Rok se s rokem sešel a opět tu máme 17. listopad. Od toho minulého se příliš nezměnilo, tedy co jsem napsal před rokem, dnes bezezbytku platí. Této zemi stále vládnou zloději, podvodníci a vrazi. Pravda, vraždí méně, než komunisté, a už „jen“ nenarozené děti, nicméně: to nám toto, tato verze „svobody“, opravdu stačí? Já doufám a věřím, že ne!

17. listopad je podle mne ten správný den, kdy bychom se měli alespoň krátce zamyslet nad pojmy svoboda a demokracie. Dnes zkusme mrknout na to druhé… Jaká je demokracie jako politický systém? A co může k demokracii říci křesťanství?

Domnívám se, že nejen křesťané, ale i vůbec všichni rozumní lidé bez růžových brýlí jsou dnes, pokud jde o pohled na demokracii, rozděleni na dvě základní skupiny. Jedna souhlasí s Aristotelem a druhá s Churchillem. Aristoteles považuje demokracii za pokleslou formu vlády, která je nepřijatelná. Churchill ji v jednom ze svých parlamentních projevů charakterizoval jako nejméně špatnou ze všech forem vlády, které jsme zatím dokázali vyzkoušet: „Many forms of Government have been tried and will be tried in this world of sin and woe. No one pretends that democracy is perfect or all-wise. Indeed, it has been said that democracy is the worst form of government except all those other forms that have been tried from time to time.“

Problém je, že sám pojem demokracie není zas až tak jasný. Už Aristoteles rozeznával tři hlavní formy demokracie. Pokud bychom dnes vypálili otázku, co je to demokracie, dostali bychom desítky zásadně odlišných odpovědí. A jen skutečný blázen by si mohl myslet, že ti, co se shodnou na základních definicích, se shodnou i na konkrétní podobě realizace demokratické společnosti…

Odpůrci demokracie argumentují tím, že rozhodně je lepší monarchie v čele s dobrým panovníkem, než sebelepší demokracie. Že demokracie buďto degeneruje ve vládu lúzy a nemakačenků ruinující stát, nebo naopak ve skrytou oligarchii, kde úzká vrstva mocných a bohatých hýbe figurkami a soutěží o to, kdo dokáže lépe využít svých peněz a vlivu v médiích k oblbnutí většího podílu voličů, aby pak vítězové svůj vydobytý podíl na moci užívali ve svůj prospěch, rovněž ruinujíce stát. Přičemž drtivá většina voličů nemůže situaci smysluplně ovlivnit: buďto jim chybí potřebné schopnosti, nebo zásadní informace. A ti nečetní, co mají oboje a nepatří k vládnoucí oligarchii, jsou většinou tak zhnusení, že radši nevolí vůbec, protože jednak vědí, že to nemá cenu, a jednak stejně nemají koho volit… Čili, jak se říká: „Největší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem…“

Zastánci demokracie mohou ovšem poukázat na to, že monarchie se zlým panovníkem je určitě horší, než i špatná demokracie, a že demokracie přes všechny své chyby zásadně koriguje zvůli vyšších vrstev a dává všem možnost prosadit se dle svých schopností (byť je pravda, že ne každý ji má stejnou).

Přiznám se, že nevím, zda je demokracie dobrá nebo špatná. Jedno ale vím jistě: pojetí demokracie, které se začalo prosazovat v druhé polovině 20. století, je špatné a nekřesťanské. Demokracie, má-li být přijatelná, nemá-li se stát hrůznou tyranií, musí respektovat určité hranice, hranice dané spravedlností a lidskými právy. Systém, který si osobuje právo rozhodovat, zda se budou respektovat lidská práva toho nebo onoho (viz např. potraty či výhrada svědomí), který by povolil hlasovat o tom, zda tomu nebo onomu okradenému vrátíme majetek (viz požadavek ČSSD  na referendum o tom, zda vrátit ukradený církevní majetek), je zrůdný a nemá mít na světě místo. Ovšem totéž platí i o monarchii, v níž by něco takového dělal monarcha!

Zásadní problém podle mne tedy leží spíše mimo konkrétní formu státního zřízení, pokud to samo přímo ve svém jádru neobsahuje zločinné prvky (např. komunistický či nacistický stát). Je to hlavně v lidech. Špatná a rozkládající se společnost vyprodukuje VŽDY špatnou vládu a je jedno, zda za ní stojí parlament nebo panovník. Osobně vidím dnešní velmi smutnou situaci naší země a většiny světa v prvé řadě jako selhání lidstva a křesťanstva jako takového. Zdivočelá demokracie jistě poskytuje mnoho prostředků a nástrojů, jak nás poslat ještě hlouběji do stok, ale hybateli nejsou prostředky, ale lidé, co je užívají. A jejich spoluviníky jsou i ti, co k tomu mlčí, co je nechají řádit a co kladou jen symbolický odpor, pokud vůbec nějaký.

Souhlasím s tím, že monarchie může být lepší než republika. Ale představa, že změna republiky na monarchii či stavovský stát může sama o sobě něco zásadního vyřešit, je prostě naivní a hloupá. Žijeme v demokracii a ještě dlouho v ní žít budeme. A proto musíme pracovat na tom, aby byla co nejlepší. I když se třeba někteří z nás snaží o přechod na jiný systém. Naivní je ovšem i opačný extrém, zbožšťující demokracii, nebo dokonce její zdivočelou formu. Křesťanský demokrat si musí být vědom chyb demokracie a podrobně je zkoumat, přinejmenším aby je minimalizoval. Pokud vůbec odmítá připustit, že demokracie nějaké chyby a nedostatky má, je to nebezpečný blázen. Pokud respektuje řádění zdivočelé demokracie (např. legalizaci potratů nebo zavedení registrovaných partnerství či dokonce homosexuálních manželství) s odůvodněním, že to bylo demokraticky schváleno, tak není křesťan. A pokud se odmítá bavit např. s umírněnými monarchisty jen z toho důvodu, že by chtěli zavést konstituční monarchii, tak je na místě pochybovat o tom, zda je to demokrat.

Systém, v němž se nacházíme, se některým křesťanům nemusí líbit. Stále je to ale systém, kde můžeme uhrát poměrně dobrou partii, který můžeme usměrňovat a napravovat. Že tak v dostatečné míře nečiníme, protože Církev i drtivá většina věřících (voličů i politiků) v této věci selhala, je především naše velká chyba. A změna systému ji neodstraní.

Ignác Pospíšil