1 Úvod

V následující sérii článků se budeme zabývat souvislostí mezi odpovědí na základní otázku filosofické kosmogonie, nauky o vzniku a původu vesmíru, a vědou a vědeckým bádáním. Na otázku, odkud vesmír pochází a jak vznikl, můžeme dostat dvě rozdílné odpovědi: vesmír byl stvořen, tj. má od sebe odlišnou příčinu – Stvořitele, nebo vesmír nebyl stvořen, neexistuje žádná příčina vesmíru odlišná od něj samotného. V závislosti na tom pak rozlišujeme dva kosmogonické systémy – teismus a monismus.

Cílem této série  je vedle snahy o zamyšlení se nad vztahem filosofické kosmogonie a vědy také pokus o překlenutí umělého dualismu, který existuje mezi kosmogonií pocházející z filosofické tradice a kosmogonií, která je budována v rámci moderní přírodovědy – zejména v rámci astrofyziky a fyziky elementárních částic (výsledkem interdisciplinárního průniku těchto oborů je moderní kosmologie). V článcích bude ukázáno, že ve chvíli, kdy se moderní kosmologie pokouší zodpovědět na základní otázky počátků vesmíru, dostává se již na půdu filosofie a podává v podstatě stejné odpovědi jako kosmologie vzniklá spekulativní metodou přímo v rámci filosofie. Dalším cílem článků je ukázat, že jakkoliv se moderní věda snaží od daných kosmogonických otázek odhlížet, nebo je považuje v rámci vědy za rozhodnuté v jistém smyslu, abstrakce od těchto otázek není možná, a v rámci moderní přírodovědy se zdaleka nesetkáváme pouze s jedinými přípustnými odpověďmi na dané otázky.

Dříve než se pustíme do zkoumání těchto otázek, pokusíme se nejprve osvětlit, jak v práci rozumíme základním užívaným pojmům. Předně je třeba říci, že v rámci příspěvku rozlišujeme z praktických důvodů mezi filosofií a vědou, ačkoliv nesouhlasíme s pojetím pozitivistů, kteří filosofii za vědu nepovažují. Přesto děláme distinkci mezi filosofií, kterou chápeme jako vědu induktivně-deduktivní provádějící indukci z předvědecké lidské zkušenosti, a vědou ve smyslu empirických, experimentálních a exaktních vědních oborů. Kosmogonii pak chápeme jako disciplínu filosofickou, která jednak vzniká prostřednictvím samotné filosofické spekulace, jednak v rámci filosofické reflexe nad výsledky vlastní vědecké práce přímo na půdě speciálních vědeckých oborů (zejména v rámci moderní kosmologie).

V práci postupujeme následujícím způsobem. Nejprve zkoumáme teistickou odpověď na otázku po vzniku a původu vesmíru, zabýváme se důkazy Boží existence, jejich kritikou i možnou podporou, kterou jí poskytují výsledky přírodních věd. Dále se zabýváme monistickou odpovědí, zkoumáme různá pojetí věčného, nehybného, nekonečného, neohraničeného, cyklického vesmíru a problémy, které se s těmito modely pojí. V poslední části se pak zaměřujeme na vztah dvou základních odpovědí na počátky vesmíru a moderní vědy.  Ukazujeme, že tyto otázky ani nemohou být z vědy zcela vytlačeny, ani vědou samotnou rozhodnuty.

Filosofické zaměření článku vychází z kritického realismu navazujícího na aristotelskou filosofickou tradici [1].  To mimo jiné znamená noeticky zdůvodněný předpoklad, že je lidské poznání schopno dosáhnout pravdy, objektivity a jistoty[2] v určitých otázkách metodou kritického zkoumání různých argumentů. Proto se v rámci práce snažíme předkládat jednotlivé argumenty a protiargumenty, analyzovat je a hodnotit jejich přijatelnost. 

2 Počátky vesmíru

V rámci filosofie je kosmogonie pěstována od chvíle, kdy ve starém Řecku filosofie nahradila mýtický výklad světa, který ovšem rovněž obsahoval četné kosmologické představy [3].  Po počátcích světa se ptají starověcí i novověcí filosofové. Teistickou odpověď (svět byl stvořen) podává Platón[4] i Aristoteles [5], přirozeně s ní počítají křesťanští myslitelé (sv. Augustin [6], sv. Tomáš Akvinský[7]) včetně těch novověkých (Descartes [8], Newton[9]), naproti tomu monistickou odpověď dostaneme od Parmenida [10],  Hérakleita[11],  Spinozy [12], Hegela[13] či Marxe a Engelse [14].

Novověká kosmologie se rozvíjí v návaznosti na Eisteinovu obecnou teorii relativity[15] a nová pozorování, která byla v astrofyzice učiněna (Hubble) [16].  Z hlediska kosmogonie panovala až do této doby mezi astrofyziky spíše monistická a panteistická představa vesmíru jako věčného nehybného jsoucna [17]. Z teorie relativity však vyplývá, že vesmír je dynamický, na což poprvé upozornil Alexandr Friedman [18]. Pozorování, která učinil Edwin Hubble, potvrdila, že se vesmír rozpíná, což však znamená, že v jistém období musela být veškerá jeho hmota stlačená v bodě s nekonečnou hustotou (singularitě), tedy – že vesmír měl počátek [19].  Tuto skutečnost interpretují někteří kosmologové v teistickém smyslu (Grygar) [20],  někteří se všemožnými cestami obejít počátek vesmíru a zachránit jeho nestvořenost (Hawking [21], Vilenkin [22], Turok a Steinhardt [23]).

Ptáme-li se na počátky světa, můžeme tuto otázku rozdělit do dvou částí. Nejprve zjišťujeme, zda první příčina nebo příčiny světa leží mimo svět nebo zda je nebo jsou součástí tohoto světa. Jak bylo výše uvedeno, z hlediska otázky po první příčině můžeme dělit kosmologické modely na teistické a monistické. Teistické koncepce počítají s tím, že námi pozorovaný svět má od sebe odlišnou příčinu, která je nazývána Stvořitelem či Bohem. Monismus naopak příčinu světa od světa odlišnou nepostuluje, monisté jsou přesvědčeni, že svět ve svém celku nějakou od sebe odlišnou příčinu nepotřebuje. Podstatou otázky je, které jsoucno můžeme považovat za nezapříčiněné a nutné  – zda je to svět sám, nebo zda existuje ještě jiné jsoucno, které má tyto parametry – Stvořitel. Na tom, že alespoň jedno jsoucno je třeba postulovat jako nezapříčiněné a nutné, se shodnou monisté i teisté [24], pokud neodmítají kauzalitu a princip dostatečného důvodu [25].

Ve chvíli, kdy odpovíme na tuto otázku tak či onak, můžeme se ptát, jaký je charakter počátků vesmíru, tedy jaký má charakter jeho stvoření v případě teistické odpovědi či jaké podmínky byly v nejranější fázi vesmíru, zda je vesmír věčný či nikoliv, zda je cyklický a podobně v případě odpovědi monistické.

Jiří T. Stodola III. OP

P.S. Práce je rozšířenou verzí stejnojmeného článku publikovaného v časopise Ostium 1/2012.

——————————————————————————–

[1] Například: Stanislav SOUSEDÍK, Identitní teorie predikace. Praha : Oikoymenh 2006.

[2] Jiří FUCHS, Filosofie 2, Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP 1995, s. 44.

[3] Viz: G. S. KIRK – J. E. RAVEN – M. SHOFIELD, Předsókratovští filosofové : kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh 2004, s. 18-98.

[4] PLATÓN, Timaios ; Kritias. Praha: Oikoymenh 1996, s. 28.

[5] ARISTOTELÉS, Fyzika. Praha: Petr Rezek 2010, s. 174.

[6] AURELIUS AUGUSTINUS. Vyznání, Praha: Kalich 1992, s. 424.

[7] TOMÁŠ AKVINSKÝ, Sancti Thomae de Aquino Summa Theologiae. Prima pars. Quaestio II. Articulus 3 [online]. 2011. Dostupné z: <http://www.corpusthomisticum.org/sth1002.html> [cit. 11. 5. 2011].

[8] René DESCARTES, Meditace o první filosofii : námitky a autorovy odpovědi. Praha: OIKOYMENH 2003.

[9] Viz: Edwin Arthur BURTT, The metaphysical fondations of modern science. London: Routledge, 1980, s. 283-302.

[10] KIRK – RAVEN – SHOFIELD, Předsókratovští filosofové, s. 324.

[11] Ibid., s. 255.

[12] Benedictus de SPINOZA, Etika, Praha: Dybbuk, 2004.

[13] Georg Wilhelm Friedrich HEGEL, Malá logika : (encyklopedie filozofických věd). I. dí., Praha: Svoboda 1992.

[14] Karl MARX – Friedrich ENGELS – Vladimír Vladimir Il’jič LENIN, K filosofickým otázkám. Praha: Svoboda 1974.

[15] Srovnej s Stephen HAWKING, Stručná historie času : od velkého třesku k černým dírám. Praha: Argo, 2007, s. 40.

[16] Srovnej s Ibid., s. 50.

[17] Srovnej s Ibid., s. 18.

[18] Viz: Steven WEINBERG, První tři minuty : moderní pohled na počátek vesmíru. Praha: Mladá fronta 1982, s. 15-43.

[19] HAWKING, Stručná historie času, s. 48.

[20] Jiří GRYGAR, Velký třesk a Bible. Valašské Meziříčí: Hvězdárna, 1997.

[21] HAWKING, Stručná historie času, s. 151-155.

[22] Alex VILENKIN, Mnoho světů v jednom : pátrání po dalších vesmírech. Praha: Paseka 2008, s. 109.

[23] Paul STEINHARDT – Neil TUROK, Bez počátku a konce : nová historie vesmíru. Praha: Paseka  2009.

[24] Claude TRESMONTANT, Dějiny vesmíru a smysl stvoření. Praha: Academia 1993, s. 51.

[25] Jak uvidíme, i takoví se mezi filosofy a vědci najdou.