Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).

„Víra souhlasí s něčím jenom proto, poněvadž je to Bohem zjeveno, pročež se opírá o samotnou božskou pravdu jako o prostředek“ (STh II-II, q. 1 a. 1). Věříme tedy něčemu pro vševědoucnost a pravdomluvnost Boha, který to zjevuje. Víra je něco v našem rozumu, nikoliv však pro vnitřní zřejmost přijímané pravdy, ale pro autoritu Boha zjevujícího. Není tedy pouhým výsledkem uvažování našeho rozumu. Rozumem poznáváme, že je něco věřitelné, rozhodnutí věřit jest však úkon vůle. Tam, kde máme poznání (ze smyslů, na základě rozumu nebo nadpřirozené), není víra. V nebi se víra mění v patření a naděje v požívání, toliko láska zůstává (srv. 1 Kor 13,9-13). Předmětem víry není pouze Bůh a jeho vlastnosti, ale také mnoho jiných věcí, pokud mají vztah k Bohu a jsou obsaženy v Božím zjevení. Jsou to Boží skutky, to, co bylo Bohem učiněno, celý řád naší spásy i Boží přikázání, kterých máme následovat. To, co pro jednoho je předmětem víry, může být pro jiného předmětem poznání. Některá však tajemství víry (např. tajemství Nejsvětější Trojice) jsou přirozeně nepoznatelná pro každý stvořený rozum. Mnohdy z jedné pravdy víry lze rozumem odvodit další pravdy víry.

Poznané věci jsou v poznávajícím podle způsobu poznávajícího. Jest pak vlastním způsobem lidského rozumu, že skládáním a rozdělováním poznává pravdu. A tudíž to, co je samo sebou jednoduché, poznává lidský rozum v jakémsi složení, jako naopak rozum božský nesloženě poznává to, co je samo sebou složené. Jakkoli Bůh jest něčím nesloženým, přece pro povahu našeho rozumu jsou pravdy o něm formulovány na způsob věty. Věříme tak v jednotlivé články víry (srv. STh II-II, q. 1 a. 2). Předmět naší víry se však nevyčerpává články víry předloženými církevní autoritou v různých vyznáních víry; ty mnohdy byly reakcí na dobové omyly, kdy bylo zapotřebí formulovat pravdu víry proti bludařům.

„Věřiti“ sv. Augustin a po něm sv. Tomáš Aq. vymezují jako „přemítati s přisvědčením“, vyžaduje se tedy pevné přilnutí k věřenému. Tím se víra liší od pochybování, tušení nebo domněnky spojené s obavou před možným omylem. Víra má tedy s věděním společnou jistotu, ale postrádá zřejmé vidění věřeného (srv. STh II-II, q. 2 a. 1). Můžeme tak něco věřiti, aniž tomu řádně rozumíme, protože to přijímáme na základě Božího zjevení, aniž máme do toho vnitřní vhled.

Víra předpokládá poslušnost vůči Bohu, který nám zjevuje pravdu. Vyžaduje lásku k pravdě. I v přirozeném řádu jsou lidé, kteří něco rozumem poznávají, ale odmítají to přijmouti, často proto, že v takovém přijetí a důsledcích z toho plynoucích spatřují ohrožení něčeho, čeho si cení (museli by např. změnit celý způsob svého života). Sobectví a slepé následování vášní je již na překážku přijetí některých pravd rozumem poznatelných, tím spíše pak i víry. Víra není tedy pouze otázkou rozpoznání, že něco je předkládáno k věření. Vyžaduje totiž souhlas rozumu s tím, co věříme, z rozkazu vůle, neboť nikdo nevěří, leč když chce. Tak tedy úkon víry má vztah i k předmětu vůle, jímž jest dobro a cíl, i k předmětu rozumu, jímž jest pravda. To dobro však, jež je cílem víry, totiž dobro božské, je vlastním předmětem lásky. A tudíž láska se nazývá tvarem víry, pokud se úkon víry skrze lásku zdokonaluje a utváří (srv. STh II-II, q. 4 a. 3). Pro tuto dobrovolnost úkonu víry, že totiž víru nepřijímáme s tou samozřejmostí jako první zásady rozumu, lze víru nazývat ctností.

Víra utvářená láskou jest zběhlostí, jež usnadňuje úkony víry. Věřit je úkon rozumu přisvědčujícího k pravdivému z rozkazu vůle. K tomu, aby ten úkon byl dokonalý, je předně třeba, aby rozum neomylně cílil k svému dobru, jímž je pravda; za druhé je pak třeba, aby neomylně směřoval k poslednímu cíli, pro který vůle souhlasí s pravdou. A obojí se nalézá v úkonu víry utvářené láskou (srv. STh II-II q. 4 a. 5). Víra bez lásky je mrtvá, je jako strom bez ovoce. Víra je tedy ctnost, a to ctnost božská, protože Boha má za předmět a je jeho milostí a darem dle onoho „milostí totiž jste spaseni skrze víru, a to nikoliv ze sebe – Boží jest to dar“ (Ef 2,8). Proti tomu lze namítnout, že „i zlí duchové věří, ale třesou se“ (Jak 2,19). Na to odpovídá sv. Tomáš Aq. „Rozum věřícího souhlasí s věcí věřenou, nikoli že by ji viděl buď o sobě, nebo rozloženou na první zásady samy sebou viděné, nýbrž pro rozkaz vůle. Že pak vůle hýbá rozumem k přisvědčení, může se stát ze dvojího. Jedním způsobem ze vztahu vůle k dobru, a tak věřiti jest úkon chvalitebný. Jiným způsobem, že rozum je přesvědčován k tomu, aby soudil, že je třeba věřiti tomu, co se praví, třebas nebyl přesvědčen samozřejmostí věci. … Ďáblové vidí mnoho jasných známek, z nichž postřehují, že učení církve je od Boha, ačkoli sami nevidí věci samé, jimž církev učí, třebas, že Bůh je trojjediný a jeden nebo něco takového.“ (STh II-II, q. 5 a. 2) Jejich víra je jaksi vynucena ze samozřejmosti znamení. A tudíž nepřísluší jim chvála, že věří. Lze mít za to, že i v některých zlých lidech (jako třeba v Antikristu) může být víra na tento způsob.

„Sama sebou mezi všemi ctnostmi první je víra. Poněvadž totiž ve věcech činnosti cíl je počátkem, jak bylo řečeno svrchu, je nutné, aby ctnosti božské, jejichž předmětem je poslední cíl, byly dříve než ostatní ctnosti. Sám pak poslední cíl musí býti dříve v rozumu než ve vůli, protože vůle se nese k něčemu pouze, pokud to rozum postřehl. Pročež poněvadž poslední cíl je sice nadějí a láskou ve vůli, v rozumu však věrou, je nutné, aby víra byla první mezi všemi ctnostmi, poněvadž přirozené poznání nemůže dosíci Boha, pokud je předmětem blaženosti, jako k němu směřuje naděje a láska.“ (STh II-II q. 4 a. 7)

Víra jako ctnost se liší od osobního přesvědčení jinověrců a nekřesťanů. O víře bludařů, kteří některé pravdy víry drží, zatímco jiné odmítají přijmout, píše sv. Tomáš: „Je pak jasné, že ten, kdo lne k nauce církve jako k neomylnému pravidlu, souhlasí se vším, čemu církev učí. Jinak, jestliže z toho, čemu církev učí, podrží, co chce, a co chce, nedrží, nelne již k nauce církve jako k neomylnému pravidlu, nýbrž k vlastní vůli. A tak je zjevné, že bludař, jenž zatvrzele nevěří jeden článek, není ochoten ve všem následovat nauky církve (jestliže totiž nikoli zatvrzele, není už bludařem, nýbrž pouze mýlícím se). Pročež je jasné, že takový bludař v jednom článku nemá víry o jiných článcích, nýbrž jakési mínění podle vlastní vůle. … Ke všem článkům víry lne víra pro jeden prostředek, totiž pro první pravdu, předloženou nám v Písmech, zdravě chápaných podle učení církve. A tudíž, kdo se odchýlí od tohoto prostředku, postrádá úplně víry.“ (STh II-II q. 5 a. 3).  Z toho vyplývá, že je třeba dobře vážiti, než o někom pravíme, že je věřící. Nelze např. tedy o někom říci, že je věřícím na 90%. Takový člověk si totiž z článků víry vybírá podle svého vlastního zdání a je tudíž heretikem. S bludaři můžeme sice najít mnoho společného, co za pravdu uznáváme my i oni, ale zásadně se lišíme v tom, proč tyto pravdy přijímáme. Jim totiž chybí víra pro autoritu Boha zjevujícího a církve učící z pověření Krista jako motiv pro přisvědčení rozumu k předložené pravdě. Lidé v běžném hovoru často o někom praví, že je věřící, a myslí tím, že je přesvědčen o Boží existenci, případně že se hlásí ke křesťanství. To však není ještě víra, jak ji chápe katolická církev.

Víra jest poslušností vůči Bohu, pokud ten vyžaduje přisvědčení našeho rozumu (v jiných případech poslušnost vůči Bohu vyžaduje vykonání nebo zdržení se nějakého činu). Řím 6,17 „ze srdce uposlechli jste toho způsobu učení, v které jste byli uvedeni“. Přijatou víru je třeba zachovat beze změny smyslu podle onoho „dobře jsem boj dobojoval, v běhu jsem u cíle, víru jsem zachoval“ (2 Tim 4,7). V tomto smyslu také stanoví can. III, 6 konstituce Dei Filius: „Kdo by řekl, že stejný jest stav věřících a těch, kteří k víře jedině pravé ještě nepřešli, a že tedy mohou míti katolíci oprávněný důvod, aby s vírou, kterou pod učitelstvím Církve již byli přijali, přestali souhlasiti a o ní pochybovali, dokud by nenabyli vědeckého důkazu o věrohodnosti a pravdě své víry, proklet buď.“ Víru tedy musíme zachovat, neopustit ji ani ji nezměnit (pod líbivými hesly zavádění novinek, přizpůsobení se či modernizace). „Opatruj svěřený statek“ (1 Tim 6,20) přikazuje sv. Pavel Timotejovi. Pokrok ve víře (jak již píše sv. Vincent Lerinský v r. 434 ve svém Commonitorium) jednotlivců i celé církve je možný, ale vždy při zachování stejného dogmatu a jeho chápání. Musí se jednat o pokrok, což je rozšíření něčeho v sobě, nikoliv o změnu či transformaci v něco jiného. Růst víry v duši se má podobat růstu těla, které v průběhu let nabude své plné velikosti, ale zůstává stále v sobě identické.

Nezbytnost víry vyplývá z toho, že Bůh ze své dobroty se rozhodl člověka pozvednout do nadpřirozeného řádu a určuje mu jako jeho poslední cíl dosáhnout věčné blaženosti spočívající v nadpřirozeném vidění Boha a z toho plynoucí lásce k němu. Nejsme tedy určeni jen k tomu, abychom se těšili z poznání Boha a jeho díla na základě našeho rozumu, ale z jakési nadpřirozené účasti na „božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Tato účast na Božím životě začíná zde na zemi pro ty, kdo jsou v milosti posvěcující, jež se na věčnosti stane světlem slávy. Protože pak na zemi nechodíme u vidění a jsme určeni k cíli převyšujícímu schopnosti naší rozumové přirozenosti, je třeba, abychom věřili Bohu jako učiteli. Víra je pro nás poznáním, které je v rozumu. Jednání, jež vychází z vůle, předpokládá poznání. Tam, kde nemáme přirozeného rozumového poznání, potřebujeme tedy víry, abychom mohli jednat tak, abychom naplnili Boží vůli. (srv. STh II-II q. 2 a. 3)

Učitelský úřad církve učí tuto potřebnost víry s ohledem na to, že člověk je Bohem povolán k cíli přesahujícím jeho přirozené schopnosti. „Kdo by řekl, že člověk k poznání a zdokonalení vyššímu než přirozené nemůže býti vyvýšen, ale že sám od sebe může a má k nabytí všeliké posléze pravdy a dobra neustálým pokrokem dospěti, proklet buď.“ (Dei Filius, can. II, 3)