Ráno o neděli svatodušní
Je ráno, neděle svatodušní. Klášter se koupe v paprscích raního slunce. Uprostřed lesů, na kraji města, které není pro stromy téměř vidět, září jak drahokam na zelené sametové podložce.
Nebe je blankytně modré, jen tu a tam při okrajích zkrášleno jemnými krajkami cirrů, které se pomalu rozpouštějí. A aby vše bylo dokonalé a uši nemusely očím závidět, nese se nad tím vším ptačí zpěv, velkolepý koncert k poctě Boha Stvořitele.
Tiše, abych nevzbudil své spolunocležníky, se oblékám, beru růžencový prstýnek a Dědictví otců a vycházím na klášterní nádvoří a poté dál směrem do lesů. Latinská slova růžence se proplétají s ptačí modlitbou a stoupají spolu s ní k Nebi.
Domodlil jsem se a vrátil a nyní vyložen v okně pokoje naslouchám neustávající modlitbě ptáků a přemýšlím, jak zachytit něco z toho nádherného a nepopsatelného rána… Ach běda… Lidská řeč je tak nedokonalý a hrubý nástroj… A ruka, která se vznáší nad sešitem, není rukou žádného velkého mistra…
Ignác Pospíšil
Možná nejste, pane Ignáci, velký mistr, ale jste pozorný žák Učitele, který chce svým dětem něco krásného darovat.
Na to aby člověk mohl procítěně opěvovat Boha nemusí být mistr. Duch Svatý často naplňuje a inspiruje ty kterých si my ani nevšimneme. O čemž svědčí nejrůznější případy výběru apoštolů, proroků a vizionářů.
To co jste napsal mi připomenulo staré časy. To jak se vyjadřovali naši předkové.
Ty jsi odešel do kláštera?!
Ne, jen jsem v něm přespal v pokoji pro hosty… 🙂
Konečně,tam by Vám to slušelo nejvíce :-))))))
Moc hezky napsáno.
Dík