Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.

Otce Františka jsem poprvé poznal jako poměrně malý klučina, který se rozhlíží po světě a hledá seberealizaci sebe sama ve světě, ve kterém si mnohdy připadá jako Alenka v říši divů. Jelikož jsem byl tehdy po stránce rozumového poznání a vlastní náboženské průpravy značně opožděný, nevnímal jsem v tu dobu Boží přítomnost natolik, abych dokázal na Boží volání odpovědět tak, jak by se od malého dítětě, kterému stačí říci, že Bůh je (podobně jako nemá problém uvěřit, že Zlatovláska byla jistě úchvatná princezna), dalo očekávat. Tehdy mě jako malého předškolního chlapce začali vodit do kostela má sestra a bratr. Nejdříve jsem obdivoval z kůru nesmírnou krásu sloupského kostela, které je velkým poutním místem, jak jsem zanedlouho poté pochopil, a kam se ubírají ročně tisíce poutníků proto, aby mohli prosit Pannu Marii o ochranu před zlem, aby jí mohli vložit do rukou své bolesti a neduhy a ona je mohla s mateřskou důvěrou předat svému Synu, který jediný je Pravda a Světlo živých.

Již tehdy jsem si všimnul kněze sloužícího tam dole pode mnou mši. Jak mě sourozenci dovedli do sakristie, nesmírně vstřícný a milý „pan farář“ se ke mně hned hlásil, dal mi obrázek a začal mi říkat ty nejlepší básničky a pořekadla, na které si vzpomněl. Právě on mě v tomto raném věku nejpodstatněji díky prvnímu impulsu mých sourozenců dovedl ke službě Pánu u oltáře a také intenzivnímu prožívání velikonočního tajemství, kterým je právě Kristus zbědovaný, ukřižovaný a následně zmrtvýchvstalý, aby vykoupil z otroctví prvotního hříchu celé lidstvo a otevřel těm, kteří jej přijali, dveře do svého nebeského království. S postupujícím časem jsem pak poznával, co se ve mši sv. skutečně děje, sice jsem téměř v jednu chvíli podlehnul při slavení mše, o které jsem se zanedlouho dozvěděl, že je to mše tzv. nová pokoncilní; mylnému přesvědčení, že kněz je druhý Kristus a podle toho se k němu musím i já chovat, čímž prakticky má důvěra k otci Františkovi o to více vzrostla. Jak jsem však začal dospívat, začal jsem si díky tomu, že jsem se snažil žít co nejhorlivěji mariánskou zbožností a vlivem promluv otce Františka, které byly čím dál více zaměřeny na příklady z obyčejného života ve spojení s katechismem a církevní praxí, že si musím o to více uvědomovat, jak je nesmírně krásný fakt, že můžeme Krista oslavovat přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní a můžeme právě k němu, který je spolu s Otcem i Duchem svatým jeden Bůh, v duchu volat Abba!

Roku 2003 jsem se navíc dozvěděl, že otec František je kněz biritualista, a on sám mě pozval ke slavení tradičního byzantského ritu mše, kterému východní křesťané neřeknou jinak než svatá liturgie. Tento ritus mě natolik uchvátil, že mi připadlo až neskutečné, že u nás na západě natolik bohatou a duchovně prosycenou liturgii nemáme. O to bolestnější byl pro mne fakt, že jsem se rok nato dozvěděl, že před koncilem jsme měli na západě značně podobnou liturgickou tradici, která sice možná postupem staletí zkostnatěla v jistých druzích lidové zbožnosti, ale měla podobně stejnou hloubku jako tradice byzantská, kterou k nám poprvé přinesli svatí apoštolové Slovanů v devátém století. Díky tomu jsem se paradoxně právě od otce Františka poprvé dozvěděl o jistém arcibiskupu Lefebvrovi, který odmítnul přijmout některé výsledky druhého vatikánského koncilu a mezi nimi nejvýrazněji razantní změnu liturgických pořádků, v jejímž rámci se současná mše začala sloužit v národních jazycích a latina, kterou generace otce Františka ovládala stejně dobře jako češtinu, ustoupila do absolutního pozadí a již se nesměla v našich farnostech znovu užívat. Případné další debaty o liturgii a zbožnosti Církve by mě již tehdy zřejmě pomohli udělat si dostatečný obrázek o tom, jak já sám chci ve své katolické identitě k Bohu směřovat, ale nedlouho poté, na základě sprostého anonymu byl otec František odvolán z pozice sloupského faráře a po krátkém čase, který byl velmi trpký, byl ustanoven farářem ve farnosti Mikulčice na Hodonínsku, kde, jak doufal, v klidu dožije a odpočine od všech útrap, které jej ve sloupské farnosti potkaly. Krutá realita vedla i k mé první deziluzi o církevních představených a zjištění faktu denunciantství ve farní obci. Z tohoto těžkého otřesu jsem se hodně dlouho vzpamatovával a doposud na sobě cítím následky toho, co se událo.

Otce Františka jsem se spolu se svým bratrem snažil navštěvovat, co nejčastěji to bylo možné. I nadále jsme s nimi putovali na kopec Strachotínka u Hamilton, kde, jak sám trochu sarkasticky říkal – jsme na „svatou husu“ 6. července – slavili svatou liturgii ke cti svatého Cyrila a Metoděje za dobro pro celý jeho rodný kraj, kterým bylo Vyškovsko. Častokrát otec František po dobu své kněžské služby vzpomínal s láskou na své rodiče a svou stařenku, kteří z něj vychovali v nelehkých časech komunistické totality mravně bezúhonného a v Boha důvěřujícího muže. A zejména právě „jejich“ stařenka si u Boha vyprosila, aby alespoň jeden její vnuk se stal knězem (nakonec byli dokonce dva). Častokrát vzpomínal některé své představené ze semináře. Jeho největší vděčnost směřovala častokrát k otci Šuránkovi, který byl necelé dva roky jejich seminární spirituál, a který mu jednak dal obrovskou duchovní průpravu, ale také jej směřoval v každé bolesti a strasti k Panně Marii Bolestné, která mu značně pomáhala a to zvláště v čase, kdy sám měl pochybnosti o svých kvalitách a schopnostech ke kněžství.

Kdyby se mi přeci jen podařilo alespoň částečně shrnout v několika větách spiritualitu patera Františka Kozára, tak bych to shrnul do pěti slov: modlitba, evangelium, pokora, dobrota a věrnost. Důvěra, která nabývala až téměř dětského charakteru vůči Bohu, byla jasným fundamentem Františkovy víry. Věřil v Boží slitování s co nejpokornějším srdcem každý den. V každé mši sv. se skláněl co nejhlouběji před oltářem a co nejdůstojněji říkal In spiritu humilitatis et in animo contrito suscipiamur a te Domine: et sic fiat sacrificium nostrum in conspectu tuo hodie, ut placeat tibi Domine Deus. Přal si co nejhlouběji a prosil v modlitbě každý den, aby se naše místní církev obnovila a obrátila zpět ke Kristu. Loni v srpnu mi ještě jasně říkal, že potí celých čtyřicet let svého kněžského života krev za to, aby se národ obrátil, ale přitom jak viděl výsledky, jakých jsme v pastoraci za tyto léta došli, byl nesmírně znepokojen a jeho srdce bylo naplněno nesmírnou lítostí. Přesto však svěřil Bohu se vší pokorou všechno, čím byl a o co se na jeho vinici snažil a věřím, že jeho dílo nepřišlo nadarmo. V tom pak byla zasazena i jeho zvěstovatelská služba: „Hlásat evangelium nezředěně, jasně a opravdově.“ Mnoho kněží, jak říkal, to již dnes neumí, mnozí Krista a Boží zjevení relativizují a tím ničí sebe i svěřené stádce – Boží lid.

Když jsem mu naposledy letos začátkem dubna telefonoval a slyšel tak jeho hlas, řekl mi v reakci na abdikaci papeže Benedikta XVI.: „Vůbec na nic se netěš! Církev i nás čekají zajisté zlé časy, protože odstoupení papeže není samozřejmostí. Vůbec na nic se netěš.“ Nikdy jsem se na nic podstatného netěšil tolik jako na setkání s Kristem v nejsvětější svátosti oltářní a pak také na setkání s otcem Františkem. To, co nyní čeká Církev, je nejasné. Mnozí z nás vědí, že je nyní nesmírně nemocná a zmítá jí jedna krize za druhou. Čím více však můžeme slyšet rozporná tvrzení o poslání křesťana v dnešním světě, tím více bychom měli naslouchat tomu, co nám říká Kristus a hlásat jeho evangelium mezi všemi národy, jít je křtít a obracet ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mt 28,19-20; Gal 1, 6 – 12). Tím spíše bychom se i my měli vydat do světa podle toho co říká apoštol a obléci si zbroj Boží, abychom se mohli postavit úkladům ďáblovým, neboť náš zápas není zápasem s krví a tělem nebo se společností jako takovou, ale s démonskými vládami a vrchnostmi, a s vládci světa nynější temnosti (srov. Ef 6, 10-14). Nic není bez utrpení nebo bolesti. To věděl i otec František. Ten mi hodně často vzpomínal právě otce Šuránka, co jim říkal o nesení kříže každodenního pro Krista a jeho evangelium a formuloval to do následujících slov:

Slyš hlas Krista volajícího na poušti: „Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž a následuj mne!“

Kéž tedy ani toto přání otce Františka v nás, kteří jsme jej znali, i v těch, kdo tutéž víru žili a i nadále žijí, neumírá, ale i nadále roste k větší cti a slávě Boží!

 Daniel A. Zouhar

Poznámka redakce:

P. František Kozár (* 14. června 1946), farář v Mikulčicích, zemřel 3. října 2013 v břeclavské nemocnici. Pohřben bude 10. října 2013 na hřbitově v Mikulčicích, zádušní mše svatá započne v tamním v kostele Nanebevzetí Panny Marie v 15:30.