Mons. Francis Hong Yong ho (* 1906), biskup Pchongjangu. Uvězněn nebo zavražděn komunisty na konci 40. let.

V poslední době mediální sféra neustále informuje o hrozbě možného válečného konfliktu na Korejském poloostrově. Severní Korea bývá líčena jako nebezpečný nevyzpytatelný režim usilující o jadernou válku a hrozící všem svým sousedům zničením. Tak nás informují západní média, když ukazují sestřihy z vysílání severokorejské státní televize, ukazující totálně mobilizující národ prakticky na počátku válečného konfliktu.

Není asi nutné zdlouhavě představovat severokorejský režim, který je něčím mezi dědičnou monarchií a totalitním superstátem orwellovského ražení. Korejská lidovědemokratická republika a její jižní dvojče jsou dnes prakticky posledním pohrobkem konce druhé světové války, kdy z rozhodnutí vítězných mocností byl Korejský poloostrov rozdělen na komunisty ovládaný Sever a USA podporovaný Jih.

Pozoruhodné je, že rozhodnutí Spojenců o rozdělení Koreje, která byla do té doby součástí Japonského císařství, se událo bez snahy se alespoň nějak formálně dotázat jejích obyvatel, co si o tom myslí oni. Patrně se předpokládalo, že jako součást poraženého Japonska není třeba Koreu nijak šetřit, pročež bylo o rozdělený rozhodnuto českému čtenáři známým stylem „o nás bez nás.“

Logickým důsledkem rozdělení a nastolení vlivu budoucích hlavních soupeřů ve studené válce bylo i uplatnění totalitárních prvků v řízení státu. Na severu šlo o komunisticko-maoistickou diktaturu, na jihu o vojenskou diktaturu s extrémně antikomunistickým a antilevicovým nádechem.

Zatímco Jih v období příměří, které nastalo po třech letech intenzívních bojů, které jen díky umírněnosti obou zúčastněných supervelmocí nepřerostly v lokální jaderný konflikt, prodělal díky masívním ekonomickým investicím ze Západu ekonomický boom, Sever zavedl politiku “cucche“, která měla znamenat  autarkii, nezávislost na okolním světě v ekonomickém smyslu. Tato situace  na Korejském poloostrově trvala po celou studenou válku a pokračovala i po ní. Pád železné opony v Evropě se v Koreji projevil prakticky jen tak, že dosavadní členové v Komisi pro příměří Československo a Polsko byly Severní Koreou odmítnuti a nahrazeni.

Po smrti dosavadního diktátora Kim Ir Sena, přichází na scénu jeho syn, Kim Čong Il, který díky své poněkud nerigidní povaze zaujal vstřícnější postoj vůči světu i jižnímu sousedovi. Tato politika “slunečního svitu“ nakonec vyústila v uklidnění vztahu, přeshraničnímu styku i vybudování tzv. “zvláštních ekonomických zón“ a další napětí zmírňující projevy.

Zvláštní kapitolu a významný potenční prvek, v geopolitické hantýrce nazývaný “game changer“, představuje severokorejský jaderný výzkumný program. Nárok na legitimitu vývoje vlastních jaderných zbraní si Severní Korea odvozuje od údajného porušení článku 13(d) dohody o příměří z roku 1953, který zamezuje rozmístění jaderných zbraní na Korejském poloostrově. Protože však Spojené státy odmítají s ohledem na svého spojence bilaterální jednání o této otázce, severokorejský režim považuje vývoj JZ za nutný a žádoucí k odstrašení svých nepřátel. Mezinárodní odborná společnost odhaduje sílu severokorejského jaderného arzenálu na 40 kusu substrategických/taktických zbraní implozního typu o maximální síle do 40-50 kT tritolového ekvivalentu. Pro ilustraci ve vojenství neznalým čtenářům, jde o výbušnou sílu dvojnásobného rozsahu oproti explozi, která v roce 1945 zničila japonské město Hirošima. Pro mezinárodní politické vztahy je severokorejský jaderný nebezpečný i tím, že země prokazatelně poskytuje součásti a znalosti o vývoji jaderných zbraní dalším rizikovým zemím. Nejde jen o obligátně zmiňovaný Írán, nýbrž  i např. o Súdán, Egypt či Spojené arabské emiráty, které jsou dnes vlastníky severokorejských raketových zbraní.

Zlom ve vývoji přišel v roce 2002, kdy v lednovém projevu na Valném zasedání OSN tehdejší americký prezident George W. Bush vyhlašuje tzv. “osu zla“ a Severní Korea odpovídá svými protitahy. Navzdory tomu, že v roce 2007 je ze seznamu zemí údajně podporujících tzv. “terorismus“ Severní Korea opět vyřazena, napětí začíná opět houstnout. Potopení jihokorejské korvety Cheonan v roce 2010 v prostoru  Žlutého moře a dělostřelecká přestřelka mezi Severem a Jihem v tomtéž roce jsou jen pokračováním neřešeného problému, který (pokud nedojde k výrazné rekonfiguraci vztahu mezi zúčastněnými stranami) bude dále směřovat ke konfrontaci.

Nynější situace je poněkud neobvyklá díky rétorice nového diktátora, který svoji moc odvozuje od podpory vojensko-stranického bloku. Přes jeho zbožšťování v oficiálních severokorejských médiích je „Drahý vůdce“ toliko formální „ne-císař“, který legitimuje moc strany a armády v zemi.

Pro katolického čtenáře bude hrozným zjištěním, že dnes je Severní Korea prakticky nejateističtějším státem na planetě, zatímco v době okupace Japonskem bylo křesťanství nejen jedním z nejzastoupenějších náboženství, ale i nositelem národního uvědomění. Připomeňme si křesťanského národního aktivistu Cho-Man Sika, nazývaného “korejský Gándí“, který zmizel v jednom z komunistických vězení hned na počátku korejské války. Počet křesťanů, nejen katolíků, lze dnes v Severní Koreji jen velmi obtížně odhadnout, diecéze je neobsazena a vztahy mezi Severní Koreou a Svatým stolcem jsou prakticky nulové. Severokorejský režim považuje křesťany (a především protestanty) za americké a jihokorejské špiony a infiltrátory a podle toho s nimi nakládá. Zprávy popisující zacházení s vězni v koncentračních táborech nelze považovat za účelovou propagandu, byť z pochopitelných důvodů ne vždy předkládají nevyvratitelné důkazy.

Pro věc Christianitas je podstatné, že mocný a dříve vždy spolehlivý severokorejský spojenec Čína již v rámci uvolnění nekontroluje čínsko-severokorejskou hranici tak přísně – víme o misionářích korejsko-čínského původu, kteří s nasazením vlastního života posílají Evangelium přes hraniční řeky, nedbajíce palby severokorejských pohraničníků.

Korea, kdysi jedna z nejvíce christianizovaných zemí Asie (Pchjongjang byl nazýván dokonce “Jeruzalém Východu“), tak stále čeká na to, aby se jí dostalo míru namísto ostnatého drátu, min a pocitu figury supervelmocí.