Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“

To, že Písmo svaté potřebuje církev, aby ručila za stanovení jeho rozsahu a za správnost jeho výkladu, vyplývá jednak z toho, že samo Písmo neobsahuje úplný seznam svých knih (a vzájemné odkazy v rámci Písma na jiné knihy nepokrývají celý jeho rozsah), jednak z toho, že věci Boží zná jen Duch Boží, neboť člověk pouze přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího, a nemůže jim rozumět, protože se dají posoudit jen Duchem (srv. 1 Kor 2,11-14). Ve světle pouze lidského rozumu nemůžeme bezpečně poznat, kde je obsaženo Boží zjevení. Proto církev, vědoma si svého poslání, stanovila, které knihy tvoří kánon Písma svatého. Inspirace a kanonicita se od sebe pojmově liší. Písmo je inspirované, protože je božského původu, kanonické, protože jeho božský původ byl církví poznán a oficielně uznán. Sv. Cyril Jeruzalémský (asi v roce 348) ve svých Katechesích (4, 33) nabádá katechumeny, aby „se učili od církve, které jsou knihy Starého zákona a které Nového zákona.“ Sv. Irenej v Proti kacířstvím (IV, 26, 5) píše, že „tam se máme učit pravdě, u kterých jest posloupnost církevní od apoštolů, i kde obcování zdravé a bezúhonné a učení nezkažené a neporušené pevně stojí. … Ti nám Písma bezpečně vykládají.“ Sv. Augustin v Contra epistulam Manichaei píše: „Já bych opravdu nevěřil evangeliu, ledaže by mně k tomu pohnula autorita katolické církve“[i]. Kanonické knihy Písma vypočítává dekret papeže Damase z roku 382, sněm karthaginský v roce 397, list Innoncence I. Consulenti tibi z roku 405, později pak tridentský koncil. Protestanti nepřijali tzv. deuterokanonické knihy (resp. části knih Daniel a Esther), o kterých mezi křesťany zpočátku nepanovala shoda, zda jsou inspirované, a teprve později byly všeobecně uznány za kanonické. Z hlediska nauky a autority mají stejný význam jako knihy protokanonické. Také ke stanovení toho, které knihy náleží ke kánonu Nového zákona, byla církev odkázána na tradici, aby jednak rozpoznala neinspirovaný charakter různých apokryfních evangelií, líčení skutků apoštolů a zjevení, často poznamenaných gnosticismem, jednak odmítla zúžení kánonu některými heretiky. Tak sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 12, 12) uvádí, že gnostik Marcion se svými stoupenci se odvážili zkomolit svatá Písma, některá totiž naprosto zavrhli, jiná jako Lukášovo evangelium a Pavlovy listy zkrátili, a jen to, co z nich takto zbylo, považují za autentické. O tom píše též Tertullian v Adversus Marcionem (kniha IV). Jedním z kriterií pro kanonicitu Písem Nového zákona byl jistě jejich apoštolský původ. Sv. Pavel některé ze svých listů diktoval, ale závěr psal vlastní rukou (Gal 6,11, 2 Sol 3,17), snad i proto, aby se rozpoznaly od listů nepravých. Sv. Lukáš ve svém evangeliu (1,1) píše, že „se již mnozí pokusili urovnati vylíčení těch událostí, které se mezi námi staly.“ Pozdější apokryfy se vydávaly za díla apoštolů či jejich učedníků. Rozlišení ze strany církve bylo nutné.

Michal Kretschmer