O rozhřešení
Sv. Jan Maria Vianney
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)
Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby…
Kněz má právo rozhřešit hříchy, ale zároveň má moc odmítnout rozhřešení. A proto říká sv. Řehoř Veliký, že kněz musí patřičně zjistit připravenost hříšníka, než mu udělí rozhřešení, musí obrátit pozornost na to, zda se změnilo jeho srdce a zda má silný úmysl napravit se.
Je tedy zřejmé, že zpovědník pod hrozbou ztráty vlastní spásy musí některým hříšníkům odmítnout rozhřešení anebo jeho udělení odložit na později. Dnes vám tedy vysvětlím: 1) co je rozhřešení, 2) komu ho patří udělit a komu odmítnout. Je to velmi vážné téma, protože je zde ve hře vaše spása nebo zavržení.
Jak šťastný je člověk a současně jak velkým je hříšníkem! Říkám, že je šťastný, protože i když ztratil Boha, nebe i duši, může ještě tuto ztrátu napravit a získat věčnou blaženost. Když boháč ztratí majetek, pak nejednou i přes nejupřímnější touhu ho nebude schopen znovu získat, ale naproti tomu hříšník s nevelkým úsilím může získat to, co ztratil. Ach, Bože, jak miluješ hříšníky, že jim dáváš tolik prostředků k získání nebe! A proto říkám, že se zatěžujeme velkou vinou, když pohrdáme tak drahocennými dobry, která snadno můžeme získat. Drahý příteli, když jsi ztratil nebe, co ti v tvé bídě ještě zůstává?
I.
Jestliže se mě zeptáte, co je to rozhřešení, pak odpovím, že je to výrok pronesený ústy kněze ve jménu a v zastoupení Krista, který odpouští naše hříchy a takto je zahlazuje, jako bychom je nikdy nespáchali – pochopitelně platí to pouze tehdy, když hodně a náležitě splníme podmínky této svátosti. Koho neudiví účinnost, koho nepřekvapí dobrodiní obsažené v tomto soudu milosrdenství? Ach, okamžiku, který jsi pro návrat hříšníka tak plodný. Zatímco Boží služebník vyslovuje slova: „Uděluji Ti rozhřešení…,“ duše kajícníka se stává čistou a svobodnou od veškeré špíny díky zásluhám nejdražší Krve Ježíšovy, která stéká na duši ve chvíli rozhřešení. Jak jsi dobrý k hříšníkovi, Bože! Rozhřešení vytrhává ubohou duši z područí ďábla a navrací jí přízeň, milost Boží a neocenitelný pokoj svědomí. Což nemáme být dojati k slzám při pohledu na tolik Božího dobrodiní? Nepozastavili jste se nikdy nad tím, že každé platné rozhřešení přivádí do kajícníkovy duše tak velkou milost? Je třeba ale pamatovat na to, že jenom zkroušení hříšníci, kteří oplakávají své dřívější viny, ti, kteří se upřímně a srdečně vyznávají, se stanou účastníky těchto nedocenitelných dobrodiní svátosti pokání.
II.
Teď vám řeknu, kdy patří rozhřešení odmítnout nebo je odložit. Katolická církev zde stanovila jasná pravidla, kterých se kněz musí pevně držet. Jestliže je překročí, běda jemu samému, ale běda i tomu, kterého doprovází! V takové situaci slepý vede slepého, a proto oba padnou do pekla (srv. Mt 15,14). Jestliže vám kněz z řádných důvodů odmítne dát rozhřešení, nereptejte, dělá to z lásky k vám a vroucně touží po vaší spáse. Teprve na posledním soudu zjistíte, že když vám tehdy odmítl udělit rozhřešení, bylo to proto, abyste tím jistěji přišli do nebe. V podobném případě tedy nikomu nic nevyčítejte, ale poděkujte Bohu a usilovně pracujte na své nápravě.
1) Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky.
Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit.
Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.
2) Rozhřešení patří odmítnout těm, u kterých není vidět žádná lítost. Zkušenost totiž říká, že na velkolepé sliby a rozhodnutí se nedá v žádném případě spoléhat. Každý říká, že lituje a že se napraví. Kněz věří a dá rozhřešení. Ale co se děje hned po složení těchto úkonů, po vyhlášení těchto rozhodnutí? Už po několika dnech vidíme ty samé hříchy a ty samé poklesky. Samotné přísliby totiž nejsou dostatečným důkazem pevného předsevzetí napravit se. Kristus říká, že strom se pozná po ovoci (srv. Mt 12,33), takže pravdivá lítost se pozná podle změny jednání. Nestačí oplakávat hříchy, je třeba jich zanechat a vyhýbat se všemu, co by nás znovu mohlo přivést k pádu. A proto je třeba mít úmysl napravit se tak pevný, že bychom raději zvolili všechno vytrpět, než upadnout do těch stejných hříchů. Tak jest, brzy po zpovědi je vidět málo nápravy. Z toho musíme usuzovat, že byla špatná nebo dokonce svatokrádežná. Ach, kdyby ze třiceti rozhřešení bylo jedno dobré, svět by se hned změnil! Není možné tedy dávat rozhřešení těm, u nichž není vidět dostatečný stupeň lítosti. Přesto mnoho lidí, kterým bylo rozhřešení odmítnuto, se v daném čase ke zpovědi nevracejí, protože nemají upřímnou chuť napravit se. Je špatné znamení, když někdo, kdo nedostal rozhřešení, čeká se zpovědí až do příštích Velikonoc. Kdyby mu opravdově záleželo na změně života, pak by se snažil usmířit se s milosrdným Bohem co nejdříve.
3) Dále patří odmítnout rozhřešení těm, kteří v srdci živí hněv a nenávist, kteří nechtějí odpustit a udělat první krok k usmíření. Nemohu jít ke zpovědi, dokud mám v duši něco proti bližnímu. Dokonce je třeba mu prokázat nějakou službu, tak jako by nás nikdy nezarmoutil. Nestačí říci, že nepřejete nepříteli zlo, je třeba ho s radostí pozdravit a nevyhýbat se mu. Pán Bůh vám neodpustí do té doby, dokud se upřímně neusmíříte se svým bližním a i s kořeny nevytrháte ze srdce odpor a nechuť. Vyhýbat se bližnímu je dovoleno pouze tehdy, abych se v jeho přítomnosti nedopustil urážky Boha, pomluvy nebo jiného hříchu. S lidmi, v jejichž blízkosti snadno zhřešíme, bychom se měli setkávat jenom v situacích nevyhnutelně nutných. Nemůžeme však nikdy mluvit o bližním špatně nebo mu přát neštěstí. Za nepřátele je třeba se dokonce modlit. Poslyšte, co říká Pán Ježíš: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,23). A sv. Jakub dodává: „Soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Vidíte tedy, moji drazí, že nemůžeme jít ke zpovědi s hněvem v srdci, protože bychom se snadno mohli dopustit svatokrádeže.
4) Rozhřešení náleží odmítnout také těm, kdo způsobili bližnímu křivdu na dobrém jménu nebo na majetku a nechtějí napravit vzniklou škodu. Podle učení církevních Otců člověk, který může křivdu napravit, ale nechce to učinit, nebude spasen.
5) Také patří rozhřešení odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.
6) Také není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).
7) Je třeba odmítnout nebo odložit rozhřešení také náruživým hříšníkům, kteří se už po delší čas dopouštějí stále stejných poklesků a nesnaží se z nich dostat. K těmto počítáme ty, kteří stále lžou, pomlouvají bližního, zlořečí, jsou netrpěliví a každou chvíli proklínají, ty, kteří se dopouštějí obžerství či opilství, hromadí v srdci pyšné, samolibé či nečisté myšlenky, a také ty, kteří se nechtějí upřímně zpovídat, z nichž teprve kněz musí otázkami vydolovávat hříchy. Bohužel, jsou takoví lidé, kteří se záměrně nechtějí obviňovat, ze kterých je třeba s velký úsilím vydolovávat hříchy, kteří se u zpovědi téměř přou a omlouvají své poklesky. Osoby tohoto typu jsou špatně připraveny a nesmí přistupovat k svátosti pokání. Podle obecné nauky Otců je pokání těch, u nichž není vidět žádná náprava, falešné a zavádějící. Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží! Když po těžkých hříších lehce obdržíš rozhřešení, pak se spoléháš na to, že i později tomu tak bude, a dále se boříš do svých poklesků. A naopak, kdyby ti tehdy bylo rozhřešení odmítnuto, byl by ses pozastavil, šel do sebe a přiznal svou morální ubohost a své neštěstí. Ale takto se tvůj život skládá z celé řady snadných rozhřešení a nových poklesků. Opravdu, snadno obdržené rozhřešení není žádným dobrodiním, spíše krutostí. Sv. Cyprian učí, že zpovědník se musí řídit předpisy církve a rozhřešovat pouze tehdy, když kajícník vykazuje výrazné známky nápravy a změny života. Sám Ježíš Kristus, pravý Bůh a správce milostí, rozhřešoval jenom opravdové kajícníky. Odpustil dobrému lotrovi, protože u něho viděl opravdový žal a chuť se napravit, ale lotra, který se nekál, odvrhl navždy. Odpustil sv. Petrovi, protože viděl v jeho srdci opravdovou lítost, a naproti tomu Jidáše opustil, protože jeho smutek byl falešný. Jestliže při zpovědi dá kněz rozhřešení člověku, který nelituje, uvalí na takového „kajícníka“ ortel zavržení. Ale někdo řekne: „Co budou říkat lidé, když spatří, že po zpovědi nepůjdu ke sv. přijímání? Budou říkat, že jsem velkým hříšníkem, ale já přesto vím, že mnozí žili podobně jako já, zrovna tak překračovali Boží přikázání, přece však dostali rozhřešení a chodí ke sv. přijímání.“ Neklamte se, bratři, nemluvte takto. Tady jde přece o vaši duši. Nebojte se toho, co o vás lidé řeknou. Obávejte se jedině Boha a věčného zavržení. A odkud víte, že hříšníci, o kterých mluvíte, se upřímně nenapravili? Zjevil vám to anděl nebo sám Bůh? A kdyby třeba rozhřešení vyloudili, což máte postupovat takto i vy? Chtěli byste jít do zavržení, protože i jiní jsou zavržení?
Zeptáte se: „Kdy máme opět přijít ke zpovědi, abychom opět dostali povolení přistupovat ke sv. přijímání? Na Velikonoce, na Boží Tělo či na Boží narození?“ „Ne,“ odpovídá sv. Jan Chrizostom. „Pak tedy snad v hodině smrti?“ „Ne,“ říká dále tento svatý. „A kdy tedy?“ „Když se zřeknete hříchu, s milostí Boží uděláte pevné rozhodnutí napravit se, nahradíte křivdy, usmíříte se s nepřítelem a opravdově se obrátíte.“
Jiní mohou říci: „I když mně nějaký kněz nedá rozhřešení, půjdu k druhému zpovědníkovi, protože nemám čas, abych tam pořád chodil; je vidět, že ten kněz stále proti mně něco má. Co jsem udělal špatného?“ Můžeš, příteli, jít tam, kam se ti zlíbí, jsi pánem své vůle. Myslíš, že jiný zpovědník chce být zatracen kvůli tvému hříchu? Já myslím, že ne. Kdyby ti dal rozhřešení, udělal by to jen proto, že tě nezná. Kdo postupuje tímto způsobem a hledá rozhřešení někde jinde, ten opouští svého dobrého průvodce a hledá nejpřímější cestu do pekla. Ale řekneš: „Už jsem to udělal tolikrát.“ Příteli, naprav se a na poprvé, když přijdeš ke zpovědi, dostaneš rozhřešení. „Jestli ho teď nedostanu, pak se tady už dlouho neukážu.“ Tím hůře pro tebe, protože se sedmimílovými kroky ženeš do zatracení. Lidé jsou velmi slepí, když si myslí, že zpovědník proti nim něco má, když jim nedává rozhřešení. Buď si, příteli, vědom toho, že zpovědník s tebou jedná tímto způsobem jen pro záchranu tvé duše, aby tě uchránil před zavržením, ne z osobní averze. Ale řekneš ještě: „Co tak zlého jsem udělal? Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl…“ Říkáš, žes nikoho nezabil ani neokradl, ale věz, že peklo se plní zavrženými také kvůli jiným hříchům. Kdyby vám zpovědníci udělili rozhřešení tehdy, když ho nezasluhujete, stali by se katy vašich ubohých duší, které tolikrát zakoušely Ježíše Krista.
Poslouchejte, bratři, následující příhodu. Sv. Karel Boromejský vypráví, že jeden bohatý člověk z Neapole žil špatně. Přišel ke zpovědi ke knězi, který měl pověst, že je velmi shovívavý. A skutečně, tento kněz vyslechl jeho vyznání, dal mu hned rozhřešení a nedělal při tom žádné těžkosti, přestože kajícník neměl žádnou lítost. Tento bohatý člověk se udivil, přestože opravdu neměl žádnou víru, že tak snadno dostal rozhřešení, když předtím mnoho moudrých a svatých zpovědníků vůči němu postupovalo jinak. Vyndal tedy z kapsy několik mincí a hrubě řekl: „Vezmi si, můj otče, tyto peníze a ponechej si je až do chvíle, kdy se spolu zase setkáme na stejném místě.“ „Kdy a kde se máme setkat?“ zeptal se udivený kněz. „Můj otče! Na dně pekla se brzy potkáme; ty kvůli tomu, žes dal nehodnému rozhřešení, a já proto, že jsem je přijal, přestože nemám žádnou lítost ani chuť se napravit.“
Pozastavme se, drazí bratři, nad tímto případem, o kterém vypráví svatý biskup milánský, a zalekněme se podobného osudu. Kdy je tedy možné přijmout rozřešení? Tehdy, když se obrátíte a napravíte, když se budete modlit za zpovědníka, aby správně rozpoznal, zda jste hodni takové milosti, když svědomitě splníte všechno, co vám bude při zpovědi přikázáno, a když se v určeném čase ke zpovědi vrátíte.
Obrátil se kdysi jeden hříšník; bylo to při misiích, proto kněz, když viděl jeho velkou lítost, dal mu rozhřešení. Tehdy ten člověk zvolal: „Co, můj otče? Pro mě rozhřešení? Nejprve musím oplakávat spáchané křivdy! Vyzkoušej mě, aby ses přesvědčil, zda je moje obrácení upřímné!“ Během udělování rozhřešení kajícník div neumřel lítostí.
Jak vzácná je taková připravenost! Proto jsou rovněž vzácné i dobré svaté zpovědi. Nikdy tedy nenaléhejme na zpovědníka, aby nám dal rozhřešení, jestliže jsme se opravdu neobrátili. Prosme Boha o upřímnou lítost při zpovědi, abychom si zasloužili odpuštění.
Amen.
Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu
[…] zde odkaz na Pravdivý článek o rozhřešení. Redakce doporučuje všem si přečíst.: http://cirkev.wordpress.com/2011/12/21/o-rozhreseni/?mid=55 […]
Jediný,kdo odpouští hříchy je Bůh…Lk 5,21 „Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“
Chceš mít jistotu spásy? Pak tedy přijmi Ježíše podle Řím 10,8-10 „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme.
Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
Je důležité to říci nahlas..a Ježíš vstoupí do Tvého života a Ty s ním navážeš osobní vztah,stane se Tvým Pánem a Spasitelem..Ježíš Kristus Tě miluje
Katolíci pevně věří a vyznávají, že Bůh odpouští pokřtěným po vyznání s lítostí a přijetí pokání soudem kněze a odmítá-li někdo po křtu tento soud, nechce mu Bůh odpustit a neodpustí: „komu zadržíte hříchy, těm zadrženy jsou“.
Takže kněz má moc poručit Bohu,komu má odpustit a komu ne? To myslíte vážně?Četl jste Bibli?Takže ve Sk2,41 „Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. „…A Petr si sedl do zpovědnice a zpovídal a zpovídal..už mu totiž na nic jiného nezbýval čas..Máme si odpouštět hříchy mezi sebou a pak nám odpustí i Bůh.. Mt 18,21 „Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“
Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“A to se týká jen hříchů,které máme proti svým bratrům..ale co tedy hříchy,které jsme spáchali proti Bohu,copak ty nám může odpustit člověk?Jakým právem?Já tedy půjdu za knězem a on po zpovědi řekne Bohu,já jsem jí hříchy odpustil(nebo taky ne),ted´je řada na tobě? Jste si jist,že Bůh poslechne?
Opakuji,jen Bůh odpouští hříchy,človek má právo odpustit jen ty,kterých se proti němu dopustil jiný člověk..nic jiného..
Víte, co se říká na konci zpovědi? „Jdi s pokojem, pán Ježíš Ti odpustil hříchy. Fakt, že nechápete svatou zpověď, v níž kněz účinkuje jako prostředník Ježíše Krista, je Váš problém.
Po křtu není třeba zpovídat, protože ten zahrnuje odpuštění předchozích hříchů. Navíc ve starověku byla praxe jiná,. Člověk absolvoval jen 1-2 zpovědi za život… Takže to s tím zpovídáním nebylo tak hrozné… Petrovi zbýval čas na mnoho věcí…
Petr si jistě nesedl do zpovědnice, protože svátostné absoluci hříchy křtem odpuštěné nepodléhají.
Nicméně Apoštolům Kristus dal moc odpouštět a v případě nekajícnosti zadržet hříchy. Tuto praxi Církev praktikovala dle jasných pramenů od počátku a začli to zpochybňovat až heretici, jako byl alkoholik smilný vepř Luther.
Pokud vím, Kristus Pán dal apoštolům (biskupům) moc odpouštět hříchy a Petrovi (papežům) moc rozvazovat a svazovat. Na nebi i na zemi.
Vaše slova znějí jak agitka Triumfálního centra víry – absolutní ignorace Církve a moci jí dané.
Nikoliv,jsem bývalá katolička,téměř po čtyřiceti letech jsem přijala Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele…znám katolickou víru docela dobře..chcete říct,že když dal Ježíš příkaz v Jan 20,23 „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ “ platilo to jen učedníkům..dobrá..proč tedy Ježíšův příkaz z kříže který řekl Janovi o své matce se vztahuje podle katol. víry na nás na všechny? Cituji..Jan 19,26-27″Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. “ Marie není naše matka..Jan si ji prostě vzal k sobě,protože ho Ježíš miloval a miloval i svou matku,chtěl jí sebe alespoň trošku nahradit..
Bud´měříme stejným metrem vše,nebo nic. Mt 5,37 „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“
A protože apoštol Petr řekl :Sk 5,29 „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ ,i já si raději vyberu Boha a Ježíše,nebot´ mám bázeň před Bohem,jeho Slovo je pro mne absolutní autorita..a tradice,ta pro mne není směrodatná..
Milý/Milá Hamish,
nemohu souhlasit, jak jsem již odpovídala panu Contrasovi, Bůh nedal nikomu pravomoc odpouštět hříchy páchane vůči němu, ale dal nám pravomoc odpouštět bližnímu a žádat Boha o to, aby ten hřích nebyl počítán:
Matouš 15,18-22
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
Je to v kontextu, když někdo zřeší proti nám, já musím odpustit, aby mi bylo odpuštěno, ale mohu žádat Boha, aby si tento hřích, který ten dotyčný vůči mě udělal, pamatoval a připoměl mu ho, a nebo odpustil a nepočítal jako když Ježíš se modlil k Bohu, aby těm, co ho ukřižovali, aby jim to nepočítal jako hřích. Nebo Štěpán, když ho kamenovali, to je přesně, co tím bylo myšleno.
Nebuďte otroky náboženského systému, který drží sílu odpuštění nad námi. Galatským 5:1 říká: „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a
nezaplétejte se znovu do otrockého jha.“
Matouš 23:8 „..protože máte jednoho Učitele,
Krista, a vy všichni jste bratři.“
1 Timoteovi 2:5 „Je totiž jeden Bůh a jeden
prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk
Kristus Ježíš“
Marek 2:7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se!
Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
1 Janův 1:9 „Jestliže doznáváme své hříchy,
on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy
odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
Žalmy 32:5 „Svůj hřích jsem před tebou
přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl
jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své
nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost,
hřích můj.“
Je špatné věřit Božímu SLOVU? Je špatné věřit JEŽÍŠI?
Katolický katechismus vyžaduje od členů vyznávání hříchů člověku, ale Bible odhaluje, že ten,kdo se narodil do Boží rodiny má přímý přístup k Božímu trůnu přijmout odpuštění
hříchů. Když potom udělá hřích po spasení, vyznává svůj hřích Bohu, aby smířil svůj vztah s Ním.Pravdivá odpuštění začínají, když osoba věří Pánu Ježíši Kristu. „Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ (Skutky apoštolské 13:38-39) Vírou v dokončené dílo Pána Ježíše (jeho smrti za naše hříchy) věřící je obdařen obojím,
jak odpuštěním hříchů, tak i 100% společenstvím s Bohem. Je to v Ježíši Kristu a Jeho životě, který za nás obětoval, že „…. máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů“
(Koloským 1:14) Evangelium je Boží moc k záchraně (spasení) člověka.
A Boží láskou a milostí a víře v Jeho Slovo
Pavla
Pokud mluvíte o kontextu, tak si troufám tvrdit, že ten kontext tam není. Kolikrát mám odpustit bratru svému je evidentně nová otázka oddělená od toho cokoliv odmítnete nebo přijemete. Pokud jde o další, jsem si jist, že Hamish Vám odpoví lépe, než já… Nebo případně ještě někdo úplně jiný…
cinicius napsal:
30/12/2011 v 19:41
Víte, co se říká na konci zpovědi? „Jdi s pokojem, pán Ježíš Ti odpustil hříchy. Fakt, že nechápete svatou zpověď, v níž kněz účinkuje jako prostředník Ježíše Krista, je Váš problém.
Problém je v tom,že já při zpovědi ty hříchy vyznávám tomu konkrétnímu člověku,nikoliv Bohu,…kde je v Písmu napsáno,že kněz je prostředníkem mezi mnou a Bohem?Jak ten konkrétní člověk ví,že mi Bůh odpustil?
Jediný prostředník mezi mnou a Bohem je člověk Ježíš Kristus..1Tim 2,5 „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš “
Jak se člověk může pasovat na prostředníka Ježíše Krista?
Vyznáváte je před Bohem jím pověřenému prostředníkovi. Který své pověření dostal slovy, která jste dříve sama citovala (viz Mt 15).
Vážený pane Cinicius,
kontext je celá kapitol, nelze vytrhávat verše, a pak se za ně schovávat, to dělají Svědci Jehovovi, doufám že se katolická církev k nim nepočítá?
Opakuji jedině Bůh odpustí mé hříchy a říká:
Izajáš 1,18
„Pojďte, projednejme to spolu , praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. “
1 Timoteovi 2:5 „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ KDE JE MEZI TÍM KNĚZ?
Marek 2:7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
KDE JE ŘEČENO, ŽE TO DĚLÁ KNĚZ AČ IZRAELITÉ MĚLI KNĚZE?
1 Janův 1:9 „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
KDO NÁM ODPOUŠTÍ? BŮH, KDYŽ MU TO VYZNÁME. NENÍ ŘEČENO ZPOVÍDEJTE SE KNĚZI A ON VÁM ODPUSTÍ
Žalmy 32:5 „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své
nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost,hřích můj.“
PŘED KÝM HO VYZNAL, PŘED KNĚZEM? NE PŘED HOSPODINEM
Je špatné věřit Božímu SLOVU? Je špatné věřit JEŽÍŠI?
V Izajáš 43,25 tvrdí Bůh, že je to On kdo odpouští a neříká, že skrze kněze:
„Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. “
Tu moc svazovat a rozvazovat má každý křesťan…..
Proč prosíme Boha v Otčenáši, ať nám odpustí, když je to možné jen skrze kněze? Proč učil Ježí tak špatnš tuto modlitbu?
Matouš 6,12 „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. “
Proč nás Ježíš nevybízí, abychom chodili za knězi, aby nám Bůh odpustil? Zde přece mluvíme přímo k Bohu Otci….
Pavla
1) část Vašich citátů je irelevantní, protože pochází z období před pověřením, které bylo navíc dáno apoštolům (tj. biskupům), ne všem věřícím. Kněz v křesťanství je díky tomuto pověření již něco zcela jiného, než byli kněží Izraele. Opakuji, že kněz dává rozhřešení, odpouští Bůh. A vyznat hříchy při zpovědi knězi znamená vyznat je řádně Bohu. Pokud jde o Timoteův list, týká se prosebných modliteb, ne zpovědi a pokání – když tu mluvíme o kontextu a vytrhávání z něj… 🙂
Viz. Contras níže. Děkuji za ukázku, kam vede šílenství jménem Sola Scriptura a fakt, že žena v Církvi nemlčí. I když vy vlastně katoličkou nejste, takže v té vaší sektě si směle hovořte, jak vás duch posedne.
Omlouvám se, že jsem se pokoušel argumentovat racionálně. Podruhé tu chybu už neudělám.
Je zajímavé, jak se ďáblu svaté zpověď nelíbí – protože vašimi ústy proti této jedinečné svátosti hovoří samotný satan. A používá přesně tu zbraň, o níž hovoří exorcisté – citáty z Písma.
Smutné.
Jestliže to pověření bylo dáno jen učedníkům,odpovězte mi prosím i na to co se týče Ježíšova příkazu z kříže..Jan 19,26-27″Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ Proč něco platí jen pro učedníky a něco platí pro všechny,i když to prokazatelně říkal dvěma lidem?Čemu mám tedy věřit?Jestliže tedy nebudu chodit ke zpovědi,tak Bůh mi hříchy neodpustí,když mu je vyznám jen já sama,ne skrze kněze?Mám Boha považovat za nezpůsobilého tomu,aby mi odpustil?Proč at´Petr či Pavel nikde ve svých listech nehovoří o tom,že se zpovídali?A byli to hříšníci,alespoň Pavel se pasuje na prvního z hříšníků..
Vy dvě apoštolky když už tady chcete někoho učit skrze Svatá písma tak si prvně upevněte to co platí hlavně pro vás http://www.biblenet.cz/app/bible/Cor1/chapter/14#v34
a taky si uvědomte odkud že to ta vaše církev povstala
Jakože tedy Kateřina Sienská napomínala papeže a Terezie Benedikta od Kříže přednášela teologii? Nemyslí se tamtím mlčení na bohoslužbě? Jinak jsem slyšel názor katolíka, že žena nemá bez dovolení Jeho Jasnosti manžela opouštět dům. Obludné.
Vy, křesťané, byste si měli odvyknout dělat z žen, odpadlíků, heretiků, židů, pohanů a ateistů druhé Hitlery a nepřát jim stejná občanská práva. Nedávno jsem četl názor, že po osamostatnění Irska měli katolíci jinověrcům zakázat být učiteli, soudci, úředníky a zakázat jim volit. Takové zvěrstvo byste taky odkrýval?
„Nedávno jsem četl názor, že po osamostatnění Irska měli katolíci jinověrcům zakázat být učiteli, soudci, úředníky a zakázat jim volit. Takové zvěrstvo byste taky odkrýval?“
Jaké zvěrstvo? Pohan ani heretik by nad dobrými křesťany neměl mít moc.
Zatímco opačně ano? Kdo jinému jámu kopá… Nepřejte druhým porobu. Možná ji zažijete sám, až se tahle Evropa ještě zhorší. Pak budete moci nad svými názory přemýšlet.
Křesťan není něco jako šlechtic pán, římský občan nebo vyšší rasa, aby mohl někoho ponižovat a bezbranného ovládat.
Obávám se, že máte problém s porozuměním jednoduchému textu, ve vámi sdíleném není nic o porobě nebo ponížení. Nechat heretika učit katolické děti je podobné, jako svěřit děti na táboře pedofilovi, totéž ostatní případy.
Proč něco platí tak a něco jinak? Protože takový výklad Písma je správný, takový výklad nám poskytuje Církev Bohem založená vedená, posvěcovaná, etc.
Nic v Písmu není ponecháno soukromému výkladu.
Stejně tak není možné obcházet prostředky ke spáse nám Bohem dané (svátosti) nějakými svými výmysly. První subjektivista byl satan, protestantské sekty ho následují právě v onom noc serviam – nebudu sloužit. Sloužíte sobě, svým pocitům, svým výkladům. Nepodřizujete se Bohu, ale sobě.
Nechci opravdu zabředávat do diskuse s lidmi, kteří racionalitu odhodili na hnůj. Odpovím na jednu věc, vynoří se další. A to jen proto, že jako odpadlá katolička jste nikdy neznala tyto základní pojmy a pravidla, jež nám Církev předkládá.
Dovolím si ještě jednu malou poznámku. Jste typický důkaz toho, že není dovleno číst vše, ba i Písmo patří do ruky pouze těm, kteří jsou ochotni řídit se slovy sv. Augustina „Nevěřil bych Evangeliu, kdyby mi jej nepředkládala katolická církev“. V církvi NZ vznikl a soukromý váš ýklad bez tradice a magisteria je ukázkou naprosté vzpoury.
Hamish napsal:
31/12/2011 v 08:52
Proč něco platí tak a něco jinak? Protože takový výklad Písma je správný, takový výklad nám poskytuje Církev Bohem založená vedená, posvěcovaná, etc.
Nic v Písmu není ponecháno soukromému výkladu.
Stejně tak není možné obcházet prostředky ke spáse nám Bohem dané (svátosti) nějakými svými výmysly. První subjektivista byl satan, protestantské sekty ho následují právě v onom noc serviam – nebudu sloužit. Sloužíte sobě, svým pocitům, svým výkladům. Nepodřizujete se Bohu, ale sobě.
Nechci opravdu zabředávat do diskuse s lidmi, kteří racionalitu odhodili na hnůj. Odpovím na jednu věc, vynoří se další. A to jen proto, že jako odpadlá katolička jste nikdy neznala tyto základní pojmy a pravidla, jež nám Církev předkládá.
Pane Hamishi
Tak tedy,byla jsem katoličkou přes třicet let…a teprve nyní,když jsem přijala Pána Ježíše a poznala jsem jeho nesmírnou lásku a odpuštění bez nutnosti mého dalšího dodatečného nesmyslného pokání a obětí,teprve nyní se cítím jako milované Boží dítě…žiji jen z Božího slova,z toho,které On dal všem lidem,ne jen určité kastě lidí…a pokud ano,najděte mi v Písmu citát..Prosím o výčet svátostí,které jsou údajně v Písmu a které nám Ježíš ustanovil a o odkazy na ně.
Já se podřizuji Bohu bezvýhradně,On a jeho Slovo,tedy Ježíš je pro mne absolutní autorita..5 Moj 8,3b „Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“
taktéž Lk „Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem,ale každým slovem Božím“
Bůh Tě bezpodmínečně miluje a touží po Tvém obecenství s ním skrze jeho syna Ježíše Krista a tak s Ním začni mluvit..“Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!
Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“
Katka
Jestliže jste až teď „přijala Pána Ježíše“, tak jste asi moc katoličkou nebyla. Tuhle diskusi ukončuji, viz poznámka na Aktualitách. Jen ještě dodám, že Vámi prosazovaná zásada „Sola scriptura“, nejenže není v Bibli nikde uvedena, ale dokonce je protibiblická. Protože Bible jasně praví, že máme zchovávat, co nám apoštolová zanechali „slovem i písmem“. Tedy Bible sama jasně praví, že v ní není všechno.
Můžu se Vás zeptat,komu a čemu vlastně věříte?A komu sloužíte?Kdo je Vaším pánem?Mým Pánem je Ježíš Kristus.
Pokud Bible není absolutní autorita,bude asi nutné,aby katolická církev chybějící kapitoly v Bibli dopsala..jinak je velmi těžké souhlasit s tím,co hlásá katolická církev a co říká Písmo…
Já zachovávám,co apoštolové zanechali „slovem i písmem“,nebot´to je přece v Bibli,nebo ne?Jsou snad i jiné prameny,které jsou Slovo Boží?
Je mi líto,že není možné napsat názor bez toho,aby byl následně pohaněn..
„Můžu se Vás zeptat,komu a čemu vlastně věříte?A komu sloužíte?Kdo je Vaším pánem?Mým Pánem je Ježíš Kristus.“
Mým pánem je Bůh. Snažím se řídit jeho vůlí, kterou mi pomáhá nalézat Církev, kterou Kristus založil.
„Já zachovávám,co apoštolové zanechali „slovem i písmem“,nebot´to je přece v Bibli,nebo ne?“
No to není v Bibli, protože Bible je jen to „písmo“. Slovem se myslí mluvené slovo – tedy přesně ta Tradice, co ji protestanté neuznávají. Bible není absolutní autorita ani nikdy nebyla, už protože Tradice/učení Církve je tím, co určuje, co to Bible je. 🙂
Vaším pánem jste jen vy sama. Ne Kristus Pán. Jinak byste byla katoličkou, ne protestantskou. Protože Katolickou Církev založil právě Kristus.
Protestantské sekty libovolný člověk vašeho ražení – stavěl se nad Tradici, Písmo a v důsledku i nad Krista, když z Něj dělal lháře – „Ne, Kriste, Ty jsi nezaložil jednu Církev a nevedeš ji od počátku věků do konce.“
Bible zcela jistě není absolutní autorita, tou je Bůh a ten nám mj. v listě Soluňanům připomíná, že i podání tradice je zdrojem jeho poznání. Trváte-li na tom, že pouze Písmo je absolutní odkud to víte. A je A protože A je A?
Co má kněz dělat, když zhřeší při zpovídání? Jak se má vyzpovídat, aby neporušil zpovědní tajemství?