje jeho křesťanské svědomí a láska k těm Němcům, kteří byli jeho ovečkami a kteří jsou v jádru dobří lidé. Někdy je to přímý lítý boj a svár, jindy má člověk pocit, že oba náhledy stojí jaksi netečně vedle sebe a spor je jen o to, zda tu máme nějakého zlotřilého němce, či známého dobrého Němce. Možná právě ty části deníku, v nichž se toto (ne)řeší, bych doporučil k přečtení některým debatérům z těchto stránek, pro které zřejmě druhá světová dosud neskončila. Třeba by pochopili jistou iracionalitu svého přístupu a nesmyslnost konceptu kolektivní viny.

Je velká škoda, že deník končí s osvobozením – protože gradace a vyústění toho nejzajímavějšího konfliktu v celém deníku (tj. zásadního vývoje autorova smýšlení o Němcích a vztahu k nim) nám zůstanou převážně skryty. A stejně tak nebudeme moci porovnat jeho náhled na nacistickou vládu s jeho náhledem na vládu komunistickou, což by také nebylo od věci…

Bohužel deníky mají i další závažné nedostatky: jsou psány přerušovaně a „konspiračně“ – v obavě, aby se jeho deníky nestaly zbraní v rukou gestapa, kdyby byl zatčen a ony objeveny, Wonka do nich zřejmě mnoho věcí nezapsal a píše-li o jiných, velmi často používá jen neurčité náznaky beze jmen. To je samozřejmě pochopitelné a chvályhodné, ale čtenáři to komplikuje situaci. Nicméně i přes tyto nepříjemné důsledky doby, v nichž byly deníky psány, jsou Wonkovy deníky mimořádně cenným pramenem, který se každému člověku zajímajícímu se o historii vyplatí přečíst.

Ignác Pospíšil

Jde o mírně rozšířenou verzi recenze, kterou autor poprvé zveřejnil na stránkách Databook.cz.