Pravověrnost není farizejství!
Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…
Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách).
Kristus kritizoval na farizejích tři věci. Za prvé vyprázdněnost jejich přístupu k víře – Boží příkazy na jedné straně někdy až absurdním způsobem vykládali a zpřesňovali, aniž by brali v potaz jejich účel, protože jejich víra byla uvnitř mrtvá. Litera překombinovaných pravidel stála nad jejich smyslem a obsahem. Což vedlo k druhému bodu – absurdní a příliš přísné výklady Božích příkazů byly ve svých důsledcích v rozporu s vírou a překážely člověku v konání dobra (viz např. spor o uzdravování o sobotě). Třetí chybou farizeů byla jejich pýcha, vycházející do značné míry z přehnané hrdosti na to, jak skvěle dodržují ty nesmysly, co si stanovili.
Co tedy na farizeích bylo špatně? Ne lpění na pravidlech a dodržování Božích přikázání, ale pýcha a prázdnost jejich duše a na ní založená neschopnost vidět, co je důležité.
Co ale dělají Šístek s Klimešem? Ne, nekritizují příliš přísné a nesmyslné výklady a zpřesnění katolické morálky, překážky zbožného života. Naopak, chtějí popřít přímo Boží přikázání a základní principy sexuální morálky, protože jejich víra je mrtvá a oni si to na jedné straně nechtějí přiznat, na druhé straně ale odmítají pravidla, která jim a jim spřízněným nevoní, a rádi by se z nich vykecali. To je vyloženě opak toho, co činil a učil Kristus!
Pan Šístek také demagogicky mluví o mravním fanatismu. Měl by se ale především zabývat svým vlastním pokrytectvím, s nímž se snaží jednání těžce hříšné přesunout do kolonky trochu neideální, přičemž vyloženě kašle na Bibli a učení Krista a apoštolů. Jinak by totiž musel uznat, že ten jím tak vytoužený přesun prostě není možný. Protože ať už se mu to líbí, nebo ne, pokud katolík trvá na to, že těžký hřích je těžký hřích, rozhodně na tom není nic fanatického. A farizejství není synonymem pro pravověrnost.
Ignác Pospíšil
Související články:
Ignác Pospíšil: Katolík Klimeš, Ateista (DaH, 12. 4. 2012)
Na první pohled pro dnešního moderního člověka vypadají příspěvky J. Klimeše a M. Šístka v podstatě jako nevinné vyjadření vlastního názoru na věc.
Ve skutečnosti jde o zpochybňování jasně formulované nauky, zjevené samotným Bohem, kterou jsou pánové povinni znát, pokud o ní píšou. Jedná se tedy o odporování poznané pravdě, a tedy o hřích proti Duchu svatému.
Hřích proti Duchu svatému je neodpustitelný právě proto, že člověk odporuje poznání, které mu Duch dává, například odmítá něco zatvrzele považovat za hřích, ačkoliv jeho svědomí, ve kterém Duch působí, mu sděluje něco jiného. Kde není uznání hříchu, není ani lítosti, kde není lítosti, není ani odpuštění.
P. S. Ještě se přidá Michal Černý a panoptikum bude skoro kompletní.:-)
Polehčujcí okolností by snad mohlo být, že to ten nešťastník dělá ze slabosti, páč má asi plnou sviňačinek a je to zamindrákovaný neurotik.
Šístek: „Klimešovu „revizionistickou“ aktivitu považuji proto za vpravdě křesťanskou a v nejlepším slova smyslu katolickou…“
Není divu, když:
Šístek: „Veškeré naše jednání je z principu hříšné…“
Katolická církev: D1577: “Kdo tvrdí, že všechny skutky, které byly vykonány před ospravedlněním, jsou de facto hříchy, nebo že si zasluhují Boží nenávist, i kdyby byly vykonány s jakýmkoliv záměrem, nebo že člověk hřeší tím víc, čím více se namáhá připravit se k přijetí milosti, anathema sit.”
D1568: “Kdo tvrdí, že Boží přikázání jsou nesplnitelné i pro člověka ospravedlněného a pod milost postaveného, anathema sit.”
Ano, Klimešův příspěvek je v nejlepším smyslu katolický, ovšem v duchu šístko-katolicismu, který s katolickou naukou má pramálo společného. Není nad to, když si člověk dokáže své mravní selhání racionálně vysvětlit.
Druhá půlka Šístkovy věty je, že se dobro a zlo navzájem prolíná, takže citovaný začátek není výrok ve smyslu D1577, ale spíš blbá formulace.
Připadá mi, že v druhé půlce autor odporuje sám sobě (myšlence mixu dobra a zla), kdy za hřích považuje jen ty nejtěžší kalibry, a to ještě podle svého pohledu.
Klimeš a Šístek kritizují příliš přísné a nesmyslné výklady a zpřesnění katolické morálky, překážky zbožného života, akorát si to nepochopil…
Upřímně kolik máš zkušeností s partnerskými vztahy, že o tom tak zasvěceně hovoříš? A to samé s tvými pro-life silnými vyjádřeními? Až se v obdobné situaci sám octneš a obstojíš, budou mít tvoje slova jinou váhu… Ne, že bych si myslel, že člověk který v té situaci nebyl o ní nemůže hovořit, to může, jenom by ses měl zamyslet, zda občas taky nepoléháš klamu a víš o tom opravdu všechno.
Obávám se, že jsem to pochopil velmi dobře.
Klimes a sodomita Sistek si predevsim leci vlastni bebinka.
Clovek nemusi byt protrely vztahy, aby dokazal rozlisit, co je spravne a co neni.
Ostatne, Kristus Pan taky nikdy zadny vztah nemel, ze?
Stejne, jako x autoru mravouk a zpovednich zrcadel.
Argumentace ad hominem vam moc nejde, Danieli.
„Až se v obdobné situaci sám octneš a obstojíš, budou mít tvoje slova jinou váhu… “
Pardon, ale katolická metodologie boje s hříchem je zcela jiná. Nespočívá v tom, že člověk v situaci, kdy hrozí těžký hřích, hrdinně odolá, ale v tom, že se do takové situace snaží vůbec nedostat (někdy se to samozřejmě nepovede). Říká se tomu „vyhýbat se přímé příležitosti k těžkému hříchu“.
Taková prevence je kupodivu docela snadná, zatímco odolat hříchu, když se člověk vlastní vinou dostal do nebezpečné situace, tak snadné není, už proto, že jde o pokoušení Pána Boha a dostatečnou milost proto člověk ani nemusí dostat.
Za další, odkdy může o hříšnosti nějakého jednání mluvit jen člověk, který je sám v daném směru pokoušen či snad dokonce již pokušení podlehl? Vyhýbat se příležitosti k hříchu a zastávat pevné postoje můžeme právě proto, že dokážeme poznat, co je hřích a co není ještě dříve, než mu podlehneme. Chcete říct, že nekompromistí postoje, které zastával Jan Pavel II. v Evangelium Vitae, měl právo zastávat jen proto, že se do situací, které popisuje, sám dostal a úspěšně v nich obstál? Pochybuji. Podle Vás tedy jeho slova nemají váhu. Zajímavé.
Klimeš se Šístkem vznáší otázku, zda je správně, že všechny úrovně sexuálního života (mimo plození dětí v manželství) jsou na rovině těžkého hříchu – onanie, použití kondomu či předmanželský sex z lásky je dávám na rovinu sexu záměrně jen na jednu noc, či v bordelu, nebo vraždy. To nevím jestli si Ignáci pochopil, pokud ano, tak o tom nepíšeš.
„Za další, odkdy může o hříšnosti nějakého jednání mluvit jen člověk, který je sám v daném směru pokoušen či snad dokonce již pokušení podlehl?“ – Pane Stodolo, je hezké, že jste se tak rozepsal, ale o něčem co jsem netvrdil.
Napsal jsem: „Ne, že bych si myslel, že člověk který v té situaci nebyl o ní nemůže hovořit, to může, jenom by ses měl zamyslet, zda občas taky nepoléháš klamu a víš o tom opravdu všechno.“
A na to jste přišel kde, že jsou si všechny těžké hříchy dávány na rovinu? To že je něco těžký hřích neznamená, že neexistují další těžké hříchy, ještě daleko horší – ano, ti, kteří se dopouštějí ještě horších, budou ještě více potrestáni. Za každý těžký hřích je trestem věčné utrpení v pekle, jestliže se člověk před smrtí viny nezbaví hodnou sv. zpovědí či dokonalou lítostí, toliko míra utrpení závisí na povaze hříchu a počtu. Jinak návštěva bordelu se zase co do závažnosti nedá porovnávat s nevírou v Boha nebo tvrdošíjným trváním v bludech, zařadíme tedy i návštěvu bordelu do lehkých hříchů?
Ještě absurdněji by ale působilo zařadit tyto hříchy mezi lehké a tvrdit pak, že jsou na stejné úrovni jako např. mluvení prázdných slov nebo příležitostná nestřídmost v jídle.
Já si moc nedovedu představit, že by někdo jen tak po onanii, použití kondomu či předmanželském sexu z „lásky“ hned šel bez výčitek svědomí ke sv. přijímání, což by mohl, pokud by se jednalo o lehký hřích. Že jsou to hříchy těžké byl vždy všeobecný názor mezi věřícím lidem, což kupodivu zmiňuje dokonce i katechismus modrá cihla.
Já vím, co jste napsal, Danieli. Nejprve vyčítáte Ignácovi, že „nemá zkušenosti“. A pak kladete otázku, zda ví opravdu všechno. Interpretace, že „vědět všechno“ může člověk jen člověk, který „má zkušenost s hříchem“ (alespoň v rovině pokušení) se přímo nabízí. Možná jste to tak nemyslel, ale to, co jste napsal, takové spojení velmi silně naznačuje.
Kdyby nebyla většina na toto téma mluvících a píšících lidí satanovými pohůnky, kteří se snaží všechno omluvit a zlehčit, možná by to vypadalo jinak.
Jak tu už zaznělo, důležitá je prevence. Důležitý je morálně nezávadný životní styl, který sám od sebe vylučuje příležitosti k těmto hříchům.
Kdyby někdo učil, aby se lidi chytli za nos už když hřeší v myšlenkách a v srdci, když hřeší slovy, tak by nemuselo docházet k samému hříchu skutkem.
Když se ale nejen o hříšném, špatném myšlení, ale i o takovém jednání mluví jako o omluvitelném lidském normálu, jak se potom lidi mají bránit realizaci těchto hříšných tužeb a hnutí?
Jsme Bohem vybízeni takto:
„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo jí nalézá“ (Mt 7:13–14)
Takže je jasné, kdo nás vybízí k opaku – Ďábel a jeho služebníci Klimeš a Šístek.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. (Mat 23:13)